Červen 2010

Moonlight in Samosa

30. června 2010 v 17:35 | Robka a Jirka |  Překlady
Dnes vám představíme jeden moc krásný text z prvního alba Roberta Planta. A taky si můžete pustit tu písničku, je to taková pomalá a procítěná balada. Tak užívejte...a jinak přeju všem krásné prázdniny!


Moonlight in Samosa

Time and again I see you walking down the street
Over and over, just like before
Once in a while you stop and say hello to me
Just like you used to do before

Time and again, it's like we were in love and then
Over and over - nobody keeping score
Once in a while I think you notice when I smile
That love still lingers in my eyes

It can't go wrong, it can't go wrong
It lingers on, it lingers on

Day after day I turn it over in my mind
Dream after dream it's hard to tell you how I find
Out of the blue I'm suddenly so close to you
Despite the years that I've been gone
Will you stop - will you wait a minute - please remember
Can you stop - can you just give me one minute to explain
I will not cause a fuss, I will not rock the boat - believe me darling
Oh what is, what was, it's all the same.

 Překlad:
Jako předtím, tak i dnes, tě vidím jít dolů po ulici
Znovu a znovu, stejně jako předtím
Jednou, když si se zastavila a řekla mi "ahoj"
Přesně tak, jak si to byla zvyklá dělat předtím

Jako předtím, jak kdybychom byli zamilovaní a pak
znovu a znovu - nikdo to nepočítal
jednou za čas doufám, že si všimneš mého úsměvu
lásky, která se odráží v mých očích

Nic ji nemůže překazit, nic ji nemůže překazit
přetrvá dál, přetrvá dál

Den co den promítám v mé mysli
sen po snu...je těžké ti říci, jak jsem k nim přišel.
Z čistajasna sem ti náhle blíž
navzdory těm rokům, co jsem byl pryč
zastavíte se? - počkáte ještě minutku? - prosím nezapomeňte
můžeš zastavit? - můžeš mi dát minutku na to, abych ti to vysvětlil?
nezpůsobím žádný rozruch, nerozhoupu loď - věř mi, miláčku.
Ach, co je, co bylo, je to všechno stejné.

                                            Robert Plant - Moonlight in Samosa - Live in Texas 1983
přeložil:  © plant.blog.cz
kopírovat pouze se zdrojem

Robert Plant představil část nové desky

29. června 2010 v 20:55 | Robka |  Info

Robert Plant

Po úspěšné desce Raising Sand se zpěvačkou Alison Krauss se Robert Plant pustil do sólo projektu Band of Joy. Album bude na pultech až v září, Plant se chtěl ale pochlubit a v malém newyorském klubu připravil minulý týden první veřejnou ochutnávku. Podle amerických recenzí jde o směs spirituálů a klasického rocku, která jde ve stopách "Sandu", ale je o něco tvrdší.

Band of Joy vychází 14. září u Rounder Records. Název původně patřil britské skupině, ve které působil Plant a John Bonham před Led Zeppelin. Sestavě se moc nedařilo, několikrát se rozpadla, v roce 1968 natočila demo, ale nahrávací společnosti neměly zájem. Pak definitivně skončili a Plant s Bonhamem se hned na to spojili s Jimmym Pagem a založili Led Zeppelin.
Noví Band of Joy jsou oproti původní sestavě americkou skupinou. Na kytaru hraje zkušený Buddy Miller (hrál s Plantem na turné Raising Sand, dále spolupracoval s Lindou Ronstadtovou, Stevem Earlem, Emmylou Harrisovou atd.), na bicí Marco Giovino a na basu Byron House.
"Pracuju s arcibiskupy dobrého vkusu," pochvaluje si jednašedesátiletý Plant.
Nahrávání, které probíhalo v zimě, ale nešlo ani zdaleka hladce. První verze, které si Plant odvezl domů k poslechu, ho prý nudily:
"Znělo to jak nepovedené demo Moby Grape, nebylo tam absolutně nic vzrušujícího." (Moby Grape byla americká skupina z 60. let, pozn.aut.). Po Vánocích pozval do studia zpěvačku Patty Griffinovou a řadu věcí přepracovali.
Plant pojede v létě malé turné po Americe. Další jeho plány nejsou známy, na svých oficiálních stránkách má uvedeno jen třináct koncertů.
Jedna nepřesnost - těch koncertů není třináct, ale dvanáct. Nepodstatné možná, ale pokud to je vydáno jako oficiální novinka, měl by být článek správně.

Slow Dancer

29. června 2010 v 17:49 | Robka |  80. léta
Jak už jsem psala včera, tento týden jsem se rozhodla zasvětit Robertu Plantovi. Má to souvislost se včerejším 28. výročím vydání jeho první sólové desky Pictures at Eleven, ale budou tady i články, které se týkají nejnovějšího alba Band of Joy. 
Tak tedy dnes se vrátíme do roku 1982, kdy vyšlo první Robertovo album. Vydala ho společnost Swan Song, tedy stejná společnost, která vydávala také desky Led Zeppelin, počínaje albem Physical Graffiti. Napříště už Robert vydával svá alba pod svou novou značkou Es Paranza.
Pictures at Eleven je album silně ovlivněné arabskou hudbou. Před jeho nahráváním navštívil Robert se svou manželkou Maroko, kde se nechal inspirovat hudbou zesnulé egyptské zpěvačky Om Kolthoum. Po návratu si se svými přáteli z Midlands - kytaristou Robbie Bluntem, baskytaristou Paulem Martinezem a klávesákem Jezzem Woodroffe objednal studio ve Walesu, kde deska vznikla. Na tomto albu je zajímavé také to, že jako bubeníci se zde představili Phill Colins a Cozy Powell. Album mělo velký úspěch. V americké Top ten hitparádě se drželo pět týdnů a nejvýš se umístilo na třetí příčce. V Anglii to bylo ještě lepší - druhé místo v žebříčku. Na podporu desky ovšem nebylo turné, protože Robert odmítal hrát písničky od Led Zeppelin. Říkal, že je nedokáže hrát s představou, že za bubny bude sedět někdo jiný než Bonham. 
Jedním z nejvýraznějších songů celého alba je bezpochyby tak trochu zeppelinovsky znějící Slow Dancer. 
Tak si ho dnes pustíme naživo z roku 1983. Je to velmi zajímavá píseň s propracovaným aranžmá, nádherně znějící kytarou a typicky vypjatým zpěvem. 
                    Robert Plant - Slow Dancer - Pictures at Eleven 1982 - live in Dallas 1983


Vše od Roberta Planta

28. června 2010 v 19:57 | Robka |  Moje kolekce
Nafotila jsem si celou svou sbírku originálních alb a DVD od Roberta Planta, které jsem nashromáždila za posledních pár let. Jak si můžete všimnout, chybí mezi nimi dvě alba nahraná s Jimmy Pagem a také DVD No Quarter, protože tyto věci mám zatím jen jako kopie. Ale v budoucnu se plánuje i jejich nákup. Už mi bylo řečeno, že jsem maniak, tak se o tom můžete taky přesvědčit.

Tato kolekce všech 9 řadových alb Roberta Planta vyšla v roce 2006. Jak můžete vidět na dalších fotkách, je opravdu nádherně udělaná. Obsahuje 60ti stránkovou knížku s popisem všech alb a spoustou krásných fotek a obrázků. Jedinou nevýhodou tohoto luxusního boxu je, že si jednotlivé alba nemůžete vytáhnout i s obalem. Takže jejich přenášení je vyloučeno - leda že by se vám chtělo to tahat celé.
Další fotky v článku....

Led Zeppelin - In Through The Out Door

27. června 2010 v 9:42 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Ahoj všem. Pomalu se blížíme ke konci diskografie Led Zeppelin a máme před sebou smutný příběh, který postihl zpěváka Roberta Planta a tím i celou skupinu. Tyto události se projevily i v hudbě, kterou skupina nahrála na své poslední album.
Dnes si budeme povídat i o tom, co se dělo v letech 1976 a 1977, po vydání zatím posledního studiového alba Presence.
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.
Na konci roku 1976 se už cítil Robert Plant natolik silný, že se započalo se zkouškami na připravované turné. Chystaly se hlavně některé věci z Presence, které Led Zeppelin chtěli na koncertech představit publiku. Byly to skladby "Achilles Last Stand" a "Nobody's Fault But Mine", které se jevily jako zvlášť vhodné k živému hraní.
Je třeba si také říct, že v roce 1976 ovládl britskou scénu punk, který se začal masově prosazovat a snažil se vytlačit za scény rockové "dinosauří" kapely. Hlavně v roce 1977 vzrostly útoky nových kapel, jako byly Sex Pistols, Clash a Stranglers, které viděly v Led Zeppelin živý příklad zvrácenosti snu hippies s výstřelky rock'n'rollu a spoustou peněz. V únoru 1977 Plant na to konto prohlásil: "Kdyby všichni v kapele cítili, že už nemůžeme nic dokázat, zůstali by doma. Musíte pochopit, že teď už nejde o to, kolik můžeme vydělat. Peníze s tím už nemají co dělat. Na takových detailech teď nezáleží - to nás naučila práce na Presence. Je úplně jedno, co si někteří lidé myslí, ještě pořád chceme, aby naše hudba duněla po celém světě."New Musical Expres, 26. únor 1977
Z tohoto prohlášení je vidět, že Led Zeppelin neztratili nic ze svého zápalu pro společnou práci na pódiu a ve studiu.
Led Zeppelin v roce 1977
V únoru roku 1977 bylo plánováno další americké turné s jednapadesáti koncerty, ale zdálo se, že smůla kapelu ne a ne opustit. Robert chytil chrapot a tak se všechno muselo odložit až na duben. Tohle zpoždění mělo neblahý vliv na sebevědomí všech členů skupiny, zejména na Jimmyho, který po celou dobu Robertovy nemoci nemohl hrát, protože veškeré vybavení už bylo v Americe. V týmu okolo skupiny nebylo zdaleka všechno v pořádku. Manažer Peter Grant, pověstný svou schopností držet všechny pohromadě, propadl heroinu a osobním problémům s rozvodem a vypadl ze své role. Tu za něj měl převzít cestovní manažer Richard Cole, ale ten na tom nebyl o nic lépe. Navíc se neúměrně rozrostl počet členů doprovodu, kde nyní figuroval i nechvalně proslulý Johnny Bindon jako Peterův asistent. Ten v minulosti seděl za vraždu a už jen to, že se takový člověk dostal do týmu okolo Led Zeppelin, svědčilo o postupném rozkladu.
Je fakt, že členové skupiny mohli jen málo ovlivnit násilí, které prováděl jejich doprovod. Určitě vyjadřovali nesouhlas (tedy Jimmy, Robert a John Paul), jak se také později vyjádřili, ale to bylo tak všechno, co mohli dělat. A někdy o tom neměli ani tušení. Špatné věci kolem Led Zeppelin se daly příliš do pohybu a nikdo z kapely tomu nedokázal zabránit.
První část amerického turné zahrnovala opět klasicky dlouhé tříhodinové koncerty s akustickou částí a obohacené o nové písně z Presence. Pro Roberta to bylo zpočátku těžké, díky zraněné noze byl vyčerpaný a na konci koncertů prakticky neschopen chůze; jak sám podotkl, většinou ho museli z pódia odnést. Také Page se potýkal se zdravotními problémy, až při jednom z koncertů v Chicagu zkolaboval kvůli kruté žaludeční křeči. Jako oficiální důvod kolapsu byla uvedena otrava jídlem, ale spekulovalo se o vážnějších potížích.
K nejhoršímu incidentu ale došlo 23. 7. 1977 v San Franciscu. Syn Petera Granta Warren sundal ze dveří pojízdné šatny dřevěnou tabulku s nápisem Led Zeppelin. Jistý člověk z týmu pořadatele Grahama mu ji dost neurvale sebral. A to vyprovokovalo Grantovu zuřivost. Svědkové z týmu kapely a pořadatel Bill Graham nabízejí rozdílné verze události. Ale šlo především o to, že byl hrozným způsobem zmlácen Jim Matzorkis z Grahamovy ochranky. Do rvačky se kromě Granta zapojili také John Bonham, Richard Cole a John Bindon. Matzorkis musel být hospitalizován a dva další muži z Grahamova oddílu podstoupili lékařské ošetření. Další den na Grahamův popud přijela do hotelu, kde Led Zeppelin bydleli, policie a zatkla Bonhama, Granta, Colea a Bindona. Byli odvedeni do cely předběžného zadržení, odkud byli po kauci svého právního zástupce po pár hodinách propuštěni.
Graham ovšem požadoval dva miliony dolarů jako odškodné. Zpráva o napadení se navíc stala senzací pro chtivé reportéry, kteří si ji za žádnou cenu nenechali ujít a tak byla kapela vláčena i v tisku. Velkou chybou bylo, že do celého případu byl zapleten bubeník Bonham, protože tak byla automaticky celá kapela spojována s násilím. A jako by toho nebylo málo, za tři dny poté se stala daleko hroznější tragédie. Právě když byla skupina v New Orleans v hotelu, volala Robertovi jeho žena z Anglie. Jejich syn Karac (* 22. 4. 1971) byl v těžkém stavu a umíral. Po pár hodinách volala znovu. Jejich syn zemřel. Tím byl samozřejmě s turné konec. Robert se okamžitě vrátil domů a jako doprovod s ním letěli John Bonham a Richard Cole.
Smrt syna vedla Roberta k přehodnocení celého jeho života. Najednou bylo všechno ostatní bezvýznamné. Jeho sláva a úspěch ve srovnání s rodinou najednou neznamenaly nic. V té době také přemýšlel o odchodu ze skupiny, ale nebylo snadné v tomto stavu, ve kterém se nacházel, dělat tak závažná rozhodnutí.
Na pohřbu Karaka byli s Robertem z celé kapely pouze Bonzo a Cole, ostatní členové nepřišli. Roberta to velmi ranilo. Jejich nepřítomnost považoval za zradu a také za to, že jejich přátelství k němu nebylo opravdové, když ho nepodpořili v tak těžké chvíli.
O nějakých koncertech nebo jakékoli činnosti nemohla být vůbec řeč. Všichni čekali, až se Robert vzpamatuje z tragédie, která postihla jeho rodinu, i kdyby to mělo trvat hodně dlouho. Nejvíc v kontaktu s ním byl John Bonham, protože ti dva k sobě měli blízko už před nástupem do Led Zeppelin a také to byl vlastně jediný člen skupiny, který ho skutečně podržel. Velmi dlouho trvalo, než se pomalinku připravil na návrat. A bylo to těžké.
Robert a Karac

V listopadu 1978 Robert překonal bolest ze ztráty syna do té míry, aby se vrátil zpět ke kapele a pustil se s ní do práce na novém albu.
Mezi dobou, kdy kapela nehrála, se hudební scéna naprosto změnila. Punkové hnutí začalo opadat a do popředí se draly diskotékové hity a filmové soundtracky. Žebříčkům teď vládly skupiny jako ABBA, Boney M a Bee Gees.
A právě ABBA pozvala Led Zeppelin do svého studia Polar, které se stalo základnou pro nahrávání jejich posledního studiového alba. Přišlo jim to vhod zejména kvůli tomu, že potřebovali nahrát album mimo Británii a také proto, že technické zázemí studia Polar bylo velmi kvalitní. A tak Led Zeppelin létali do švédského Stockholmu každé pondělí a v pátek se vraceli domů. V době, kdy tam pobývali, byla ve Švédsku takřka celý den tma, kromě několika hodin kolem poledne. Byly to tedy ještě těžší podmínky, než před třemi lety v Mnichově. Ale neustálá tma a zima nebyly jediné problémy při nahrávání. Jimmy Page stále bojoval se svou závislostí na drogách a do studia chodil většinou pozdě. Totéž se týkalo Bonza. Všechna zodpovědnost tedy ležela na Robertovi a Johnu Paulovi. Protože byli ve studiu často sami dva, nezbylo, než nahrát na pásky klávesy a hlavní vokály a čekat, až se uráčí přijít ostatní a přidat jejich část. Jonesymu tato situace poskytla tvůrčí svobodu a vlastně možnost udat tón celé desky. Určitě dal do toho všechno své úsilí a snažil se , aby album bylo co nejlepší.
Jimmy si bral nahrané pásky na víkend domů a tam na nich pracoval a přidával další stopy, proto později těžce nesl, že na albu vévodil mezi autory právě Jones. Ale Jones netoužil po vedoucí roli. Jen prostě nedokázal nečinně sedět a čekat, až se kytarista s bubeníkem objeví.
Jones později řekl: "Bylo to období změn. Měli jsme šanci zjistit, co by se dalo dělat jinak. Další album by bylo jistě zajímavější, kdyby se tím každý řídil."
Před Vánoci 1978 skončilo nahrávání ve studiu Polar a členové kapely se vrátili domů. V novém roce 1979 se stala v rodině Roberta Planta radostná událost - narodil se jim syn Logan Romero. On i jeho žena byli velmi šťastní a samozřejmě se věnovali hlavně jemu. Page zatím u sebe doma míchal nové album a upravoval pořadí písní. Stranou odložil tři skladby ("Ozone Baby", "Darlene" a "Wearing and Tearing"), které měly bluesový základ a tradiční kytarový zvuk. Původně uvažoval, že by se tyto skladby mohly vydat jako speciální dárkové EP u příležitosti živých vystoupení. Ale nakonec k tomu nedošlo a vyšly až na posmrtné Codě.
Hotové album dostalo název "In Through The Out Door" ( symbolizoval těžký návrat zpět) a vyšlo 15. srpna 1979 v USA a opět dní později v Británii. Ještě před vydáním alba se Led Zeppelin vrátili na pódia, a to nejprve na zahřívacích koncertech v Dánsku 23. a 24 července 1979 a pak už je čekal festival v Knebworthu, kde odehráli dva koncerty 4. a 11. srpna. Do setlistu byly z nového alba zařazeny pouze skladby "In The Evening" a "Hot Dog".
Fanoušci přivítali návrat kapely s nadšením. I když Zeppelini dva roky nestáli společně na pódiu, přece se jim podařilo zahrát výborně, jak můžeme ostatně vidět na DVD.
Nové album čekaly velmi příznivé kritiky, stejně jako předchozí Presenci. Deska byla na celém světě hitem číslo jedna a velmi dobře se prodávala. S odstupem času je na ni však pohlíženo jako na nejslabší práci skupiny.
Obal na desku ( opět od firmy Hipgnosis) byl proveden v šesti variantách. Základem byla fotografie muže, který v baru pálí dopis od své přítelkyně, která mu tímto způsobem dává sbohem. Na každé z verzí byl snímek zachycen v jiném úhlu. Jakou verzi obalu si fanoušek pořídil, zjistil až po odstranění hnědého papírového sáčku, do kterého bylo album vloženo. Tímto se realizoval starý Grantův žert, že Led Zeppelin budou prodávat ohromné množství desek, i kdyby byly zabaleny v papírovém obalu.
Takhle vlastně končí příběh tvorby Led Zeppelin. I když skupina ještě celý rok 1979 a část roku 1980 koncertovala, už nestihla udělat žádné nové album.
Při pohledu na nahrávání In Through The Out Door nám musí být jasné, že za daných podmínek bylo album jistým kompromisem. Jimmy Page, známý svým precizním přístupem ke každé studiové práci skupiny, tady lidsky selhal. Velký díl na tom měly drogy a také celá situace v posledních letech.
Ani atmosféra alba není jednotná, střídá se melancholie s radostí, což možná taky symbolizovalo jejich rozpoložení během nahrávání. Jedním z kladů alba je vokál Roberta Planta, který po pauze, kdy neměl příležitost koncertovat, byl ve vynikající formě.
Co dodat - mám to album přes jeho chyby ráda, protože je obrazem tehdejší práce kapely. Myslím, že má moc pěkné momenty a stojí určitě za to, aby ho člověk hodně pozorně poslouchal. A vychutnával si ty hezké věci, které na desce bezpochyby jsou.
Led Zeppelin 1979

Začátek je velmi slibný. Jimmy navozuje atmosféru jako před letní bouřkou. Pak začne celá kapela hrát a důrazný riff kytary drží celou dobu krok s Bonzem. Robertův hlas je zdvojený, což mu přidává na majestátnosti. V pozadí můžeme slyšet Jonesovy klávesy, které tady pouze dotvářejí zvuk, než by ho přímo určovaly. Je to jedna z nejvýraznějších písní tohoto alba a také vítané obohacení koncertů. Jedna z mála, ve které se prosadil Jimmy Page.
Použil v ní další nové technické zařízení. Byl to gizmotron. Gizmotron je mechanická pomůcka k neomezenému držení zvuku. Je to něco jako kolovrátek, drží se u kobylky a stiskne se s tím kterákoli struna. Vynález pochází od Lola Creme ze skupiny 10cc. Ale nikdy se nezačal sériově vyrábět.

V této skladbě už dominuje Jonesovo barové piáno ve stylu rock'n'rollových průkopníků. Jimmyho kytara je odsunuta k úloze doprovodu a i když se uprostřed písně blýskne krátkým sólem, jeho hra postrádá obvyklé zaujetí. Robert zpívá s velkým zápalem a dodává písni dobrou náladu.

Tohle je jedna z těch zajímavých nových věcí na albu. Radost z ní přímo čiší, text je optimistický a Robert se opět předvádí ve výborné formě. Píseň je pojata v latinskoamerickém rytmu, což se naplno projeví ve střední části, zahájené Jonesovým pískáním a Bonzovými bubenickými variacemi na toto téma. V další části použil Page při svém kytarovém sólu syntezátor, ale tím mu spíš uškodil. Zní nejasně a uměle.
Celkový dojem z této písně je ale velmi dobrý.

Odlehčená skladba ve stylu něco mezi Elvisem a country. Je to spíš taková legrácka, která mohla dobře fungovat právě na koncertech. Robert zpívá "elvisovsky", piáno a bubny spolu dobře ladí, jen Jimmy to nezvládá. Jeho sólo je jedno z nejhorších, které kdy nahrál na desku. Věřím tomu, že kdyby byl v pohodě, nikdy by nic takového nedopustil. Myslím, že na této písni je dobře vidět situace ve skupině. Ale přesto z ní vyzařuje optimismus, díky němuž si ji opravdu s chutí poslechnu.

Tato píseň je typicky rozsáhlým dílem Led Zeppelin. Mohla by se stát i velmi významným, ovšem je pravda, že krásné pasáže v ní se střídají s naprostým nevkusem. Bohužel tady je na vině John Paul Jones, který svými klávesami spolehlivě zabil atmosféru celé této písně.( Ale abychom mu nekřivdili, Page míchal nahrávky sám, je to tedy taky jeho chyba, že to dopustil) Schválně si to zkuste poslechnout : po 4 minutě začíná nádherná tajemná mezihra, ve které vyniká Jimmyho kytara (taky tady použil gizmotron) a Robertův zpěv. Ovšem atmosféra se rázem změní, když do toho v 7 minutě necitlivě vpadne Jones se svými kvokajícími klávesami. Tuhle část vyloženě nesnáším. Taky je škoda, že Robertův text v mixu zaniká, protože je jeden z jeho nejlepších na albu a popisuje příběh Led Zeppelin posledních let.
Kontroverzní skladba, která by určitě lépe vypadala, kdyby ji nahráli už na některém z dřívějších alb. Škoda...

Hezká milostná písnička, opět v popředí s klávesami a umírněnou kytarou. V této písni dominuje Plantův zpěv, který je maximálně přesvědčivý a vášnivý. Právě kvůli tomu ji moc ráda poslouchám. O této písni se říká, že ji Robert napsal svému synu Karakovi. Jestli je to pravda, nebo ne, to nevím (osobně považuji za Karakovu píseň I Believe z Plantova alba Fate Of Nations).
Jedna nádherná verze této písně existuje přímo ze studia Polar, mám ji doma a myslím, že je ještě lepší, než na desce.

Bez přehánění nejkrásnější píseň alba. Její atmosféra, krásně provedený zpěv, souhra kláves i kytary u mě spolehlivě vyvolají mrazení v zádech. Je to smutné blues, inspirované soulem 60. let. Jimmy se vzchopil k úžasnému výkonu, jeho sólo je tady opět vášnivé a nádherné. Vypadá to jako náhlý záblesk geniality těsně před koncem. Velmi hezká tečka za celkovou tvorbou Led Zeppelin.

Celkové hodnocení alba:
Poslední album Zeppelinů se těžko dá označit za vrcholné dílo. Vzhledem k situaci, která byla výše popsána, se není čemu divit, že dopadlo takto. Ale je třeba přičíst jim ke cti, že se snažili dělat hudbu nově a jinak, než dřív.
V zásadě se tento krátký návrat vydařil - písně jako In The Evening, Fool In The Rain, nebo I'm Gonna Crawl o tom přesvědčí posluchače i dnes. A možná kdyby Jimmy dal přednost některé z vyřazených skladeb, mohlo to být výrazně lepší. Dávám 7 bodů.

Nejlepší písně alba:
K těm nejlepším bych určitě řadila In The Evening a mou zamilovanou I'm Gonna Crawl.

In Throught The Out Door
Tracklist:
1. In The Evening (Page/Plant/Jones) 6.49
2. South Bound Saurez (Plant/Jones) 4.12
3. Fool In The Rain (Page/Plant/Jones) 6.12
4. Hot Dog (Page/Plant) 3.17
5. Carouselambra (Page/Plant/Jones) 10.32
6. All My Love (Plant/Jones) 5.53
7. I'm Gonna Crawl (Page/Plant/Jones) 5.30






Bonus:

Hot Dog - Knebworth 1979
Aby to nakonec nevyznělo smutně, dáme si Hot Dog. Tahle srandička vás určitě potěší a rozesměje.

Pokračování příště...
Citace a informace v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz

Víkendová písnička - Queen - Liar

26. června 2010 v 11:55 | Robka |  Rock
Dáme si dneska zase něco trochu jiného. Bude to legenda vpravdě královská - Queen. Ale aby to nebylo zase nic tak úplně provařeného, sáhla jsem po jejich prvním albu, které se jmenuje úplně stejně a vybírám z něj písničku Liar. Album vyšlo v roce 1973 a píseň je dílem Freddie Mercuryho. Tak hezký poslech.

Dobrá nálada, půl zdraví

25. června 2010 v 16:46 | Robka |  Píšu vám
Tento týden byl skvělý. Zase po dlouhé době mám dobrou náladu, i když vlastně ani pořádně nevím z čeho. V pondělí a ve středu jsme měli školení z práce. Až do večera. Ale bylo to moc zajímavé. Narozdíl od dubnového školení, kdy nám přednášela nějaká nablblá Pražanda a nic jsme se nedozvěděli - křeč jsem měla z jejích poznámek typu - to je ale roztomilá babička, copak jí asi chybí? když nám promítala nějaké obrázky. A taky neustále mlela o své rodině a tak jsme nabyli pocitu, že u nich není nikdo normální - teta v blázinci, tatínek střílel vzduchovkou na souseda, manželův kamarád se oběsil, syn si spoří její pětistovku na stavebko, a tak... A kvůli tomu přijela pendolínem - to radši mohla zůstat doma.
Tentokrát jsme ale měli přednášku od zdravotní sestry, která pracuje v oboru a věnuje se práci s dementními pacienty. Docela mě šokovalo zjištění, že větší polovina starých lidí nad 85 let touto nemocí trpí. Ale daleko zajímavější bylo, když jsme se bavili o terapeutických metodách, kterými lze s těmito nemocnými lidmi pracovat. Jednou z takových metod byla muzikoterapie a opravdu byste se divili, jak i takoví lidé, kteří třeba vůbec nemluví a vypadají, že skoro nevnímají, dovedou pookřát, když slyší svou oblíbenou hudbu. Oni dokonce zpívají! Moc by mě bavilo dělat třeba takové terapie s našimi lidmi, jenže na to nemám při své práci čas. A taky je důležité pouštět lidem takovou hudbu, kterou mají rádi a ke které je vážou vzpomínky. Takže by to byla asi dechovka, nebo Eva a Vašek...ale když jim to pomůže a líbí se jim to, tak proč ne, že jo. Metal bych jim asi nepustila:-) Prý vzbuzuje agresi.
Včera jsem byla vyřídit reklamaci svého foťáku. A dopadlo to dobře. Foťák nešel opravit, takže mi nabídli, ať si vyberu nový a on byl o polovinu levnější, než ten původní. Tak mám fungl nový foťák a ještě jsem na tom vydělala. Teď budu fotit o stošest.
Další věc, která mě nesmírně povzbuzuje, je to, že ještě týden budu v práci a pak mám volno! Tři týdny budu mít dovolenou a ještě k tomu Colours, já se děsně moc těším. A možná pojedeme do Prahy za naší Luckou, která tam dělá velké obchody a brzy bude v balíku. A slíbila mi, že mě vezme na vysněnou dovolenou do Mali. Doufám, že to bude brzo:-)
Jak vidíte, mám dobrou náladu. A k tomu je víkend před námi, já si dělám svůj článek na neděli a tak.... Tak se zatím mějte. A smějte se, je to zdravé:-)

Zpráva o chystaném albu Jimmyho Page

24. června 2010 v 17:28 | Robka |  Jimmy Page sólo
Chtěla bych se s vámi podělit o jeden článek, který jsem si dnes přečetla v novinách. Jimmy Page má v úmyslu udělat sólové album. Po vzoru svých kolegů z Led Zeppelin, kteří vydali v minulých letech úspěšná alba a jsou stále činní, se i Jimmy rozhoupal k samostatnému počinu. Doufám tedy, že jeho dílo bude stát za to. Jsem zvědavá, co nám připraví.
Jimmy Page

Jimmy Page, kytarista slavné britské skupiny Led Zeppelin, se po loňském neúspěšném pokusu dostat na pódia mateřskou kapelu rozhodl vydat sólovou desku. Své plány zveřejnil minulý týden během předávání cen hudebního časopisu Mojo.
"Už se nemohu dočkat, až půjdu do studia a začnu nahrávat. Chci udělat album, které lidi nadchne." řekl Page v rozhovoru pro BBC. "Nebude to projekt, ke kterému pozvu velká jména. Dlouho jsem o té desce přemýšlel a teď nastal čas, abych ji zrealizoval.

Robert Plant - Whole Lotta Love Acoustic 1993

23. června 2010 v 17:49 | Robka |  90. léta
Whole Lotta Love - to je nesmrtelná rocková klasika, snad nejproslulejší písnička od Led Zeppelin. A proto jsem ráda, že vám ji můžu představit jako akustickou záležitost, jak ji hrál Robert Plant v Itálii v roce 1993. Tato verze je zajímavá tím, že v ní Robert hraje taky na kytaru. Ti dva další kytaristé jsou Francis Dunnery - to je ten s culíkem, co rád ukazuje nohy a Kevin Scott MacMichael. A co se týče zpěvu, je to jako vždy skvělé. Mám teď doma cédéčko právě z Itálie, kde jsou jen akustické věci a moc se mi líbí, protože ty písničky získají nový rozměr a jsou víc takové intimní. A takhle přehráli i písničku Living Loving Maid a vyzněla podle mě skoro líp, než v originále.
A fakt si to zkuste pustit, zajímal by mě váš názor právě na tyto klasické hity v novém obalu.  

                                               Robert Plant - Whole Lotta Love acoustic 1993

Tea For One

22. června 2010 v 16:46 | Robka |  Led Zeppelin texty
Po delší době tady na přání dávám zase jeden přeložený text od Led Zeppelin z nedávno probíraného alba Presence. Napsal ho Robert Plant v době svého odloučení od manželky Maureen po jejich autonehodě na Rhodu v roce 1975. Tak doufám, že se to bude líbit. 

