Říjen 2010

Těžký život brigádníka aneb jak jsem se nespřátelila se Sovětským Svazem

31. října 2010 v 11:22 | Robka |  Píšu vám
Tak milé děti, zase si tu můžete přečíst mé pohádky. Dneska se se mnou podíváte do JZD. Budu vám totiž vyprávět něco zážitků z úžasných brigád v tomto pokrokovém zařízení. A upozornění, které se týká jednoho návštěvníka těchto stránek - zákaz kopírování a jakéhokoli rozšiřování těchto materiálů platí stále. A bude platit vždy.
No a pro dokreslení atmosféry článku si pusťte tuto píseň:

Robert Plant & Band of Joy - BBC Electric Proms

31. října 2010 v 7:28 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Mám tady pro vás ochutnávku z koncertu Roberta Planta a Band of Joy pro BBC Pop Proms. Na nepříliš kvalitním záznamu se můžete podívat na video s písní Rock and Roll. A pokud chcete slyšet celý koncert ve výborné kvalitě, poslechněte si jej zde. Na tomto odkazu si můžete rovněž prohlédnout několik fotek z této akce.

Tady je celý playlist:
  • 1.Down To The Sea
  • 2.Angel Dance
  • 3.House of Cards
  • 4.Please Read The Letter
  • 5.Misty Mountain Hop
  • 6.Tangerine - Krása
  • 7.Trouble Your Mind - Buddy Miller
  • 8.The Satisfied Mind - Darrell Scott + Patty Griffin
  • 9.Move Up - Patty Griffin
  • 10.Satan Your Kingdom Must Come Down
  • 11.Central-Two-O-Nine
  • 12.Monkey
  • 13.House of the Holy
  • 14.Can't Buy My Love - Velmi zajímavé provedení:-)
  • 15.Tall Cool One
  • 16.Gallows Pole - Gospel...jedna z nejúžasnějších písní
  • 17.Harm's Swift Way
  • 18.Rock and Roll
  • 19.12 Gates To The City - s The London Oriana choir - ale klidně by se to obešlo i bez nich
  • 20.I Bid You Goodnight - opět London Oriana Choir + Band of Joy...

Můj osudový Osud národů

30. října 2010 v 18:24 | Robka |  Pokus o recenze alb
Přichází na řadu něco z hlavního tématu těchto stránek a tím není nic jiného, než Robert Plant. Ano, je opět zde. Dnes bychom se mohli ohlédnout za jedním z jeho nejlepších alb z devadesátých let - Fate of Nations.
Po předchozím výbušném a drsněji znějícím albu Manic Nirvana z roku 1990 působilo vydání Fate of Nations v roce 1993 jako chladivý deštík z nebe. Jako oáza v Plantově milované poušti.
Album čerpalo mnoho z lidové hudby, z mystických kořenů kapel 60. let, jako Fairport Convection, Traffic a další. Dalo by se označit za návrat do minulosti a obrat k více akustickému zvuku a přirozeně znějícím nástrojům.
Jednou z podstatných stránek alba je jeho ekologická orientace. Napohled je asi nejvíc patrná na obalu, který znázorňuje děti sledující Zemi, jak proniká do vesmíru. Uvnitř je zase znázorněno zamyšlení nad katastrofálním stavem přírody a radioaktivním znečištěním, nad lesy, které jsou ničeny kyselými dešti, nad válkami, které přináší spoustu krveprolití.
Robert Plant k tomu řekl: " Byl jsem znechucený propagandou kolem války v Perském zálivu. Těch detailních informací o smrti bylo mnoho a bylo to velmi skličující."
Hudba na albu symbolizuje návrat ke kořenům, oproštění od "syntetického" zvuku kláves a přiklonění se opět k nástrojům lidovým - jako je mandolina, akustická kytara, viola, niněra. Co se týče hlasu Roberta, myslím, že nikdy předtím nezněl poetičtěji, než tady. Je to lyrické album plné příběhů a ani si neumím si představit, že by těmto písním dodal někdo jiný tolik naléhavosti, citu a emocí. Jeho hlas je na albu ten nejdůležitější nástroj.

Játrová hádanka plus pár fotek

30. října 2010 v 15:40 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Pro dnešek vám tu hodím pár fotek. První bude z přípravy dnešního oběda. Chtěla jsem udělat játrové knedlíčky do polívky, tak jsem si koupila hotovou zavářku, abych se s tím nemusela piplat. No a schválně, co byste řekli, že mě na té zavářce irituje? Týká se to nápisu.

