Všechno nejlepší od Roberta Planta

13. října 2010 v 20:34 | Robka |  Pokus o recenze alb
Ten čas ale letí, už je tady zase středa. Nevím, jak vám, ale mi dny utíkají jak splašené. Zapálila jsem si aroma lampičku s vůní citronely, ať se trochu pročistí vzduch a hlava, a hledím vyťukat do klávesnice svůj článek.
Chtěla bych se dneska věnovat jednomu z alb, které není součástí klasické diskografie Roberta Planta. Je to takzvané best of, tedy výběr, česky řečeno. Ale není to výběr jen tak ledajaký. Většinou jsou tato alba plná "toho nejlepšího z nejlepších" jaksi předurčena k tomu, aby si je koupili lidé, kteří se s danou kapelou (zpěvákem) chtějí seznámit ve zkratce a nechtějí se prokousávat celým jejich materiálem.
nahoře je jeden z disků alba a knížečka s velmi obsáhlým popisem...můj poklad.
Kompilace, kterou si tady dnes zkráceně představíme, celkově vybočuje z tohoto schématu. Byla vydána v roce 2003 pod názvem Sixty Six To Timbuktu a jak název symbolizuje, bude nás provázet Robertovou sólovou kariérou od roku 1966 až po památné vystoupení na tuarežském festivalu v Timbuktu v lednu roku 2003. Na dvoudisku, který obsahuje dohromady 35 skladeb, nenajdete (pro někoho překvapivě) ani jedinou píseň z období Led Zeppelin.

Disk číslo jedna je vlastně oním výběrem, je na něm patnáct písní z období let 1983 - 2002. Vynechává první album Pictures at Eleven z roku 1982, což je možná trošku škoda, ale na druhou stranu nás mile překvapí zařazením dvou dosud nevydaných skladeb - Upside Down a Dirt In A Hole. První z nich je typicky osmdesátková skladba se zvonivým zvukem kláves a temným kytarovým riffem. Původně byla nahrána pro album Now and Zen v roce 1988, ale zařazení se dočkala až zde. Dirt In A Hole je jedna ze skladeb z alba Dreamland, která ovšem byla vydána pouze v Japonsku, Británii a Austrálii. Takže další malé překvapení.
Řazení na disku vypadá náhodně přeházené, ale má svůj účel. Nahrávky z různých období na sebe navazují, překvapivě se zde střídají různé žánry, které Robert Plant za tu dobu vystřídal a nepůsobí to nijak rušivě, naopak.
Disk číslo dvě, to je lahůdka. A nezasvěcenec zůstane s pusou dokořán, jako jsem byla před několika lety asi já, když jsem si to pouštěla. Tato deska se totiž vymyká všem představám, které byste o best of mohli mít. Začínáme v hlubokých šedesátých letech s nikdy předtím nevydanými nahrávkami. Robert Plant v té době prošel množstvím kapel a nasál spoustu hudebních vlivů, z nichž je to především psychedelické blues a soul, které ho ovlivňovaly. Hned první píseň je You'd Better Run, s dechy a ženskými sbory, která nám představí vokál osmnáctiletého Roberta Planta. Následuje přesladká Our Song, která byla jeho prvním singlem- ovšem absolutně propadlým. Tady působí mile, jako vzpomínka na krušné začátky. Další dvě písně Hey Joe a For What It's Worth, to už jsou Band of Joy z roku 1967. A za bicími sedí John Bonham...
Následuje pocta Alexisi Kornerovi, bluesmanovi, se kterým Robert v roce 1972 nahrál (nejenom) píseň Operator.
A rovnýma nohama skočíme do roku 1983, kdy byla nahraná předtím nikdy nevydaná Road To The Sun. To je svižná věc s zajímavým kytarovým riffem a typicky plantovským zpěvem.
Philadelfia Baby je písnička, která vyšla na soundtracku k filmu Porky's Revenge v roce 1985. Nahraná byla ale o dva roky dřív v Memphisu.
Red For Danger, to je raritní věcička, nahraná s muzikantem jménem Robin George původně na album Now and Zen v roce 1988.
Let's Have A Party pochází z projektu věnovaného Elvisovi, který vyšel pod názvem "The Last Temptation of Elvis". Zajímavé na ní je, že kromě zpěvu se Robert chopil taky kytary.
Hey Jayne je B-strana singlu k písni I Believe z alba Fate of Nations. Je to nádherná pomalá píseň a Robert v ní předvádí hru na sitár. Je to borec. Já tu písničku mám tak hrozně moc ráda a mrzí mě, že vám ji tu nemůžu pustit. edit. 5. 7. 2011 - můžete si ji pustit, už je zde.
Louie, Louie vyšla na soundtracku k filmu Wayne's World 2 a pozor, Robert si zahrál sólo na kytaru.
Naked If Want To - to je nejkratší písnička na albu, má pouhých 47 vteřin. Je to bonusová skladba singlu Calling To You z alba Fate of Nations. S Robertem zpívá a na akustickou kytaru hraje Kevin Scott MacMichael, o kterém jsem tady v neděli mluvila v souvislosti s podceňovanými kytaristy.
21 Years, píseň nahraná s Rainerem Ptacekem, s jeho typicky temnou hrou na kytaru. A další z těch, o kterých jsem v neděli psala. Opět jeden bonus z Fate of Nations.
If It's Really Got To Be This Way byla nahrána pro toto album. Následující Rude World - to je asi nejlepší ukázka pozeppelinovské spolupráce Roberta a Jimmyho Page. Vyšla na tributním albu Rainera Ptaceka "The Inner Flame".
Little Hands, další pocta, tentokrát Skipu Spencemu. Je to skladba původem ze Skipova alba Oar, která vyšla rovněž tributně, po jeho smrti na desce More Oar.
Life Begin Again je ukázka spolupráce s Afro Celt Soundsystem. Letos v létě tato skupina, jedna z nejlepších v žánru world music, navštívila poprvé Českou republiku na festivalu Colours of Ostrava. Byla jsem u toho a bylo to úchvatné. Life Begin je podle mě jedna z nejlepších skladeb, které Robert nahrál, vystihuje takříkajíc jeho hudební postoj. Zkoumání nových hudebních světů.
Let The Boggie Woogie Roll - to je už podle názvu boggie roll, typická rokenrolová skladba. Je z alba Small World Big Band Volume Two - More Friends. Energií nabitá věcička.
Tu všem vzápětí vystřídá poslední skladba, živá Win My Train Fare Home z festivalu v poušti, v Mali. Zase jedna souvislost se včerejším článkem o Tuarezích. Tuto skladbu hrál Robert s Justinem Adamsem, Skinem Tysonem a členy francouzské skupiny Lo'Jo, duchovními otci celého festivalu v poušti - Nicolasem Meslienem na baskytaru a Mathiem Rousseau na djembé. Další z písní, o kterých si myslím, že patří k zlatému fondu Roberta Planta.
Co říci závěrem - jak je vidět, výběr je to velmi zajímavý i pro posluchače Robertových alb a fanouška a určitě zůstane jedním z nejvíce ceněných pokladů z jeho dílny. A celý playlist alba najdete tu.
Win My Train Fare Home
***
Rude World
***
Life Begin Again
***
A ještě připomenutí klasického hitu, který je zařazen na disk jedna a jmenuje se 29 Palms.

