Listopad 2010

Perníkové chaloupky

30. listopadu 2010 v 19:19 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Konečně se mi dnes povedlo dokončit stavbu chaloupek, tak vám sem hodím pár fotek. No a kdybyste náhodou chtěli zkusit péct a nemáte recept, tady je:
Perník
15 dkg hery
30 dkg cukru moučky
4 celá vejce
3 dkg kakaa
4 plné lžíce medu
1 vanilkový cukr
2 kávové lžičky perníkového koření
1 a 1/2 prášku do pečiva
65 - 75 dkg hladké mouky (raději obyčejné, ne speciál)
Postup:
Rozpustíme heru s medem, pak vmícháme ostatní suroviny a důkladně zpracujeme. Těsto se nesmí lepit na ruce, musí být dost husté. Pak se nechá odležet jeden až dva dny v chladu a vyválí. Vykrájíme z něj požadované tvary, potřeme rozšlehaným vejcem a v rozehřáté troubě upečeme - pozor na spálení. Po upečení se nechá perník alespoň tři dny "vydýchat", než se bude zdobit.
Poleva:
Moučkový cukr (několikrát je třeba ho přesít, aby byl úplně jemný)
bílek (doporučuji taky propasírovat přes husté sítko)
citronová šťáva nebo citronka
Poleva se důkladně umíchá, aby byla hladká a hustá tak, aby netekla. Na zabarvení se dá použít potravinářské barvivo.
Inspiraci na zdobení, včetně předloh najdete v různých časopisech, které teď vycházejí. Případně se dají koupit i formičky na celou chaloupku. Já používám šablony z časopisu Medovníčky, který ale bohužel loni skončil.
Tak se koukněte, jak se chalupy letos povedly. Zdobení té větší trvalo zhruba šest až sedm hodin.

Písně se zimní náladou

29. listopadu 2010 v 20:01 | Robka |  Výběry
Když jsem se dnes podívala z okna, docela jsem se lekla. To, nač jsme se (někteří) těšili, už je tady. A vypadá to, že letos si zimy opravdu užijeme. 
Laponsko
Mám ráda pohled na čistě bílý sníh, ale spíš jen z pozice člověka, který sedí doma v teple, nikam nemusí a s hrnkem něčeho dobrého sem tam pohlédne z okna na zasněžené stromy a střechy domů. Bohužel je už to tak, že občas ven musíme a občas tam musíme strávit i delší čas. A bohužel ne při těch radostných aktivitách, které jsme provozovali jako děti, ale tak nějak prozaicky. Šlapat celý den v závějích a místy rozbředlé šedavé břečce, kterou už stihly vytvořit auta podél silnic, není nic příjemného. No ale myslím, že o tom vám nemusím vykládat, to všichni znáte.
Tento měsíc jsem si koupila časopis Lidé a Země (to byl ten, co jsem ho zlila rumem), který mě už minule velmi zaujal a je tam moc hezký článek o závodech psích spřežení v Norsku. Závod se jmenuje Finnmarkslopet a má dva různé stupně obtížnosti - pětisetkilometrovou a tisícikilometrovou. No a proč o tom píšu. Právě kvůli zimě.
Tam na severu Norska, kde se tyto závody konají, mají totiž úplně jinou zimu, než my. Dokonce v roce 1999 tam bylo oficiálně naměřeno minus 56 stupňů. Jinak normálně je tam jen tak minus 40 stupňů.
Pro zimu a sníh tam lidé mají spoustu výrazů. U nás je sníh prostě jen sníh, ale u nich existuje nespočet výrazů pro různé druhy sněhu. Například jeho základní označení je muohta, sníh se zledovatělou kůrou na povrchu je ritni. Sněhová kaše je laponsky suossa, mokrý sníh vuodtja a vuožže. Tvrdý sníh je jassa a stopám ve sněhu po lyžích se říká láhttu. Specialitou laponštiny je výraz pro sníh udupaný soby - čiegar. 
Zkuste přemýšlet, jaké výrazy pro sníh máme my... Napadá mě prašan, poprašek, ledovka, zmrazek, břečka, kaše... Určitě by se našly ještě další, ale na Laponce zatím nemáme. Naštěstí.
A právě z důvodu nastávající zimy jsem dostala nápad pustit si pár vyloženě zimních songů. Takových, které si vychutnáme v teple domova. Tak jestli chcete, poslouchejte.

Perníkové nadělení

29. listopadu 2010 v 16:59 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Slíbila jsem, že vám ukážu něco z naší perníkové dílny, kde se letos sešlo zakázek požehnaně. Celý víkend jsme s dcerou zdobily a zdaleka ještě nejsme u konce. Chaloupky jsou už sice nazdobené, bohužel ještě nestojí, takže se jich dočkáte v příštím článku. Pro dnešek tedy maličká ukázka části perníků, z nichž některé už v noci odjely do Prahy i s dcerou a já tu zůstala sama samotinká s hromadou dalších, které čekají, až je podobným způsobem zkrášlím. 
Fotky nejsou příliš kvalitní, ba dá se říci jsou přímo amatérské a mají špatné světlo, ale je to dáno tím, že je to foceno v noci při umělém osvětlení. Tak se podívejte na to perníkové nadělení.
perníková srdíčka


Informace o koncertu Roberta Planta v ČT

27. listopadu 2010 v 12:00 | Robka |  Info
Tento článek je zde speciálně pro všechny, kteří k nám zabloudili kvůli informacím o koncertu Roberta Planta a Strage Sensation, vysílaném dnes Českou televizí. Byla bych ráda, kdyby jste zde našli všechno, co byste chtěli vědět. Pokud budete mít nějaké připomínky, nebo dotazy, pište je, prosím, do komentářů.
obal DVD

Tento záznam byl natočen 16. září 2005 v Chicagu a vydán v říjnu 2006 na DVD pod názvem Soundstage : Robert Plant & Strange Sensation. Strange Sensation je skupina muzikantů, se kterými Robert Plant hrál od roku 2001 do 2007, kdy se rozhodl změnit styl hry a začal spolupracovat s americkou bluegrassovou zpěvačkou Alison Krauss.
Strange Sensation tvoří tito hudebníci: Justin Adams, kytarista, mimo jiné hráč na bendir, tehardant a baskytaru - zkrátka všestranný člověk. Je to původem Angličan, žil však dlouhá léta v Egyptě, Libanonu a Jordánsku. Hrál i s leadrem kapely Afro Celt Sound System Simonem Emmersonem v projektu Ghostland. Zasloužil se také o světový úspěch skupiny Tinariwen, které objevil na prvním ročníku akce Festival in The Desert v Mali.
John Baggot - býval spoluhráčem britských triphopových Portishead, působil v Massive Attack a také skládal filmovou hudbu. Ve skupině Strange Sensation hraje na klávesy.
Clive Deamer - bubeník a hráč na bendir. Jeho jméno se objevilo letos na novém albu Jeffa Becka "Emmotion&Commotion" (najdete zde) , hrál na albu francouzské písničkářky Berry "Mademoiselle" (info zde) a také v Portishead.
Billy Fuller - baskytarista
Skin Tyson (vl. jménem Liam Tyson) - kytarista (akustická a elektrická), hrál ve skupině Cast.
Za šest let existence skupiny nahráli společně dvě alba, Dreamland a Mighty Rearranger. První z nich bylo vydáno v roce 2002 a je složeno z větší části z coververzí oblíbených hudebníků Roberta Planta.
Druhé album Mighty Rearranger z roku 2005 je autorské a je to také album, ze kterého zaznělo na záznamu z DVD pět písní. Album získalo dvě nominace na ceny Grammy.
A ještě jen pro zajímavost - Justin Adams ve středu, 24. listopadu, vystoupil v pražské Akropoli se svou nynější kapelou Les Triaboliques. Jejími členy jsou kromě něj Lu Edmonds a Ben Mandelson.



Playlist:
No Quarter
Shine It All Around
Black Dog
Freedom Fries
Four Sticks
Tin Pan Valley
Gallow's Pole
Enchanter
Whole Lotta Love
+ bonusy, které v televizi neuvidíte:
Hey Joe, Girl From The North Country (Bonus track) přehrát zde
Morning Dew, 29 Palms (Bonus video) zde a zde
29 Palms(Live On Top Of The Pops 1993), Big Log (Live On Top Of The Pops 1983)
***
Červeně označené písně jsou z alba Mighty Rearranger.
S tímto repertoárem koncertovali také dvakrát v ČR; poprvé 8. 4. 2005 v Praze a podruhé 23. 7. 2006 na festivalu Colours of Ostrava.
***
Stručné hodnocení koncertu:
Robert Plant měl vždy mimořádně šťastnou ruku při výběru svých spoluhráčů. A nejen to. Líbí se mi jeho přístup k hudbě celkově. Tento člověk nepotřebuje opakovat to, co už tady jednou bylo, on se může směle pustit do všeho, co se mu zdá být dobré. Jeho hudební rozsah posledních dvaceti let je přitom neuvěřitelný. Stačí se podívat na jeho současnou tvorbu.
V roce 2005 se skupinou Strange Sensation "objevoval" world music, kombinoval rockové riffy s elektronikou a výsledkem bylo mimořádně zdařilé album Mighty Rearranger, jehož část máme možnost na záznamu slyšet. Celý koncert je podán s velkou dávkou muzikantského entuziasmu a s překvapivými inovacemi, hlavně v provedení starých zeppelinovských písní. Robert Plant i jeho kapela dokazují, že i letité hity se dají zahrát nově a jinak a přitom neztrácí nic ze svého kouzla. Dobrým příkladem budiž závěrečná Whole Lotta Love, která je okořeněná orientálními motivy a přitom burácí ostrými hardrockovými riffy. Projev Roberta Planta je střídmější - ví, co si může s hlasem dovolit a nepouští se do žádných experimentů a závratných výšek. Jeho zpěv i vystupování nepostrádají velké charisma a vyzrálost.
Co se týče nových písní - jsou podány svěže a rozhodně nenudí. Výkony celé vynikající kapely jsou vyrovnané, hrají s nadšením a nesnaží se v žádném případě napodobovat někdejší Robertovu domovskou skupinu.
Souhrnem - je to skvělý koncert plný překvapení. Velmi kladně bych hodnotila video i po stránce technické - skvělý zvuk a výborná kamera. Jediná vada na celém záznamu je jeho délka - je prostě příliš krátký. A bohužel je to i jediný oficiální záznam koncertu Roberta Planta na DVD, který u nás lze sehnat. Takže díky za tohle po všech stránkách mistrovské dílo.
A pokud někdo příliš lpí na původním provedení zeppelinovských písní a nevoní mu novátorský přístup Roberta a jeho kapely, nechť si vytáhne staré desky Zeppelinů a neremcá...
***
Nejlepší momenty koncertu:
Black Dog
Freedom Fries
Tin Pan Valley
Whole Lotta Love
***
DVD se za velmi příznivou cenu 199,- Kč dá zakoupit zde.

Robert Plant & Band of Joy - You Can't Buy My Love

27. listopadu 2010 v 8:27 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Hezké sobotní ráno přeji. Dnes se vyplnilo přání všech, kteří volali po sněhu - už i u nás na severu Moravy začal padat bílý poprašek a doufám, že bílý vydrží aspoň přes víkend.
Ale chtěla jsem vám dnes připomenout jinou věc. Jak jste možná zaregistrovali, ve vzkazníku je uvedeno dnešní datum a čas, kdy bude Česká televize vysílat opakování koncertu Roberta Planta a Strange Sensation. Tak pokud jste to minule nestihli, určitě se podívejte.
Připravila jsem tentokrát takový informativní článek, který je určen všem, co hledají nějaké informace o tom koncertu. Objeví se zde v pravé poledne.
V tuto chvíli zde ovšem uvidíte video z jiného koncertu a to z 29. října letošního roku. Je to jen pro srovnání, jakou muziku dělal Robert Plant před pěti lety a jak to vypadá na koncertech dnes.
I když se tyhle dva koncerty nedají srovnávat, přece jen bych si dovolila říct jednu věc. Vždycky se umí obklopit vynikajícími hráči - jako to bylo v případě Strange Sensation, tak i teď s Band of Joy.
I když samozřejmě je to hlavně Robert Plant, který na koncerty přitahuje své fanoušky, jeho spoluhráči za ním nijak nezaostávají a nejsou jen pouhým doprovodem.
Podívejte se na video s písní You Can't Buy My Love a užijte si ji. A odpoledne si udělejte hodinku čas a určitě se koukněte na ČT 2.

Zrádný rum

25. listopadu 2010 v 19:54 | Robka |  Píšu vám
Včera jsem se domlouvala s dcerou Lucií, kdy přijede z Prahy, aby mi pomohla nazdobit kvanta perníků. Byla to legrační shoda, že jsme si volaly obě skoro naráz - ona, aby se zeptala, kdy má přijet a já, abych jí řekla, že tento víkend. Ovšemže mě dcerka potěšila, sdělila mi totiž, že má další zájemkyni o naše výtvory, takže mě dnes čeká zadělání další dávky těsta z kila mouky a bude se péct vesele dál. A k tomu ještě zdobit. Lucie dorazí v sobotu ráno a hned se do toho dáme. Aby nám šla práce lépe od ruky, vzpomněla si na náš zvyk, že si vždycky u pečení a zdobení vaříme grog. Takže mi při našem hovoru o srdíčkách a koníčcích nezapomněla říct, že mám na víkend koupit rum. Začala jsem se na to těšit a hned z práce jsem spěchala do obchodu, abych nakoupila nejen rum, ale ještě některé nezbytnosti na zdobení.
V obchodě už bylo předvánočně narváno, ale mě to neodradilo - popadla jsem půllitra a ještě jsem přemýšlela nad lahví vína, ale to jsem nakonec zavrhla, už by toho bylo trochu moc. Ukázalo se to jako dobrá volba.
S dvěma taškami jsem se vydala k domovu. V jedné trůnil rum a deset vajíček v plastovém obalu spolu s časopisem, mým sešitem z práce a pecnem chleba. V druhé jsem měla lehčí nákup, spíš drobnosti. Jak jsem tak šla, byla mi zima na ruce, protože jsem samozřejmě nechala rukavice doma. Chtěla jsem si ty tašky přehodit, zmrzlé ruce vypověděly službu a ejhle, taška s rumem se najednou válela na chodníku a z kaluže pod ní se začala linout příjemná vůně. Samozřejmě mi v ní zbyly jen střepy, jedno vejce rozbité, pecen chleba nasáklý z jedné strany a sešit z práce voňavý, jak deník alkoholika.
Tak jsem vypila půllitra, ani nevím jak... S taškou plnou střepů jsem dorazila domů, zlikvidovala následky, ale přece jen mi zůstala aspoň ta vůně rumu v bytě. A rumový chleba jsme taky ještě nejedli. Uvidíme, jak bude chutnat.
Dnes se mi podařilo z obchodu donést láhev neporušenou, takže grog bude. Sláva alkoholu!

Fat Lip

24. listopadu 2010 v 16:59 | Robka |  80. léta
Už si při vybírání videa k článku na středeční téma připadám jako hledač pokladů. A je mi jasné, že:
za prvé: s takovouhle si tady za chvíli nastěhuji všechna videa z Youtube
za druhé: tohle počínání je trochu dětinské
za třetí: asi málokdo z vás je z toho odvázaný jako já
a za čtvrté: jednou s tím budu muset seknout, jinak se z toho zblázním. Ale teď ještě ne.
Dneska jsem tedy z hlubin internetu vytáhla song z prvního sólového alba Roberta Planta Pictures At Eleven. To album bylo posledním, které Robert vydal pod firmou Swan Song a vyšlo v červnu 1982. Píseň se jmenuje Fat Lip a je dílem Roberta Planta, Robbieho Blunta(kytara) a Jezze Woodroffa(klávesy). Na bubny si v ní zahrál Phil Collins. 
Prolínají se v ní lehké klávesové melodie s temnějším zvukem Bluntovy kytary, to celé je podbarveno stabilním a poněkud jednotvárným zvukem bicících a co se týče zpěvu, je to prostě Plant, tak jak ho známe - vypjatý, emocemi překypující hlas, jasně rozpoznatelný mezi tisíci dalších. Tak si to třeba poslechněte, jak chcete. 
Ještě jsem vám chtěla říct, že v prosincovém čísle časopisu Rock&Pop bude plakát Led Zeppelin, neřeknu vám, jaký, ale bude, to už je jisté. Takže jestli byste o něj měli zájem, tak se počátkem měsíce po R&P určitě podívejte. A závěrem bych chtěla dnešní písničku věnovat vzpomínce na Freddieho Mercuryho, který přesně před devatenácti lety zemřel. Myslím, že mu určitě nebude vadit, když mu jeho kámoš Robert zazpívá - vždyť nakonec ti dva jsou považováni svorně za nejlepší rockové zpěváky všech dob, jen si občas prohodí místa v různých anketách. 



Stephen Davis - LZ '75

22. listopadu 2010 v 20:32 | Robka |  Hudební
Docela náhodou jsem se dnes dozvěděla, že vychází další kniha o Led Zeppelin, v pořadí už šestá v poslední době. Napsal ji Stephen Davis, autor legendárního Kladiva Bohů a pojednává o severoamerickém turné kapely z roku 1975. Podle něj je i kniha pojmenována - LZ - '75.
Autor měl prý původně napsat o tomto turné článek, ovšem jeho podrobné zápisky se vešly na stránky tří zápisníků. Pak se ztratily, ale ejhle, po třiceti letech byly jako zázrakem nalezeny - objevil je sám autor na dně staré krabice. Teda jestli to je pravda, tak ať na místě zkamením.
V těch třech deníčcích je popsán průběh turné roku 75 s podrobným popisem různých excesů, jakými se Led Zeppelin pyšnili - mimo jiné si zde můžete přečíst o Jimmyho vymknuté ruce, o Bonzově průjmu a Robertově chřipce. Zvlášť tohle budou jistě cenné informace pro fanoušky, kteří prahnou po intimních detailech ze života této slavné skupiny. Mimo to ovšem budou v knize ztracené a nikdy dřív nepublikované rozhovory s Robertem a Jimmym. Jaký to kontrast.
Nějak mi uniká smysl toho, proč Davis tu knihu vydává. Myslím, že normální fanoušek si rád přečte, kromě toho, jak vznikala hudba a vše kolem toho, i nějaké ty veselé historky z nahrávání, ale to všechno už tady bylo. Kladivo Bohů, Schody do Nebe od Richarda Colea, cestovního manažera... v každé z těchto knih bylo nespočet intimních a zaručeně pravdivých historek. Každý z autorů je podal trochu jinak, pohled každého z nich se trochu lišil. Můj názor je ten, že si autor potřebuje trochu nahrabat. A teď přišla ta správná doba, kdy je třeba vytáhnout zbylé trumfy z rukávu.
Je čas nostalgických vzpomínek na staré zašlé časy a vydávání těchto knih se může stát zlatým dolem. Jen mi připadá, že už je toho trochu moc... A čeho je moc, to může škodit.
Pokud byste si tuto knihu chtěli koupit, můžete ji objednat na Amazonu za necelých 16 dolarů a samozřejmě v angličtině.

Led Zeppelin - Take Me Home

22. listopadu 2010 v 19:13 | Robka |  Led Zeppelin audio
Napadlo mě, že už tady dlouho nebyla žádná písnička od Led Zeppelin. No a protože studiové nahrávky z alb už tady máme asi skoro všechny - minimálně všechny jsme tady probírali - tak jsem dnes vybrala k poslechu malou raritku. Jmenuje se Take Me Home a i když jsem o existenci songu tohoto jména neměla tušení, přesto podle zvuku je jasné, že jde o pozůstatek z nahrávání Physical Graffiti. Zní to jako esence Wanton Songu a Custard Pie. A možná i trochu vystihuje atmosféru celého toho alba. 



Nebezpečně manická Nirvána

21. listopadu 2010 v 19:50 | Robka |  Pokus o recenze alb
Dnes mi končí slastné pětidenní období, kdy jsem se povalovala doma, zítra zase nastupuji do pracovního kolotoče. No ale je třeba se na to dívat optimisticky, ještě je přede mnou celý nedělní večer a já se ho dnes rozhodla zasvětit Nirvaně. Nebude to ovšem Nirvana Kurta Cobaina, nýbrž Manic Nirvana Roberta Planta. Perfektní volba na podvečer, kdy jsem sama doma.
Abych pravdu řekla, neznám žádné jiné album Roberta, které by bylo tolik...snad smyslné, nebo sexy je to správné slovo? Hutný zvuk, drsné kytarové riffy, výrazné bicí a nad tím vším ční mimořádně výrazný a silný vokál, který se v mnoha místech pouští až do nebezpečných výšin, které vám můžou lehce zamotat hlavu.
Album má za sebou už dlouhých dvacet let, ty mu ovšem na síle vůbec neubírají. Vyšlo v květnu roku 1990 a bylo nahráno v podstatě se stejnou sestavou hudebníků, jako předchozí Now and Zen, jen s tou výjimkou, že místo baskytaristy Phila Scragga přišel do skupiny mladý Charlie Jones.
Dalo by se označit směle za jedno z nejrockovějších alb, které kdy ze sólové dílny Roberta Planta vyšly. Ovšem i přes jeho zdánlivou tvrdost na povrch probleskují drahokamy v podobě něžných písní, jako je třeba akustická Liars Dance, nebo hluboce emotivní I Cried.
Robert také nezapomněl na minulost. V písni Your Ma Said... - tohle je jediný cover na desce - se objevil hezky zakomponovaný refrén z Black Dog, jeho velmi oblíbené téma.
No a už se zde objevují i vlivy středního Východu, nejvíc snad patrné v posledním songu alba, Watching You, mimořádně silné písni se stabilním zvukem bicích, s velmi intenzivními těžkými zvuky syntezátoru a výraznou kytarou. Exotickou atmosféru dodává songu i vokál marockého zpěváka Siddi Makain Mushkina.
Pokud máte zájem, můžeme se podívat na některé songy, abyste se přesvědčili, že jsem zase tak moc nekecala, když jsem mluvila o té smyslnosti a sexy hlasu.

Zajímavé hudební příběhy - Tanya Tagaq

20. listopadu 2010 v 21:24 | Robka |  Osobnosti World music
Je na řadě další z příběhů world music a dnes to bude hudba opravdu netradiční. Ono snad nejde ani tak o hudbu, jako právě o hlas. Možná ani ne tak o hlas, jako o způsob, jakým s ním dotyčná osoba zachází. Možná to ani není lidský hlas, možná pochází odněkud z jiné planety. Přesně tohle si můžete pomyslet po poslechu kanadské Inuitky Tanyi Tagaq.
Tanya Tagaq
Na setkání s ní rozhodně nezapomenete. Z hrdla se jí dere bručení, chrochtání, ječení, zběsilé rytmické dýchání, pronikavý nářek, mrazivé šeptání nebo cokoli zvířecího, nelidského a vy se při poslechu instinktivně krčíte. Její koncerty vyplavují na povrch pocity, které v sobě instinktivně potlačujeme. Dokážou přivést posluchače v úžas nad tím, co tahle zdánlivě křehce působící žena dokáže ze svého hrdla vyloudit a jak to celé představení dokáže zapůsobit na jeho emoce.
Můžeme hovořit o totální vokální improvizaci, vyplavování emocí, kdy se člověk ocitá mimo své tělo, o animistickém vzývání zvířecích duchů nebo návratu k jazyku pravěkých lovců a budeme mít pravdu, avšak jen napůl. Jde o součást tradiční inuitské hry katajjaq, jakéhosi souboje, kdy inuitské ženy už staletí nahrazují zbraně hrdelním zpěvem. Stojí proti sobě, tváří v tvář, drží se za ramena a vydávají neuvěřitelné zvuky, sípají jako divoké husy, vymýšlejí si slova, zpívají, snaží se jedna druhou trumfnout v nápaditosti, vytrhnout z rytmu a ž do chvíle, kdy to jedna z nich vzdá a ztratí se ve zvukovém koloritu - a tím prohraje. Tanya zastupuje na svých koncertech obě, o to zní neuvěřitelněji.
Katajjaq vznikl kdysi dávno mezi ženami, když vyráběly ve stanech obleky z kůží na zimu. A že v Nunavutu (to je země, ze které Tanya pochází, v překladu to znamená Naše země) bývají zimy pořádně drsné. Venku může být klidně mínus padesát stupňů i víc, tato oblast patří k nejchladnějším obydleným oblastem na zemi (prům. roční teplota na jednom místě, Eurece, dosahuje -19,7 stupňů C). Ženy si touto hrou zpříjemňovaly náročnou práci, při které byly odříznuty od života, zatímco jejich muži v mrazu lovili zvěř. 
Soutěživý katajjaq představuje tradiční hrdelní způsob zpěvu Inuitů - vedle epických písní, doprovázených bubny a tanci, symbol jejich hudby. Je velmi starý, odpověď na to, jak, vám nikdo nedá. Soupeřky tahají zvuky snad z paty, možná jako břichomluvci z útrob; vědomí toho, že Inuité věří, že duše všech tvorů přebývá v močovém měchýři, také leccos naznačuje. Tanya dokonce zpočátku šokovaným Evropanům vysvětlila, že zpívá dělohou. Ve skutečnosti jde o kombinaci tvoření zvuku v hrdle s hlubokým dýcháním, procházejícím bránicí a nosem. Výsledkem je neuvěřitelně pestrá paleta zvuků, zahrnující odříkávání starobylých slov, jmen předků, zvířat a božstev, má blízko k šamanským obřadům a nezřídka zde ženy zahrnují také melodie oblíbených ukolébavek, protože mámy někdy provozovaly katajjaq pro pobavení, nebo spíš postrašení dětí před spaním. 
Podle vysvětlení Tanyi se zpěv mění s náladou, ve které se zrovna nachází. Člověk prostě vezme všechno, co ten den prožil, co ho potěšilo, naštvalo nebo omámilo a vypustí to ze sebe. Když je den dobrý, odhalení přichází až na dřeň a zní to úplně jinak, než když je všechno kolem zamračené. V tom případě z ní vychází agresivní zvuky pekla, které, jak Tanya říká, jí navozuje městské prostředí. Je v tom logika - v místě, odkud pochází, se všichni znají a všechno o sobě ví a na koncertech se setkává tváří v tvář neznámým lidem. V katajjaqu šlo původně také o soupeření s "cizím" - se zvukem řek, skřípotem ledu a skučením větru - zkrátka se vším, co kolem sebe lidé slyšeli před příchodem civilizace.
Tanya Tagaq se narodila v roce 1977 v Cambridge Bay na jižním pobřeží Victoria Island. Její matka je Inuitka a otec Kanaďan. K hudebním kořenům se dostala podvědomě, cítila, že o něčem ze své
obraz
minulosti ani netuší.  Během studia na Nova Scotia College of Art and Design Univerzity jí matka poslala v balíčku nahrávky katajjaqu a Tanya si uvědomila, že podobné písně slýchávala v dětství. Při jejich poslechu se jí začalo stýskat po domově. 
Začala se sama učit. Protože nebyl nablízku nikdo, s kým by si mohla zkoušet vokální souboje, vymyslela si svou vlastní techniku. 
Po roce se s kamarádem jen tak pro zábavu přihlásila do soutěže, kterou pořádalo místní rádio. Tam je uslyšeli lidé z festivalu Yellowknife a zařadili do programu. Následovaly další akce a když Tanya přijela vystavovat své obrazy na Great Northern Arts Festival, dozvěděla se, že se organizátorům nedostává hudebníků. Souhlasila se sólovým vystoupením, prvním v životě... Koncert zaznamenali dva islandští filmaři a nenechali si to pro sebe. Vše v roce 2001 vyústilo ve společné světové turné se zpěvačkou Bjork. Tanya zpívá také na jejím experimentálním albu Medulla.
Odtud pak cesty vedly k soundtracku filmu Drawing Restraint 9 režiséra Matthewa Barneye. Ten prý o ní prohlásil: "Slyším vrčení z nejhlubší jeskyně, co si jen dokážu představit. Početnou dada kapelu,
zakletou uvnitř drobného těla. Zvuky neočekávané od lidské bytosti."
V Evropě koncertuje Tanya úspěšně od roku 2003, kdy se také objevila v Praze. To už byla provdaná za baskického hráče na txalapartu Felipe Ugarteho, s jehož bratren Imanolem a Oliverem Schroerem natočila album Iluani Erren(2004). Na dalším albu Sinaa (2005) je nekonvenční přístup Tanyi sklouben s elektronikou, s vícenásobným vrstvením vokálů a také účastí Bjork, která se za doprovodu klavíru ve skladbě Ancestors pouští s Tanyou do provokativní improvizace. 
V roce 2008 vystupovala Tanya s newyorským avantgardním smyčcovým kvartetem Kronos Quartet, společně představili kompozici Nunavut, s níž se vydali napříč Spojenými státy a skončili v newyorské Carnegie Hall. 
V témže roce vyšlo i album Auk na kterém hostoval i Mike Patton z Faith No More. 
V roce 2008 byla Tanya Tagaq hostem ostravského hudebního svátku Colours of Ostrava. Byla jednou z těch, kteří si srdce obecenstva získali doslova bezezbytku. Naprosté odevzdání se emocím a přijímání jich publikem vzbudilo zvláštní reakce. Došlo i na slzy. 
Tak pokud se nebojíte, můžete si pustit jeden záznam z letošního festivalu Womad. A pokud vás to neodradí, ba naopak, budete chtít slyšet víc, pak tady mám ještě jednu live ukázku. Pamatujte ale, že zprostředkovaně přes malé video jsou emoce těžko sdělitelné. I tak jsem ale měla z poslechu husí kůži. Doporučuji si do konce poslechnout hlavně tu první. Neskutečné...
zdroj obrazu - jedno z děl Tanyi.
zdroj textu: Jiří Moravčík, Když píseň tluče křídly do oken 
***

Záhadný interpret - díl čtrnáctý

20. listopadu 2010 v 18:04 | Robka |  Pro zajímavost
Zase po delší době přicházím s hudební hádankou. Naposledy jsme odhalovali 1. listopadu Jimmyho Page, což se podařilo rozluštit všem, kteří se hádání zúčastnili. 
Dnes se podíváme trochu hlouběji do hudební minulosti. Člověk, jehož jméno budeme hádat, je považován za jednoho ze zakladatelů a průkopníků hudebního stylu soul. Je známý pod přezdívkou "The King of Soul" a jeho neobyčejné hlasové schopnosti ho řadí mezi nejlepší zpěváky historie. Pomohl také zpopularizovat soulovou muziku a inspiroval mnoho pozdějších umělců v tomto žánru, jako například Arethu Franklin, Otise Reddinga, Stevieho Wondera a Jamese Browna.
...
Narodil se 22. ledna 1931 v Clarksdale v Mississippi, tedy v místě, které bývá označováno za kolébku blues. V roce 1933 se jeho rodina přestěhovala do Chicaga. V dětském věku začal zpívat se svými sourozenci ve skupině, zvané The Singing Children. Jako teenager byl hlavním zpěvákem ve skupině Highway QC's. V roce 1950  nahradil R.H. Harrise v pozici hlavního zpěváka známé gospelové skupiny The Soul Stirrers. Pod jeho vedením skupina nazpívala a nahrála pod labelem
Specialty Records hity: "Peace in the Valley", "How Far Am I From Canaan?", "Jesus Paid the Debt" a "One More River" a spoustu dalších gospelových písniček.
Jeho první popový singl, "Lovable" (1956), vydal pod krycím jménem, aby neztratil své gospelové fanoušky (zpíval se skupinou Soul Stirrers do roku 1957). Nicméně, nikoho tím neoklamal. Jeho jedinečný a osobitý zpěv byl lehce rozpoznatelný. Art Rupe, šéf Specialty Records, mu dal své povolení nahrávat gospelovou hudbu pod svým skutečným jménem, a teď byl nešťastný z toho, co spolu s producentem Bumpsem  Blackwellem dělali. Rupe očekával, že bude dělat podobnou gospelovou hudbu, jako jiní uměleci ze Specialty Records, např. Little Richard. Když se Rupe přišel podívat do studia a slyšel ho zpívat, dost se naštval. Po hádce mezi oběma producenty zpěvák a Blackwell opustili label. V roce 1957 podepsal smlouvu s Keen Records. Jeho první singl pod tímto labelem se držel šest týdnů na první příčce žebříčku Billboard R&B chart. Song měl také úspěch v žebříčku Billboard pop chart, kde se první příčky držel tři týdny.
V roce 1961 nastartoval své vlastní vydavatelství SAR Records, tento label vydával umělce, jako byli  The Simms Twins, The Valentinos, Bobby Womack a Johnnie Taylor, on sám pod ním však své skladby nevydával. Jeho nové vydavatelství bylo RCA Victor. Pod ním vyšly singly  Chain Gang, což byl jeden ze singlových hitů, "Bring it on Home to Me" , "Another Saturday Night " a "Twistin' the Night Away ". Kritikou nejlépe přijaté album Ain't That Good News mu vyšlo v roce 1964.
V prosinci roku 1964 umírá. Byl za nejasných okolností zastřelen v jednom hotelu v Los Angeles.
Tak zkuste tipnou, kdo to je. Pokud si nejste jistí, pusťte si písničky pod perexem, myslím, že ho určitě poznáte. Přeji vám hezký poslech a úspěšné hádání.

Pečení perníků

19. listopadu 2010 v 18:38 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Letos jsem se pustila do pečení perníků mimořádně brzo, mám totiž dovolenou, tak abych ji využila. A taky už jsem se nemohla dočkat. Podle množství, které se toho nakonec vyklubalo, je budu zdobit do Vánoc. 
Udělala jsem vám takovou menší obrazovou reportáž, tak se na to můžete kouknout.

BBC Electric Proms - Satan You Kingdom, Monkey & Houses of The Holy

18. listopadu 2010 v 21:04 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Na dnešní večer jsem si nachystala ještě poslech části koncertu Electric Proms. Je to úplně nové video, které obsahuje písně Satan You Kingdom Must Come Down, Monkey a Houses of The Holy. Tak jestli se vám ještě nechce spát, můžete si to pustit. Já se přiznám, že ten koncert mám stažený a v nejbližší době se něj hodlám podívat. Při tomhle sledování totiž tak nějak pořád doufám, že v létě se mi splní moje velké přání a budu toho svědkem naživo. Kéž by...

Nová data amerického turné 2011

18. listopadu 2010 v 17:22 | Robka |  Info
Zde jsou nová data amerického turné Roberta Planta a Band of Joy:
13. leden - charitní koncert na podporu léčby rakoviny, Hammersmith Apollo
18. leden -Thomas Wolfe Auditorium, Asheville NC
19. leden -Peterson Events Center, Pittsburgh PA
21. leden -Hill Auditorium, Ann Arbor MI
22. leden -Sony Centre for Performing Arts, Toronto CAN
25. leden -House of Blues, Boston MA
29. leden -Beacon Theater, New York NY
1. únor -DAR Constitution All, Washington DC
5. únor -Fox Theatre, Atlanta, GA
8. a 9. únor -War Memorial Auditorium, Nashville TN