Irving Stone - Žízeň po životě

29. října 2010 v 20:22 | Robka |  Beletrie
Nachystala jsem si pro vás další recenzi, nebo chcete-li popis, mé oblíbené knihy Žízeň po životě. Je to kniha mému srdci jedna z nejmilejších, a tak by byl hřích, kdybych vás s ní neseznámila.
Žízeň po životě je životopisným románem, který pojednává velmi čtivou formou o skutečném životě, osobnosti a díle holandského malíře Vincenta van Gogha. Hlavním pramenem pro psaní byly autoru Irvingu Stoneovi tři svazky dopisů Vincenta van Gogha, adresované jeho bratru Theovi a pak také informace, které přímo autorovi poskytli Goghovi evropští přátelé a obdivovatelé.
V úvodu nás kniha provází obdobím Vincentova působení v galerii U Goupilů, kde prodával špatné obrazy zákazníkům, kteří o umění neměli vůbec potuchy. Také se poprvé zamiloval do slečny Uršuly, dcery své bytné, ale bohužel byl drsně odmítnut - jeho vyvolená už byla zasnoubena s jiným a chystala se svatba. Vincent pro svou zarputilou snahu získat Uršulinu lásku byl z jejich domu vyhozen. Nakonec pro svou upřímnost byl vyhozen i z galerie. Vrátil se k rodině, skončila jeho kariéra prodavače a stal se na přechodnou dobu učitelem. Pak začal studovat na kazatele v Bruselu.
Jeho povaha, která se snažila do všeho proniknout a přijít všemu na kloub, mu byla překážkou při učení. Byl velmi poctivý a přemýšlivý a nakonec jeho učitel usoudil, že se na tohle povolání nejspíš nehodí. Ovšem zasáhl důstojný pán Pietersen, malíř a Vincentův pozdější přítel a sehnal mu místo kazatele v hornickém kraji Borinage. Bylo to to nejubožejší místo na zemi, jaké si lze představit a lidé zde v otřesných pracovních i životních podmínkách houfně umírali. Nikde jinde nebylo třeba více duchovní útěchy, než právě v Borinagi.
Vincent se s tímto drsným krajem brzy sžil a po krátkém čase už žil jako většina horníků. Kromě toho, že zde vykonával pobožnosti, staral se i o výuku malých dětí (ty, kterým bylo osm, už musely fárat do dolů). Také zde vlastně začal malovat. Kreslil postavy horníků při práci, žen, které sbíraly uhlí na haldě a dětí, které si hrály v chatrčích. Byly to ještě neumělé kresby a vyjadřovaly víc náladu, než jednotlivé postavy.
Horníkům přinášel nejen slovo Boží, ale také to, co potřebovali daleko víc - dával jim útěchu, ošetřoval je v nemoci, rozdával jim všechny své peníze, až nakonec z toho sám onemocněl. V době, kdy v dole došlo k obrovskému neštěstí a v podzemí zůstaly stovky lidí a zahynuly, byl Vincent takřka už na pokraji vysílení. Nemohl ani chodit a v té nejubožejší chatrči kázal vleže na slámě horníkům, kteří dychtivě viseli na každém jeho slovu.
V této situaci ho zastihl výbor z církve, složený z důstojných pánů, a ti při pohledu na Vincenta ležícího v špinavé chatrči usoudili, že hanobí dobré jméno církve. Byl tedy zbaven kněžství.
V Borinagi ale ještě nějaký čas zůstal. Byl na tom hodně zle, Neměl žádné peníze, a tak hladověl a byl nemocný. Pak se pomalu sebral a začal zase kreslit. Jeho kresby byly velmi zvláštní, jak už jsem říkala, zachycovaly náladu a ducha té určité postavy. Ale neměly tvář a byly podivně rozmáchlé.
Bylo to období, kdy si uvědomoval svůj další krach. Byl zcela závislý na pomoci svého mladšího bratra Thea, se kterým ho od dětství pojilo nerozlučné pouto a který ho finančně podporoval. Bez Theovy pomoci by už dávno zemřel. Kresby, které nakreslil v Borinagi se bohužel nesetkaly s žádným velkým zájmem u jeho kritiků - byly prostě jejich slovy špatné. Ale on si v té době uvědomil, že to, co by chtěl v životě dělat je jen jediné - stát se malířem.
Vrátil se domů do Ettenu k rodině a tam začal znovu malovat. Vycházel do polí a maloval krajinu nebo lidi, kteří v ní pracovali. Pak odjel do Haagu. Vydal se k zakladateli haagské malířské školy a nejvýznamnějšímu obchodníku s obrazy - Hermanu Tersteegovi. Jeho kresby ale podle něj stále nebyly dobré, jako mu to nakonec říkali stále všichni.
V Haagu se seznámil Vincent s dělnicí jménem Christina, se kterou začal sdílet svou domácnost. Christina byla těhotná a měla několik dětí. Chodila "do ulic" což znamenalo, že kromě své práce pradleny si přivydělávala jako prostitutka. Vincent se k ní přimkl ve snaze pomoci jí a také ona pomohla jemu, protože sloužila jako model k jeho malování a také mu poskytla pocit domácího tepla a lásky. S touto ženou strávil v Haagu dva roky, po narození dítěte ho ale tato žena opustila a vrátila se ke své původní profesi. Byl to jeden z jeho mnoha nešťastných vztahů. V Haagu se pustil Vincent do svých prvních olejů. Ale stále se mu nepodařilo prodat jediný obraz.
Po tomto haagském období se Vincent vrátil opět domů k rodičům a v těchto letech 1883-1885 přichází jeho rané malířské vyzrávání. V tomto období vznikl také světoznámý obraz Jedlíci brambor.
Pak následovalo pařížské období. Zde se setkal s jinými mladými umělci - impresionisty, jako byl Lautrec, Gauguin, Seurat. Tito malíři mu pomohli objevit krásu a barevnost krajiny. Naučil se zachycovat chvění barevných nálad čistými malířskými prostředky a zaujala jej přímo metoda pointilismu, kdy dochází k tříbení schopnosti vnímat okem i myslí jednotlivé barevné body do celé barevné škály.
Dalším obdobím Vincentovy tvorby byl Arles. Zde vznikly pod horkým jihofrancouzským sluncem světoznámé Slunečnice. No a v posledním, auverském období, kde se již naplno projevila jeho dušení choroba, tvořil Vincent obrazy jako jsou třeba Havrani nad obilným polem.
Zde v Auvers Vincent van Gogh ukončil svou strastiplnou životní pouť. Zastřelil se.
***
Život Vincenta van Gogha byl provázen chudobou, hladem, ale také nesmírnou láskou k lidem a nesmírnou ochotou jim pomáhat. Byl to člověk velmi laskavý a dobrý, chtěl být prospěšný světu. Chtěl se stát také dobrým a uznávaným malířem a zajistit si tak vlastní obživu - neustále byl totiž závislý na svém bratrovi a to ho velmi trápilo. Pomyšlení, že bratrovi a celé rodině působí mrzutosti ho také nakonec utvrdilo v přesvědčení, že bude lepší, když s životem skoncuje. Theo ho brzy nato následoval, zemřel žalem z bratrovy smrti.
Vincent van Gogh za celý svůj život neprodal skutečně žádný svůj obraz, jeho dílo zůstalo nepochopeno a až teprve po jeho smrti zájem o něj vzrůstal. Dnes se řadí k nejuznávanějším malířům impresionismu a jeho obrazy jsou prodávány za závratné částky. Kupříkladu v roce 1990 byl obraz Portrét doktora Gacheta prodán za 82,5 milionu dolarů.
***
Na závěr jeden kratičký citát z knihy:
Když horké auverské slunce bije tam do toho hřbitůvku mezi obilnými poli, Theo potěšeně odpočívá v hýřivém stínu Vincentových slunečnic...
***
Doporučuji k přečtení. Jedním (dvěma) slovy - výtečná kniha. A vezme vás zaručeně za srdce.

Tichá Hrůza...aneb Halloween v Holihavenu

28. října 2010 v 14:59 | Robka |  Beletrie
Když tak koukám na články k tématu Halloween, tak se mi chce trochu smát a trochu brečet. Zase to někteří pochopili jako výbornou příležitost k zviditelnění a zvýšení návštěvnosti. Těšila jsem se, že si něco přečtu, ale dočkala jsem se vesměs jen zkopírovaných článků z wikipedie. 
Abych to řekla hned zkraje, neslavím Halloween. Není to prostě náš svátek, nemám nic proti vyřezávání dýní a koledování (i když, popravdě, to se mi moc nelíbí), ale tahle tradice není naše, tak proč kolem toho dělat takový humbuk. Chápu, že pro mladé je to příležitost k pobavení. I když, co je veselého na Halloweenu? Pro mě tohle slovo spíš asociuje nějaký horor nebo tajemno. Svět mrtvých se spojí se světem živých - to přece není žádná legrace. 
Vzpomněla jsem si opět na jednu knihu, respektive povídku, která se svou tematikou váže k Halloweenu. Možná ne tak docela, ale pro mě je to prostě halloweenská povídka. Napsal ji Robert Aickman a jmenuje se Vyzvánění
Pojednává o tom, že do jednoho přístavního, značně ponurého města v Anglii přijel novomanželský pár na svou svatební cestu. Byl to pár značně nesourodý - starší usedlý muž a jeho o mnoho let mladší krásná žena. Ospalé přístavní městečko Holihaven bylo v tuto roční dobu - byl konec října - skoro pusté. Muž předem zamluvil hotel, kde se měli ubytovat. Divné bylo to, že ve městě nepotkali ani živáčka. A ještě divnější bylo, že hned po příjezdu začaly v městě vyzvánět zvony. 
V hotelu U zvonu je přivítala majitelka v podroušeném stavu a jejich důvěru neměl vzbudit ani fakt, že jsou takřka jedinými hosty. Výjimkou byl pouze starý kapitán, který k hotelu patřil jako inventář. Po ubytování mladá paní projevila zájem podívat se k moři. I když vyzvánění zvonů neustávalo, zatím je to neznepokojovalo. 
Při hledání moře se tak trochu ztratili a místo vodní hladiny je čekaly jen chaluhy, bahno a podivný zápach. Radši se tedy odebrali zpět do hotelu. Při večeři se seznámili se starým kapitánem. Kapitán muži důvěrně sdělil, že by bylo dobré místo okamžitě opustit. Dnešní večer je totiž svátkem, kdy mrtví vstávají ze svých hrobů. Nejsou nebezpeční, jen ...
Muž neuposlechl, zřejmě ze strachu, aby neznepokojil svou krásnou choť. Ovšem čím víc se blížil večer, tím víc sílil zvuk zvonů, což začínalo být pro oba nepříjemné. Zalezli tedy do svého pokoje, rozhodnuti věnovat se sami sobě, jak se na svatební cestě sluší a patří. 
Úderem...hodiny zvuk zvonů pozvolna slábl až utichl docela. Místo, aby ho to uklidnilo, muž začal být čím dál víc nervózní. Věděl, že se něco stane. A po chvíli už slyšel hlas, který vyvolával mrtvé na tento svět. Za chvíli se ulice začaly plnit lidmi. Hluk pozvolna sílil. Zápach bahna také. Většina mrtvých totiž přicházela z moře. V tom přístavním městě se každý rok utopilo mnoho lidí... 
Mrtví zaplnili ulice, zplna hrdla zpívali a skandovali. V přízemí hotelu se ozvaly hromové rány a dveře byly vyraženy silou těl. Dav vklopýtal do staré budovy a celou ji zaplnil hlukem a zápachem. Nakonec vnikl do pokoje novomanželů a i když muž se snažil ženu ubránit, dav ji strhl do svých spárů a dal se s ní do tance. 
Muž byl zcela ochromen a když po nějaké době hluk utichl a dav se dal na ústup, hledal svou ženu. Našel ji v přízemí hotelu. 
V jejím chování bylo něco podivného. Jakoby zažila něco, s čím se svému muži nikdy nemůže svěřit. Když pak opouštěli město a projížděli kolem pozemku, na kterém právě vyrůstal nový městský hřbitov a hrobníci s rýči na něm usilovně pracovali, zahlédl muž v ženině výrazu něco tak zvláštního, s čím se u ní ještě nesetkal. 
***
Tohle je velice stručně popsaný děj povídky. Pokud máte rádi tajemné příběhy, určitě sáhněte po knize, ve které se skrývá. Jmenuje se Tichá Hrůza a najdete tu takové skvosty, jako třeba mistrně vystavěnou povídku Ptáci od Daphne du Mauriera, nebo Zástup od Raye Bradburyho, případně Specialitu šéfkuchaře od Stanleye Ellina (před delším časem byla tato povídka dokonce ztvárněna coby televizní inscenace). Kniha pro ponuré podzimní období jak stvořená. A můžete si ke čtení zapálit svíčku ve vydlabané dýni:-) Fantazii se meze nekladou. Tak hezké zážitky přeji. 

Vzpomínání

28. října 2010 v 12:35 | Robka |  Píšu vám
Nevím, proč vám to tu vlastně vykládám, berte tyto řádky jako nepřístojné vzpomínání nenapravitelného snílka. Nějak mě napadlo dát tyhle vzpomínky dohromady a začnu s tím, jak to vlastně bylo, když jsem se dostala k poslechu Led Zeppelin. Jak už je u mě zvykem, bude to poněkud obšírnější vyprávění, ve kterém se dozvíte něco z mého života. Takže, pokud vás to zajímá, tak si to prostě přečtěte... a berte na vědomí, že tyto historky se udály před mnoha a mnoha lety - letos už to bylo dvacet čtyři let. Tak si to spočítejte.
A pustím vám ke čtení jednu tematickou píseň.



Girls from the North Country

27. října 2010 v 15:30 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Ach jo, já pořád čekám, kdy Česká televize napraví to vyřazení koncertu Roberta Planta z vysílání kvůli, myslím, tenisu (teď se mi to nechce zjišťovat). A ono pořád nic. Jo, jasně, už to tady bylo v lednu a navíc mám ten koncert doma na DVD, tak nemusím být odkázaná na milost šéfů televizního vysílání. Ale přece jen...já se těšila, že si o něm třeba s někým pokecám.
No ale dost fňukání a jde se na to. Dneska jsem vybrala písničku právě z výše zmíněného koncertu, který se jmenuje Soundstage : Robert Plant & Strange Sensation a byl natočen 16. září 2005 v Chicagu. V říjnu 2006 vyšel na DVD.
Podle mého jde o mimořádné vystoupení, je komorně laděné, s malou scénou, ale přesto z něj vyzařuje neuvěřitelné množství energie. Kromě klasického repertoáru písní z alba Mighty Rearranger a písní Led Zeppelin zde zazněly i dvě coververze. Obě jsou zařazeny v bonusech a jednu z nich si dnes pustíme. Jde o Dylanovu Girls from the North Country. Všimněte si, že Robert Dylana uvádí jeho původním jménem - Zimmerman.
Taky se mi líbí, že tohle vlastně není jen koncert Roberta Planta. Každý z těch hudebníků tady má svůj prostor - třeba klavírní sólo Johna Baggota, nebo Justinova úžasná hra na mandolinu...to jsou momenty, kdy se tito hráči dostávají do středu zájmu diváků. Robert zpívá s citem, který si tahle skladba zaslouží. Hezky to vystihuje moment na konci písně. Minuta posvátného ticha. Hezký poslech.


Zajímavé hudební příběhy - Geoffrey Gurrumul

25. října 2010 v 19:35 | Robka |  Osobnosti World music
Zdravím všechny své čtenáře. Jistě jste si všimli, že mám zvláštní "úchylku" dávat tady málo známé věci z oblasti hudby. Baví mě zkrátka objevovat zpěváky a skupiny z různých koutů světa. K těmto objevům mě inspirovalo nejen čtení knihy "Když píseň tluče křídly do oken", ale také prozkoumávání internetových stránek, které se věnují žánru "world music". Jednou z těch nových, na které trávím hodně času, jsou Tuaregové, ale ještě nesmím zapomenout na skvělé stránky autora právě výše zmíněné knihy - Jiřího Moravčíka.
Víte, existuje spousta muziky, o které si přečtete v každém "lepším" hudebním časopise. Ale pak je tady ještě nesmírné množství té, o které se normálně nepíše a kdo se o ni nezajímá opravdu intenzivně, ten vlastně nemá šanci se o ní nic dozvědět. Díky tomu, že jsem fakt velký fanoušek world music, jsem pro vás nachystala jeden zajímavý hudební a životní příběh.
Nebudu tady otrocky vypisovat to, co už autor článku stokrát lépe řekl sám, ale pokusím se vám jen ve zkratce přiblížit život zpěváka, který pochází z národa Aboriginů z malinkého ostrova Elcho na severu Austrálie. Jeho celé jméno je Geoffrey Gurrumul Yunupingua. Tento čtyřicetiletý od narození slepý muzikant předloni vydal své první sólové album, na kterém hlasem anděla v nesrozumitelném jazyce Yolngu zpívá tisícileté příběhy.
A teď něco historie...
Aboriginci žili až do poloviny osmnáctého století v naprosté izolaci od okolního světa. Byli rozděleni do kmenových klanů a používali celkem dvě stě padesát různých jazyků a šest set kmenových dialektů. Žili kočovným způsobem života jako lovci a sběrači - neměli domy, nechovali zvířata, jejich majetkem byly šípy, bumerangy a dřevěné nádobí. Z přírody si brali jen to, co od ní potřebovali a ani mezi sebou tyto kmeny nevedly boje - na to měly příliš starostí o přežití. Jedna věc spojovala tyto klany - a to společná víra v mytologické příběhy Dreaming. Jsou to mýty o tvoření a formování světa. Je to víra v nadpřirozené nebeské bytosti, které daly Zemi podobu, vdechly život zvířatům a lidem a naučily je všemu potřebnému k životu - rozdělávat oheň, opatřit si potravu, vykonávat obřady.
Kultura Aboriginců je jedna z nejstarších na světě, tito lidé neznali písmo a všechny příběhy a mýty se předávaly pouze ústně. Dodnes se v námětech písní objevuje myšlenka Dreamingu jako silného duchovního námětu.
V roce 1770 byla země Aboriginců zabrána Anglií a nazvána Novým Jižním Walesem. Původní obyvatelé byli pro kolonizátory "ubohé kreatury", které postupně zbavovali přirozeného způsobu života a území. Oblíbenou zábavou farmářů bývalo jet si v neděli zastřílet na divochy, přičemž mnohdy padly za oběť celé rodiny. Aboriginci byli poníženi až na úroveň zvířat, oficiálně byli zařazeni mezi "floru a faunu". Je velmi smutné, že toto zařazení a otřesné praktiky trvaly až do konce šedesátých let.
Civilizace zdecimovala Aborigince podobně jako Severoamerické Indiány - dnes většinou žijí v ghettech a ničí je alkohol, drogy a chudoba. Malé procento z nich však žije stále v odlehlých oblastech, kam se málokdo odváží.
***
Gurrumul zpívá ve čtyřech aboriginských jazycích písničky o přírodě a duchovním souznění s ní. Dokáže svým přesvědčivým projevem uchvátit a vyvolat v posluchačích obrazovou představivost. Na svých koncertech nechává promítat také film o historii svého národa včetně překladů textů.
Umělec je až extrémně plachý a i když získal v Austrálii snad všechny hudební ceny, otevírá si prý s nimi doma škeble. Koncertoval před anglickou královnou, vyprodal operu v Sydney i newyorskou Carnegie Hall; za vzory má Neila Diamonda s Dire Straits a všechny prachy co vydělá, posílá matce na rodný ostrov Elcho.
Co se týče hry na nástroje, je to samouk. Ve dvanácti odešel ze školy, nikdy nepoužíval slepecké pomůcky. Zato naposlouchal v kostele spoustu evangelických chorálů. Má fenomenální paměť a načerpal obrovské množství příběhů, které přetváří v lyrické a křehké písně.
Od šestnácti do dvaadvaceti let byl členem nejslavnější aboriginské kapely Yothu Yindi a dnes se svými bratry vede vlastní - Saltwater Band. Po dvou albech - Gapu Damurrun (1999) a Djarridjarri (2004) - Gurrumula producent Hohnen přemluvil k natočení sólové desky. Ta se jmenuje jednoduše - Gurrumul... a je pravda, že díky ní získal velkou popularitu. Pokud si zkusíte poslechnout tyto písně, asi pochopíte jeho kouzlo.
Tady se můžete podívat na překlady textů do angličtiny

Geoffrey Gurrumul - Djarimirri
***
Geoffrey Gurrumul - Wiyathul

Nejkrásnější písničky o lásce 2.

24. října 2010 v 19:27 | Robka |  Výběry
Dnes volně navážu na předchozí díl Nejkrásnějších písniček o lásce. Je pravda, že výběr je široký, ale dnes jsem se zaměřila spíše na klasiku a určitě potěším i ty, kteří mají rádi české písně. 
No a bude tu samozřejmě i něco mých srdečních záležitostí. Tak jestli chcete, podívejte se, co jsem vybrala.
1. Herman's Hermits - I'm Into Something Good
Skupina vznikla v roce 1963 a tato píseň byla jejich první největší hit. Původně ji složili Gerry Goffin a Carole King, ale Herman's Hermits ji proslavili a díky nim se ocitla v roce 1964 na vrcholku britské hitparády.


2. The Temptations - Ain't Too Proud To Beg
Zrodili se roku 1961 v Detroitu. Jako jedni z prvních přišli na scénu s tanečními prvky a sladěnou choreografií; do té doby zpěváci na pódiu jen prkenně stáli a maximálně luskali prsty. Jejich původní sestava (Otis Williams, Elbridge "Al/El Bryant a basový zpěvák Melvin "Blue/Blu" Franklin, tenor Eddie "Corn" Kendricks a Paul Williams)neměla ještě velký úspěch, ten se dostavil až v roce 1964, kdy seskupení opustil agresivní Elbridge "Al/El Bryant  a byl nahrazen fenomenálním Davidem Ruffinem. V tomto silném období vznikla řada hitů, mezi nimi také tato píseň.


3. B. E. King - Stand by Me
Tohoto amerického soulového zpěváka snad ani není třeba představovat. Stejně tak jako jeho hit - Stand By Me. Jako zajímavost vám můžu prozradit, že bylo vytvořeno přes 400 coververzí a remixů této slavné písně, namátkou - zpívali ji i Led Zeppelin (třebaže oficiálně ji nikdy nevydali), Otis Redding, Jimi Hendrix, John Lennon, U2 a další.


4. Phil Phillips - Sea of Love (v podání Roberta Planta a The Honeydrippers)
Píseň pochází z roku 1959. Robert Plant si ji vybral v roce 1984 na své album Honeydrippers/Volume One. A jako singl tato věcička měla obrovský úspěch, možná ještě větší, než původně Robert předpokládal. Je to nádherná slaďárna.


5. Sam Cooke - You Send Me
Americký vokalista z Chicaga, narozen v roce 1931. Žánrově se pohyboval v oblasti soulu, blues, swingu, gospelu a rock'n'rollu.  Tato píseň je jeho velký hit z roku 1957. V prosinci 1964 byl zastřelen.


6. Led Zeppelin - All My Love
Abychom se zde nepohybovali jen v dávné minulosti, dáme si píseň z poslední studiové desky Led Zeppelin (vydané za jejich "života" v srpnu 1979) In Through The Out Door. Pokud vás něco o tomto albu zajímá (a ještě jste to nečetli), podívejte se sem.
Píseň All My Love je tak trochu zvláštní tím, že jako jedna z mála v celé jejich diskografii nenese mezi autory jméno kytaristy Jimmyho Page. Hudbu složil John Paul Jones a text napsal Robert Plant. Traduje se, že ten text věnoval svému zemřelému synovi Karakovi. 



7. Jiří Schelinger - Jsem prý blázen jen
Na závěr jedna česká. I když se přiznám, že Jirku Schelingera zrovna dvakrát nemusím, ale tahle písnička od něj je prostě nepřekonatelná. Má v sobě velký smutek, znásobený jeho zastřeným hlasem.



Tak a to je vše. Doufám, že vás můj výběr aspoň zčásti potěšil. 




Kterak vlk z Brd našel smrt

24. října 2010 v 14:29 | Robka |  Téma týdne
Snad jen trochu k pobavení,
píšu příběh smyšlený,
bude asi trochu zvláštní,
souhláskami tvořený.
Poslechněte si ho tedy,
buďte ke mně laskaví,
nebude-li se vám líbit,
mě to vůbec nevadí.
Fantazie nemá hranic,
všichni přece říkáme,
mám tu příběh z Brdských lesů,
tak si ho spolu přečtěme...
***
Vlk z Brd,
srst v plsť,
strhl smrk,
drhl drť.

Mrkl vlk,
skrz strž frnkl plch,
blb plch - hrst zrn vrh,
vlk zvlhl v krk.

Chrt vlk drcl plch,
plch frnkl v drn,
vlk vrt v trs,
plch zvrtl vlk prst.

Vlk vrhl v plch,
zhltl v krk s srst.
Srst plch zvlhl v krk v klk,
vlk strč prst skrz krk.

Vrhl, prdl, krk,
krm vlk srst plch,
trp vlk v krk klk.

Dr. Plk vtrhl v Brd,
mrkl vlk.
Vrt vlk v krk
"mlč vlk, trp."
Vrš mls k vlk,
vlk blb zvlč.

Dr. Plk skrz vlk krk,
v smrk z Brd,
škrtl v smrt.

Vlk chrstl mls v strž,
Dr. Plk hrrr - zhlt.
Mrk, skrč, prd,
vlk, zmrd - trk smrt.

Podceňovaní kytaristé část druhá - Doug Boyle, Nile Rodgers a Porl Thompson

23. října 2010 v 20:02 | Robka |  Kolegové muzikanti
Dnešní večer zasvětím opět tématu, které jsem načala před dvěma týdny a tím budou podceňovaní kytaristé. Dalo by se říct, že jen velmi málo hráčů se vypracovalo natolik, že se stali světoznámými a oslavovanými a spolu se zpěváky se vyhřívají ve světle reflektorů. Nakonec dnes jsem zde vkládala novou anketu o nejlepšího kytaristu všech dob a když se podíváte na většinu takových anket a žebříčků, najdete tam jen notoricky známá jména. Přitom existuje tolik výborných hráčů, kteří mají mnohdy široký stylový záběr a skvělou techniku hry. Půjdeme se dnes na některé z nich podívat. Půjde ovšem o kytaristy, kteří byli nějak spojeni s tvorbou Roberta Planta.

Vyhodnocení ankety o nejlepšího rockového bubeníka

23. října 2010 v 10:27 | Robka |  Píšu vám
Vážení přátelé tohoto blogu. Dnes uplynulo čtyřicet dní od založení ankety o Nejlepšího rockového bubeníka a je načase, abychom se podívali na výsledky. A taky je načase, abych zde vložila anketu novou.
Měli jste na výběr z pěti jmen bubeníků, kteří podle mě ( a nejen mě) něco v historii znamenali a znamenají, a také jedno volné políčko, kde jste si mohli svobodně vybrat někoho jiného, koho naopak vy považujete za nej. Poprosila jsem vás, aby jste jméno svého oblíbence psali do Vzkazníku, čehož využil jen jeden hlasující a to Mirek. Takže se už půjdeme podívat, jak to dopadlo.
V anketě se sešlo celkem 77 hlasů.
1. místo obsadil John Henry Bonham, bubeník Led Zeppelin. Získal celkem třicet hlasů, což je 39 %.
Prvenství tohoto výjimečného hráče na našem blogu jistě nikoho příliš nepřekvapí. Jeho inspirující hra, ruce, rychlé jako světlo, schopnost vyjadřovat různé nálady... to všechno ho pasuje na první místo. Alespoň tedy v naší anketě.
Na 2. místě se překvapivě usadil Ian Paice, bubeník Deep Purple. Tedy, překvapivě pro mě, protože jsem nečekala, že získá tolik hlasů. Celkem jich od vás dostal dvaadvacet a tím 28,6% z celkového počtu.
Třetí místo patří Gingeru Bakerovi, bubeníkovi Cream. Vysloužil si úctyhodných deset hlasů, což je 13 %. Bakerova hra na bicí je atraktivní pro jeho okázalý způsob hry, showmanství a průkopnictví v používání dvou basových bubnů namísto jednoho. Stal se známým též používáním mnoha dalších perkusních nástrojů a afrických rytmů v jeho hře na bicí.
Na čtvrtém místě se umístil Keith Moon ze skupiny The Who. Dostal čtyři hlasy z celkových 77, to znamená, že si ukrojil pro sebe 5,2 %. Tento hráč proslul svým chaotickým a destruktivním stylem hry i života. Bohužel právě proto o něm musíme mluvit v minulém čase...
Páté místo je takové sporné. Mohli by se na něm umístit všichni ti, pro které jste hlasovali a neuvedli jste jejich jméno. A máme tady ještě jednoho významného bubeníka. Je jím Carmine Appice ze skupiny Vanilla Fudge, který získal jediný hlas, tj. 1,3%. Tento člověk byl přítelem Johna Bonhama a byl to vlastně on, který Bonhamovi představil bicí značky Ludwig.
Po jednom hlasu získal ještě Mike Portnoy z Dream Theater (hlasoval Mirek) a Nicko McBrain z Iron Maiden (jeho jméno uvedla Alexandra v komentářích, takže předpokládám, že pro něj nakonec hlasovala).
Zbylých osm hlasů je bohužel bezejmenných, takže 10,4% vyšlo naprázdno. Vím, že je to zbytečné tady psát, ale moc bych prosila, pokud vyjadřujete nějaký svůj názor v anketě, abyste ho upřesnili. Jinak jsou vaše hlasy vlastně k ničemu.
Teď vám tady dám videa se sóly prvních třech míst, abyste se mohli podívat na to, jak hrají mistři.
1.
John Bonham - Moby Dick part 2, Royal Albert Hall, leden 1970
***
2.
Ian Paice - The Mule(drum solo) Dánsko, 1972
***
3.
Ginger Baker - jam s africkými hudebníky, Nigérie, rok 1971
***

No a nakonec vyhlašuji novou anketu, která zde zůstane až do prvního prosince. Bude to o anketa o Nejlepšího kytaristu všech dob. A ještě mám jednu prosbu. Chtěla bych po vás, abyste mi psali postupně své tipy na nejlepší českou skupinu všech dob. Toto by totiž mělo být téma příští ankety a já bych byla ráda, kdyby jste se už teď zapojili a pomohli mi s výběrem. Všem moc děkuji za účast a taky za hlasy. Ahoj a mějte hezký víkend.

Lexikon ohrožených druhů strašidel

22. října 2010 v 18:59 | Robka |  Beletrie
Při vyhlášení tématu týdne jsem si vzpomněla na knihu Lexikon ohrožených druhů strašidel, která u nás v devadesátých letech vyšla a jejíž autorkou i ilustrátorkou je Vítězslava Klimtová. 
Tato milá publikace, která vyšla ve dvou dílech, představuje strašidla, dříve neodmyslitelně patřící k našim životům. Postupem civilizace byla však pomalu vytlačována z našich myslí, posedlých jen honbou za penězi, úspěchem a schopných věřit jen tomu, co se dá změřit, vidět, ohmatat. 
kniha
Autorka ve dvou dílech knížky neuvěřitelně věrně popisuje něco kolem dvou stovek různých druhů strašidel, která u nás žijí, včetně latinských názvů. Strašidla jsou roztříděna na lesní, luční, vodomilná, domácí a městská. 
Některá strašidla jsou už na pokraji vyhynutí, například takový Dopisníček tichý už v naší době elektronické pošty pomalu vymírá. Jen si představte, tento skřítek už dnes přežívá jen ve starých archivech, plných knih a živí se klihem z knižních vazeb a tiskařskou černí. Nebo Postelníček snový, tomu už zřejmě taky odzvání, protože jeho největším nepřítelem je počítač. Děti, které si s počítačem hrají, totiž přestávají věřit na existenci tohoto skřítka a tak jeho populace pomalu mizí. 
Jedním ze strašidel, kterému se naopak může dnes ještě dařit, je Hnusník drobný pižmový. Ten si libuje v zaneřáděných domácnostech starých mládenců, kde nejradši přespává v koši se špinavým prádlem. Jeho největší ohrožení představují pořádkumilovné ženy, které celou domácnost pravidelně desinfikují v duchu reklamních návodů - s Domestosem zůstane vše čisté. Bohužel i bez Hnusníka drobného pižmového. 
Některá strašidla se přizpůsobila dnešní době natolik, že se stále množí a nehrozí jim vyhynutí. Příkladem může být skřítek Zášupšák, jinak také Uklízeč, nebo Schovávač. U nás doma jednoho takového máme( možná je jich celá rodinka) a občas mi připadá, že ze všech členů domácnosti si nejvíce oblíbil právě mě. Díky němu často hledám klíče, ponožky, papíry, a tak dále. Zášupšák je velmi zlomyslný skřítek, který vás dokáže přivést k šílenství, když budete po sté prohrabávat jeden šuplík s tím, že ten záruční list na pračku tam přece MUSÍ být!!! Nechá vás zuřit a klít, obvinit všechny ostatní členy domácnosti a sám se vám bude v koutku potutelně chechtat. Až se dostatečně vyzuříte a všechny seřvete, většinou vám ztracenou věc nenápadně podstrčí pod nos a vy si budete nadávat do blbců, že jste ji předtím neviděli.
A jedním z úplně nejčastějších druhů strašidel, které potkáváme dnes a denně, je například Pahejkal příměstský. Je to mutace Hejkala lesního, který se z nedostatku lesních ploch a kvůli rozšíření městského osídlení  přizpůsobil dokonale lidské civilizaci. Můžeme ho potkat dnes a denně na nádražích, v putykách čtvrté cenové skupiny, na lavičkách v parku, kde popíjí levné krabicové víno a škemrá po kolemjdoucích cigarety. V létě často přespává pod stromy, ale v zimě, jakmile začne mrznout, stahuje se do útulku pro lidi bez domova, kde vezme zavděk postelí i čistým prádlem. Tady je vidět, že tohle strašidlo už dokonale splynulo s civilizací a zřejmě mu nehrozí vyhynutí, ba naopak, dá se očekávat jeho velké rozšíření. A dnes už ho vnímáme tak samozřejmě, že nás ani nenapadne strašit s ním děti. Spíš může sloužit jako odstrašující příklad pro dospělé. Je jedním ze smutných dokladů, co moderní doba dokázala udělat s pohádkovými bytostmi.
V knize se ale setkáte se spoustou sympatických představitelů fantastické říše. Díky ní pak budete hledat Elfíka pokojového na svém oblíbeném fíkusu, nebo Šustilku domácí ve své knihovně. Všem případným čtenářům přeji hezké čtení a mnoho zajímavých objevů.

Terakaft - Bismilla

21. října 2010 v 20:37 | Robka |  World music
Dnešním večerem nás bude bude provázet melancholické blues tuarežské skupiny Terakaft. Tato kapela pochází z Kidalu v Mali a byla založena jedním z bývalých členů Tinariwen. Její zvuk je podobný právě Tinariwen, je to pouštní blues s elektrickými kytarami, jen o něco syrovější. Pokud si chcete přečíst více informací, podívejte se sem.
Pustím vám píseň Bismilla ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 2007. A pokud máte zájem o poslech celého alba, klikněte tady. Zní velmi dobře, určitě to zkuste. Není to nic, co byste slyšeli každý den.