Září 2010

Sister Rosetta Tharpe

30. září 2010 v 19:20 | Robka |  Nezařazené
Sister Rosetta Tharpe
Dneska tady bude kralovat Sister Rosetta Tharpe. Je to průkopnice stylu Gospel, která dosáhla největší popularity ve 30. a 40. letech minulého století s unikátní směsí duchovních textů a rock'n'rollového doprovodu. Na kytaru hrála od svých čtyř let.
Je narozena 20. března 1915 v Arkanssasu a zemřela 9. 10. 1973. Tato žena ovlivnila svým zpěvem a hrou na kytaru spoustu hudebníků - od Elvise Presleyho a Jerry Lee Lewise až po Arethu Franklin a Johnyho Cashe. V roce 2007 Robert Plant a Alison Krauss nazpívali píseň Sister Rosetta Goes Before Us, kterou napsal Sam Phillips, jako poctu této zpěvačce a kytaristce. 
Myslím, že by stálo za to se na ni podívat. Video pochází asi z roku 1970 a měli by v něm účinkovat tito hudebníci: Lafayette Leake( klavír), Clifton James (bicí ), Lee Jackson (kytara).
***
A ještě "Sister Rosetta Goes Before Us" od Alison a Roberta  

Něco ke snění

29. září 2010 v 21:03 | Robka a Jirka |  Ostatní hudba
Jestli máte chuť, tak jako ji mám já poslední dobou často, poslechnout si něco klidného, můžete si vybrat z následujících pěti písniček. Ke snění bych doporučila Goldfrapp, ke smutnění Nicka Drakea, pokud se chcete vrátit do roku 1967, pusťte si Tima Buckleyho a pokud máte náladu na něco novějšího, můžete zkusit buď muže nebo ženu - Scotta Matthewse nebo Lou Rhodes.

I'm Falling in love Again

29. září 2010 v 18:35 | Robka |  Pokus o recenze alb
Ahoj všem. Dneska tady hodlám zase probírat něco od Roberta Planta, jak je mým nepsaným pravidlem. Na úvod bych se chtěla zmínit o jedné recenzi na jeho nové album, která vyšla na stránkách R&P a napsal ji nějaký Pixel.
Ve své podstatě ta recenze vyzněla pochvalně, ale zase je plná jinde sebraných vět a některé myšlenky Pixela mi doslova vháněly slzy do očí. Jako třeba věta - cituji -Znovu obnovená kapela Band Of Joy (BoJ) má být tím pravím, která Robertovi postaví "schody do nebe".
Zarazily mě ale i rozpory - na jedné straně kritika - "klid v duši, nekonfliktnost a bezpohlavní pohoda, nebo chcete-li nuda se zrcadlí z některých skladeb a vytváří tak celkový vlažnější dojem z desky." - o nudě se už s gustem hovořilo na stránkách R&P při předchozím albu Raising Sand i s narážkou na možnost použít toto album jako podklad k milostným hrátkám. Ale přesto se ho kritici neodvážili strhat a v podstatě chválili. Tak mi připadá, že se situace bude opakovat.
To nakonec můžou dotvrdit další Pixelova(?) slova: " Na stranu druhou má BoJ své momenty, které se vám vryjí do paměti, ať chce nebo ne. Je to z části způsobeno tím, že se deska line v nesmazatelném oparu Led Zeppelin a vyšperkovaného Plantova hlasu, který ve spojení s Patty Griffinovou a Buddy Millerem dává orgasmický zážitek. " Takže teď už tady nemáme bezpohlavní pohodu, ale rovnou orgasmus! Pěkně se nám to zamotává.
K tomu vyšperkovanému hlasu Roberta bych řekla, že Pixel zřejmě nikdy Planta moc neposlouchal. Deska se line v oparu - z toho mám taky opar.
Další citát: "Skladby se nám dělí na dva tábory. V jednom je preciznost a souhra všech zúčastněných a ve druhém převyšují pouze hlasové kvality výše zmíněných. Naštěstí je deska plná té precizně odvedené práce a já mohu jen tleskat. Deska na vás nebude tlačit, sama nabídne, jak se v ní chcete poslechově pohybovat. Jakoby vše dávalo smysl a veškeré přenesené myšlenky mají silnou ucelenou konzistenci. Robert a Band Of Joy dokazují, že jsou ve skvělé formě a tvrdá práce se vyplácí. " Takže potlesk. Nakonec uznal, že deska je precizní, i když předtím byla precizní jen napůl a zachraňoval to zpěv. Celkem čtyři body z pěti.
Celou recenzi si můžete přečíst tady. Vypadá to, že dneska si už každý může psát, co chce - případně i kopírovat cizí názory a míchat je se svými, jako je tomu u této recenze. Některé věty z ní jsem četla už i jinde - například tady. Pak nevím, jaký to má smysl psát. Když si možná ten člověk album ani pořádně neposlechl.
Takže by se dneska slušelo, abych tady dala něco z Band of Joy. Bude to píseň I'm Falling in Love Again, o které možná mnozí rádoby kritici budou prohlašovat něco ve smyslu, že je to kýč.
Robert Plant má tyto staré písně rád, nakonec můžeme vzpomenout na nádherně sladkou baladu Sea of Love z The Honeydrippers z roku 1984. Dalo by se říct, že na tomto albu si dovolil tuto svou starou lásku oprášit. Je to milá pocta zapomenutým autorům z konce padesátých let. A vítané osvěžení.



Tady se můžete podívat ještě na starou verzi od Kelly Brothers.



Pár podzimních songů, hodících se k počasí

28. září 2010 v 15:28 | Robka |  Výběry
Pokud se nudíte jako já, můžete si společně se mnou pustit pár písniček s podzimní a deštivou tematikou. Protože u nás "málo" prší, tak ať to stojí za to. A všimněte si, že všechny tyhle písničky jsou tak nějak smutné, jako to počasí. Asi bych tu nakonec měla dát něco pozitivního, abyste neusnuli. Ale jak naschvál nemůžu zrovna nic najít. 

1. California Dreamin - The Mamas and The Papas

2. Forever Autumn - The Moody Blues 

3. Autumn Almanac - The Kinks 

4. Rain Song - Led Zeppelin ( tady Page&Plant live 1994)

5. Scarborough Fair - Simon & Garfunkel

6. I'll  Take The Rain - R.E.M.

7. Earsten Rain - Joni Mitchell

Monkey

28. září 2010 v 13:27 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Pro dnešek tady dám další z písní nového alba Roberta Planta, Monkey. Původní verze patří mormonskému duu Low, ale ruku na srdce, kdo z vás o nich věděl. Kromě Alana Sparhawka (kytara, zpěv) a Mimi Parker ( bicí, zpěv), kteří jsou manželé, skupina zahrnuje i baskytaristu Steve Garringtona. Hraje žánr slowcore a indie rock.
Na Band of Joy se objevují dokonce dvě coververze od Low. Monkey vyniká psychedelickou atmosférou s rozostřeným zvukem kytary Buddyho Millera. A je to jedna z písniček, kde k Robertovu zpěvu přispívá svým skromným projevem i Patty Griffin.


Zajímavé hudební příběhy- Oki Kano

27. září 2010 v 19:43 | Robka |  Osobnosti World music
Je na řadě další zajímavý příběh za světa hudby. Dneska se podíváme do daleké Asie až na samý východ. Předmětem našeho poznávání bude ainská kultura a hudba. Pro naše středoevropské uši bude asi znít poněkud neobvykle. Dost často máme ve zvyku pohlížet na tyto hudebníky jako na exoty, kteří jsou zajímaví snad jen tím, jak vypadají. Zapomínáme přitom, že oni si svou kulturu a své zvyky museli často velmi těžce obhájit. Dneska nám bude příběh Ainů nápomocný k pochopení života tohoto téměř zapomenutého a vymírajícího národa, žijícího na japonských ostrovech už dva tisíce let.
Ainu mošir - říše Ainů (v překladu lidí) se rozkládala po dlouhá staletí na ostrovech Hokkaidó, Sachalin, Honšú, poloostrově Kamčatka a části Kuril. Pletí skoro bílí Ainové s kulatýma očima, kudrnatými vlasy a hustými vousy si do 17. století vládli sami a po svém, počínaje rokem 1870 ale s císařským nařízením začala jejich násilná asimilace spojená s pojaponštěním jmen, zákazem jazyka, kulturních tradic a praktickým zotročením. Japonci Ainy vyhnali z jejich odvěkých lovišť a přinutili je pracovat v zemědělství. Ženám pod přísnými tresty zakázali tradiční tetování, které je mělo chránit před zlými duchy. Nesměli vykonávat své tradiční medvědí obřady.
Národ, jehož jediná identita spočívala v kulturních zvycích se ocitl na pokraji záhuby. Jako výsměch pak může působit vládou povolené provádění obřadů a hudebních slavností pro zvídavé turisty ve speciálních skanzenech: najatí hudebníci předváděli několikrát za den před cvakajícími fotoaparáty folklórní maškarádu, blížící se ponižujícímu cirkusu. Totálně zdecimovaný národ dnes postupně vymírá, počty Ainů se odhadují na několik desítek tisíc. Ti, co přežili, trpí ztrátou identity.
Dodnes trpí  stálým pojaponšťováním a poameričťováním. 

Aki Kano pochází ze smíšeného manželství Japonky a Aina.

Vrátíme se zpět k tradičním medvědím obřadům, které mají v kultuře Ainů tradici od nepaměti a vlastně souvisí především s jejich hudbou. Medvěd je pro Ainy posvátné zvíře. Na jaře Ainové vyráží do hor, kde odchytí živé medvídě. To pak přinesou domů a medvídě se stává jejich váženým hostem. Představuje pro ně ztělesnění boha Kamui. Ve vesnici je proto medvídě uctíváno a krmeno nejvybranějšími lahůdkami. Po dvou letech, v zimě, přijde čas na jeho slavnostní zabití. Předtím je ale medvěd vypuštěn do přírody a zastřelen šípem. Přitom lidé tančí a zpívají. Věří tomu, že medvěd zemře, ale jeho duch je stále naživu. Že vlastně toho ducha z jeho těla vysvobodí. Pak duch medvěda sedí tři dny na speciálním křesle pro vzácné hosty uprostřed vesnice. Lidé se okolo veselí a zpívají. Duch medvěda se po třech dnech vrátí nazpět do hor k ostatním medvědům a tam jim řekne, jak se měl dobře. Medvědi se pak chtějí také podívat do vesnice a pro Ainy je snadné je ulovit. 
Rituální a epické tance a písně, provázející medvědí obřad, stojí na strunném, ze dřeva horských borovic vyrobeném nástroji tonkori, hudebním symbolu Ainů. Jeho podlouhlý korpus připomíná ženské tělo a zvuk zase chůzi medvěda. Oki Kano je považován za nejlepšího světového hráče na tonkori. Původ tohoto nástroje je obestřen tajemstvím, nikdo, ani sami Ainové, přesně neví odkud se vzalo. Tonkori má mnoho způsobů vyjádření. Vydává zvuky zvířat i lidí , někdy i zlých duchů. Názvy písní jsou velmi jednoduché - například Zpívající pták u jezera. Skrývá se za ním ale určitý druh tajemství, a pokud dveře do této komnaty otevřete, potká vás něco nového a jiného. Zvuk tonkori představuje původní transovní hudbu starou jako tahle planeta.
Oki Kano představuje ainskou hudbu po celém světě. On se vlastně snaží zachránit pomocí moderních inovací tuto nenávratně se ztrácející kulturu. S pomocí dalšího hráče na tonkori Ikaba Futosiho, baskytaristy, programátora a bubeníka na koncertech vytváří mytickou abstraktnost, spojenou s přírodou.
V textu byly použity informace z knihy Jiřího Moravčíka Když píseň tluče křídly do oken.
***
Diskografie:
Hankapuy (Farside, 2004)
Dub Ainu (Farside, 2004)
Tonkori (Farside, 2005)
Dub Ainu Deluxe (Farside, 2006)
Kila & Oki (Kila Music, 2006)
Oki Dub Ainu Band (Farside, 2007)
Dub Ainu Band Live in Japan 2007 (Farside, 2007)

Robert Plant & Alison Krauss - When The Levee Breaks

27. září 2010 v 13:40 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
Mám dovolenou a kupodivu se nedostavuje tvůrčí nálada, ale spíš spací. Aspoň se s vámi podělím o jedno video, které prostě musíte vidět a slyšet.
Přepracovaná verze starého blues z dvacátých let, kterou ve svém repertoáru měli také Led Zeppelin a která se proslavila hlavně díky neodolatelnému bubenickému riffu Bonhama, tady dostává najednou jiný rozměr. Jakoby se vracela ještě blíž k podstatě, ze které vyšla. Jakoby z ní vydolovali to, co má v sobě schované. Naříkavé housle a temné bicí jí dodávají tajemnou atmosféru.
Na začátku je v textu improvizace z How Many More Times - Oh Rosie, oh Girl. 3:45 se objevuje krátký úryvek z Dylanovy Girl From The North Country a vzápětí pak návrat k původnímu tématu.
K výkonu hlavních aktérů - Roberta a Alison můžu říct jediné. Úžasné!! Ještě nikdy jsem neslyšela takhle perfektní verzi z koncertu.

Nejkrásnější písničky o lásce

26. září 2010 v 14:12 | Robka |  Výběry
Dostala jsem nápad udělat žebříček nejhezčích písniček o lásce. Nebo ne žebříček, spíš sem dám své oblíbené love songy a vy mi třeba můžete napsat, které byste zase upřednostňovali vy a proč.
Láska je snad nejčastějším tématem písní a tento námět si ke skládání vybrala určitě skoro každá skupina nebo jednotlivec. Problémem ovšem bývá, že tyto písničky občas zavání obehranými klišé a některé se už svým neustálým omíláním a banalitou textů i melodií natolik zprotivily, že je člověk nemůže ani slyšet. Tak se zdá, že napsat dobrý song o lásce je tvrdý oříšek, který se ne každému povede rozlousknout. Teď už dost keců a pojďte se mrknout, co jsem vybrala.

Angel Dance

26. září 2010 v 12:23 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Dnes je zase čas se vrátit k hlavnímu a aktuálnímu tématu a tím je nové album Roberta Planta. Přesněji řečeno to bude dneska singl Angel Dance, který zazněl v show Jimmyho Fallona 21. 9. 2010.
Tak a teď vám něco povím. Tenhle kousíček článku jsem si napsala ráno a dala si k němu písničku, kterou jsem si dvakrát po sobě pustila. Pak mě vyhnal od počítače Jirka, nechala jsem ho hrát hru a šla jsem chystat oběd. Přitom jsem uvažovala, co napsat, a pak mě najednou napadlo si jen tak zapnout rádio. Co si myslíte, že zrovna začalo hrát? Angel Dance. A pak mi řekněte, že je tohle náhoda. Jirka říká, že je to ženská intuice:-) Asi vím, kdy si to rádio pustit. Pak jsem ho mohla zase hned vypnout.
Jestli vás zajímá, co nového jsem si vymyslela, čím bych vás ohromila, tak vás zklamu. Jen to, že mi mandolína Darrella Scotta v této písni evokuje album Led Zeppelin III, které bylo takovým krokem k alternativě, bylo asi nejvíc progresivní a taky nejméně prodávané v celé jejich historii. Právě proto ho mám nejradši ze všech jejich alb. Protože v něm je trochu podobný duch - intimní nálada a tvořivost, která provází i tohle nové album Roberta Planta.



Smutné výročí

25. září 2010 v 12:41 | Robka |  Led Zeppelin Info
John Bonham
Přesně dneska uplynulo třicet let od nešťastného úmrtí bubeníka Led Zeppelin Johna Bonhama. A vlastně přesně třicet let uplynulo i od rozpadu Led Zeppelin.
Tihle čtyři muzikanti byli společně fungující jednotkou, která měla jeden vzácný dar - perfektně si rozuměli nejen po stránce hudební, ale i lidské. Proto bylo už dopředu jasné, že pokud některý z nich skupinu opustí, nebudou dál v činnosti pokračovat. To se stalo 25. 9. 1980 kdy se Bonham zadusil zvratky po vypití velkého množství alkoholu.
John Bonham se do historie Led Zeppelin zapsal řadou písní, pod kterými je podepsaný jako spoluautor. Byl to nejen skvělý bubeník, který inspiroval svým stylem hry hromadu dalších, kteří se mu snaží vyrovnat. Ale byl to taky člověk, který své bubny miloval a uměl z nich vydolovat neuvěřitelný zvuk - používal kromě paliček i holé ruce. 
Tak si na něj dnes vzpomeňme a uctěme jeho památku. Jak jinak, než hudbou...R.I.P. Bonzo.


Záhadný interpret - díl devátý

23. září 2010 v 18:59 | Robka |  Pro zajímavost
Zase trochu popojedem v luštění "záhad" tajemných interpretů. Za inspiraci k dnešnímu dílu bych měla poděkovat Michelovi, který mě přivedl na myšlenku dát tady jednoho určitého člověka. Takže budeme hádat zase jednotlivce. V minulém díle excelovala Habala, která v rekordním čase odhalila Alison Krauss
...
Dnešním odhalovaným bude muž, zpěvák (mimo to hrál na kytaru, piáno a další nástroje), kterého byste určitě hned poznali, kdybych vám zde vyjmenovala skupiny, kterými ve svých začátcích prošel. Ale myslím, že i tak to podle zadaných informací bude pro vás hračka.
Narodil se 17. prosince 1949 v Middlesbrough. Začínal hrou na baskytaru v lokální skupině The Roadrunners, která se později přejmenovala na The Wildflowers. No a pak už to začalo. V Londýně se stal spoluzakladatelem a zpěvákem jedné nejmenované bluesrockové skupiny, se kterou slavil velké úspěchy. Aby taky ne, když se jim povedlo složit hit "All Right Now", který byl v roce 1990 označen číslem 1, protože ho jen ve Spojených státech vysílali milionkrát v rádiích. V roce 2000 byla tato píseň hrána v britských rádiích víc než dvoumilionkrát (brr), a tak dostal cenu "Multi Million Award".
Kapela hitu "All Right Now" se rozpadla v roce 1973 (nahráli od roku 1968 pět alb) a tento zpěvák si založil další skupinu. Přátelila se s Led Zeppelin, dokonce vydávali svá alba pod jejich labelem Swan Song. Tato skupina byla opět velmi úspěšná a vyprodukovala několik skvělých singlů, z nichž první "Can't Get Enough" byl v červnu 1974 hitem na obou stranách Atlantiku. Za dobu působení tohoto zpěváka získali také šest platinových desek.
V osmdesátých letech skupinu opustil a unaven slávou se uchýlil ke své rodině. Ale už v roce 1983 vydal své první sólové album (na kterém si složil veškerou hudbu a hrál na všechny nástroje) a také spojil své síly s přítelem Jimmy Pagem a dalšími skvělými hudebníky na sérii speciálních koncertů, jejichž výtěžek šel na fond ARMS ve prospěch nemocných roztroušenou sklerózou. Hned následující rok založili s Jimmym kapelu - takzvanou superskupinu. Ale i přesto, že všichni zúčastnění byli výborní hudebníci, nepodařilo se této kapele (The Firm) komerčně prosadit. Vydali dvě alba, která se setkala jen s vlažnou odezvou (zejména to druhé) a absolvovali jedno turné po Americe. Pak se oba pánové- Jimmy a Zpěvák vrátili ke svým sólovým projektům, jejich bubeník Chris Slade zakotvil u AC/DC, baskytarista Tony Franklin u Blue Murder.
A co bylo dál? Bylo toho hodně. Založení kapely The Law v roce 1991, spolupráce se Slashem, bývalou doprovodnou skupinou Jimiho Hendrixe Band Of Gypsys, v roce 1993 vydal koncertní cédé složené z Hendrixových skladeb. Pak založení další kapely, další sólo projekty, účinkování ve slavné legendě z osmdesátých let, v níž nahradil jednoho z nejslavnějších zpěváků - myslím, že už by to stačilo. 
Tak co, troufnete si odhadnout, kdo to může být? Dám vám tady pod perex písničku skupiny The Firm, kterou mám od nich asi nejraději.


Central-Two-O-Nines

22. září 2010 v 21:10 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Nějak se mi to nechce dneska komentovat, jen mám jednu otázku - myslíte si, že Robert Plant svou sólovou tvorbou (tou současnou) neoslovuje mladší generaci fanoušků? Tenhle názor jsem si totiž přečetla v dotazech, které mu pokládali lidé (tohle byl názor jednoho "fanouška").
Nepatřím už k generaci teenagerů, takže to nevidím z jejich pohledu. Osobně mě tvorba Roberta Planta jako celek obohatila hudebně o nové žánry, které jsem dříve neposlouchala a také o nové skupiny a zpěváky, kterými se nechal inspirovat, takže můžu říct, že jsem si díky němu hodně rozšířila obzory.
Ale nevím, jak to myslel ten člověk - to by měl Robert Plant začít rapovat? Ale ne, já vím, jak to myslel. On chtěl návrat starých Led Zeppelin a to je asi to lákadlo pro mladé, kteří je na koncertě nikdy neviděli. Zase obehraná písnička... Ale ne tahle, co ji tu dám.



Koncert Roberta Planta v New Yorku

21. září 2010 v 18:46 | Robka |  Reportáže z koncertů
Na tomto odkazu si můžete poslechnout přes padesát minut z koncertu, který se konal 12. září v Bowery Ballroom v New York City.
Playlist:
  • Monkey
  • House Of Cards
  • Please Read The Letter
  • Misty Mountain Hop
  • Move Up
  • Satan Your Kingdom Must Come Down
  • Angel Dance
  • Houses Of The Holy
  • Down To The Sea
  • Gallows Pole
Určitě doporučím všem, kteří se zajímají o Roberta Planta, o to, jak zní jeho koncertní provedení a vůbec jak funguje jeho kapela Band of Joy. Robert Plant není jeden z těch trapných rockerů, kteří se i na stará kolena snaží znít, jako by jim bylo dvacet. On má obrovský dar - v prvé řadě cit na muziku a schopnost originální interpretace a v druhé umění vybrat si skvělé muzikanty. Jeho kapela tady nefunguje jen jako doprovod slavného zpěváka, je to sehraná jednotka, jejíž členové mnohdy přejímají vedoucí úlohu, jako je tomu v případě skvělé Move Up v podání Patty Griffin.
Slavné hity Led Zeppelin v jeho provedení mají vždycky sílu překvapit a způsobit nadšení, jako třeba perfektně zahraná hippiesovská Misty Mountain Hop, nebo taková Houses of The Holy, která mi zní skoro, jako by ji vymysleli společně pro nové album, ne jako stará pecka z Physical Graffiti. Za zmínku jistě stojí i Robertova Please Read The Letter, která se tady vrací stylem hry zpět k albu Walking into Clarksdale, ale je ozvláštněná duetem s Patty. Down To The Sea z Fate of Nations je zase přizdobena orientálními motivy.
Závěrečná Gallows Pole je skoro gospelem, s neuvěřitelně sehraným zpěvem a gradující atmosférou. Závěr, jak se patří.
Verdikt - mimořádný záznam z koncertu Roberta s kapelou, který bych moc ráda viděla na DVD, nebo ještě lépe živě na koncertě.

Coververze, které stojí za to slyšet

20. září 2010 v 19:59 | Robka |  Výběry
Vzala jsem si na mušku coververze různých autorů. Některé jsou legendární a možná i slavnější než originál, některé netradiční, některé trochu ulítlé. Ale všechny mají společného jmenovatele - líbí se mi. Takže vám tady předložím svou trochu chaotickou směsku podle mě perfektně udělaných a zajímavých coververzí. 

Jimmy Page - Woodoo Blues

19. září 2010 v 21:39 | Robka |  Jimmy Page sólo
Když už jsme dneska probírali sólovou tvorbu Jimmyho Page, vzpomněla jsem si na jedno album, které jsem si taky kdysi pořídila. Jmenuje se Woodoo Blues, ale můžete se spíš setkat s názvem No Introduction Necessary. Přiznám se, že když jsem ho poprvé poslouchala, byla jsem z něj trochu v rozpacích. Abych řekla pravdu, po několika posleších jsem ho odložila do stojanu s alby, a tam spokojeně odpočívalo až do dneška, kdy jsem si jeho existenci uvědomila. Ani nechci odhadovat, jak dlouho leželo nedotčeno mým poslechem.
Teď jsem dokonce zjistila, že je tohle album celé na Youtube. Bylo nahráno v roce 1968 a hrají na něm John Paul Jones, Albert Lee, Nicky Hopkins, Clem Cattini a Keith De Groot, ale vyšlo až v roce 1995.
Tohle dílko je asi v tvorbě Jimmyho Page docela podceňované a taky nevím, nakolik je známé třeba fanouškům. Zkuste si ho poslechnout. Jsem zvědavá na vaše reakce.
Lovin'Up A Storm
Think It Over
Dixie Fried
Everyday