Ali Farka Touré

14. února 2010 v 18:58 | Robka |  Osobnosti World music


Dnes jsem se rozhodla zveřejnit tady článek o jednom z největších afrických kytaristů. Jeho jméno je Ali Farka Touré a už jsme se o něm na našem blogu zmiňovali, ale myslím, že si tento umělec určitě zaslouží, aby se na něj nezapomínalo. 7. března už to budou čtyři roky, co Ali Farka podlehl rakovině, v jeho odkazu pokračuje jeho syn Vieux Farka Touré.
Jen takovou zajímavostí je, že tuto středu 17. 2. 2010 vystoupí v Praze legendární skupina Tartit z Mali, jejichž hudbou se Ali Farka nechal inspirovat.
foto z Festivalu in the Desert

Farka znamená v malijském jazyce Shonghai osla. Symbol houževnatosti a výdrže. Ali Farka Toure se totiž v roce 1939 narodil v městečku Kanau u řeky Niger jako poslední z deseti dětí, přesto se jako první z nich dokázal osamostatnit. Pochází ze šlechtické rodiny, což se v západoafrickém kastovnictví příčilo s jeho přáním stát se hudebníkem. Takové povolání totiž patří pouze griotům, tamním profesionálům. Nikdy nechodil do školy a vzdělání se mu dostalo při běžném farmářském životě. Později dělal taxíkáře v sousední Guinei a ministerského řidiče v Niafunke. Na kytaru hrál teprve od sedmnácti let, kdy začal skládat první písně vycházející z malijské tradice. Ovládal deset západoafrických jazyků, včetně tamashek, řeči pouštních Tuaregů, svých předků. Významným bodem jeho života se pro něho stalo setkání se spisovatelem Amadou Hampaté Ba, který u mladíka okamžitě vycítil neobyčejný smysl pro psaní a mladický zájem o historii a kulturu Mali. Společně pak několik měsíců cestovali po vesnicích a studovali tradiční hudbu, sahající až do časů středověkého království Mandinko. "Mali představuje historickou knihovnu africké hudby", upozorňoval Ali Farka.
V letech 1968- 1973 pracoval jako zvukový technik v Radiu Mali, kde natočil několik raritních nahrávek. A když před dvěma lety ve formě dvojalba Red&Green znovu vyšly, poznamenal k nim anglický recenzent:" Tahle dvě ikonická alba změnila hodně životů."
Ve svých sedmatřiceti letech doprovodil Ali Farka spisovatele Amadou Ba do Paříže. Zůstal zde skoro rok a natočil spoustu materiálu. Avšak bez jakékoliv odezvy. Vrátil se otrávený domů, s tím, že se do budoucna bude věnovat především farmaření a příležitostnému koncertování po Africe. Pařížské nahrávky se ale později dostaly do rukou Nicka Golda z labelu World Circuit, další osobnosti, výrazně zasahující do Toureho života. Gold tehdy vyslal do Afriky svou kolegyni Ane Huntovou, aby kytaristovi předala jeho nabídku k vydání alba. Nic bližšího o něm ovšem nevěděla. Natož kde bydlí. Přesto ho po dlouhých týdnech našla a přesvědčila, aby se po nezájmu, s jakým se v Evropě předtím setkal znovu vrátil."Ta jeho neobyčejná sebejistota! Nikdy předtím před západním publikem nevystupoval, ale moc dobře věděl, čím nás oslní. Má dar přirozené sebedůvěry a víry ve svou hudbu", vzpomínal Nick Gold na Toureho triumfální evropský koncertní návrat roce 1987.Uzavřeli spolu celoživotní přátelství a přestože Ali Farkovi nabízely kontrakty největší mezinárodní vydavatelství, labelu World Circuit zůstal věrný až do smrti. Vyšlo mu tu sedm alb, i když ho k jejich natáčení musel Gold víc a víc přemlouvat, zvlášť když v roce 1990 oznámil, že hudbu hodlá pověsit na hřebík. Goldovi tedy nezbývalo nic jiného, než odcestovat za Ali Farkou do Niafunke s mobilním studiem. I tak musel s techniky trpělivě čekat, až skočí veškeré práce na farmě. Teprve potom vzal Ali Farka do rukou kytaru a do nočního ticha spustil své blues od řeky Niger. Nabídky na koncertní turné po světě a pozvánky do studia se mu jen hrnuly, on je však většinou odmítal:"Jsem farmář, až potom hudebník. Musím uživit jedenáct dětí. Pro mne je důležitější než hudba nový traktor a zavlažování pouště".
Jeho farma čítala bezmála 350 hektarů. Stal se také starostou Niafunké, okresu s padesáti třemi vesnicemi, rozlohou třikrát většímu než Francie. Bojoval s malárií, budoval závlahy, čističky, sázel na poušti stromy. "Žiji v zemi inspirující mou hudbu a chci ji to vrátit. Mám zodpovědnost ke svým lidem".
Ali Farka Touré - Amandrai (Mali, únor 2005)

