Květen 2010

Led Zeppelin - Houses Of The Holy

30. května 2010 v 11:45 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Na úvod vám přeji hezkou neděli a snad vás bude zajímat tento článek o pátém albu Led Zeppelin. Ano, dneska se přemístíme do let 1972 -1973, kdy bylo album Houses Of The Holy nahráváno a vydáno. Tak doufám, že se vám to bude líbit. A ještě připomínám, že zítra, 31. května, by Bonzo oslavil své 62. narozeniny...

Na jaře roku 1972 se Led Zeppelin sešli ve Stargroves, sídle Micka Jaggera. Bylo tam mobilní studio Rolling Stones a kapela se zde rozhodla nahrávat své další album. Po více než čtrnáctiměsíční pauze, která uplynula od posledního nahrávání, měli prostě chuť se jen tak sejít a zahrát si, co koho napadlo. Stejně jako při zkouškách v únoru 1971 měli na začátku jen zlomky některých písní. Výjimkou byla Jonesova písnička "No Quarter" a Pageova "Rain Song" (původně instrumentálka s názvem The Slush). "No Quarter" zkoušeli už při přípravě čtvrtého alba, ale zatím ji odložili s tím, že na ní budou dál pracovat. Je známo, že o její první verzi se pokoušeli už v Headley Grange při prvních zkouškách na album Led Zeppelin III. Její temná a zádumčivá atmosféra podporuje myšlenku, že ji Jones začal hrát po smrti svého otce v roce 1970.
Jones
Při pobytu ve Stargroves se kapela snažila vnést do svých sessions co nejvíce spontánnosti a zábavy. Nahrávali často někde venku, nebo na různých místech v domě a zkoušeli nové způsoby zachycení zvuku bicích a zpěvu, a také nové improvizace. Panovala tam bezstarostná atmosféra, na kterou později rád vzpomínal jejich zvukař Eddie Kramer. Ale přece jen se objevily problémy, a to s akustikou. Nebyl tam tak dobrý zvuk jako v Headley Grange a to kapelu dost otrávilo. Nakonec byli donuceni podstoupit vyčerpávající práci při několikerém opětovném nahrávání tohoto materiálu, nahradit některé části a vylepšit pokažený zvuk. Pokračovali zkrátka ve snaze o nejlepší možnou kvalitu.
Tak jako předchozí album, i tohle se nahrávalo na různých místech, Headley Grange, Olympic a Island, všechna tato studia se podílela na konečném sestavení alba, které dostalo název Houses Of The Holy. Bylo to o hodně složitější, než při práci na debutovém albu. Jimmy požadoval, aby výsledek byl naprosto precizní.
Začalo se s nahráváním písní, kromě těch, které se na album později dostaly, to byly také "Black Country Woman", "Walter's Walk", "The Rover" a "Houses Of The Holy", která nakonec paradoxně vyšla až na Physical Graffitti. Pak začaly obvyklé debaty ohledně návrhu obalu. Od vzniku Led Zeppelin III to byl tradiční důvod odkladů, rozpaků a konfliktů pro kapelu, návrháře i výrobce, a také pro nahrávací společnost.
Zatím se Zeppelini vypravili na své osmé americké turné bez nového alba, kterému by mohli dělat reklamu. V té době ale popularita jejich živých vystoupení stoupala i tak a velké dílo Stairway To Heaven se pomalu stávalo ikonickým. Rock v Americe se prudce měnil, posouval se od chaosu éry hippies k profesionalitě druhé poloviny sedmdesátých let. Manažer Peter Grant promýšlel nejnaléhavější stránky koncertů, k nimž patřily především peníze, podíly zisku pro kapelu. Podařilo se mu zajistit, že skupina dostávala devadesát procent zisku z prodeje lístků, zbylých deset procent putovalo do kapsy pořadateli. Vzhledem k tomu, že koncerty Led Zeppelin rozhodně nebyly prodělečný podnik a lístky se vyprodaly během pár dní, někdy i hodin, si i tito pořadatelé přišli na své.
Robert a Jimmy
Dalším problémem byla v Americe doprava. Po tak velké zemi bylo velmi náročné cestovat, navíc měli obavy o bezpečnost, hlavně v souvislosti s předešlým turné, kdy vyhrůžky smrtí byly na denním pořádku. Tento problém vyřešil cestovní manažer Richard Cole, když za velmi dobrou cenu pronajal soukromé letadlo. Také si najali bývalého policistu, který předem vždycky zorganizoval policejní eskortu před koncertem a po něm.
Řešili i problém, který se týkal jejich komunikace s médii. Led Zeppelin si najali jako oficiálního mluvčího kapely B. P. Fallona, který měl bohaté zkušenosti z rockové branže. Ten zajistil, aby za kapelou přijeli reportéři z Melody Makeru, kteří je doprovázeli na části turné a sledovali koncerty. Výsledkem byly zprávy o rekordní návštěvnosti a úchvatných reakcích obecenstva.
Ale Zeppelini měli také pověst výtržníků. Nevím proč, ale velmi si oblíbili vyhazování televizorů z oken hotelových pokojů. Takový incident se stal také v jednom z jejich oblíbených hotelů v Seaside In. Kapela po příjezdu vyházela z oken všechny přijímače a legrační situace nastala při sepisování škod ředitelem hotelu. Ten prohlásil, že to byl vždycky jeho sen, vyhodit televizi z okna. Grant mu velkoryse nabídl, že si na jejich účet může jednu taky vyhodit. A ředitel si tak splnil své přání.
Koncerty Led Zeppelin v průběhu amerického turné byly opravdu skvělé a my máme dokonce možnost si jejich atmosféru připomenout na třech CD How The West Was Won, které obsahují úžasný materiál z Fora v L.A. a Long Beach Areny. Jenom je zarážející, že hudební tisk a širší veřejnost stále neoceňovala způsob, jakým dělali svou nespoutanou show, která byla plná nápadů a fanoušky nesmírně těšila. Členy kapely mrzelo především to, že jiným skupinám tisk věnoval velikou pozornost; byli to zejména Rolling Stones, kteří se v Americe těšili obrovské popularitě, podpořené zájmem celebrit. Zatímco Led Zeppelin si jeli své turné za výrazného nezájmu médií a proto cítili plným právem jakousi hořkost. Byli vždycky profesionální a odpovědní, co se týkalo vystupování na pódiu, a tak si určitě zasloužili více pozornosti, než se jim dostávalo. Ale tohle byl problém, který se s nimi táhl už několik let. A mohlo je hřát aspoň to, že fanoušci byli jako vždycky z jejich produkce velmi nadšení, a tak se také koncerty na tomto turné zapsaly do rockové historie svou výraznou délkou. Nebylo výjimkou, že Zeppelini hráli tři hodiny i víc a hráli každý den. Velkou výhodou bylo, že je to nesmírně bavilo a byli spolu na pódiu rádi.
V únoru 1973 ještě stále nebylo vydáno nové album kapely. Zase se objevil problém s obalem, jak už se stalo tradicí od dob Led Zeppelin III. Tentokrát se zásadní problém týkal barev. Ty musely být perfektní, aby obal působil, jak kapela chtěla. Věnovali mu veškerou péči a mělo to být malé umělecké dílo. Práci na jeho výrobě svěřili moderní designérské společnosti Hipgnosis. Obal, název Houses Of The Holy a deska samotná se k veřejnosti dostala až 18. března, kdy vyšla v USA (v Británii jako obvykle o pár dní později). Na přední a zadní straně nebyla žádná slova, informace byly napsané uvnitř. Pro potřeby prodávajících a kupujících dovolila kapela společnosti Hipgnosis přetáhnout obal papírovou páskou s ozdobně napsaným názvem desky a poprvé v případě alba Led Zeppelin se objevily texty všech písní. Na vnější straně obalu byly zobrazeny malé nahé blonďaté děti, lezoucí na skály, uvnitř jakýsi nadčlověk prováděl bohoslužbu na pobořeném cimbuří. A tohle album bylo taky poslední řadové, které vyšlo pod hlavičkou Atlantiku. Led Zeppelin si později založili svůj nový label s názvem Swan Song, pod nímž vydávali také jiné skupiny (Bad Company, The Pretty Things, Maggie Bell).
Led Zeppelin
Albu Houses Of The Holy byla vyčítána rozháranost, zmatenost, ale jsou to obvyklé žvásty kritiků, na které vůbec nedám. Je to album nesmírně barevné, které zahrnuje hned několik stylů - od World music přes hardrock, funky, reggae až k progresivnímu rocku. Je to album vyzrálé skupiny a patří oprávněně mezi jejich vrcholná díla v době, kdy byli jednou z nejpopulárnějších skupin světa. A i dnešním posluchačům má stále co nabídnout.
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

Album otevírá tato píseň, která měla být původně instrumentálkou s názvem "The Overture" a později"The Campaign". Nakonec ale Robert dodal text a kapela se shodla na tomto názvu.
Je to rychlá, spletitá skladba, s perfektní melodií kytary a vypjatým Robertovým zpěvem. Ty kytarové zvuky tady mají trochu orientální zabarvení. Je to vlastně taková pocta world music, což napovídá i text, který hovoří o hudbě jako společném jazyku všech lidí. A musím říct, že Robertův zpěv je v této písni úžasný. Vůbec z celého alba je cítit taková svěžest v jeho projevu.

Rain Song navazuje na Song Remains, i když jeho zvuk a rytmus je úplně jiný. Je to nádherná milostná píseň, navozující pocit klidu a uvolnění. Moc hezky tam vyznívají kytarové ozdoby Jimmyho a Jonesův mellotron, který písni propůjčuje zdání orchestru. A pak se přidá jemné vybrnkávání na piano, které jako by navozovalo atmosféru deště. Robertův procítěný zpěv je upřímný a bluesově posmutnělý a moc hezké je taky ukončení a zároveň splynutí s další písničkou.

Jemný akustický úvod přechází po chvíli v hotovou smšť, v níž se konečně může pořádně projevit i Bonzo. Ale aranžmá písně se v jejím průběhu mění několikrát a je tak důmyslné, že musíte opravdu pořádně poslouchat. A má nádherné ukončení, zase jakoby zdáli k nám doznívala melodie kytary a vytvářela tak kontrastní spojení s další písničkou.

Zabrousíme do vod funky stylu Jamese Browna. Tahle skladba dokazuje, že Led Zeppelin nejsou kapelou, která by se s jistotou pohybovala pouze na jednom území. Klidně si troufnou i na takovou věc a v jejich provedení je skvělá. Je to legrácka, kterou měl obzvlášť v oblibě J. P. Jones a je to taky absolutně netaneční věc. Na koncertech byla často vkládána pasáž z The Crunge do Whole Lotta Love.

Radikální změna stylu. Tohle je píseň, kterou začíná druhá strana desky a je to poctivá rocková skladba. Velmi pěkný kytarový motiv navozuje zase trochu východní atmosféry. A přímo vybízí k tanci. Sálá z ní letní pohoda a dobrá nálada.

A zase překvapení, tentokrát v podobě reggae. Ale povedlo se jen tak napůl. Bylo to asi proto, že se členové skupiny nějak nemohli domluvit, v jakém rytmu ji budou hrát. A taky na ni měli rozdílné názory. Myslím, že to byl právě Robert, který prosadil, že se na desku dostala. Měl ji totiž rád. Podle mě je to srandička, kterou není třeba brát úplně vážně a já osobně si ji občas s chutí poslechnu.

Jedna z nejambicióznějších písní tohoto alba a další z pomyslných vrcholů tvorby Led Zeppelin. Skvěle propracovaná náladová skladba s melancholickými Jonesovými klávesami a působivou a výraznou Jimmyho kytarou. Tato píseň bývala obvykle zlatým hřebem koncertů, kde její mystická a tajuplná atmosféra bývala ještě dokreslena mlhou ze suchého ledu a světelnými efekty.

Písnička začíná Bonzovým "We´ve done four already but now we´re steady, and then they went 1, 2, 3, 4!", což naznačuje, že tohle je pátý pokus o nahrání této písně. Pak přichází úderný Pageův riff a Robertův památný text, který věnoval všem fanouškům a taky se v něm vyznal z lásky ke své dcerce. Celá písnička (a vlastně i deska) končí doo wopovým sólem Jimmyho a Robertovým výkřikem . "To je tak dobré", což ještě umocňuje její skvělou náladu. Velmi hezká tečka.
Tracklist:
houses of the holy
1. The Song Remains The Same (Page/Plant) 5.28
2. The Rain Song (Page/Plant) 7.39
3. Over The Hills and Far Away (Page/Plant) 4.47
4. The Crunge (Page/Plant/Jones/Bonham) 3.13
5. Dancing Days (Page/Plant) 3.41
6. D'yer Mak'er (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.22
7. No Quarter (Page/Plant/Jones) 6.59
8. The Ocean (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.30



Celkové Hodnocení:
Jedna z nejpropracovanějších desek Led Zeppelin, podle mě až vyšperkovaná, nádherně znějící. Klasické dílo, které bude hodnoceno deseti body. Alespoň ode mě.

Nejlepší písně alba:
Jako vždy mám problém vybrat opravdu jen tři-čtyři nejlepší. Mám ráda všechny. Mému srdci jsou ale nejbližší Song Remains, Rain Song, Over The Hills a No Quarter.

Nejslabší píseň alba:
Asi nepřekvapím, když napíšu, že je to D'yer Mak'er.

Bonusy:


Led Zeppelin - No Quarter Dallas 3. 5. 1975 part 1
poslouchejte ten klavír od 5 minuty, nádhera...Jonesy je skvělý
Led Zeppelin - No Quarter Dallas 3. 5. 1975 live part 2
Led Zeppelin - No Quarter Dallas 3. 5. 1975 live part 3
Tohle fakt doporučuji slyšet celé, improvizace jak víno.

Pokračování příště

Data a informace v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz

Víkendová ochutnávka z letošních Colours - aneb co mě zaujalo

29. května 2010 v 8:36 | Robka |  Akce
Protože se už kvapem blíží festival Colours of Ostrava, budu vám tady představovat svoje favority, které si určitě nechci nechat ujít. Dneska začnu newyorskou scénou, která je na letošním ročníku novinkou a bude určitě velmi zajímavá pro spoustu návštěvníků. Bude umístěna v jednom z pavilonů na výstavišti Černá louka a svou výzdobou a uspořádáním bude připomínat newyorské kluby. 
Jedním z těch, kteří mě opravdu hodně zaujali, je Fernando Saunders.
Je to zpívající basista od Lou Reeda. O jeho služby stály i další hvězdy: Eric Clapton, Jimmy Page, Joe Cocker, Tori Amos nebo John McLaughlin s The Mahavishnu Orchestra a natáčel a na turné vyjížděl se zpěvačkou Marianne Faithfull. Ta o něm ostatně tvrdí: "Fernandova basa i hlas v sobě mají nenapodobitelnou sílu motownského soulu. V tom mu dnes fakt nikdo nestačí."
Dalším zajímavým interpretem, jehož koncert bych určitě chtěla navštívit, je Ari Hest.
Je to písničkář, často přirovnávaný ke svým vzorům, mezi něž patří Peter Gabriel, Sting, Jeff Buckley a Joni Mitchell.
Posledním, kterého vám dneska představím, je Amit Chatterjee, který vystoupí se svou skupinou Alliance. Je to vynikající kytarista, hráč na sitar a zpěvák indického původu, který hraje hudbu s výrazným kulturním přesahem. 
Už se moc těším na koncertní zážitky, které nás s Jirkou letos čekají, myslím, že tento ročník bude hodně dobrý. Tak se zkuste podívat alespoň na některé video a nasajte atmosféru klubu. Hezký poslech vám přeju. 
                                                 Fernando Saunders - See The Light
                                                             Ari Hest - I've Got You

                                                      Amit Chatterjje Alliance- Endless  Radiance

Robert Plant & Strange Sensation - No Quarter

26. května 2010 v 19:49 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Tak jako každou středu, i dnes usedám k počítači a vybírám nějakou písničku od Roberta. Vždycky se snažím napsat i nějaké informace k ní, ale dneska to bude notoricky známá skladba od Led Zeppelin, i když ji asi podle zvuku budete poznávat jen ztěží.
Ale já jsem chtěla dneska napsat i o něčem jiném, než jen o písničce. Chtěla jsem napsat něco o Robertovu vztahu k hudbě. Vždycky mě totiž fascinovalo (i u Led Zeppelin), jak dokázal kombinovat různé hudební styly a vlivy, což svědčí o jeho velkém rozhledu v této oblasti. Když se podíváte na různé jiné interprety, většinou si jedou v té své vyjeté koleji a moc z ní nevybočují. Ale u něj je to vždycky takové odvážné, každá deska je trochu jiná a každá písnička, kterou zahraje, má jiný kabát.
Před pár lety jsem četla rozhovor, ve které se vyznával ze své lásky k hudbě. Říkal, že má obrovskou sbírku desek a vždycky poslouchal strašnou spoustu muziky. U hudebníka se to může zdát pochopitelné, ale je pravda, že většina jich už moc hudby neposlouchá. Tato jeho láska vyústila v to, že spoustu jím obdivovaných skladeb sám přezpíval a vydal na svých deskách. A taky samozřejmě znovu přearanžoval spoustu písniček od Led Zeppelin, čímž z nich v některých případech udělal úplně nové songy. Může mu to být vyčítáno jako zneuctění těchto slavných písní? Já myslím, že ne. V jeho podání ty písně žijou dál svůj nový život a další lidé se jimi tak nakazí - což je jen dobře.

Robert Plant & Strange Sensation - No Quarter (live 2006)

Led Zeppelin - Bezejmenné čtvrté album

23. května 2010 v 13:07 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Ahoj zase po týdnu u tohoto mého "skromného" projektu, který jsem se pro vás rozhodla dělat (a samozřejmě trošičku sobecky i pro sebe). Dneska se tady budeme zabývat jedním z nejzásadnějších alb, které kdy byly vydány, takže jsem se na článku opět dost vyřádila. Snad vám přinese něco nového...

Po trochu rozpačitém přijetí alba Led Zeppelin III se už myšlenky členů kapely zaobíraly jeho následovníkem. Všichni si dobře uvědomovali, jak spolehlivý byl směr, kterým se vydali právě při práci na třetím albu a rozhodli se v něm pokračovat. Nejprve Page s Plantem odjeli znovu do Walesu do Bron-Yr-Aur, aby tam relaxovali a také pracovali na nových i starších nápadech. A tam právě pokračovali v práci na nové písni, novém zlatém hřebu koncertního programu. Nápady z chaty a další, které poskytli Jones a Bonham, vzala celá kapela v listopadu do Headley Grange, kde důkladně zkoušela. Potom nahrála základy - použila k tomu mobilní nahrávací zařízení kapely Rolling Stones, na kterém si zvykla pracovat při nahrávání předcházejícího alba.

V době, kdy zkoušeli, mluvil John Paul v jednom z rozhovorů pro časopis Disc o týmové práci Led Zeppelin. Řekl, že každý ze čtyř muzikantů by mohl pracovat na svém sólovém projektu. Ale ani jeden z nich nepocítil potřebu to udělat. To, co skupina hrála, bylo vždy dobré. Když se to všem líbí, pak se to hraje, řekl.
Do konce prosince kapela dokončila počáteční nahrávání v mobilním zařízení v Headley a byla připravena přemístit se do londýnských studií společnosti Island v Basing Street. Většina nového materiálu vznikala právě v Headley Grange, s výjimkou "Stairway To Heaven", další stopy nahrávali Jimmy s Robertem ve studiu Olympic v Londýně.

Dlužno říct, že všichni Zeppelini pracovali na tomto albu velmi tvrdě a chtěli, aby bylo naprosto dokonalé, což bylo pro ně typické. V únoru bylo nahrávání dokončeno. V té době se už také rozhodli, že se deska nebude jmenovat Led Zeppelin IV. Ale zatím skupina víc neprozradila.
Hudbu už měli na pásce, k dokončení tohoto v pořadí čtvrtého alba v průběhu dvou let ještě museli vybrat stopy, smíchat a udělat mastering. V tomto období Zeppelini produkovali fenomenální hudbu nadzvukovou rychlostí.
Led Zeppelin a Sandy Denny
zleva: John Bonham, Robert Plant, Sandy Denny a Jimmy Page

V březnu 1971 se uskutečnilo turné po Británii a Irsku, které se zaměřilo na menší místa, kde nehráli od roku 1968. Tímto návratem do klubů a stále větší rozmanitostí své tvorby chtěli Led Zeppelin dokázat všem kritikům, že nejsou jen hrabivá kapela, která těží ze svých fanoušků. To jim totiž od jejich začátků bylo neustále podsouváno. Takže proto tahle menší štace, po níž už nikdo nemohl tvrdit, že profitují na svých fanoušcích. To turné určitě nebylo nijak výdělečné.
Byl to svým způsobem mazaný tah manažera Petera Granta. V této době skupina už pět měsíců živě nehrála, byla to tedy nejdelší přestávka v jejich dosavadní historii. Tato šňůra měla být ideální předehrou pro velká letní turné po Evropě a Americe. A taky se mělo jednat o poděkování fanouškům kapely, kteří s nimi byli od jejich začátků.

Na turné "v klubech" mohlo obecenstvo poprvé slyšet "Stairway To Heaven". Stalo se tak v Belfastu a Page upozornil na to, že verze je jiná, než bude na desce. Na pásce hraje v úvodu i Jones a tady byly použity akustické kytary.
Z tohoto období je kupodivu oficiální akustický důkaz o tom, jak skupina hrála. Jedná se o vystoupení z 1. dubna 1971 v Paris Theatre v Londýně, které bylo určeno hlavně pro rádio BBC a Show Johna Peela s názvem In Concert. Vysílání následovalo o tři dny později, a protože bylo časově omezené, některé skladby se tam nedostaly. Jednou z nich byla nová píseň "Black Dog" z ještě nevydaného alba. V roce 1997 byla spolu se songy "Since I've Been Loving You" a "Thank You" oficiálně vydaná na souboru BBC Sessions.

Krátce poté odletěl Jimmy se zvukařem Andy Johnsem do Los Angeles míchat nové album. Pracovali ve studiu Sunset Sound, které bylo vybaveno nejmodernější technikou a protože jenom míchali, pronajali si menší studio 2, aby ušetřili na výdajích. Celý duben pracovali na tom, aby zvuk byl co nejlepší. S čím ovšem nepočítali, byla odlišná akustika studia 2 ve srovnání s místy, kde nahrávali. Takže výsledek byl špatný a muselo se začít znovu. Termín vydání alba byl ohrožen. Vedlo to ke zmatenému postupu - mixovalo se na různých místech, "Black Dog" a "Stairway To Heaven" byly smíchány ve studiu Island, pět dalších se dokončilo v Olympic. Jediná skladba, která přežila míchání v Sunset Sound, byla "When The Levee Breaks". Dovedu si představit, jak je to muselo naštvat - hlavně Jimmyho - celá několikatýdenní práce v LA byla skoro k ničemu. Také zvukař Andy Johns, který se zúčastnil všech prací na míchání, toho začínal mít dost, a tak přenechal své místo zkušenému Georgi Chkiantzovi.

Všechno se začínalo komplikovat. V červnu a červenci Led Zeppelin koncertovali v Evropě, v srpnu začínalo turné po USA, a tak původní naděje na vydání čtvrtého alba slábla. Aby toho nebylo málo, po skončení posledních remixů se nějak ztratil master k písni "Four Sticks". Museli tedy dělat konečnou mixáž potřetí. Robert Plant to později okomentoval: "Celý příběh vzniku čtvrtého alba se čte jako horor."

Největší problém na turné potkal Led Zeppelin v červenci v italském Miláně. Tohle je docela známá historka, kterou taky popsal ve své knize cestovní manažer Richard Cole. Když přijeli Zeppelini na stadion, kde měli hrát, zjistili nejen to, že před nimi vystupuje asi 28 kapel, ale také, že se všude srocují policejní těžkooděnci. To znamenalo téměř jisté potyčky s diváky. Než začali Led Zeppelin hrát, bylo na stadionu dva tisíce policistů. Podle novin problém začal v ulicích před stadionem, kde měla být demonstrace levičáků, a pak se postupně přesunul dovnitř. Nakonec se začaly ozývat série výbuchů a zvedala se oblaka kouře. Přesto se Zeppelini rozhodli nastoupit na scénu - a dav šílel. Jenže situace se přiostřila. Na fanoušky začaly dopadat obušky a vzduchem létaly kanystry se slzným plynem. Lidé samozřejmě instinktivně hledali ochranu u pódia a v zákulisí. Když několik metrů od pódia vybuchl další kanystr se slzným plynem, rozhodl se manažer Grant koncert zrušit. Kapela pak měla co dělat, aby utekla před rozběsněným davem do zákulisí, kde mohla jen nečinně poslouchat, jak je na pódiu demolováno celé jejich vybavení. Led Zeppelin pak už v Itálii nikdy nevystoupili.

Problém s konečnou podobou alba se táhl celé léto až do podzimu 1971. Led Zeppelin a Atlantic Records se nemohli dohodnout na designu obalu, jaký chtěl Page. Samozřejmě to měla být opět skládačka, aby se tak navázalo na předešlé album. Ale Jimmymu se nelíbilo, jak všichni kritizovali obal třetí desky, a tak se rozhodl, že tentokrát tam nebudou žádná slova a snadno rozpoznatelné symboly. Po výprasku, který kritika uštědřila albu Led Zeppelin III, chtěl Jimmy a celá kapela vyzkoušet, jestli se muzika prodá sama. Takže návrh obalu byl prostý - žádný název skupiny, původně tam dokonce nechtěli mít ani katalogové číslo, ovšem to by bylo značně nepraktické - nikdo by si takovou desku nemohl objednat. Na obalu zkrátka nebyla ani zmínka o tom, že jde o album Led Zeppelin, jen uvnitř byl text "Stairway To Heaven" (což svědčí o jisté výjimečnosti této písně) názvy písniček s nezbytnými údaji o autorství a jméno Jimmyho jako producenta.

Přední stranu desky zdobila fotografie obrazu, visícího ve zdemolovaném domě; v pozadí je slum a věžové domy na Eve Hill v Dudley. Na obraze je postava s otepí na zádech. Na vnitřní straně je taroková karta a poustevnický symbol, což mělo upozornit na Pageův zájem o ezoteriku. Příslušnou symboliku vysvětlil Jimmy následovně: "Ten stařec, co nese dřevo, je v souladu s přírodou. Bere si, co země nabízí, a sám jí také něco dává. To je přirozený cyklus...Jeho starou chatrč zbourají a postaví místo ní chudinskou čtvrť...Poustevník nese světlo pravdy a prozření, svítí na cestu mladému muži dole pod kopcem. Kdo zná tarokové karty, ví, co Poustevník znamená." Má to být výstražné znamení před pokračováním ve vytyčené cestě bez odpočinku a rozjímání.
Four Symbols
Nejzajímavější pro všechny fanoušky ale bezesporu zůstanou ony čtyři symboly na desce, které si každý z členů vybral. Je v tom také určitá spojitost - čtyři symboly - čtyři muzikanti - čtvrté album.
Robertův znak bylo peříčko v kruhu, symbol míru. Znak Jonesyho měl představovat schopnosti a sebevědomí. Bonzovy tři protínající se kružnice jsou symbolem jednoty (Robert žertoval, že nápadně připomínají znak piva Ballantine) a Jimmy si zvolil záhadné slovo, které vypadá jako Zoso, ovšem nikdo neví, co má vlastně znamenat.

Čtvrtému albu Led Zeppelin dali fanoušci neoficiální název "Four Symbols" nebo "Led Zeppelin IV". Jak ho nazývala kapela, se přesně neví. Ale ví se, že ho nestačili připravit k vydání ani v polovině srpna 1971, kdy už odlétali na své sedmé americké turné. Na jeho koncertech už vyšlapávali cestu novým písním z alba, které se nakonec objeví na pultech až v listopadu.

Ale sedmé americké turné se stalo také nechvalně proslulé díky konfrontacím mezi kapelou, jejím doprovodem a zbytkem světa. Docházelo k potyčkám mezi ochrankou a fanoušky, o čemž ovšem mnohdy členové kapely neměli ani tušení. Mezi členy jejich ochranky byla spousta "goril", které se třásly na to, až si budou moci svou agresi na někom vybít. Částečně šlo určitě také o neustálý stres a strach ze skutečného napadení skupiny. Na tomto turné víc než kdy jindy docházelo k výhružkám smrtí. Tento tlak zvenčí částečně také způsobil to, že se Zeppelini ještě víc semkli dohromady. Stal se z nich uzavřený tým, jakési tajné bratrstvo, které čelilo všem problémům okolního světa společně. V této souvislosti se hodí určitě komentář Bonza k právě proběhlému turné: "Americké turné, co jsme teď dělali, bylo fakt dobré...Hráli jsme vážně dobře a staly se tam skvělé věci...myslím, že se mi líbilo víc, než ostatní turné po Americe, Měli jsme spoustu času na přemýšlení a hodně jsme se spolu spřátelili. ..Vydali jsme ze sebe všechno a všichni hráli dobře. Jsme opravdu šťastní!"

Po hudební stránce bylo turné určitě velmi důležité, hlavně pro Roberta a Jimmyho, kteří se odvážili předvést publiku nové věci bez předchozího upozornění. Ale ohlasy publika byly velmi kladné a to skupinu utvrdilo v jejich názoru na to, že cesta, po které se vydali, je správná. Názory fanoušků byly pro ně velmi důležité.

Další důležitou zastávkou byla krátká návštěva Japonska, kde hráli také na vzpomínkové akci pro Hirošimu. Tento koncert vydělal další peníze pro oběti výbuchu, z nichž mnohé ještě po desetiletích trpěly následky radiace. Led Zeppelin dostali mírovou medaili města Hirošimy jako uznání jejich humanitárního gesta, jímž pomohli zvýšit fondy na jejich podporu. No a proběhla také návštěva Indie, kde ovšem jeli jen Robert a Jimmy, jako zcela obyčejní turisté. Především je zajímalo, jestli by bylo reálné nahrát s místními hudebníky některou ze skladeb Led Zeppelin. A zjistili, že to možné je. Příští jaro se tam tedy vrátí, aby svůj plán uskutečnili. A taková perlička z jejich indické cesty: v jednom z nevěstinců je poznali dva liverpoolští námořníci a rázem bylo po anonymitě:-).

Když se vrátili zase do Británie, konečně došlo na vydání tak dlouho očekávaného alba. V USA ho Atlantic vydal 8. listopadu 1971 a za několik dní se objevilo také v britských obchodech. V Británii se stala deska číslem jedna, ale na druhé straně Atlantiku musela vzít zavděk druhým místem. Předstihlo ji totiž album Tapestry Carole Kingové.
Čtvrté album Led Zeppelin patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo na poli hudby vytvořeno. Je součástí zlatého hudebního fondu a nadčasovou klasikou. Také se umístilo v žebříčku nejlépe prodávaných alb v historii - prodalo se ho víc jak 37 miliónů nosičů.

Page a Plant ve Wembley, listopad 1971

Co bych ještě dodala? Že hudba Led Zeppelin na všech albech má duši. To je prostě v těch písních cítit, a proto se nikdy neomrzí. Tohle album je sice takzvaným vrcholem tvorby Zeppelinů, ale pro mě je každá jejich deska takový malý poklad, který můžu zkoumat a poslouchat donekonečna.
Když se podíváme na postavení "čtyřky" v celosvětovém měřítku, je to určitě jejich nejznámější a nejoceňovanější dílo. A tohle postavení už se žádnému jejich dalšímu albu nepodařilo překonat.
A ještě jedna malá poznámečka - pokud vás zajímají texty a chcete si je přečíst v češtině, podívejte se tady na blogu do rubriky Led Zeppelin - texty s ukázkou. Najdete tam pět překladů z tohoto alba.


Na začátek velmi důrazná písnička. Doslova vás posadí na zadek a donutí pořádně poslouchat. Základ tvoří spletitý riff, který vymyslel John Paul při návštěvě u Jimmyho doma. Inspirací prý pro něj byla skladba "Turnaround" od jazzového muzikanta Ornette Colemana, která měla podobnou stavbu - opakovaný, složitý rytmicky asymetrický motiv, který se opakuje a přetváří.
V Black Dog tvoří základ právě tento riff, který se střídá se zpěvem bez doprovodu. A samozřejmě Bonzovy razantní bicí. Název písně byl možná odvozen od černého psa, který se potuloval po Headley Grange v době, kdy tam nahrávali třetí album a oblíbil si obzvlášť Roberta, takže za ním pořád chodil.

Tak tahle písnička vás zaručeně rozhýbe. Po předchozí trochu ponuré atmosféře Black Dog, je výbuchem čisté radosti a donutí nás se usmívat. Prý vznikla náhodou, když si přehrávali "Good Golly Miss Molly" od Little Richarda.
Hlavní slovo má Bonham, protože písnička je postavena na bicích. A jinak - Jimmy tady hraje úžasné sólo, a pak nastupují klávesy, které tomu dodají tu správnou šťávu. Prostě štavnatý rock and roll jak má být. Před začátkem další písně nás Bonzo ještě zasype salvou z bicích a Jimmy přidá trochu skřípavý konec.

Na začátku mám neodolatelný pocit, že stojím někde na louce, všude kolem je mlha a z té mlhy se vynořuje tahle nádherná melodie. A já jsem její součástí, protože já tam stojím celou dobu a jen ohromeně poslouchám.
V této písni kromě Robertova hlasu můžeme slyšet ještě zpěvačku Fairport Convention Sandy Denny. Robert si uvědomoval potřebu druhého hlasu v této písni, a tak Sandy sám oslovil. Bylo to nezvyklé, protože Zeppelini platili za uzavřenou společnost, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Ale je vidět, že se to vyplatilo. Duet Sandy s Robertem je prostě uchvacující. A melodie akustické kytary jen dotváří onu tajemnou atmosféru, kterou je tato písnička opředena. Je to zkrátka ukázka mistrovství Led Zeppelin a jedna z mých nejoblíbenějších písní.

Slova jsou zbytečná... Stairway je bezpochyby to největší dílo, které Led Zeppelin vytvořili. Je to příběh, který nám vyprávějí. Začíná něžně a klidně, s Jimmyho nádhernou kytarou, Jonesovými varhany a Robertovým citlivým zpěvem. Postupně se rozvíjí a pak v 5:37 přichází Jimmyho chvíle, kdy rozehraje ono památné sólo, které vstoupilo do dějin rockové hudby jako jedno z nejlepších. Dál už to všechno patřičně graduje a stupňuje se napětí, teď už podpořené Bonzem. A konec? Vracíme se opět na Schody...
Robert napsal text ke Stairway v Headley Grange a je určitě jeden z jeho nejlepších. Je plný hippiesovského mysticismu, náznaků a odkazů na legendy.

Radostná atmosféra této písně otevírá druhou stranu desky. Začíná zvláštním riffem, který hrají klávesy, kytara a baskytara a který napodobuje procházku parkem, o níž Robert zpívá v první sloce. Vypráví o partě hippies, kteří se povalují na trávníku v parku, kouří marihuanu a jsou pak zatčeni pro držení omamných látek. Je to taková věc, která vám bude znít v hlavě ještě dlouho a já si vždycky vybavuju její okamžiky, zachycené na DVD z koncertu v Madison Square Garden. Tam je právě dobře vidět ta uvolněnost a radost, se kterou tuhle věc hrají. A z desky to taky tak vyzařuje.

Tak tohle je tak trochu sevřená písnička. Myslím tím, že se moc neposunuje kupředu, jakoby zůstala uzavřená a ta energie z ní nemohla úplně vytrysknout. Bonzo hraje docela zběsile čtyřmi paličkami - odtud název - ale nevypadá, že by byl úplně v pohodě. Pěkné momenty v písni ale přece jen jsou, třeba ty mezihry Jonesových kláves a kytary.

A zase jedna akustická nádhera. Jakoby nás zaplavila svým jasem a hřejivostí zvuku. Skvostná Jimmyho hra na kytaru a Jonesyho mandolina dodávají písni baladický nádech a Robert zpívá své dojemné a upřímné verše zcela přirozeně a krásně. Je to taková idylická písnička, která ve mě vyvolává vzpomínky na staré dobré časy. Jedna z oblíbených písní akustické části koncertů.

Tohle je mohutná vlna soundu Bonzových bicích, která se valí jako řeka. Právě ty bubny nahráli v Headley Grange na jeden mikrofon, který prý byl umístěn na schodišti v druhém patře, zatímco bicí byly v hlavní hale. A vyniká tady taky výborná hra Roberta na harmoniku. Určitě už jste si někdy všimli, že zvuk v této písničce je úplně odlišný od ostatních skladeb na albu. Je to zřejmě proto, že tato jediná skladba byla míchána v LA v Sunset Sound. Fakt je zvláštní hlavně ten zvuk ke konci, jako by klesal ještě níž a níž, což má ale určitě taky souvislost s textem. Výborná skladba, stará bluesová píseň z konce 20. let, kterou původně nahrála Mephis Minnie McCoyová.


Tracklist
lz iv

1. Black Dog (Page/Plant/Jones) 4.54
2. Rock and Roll (Page/Plant/Jones/Bonham) 3.40
3. The Battle of Evermore (Page/Plant) 5.51
4. Stairway To Heaven (Page/Plant) 8.00
5. Misty Mountain Hop (Page/Plant/Jones) 4.38
6. Four Sticks (Page/Plant) 4.44
7. Going To California (Page/Plant) 3.31
8. When The Levee Breaks (Page/Plant/Jones/Bonham/Memphis Minnie) 7.07

Celkové hodnocení - Už jsem výše psala, tohle album je součástí zlatého hudebního fondu a naprostou klasikou. Ještě bych dodala, že ten, kdo ho nezná, jako by ani nebyl. A bodové ohodnocení? Samozřejmě hádáte správně, je to plný počet.

Nejlepší písně alba - Je problém vybrat jen pár nejlepších. Všechny jsou vynikající. Ale budu poctivá a napíšu je - Battle of Evermore, pro její tajemnost a důvěrnost; Stairway To Heaven, pro její mystično a nádherný hudební příběh; Going To California, pro vzpomínky a krásně čistý Robertův zpěv a When The Levee Breaks, pro ten mohutný zvuk a brilantní harmoniku. A už teď mi je líto těch, které jsem nejmenovala...třeba Black Dog, vždyť to je hymna. Zkrátka, tohle album je sakra dobré.

Nejslabší píseň alba - Asi to bude Four Sticks. Přece jen je to věc, která mě tak moc nebaví.

A jedna taková zajímavost, která se týká obalu. Na něm, jak můžete vidět v této ukázce, je vyfocena chudinská čtvrť.
LZ
No a tady je fotografie domku, typického pro městskou čtvrť Ostrava-Vítkovice. Na tom by nebylo nic tak divného, ale já zrovna v téhle části města pracuji, a tak mám ty baráčky denně na očích.
Ostrava - Vítkovice


A ještě bonus:
Moje milovaná Going To California živě z Earls Court 1975, překrásná verze...

Pokračování příště

Citace, data a informace v článku pocházejí z knih Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980 a Kladivo Bohů.
***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz

Víkendová písnička - Smoke On The Water

22. května 2010 v 9:39 | Robka |  Rock
Dneska mám docela jasno v tom, kterou písničku tady dát. Není to tak vždycky, ale dneska ano. Bude to legendární Smoke On The Water od Deep Purple.
Tento song byl vydán poprvé na albu Machine Head z roku 1972. Její riff, hraný Ritchie Blackmorem na kytaru Fender Telecastor, se stal natolik známým a oblíbeným, že se stal jedním z nejlepších kytarových riffů na světě. Je na něm dobře vidět, že i v jednoduchosti může být síla.
Text skladby vypráví o skutečné události. V době nahrávání alba Machine Head měli Deep Purple pronajaté mobilní studio skupiny Rolling Stones. Toto studio bylo umístěno v zábavním komplexu, který byl součástí kasína v Montreux. Zrovna večer 4. prosince 1971 vystupoval v kasínu Frank Zappa, když uprostřed jeho vystoupení vypukl požár, který založil jeden z návštěvníků výstřelem z plynové pistole do ratanového stropu. Vzniklý požár zlikvidoval celou budovu, včetně Zappovy aparatury. Název písně je odvozen od pohledu na dýmající budovu nad Ženevským jezerem.
A je na čase si tu klasiku pustit, a pěkně nahlas:

Deep Purple - Smoke On The Water (live 1973)
Tak co, doufám, že se vám líbí?

Můj nepřítel mobil

21. května 2010 v 17:39 | Robka |  Téma týdne
Co je tak lákavého na té malé hranaté věcičce, že se bez ní spousta lidí neobejde? Já teda nevím, nejsem vůbec příznivcem mobilů. i když si uvědomuju jejich užitečnost, na druhou stranu, kdysi se bez nich lidi taky dokázali obejít. Teď by mi mohla spousta z vás oponovat, že pokrok nelze zabrzdit. Jenže...mám pocit, že mobil krade soukromí, kazí náladu, přidělává starosti.
Představte si tu situaci - jedete si pěkně ráno v tramvaji, ještě zalepené oči a uvažujete, jak celý den zvládnout a do toho se ozývají různorodé melodie vašich spolucestujících, kterým právě někdo volá. Zásadně, a to říkám zcela zodpovědně, se v tramvaji řeší - Kde právě jsi a kdy přijedeš? A člověk odpovídá - Už jedu...nebo Za deset minut tam budu...anebo Zavolej později, jsem v tramvaji.
Jednou jsem byla svědkem toho, jak v tramvaji nějaká paní velmi halasně řešila s kamarádkou obsah své skříně a pán sedící vedle už to nevydržel a zařval : "Můžete už konečně sklapnout? Kdo to má poslouchat!" A paní sklapla...Tyhle hovory mě fakt baví.
Ještě k tomu vyzvánění...Když jsem dostala nový mobil k narozeninám (danajský to dar), můj bratr, znaje můj hudební vkus, mi iniciativně nastavil jako vyzváněcí tón mou oblíbenou písničku Kashmir od Led Zeppelin. Zpočátku jsem byla nadšená, reálný zvuk a tak, ale po pár telefonátech jsem dostala strach, aby se mi ta melodie nezprotivila a dala jsem si tam jinou písničku, pro změnu od Roberta. A je fakt, že když ji někdy poslouchám na cd, vybaví se mi zas ten prokletý mobil. Takže spojení hudby a mobilu je pro mě nepřijatelné. Vůbec nechápu lidi, kteří na mobilu poslouchají muziku.
Další věc je kredit. To je moje slabá stránka. Nikdy ho totiž nemám, takže i kdybych umírala, tak se pomoci nedovolám. Protože milý hlas nějaké paní v tom mobilu mi nekompromisně sdělí, že můj kredit byl vyčerpán a mám si proto neprodleně dobít svou kartu.
Nedávno jsem taky takhle bez kreditu vegetovala spokojeně už asi druhý měsíc, mobil jsem používala jen místo hodinek a k tomu, aby se mi mohl dovolat, kdo chce, a pak najednou jsem jen tak čirou náhodou zjistila, že z mého milého mobilu se někdo napojil na internet (já to nebyla) a dostal mě tak osm stovek do mínusu. To mě pěkně namíchlo a tak jsem si to ověřovala u operátora a když jsem tam volala, byli na mě hrozně milí, ověřovali to, a paní z finančního oddělení mi povídala: "než si to tady zjistím, pustím vám nějakou hudbu..." Co mi tam pustila, byl takový děs, že jsem z toho chytla nervy ještě větší, než z toho mínusového kreditu.
Ověřili to, že jsem fakt byla patnáctkrát na internetu - zřejmě ve snu, protože o tom nevím - a chtěli, abych jim zaplatila polovinu té částky. A co myslíte, že jsem udělala? Nezaplatila jsem to.
Nejradši bych vyhodila celý ten zpropadený mobil, ale takhle jsem vytáhla jen tu malinkou kartičku, co je uvnitř a vyhodila ji do koše.
Ale už mám novou...takže jsem zase plně mobilní a všichni mi můžou volat. Jestli chcete, tak mi klidně taky zavolejte, můžem třeba pořešit, kde mají levnější rohlíky, nebo jestli je u vás zataženo. Jo moje číslo je 7....já si ho stejně nepamatuju.

Liars Dance

19. května 2010 v 16:42 | Robka |  90. léta
Dneska tady máme tanec lhářů. Aspoň tak by se dal přeložit název této písničky. Je z alba Manic Nirvana z roku 1990 a tak trochu by svou atmosférou mohla připomínat akustické songy z Led Zeppelin III. Moc pěkná písnička, tohle video je z festivalu v Knebworthu, kde vystoupily i takové hvězdy, jako Pink Floyd, Genesis, Elton John, Eric Clapton nebo Paul McCartney. No vlastně, vždyť Robert Plant je taky hvězda. A navíc na tom festivalu vystoupil i s Jimmy Pagem.
Tady v té písni ale na kytaru hraje Robertův tehdejší dvorní kytarista Doug Boyle. A je to docela síla dívat se, jak jsou na tom jevišti jakoby ztracení oproti té obrovské mase lidí.
Mám právě v ruce DVD z toho festivalu, ale je velká škoda, že zrovna tenhle song tam chybí. Tak se na něj aspoň podívám tady. A vy můžete se mnou.



                                   Robert Plant - Liars Dance Knebworth 1990

Otis Redding - I've Been Loving You Too Long

18. května 2010 v 16:49 | Robka |  Soul
Tak jak se máte v tom "krásném" počasí? Doufám, že vás voda ještě neodnesla. U nás na severu Moravy pořád leje, zima je jak v Rusku, tak jsem zase vytáhla zimní bundu a dokonce i boty. Ať na mě lidi koukají jak na blázna...Květen nekvěten, vypadá to spíš na listopad (nebo květopad, protože rozkvetlé stromy už stačily opadat). No ale dost pesimistických předpovědí, snad bychom se mohli trochu potěšit nějakou pěknou písničkou. Včera jsem poslouchala album Otise Reddinga "Otis Blue" a moc se mi zalíbilo. Jeho hlas je prostě úžasný, takoví zpěváci se dneska už snad nerodí. Písnička, co ji tu dám, se mi líbí z toho alba asi nejvíc. Sice nezní moc optimisticky, ale je nádherná.Tak hezký poslech přeju...
Otis Redding - I've Been Loving You Too Long

Led Zeppelin - Led Zeppelin III

16. května 2010 v 12:18 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Na úvod vás zdravím a dnes se nebudu zdržovat dlouhými řečmi, protože si myslím, že všechno podstatné jsem už napsala v článku. Tak doufám, že se vám bude líbit...
Po vydání alba Led Zeppelin II končilo i v pořadí čtvrté americké turné a členové kapely už se těšili na to, až si odpočinou od dlouhého koncertování. Také ze sebe konečně setřásli tlak, který provázel nahrávání druhého alba a rozhodli se, že další album musí vznikat v daleko větší pohodě. Ve skutečnosti je čekal jen krátký odpočinek během prosince 1969.
V lednu 1970 Led Zeppelin hráli doma, na svém druhém britském turné. Někdy jim bylo vyčítáno, že se příliš soustředili na americké publikum, ale vyplývalo to spíš z toho, že Amerika byla Led Zeppelin v jejich počátcích mnohem přátelštěji nakloněna. Nebyl to ale problém fanoušků, ti je zbožňovali v Británii stejně jako za Atlantikem. Zjednodušeně by se to dalo říct tak, že v Británii měli ve svých začátcích problémy, které se týkaly nedostatku vhodných míst k pořádání koncertů, a také britský hudební trh byl víc zaměřen na singly, které ovšem nikdy nebyly prioritou skupiny.
Led Zeppelin Bath 1970

V průběhu turné vycházela v hudebním tisku celá řada rozhovorů s jednotlivými členy. Za všechny bych si dovolila citovat Johna Paula Jonese: "Nikdy mě nenudilo hrát s kapelou na koncertech. Nevadí mi, že jsem v pozadí. Nechtěl bych hrát vpředu jako Jimmy. Každý umělec musí být trochu exhibicionista. I já jsem, ale ne víc, než kdokoli jiný v týhle branži. ... Představuju si, že kdyby se přestalo jezdit na turné, budeme společně nahrávat, protože tahle zvláštní kombinace lidí dokázala myslím udělat pěkný věci. A už jsem v téhle branži dost dlouho, abych věděl, že jen pár společných týmů lidí pohromadě skutečně funguje.(Disc & Music Echo, 24. leden1970).
Manažer Grant se pustil i do jednání s televizí, i když k ní nechoval právě velkou přízeň. Ke konci března se objevila zpráva o filmování v Royal Albert Hall. Původně se o tom tisk zmiňoval jako o velkolepé show, která měla být prodána americké televizi. Těžko říct, jakou formu měla tato plánovaná velkolepá akce mít, ale je jisté, že v Royal Albert Hall se 9. ledna 1970 skutečně natáčelo. Podle původních koncepcí mělo jít o dokument o kapele, ale projekt byl pozastaven a přes třicet let se s ním nic nedělo. Nakonec se v roce 2003 objevil víc než hodinový, skvěle natočený film s excelentním zvukem. Je na něm dvanáct písní, natočených během lednového koncertu s výjimkou "Heartbreaker", protože jedna cívka, na které byly závěrečné minuty písně, zmizela.
Na tomto záznamu můžeme dobře pozorovat průběh koncertu kapely, která hrála opravdu velmi těsně spolu. Je to dobře vidět třeba při vzájemné komunikaci Jonesyho a Bonza, kteří vytvářejí sehranou jednotku. Při improvizovaných částech bylo důležité, aby mezi všemi členy panovala souhra a také vzájemná pozornost k tomu,co právě který z nich dělá. Při takových koncertech působili Zeppelini, jako by vytvářeli hudbu na pódiu přímo před očima diváků a přitom si od nich brali zpět nadšení a vzrušení.
Přesto se toto vystoupení neubránilo palbě kritiků, kteří ovšem někdy ani nevěděli, o čem píší. Jeden z nich například uvedl, že koncert byl katastrofální a vůbec v něm nebylo cítit vzrušení, které předcházelo vystoupením Led Zeppelin. Ale vzápětí prohlásil,že při "How Many More Times" bylo nadšení takové, že museli pětkrát přidávat. Docela rozporuplné, nemyslíte? Takové kritiky přiváděly členy skupiny k šílenství.
Zbytek britského turné proběhl velmi dobře, recenzenti byli přízníví a ohlasy na koncerty značné. Page a Bonham využili možnost podílet se na vytvoření alba Screaming Lord Sutch & HisHeavy Friends společně s dalšími hvězdami, jako Jeff Beck, Noel Redding (kytarista Jimiho Hendrixe) a studiový klávesista Nicky Hopkins. Jediný zádrhel byla nehoda Roberta Planta, k níž došlo 31. ledna 1970. Robert se vracel autem z klubu v Birminghamu, kde byl na koncertě skupiny Spirit a po cestě se srazil s malou dodávkou. Obě auta byla na odpis, ale co bylo daleko horší, Robert byl převezen do nemocnice. Než se dal zase do pořádku, bylo to pro skupinu zdržení, ale využili ho k rozvíjení nápadů na třetí album, které už po nich vedení Atlantic Records požadovalo.
Než se dostali k práci na albu, ještě absolvovali evropskou šňůru se zastávkou v Dánsku, kde došlo ke známému sporu s hraběnkou Evou von Zeppelin kvůli užívání jména Led Zeppelin. Nakonec ustoupili rozmarům staré paní a koncerty v Dánsku odehráli jako The Nobs. Richard Cole ve své knize "Schody do nebe" tvrdí, že to v londýnském slangu znamená mužský pohlavní orgán. Zase jinde jsem četla, že jméno Nobs mělo znamenat Kebule. Ať je to, jak chce,odhalilo to sympatický rys kapely, která si ze sebe uměla udělat legraci a získala si tímto postojem nové fanoušky.
Bron-Yr-Aur

Když se Zeppelini vrátili v dubnu 1970 opět domů, zamířili samozřejmě ke svým rodinám. Plant s Bonhamem bydleli poblíž sebe na farmách v oblasti Midlands. Page a Jones zůstali věrni Londýnu. Dlouho ale v nečinnosti nezůstali. Jimmy s Robertem se domluvili, že odjedou se svými partnerkami, Robertovou dcerou Carmen a jeho psem do Walesu. Tam budou odpočívat a zároveň rozvíjet své hudební nápady.
Plant znal welšskou chatu dobře, jeho rodina tam jezdila, když byl ještě dítě. Jmenovala se Bron-Yr-Aur (v překladu zlatá stráň) a nacházela se na sever od Machynlleth v Powys ve střední části Walesu. Spolu s nimi jeli také dva bedňáci, Clive Coulson a Sandy McGregor, kteří měli za úkol postarat se o chod domácnosti. Plant věděl, že je budou potřebovat, protože chata neměla moderní vybavení, bylo tam chladno a vlhko, nebyla tam elektřina, kanalizace ani vodovod.
Jeden z bedňáků později vypravoval: "Sbírali jsme dříví na topení v krbu, kterým se hřál sporák s troubou na každé straně. Měli jsem svíčky a bylo tam myslím i plynové osvětlení. Vodu jsme brali z potoka a na plátech jsme ji hřáli na mytí, koupel byla jednou týdně v Machynlleth v hospodě Owen Glandower."
Oba bedňáci také připravovali jídlo, uklízeli a udržovali dům v chodu, ale žádný z nich neměl pocit, že se to pokládá za samozřejmost. "Vážně ne, každý se na tom podílel," řekl Coulson. "Nikdy bych to nevzal u nějakého povýšeného vejtahy. Byli to skvělí lidé, úplně normální. Nemuselo se s nimi zacházet jako s bohy - i když Page byl vlastně za dva: byl jedním z kluků , ale zároveň taky boss."(Mojo, duben 2000)
Tento únik do přírody, kde byli dostatečně vzdáleni šílejícím davům a neosobnímu prostředí hotelových pokojů znamenal úplně nový charakter hudby, kterou skládali. Zdálo se, že oba Zeppelini k sobě díky této pracovní dovolené získali nový vztah a jejich přátelství se tak ještě víc prohloubilo. Byli naladěni na stejnou vlnu a měli stejné názory na to, čeho se pokoušeli dosáhnout. Vypracovali nové nápady a přetvořili písně, na kterých už dříve pracovali. Například"Jennings Farm Blues" (Jenningsova farma byla teď Robertovým novým domovem), na které začali pracovat ve studiu, byla přearanžována a stala se z ní "Bron-Y-Aur Stomp". Další píseň - "Friends" byla o setkání jejich rodin.
Také v textech, které psali pro album se objevil zřetelný posun - už to nebyla jen témata lásky, nebo bluesové metafory. Hlavně Robert tady uplatnil své zájmy o keltské legendy a mýty.
Ještě stojí za to si říct, které písně byly v Bron-Yr-Aur rozpracovány za pár týdnů pobytu. Byly to písně "Friends","Celebration Day", "Gallows Pole" , "That's The Way", "Hats Off To(Roy) Harper" a "Hey Hey What Can I Do" , která vyšla na straně B k "Immigrant Song". Také začali pracovat na věcech, které byly vydány na pozdějších albech, jako "Ower The Hills And Far Away" (tak to chápu, že tuhle píseň nemohli vymyslet jinde, než ve welšských kopcích), "Down By The Seaside", "Bron-Yr-Aur", "Rover" a "Poor Tom", která vyjde až na posledním albu Coda. A už se objevily náznaky práce na písních pro čtvrté album - "Stairway To Heaven" a"Going To California". Tohle všechno je ohromující množství materiálu a je vidět, že pobyt v Bron-Yr-Aur byl neuvěřitelně tvůrčí proces, který měl dopad na budoucí tvorbu Led Zeppelin.
Když se Page s Plantem vrátili a spojili se znovu se svými kolegy, s nadšením jim vyprávěli o welšské idyle. Už byli rozhodnuti vyhnout se problémům, které měli při nahrávání "dvojky", a tak pokračovali v přípravě materiálu na Plantově farmě, kde se všichni sešli ke zkouškám. Bylo to vyhovující zejména pro Bonza a Roberta, kteří se tak mohli kromě práce věnovat i svým rodinám a malým dětem. Na začátku června byla k nahrávání připravena první série skladeb.
S tím se začalo nejprve ve studiu Olympic, ale brzy přišli na to, že bude mnohem výhodnější nahrávat někde na venkově. Takže si pronajali starý opuštěný dům v Hampshire, který se jmenoval Headley Grange. Plant o něm později nadšeně básnil, jako o starém domě, ve kterém strašívalo a byli v něm duchové. Ve skutečnosti tam ale žádná strašidla nebyla:-)
V tomto prostředí Led Zeppelin dávali dohromady většinu materiálu na třetí album a užívali si klidu a pohody, které jim poskytovala tato izolace.
Robert Plant
Dokončení rozpracovaného materiálu pro nové album proběhlo ve studiu Island ve spolupráci se zvukovým technikem Andy Johnsem. Práce na albu pokračovaly rychle, všichni pracovali jako tým a snažili se dotáhnout vše k dokonalosti.
Ještě předtím, než bylo album dokončeno, excelovali Zeppelini na festivalu v Bathu, kde také poprvé zazněla píseň z chystaného alba "Immigrant Song". Ovšem okolnosti způsobily, že album ještě zůstalo nesmíchané a zatím nebyl dokončen definitivní výběr písní. A také bylo potřeba navrhnout vhodný obal a toto všechno už se odehrávalo během turné, čímž se obnovily staré noční můry z doby nahrávání "dvojky". Navíc v této době postihla rodinu Johna Paula Jonese tragédie, umíral mu totiž otec. Jonesy samozřejmě chtěl poslední chvíle jeho života strávit s ním a tak se celé turné přesunulo na později.
Ale vraťme se k práci na albu. Nakonec se vybíralo ze čtrnácti písní a na desku se jich dostalo deset. Co se týče obalu, ve srovnání s jednoduchými motivy prvních dvou alb, měl tento představovat otočný zemědělský kalendář, zaznamenávající střídání plodin, což by odráželo venkovskou náladu alba. Ale výtvarník nedodržel původní návrh, udělal obal podle svých představ a nakonec ho dodal, až když bylo pozdě něco měnit. S obalem alba Jimmy nebyl vůbec spokojený, ale důležité bylo, že hudbu na něm považoval za vydařenou.
Ovšem ta kritika...opět se blýskl časopis Rolling Stone, který otiskl velkou fotografii s Plantem a pod tím titulek: "Přichází potřetí a možná naposled". Také ostatní kritiky zmátl zejména odklon od zavedeného soundu kapely, která si dovolila předvést, že umí psát a skládat i jiné písně, než vypalovačky, jako byly Whole Lotta Love. Ve skutečnosti byla tehdy situace dost podobná té dnešní; kdyby skupina udělala album ve stylu svého předchůdce, bylo by jí to odpuštěno.
Album Led Zeppelin III vyšlo 5. října 1970 v USA a 23. října téhož roku v Británii. Už na základě předběžných objednávek bylo jasné, že nebude zaostávat v prodejnosti za předchozími deskami a ovládne žebříčky konce roku. Přesto zůstalo díky svému progresivnímu zvuku a zaměření nejméně prodávaným albem z celé diskografie Led Zeppelin.

Teď by bylo namístě pohovořit trochu o mém vztahu k tomuto albu. Už od začátku, kdy jsem Zeppeliny poslouchala, měla jsem k němu velmi blízko. Nikdy jsem netvrdila, že je hudebně nejlepší, ale bylo mi nejmilejší a jeho atmosféra na mě působila hodně intimně. Podotýkám, že to bylo v dobách, kdy jsem vůbec nic nevěděla o způsobu, jakým to album vznikalo. Myslím, že dobrá nálada, svoboda a tvořivost z té desky prostě vyzařuje tak, že musí oslnit každého vnímavého posluchače.
Také bych chtěla říct, že na Led Zeppelin se mi vždycky líbilo, jak dokázali společně pracovat. Možná se to zdá jako normální, ale když si vezmete, jaké problémy měli ve vztazích ve skupině třeba Pink Floyd, musí vám být jasné, že v Led Zeppelin se sešli lidé, kteří byli k sobě vzájemně tolerantní a nikdo nesoupeřil o vedoucí místo. Všichni se podíleli na písních a každý do nich dal ze sebe to nejlepší. A to je vidět na každém jejich albu...
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

Na úvod úderný song. Všimněte si, že kytarový riff spolu s bubny vytváří dojem, jako by se proti vám řítilo celé stádo koní. Robert se pouští se svým hlasem do nebeských výšek. V textu je humorná narážka na islandské a norské ságy, která měla zdůraznit tehdejší pozici skupiny jako dobyvatelů Ameriky. Píseň sice krátká, ale patřičně dramatická a vzhledem délce byla ideální věcí na singl a jako singl byla také ve Státech vydána.

Tady už nastupuje akustika a úplný odklon od předešlých počinů. Spletitou hru na kytaru doprovází bubny, na které hraje Bonzo rukama. Ve studiu Jimmy použil několik akustických kytar, včetně dvanáctistrunné.
Tato orientálně laděná skladba je hypnotická a tajemná a co se týče zpěvu, Robert tady předvádí naprosto neuvěřitelnou hlasovou akrobacii. Čím víc se celá píseň blíží k vyvrcholení, tím víc se její tempo zrychluje a také tady můžeme slyšet smyčcové aranžmá, které jen podtrhuje její celkovou náladu.
Taky bych se ještě zmínila, že tuto píseň odjeli Jimmy s Robertem nahrávat do Indie s místními hudebníky. Ale bohužel nikdy indická verze oficiálně nevyšla.

Skladba, která málem nespatřila světlo světa. Stalo se totiž, že její začátek byl omylem smazán, ale zachránila ji poslední sekvence z Friends, která jakoby vplouvá do této další úžasné skladby. Bravurní kytarová hra Jimmyho na začátku je doprovázena Robertovým bezstarostným zpěvem a hned vzápětí se k nim přidají s chutí i ostatní. Tato písnička vyjadřuje dobrou náladu, ta z ní opravdu překypuje. Výborná věc.

Geniální bluesová píseň. Kytarové sólo je jedno z nejlepších, které Jimmy Page vůbec nahrál na desku. Místo baskytary zde Jonesy hraje na hammondky, které celou písničku podbarvují . A je tady vidět velký posun ve hře oproti bluesovým věcem z dřívějších alb. Tady to je už dovedeno k naprosté dokonalosti.
Já nebudu moc kecat a napíšu k tomu jedinou větu, kterou jsem četla pod jedním videem - poslouchat to je nebe. Myslím, že je to výstižné.

Tato písnička je jakýmsi návratem do minulosti. Zvuk je hodně podobný věcem z prvních dvou alb, je jaksi syrový a neuspořádaný. Ale zase díky zpěvu vyznívá optimisticky. Zajímavý riff vymyslel Bonham a když budete zpočátku opravdu pozorně poslouchat, uslyšíte, jak se v 0:25 a 1:42 celý obrátí a začne na úplně nečekaném místě.

Tak a dostali jsme se na druhou stranu desky. Tady už se plně projevuje akustické zaměření alba. Gallows Pole je tradicionál, který zpopularizoval Leadbelly a jeho text vychází z britských lidových pramenů. Odsouzený zločinec prosí u šibenice o milost a doufá, že když nabídne úřadům peníze, bude zproštěn viny.
Úvod je celkem tichý, hraný jen za doprovodu jednoduché kytary, ale Robert od začátku buduje svým zpěvem dramatickou atmosféru, až se přidají bicí a postupně další nástroje - mandolina, banjo a elektrická kytara. Celá písnička pak neuvěřitelným způsobem graduje.

Kořeny má už v dobách Yardbirds. Hudbu napsal Jimmy Page a text Keith Relf a původně to byla skladba "Knowing That I'm Loosing You". Původní verze byla nahrána začátkem roku 1968, ale nebyla vydána. Na albu Led Zeppelin III je jako jediný autor uveden Jimmy Page, i když vlastně použil skoro celý Relfův text a změnil jen název a titulní verš.
Je to hezká balada o lásce, založená na zvonivé kytaře a zpěvu, který je nahrán ve více stopách. A může nás tak trochu ukolébat.

Nádherná akustická písnička. Skoro celou dobu jen akustická kytara a mandolína bez bicích doprovázejí Robertův zpěv. Jeho text je tady jeden z nejlepších a zpívá ho tak, že se jím můžeme cítit přímo osloveni. Zase je tady prostor k zamyšlení před další písní. Jedna z nejkrásnějších baladických písní Led Zeppelin a skvost akustické části koncertů.

Hodně optimistická skladba. Taková folková oslavná písnička bezstarostného potulování se po venkově. V nahrávce jsou slyšet i Bonzovy kastaněty a lžíce. A Robert ji věnoval svému psovi Striderovi, se kterým se tak rád toulal právě v Bron-Yr-Aur. Možná se divíte, proč se tedy písnička jmenuje Bron-Y-Aur. Stalo se to proto, že v bookletu název někdo popletl.

Tahle bluesová hříčka vznikla ve Walesu, když si Robert a Jimmy večer přehrávali staré bluesové písničky. Zaktualizovali aranžmá, přidali moderní sound a zesílení hlasu a předělali název, aby tak veřejnost seznámili se svým kamarádem Royem Harperem.
Co se týče hry na kytaru v této písni, je tak trochu monotónní a pozornost tak udržují vokály, které jsou opravdu pěkně provedené. Je to tak trochu rozpačité ukončení alba, jako by Zeppelini chtěli, aby si posluchači poslechli desku hezky od začátku. Co se týče mě, já bych to klidně udělala... A pokud si pustíte ukázku, kterou jsem tady dala, je to záznam ze zkoušky, který je trochu odlišný od verze na desce a podle mě i zajímavější.

lz 3
Tracklist
1. Immigrant Song (Page/Plant) 2.23
2. Friends (Page/Plant) 3.54
3. Celebration Day (Page/Plant/Jones) 3.28
4. Since I've Been Loving You (Page/Plant/Jones) 7.24
5. Out On The Tiles (Page/Plant/Bonham) 4.05
6. Gallows Pole (Traditional) 4.56
7. Tangerine (Page) 2.57
8. That's The Way (Page) 5.37
9. Bron-Y-Aur Stomp (Page/Plant/Jones) 4.16
10. Hats Off To (Roy) Harper (Traditional) 3.42





Celkové hodnocení - Další skvost z dílny Led Zeppelin. Nádherně pocitové album, které si zaslouží plný počet bodů.

Nejlepší písně alba - Těžká volba. Určitě to budou Friends, Since I've Been Loving You, Gallows Pole a That's The Way.

Nejslabší píseň - Nejradši bych řekla žádná, ale přece jenom si myslím, že nejméně oblíbená je Hats Off To (Roy) Harper.

A na závěr jeden bonus:
Hey Hey What Can I Do - Led Zeppelin
To je druhá strana singlu Immigrant Song a písnička, původně určená na album Led Zeppelin III, vyšla nakonec na souboru čtyř CD skupiny Led Zeppelin z roku 1990. Později byla zařazena i na reeditované vydání alba Coda v roce 1993.
Příjemná, dobře se poslouchající písnička s doprovodem mandoliny má svůj základ v lidové tvorbě. A jestli chcete slyšet, že ta píseň je pořád živá, můžete si poslechnout tohle.

Pokračování příště...
Citace a data v článku jsou čerpány z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968-1980
***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz

Robert čertem

15. května 2010 v 17:05 | Robka |  Fotky
Včera byl Robert na obědě se svou přítelkyní v New Yorku a takhle dopadlo focení:-) Jinak pokud chcete vidět ještě nějaké další fotky, klikněte na zdroj.
Robert dělá čerta


Víkendová písnička - That's The Way

15. května 2010 v 10:02 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Protože už mám plnou hlavu zítřejšího článku (který je mimochodem téměř hotový), nemůžete ode mě dneska čekat nic jiného, než právě ochutnávku jedné z písní z alba, kterým se budeme zítra zabývat. Ale aby to nebylo zas tak obyčejné, vybrala jsem si svou oblíbenou verzi z Unledded. Bude to tedy Jimmy s Robertem a jejich That's The Way.
Pro ty, kteří by nevěděli, je tohle natočeno v roce 1994 a šlo o projekt MTV, která ovšem zpočátku měla úplně jiné ambice, jak by měl vypadat. Původně měl vystoupit pouze Robert a zahrát a zazpívat v jejich studiu v Oueensu. Ale Robert s Jimmym se domluvili, že natočí nějaké záběry z Maroka a Walesu a také v londýnském televizním studiu se smyčcovým orchestrem (a egyptským orchestrem). Právě projekt Unledded těžil do velké míry z písní z alba Led Zeppelin III, byly nahrány skladby "Friends", "Gallows Pole", "Since I've Been Loving You" a "That's The Way". Kromě toho také koncertovali v Marrakéši na starobylém velboudím trhu, kde se scházejí obchodníci, potulní muzikanti a žongléři. A ve Walesu se zase natáčelo v břidlicovém dole v Snowdonii.
Ale teď už si pustíme písničku :

Robert Plant & Jimmy Page - That's The Way
hrají - baskytara : Charlie Jones; kytara : Jimmy Page; bicí: Michael Lee; banjo:Porl Thopson;zpěv:Robert Plant

Závidím - Naďa Urbánková

13. května 2010 v 17:38 | Robka |  Česká scéna
Napadlo mě jen tak, že určitě každý máme své písničky, které nás dokážou dojmout, nebo dokonce rozplakat. Je to tak, hudba má tu neuvěřitelnou moc sdělovat emoce daleko silněji, než bychom to dokázali vyjádřit jenom slovy.
Ano, jsem sentimentální a občas se neubráním dojetí, když poslouchám nějakou skladbu. Někdy to ani nemusí být nic smutného, jen člověk prostě má nějakou vzpomínku, která se té písně týká. Ale musím říct, že v žebříčku "rozbrečovacích" písní vede kupodivu písnička Závidím, ke které složil text Jiří Grossmann. V tomto textu je cítit tak moc velká touha po životě, až z toho mrazí. Jiří Grossmann v době, kdy ho skládal pro Naďu Urbánkovou, už věděl, že se blíží jeho konec. A mi je hrozně líto, že zrovna tak talentovaný umělec musel odejít předčasně.

Tady se to moc povedlo, myslím, že Naďa Urbánková to zazpívala krásně a lepší verzi jsem už nenašla. Jen škoda, že tam chybí konec.
A budu ráda, když mi napíšete, jak jste na tom vy.

Heart In Your Hand - live Bizzare Festival

12. května 2010 v 18:19 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Jimmy Page & Robert Plant - Heart in your Hand - live Bizzare Festival 1998

Mám dneska zase takové dilema, které mívám pravidelně, když tady vybírám nějakou písničku. Já to totiž beru hrozně vážně. A chci tady dát opravdu jen to nejlepší.
Dnes jsem se rozhodla zase trochu probrat album Walking Into Clarksdale Roberta a Jimmyho. Když tohle album v roce 1998 vydali, myslím, že nevzbudilo žádný obrovský komerční ohlas. Ale určitě patří mezi jejich nejlepší nahrávky z období po Led Zeppelin.
Má hodně blízko k blues a taky kombinuje zvuk orientu a rocku, řekla bych, že je lehce zasněné a nostalgické. Když jsem ho slyšela poprvé, hned jsem se do něj zbláznila natolik, že jsem ho skoro každý večer před spaním měla v přehrávači a nikdy jsem neusnula, dokud nedohrálo.
Tak doufám, že vás ten můj výběr nezklame.

The Doors - Peace Frog

11. května 2010 v 21:40 | Jirka |  Rock

The Doors - Peace Frog (Morrison Hotel)

Zdravím vás po delší době. Protože mám dnes dobrou náladu, rozhodl jsem se sem dát optimistickou píseň. Peace Frog je z alba Morrison Hotel, které vyšlo v roce 1970. The Doors jsem začal poslouchat před sedmi lety, kdy jsem doma objevil výběrovku The Alabama Song :-) Morrison Hotel ale bylo moje první studiové album, které se mi dostalo do ruky. Peace Frog je povedená a jako v jediné se Robby Krieger (kytarista) opravdu prosadil. Nevím, čím to je, ale myslím si, že díky této písničce a ještě dalším, je Morrison Hotel jedno z nejlepších alb The Doors a hodí se i pro posluchače širšího okruhu.

Led Zeppelin - Led Zeppelin II

9. května 2010 v 13:03 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Led Zeppelin II
Milí přátelé, zdravím vás zase po týdnu u svého seriálu, věnovaného mým milovaným Led Zeppelin. Tento článek vznikal velmi dlouho, protože jsem se snažila přesně popsat všechno, co se v období před a v průběhu nahrávání desky dělo. Považovala jsem to prostě za nutné. Samozřejmě zde nejsou uvedeny všechny koncerty a turné, které Led Zeppelin v té době absolvovali, ale to by ani nebylo možné. Takže jsem vybrala alespoň některá důležitá vystoupení z té doby, aby jste si udělali představu, jak koncerty asi probíhaly.
Dnes mám pro vás takovou specialitku, každou písničku si tady můžete pustit. Musím říct, že mi už se o některých i zdálo.
Příjemné čtení a poslech vám přeji.
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.

V době před vydáním prvního alba Led Zeppelin rozjeli své první turné po Spojených Státech. Začínali 23. prosince 1968 v Los Angeles a pak odletěli do Denveru, kde ho zahájili. V té době byla kapela na cestách asi nejblíž smrti. To byly časy, kdy byli ještě celkem neznámí a tak museli cestovat vypůjčenými dodávkami a spoléhat na běžná letecká spojení. Jednou došlo málem k tragédii, když se snažili dostat na letiště přes průsmyk, kde byla ovšem cesta kvůli počasí uzavřená a nechybělo moc, aby se všichni i s vypůjčeným autem zřítili do propasti. Tyto události ovšem pomohly semknout skupinu dohromady a naštěstí se jim podařilo vyváznout ze všech nebezpečí bez újmy na zdraví.
Od začátku byla jejich vystoupení přijímána s nadšením, i když samozřejmě v úplných počátcích hráli jako předkapela slavnějších kolegů, jako byli třeba Vanilla Fudge. Jejich velkou předností bylo to, že je všechny spojoval společný cíl - dělat dobře muziku a dát do ní ze sebe všechno. Koncerty byly plné improvizací a inspirací, a proto se taky postupně prodlužovaly. Tehdy docházelo k situacím, že Zeppelinům na pódiu došel jejich vlastní repertoár a tak museli začít vymýšlet věci, které všichni dobře znali. V Bostonu se dokonce stalo, že pódium opustili po čtyřech hodinách hraní.
Takového úspěchu dosáhli Led Zeppelin v Americe zčásti proto, že vydání prvního alba bylo načasováno na začátek turné, a tak si fanoušci mohli pustit jejich desku dřív, než je uslyší na koncertě. Ale jeho hlavní důvod tkvěl v něčem jiném - v hudebním zápalu, profesionalitě, ve způsobu, jakým prezentovali svou hudbu na koncertech - tím si publikum naprosto podmanili.
Během ledna 1969 začaly přípravné práce na druhé album, které ovšem probíhaly během dalšího turné, takže to bylo poněkud hektické. Page s Plantem psali v hotelových pokojích texty k novým písním a zvukové záznamy se dělaly všude možně. Těch studií, které Led Zeppelin k nahrání druhého alba využili, bylo devět. A v jednom z nich, ve Vancouveru, kde se nahrávaly vokály k legendární Whole Lotta Love (prý se použila úplně první nahrávka, kterou Robert Plant nazpíval) nebyla ani sluchátka. Jimmy často trávil čas, kdy kapela nehrála na koncertě, ve studiu a pracoval na mixech. Někdy to znamenalo letět z jednoho města do druhého, aby alespoň trochu dosáhl shody zvuku z jednoho studia. Nedokončené pásky nosil s sebou zabalené ve fólii. Pak letěl zpátky na další koncert. Musela to být vyčerpávající práce, navíc Jimmy byl perfekcionista a nikdy ve studiu nebyl spokojený. Ale možná, že právě probíhající úspěšné turné jim pomáhalo tohle všechno překonat.
V nabitém programu skupiny bylo i skandinávské turné, kde v dánské televizní show byla
natočena větší část jejich koncertu. Je vydán na oficiálním DVD z roku 2003. Když se na ten záznam podíváte, potvrdí se vám všechno, co se o fungování kapely na jevišti říká - tihle muzikanti na pódiu společně dýchají. Při improvizovaných částech, kdy jeden z členů, většinou Page, zamíří do hudebního neznáma, ho ostatní bez váhání následují. Je to vlastně jeden z prvních záznamů jejich koncertu, který můžete vidět a je dobře, že v dánské televizi měli na tu dobu kvalitní zvuk. V jiných show bývala kvalita zvuku často bídná a to přesvědčilo Granta a Page, že se tomuto médiu mají napříště vyhnout.
V červnu se Led Zeppelin vrátili domů, aby zde zahájili své turné po Británii a také pokračovali v práci na albu. Mezitím hráli v Paříži v televizní show a absolvovali dvě sessions BBC v Londýně. Pak následovala vystoupení na festivalu v Bath a v londýnské Royal Albert Hall na Pop Proms. V Bathu byla kapela velmi dobrá a taky zde prověřili kvalitu písní z chystaného alba. I v Pop Proms si Zeppelini vysloužili aplaus. Časopis Disc popsal bouřlivé ovace takto: "Byly tři přídavky, hráli dál, i když jim docházely síly a Robert se musel uchýlit k foukací harmonice...Už dlouho jsem neviděl kapelu, která by si vedla tak dobře."
jimmy page
Jimmy Page v Royal Albert Hall, Pop Proms, 29.června 1969...

V červenci už byli zase zpátky v Americe, kde se konal newportský jazzový festival, který ovšem v tom roce 1969 zval na své pódium i rockové hvězdy. A jedněmi z nich byli i Led Zeppelin, kteří celý festival uzavírali. Tady došlo k velkým problémům s agresivitou a výtržnostmi návštěvníků a pořadatel akce se dokonce uchýlil ke lži, když tvrdil, že Zeppelini vůbec nevystoupí, protože jeden ze členů je nemocný. Tohle prohlášení jim dost uškodilo, jelikož hodně lidí před jejich koncertem odešlo. Ale přesto se jim vydařil - jak jinak, samozřejmě.
Taková tedy byla situace při nahrávání druhého alba, koncerty střídalo studio, úspěchy na turné střídaly nelichotivé recenze v hudebním tisku. Týkalo se to zejména magazínu Rolling Stone, který si na Zeppelinech pořádně smlsl. Tento americký hudební časopis bezvýhradně prosazoval domácí rockové kapely a dával najevo odpor k bluesovému zaměření Led Zeppelin.
Album Led Zeppelin II bylo dokončeno v srpnu 1969 a v USA oficiálně vydáno 22. října téhož roku. O pár dní později vyšlo též v Británii a stejně jako jedničku ji vydala společnost Atlantic Records. Hned po vydání se usadilo v čele žebříčků na obou stranách Atlantiku a v Británii v něm setrvalo dlouhých 138 týdnů. Na obalu jsou fotky členů kapely vsazeny do staré fotografie německých pilotů z 1. světové války. Znázorňuje rovněž vzducholoď na hnědém podkladě, proto mu fanoušci přezdívali "Hnědá vzducholoď".
Led Zeppelin v Bathu
Bath 1969

Co říct víc? Touto deskou Led Zeppelin potvrdili svůj kredit novátorské rockové kapely a taky předvedli širší rejstřík stylu svého hraní. Už se tady začínají rýsovat budoucí postupy kapely, která ještě fanoušky v mnohém překvapí.
Příjemně překvapí také kolektivní práce, kdy album není jen dílem jednoho nebo dvou autorů, dostávají zde prostor všichni. Oproti prvnímu albu, kde na oficiálním vydání nemohl figurovat jako autor Robert Plant (kvůli závazkům u společnosti CBS), zde se už objevuje jako plnoprávný spoluautor a textař.
Jediné, co mi na něm vadí, je to, že je jaksi roztříštěné, nemá tu kontinuitu, typickou pro první album. Ale když si člověk uvědomí situaci, za jaké vzniklo, musí smeknout. Je stále studnicí nápadů pro spoustu hudebníků.


Na začátek jedna z nesmrtelných pecek hudební historie. Perfektní spojení Jimmyho působivého riffu s Bonzovým energickým a vynalézavým bubnováním (tady určitě Bonzo předvedl mnoho ze svého umění) a Robertova zpěvu, který se od vydání prvního alba posunul zase o kousek dál. Je smyslný a žádostivý, jak jen umí být. Pak ta improvizace ve střední části - úplně vás vtahuje doprostřed písně, ty šílené zvuky (prý ve studiu se zvukovým technikem Eddie Kramerem mačkali všechno, co jim přišlo pod ruku), podbarvené nejdříve jemnými a později důraznými údery na bubny a Robertovým vokálem, který zní jak z jiného světa. Ke konci už nestačíte sledovat, jak se na vás zvuk žene střídavě z jednoho a druhého reproduktoru. Tuto píseň si zvlášť Robert velmi oblíbil, a proto ji dodneška zařazuje jako vrcholné číslo svých koncertů.
A ještě jedno info - Whole Lotta Love vyšla, společně s písní Living Loving Maid, na singlu v listopadu 1969 v USA i Británii. Samozřejmě na něm chyběla střední psychedelická část.

Nádherně sladká píseň. Vy se možná budete smát, ale po tom nářezu Whole Lotta Love je to taková chuťovka. Robert předvádí krásné střídání poloh svého hlasu ( je v nahrávce zdvojen), kdy plynule přechází z jedné roviny do druhé. Stejně tak hra Jimmyho a J. P. Jonese, nejprve jemně podmalovávají Robertův zpěv a pak přechází do tvrději zahrané pasáže, podpořené už naplno bicími. Pak se vrací zpět. Zlom nastane v 1:49, kdy Jimmy začne hrát bottleneckovou technikou a ke konci si zase můžeme vychutnat zvuk kytary střídavě se valící z repráků. Je to dobrý důkaz toho, že Led Zeppelin uměli vyjádřit v jedné písni několik různých nálad.

Přepracované blues "Killing Floor" Howlin' Wolfa je územím, na němž se pohybují s jistotou, snad kromě J.P. Jonese, který trochu kazí rytmus. Nakonec je to možná k užitku, protože taky díky tomu zní písnička, jakoby byla zahraná naživo. Jimmy předvádí jedno ze svých nejlepších sól na albu a v mezičase hraje působivý doprovod k Robertovu zpěvu. Robert v textu zpívá o citronové šťávě, která mu stéká po noze, což je verš, vypůjčený od Roberta Johnsona. A jeho zpěv je plný bluesové vášně. Zase můžeme v písni pozorovat střídání nálad - světla a stínu.
Výborná věc, doporučuji vychutnávat, jako ostatně všechny písně. Led Zeppelin opravdu nemají songy, které byste mohli používat jako kulisu k nějaké činnosti.

Je nádherná milostná píseň. A v popředí Jonesy s klávesami. Snivá záležitost, Robert tady zpívá svým nejjemnějším hlasem, aby zdůraznil text, který věnoval své ženě Maureen. A myslím, že je dobrý nápad, jak ta písnička ke konci postupně ztichne, aby se vzápětí vynořila jakoby ze tmy. Hezké ukončení první strany desky.

Obrat o stoosmdesát stupňů. Zase nápaditý riff, který žene píseň kupředu. Podporuje ho Bonzovo umírněné bubnování a temný zvuk Jonesovy baskytary. Vrchol přijde ve chvíli, kdy se bubny zrychlí, přijde pasáž s výkřikem Roberta: "Oh, Jimmy" a Page nato spustí svoje sólo. Pak celá písnička ještě zrychlí a zintenzivní. Na konci přijde střih a přechod do riffu další písně.

Tahle písnička slouží jako příklad toho, že i Led Zeppelin mají svoje slabší místa. Je to sice rytmická skladba s docela pěknou melodií, ale spíš taková rádiovka. Skupina si to dobře uvědomovala a nikdy ji nehrála na svých koncertech.

Růže mezi dvěma balvany. Tato písnička jako by už předznamenávala jejich další počin, další album, má k němu stylově hodně blízko. Začátek je skoro folkový, s jemnou kombinací kytar - akustiky a elektrické. Robertův zpěv přechází z něžného, melodického úvodu k důraznému refrénu. Celou píseň provází kontrast světla a stínu. Text je směsí fantazie, romantiky a jmen z Pána Prstenů, Robertovy oblíbené knihy. Tuto písničku mám hodně ráda, a považuju ji za jeden z klenotů alba. Je to dílo, které má zvláštní kouzlo představivosti, je to něco, co vás donutí se zaposlouchat a přenést se do jiného světa.

Ukázka Bonzova bubenického umění. Ale pokud chcete opravdu slyšet, co Bonham s bubny provádí, pusťte si nějaký dobrý živák. Na albu nemá ty grády. Navíc jsem někde slyšela, že to sólo bylo poskládané z kousků a vůbec na sebe nenavazovalo. Docela to sedí, při poslechu jsem mívala taky takový pocit.

Je to blues původem od Willieho Dixona. Začátek je duetem Planta a Page a znovu potvrzuje to, jak moc ti dva blues milovali. Robert hraje na harmoniku a zpívá za doprovodu Jimmyho kytary. Já miluju ten začátek, než se písnička rozjede, vždycky mám pocit, že jedu někam vlakem, nějakou pěknou krajinou ( nejspíš někde v Mississippi). A pak už přijde rocková část, kdy se přidají ostatní a celá písnička se žene kupředu. A nakonec se znovu vrací k bluesovému duetu na začátku. Perfektní ukončení alba.

Tracklist
1. Whole Lotta Love (Page/Plant/Jones/Bonham) 5.34
2. What Is and What Should Never Be (Page/Plant) 4.44
3. The Lemon Song (Page/Plant/Jones/Bonham) 6.19
4. Thank You (Page/Plant) 4.47
5. Heartbreaker (Page/Plant/Jones/Bonham) 4.14
6. Living Loving Maid (She's Just A Woman) (Page/Plant) 2.39
7. Ramble On (Page/Plant) 4.23
8. Moby Dick (Page/Jones/Bonham) 4.21
9. Bring It On Home (Page/Plant) 4.20

Celkové hodnocení - Zásadní rocková deska, která by neměla chybět ve sbírce každého fanouška dobré hudby. Dávám deset bodů.

Nejlepší písně alba - Psychedelická Whole Lotta Love, šťavnatý Lemon Song a fantastická Ramble On. A musím přiznat, že moc ráda jezdím vlakem...

Nejslabší píseň alba - Z mého popisu už vyplývá, že tentokrát je to Living Loving. Škoda.


A dneska si dáme dva bonusy:


Traveling Riverside Blues (Promo video pro oficiání DVD Led Zeppelin z roku 2003)
A tuhle písničku nahrávali pro rádio BBC

Led Zeppelin - Sugar Mama
Raritka, zbytek z nahrávání alba, písnička, která zůstala v archivu...

Pokračování příště...

***
plant.blog.cz © kopírování zakázáno!