Tea For One
How come twenty four hours
Baby sometimes seem to slip into days
Oh twenty-four hours
Baby sometimes seem to slip into days
When a minute seems like a lifetime
Ooh baby when I feel this way

Sittin, lookin at the clock
Oh time moves so slow
I've been watchin for the hands to move
Until I just can't look no more

How come twenty four hours
Baby sometimes seems to slip into days
A minute seems like a lifetime
Baby when I feel this way

To sing a song for you
I recall you used to say
"Oh baby this one's for we too"
Which in the end is you anyway

How come twenty four hours
Baby sometimes slip into days
A minute seems like a lifetime
Oh baby when I feel this way

There was a time that I stood tall
In the eyes of other men
But by my own choice I left you woman
And now I can't get back again

How come twenty-four hours
Sometimes slip into days

Well well well
A minute seems like a lifetime
Baby when I feel this way
A minute seems like a lifetime
Oh baby
When I feel this way...I feel this way

Překlad:
Čaj pro jednoho

Jak to přijde moje milá, 
že hodiny se někdy zdají jako dny.
Oh, moje milá,
někdy se hodiny zdají jako dny.
Minuta se zdá jako celý život,
oh moje milá, když se cítím takhle.

Sedím  a dívám se na hodiny,
čas ubíhá tak pomalu
sledoval jsem jeho běh
do doby, kdy jsem to už nemohl snést.

Jak to přijde, moje milá,
že hodiny se někdy zdají jako dny.
Jedna minuta zdá se jako celý život,
bejby, když se cítím takhle.

Zpívám píseň pro tebe,
znovu jsem ti zavolal, abych ti řekl:
"Moje milá, je to pro jednoho příliš."
Jsem tady pro tebe až do konce.

Jak to přijde, moje milá,
že se hodiny někdy zdají jako dny.
Jedna minuta zdá se jako celý život,
bejby když se cítím takhle.

Byly doby, kdy jsem byl nahoře
v očích ostatních lidí.
Ale byla to moje vlastní volba,
že jsem tě opustil, ženo.
A nyní to nemůžu vrátit zpět.

Jak to přijde, moje milá,
že hodiny se někdy zdají jako dny...

Dobře...
minuta se zdá jako celý život
bejby, když se cítím takhle.
Oh, má milá, když se cítím takhle,
cítím to tak.


Robert Plant & Jimmy Page - Tea For One 13. 2. 1996 Tokio
Překrásná verze... nádherně se jim povedlo zachytit kouzlo té písničky. Se smyčci to zní ještě líp, než originál. Oba - Robert i Jimmy tady naprosto excelují...a celá kapela taky, samozřejmě...

přeložil:  © plant.blog.cz
kopírovat pouze se zdrojem


Led Zeppelin - The Soundtrack From The Film The Song Remains The Same

20. června 2010 v 11:20 | Robka |  Led Zeppelin diskografie
Na úvod zdravím všechny, kteří mé výtvory čtou a dnes to bude ohlédnutí za rokem 1973, kdy se natáčel film o Led Zeppelin. Z této doby pochází hudba, o které tady bude řeč. Tak vám přeji jako vždy hezké počtení a poslech.
Edit 29. 9. 2011: Po problémech, které neustále má blog.cz, jsem nahradila stávající přehrávače odkazy. Takže v případě chuti si písničky snadno můžete pustit na Youtube pouhým kliknutím na jejich název. Doufám, že to alespoň někoho potěší.
V roce 1976, kdy vyšla Presence, poslali Led Zeppelin do světa i soundtrackové album k filmu The Song Remains The Same. Na albu byla použita hudba, nahraná během tří koncertů v Madison Square Garden mezi 27. a 29. červencem 1973. Trvalo víc než tři roky, než se soundtrack v září 1976 objevil na trhu. Bylo to také proto, že s distribucí a přípravou filmu The Song Remains The Same byly problémy, nejprve se na natáčení podílel režisér Joe Massot, který byl později odvolán a nahrazen Peterem Cliftonem. Ale ani s ním to neprobíhalo hladce, film sice dokončil, zato byl vystaven podezření Petera Granta, že "ukradl" jeho negativ. Grant dokonce nechal prohledat Cliftonův londýnský byt v době, kdy byl s rodinou pryč a odnesl zbytky filmu se záběry, které měl režisér připraveny dát skupině k dokončení jako dárek. Cliftona to přirozeně naštvalo. Grant také nechal změnit závěrečné titulky podle svého pohledu na to, kdo se o film nejvíc zasloužil. Cliftonovo jméno tam sice zůstalo, ale na plakátech a propagačních materiálech se neobjevilo. Přesto všechno se nakonec nějak dohodli a film měl v říjnu 1976 svou premiéru.
Měl kvadrofonické ozvučení a mohl se promítat jen v kinech, které měly potřebné technické zařízení. To byl problém, protože mnoho kin tímto zařízením nedisponovalo. Členové skupiny se snažili přemluvit Cliftona, aby vylepšil kvalitu zvuku na premiérách v New Yorku a Londýně. Ale bohužel se tak už nestalo v Los Angeles a San Francisku. A tam byl zvuk špatný. Richard Cole později popisoval, jak Jimmy zuřil kvůli mizernému zvuku tak, že chtěl zalézt při promítání pod sedadlo. Film samotný kritika strhala jako příliš bombastický a nadutý. Promítání v kinech se omezovalo, až nakonec zmizel ze scény. Ale s nástupem videa a později DVD si našel svou cestu k fanouškům a dnes se na něj můžeme podívat s maximálně vylepšeným zvukem. Ale to je jiná kapitola.
Led Zeppelin v roce 1973

Ono album k filmu tedy vyšlo po dlouhých třech letech od doby, kdy bylo nahráno. V roce 1976 nebylo žádné turné, ani koncerty, tak jistě fanoušci vydání alba přivítali. Ovšem bylo by lepší, kdyby vyšlo dříve, kdy měli ještě zážitky z koncertů čerstvé. Takhle to byla jen slabá náplast, kterou mohli svým příznivcům Led Zeppelin dát.
Co se týče obalu, ten byl velmi nápaditý a opět pocházel z dílny Hipgnosis. Zobrazoval polorozpadlou budovu kina v Old Street Film Studios v Londýně, kterou skupina používala na zkoušky před jejich severoamerickým turné. Album v Británii obsadilo první místo v žebříčcích, ale v USA se muselo spokojit s druhým místem. Předběhla ho totiž nejlépe prodávaná deska Stevieho Wondera Songs In The Key Of Life.
The Song Remains The Same určitě není nejlepší ukázkou toho, jak Led Zeppelin hráli právě v roce 1973, kdy byli na vrcholu. Zavinilo to hlavně otálení s nahráváním až do doby těsně na konci turné, které bylo náročné, a tak se jistě nedaly očekávat žádné excelentní výkony. Únava je znát hlavně na Robertovi, který nebyl zdaleka v takové formě, na jakou jsme u něj zvyklí. Taky výběr skladeb se nezdá být úplně šťastný a nějakou záhadou se na album nedostala žádná akustická skladba. Přece v roce 1973 je v repertoáru měli! Taky je záhadou, proč se na původním vydání alba neobjevila Since I've Been Loving You, podle mého jedna z těch, která se hodně povedly, jak můžeme vidět ve filmu. Prostě bylo by tam víc takových proč.
Přesto všechno bych řekla, že i když to album má své mouchy, přece jen podává důkaz o společné práci Zeppelinů na pódiu, jejich souhře a improvizaci. A taky jasně dokazuje, jaké nadšení budili na koncertech u fanoušků.
Po dlouhých 31 letech byl proveden remastering a remixing alba.
Obsahuje navíc šest skladeb, které na původním vydání nebyly: "Black Dog", "Over The Hills and Fare Away", "Misty Mountain Hop", "Since I've Been Loving You", "The Ocean" a "Heartbreaker".
V tomto článku budeme mluvit pouze o skladbách, které vyšly na původním dvojalbu. Kdybych měla popsat své pocity z prvního poslechu, bylo by to asi něco mezi absolutní euforií a zděšením. Věřím tomu, že kdybych tohle slyšela naživo na koncertě, tak jsem u vytržení.
Ale vydání dalších živých alb v pozdější době zcela jasně potvrdilo, že tahle sbírka není tím nejlepším, co můžeme od Led Zeppelin slyšet.
Led Zep
Jedna starší fotka. Sice se nevztahuje přímo k článku, ale líbila se mi natolik, že jsem ji tu musela dát....
Disc 1
Touto písničkou obvykle začínali své koncerty, je tedy pochopitelné, že otevírá taky album. Jeden problém ale je slyšet, a to v hlase Roberta, který se ne a ne dostat do správné tóniny.

je naprosto úžasná věc. Bravurní rychlá kytara doprovází tuto "procházku" po New Yorku. Škoda, že ve filmu nezazněla.

Robert ji uvádí jako novou skladbu z alba Houses Of The Holy a je slyšet, jak nadšeně fanoušci reagují. Je to myslím dobře provedená skladba, hlavně je vidět dokonalá souhra bicích a baskytary. Perfektně je udělaný konec, kdy přechází do Rain Song. Tyhle dvě prostě patří k sobě.

Tady se Robertovi poprvé daří bezvadně zazpívat celou píseň a dodat jí tu správnou náladu. Celkově ta nálada je dobře zachycená i ve hře na mellotron a kytaru.
Ve filmu je tato píseň spolu s předchozí součástí Robertova příběhu. V Song Remains je scéna na loďce a pak s mečem, který Robertovi předá tajemná postava na koni. V Rain Song příběh pokračuje v jeskyni, a pak cestou na koni po vřesovišti až na opuštěnou zříceninu. Ta ovšem není tak opuštěná, jak se zdá; je na ní uvězněná dívka, kterou hlídá banda nějakých pobudů. Robertovým úkolem je dívku zachránit, což se mu nakonec podaří.

Nejdelší skladba na albu. Skvělá ukázka improvizací, hlavně v části, kde Plant začne zpívat úryvek z písně "San Francisco", ta se mi líbí moc. Dokonce jsem četla, že v této písni se objevil motiv z "Achilles Last Stand", dva roky před tím, než ji napsali. A opravdu to tam je slyšet. Pak přichází na řadu Jimmyho smyčec, se kterým kouzlí před nadšenými diváky. A Robert do toho improvizuje - taky je tu jeden nádherný okamžik, kdy se před svými vzdechy- "ahh push" jakoby na chvíli rozsvítí scéna jeho stoupajícím hlasem.
Perfektně provedená skladba, jen možná příliš dlouhá na album. Ke konci bych řekla už hodně protahovaná. ( Je fakt, že na koncertech občas dosahovala rekordní délky 40 minut.)
Ve filmu je to součást Jimmyho scény, ve které šplhá na kopec, na němž stojí zahalená postava v kápi. Ta se postupně proměňuje z velmi starého muže na dítě a všechny tyto postavy mají představovat Jimmyho. Scéna je krátká, působivá a působí spíš tajemně.

Disc 2
Jedna z těch písní, které se opravdu povedly. Tohle je jedna z nejlepších verzí, funguje díky spolehlivému Jonesymu dokonale. Vůbec celá kapela jede s plným nasazením a podle mě je to jeden z pomyslných vrcholů alba. Ve filmu ji provází Jonesyho fantastická scéna, jejíž smysl jsem dodneška nepochopila...vůbec ty scény ve filmu mi přijdou legrační. Líbí se mi na ní hlavně konec, kdy se doma odmaskuje a shledá se s celou svou rodinou. Je vidět, jak moc je s nimi rád. Vůbec, Jonesy byl takový ten domácí typ, který miloval svou rodinu a děti a jako jediný zůstal se svou ženou až dodneška.

Nejslavnější zeppelinovská píseň tady určitě nemůže chybět. Je to velmi pěkná verze, dalo by se říct jedna z mých nejoblíbenějších. Na začátku je uvedena jako píseň naděje... Abych řekla důvod, proč mám tuto verzi tak ráda, je to hlavně kvůli Robertovi. Líbí se mi totiž, jak to celé zpívá a taky - pamatujete si ten smích? Sólo na kytaru je taky velmi pěkné. Improvizace na konci mě vždycky znovu dostane.

Bonzovo bubenické číslo. Ve filmu provází jeho portrét, můžeme vidět syna Jasona za bicími, Bonza na farmě s manželkou, přehlídku jeho býků, aut, taky Bonza coby závodníka....
Ve filmu - nebo na koncertě - je tohle naprosto strhující, navíc když ještě můžeme sledovat jeho ruce rychlé jako blesk. Tady se musíme spokojit pouze se zvukem. Je dobře slyšet, jaké pozdvižení mezi fandy dokázal svou hrou způsobit. Ale přece jen bez spojení s obrazem trochu ztrácí na kouzlu.

Tradiční koncertní píseň, určitě nemůže chybět ani tady. Kapela hraje její zkrácenou verzi, jen s "The Crunge" a "Boogie Chillun" a nedostává zde prostor k svému obvyklému medley, jak tomu bývalo zvykem v předchozím roce. Co bych k tomu řekla - mám ráda právě tu část s Boogie Chillun, to jim prostě sedne a celkově ta písnička srší energií. A je tam dobře slyšet Jonesyho, jak bezvadně drží rytmus. Ale jaksi si nemůžu pomoct, přece jen mi osobně se víc líbí třeba právě živák ze 72.

The Song Remains The Same
Tracklist:
CD 1:
1. Rock and Roll (Page/Plant/Jones/Bonham)4.03
2. Celebration Day (Page/Plant/Jones) 3.49
3. The Song Remains The Same (Page/Plant) 5.53
4. The Rain Song (Page/Plant) 8.25
5. Dazed and Confused (Page) 26.52

CD 2:
1. No Quarter (Page/Plant/Jones) 12.30
2. Stairway To Heaven (Page/Plant) 10.57
3. Moby Dick (Page/Jones/Bonham) 12.46
4. Whole Lotta Love (Page/Plant/Jones/Bonham) 14.25



Celkové hodnocení:
Jak už jsem v článku psala, tohle album se nedá označit za excelentní ukázku koncertu z roku 1973. Je škoda, že to takhle dopadlo, protože si myslím, že kdyby nahrávali uprostřed turné, mohlo to být výrazně lepší. Ale i tak má tahle deska své kouzlo, určitě bude mít spoustu svých příznivců, kteří ji budou do krve bránit, ale i odpůrců, kterým se to album nelíbí. Já ho mám ráda, ale patří spíš k těm, které spokojeně odpočívají ve stojanu s cd a pouštím si ho jen výjimečně. Jako třeba teď, když jsem psala tento článek... Musím říct, že to album taky časem zraje, čím víc ho poslouchám, tím víc si k němu nacházím cestu a líbí se mi. Ale hodnocení dneska zůstane pod desítkou - bude to osm. Myslím, že je to docela spravedlivé.

Nejlepší písně alba:
Jednoznačně No Quarter a Stairway To Heaven.

Bonus:

Led Zeppelin - Stairway To Heaven ( Madison Square Garden 1973)
Jen tak pro zajímavost - slyšeli jste o tom, že JPJ měl na natáčení filmu paruku? Bylo to proto, že v jeho průběhu změnil střih vlasů, tak aby filmaři zachovali návaznost, aby tam nevypadal jinak. Jo jo, byl to vždycky rebel....

Pokračování příště...
Fakta v článku pocházejí z knihy Led Zeppelin Příběh skupiny a její hudby 1968 - 1980

***
Kopírování zakázáno © plant.blog.cz

Víkendová písnička - Adam Bomb

19. června 2010 v 10:49 | Robka |  Akce
Ahoj lidi! V poslední době mám méně času, ale dnešní článek jsem vám nemohla odepřít:-). 
Když tady už tři týdny do vás hustím o Colours of Ostrava, nečekejte, že to dneska bude jinak. Už se to blíží a program je hotový, tak už jen vybírám, na které koncerty bych chtěla jít a které si nechám s klidem ujít. Už vím, že letos neuvidím Cranberries, což mě nemrzí ( i když Jirka trochu reptal něco o reunionu a slavné kapele). Ve stejném čase je totiž na scéně, zvané newyorská, Amit Chatterjee se skupinou Alliance, a ten mě zajímá mnohem víc. Už jsem o něm psala tady. Fernando Saunders, na kterého jsem měla taky zálusk, se mi kryje s Afro Celt Sound System, takže tam padla volba jasně... Ale mezi těmito dvěma pány hraje jeden chlapík, který se trochu vymyká mé představě o klubové scéně. Je to Adam Bomb. Jméno vám možná nic neřekne, ale když vám povím, že hrál s Kiss, Chuckem Berrym nebo Metallicou, možná si uděláte obrázek. A ještě větší představu o jeho hře vám může poskytnout informace, že je schopný během vystoupení zapálit pódium. Je to zkrátka týpek hodný metalového festivalu, aspoň podle toho, co předvádí. Docela ráda bych jeho koncert navštívila, vůbec celá newyorská scéna mě nesmírně oslovila, myslím, že její koncerty budou patřit k nejlepším na celých Colours. Proto je trochu horší, že se do toho klubu narve jen 1600 lidí. Pokud stejný názor jako já bude mít víc lidí, bude problém se tam dostat. Ale ono to nakonec nějak dopadne...však uvidíme.
Dám vám tady tu písničku od Adama Bomba a užívejte. Myslím, že se vám to bude líbit. Na konci si s klidem zapálí kytaru.

                                                            Adam Bomb Live At Liquid Room

Nick Drake - Things Behind The Sun

19. června 2010 v 9:23 | Robka |  Folk rock
Dnes by se dožil 62. let Nick Drake. Tento anglický zpěvák, písničkář s kytarou, byl za svého života opomíjený, teprve po smrti se mu dostalo patřičných poct. A lidé objevovali jeho písně a nacházeli v nich křehkou krásu tohoto geniálního muzikanta. Na jeho počest tu dneska dám písničku z jeho posledního alba Pink Moon z roku 1972. Jmenuje se Things Behind The Sun.

Shaken'n'Stirred - Sixes and Sevens

16. června 2010 v 18:09 | Robka |  80. léta
Jako dnešní ukázku jsem si vybrala píseň z alba Shaken'n'Stirred, které vyšlo v roce 1985. K tomuto albu bych chtěla říct, že je to jedno z mých nejméně oblíbených od Roberta. Ale přesto mám občas děsnou chuť si ho pustit. Mám k němu tak trochu podobný vztah jako k poslednímu albu Led Zeppelin, které se mu vzdáleně podobá. Je fakt s podivem, že zrovna Shaken'n'Stirred se přibližuje Zeppelinům nejvíc ze všech desek, co Robert v 80. letech nahrál. Ale má podobný problém, jako In Trough The Out Door a tím jsou rozpory v tehdejším složení Robertovy kapely. Co se týče zvuku, ten je osmdesátkový, to znamená klávesy, syntezátory atd..., což já zrovna nemusím, ale přece jen má ta deska něco do sebe. Minimálně třeba to, že na ní je známý hit Little by Little, který rozhodně ostudu nedělá a taky tahle věc, kterou tu dneska dám. 
Od začátku, co to album mám, jsem si ji pouštěla nejraději, možná i pro ten název... ale vážně, ta písnička se mi líbí. Co se jí minimálně musí přiznat, je to, že Robert zpívá fantasticky. A já zbožňuju jeho hlas. 

                                                           Robert Plant - Sixes and Sevens
A zkuste se sem kouknout na text. Myslím, že mluví za vše.

Robert Plant fotky 0.6

15. června 2010 v 20:55 | Robka |  Fotky
Pro dnešek tady dám zase pár fotek, ať máte na co koukat. Ta první je z roku 1973 z hotelu Continental Hyat House a kromě Roberta a hada je na ní B. P. Fallon a Vanessa Gilbert.

BP Fallon Robert a Vanessa
Robert Plant
rok 1972
Robert Plant
sluší mu to...  (rok 2003, Essakane, Mali, Festival In The Desert)
Robert Plant
 kdoví, na co myslí:-) (rok 2005)