Byl kytarovým samoukem, intuitivním hráčem, geniálním improvizátorem. Zvukem nástroje a fascinujícím hlasem vystavoval posluchače účinkům nepopsatelné pouštní magie; jediným tónem dokázal vzbudit tolik emocí a nálad, jako jiní s celou kapelou. Přitom značně nerad zdlouhavě zkoušel. Svá alba natáčel takřka na jeden zátah. To poslední In The Heart Of The Moon, za nějž před nedávnem obdržel svou druhou cenu Grammy, například za několik hodin. S hráčem na koru Toumani Diabatem přetáčeli pouze jednu skladbu, to protože je přerušil silný déšť. Ali Farka Toure měl obrovské charisma a o spolupráci s ním snila celá řada často daleko slavnějších muzikantů. Ne všechny si ovšem pustil k tělu. K rozhodnutí natáčet s americkým producentem a kytaristou Ry Cooderem (tvůrcem projektu Buena Vista Social Club) mu však stačila hodina společného jamování na vypůjčenou kytaru. Album Talking Timbuktu získalo Grammy a Ali Farka Touremu, známému dosud spíš fajnšmekrům, dopomohlo k mezinárodní prestiži. Přestože jeho samotného na rozdíl od jiných afrických umělců zajímalo hlavně farmaření. I tak natáčel s Taj Mahalem, členy irské skupiny The Chieftains a v roce 1991 dokonce s americkým bluesmanem John Lee Hookerem, k němž byl často přirovnáván. Občas vyrazil i na krátké turné po Evropě, Americe či Japonsku. Okamžitě se však vracel domů. Nestál o žádnou publicitu, nerad dával interview.
Tohle je záznam z Festivalu in the Desert z roku 2003
Festival se koná v Mali a právě v roce 2003 zde kromě Aliho Farky vystoupil i Robert Plant s kapelou. Dokument z tohoto festivalu, včetně vystoupení některých hudebníků, je dostupný na DVD.

Ačkoliv ho celý svět vnímal jako západoafrického bluesmana, jednu z možných odpovědí na otázku odkud pochází blues, sám se proti tomu několikrát ostře ohradil:"Vadí mi, když mě nazývají bluesmanem. Moje hudba pochází z Mali a ne od Mississippi". O svém vztahu k blues a návaznosti na tisíciletou západoafrickou tradici vypráví ve filmu režiséra Martina Scorseseho Du Mali au Mississippi, stejně tak v dokumentu Desert In Blues, záznamu z unikátního festivalu konajícím se uprostřed pouště nedaleko Timbuktu. Kraje s jehož praskavým pouštním blues zůstane Ali Farka Toure navždy spojován."Říká se, že Timbuktu leží na konci světa. Ale to není pravda, vím to, pocházím odsud. Věřte mi, Timbuktu se nachází v samém středu světa".
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama