Raising Sand a souznění duší

19. října 2010 v 20:23 | Robka |  Pokus o recenze alb
Od vydání alba Raising Sand v pátek uplynou tři roky a to je příležitost k malému ohlédnutí se za touto vynikající deskou. Sice už jsem jí zde věnovala nemálo článků, které byly spíše ukázkami jednotlivých písní, ale trochu mě mrzí, že jsem tady nenapsala trochu ucelenější pohled na tohle album.
Chtěla bych tedy splatit svůj dluh formou tohoto článku.
Raising Sand
Na začátku příběhu byla jen taková nenápadná zmínka, že Robert Plant nahrává album duetů. Pod tím si člověk těžko představí něco konkrétnějšího. Když se tehdy na podzim roku 2007 dostaly na internet první ukázky z Raising Sand, kde své síly spojil Robert Plant s Grammy mnohokrát oceněnou houslistkou a bluegrassovou pěvkyní Alison Krauss, určitě vzbudily v řadách jeho příznivců zájem, zvědavost, ale i rozpaky, možná dokonce nevoli. Přece jen tohle album bylo zdánlivým vybočením z dlouhé řady jeho ostatních desek.
Ono by se vlastně ani nemělo označovat jako jeho čistě sólové album, je to album rovnocenné spolupráce dvou výrazných osobností, z nichž každá přinesla na desku kousek sebe. Společně s producentem T-Bonem Burnettem citlivě vybrali dvanáct písní z dávných dob, kdy styly jako country a blues měly hodně společného. Společně jim vdechli nový život - hlasy obou zpěváků se na albu prolínají v nádherné symbióze a nesnaží se navzájem zastínit, naopak. Spíš to zní, jako by se navzájem obohacovaly. Alison má určitě podíl na tom, že Robertův hlas tady zní nebývale něžně a jemně.
Album působí kompaktně, je lehce melancholické, s nádechem nostalgie, ale nesklouzává ke kýči. Styl hry výborných muzikantů, kteří obklopili dvojici zpěváků, je ryze současný.
Otvírákem je Rich Woman, jedna z mála svižnějších věcí na albu. Její mírně rozostřený a hypnotický zvuk, nad nímž se vznášejí lehké vokály obou protagonistů, je povzbuzujícím uvedením do atmosféry desky. Další song Killing The Blues má lehce houpavý, kolébavý rytmus a opět nám předvádí obdivuhodně sladěné hlasy. Sister Rosetta Before Us - vzpomínka na Sister Rossetu Tharpe(původní autor je Sam Phillips) je podbarvena takřka andělským zpěvem Alison s temnějším doprovodem Roberta, který se přidává jen v refrénu. V další písni Poly Come Home si to vyměnili. Poly je překrásná balada v popředí s Robertovým vokálem a má v sobě kouzelnou atmosféru zasněnosti. V tomto přesvědčení mě utvrzuje jakoby z mlhy se nořící jemný zpěv Alison, která se drží v pozadí a dodává této písni neskutečně křehkou krásu.
Gone Gone Gone od Everly Brothers je jednou z mála rychlejších veselých písní. Na chvíli rozpustí melancholickou zasněnost a pustí k nám trochu slunečních paprsků.
Throught The Morning, Through The Night (od Gene Clarka) je rozvláčná, houpavá a vlídností prostoupená píseň.
Následující Please Read The Letter pochází z dílny Roberta Planta a Jimmyho Page, kteří ji napsali na desku Walking into Clarksdale v roce 1998. Zde na Raising Sand zní jako společná modlitba. Mimochodem tato píseň si odnesla v roce 2009 z Grammy ocenění za nahrávku roku.
Trampled Rose je záležitostí čistě ženskou - typicky éterický projev Alison zní až nadpozemsky a nesmírně ladně. Přitom jde o předělávku z dílny Toma Waitse.
Fortune Teller je opět jeden z těch rytmických a syrovějších songů. Je to původní dílo Naomi Neville a i když jde o duet, přece jen se píseň nese v rockovějším duchu s výraznějším a drsnějším Robertovým projevem.
Stick With Me Baby je opět návratem k melancholickému zvuku alba, opět prostoupena společným zpěvem a jemným doprovodem.
Nothin' - to je píseň, která má v mém osobním žebříčku velmi vysoké postavení. Především je to jedna z těch hudebně nejvíc výrazných a odlišných věcí na desce a má v sobě to typické plantovství, snoubící syrovost a něhu.
Let Your Loss Be Your Lesson je rytmická věcička ve které se opět blýskne Alison. A poslední song Your Long Journey (u nás doma jsme mu familiárně říkali včelí medvídci) celé album ukončuje. Má v sobě sice smutek, ale zároveň i naději.
Touto deskou Robert Plant dokazuje, že má v sobě stále potenciál tvořit, překvapovat a s jistotou se pohybovat v různorodých hudebních vodách. Spolupráce na albu Raising Sand mu přinesla nejen ocenění v podobě pěti cen Grammy, ale také potvrdila to, co se už dávno ví - ať se pustí do čehokoliv, vždycky si můžeme být jisti, že to bude dobré.
Další informace najdete tady a tu.
P.S.: Nehledejte v tom žádnou složitost. Je to strašně jednoduché a přitom krásné. Pokud se ponoříte do tohoto alba, vaše duše bude odměněna obrovskou dávkou emocí. A to je dnes už vzácnost.


A pár ukázek:
Rich Woman
***
Poly Come Home
***
Please Read The Letter
***
Killing The Blues
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 19. října 2010 v 21:19 | Reagovat

Je moc dobře,že jako někteří jeho vrstevníci neustrnul a snaží se stále přicházet s něčím novým.Takových moc není a i v hudbě platí ono okřídlené,že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš.

2 Robka Robka | Web | 19. října 2010 v 21:39 | Reagovat

[1]: Někteří v té řece zamrznou navždy:-)

3 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 19. října 2010 v 21:55 | Reagovat

[2]: dost mě mrzí,že to zamrznutí cítím i u kapel jejichž věci ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let mám moc rád,ale dnes už nejsou schopni nic pořádného vyprodukovat.Mám tím třeba na mysli Deep Purple,Black Sabbath,Nazareth.Naproti tomu mi jsou moc sympatičtí třeba Rolling Stones jejich alba vždy přináší něco nového,ale při tom při prvních tónech je mi jasné,že to jsou opět oni.

4 Robka Robka | Web | 19. října 2010 v 22:00 | Reagovat

[3]: Vidíš a třeba o Stounech si nemyslím, že by byli nějak kreativní a dělali nové věci. Moc je nemusím ani v těch dobách, kdy byli slavní. Dneska už mi to připadá jako rockový cirkus.

5 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 19. října 2010 v 22:42 | Reagovat

[4]: tak já jsem asi v případě stounů až moc nekritický,to víš no,velká láska mojí mamky se přenesla i na mě.

6 kiki kiki | 20. října 2010 v 9:23 | Reagovat

Souhlasím s Robkou, mě už to se stouny připadá spíš trapné, člověk by zkrátka měl vědět kdy skončit, a kdy už je to příliš. Taky jsem je nikdy nijak zvlášť nemusela a přiznám se, že je to hlavně M. Jaggerem, mě prostě nikdy nebyl sympatický a nemám příliš ráda ani jeho druh zpěvu. Myslím,že právě to mám ráda na R. Plantovi, že dokáže stárnout s grácií a elegancí a přitom dokáže lidem stále přinášet radost a nové věci a dál se vyvíjet novými hudebními směry. Jasně, že mám hrozně ráda i toho mladého Roberta- fanfaronského krásného kluka s vlající zlatou hřívou, co si myslel, že je Golden God, ale právě neméně ráda mám i toho dnešního.

7 Natalie "pappy" Simonon (6655321) Natalie "pappy" Simonon (6655321) | Web | 20. října 2010 v 9:29 | Reagovat

Polly come home je vyslovená hudobná extáza,cítim sa pri nej tak uvolnene (ale možno je to tými oblbovákmi,ale budem nekritická,takže je to tým songom)

8 Robka Robka | Web | 20. října 2010 v 16:28 | Reagovat

[6]: Tak to máme stejný názor, Mick Jagger mi taky nikdy nebyl sympatický a možná je to i tím, jak byli Stouni vždycky protežovaní tiskem a médii i kritikou. Vůbec si myslím, že je to všeobecně hodně přeceňovaná kapela.
Jak říkáš, Robert stárne s grácií a čím je starší, tím víc si na něm cením těch lidských hodnot, než třeba toho, co jsem na něm obdivovala v době jeho mládí.

[5]: Chápu.

[7]: Určitě je to tou písničkou:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama