Leden 2010

Ravi Shankar

31. ledna 2010 v 19:40 | Robka |  Osobnosti World music
Dnes se budemě věnovat umělci, který zpopularizoval indickou hudbu po celém světě a pomohl představit kulturu s ní spojenou. Pandit Ravi Shankar, indický hráč na sitar a skladatel, se narodil 7. dubna 1920 v Indii.Je učedníkem Baba Allauddin Khana, zakladatele Maihar gharana z Hindustanské klasické hudby. Poprvé veřejně vystoupil roku 1939. Jeho učení poté roku 1944 bylo u konce. Začal psát hudbu pro film a balet, nahrával u HMV a v padesátých letech se stal hudebním vedoucím radia All India Radio. Od roku 1946 složil hudbu k filmům jako např. Apu Troligy (Satyajit Ray) či Gandhi (Richard Attenborough; Ben Kingsley). Ravi Shankar se postupně stával známým po celém světě, od roku 1956 pak i na Západě.
Na evropská pódia ho uvedl jeho přítel George Harrison, což z čistě marketingového hlediska představovalo jeden z nejsvětlejších okamžiků indické hudby, před kterou pak díky beatlesácké slávě nezůstaly žádné dveře zavřené. Sympatická a pro další vývoj důležitá se ukázala být i skutečnost, že do role mezinárodní hvězdy katapultovaný Shankar nadále myslel spíš na hudbu než na vlastní popularitu. V šestašedesátém roce například s Yehudi Menuhinem natočil významné album West Meets East, spolupracoval se Zubinem Mehtou i jazzmany a nenápadně tak udal směr ke vzniku mnoha nadčasových fůzí. Toto album si všímá třech : alba Tana Mana z roku 87, na němž se s Indy střetávají rockeři, včetně Harrisona na syntetizér a kytaristy Al Koopera a zpívá tu Shankarova sestra Lakshmi, projektu Inside The Kremlin /88/, za účasti tří velkých ruských orchestrů, jemuž vévodí jedenáctiminutová skladba Sandhya Raga, volně inspirovaná v Indii velmi populární noční ragou Yaman Kalyan, a konečně vtahující setkání Philipa Glasse se Shankarem a smyčcovým orchestrem z Madrasu na albu Passages /90/. Ve všech případech jde o nadčasovou hudbu vymykající se běžným kategoriím, schopnou přesto uchvátit i co se týče indické hudby značně opatrné posluchače.Po Harrisonově smrti na rakovinu (2001), uspořádal Ravi Shankar Concert for George v Londýně. On sám zde nevystupoval, zastoupili ho však Paul McCartney, Ringo Starr, Eric Clapton či komediální skupina Monty Python, Anoushka Shankar (jeho dcera, další jeho dcerou je Norah Jones) a mnoho dalších.
Ravi Shankar dodnes složil dva koncerty pro sitar a orchestr.Jeho domovem je California, New Jersey a New Delphi. Zatím vydal přes 30 alb. Jeho vystoupení a nahrávky jsou úžasné díky své jedinečné atmosféře "až z jiného světa". Hudba Raviho Shankara dokáže uklidňovat, zároveň je však plná nezkrotné energie, která je naprosto výjimečná.
Pro nejsnadnější poznání hudby Raviho Shankara bývá doporučováno album The Essential Ravi Shankar, které je průřezem celé jeho dosavadní hudební kariéry a v obchodech by mělo být bez problémů dostupné.
Ravi Shankar - Sandhya Raga
Ravi Shankar & Anoushka Shankar 2007
Je neskutečné, kolik má v sobě energie a vitality. Moc pěkné video.


Hair

31. ledna 2010 v 10:49 | Robka |  Nezařazené
Tak mě dneska napadlo, že jsem tady ještě nedala svůj oblíbený film Hair. Moc se mi líbí hudba z něj a vůbec celý ten film je skvělý. Pokud jste ho ještě neviděli, určitě neváhejte a napravte to.
Muzikál HAIR se odehrává v době, kdy ve Vietnamu začíná válka. Zastánci hnutí Hippies ji odsuzují a snaží se dosáhnout míru - marně. Do Vietnamu přesto odlétají stovky amerických vojáků, aby bojovali za svou zem. Režisérem tohoto skvělého filmu o lásce, drogách a válce je samozřejmě nezapomenutelný Miloš Forman.
Hair - Aquarius

Hair - I Got Life
Hair - how can people be so heartless
vše o muzikálu Hair zde.

Steve Marriot

30. ledna 2010 v 14:50 | Robka |  Rock


Dnes by oslavil 63. narozeniny zpěvák a kytarista Stephen Peter Marriot, který působil ve skupinách The Small Faces, Humble Pie, Packet Of Three a Steve Marriot´s All Stars. Bohužel opustil tento svět 20. dubna 1991.
Small Faces - Tin Soldier

Víkendové písničky - Mikéa

30. ledna 2010 v 9:39 | Robka |  World music
Mikéa - Concert a´Libreville
A ještě jednu, abyste měli případně na výběr - tohle je Hey Joe, ovšem v originálním podání

Už včera jsem přemýšlela (a hodně), jakou písničku bych tady měla dát. A protože mám zálibu v takových těch méně známých písních, tak jsem se spolehla na stránky Jiřího Moravčíka, kde jsem před časem narazila na zajímavé album. Vydal ho loni zpěvák Théo Rakotovao s triem Mikéa a jmenuje se Taholy. Tento zpěvák pochází z Madagaskaru a při poslechu písniček z jeho nového alba jsem se pro něj nadchla a dokonce jsem vážně začala přemýšlet, že si to album opatřím. Jen bohužel mě brzdí finanční stránka, ale to sem nepatří.
Tak vám přeju hezký poslech a pokud by vás zajímalo něco informací o tomto zpěvákovi,tak doporučuji kliknout sem. A pokud by vás to zaujalo natolik, že by jste chtěli slyšet ukázky z toho alba, pak prosím mrkněte sem .
A pokud by vám to všechno dohromady nestačilo a chtěli jste to album mít doma (já si myslím, že to asi nehrozí:-)) , tak si ho objednejte tady.

Ostrava ve smogu

29. ledna 2010 v 18:20 | Robka |  Píšu vám
Rudná - po téhle silnici jezdím každý den do práce(ovšem ne autem, ale skvělou MHD)

Dneska jsem z radosti nad tím, že je konec týdne - nejdřív extrémně mrazivého, potom větrného a plného smogu - chtěla napsat článek o tom, jací jsme tady v Ostravě přeborníci. Ale jaksi se mi všechno z hlavy vykouřilo(že by to bylo tím smogem?) Jestli o tom totiž nevíte, tak my se můžeme "chlubit" nejhorším ovzduším z celé EU a možná i jedním z nejhorších na světě. Takže je zázrak, že vůbec žijeme a dýcháme. A že vůbec píšeme články na blog.
Dokonce jsem četla v jednom místním týdeníku, že několik mužů z Ostravy se zapojilo do vědecké akce, kdy u sebe nosí jakousi trubičku a ta zjišťuje, co během dne dýchají. Jen je zajímavé, že ženy se tohoto experimentu nemůžou zúčastnit. Prý mají jiné složení DNA.
Zjistilo se taky, že úředníci v Ostravě nadýchali třikrát víc škodlivin, než strážníci, kteří chodí v pražských ulicích. Úředníci z Karviné devětkrát.
Zajímalo by mě, kolik škodlivin jsem do sebe teď za poslední dva mrazivé týdny dostala, když většinu dne trávím venku a jak se to na mě podepsalo. No ale radši ani nemyslet. Hlavně, že jsme zdraví, že jo?

Robert Plant & SS - Freedom Fries

27. ledna 2010 v 16:49 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Teď jsem sledovala koncert, ze kterého je ta písnička, celý a musím říct, že mě fakt zamrzelo, že takhle pohromadě už je neuvidím. Jejich koncerty jsou pro mě totiž fascinující, spojení moderní elektroniky s arabskými rytmy, tradičními nástroji a pořádně rockovým zvukem si můžou dovolit jen machři. Co se týče Roberta, ten dokazuje, že je živá legenda a zasvěcené nepřekvapí jeho obdivuhodné výkony na pódiu. Je zajímavé sledovat jeho výraz třeba při písničce Baby I´m Gonna Leave You. Opravdu bych ráda věděla, co si při tom myslí...
Ale zpět k té dnešní - Freedom Fries. Je to písnička s politickým podtextem, ve kterém je narážka na příhodu z jídelny amerického Kongresu, kde se "francouzské" hranolky po nesouhlasu Paříže s válkou v Iráku přejmenovaly na "hranolky svobody". Osobně pro mě ta písnička má největší kouzlo právě na koncertech, kde nejlíp vyzní. Je taková správně energická, založená hlavně na bicích, kytarové sólo se střídá s elektronikou a pak přijde vyvrcholení - Robert si dotáhne kazeťák, pouští zprávy a do toho recituje text . Zakončí to citace Bring It On Home.
A ještě pro pořádek, když se podíváte na kytaristy, tak ten s delšími vlasy(Skin Tyson) je takový ten "Zeppeliňák" a Justin Adams (to je ten nakrátko ve strakaté košili, co to fakt umí rozpálit) je specialista na ty arabské rytmy:-)

Robert Plant & Strange Sensation - Freedom Fries (EXIT Festival 2007)

For What It´s Worth

26. ledna 2010 v 20:07 | Robka |  Led Zeppelin audio
Led Zeppelin - For What It´s Worth(Buffalo Springfield)

Tuto písničku přepracoval i Robert Plant s Band Of Joy už před tím, než se stal členem Led Zeppelin. A jak je vidět, i Led Zeppelin ji hrávali na koncertech. Jejich verze je samozřejmě mnohem rychlejší a údernější než originál. Tahle skladba, kterou tady dávám , koncertní verze Led Zeppelin, jsou vlastně dvě různé verze v jednom. První část (do 3:19) vyšla na Live on Blueberry Hill a druhá část pochází z koncertu v Seattlu v roce 1975. Krásně ukazuje jejich umění improvizace.


Pink Floyd - Animals

25. ledna 2010 v 16:30 | Robka |  Naši oblíbenci

Když v roce 1976 začali Pink Floyd pracovat na svém desátém studiovém albu, zrodil se na britské hudební scéně punk. V té době se rozpadala britská ekonomika, narůstala nezaměstnanost a vypukaly rasové nepokoje spojené s násilím. Do této doby vtrhl v létě 76 punk jako hudební revoluce. Londýnský tisk psal o jeho představitelích s největším opovržením: " Jsou neurvalí, nevychovaní, sprostí, špinaví, nepříjemní a arogantní. Líbí se jim, že je nemá nikdo rád. Používají jména jako John Rotten(Zkažený), Steve Havoc(Katastrofa), Sid Vicious (Zlomyslný), Rat Scabies (Krysa Prašivá).
Pro představitele punkové scény byly superlegendy sedmdesátých let "staří nudní prďolové" a jejich hudba, která voněla dálkami a libovala si v bombastičnosti a letargii byla terčem útoků jejich "brigád" s ježatými vlasy a spínacími špendlíky v šatech.
Pink Floyd bezděčně zavinili, že majitel butiku v Chelsea Malcolm McLaren objevil nechvalně proslulého Johnnyho Rottena. Získal tohoto "feťáckého hrbatého puberťáka se zelenými vlasy a zkaženými zuby", protože se hodil jako sólový zpěvák k Sex Pistols, když se kvalifikoval tím, že zničil tričko Pink Floyd - na které se zuřivou nenávistí načmáral pod obrázek těch "ťulpasů" Nenávidím!
Je jistě ironií, že se Floydi stali terčem takových útoků, když přece sami před lety začínali v undergroundu a bourali představy tradiční populární hudby. Ovšem tvrdili, že zrození punku uvítali. Došlo to tak daleko, že se dokonce Nick Mason podílel na natáčení druhého alba punkové skupiny Damned (to byli také velcí oblíbenci Jimmyho Page), která se ovšem původně snažila získat pro spolupráci Syda Barretta. Nakonec se spokojili s bubeníkem, i přesto, že Mason měl ze všech Floydů k Barrettovi nejdál.
Nahrávání desátého alba skupiny Pink Floyd začalo v přestavěné kapli na Britannia Row, která sloužila především jako místo k odkládání všeho zvukového a světelného vybavení v období mezi turné.
Bylo to vlastně první album, do kterého ničím nepřispěl Rick Wright. Jeho jazzové improvizace často zní uprostřed útočně znějícího rocku téměř zbytečně. Je to také první album, na kterém podle Wrighta ztrácí Pink Floyd svou integritu. Ale z téhož důvodu nezatěžovaly "Animals" umělecké konflikty, které komplikovaly práci na "Wish You Were Here". Že dokončení alba zabralo dalších deset měsíců, je nutno připsat hlavně úsilí Pink Floyd o dosažení obvyklé zvukové úrovně v podmínkách jejich relativně provizorního studia.
Na způsob Orwellova klasického díla Zvířecí farma rozděluje Rogerova alegorická píseň lidské bytosti do tří kategorií a každá z nich je uvedena titulem jedné z hlavních skladeb alba. Prasata moralizují, určují právo podle svého a tyranizují, přesto nakonec vzbuzují soucit. Psi si svou cestu nahoru prokousávají. Ovce představují poslušné, nepřemýšlející stádo (měla to být Rogerova vize obecenstva Pink Floyd?). Pinkfloydovská zvířecí trilogie nebyla přímou adaptací Orwellovy knihy. A sice proto, že Orwellova alegorie jasně mířila na Sovětský Svaz, zatímco Roger mířil na kapitalistický systém vlastní země, kde pes požírá psa. A kde Zvířecí farma nakonec uděluje nekontrolovatelnou moc prasatům, floydovské dílo vrcholí povstáním pomstychtivých ovcí, které se konečně probouzejí z nečinnosti.
Pocit úzkosti a sociální podtext alba "Animals" může svádět k domněnce - spolu s relativně chudým aranžmá, nenablýskanou produkcí, dynamickou hudbou a vyvrcholením, v němž strojový akord představuje lámání kostí ovcí - , že je to odpověď Pink Floyd na vzpouru punku - kdyby ovšem "Dogs" a "Sheep" nebyly vlastně v podstatě obehrané skladby z roku 1974 "Gotta Be Crazy" a Raving and Drooling". Skupina se pustila do jejich přepracování v Britannia Row spolu s nově se formující skladbou "Pigs", když Waters v těchto starších textech vytušil ty psí a ovčí aspekty a hlavní myšlenka koncepce dalšího alba byla na světě.
Tyto tři skladby jsou ohraničeny dvěma částmi Watersovy skladby "Pigs on the Wing", kterou věnoval své tehdejší manželce Carolyne. V této skladbě Roger poprvé a jedinkrát za svou kariéru přiznal, že je zamilovaný.
V mnoha ohledech patří "Animals" k těm výraznějším dílům Pink Floyd. Textově nabízí první stoprocentní důkaz Rogerovy nenávisti k politickému systému. Přesto spolu Waters, Gilmour, Mason a Wright spolupracovali jako čtveřice naposledy bez přizvaných hudebníků. Album bylo také přímočaré a odvážné svou formou. Předtím Floyd prosluli dlouhými kompozicemi. Animals však tvořily jen takovéto kompozice. Dalo se čekat, že nepůjde na odbyt tak, jako předešlá dvě alba.
Album vyšlo 23. ledna 1977 a Pink Floyd se s ním dostali na první místo britské hitparády, v Americe se museli spokojit s třetí příčkou. Téměř vzápětí po jeho vydání se vydali na šestiměsíční turné. Poprvé jejich program zahrnoval i stadiony, což ještě víc vzdálilo kapelu fanouškům. Turné "Pink Floyd: In the Flesh" zůstává pamětihodné ohromnými nafukovacími pomůckami - především letícím prasetem, které Waters v té době popsal jako "symbol naděje".
V souvislosti s prasetem bychom měli ještě vzpomenout historku kolem obalu alba Animals. Na obalu bylo mezi čtyřmi komíny v kouři nafukovací prase. Během fotografování na obal se prase vymklo ovládání a přehnalo se nad letištěm v Heathrow, než konečně spadlo asi dvacet kilometrů od města

pokračování příště...
Pink Floyd - Pigs
Roger Waters - Dogs Live
tyhle koncertní záznamy mě vždycky uvádějí v úžas nad dokonalostí, které jsou ti muzikanti schopni..Bombastická show!

Roger Waters - Sheep live



Nigel Eaton

24. ledna 2010 v 19:30 | Robka |  Kolegové muzikanti
Nigel Eaton
Dnes jsem si vybrala opravdu dost zvláštní téma, nevím, jestli to někoho z vás bude zajímat, ale já se musím přiznat, že při psaní tohoto článku jsem se sama hodně věcí dozvěděla a bylo to pro mě dost zajímavé. Nigela Eatona jsem si pamatovala jako Plantova spoluhráče na albu Fate of Nations a pak taky z DVD Unledded(No Quarter), ale vůbec mi nedocházelo, na jaký nástroj to vlastně hraje. Pak, když jsem dávala dohromady Plantovu diskografii, jsem narazila na pojem Hurdy-gurdy a popravdě jsem z toho moc moudrá nebyla. A tak jsem se rozhodla, že si o tom něco zjistím a takhle to dopadlo:
"S niněrou se ocitáte na sebevražedné cestě, na způsob kamikadze. Ten nástroj je totiž absolutní outsider, který zajímá jen absolutní menšinu, hrstku stejně smýšlejících".
Niněra je nástroj středověký, který zažíval své vrcholné období v 15. a 16. století, kdy přitahoval šlechtické dvory, toužící jít s"s dobou". Fascinovala i Vivaldiho s Mozartem.
Historie tohoto nástroje ovšem připomíná horskou dráhu, zájem o něj opadl a on se vrátil tam, odkud kdysi vyšel : na ulici a venkov. Ještě v 19. století byl proto spojován s potulnými žebráky a šumaři. V českých krajích se niněře začalo říkat kolovratec a v Anglii hurdy-gurdy.
Niněru do Evropy přivezli podle všeho v 10. století Mauři. V následujících sedmi stech letech prošla celou řadou inovací, i když její princip zůstal zachován : struny jsou na místo smyčcem rozeznívány kolečkem potaženým kůží, uváděným do pohybu klikou. Tónové výšky strun ukrytých uvnitř korpusu dosáhnete pomocí klávesové mechaniky. Nástroj má vedle toho i několik doprovodných strun, vydávajících stejný tón, jedna z nich bývá opatřena vibrující kobylkou, dodávající niněře její charakteristický drnčivý zvuk.
V Evropě ji najdete téměř všude, silnou tradici má zejména ve střední Francii, odkud pochází řada vynikajících hráčů.

Na dalším z vrcholů pomyslné horské dráhy se niněra ocitla v 60. a 70. letech minulého století. Zanesla ji sem mohutná folková vlna valící se tehdy Anglií, Francií a Belgií. Středověkostí pestřila alba průkopnických folkrockerů Fairport Convection, Steeley Span, Alana Stivela atd. Díky hitu Hurdy Gurdy Man skotského písničkáře Donovana se proslavila niněra po celém světě.
80. léta znamenala pro niněru úpadek, stejně jako pro jiné tradiční nástroje, což ovšem vyhovovalo francouzskému hráči Valentinu Clastrierovi, který se vytasil s mnoha novátorskými inovacemi, přidával struny, opatřil ji elektronickým snímačem, vymýšlel různé hráčské techniky, až si vysloužil označení "Hendrix niněry". Na svých nahrávkách spojoval niněru s jazzem, stal se inspirací pro holandské trio Appelation Controlee, docela nedávno spojil své umění se slepou malijskou dvojicí Amadaou At Mariam, západoafrickými bluesmany. Především ale otevřel náruč anglickému klučinovi Nigelu Eatonovi.
Začalo to tak, že Nigelův otec jednou při sledování televize byl tak uchvácen zvukem niněry, že opustil své dosavadní zaměstnání a hodlal se věnovat jejich výrobě.
V době otcova svým způsobem bláznivého rozhodnutí vrcholila nechuť mladého Nigela k cellu a pianu. S první vyrobenou niněrou, na kterou prý otec vyhrával celé dny v obýváku ,ale přišla chuť zkusit to také. Odešel studovat barokní hudbu na Guildhall School of Music k profesorce Doreen Muskett a protože ho tu všichni chválili, pyšný otec mu za čas vyjednal stáž u Valentina Clastriera."Naučí tě techniku, uvidíš." A měl recht - dnes spolu patří mezi nejvýznamnější světové "hurdy-gurdy many".
"V té době hrál na niněru v Anglii pouze Cliff Stapleton ze skupiny Blowzabella. Poslouchal jsem její desky a zkoušel podle nich hrát. Vlastně jsem se vyučil poslechem Cliffa."
A pak jste za nimi jednoduše zašel, že to s nimi chcete zkusit.
"Tak nějak to bylo. V pětaosmdesátém Cliffa přestalo bavit handrkování po světě a tak se jim to i hodilo. Blowzabella bez niněry, to si nikdo nedokázal představit.Vzali mě bez řečí, Valentinova škola u nich budila respekt."
Kapela Blowzabella byla založena australským dudákem, Billem O´Toolem a jeho kamarády počátkem roku 1978. Albově debutovala o čtyři roky později rozvášněnou směsicí tanců.
Blowzabellské obsazení doznalo spousty změn , někteří svou přísahu věrnosti plní dodnes - dudák a saxofonista Paul James, houslista a violista David Shepherd, další dudák Jon Swayne. Doplnili je mladíci - nejprve Nigel Eaton, pak citerista a basista Ian Luff a nakonec Nigelův hudební parťák největší, patrně nejlepší anglický melodeonista současnosti Andy Cutting.
Až do devadesátého roku, kdy to zabalili, projezdili půlku světa, hráli v Jižní Americe, Africe, v Indii, objevili se na festivalu v Glastonbury i na WOMADU. Desek vydali společně až až, stejně tak vlastních projektů a vyjmenovat pozvánky od hvězdných rockerů a popíkářů, toužících po jejich umění, tak to prosím sáhněte rovnou po některé z encyklopedií.
Po odchodu od Blowzabelly se Eaton upsal hlavně waleské zpěvačce Julii Murphy, se kterou natočil to nejlepší, jak sám prohlašuje.
V roce 1993 hostuje Eaton na albu Roberta Planta Fate of Nations, kde hraje na niněru v písních Come Into My Life a I Believe. O rok později se objevil na albu Planta a Page No Quarter, v písni Nobody´s Fault But Mine doprovází Plantův naříkavý bluesový hlas, v Maroku při natáčení projektu Unledded šokoval místní bubeníky, kteří prý byli z jeho nástroje hezky vyjevení.
S Plantem pak Eaton absolvoval celé evropské turné, vypomáhal i Marcu Almondovi, Scottu Walkerovi, v projektu The Blue Aeroplanes doprovodil Michell Shocked a pianistu kanadských The Band Richarda Bella, s chutí si to střihnul s The New London Consort a nepřeslechnete ho ani při detektivním pátrání Seana Conneryho ve filmu Jméno růže.
K nejzazším končinám Eatonova hledačství ovšem patří účast na albu Johnny Kalsiho a Dhol Foundation Big Drum:Small World (2002): v unisonu pakistánských bubnů dhol vykvétá rozdrčená jeho niněra jako nepatřičná, zato hladivostí obdařená květina - chvílemi podléhající zběsilému rachotu, zanedlouho však neohroženě s nimi soupeřící v jednom šiku, jako kdysi, když vojenští bubeníci táhli proti Angličanům.
Přes všechnu účast v těchto projektech o sobě Eaton prohlašuje, že nemá k World music žádný vztah, že je věrný anglické a francouzské kultuře. A samozřejmě niněře.

Nobody´s Fault But Mine - Plant & Page Unledded
***
Nigel Eaton - Hurdy Gurdy solo
    zdroj textu - upraveno    

Koop - Island Blues

24. ledna 2010 v 13:49 | Robka |  Nezařazené
Koop - Island Blues (Koop Islands - 2006)
Dávám tady tuto skupinu, protože jsem teď bráchovi dávala jejich album na poslech a jemu se to hodně líbí, tak aby si o nich taky mohl něco přečíst (a vy taky). A ještě - dneska mám pro vás zajímavý článek, ale to až večer, tak se určitě stavte:-)

Koop, to je švédské duo, které je klasifikováno jako acid-jazzový projekt, není to však jediný žánr, kterým se zabývá. K jazzu hodně míchají také hip hop, trip hop a hlavně electro.

Skupinu tvoří dvojice Magnus Zingmark a Oscar Simpson. Ti se rozhodli založit si společný jazzový projekt v polovině 90. let, kdy se ve Švédsku začínala rozrůstat novodobá jazzová scéna. Poprvé se setkali v univerzitním městečku Uppsala, odkud oba pocházejí. Z Uppsaly se však krátce poté za vyhlídkou větších možností přestěhovali do Stockholmu. Zde začali nahrávat své první skladby, ke kterým si často zvali různé muzikanty a vokalisty. Nikdy se netajili ovlivněním různými žánry, jako své největší vzory uvádí legendární hiphopovou skupinu Public Enemy a neméně legendárního jazzového muzikanta Johna Coltranea. To se samozřejmě promítá i do jejich tvorby, ve které je však možno slyšet i mnohé další žánry, jako jsou například electro a house music. V roce 1997 vyšlo debutové album Koop nesoucí název Sons Of Koop, na kterém se poprvé širší veřejnosti ukázal ojedinělý styl Koop často označovaný jako "future jazz". Deska Sons Of Koop je uznávána i žánrovými esy, jako jsou Jazzanova nebo Kruder & Dorfmeister.
Druhé album Koop bylo vydáno v roce 2001 pod názvem Waltz For Koop. Tato deska pouze potvrzuje Zingmarkovy a Simpsonovy kvality. Své vokály na album propůjčily zpěvačky Cecilia Stalin a Yukimi Nagano. Hned krátce po tom, co se deska objevila venku, ji Gilles Peterson prohlásil za album roku! Remixové LP Waltz For Koop: Alternative Takes (2003) doplnilo jejich albové počiny a na novou desku se čekalo až do podzimu 2006. Koop Island byla přijata opět pozitivně a nese se hlavně ve swingovém duchu.
Tuto skupinu jsem objevila před dvěma lety, kdy jsem si opatřila album Koop Island. Byli také jedněmi z účinkujících na festivalu Colours of Ostrava 2008, kde jsme je ovšem neviděli, protože při jejich vystoupení se strhl obrovský liják.



Víkendová písnička - Hooverphonic - You Love Me To Death

23. ledna 2010 v 11:40 | Jirka |  Electronica
Hooverphonic - You Love Me To Death

Včera u nás na návštěvě byl Hynek a hádejte co. Dostali jsme nové bedny, které ale opravdu mají pořádné basy :-) Tak trochu jsme se bavili o letošních Colours of Ostrava 2010. Skupinu Hooverphonic by si tam opravdu přál, ale prý změnili zpěvačku, takže je více než jasné, že nepřijedou - tudíž zvažuje, jestli si má lístek koupit. Pustil nám od nich pár písniček a hned na první poslech bylo jisté, jakou písničku dnes dáme jako víkendovou. Jmenuje se You Love Me To Death a je z koncertu Werchter 2006. Přejeme vám příjemný poslech....

Dreamland - Win My Train Fare Home & Fixin To Die

22. ledna 2010 v 17:59 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Včera jsem našla tato dvě videa Roberta Planta z období alba Dreamland, je to docela zázrak, že se něco z tohoto alba objevilo na Youtube. První je Win My Train Fare Home, a druhá Fixin To Die (na albu má název Funny In My Mind (I Believe I'm Fixin' To Die).
V této sestavě skupiny Strange Sensation můžete vidět ještě Charlieho Jonese (je to ten nakrátko ostříhaný, co hraje v první písničce na basu).


Win My Train Fare Home - tak tuhle hrál Robert v roce 2003 také na festivalu v Mali, na setkání kočovných Tuarégů.


Fixin To Die - "otvírák" alba Dreamland

Polly Come Home

20. ledna 2010 v 17:19 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss


Polly Come Home - album Raising Sand 2007

Při výběru písničky pro dnešní článek jsem si uvědomila, jak málo prostoru tady v poslední době má album Raising Sand. Přitom tohle album bylo pro mě jedním z těch nejvíc očekávaných a když vyšlo, nemohla jsem se dočkat chvíle, až si ho koupím.
Vzpomínám si, jak jsem to album sháněla v obchodě a prodavač mi sdělil, že nic takového Plant nevydal. Ono to bylo s albem Raising Sand u nás trochu složitější, jak mi bylo později sděleno, muselo se objednávat pouze přes internet.
Tak, když jsem si ho konečně odnášela domů, byla jsem přešťastná a natěšená na hudbu na něm. A musím říct, že mě nezklamalo. Spíš naopak, překvapilo mě v tom dobrém slova smyslu.
Album je plné coververzí méně známých autorů (tato píseň pochází od Gene Clarka) a duet Roberta s Alison Krauss - americkou country& bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou - je nádherně sladěný. Celé album plyne spíš v poklidné rovině.
Tato písnička patřila od počátku k mým nejoblíbenějším, je relaxační až něžná, je to taková ukolébavka.
Pokud by vás zajímalo, co psali o albu Raising Sand jiní - klikněte zde.

The Battle Of Evermore

19. ledna 2010 v 17:50 | Robka |  Led Zeppelin texty

Tato písnička je pro mě jednou z nejkrásnějších balad a je to taky jediná příležitost, kdy můžeme v písni Led Zeppelin slyšet duet s ženským hlasem. V původní, studiové verzi zpívá bývalá vokalistka Fairport Convection Sandy Denny. Na koncertech druhý hlas obstarával John Paul Jones (a nechtějte radši vědět, co si o jeho zpěvu myslím:-)
V textu, který napsal Robert Plant, se objevují odkazy na Pána Prstenů a mýty a legendy z doby bojů na skotské hranici.
V této verzi, kterou tady dávám, zpívá Kristina Donahue, která je dcerou bývalého kytaristy skupiny Fairport Convection Jerry Donahue. Je to pocta Sandy Denny k 30. výročí jejího úmrtí.

Text:
Queen of Light took her bow, And then she turned to go,
The Prince of Peace embraced the gloom, And walked the night alone.

Oh, dance in the dark of night, Sing to the morning light.
The dark Lord rides in force tonight, And time will tell us all.

Oh, throw down your plow and hoe, Rest not to lock your homes.

Side by side we wait the might of the darkest of them all.

I hear the horses' thunder down in the valley below,
I'm waiting for the angels of Avalon, waiting for the eastern glow.

The apples of the valley hold, The seeds of happiness,
The ground is rich from tender care, Repay, do not forget, no, no.
Dance in the dark of night, sing to the morning light.

The apples turn to brown and black, The tyrant's face is red.

Oh the war is common cry, Pick up you swords and fly.
The sky is filled with good and bad that mortals never know.

Oh, well, the night is long the beads of time pass slow,
Tired eyes on the sunrise, waiting for the eastern glow.

The pain of war cannot exceed the woe of aftermath,
The drums will shake the castle wall, the ring wraiths ride in black, Ride on.

Sing as you raise your bow, shoot straighter than before.
No comfort has the fire at night that lights the face so cold.

Oh dance in the dark of night, Sing to the morning light.
The magic runes are writ in gold to bring the balance back. Bring it back.

At last the sun is shining, The clouds of blue roll by,
With flames from the dragon of darkness, the sunlight blinds his eyes.

překlad:
Bitva věků

Královna světla uchopila svůj luk
a otočila se k odchodu.
Prince Míru pohltilo šero
a vyšel do noci sám.

Oh tančit v soumraku noci,
zpívat do ranního světla.

Pán Temnoty přijíždí dnes večer v síle
a čas nám vše prozradí.
Oh, odhoďte své pluhy a motyky,
neodpočívejte a zamkněte své domovy.

Bok po boku očekáváme sílu
nejtemnějšího ze všech.

Slyším dunění koní,
dole v údolé.
Čekám na anděly z Avalonu,
čekám na východní žhnutí.

Jablka z údolí uchovávají
moře blaženosti.
Země je bohatá z něžné péče,
oplaťte to, nezapomeňte, ne, ne.

Oh, .....tančit v soumraku noci,
zpívat do ranního světla.

Jablka zhnědla a zčernala
krutovládcova tvář rudne.
Oh, válka to je hromadný pláč,
pozvedněte své meče a leťte.

Obloha je naplněná dobrem a zlem,
které smrtelníci nikdy nerozeznají.

Oh, dobrá, noc je dlouhá,
kapky času míjejí pomalu.
Unavené oči ve východu slunce,
čekají na východní žhnutí.

Bolest z války nepřekročí
míru žalu z následků.
Bubny budou třást zdmi hradu,
duchové Prstenu přijíždí v černém.
Přijíždějí.

Zpívejte, když pozvedáte svůj luk,
střílejte příměji než předtím.

Žádného klidu nemá v noci oheň,
jenž osvětluje tak studené tváře.
Oh, tančit v soumraku noci,
zpívat do ranního světla.

Magické runy jsou vyryty ve zlatě,
aby nastolily rovnováhu zpět.
Přineste ji zpět.

Konečně svítí slunce,
modrá oblaka plují kolem,
s plameny draka temnoty,
jehož oči oslepuje světlo Slunce.

Pink Floyd - Wish You Were Here

18. ledna 2010 v 17:29 | Robka |  Naši oblíbenci


Během prvního týdne roku 1975 se Pink Floyd vrátili do studií v Abbey Road, aby se vypořádali s problémy své příští desky. Do začátku měli nejméně tři skladby, se kterými mohli dál pracovat. Zdálo se, že "Shine On You Crazy Diamond" všichni považují za slibnou ústřední skladbu jejich nového alba.
Převážně instrumentální dvacetiminutová skladba pokračovala v tradici "Atom Heart Mother" a "Echoes". Vznikla téměř o dva roky dřív ze čtyř tónů Gilmourovy kytarové fráze. Rogeru Watersovi ty tóny připomněly svou melancholií Syda Barretta. A tak, když se pustil do textů, zaplavila ho vlna lítosti a pocity smutku a viny nad bývalým spoluhráčem. Výsledek byl poctou Pink Floyd tomuto zvěstovateli a legendě, o kterém Waters řekl: " Bez něho by se to vůbec nestalo, ale na druhé straně, s ním to nemohlo pokračovat."
Lze uzavřít, že "Shine On You Crazy Diamond" je jak hudebně, tak textově nejlepší singlový výkon Floyd.
Přesto začátky práce na tomto albu byly velmi těžké. Trvalo dost dlouho, než skutečně začali na albu pracovat.
Roger Waters na jednom bouřlivém setkání prohlásil, že "jediný způsob, jak jsem mohl udržet jejich zájem o tenhle projekt, bylo pokusit se, aby album vyjadřovalo, o co tu jde, skutečnost, že se jeden druhému nepodíváme do očí a že všechno děláme hrozně mechanicky."
Roger začínal mít díky těmto potížím ve skupině představu o koncepci dalšího alba. Dave ale chtěl jen pokračovat v tom, co měli rozdělané - dotáhnout dosavadní materiál do slušné podoby, na první stranu dát "Shine On" a na druhou "Gotta Ba Crazy" a "Raving and Drooling" a nechat to tak. Pokud se týkalo Gilmoura, za skutečnou překážku považoval neprofesionální neukázněnost svých kolegů.
Hodně jeho nespokojenosti padalo na Nicka Masona, který nebyl žádný virtuoz, ani když byl v nejlepší formě. V té době měl rodinné problémy a to u něj způsobilo deprese a - jak sám připustil "naprostou strnulost".
Waters tvrdil, že v té době byla skupina pohromadě jen fyzicky. A taky byli spolu jen proto, že je hudba živila. Chtěl tedy něco o tom všem napsat, rozdělit "Shine On You" do dvou částí a vyjádřit to, co se kolem něj děje. Nakonec to samozřejmě prosadil.
Výsledkem byly tři nové písně, které se střídaly s dvěma částmi ústřední skladby. V jedné rovině byly "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" adresované nahrávacímu průmyslu, který na Pink Floyd vyvíjel tlak, aby chrlili další hity na úrovni "Dark Side of the Moon". "Machine" současně reagovala na mechanickou povahu natáčení a "Wish You Were Here" mířila k vlastnímu nedostatku vnitřního zaujetí.
V další rovině byly nové texty, citlivě doplňující "Shine On You Crazy Diamond", pod kterými si bylo možno představit životní osud Syda Barretta. Zároveň taky symbolizují "rozpadlý" stav skupiny a všeobecné odcizení 20. století.
Tak se "Wish You Were Here", jak ho začli nazývat, spojilo do alba neméně celistvého, i když poněkud citovějšího než "Dark Side".
Nikdo ze skupiny v té době nebyl s albem spokojený. Každý měl na něj jiný názor. Tyto věci naznačovaly, že Floydi se začali umělecky rozcházet. Zatímco Gilmoura a Wrighta uspokojovalo, že hudba stále přenáší posluchače do stavu určité fáze spánku, Waters se rozhodl, že svou zneklidňující pravdou všechny probudí.
Přesto se ukázalo, že "Wish You Were Here" bylo tak působivé proto, že se strefilo mezi Rogerovo zaujetí koncepcí a Daveovo a Rickovo kultivování hudby do klasické floydovské atmosféry. Album získalo z obou táborů to nejlepší.
Ještě jedna taková perlička : při nahrávání písně "Have a Cigar" byl Rogerův hlas tak vyřízený, že pozval svého přítele a dlouholetého kolegu Roye Harpera, aby píseň zazpíval.
5. června se ve studiích Abbey Road objevil další legendární host. Během nahrávání "Shine On You Crazy Diamond" se ve studiu objevil obézní muž s vyholenou hlavou. Nikdo zprvu netušil, o koho jde. Teprve po delší době si uvědomili, že je to Syd Barrett! Waters podle vlastního vyjádření "brečel jako vůl" , když mu došla totožnost té "velké, tlusté a bláznivé osoby".
Od té doby ho nikdo ze skupiny už nikdy neviděl.
Co se týče obalu alba "Wish You Were Here", žádná jiná LP deska Pink Floyd se nemůže pochlubit propracovanějším. Byl do detailu sladěn s hudebním a textovým obsahem.
Náměty, zaměřené proti hudebnímu průmyslu "Welcome to the Machine" a "Have a Cigar" byly vyjádřeny potřesením ruky : fyzická přítomnost a okázale přátelské gesto, které často neznamená víc, než bezvýznamný a prázdný rituál(stejně jako společenský ruch na konci "Machine").
Album Wish You Were Here bývá označováno jako nejlepší album skupiny Pink Floyd vůbec a v žebříčku prodejnosti je na třetím místě - cca 10 milionů( za alby "Dark Side" - asi 25 milionů prodaných desek, a The Wall - asi 17 milionů ).
pokračování příště...

Pink Floyd - Shine On You Crazy Diamond
Pink Floyd - Wish You Were Here
jedna z nejslavnějších písní
Pink Floyd - Have a Cigar (s Royem Harperem)