Tady si můžete poslechnout celý disk 2.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 13. října 2010 v 21:17 | Reagovat

Opět díky za naprosto vyčerpávající informace.Shodou náhod já dnes strávil přesčas v práci s tímhle albem Alexis Korner and Friends "The Party Album" a co nevidím i tvém článku na něj narazím.

2 Robka Robka | Web | 13. října 2010 v 21:26 | Reagovat

[1]: V hudbě existuje spousta náhod. Jedno s druhým souvisí. Je to vlastně takový nepřetržitý sled souvislostí.

3 kiki kiki | 14. října 2010 v 11:15 | Reagovat

Sixty six to timbuktu jsem si koupila ještě než jsem šla do nemocnice a taky tommyho od Who, bohužel, zatím nějak nebyla nálada, většinou teď co se rekonvalescencuju, tak poslouchám radio Beat.

4 Robka Robka | Web | 14. října 2010 v 16:12 | Reagovat

[3]: Tak sis před odchodem do nemocnice udělala radost:-) Však určitě se nálada na poslech dostaví, až ti bude líp.

5 Michel Michel | E-mail | 16. října 2010 v 2:06 | Reagovat

Absolutně fantastický výběr, který vlastně ani výběrem není, ale je ukázkou hudebního rozsahu a umění tohoto člověka. Taky mě ze začátku překvapilo, že se na výběru neobjevila žádná skladba z post-led zeppelin alba Pictures at Eleven, ale byla to jeho snaha odpoutat se od Olověné vzducholodi a dělat nové věci. Což se mu dodnes skvěle daří.
Díky bohu za takové lidi(a to nejsem věřící).

6 Robka Robka | Web | 16. října 2010 v 9:20 | Reagovat

[5]: Taky jsem to pochopila tak, že na to období těsně po rozpadu Led Zeppelin asi nerad vzpomíná, muselo to být složité.
A jako málokomu se mu daří dělat pořád nové věci, překvapovat, to je asi to, čeho si na něm nejvíc vážím, že se moc neohlíží zpátky. A obdivuhodné jsou jeho hudební znalosti, myslím, že dneska už málokdo má takhle obrovský rozsah i co se týče muzikantů.

7 Hynek Hynek | 19. října 2010 v 15:52 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=DlN5RqCpuwA
Takto dopadla Hana Hegerová a takto dopadne jednou i Robert Plant:-))

8 Robka Robka | Web | 19. října 2010 v 16:11 | Reagovat

[7]: Ještě jednou a budu tě mazat!

9 Hynek Hynek | 19. října 2010 v 16:14 | Reagovat

Kdybys nenapsala nic, tak bych s tím přestal. Mně se ale líbí, jak se roztomile rozčiluješ:-) No a co říkáš na tu Hegerovou?

10 Robka Robka | Web | 19. října 2010 v 17:15 | Reagovat

[9]: Připadá mi to trapné. Nelíbí se mi to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama