Únor 2011

Nejhezčí písničky podle mě, aneb kouzlo okamžiku

28. února 2011 v 20:15 | Robka |  Výběry
Zjistila jsem, jaké typy článků lidi nejvíc přitahují. Jsou to výběry, různá nej, jako třeba nejhezčí akustické písně, nejkrásnější písničky o lásce a tak. Možná nejen tyhle, ale je fakt, že kolem Valentýna jsem měla na své poměry docela velkou navštěvovanost právě u takových článků. Někdy by mě fakt zajímalo, co ti lidi třeba čekali pod názvem Nejkrásnější písničky (o lásce) a jak se potom asi tvářili, když viděli ten výběr. Myslím, že Otise Reddinga nebo Rushe, případně Zeppeliny asi moc lidí, kteří hledají valentýnské písně, neposlouchá. Asi se znechuceně odvrátili a odešli na jiné stránky, to se už ale nedozvím.
Tyhle výběry jsou dost ošemetná věc. Představují prostě obraz toho, co se líbí vám a to se nemusí vždycky shodovat s většinou. Před nějakým časem jsem měla takový nápad udělat si žebříček nejlepších rockových hitů - ten název je trochu zavádějící, protože některé z nich nejsou hity ( a některé nejsou ani rockové), ale jsou podle mě nejlepší. Je pravda, že ty osvědčené a provařené hity mi trochu znechutilo rádio, kde hrají od každé kapely vždycky to, co je nejúspěšnější, logicky. Takhle se mi zprotivila spousta písniček. S některýma z nich je to skoro jako se vzácným kořením. Když to přeženete, jídlo bude nepoživatelné. Ale když budete dávkovat opatrně a s citem, budete překvapeni, jaké docílíte výborné chuti.
Ale zas na druhou stranu, každý má určitě tu svou písničku, nebo i víc, která se mu nikdy nepřejí, jako chleba. Teď nechci říct, že by to bylo dáno tím, jak je obyčejná. Ale i když ji posloucháte posté, pokaždé si na ní pochutnáte.
Tak mě napadlo vybrat tři písničky, které jsou pro mě jako chléb. Které můžu vždycky a mám je nejradši. Je to malé množství, ale já se nechci přejíst, i když bych si možná udělala bohatou tabuli. Ale schválně chci využít kouzla okamžiku a teď se rozhodnout, které to budou. Pokud se budete chtít připojit, tak budu ráda. Napište mi tipy na váš "chlebíček".

Robert Plant - foto 20. 5. 2000

27. února 2011 v 20:54 | Robka |  Fotky
Opět po delším čase jsem se odhodlala přidat nějakou fotku Roberta do archivu. Tahle je z roku 2000, květnová, to je z doby, kdy Robert hrál se svou prázdninovou kapelou Priory of Brion. Ta pak koncem téhož roku ukončila své putování po klubech.
Víte, co mě připadá? Že tady má Robert takový arabský výraz. Nevím, proč na mě tak působí, možná to dělá taky ta krásná košile a kratší sestřih vlasů, ale oči - jsou prostě takové orientální. Nezdá se vám?
Jinak samozřejmě nemusím podotýkat, že mu to na té fotce sluší, to je jasné.

Johnnie Ray

27. února 2011 v 15:44 | Robka |  Inspirace a vlivy
Dalším z umělců, které hodlám v této rubrice "rehabilitovat", je Johnnie Ray. Tento dnes už zapomenutý interpret ( u nás vlastně neznámý) měl vliv i na pozdější tvorbu Elvise Presleyho i Boba Dylana. A abych uvedla na pravou míru i to, proč ho uvádím jako jeden z vzorů, nebo inspirací pro Roberta Planta, ten ve své sólové tvorbě rovněž odkazuje na Johnnieho, konkrétně v písni White, Clean and Neat, na albu Now and Zen z roku 1988 (zdroj).

Johnnie Ray, celým jménem John Alvin Ray, se narodil 10. ledna 1927 v Oregonu, USA. Byl to zpěvák, skladatel a pianista. V pozdních čtyřicátých letech se setkal se zpěvačkou Kay Starr , která měla velký vliv na jeho kariéru. Pokusil se zakotvit v Hollywoodu, ale neuspěl, a tak zamířil do Detroitu; uprostřed rasového násilí a nenávisti se ocitl jako jediný bílý umělec v černošském klubu The Flame Show Bar. Bylo to někdy kolem roku 1950 a Johnnie prokázal schopnost předvést všechny ty bluesové věci, jako Whiskey & Gin, Pretty Eyed Baby, Tell The Lady I Said Good Bye. V té době Ray zpíval s některými velikány těch časů, například s bluesovou zpěvačkou LaVern Baker.
Zajímavou skutečností je, že Johnnie trpěl od dětství handicapem, ve třinácti letech přišel vlivem úrazu o 50% sluchu - poranil si levé ucho a od čtrnácti let nosil naslouchadlo. Díky tomu se ale zrodil jeho jedinečný styl zpěvu, kdy pečlivě formuloval slova a fráze. Naslouchadlo nosil až do své smrti v roce 1990.
V roce 1951 měl Ray svůj první hit Whiskey and Gin, následující rok už ovládl žebříčky s písněmi Cry a The Little White Cloud That Cried. Ke svému typickému interpretačnímu stylu také zahrnul teatrální prvky, později spojované s rock and rollem - mlácení do klavíru, svíjení se na podlaze a pláč - pro tohle byl přezdíván například Mr Emotion. Stal se idolem dospívající mládeže, sám byl velmi pohledný mladý muž - ovšem s náklonností ke stejnému pohlaví, což ho dvakrát přivedlo před soud. Přesto se nakonec oženil, v roce 1952 si vzal Marilyn Morrison, se kterou ale vydržel pouze rok a v roce 1954 se rozvedli.
Johnnie Ray byl bezpochyby jedním z velikánů své doby, zbožňovaným davy fanoušků, z nichž mnozí mu zůstali věrní dodnes. Když jsem četla komentáře k některým videům na Youtube, dýchla na mě z nich atmosféra rodinných večerů někde daleko za mořem, kdy si rodinka při posezení na terase pouštěla právě Johnnieho Raye. A teď na tyhle okamžiky při poslechu můžou vzpomínat.
Tak si to poslechneme taky.
zdroj fotky

Hudba jako afrodisiakum

26. února 2011 v 21:10 | Robka |  Výběry
Rozhodla jsem se na téma týdne podívat z trochu jiného úhlu. Asi se mnou budete souhlasit, že sex a hudba to jde dohromady. A co víc, hudba může na naše smysly působit podobně. Při poslechu oblíbených melodií se totiž v těle uvolňuje látka, zvaná dopamin a ta způsobuje, že se cítíme tak skvěle, že zažíváme až euforické stavy. Samozřejmě existuje hudba, u které je to naopak, když budeme poslouchat třeba dechovku (pokud tedy dechovka není vašim oblíbeným žánrem, ale to asi tady na blogu nehrozí), tak se libé pocity nedostaví. Stejně tak bychom si asi těžko dovedli představit, že v intimních chvilkách s milou osobou budeme poslouchat třeba "Polámal se mraveneček" v podání asexuálních tlouštíků Maxim Turbulenc.
Ale je hudba, která je přímo stvořená k tomu, aby se poslouchala ve dvou. Třeba legendární rockové a metalové balady, přezdívané jako oplodňováky, nebo písně, které mají v textu, případně v projevu zpěváka(čky) sexuální podtext. Právě takovým písním jsem chtěla věnovat dnešní článek.
Našla jsem jeden takový žebříček sexy písní, který celkem vyhovuje mému vkusu. Abych to upřesnila, nemám ráda takové ty klipy, ve kterých se musí objevit polonahé tančící krásky a chlapi s naolejovanými svaly, machrující u svých aut. Ale některé písničky ani nepotřebují divadýlko a je z nich jasné, o co jde. Právě několik takových jsem si zvolila a udělala si takový malý výběr.

Koncert Steve Lukather Band v klubu Fabric, 24. 2. 2011

25. února 2011 v 15:13 | Robka |  Akce
No jo, byla jsem pověřena, abych napsala pár řádek o včerejším koncertu pana Lukathera a jeho skupiny. Nečekejte ode mně žádnou odbornou recenzi, Bůh chraň, že bych chtěla do řemesla fušovat odborníkům a zvlášť když jde o koncert hudebníka, jehož tvorbu nemám vrytou pod kůži. Možná se tam ale po včerejšku zaryje hlouběji a někdy příště se pustím i do odvážnějšího hodnocení. Bude to tedy pouze náš příběh.
Takže... včera jsem se vypravila s kolegyní a našimi dvěma syny puberťáky na dlouho a toužebně očekávaný koncert do klubu Fabrik. Vyzbrojeni lekcemi poslechu nového Lukatherova alba All's Well That Ends Well a částečně i předešlých sólovek jsme nejprve zakotvili v nedaleké hospůdce, abychom natankovali tekutiny. Pak jsme zapluli do klubu, kde už (ne)překvapivě začínalo být narváno.
Přesto se nám s Dankou - budu ji jmenovat, abych nepsala kolegyně, což zní tak cize - povedlo získat místa poměrně blízko pódia a když jsme se podívaly mezerou mezi rameny dvou sympatických chlapíků, kterým do dvou metrů moc nechybělo, dokonce jsme viděly i mikrofon, bicí a klávesy na pódiu. A jako správné ženské jsme se snažily zapůsobit na jejich city, takže nás nakonec pustili před sebe. Pokud by náhodou některý z vás, hoši, omylem zavítal na tyto stránky, tak vám mooc děkujeme. Kromě dobrého výhledu jste nám dodali i sebevědomí a pocit, že to s námi ještě není tak špatné. Možná za pár let skončíme někde vzadu... Synátoři byli rádi, že se matek zbavili a vmísili se do davu, který za námi začal pomalu narůstat.
Celá akce měla vypuknout v osm hodin, ale došlo k malinkému, asi patnáctiminutovému skluzu. Potom na pódium vylezl pořadatel a oznámil nám, že : můžeme fotit - hurá, ale jen první tři písničky - nevadí. Pak už schovat mobily a foťáky, protože kapela si to nepřeje - nedivím se. A to nejhlavnější - Steve Lukather Band přichází!!! Hlavní protagonista si samozřejmě dával na čas a objevil se na pódiu jako poslední, už za zvuku prvního songu - prvního z alba All's Well... Darkness in My World.
Rozjezd byl malinko vlažnější, ať už se to týkalo publika, které využívalo hlavně možnosti rychle něco vyfotit, tak bandu. Ale během třetí písničky bylo vidět zřetelné uvolnění - foťáky se pomalu přesunuly do kapes a fandové, složení z devadesáti procent z pamětníků, si už naplno užívali skvělé hudební produkce. Steve Lukather nám mezi písničkami vždycky něco pověděl( byl dost ukecaný)- při jednom vstupu nás moc chválil a chtěl vědět, kolik ženských je v publiku:-) Pak taky vzpomněl na nedávno zemřelého Garyho Moora, který byl jeho vzorem a jemuž věnoval jednu z písní. Další z písniček byla věnována jeho mamince.
Kapela celkově byla fantastická. Bubeník Eric Valentine svými žonglérskými kousky a závratně rychlou a dokonalou hrou budil obdiv a jeho sóla byla naprosto geniální a vymykající se mému chápání. Došlo taky na jeho proslulé číslo "běh za bicí soupravou". Baskytaristka Renee Jones ukázněně držela rytmus a přidávala vokály - mimochodem je to žena klávesáka Steve Weingarta. Tento nejmenší člen celé kapely (fakt mě pobavilo, jak jsou všichni malí, až na tu baskytaristku), měl také prostor k předvedení svého sóla. No a pan mistr Lukather hrál jak pánbůh, vůbec jsem nemohla spustit oči z jeho rukou na hmatníku kytar - kterých vystřídal asi šest, včetně akustické.
Dalo by se říct, že čím déle hráli, tím lepší atmosféra byla jak v hledišti, tak na jevišti. Pánové (a paní) muzikanti podali opravdu vynikající výkony, při kterých bylo vidět, jak se s nástroji doslova mazlí, jak si to užívají. Při těchhle klubových akcích je moc fajn ta provázanost jeviště s hledištěm, to, jak mají k sobě blízko. Mám moc ráda tyhle klubové koncerty, hlavně pro tuto intimní atmosféru, takřka z očí do očí.
Co vám mám povídat, nakonec byly dva přídavky, hráli dvě a čtvrt hodiny a vůbec se nám nechtělo domů. Všichni čtyři - včetně našich puberťáků - jsme odcházeli s nadšením a s úsměvem a my s Jirkou s přesvědčením, že určitě ještě některý z koncertů Ostrava Jazz Night festival navštívíme.
Teď se pokusím přidat koncertní setlist, možná (určitě) nebude úplný, tak bych uvítala případné připomínky od těch, kteří tam byli a pamatují si to líp, než já:
Darkness in My World
Always Be There For Me
Extincion Blues
68
Brody's
On My Way Home
You will Remember
Don't Say It's Over(instumental)
Tumescent (+drum solo)
Out of Love (Toto)
While My Guitar Gently weeps (Beatles cover)
Tears Of My Own Shame
Can't Look Back
1. přídavek
Flash In The Pan
2. přídavek
The Road Goes On (Toto, akustická)
Upozorňuji, že pořadí písní nemusí být správné.
A závěrem ještě ochutnávka:
Steve Lukather - Tumescent live in Osnabrück 6. listopadu 2010
***
V celém článku najdete ještě několik fotografií.

DVD Irvine At Meadows

23. února 2011 v 14:15 | Robka |  DVD, dokumenty
Z období let 1994 - 1999, kdy se znovu spojili pánové Page a Plant, nám kromě dvou vynikajících alb zůstalo také DVD No Quarter, oživující písně Led Zeppelin v novém hávu. Pro ty, co by chtěli ještě větší porci muziky těchto dvou skvělých hudebníků, je tady možnost opatřit si další DVD - Live At Irvine Meadows.
Nejde o oficiální záznam, který by byl ošetřen pečetí Jimmyho Page, jako tomu je u No Quarter. Koncert v kaliforském Irvine 3. října 1995 byl vydán společností Woodstock Tapes a i když kvalita zvuku je vynikající, obrazově trochu pokulhává. Zejména působí rušivě logo Woodstock v levém horním rohu obrazovky, pak také obrazová sekvence v písni No Quarter, která je stvořena ze záběrů z Walesu a psychedelických barevných obrazců - ale pro tyto záběry nevidíme, co se děje na pódiu. Obraz celkově není úplně jasný a při větším rozlišení jsou slabě vidět kostičky, což by se u oficiálního vydání nestalo. Ale dost kritiky obrazu, přes všechny tyhle malé mouchy to DVD stojí sakra za to.

Kapela kolem obou muzikantů je v tomto složení: charismatický Charlie Jones na basu a baskytaru, sympaťák a stále usměvavý nadšenec Michael Lee na bicí, záhadný mnich Porl Thomson (kterému záhadně změnili na obalu jméno na Paul) hraje na kytaru, mandolinu a banjo, Phil Andrews na keyboards, Jim Sutherland na bodhram a hurdy-gurdy man Nigel Eaton na niněru. Orientální atmosféru obstarají The Egyptian Pharaos a další barvy přidá londýnský symfonický orchestr.

Bezhlaví rytíři - hádanka

22. února 2011 v 10:29 | Robka |  Pro zajímavost
Vymyslela jsem si pro vás dnes takovou hádanku. Před nějakým časem jsem tu dávala pár obrázků známých očí a vy jste hádali, komu patří. A dneska jsem si řekla, že se vůbec těm známým osobnostem nebudeme koukat do očí, ale podíváme se jim na nohy. Nebo teda - ne tak na nohy, jako spíš na typický postoj, poskok, posed...
Prostě - jistě jste si mnohokrát všimli, třeba když jste sledovali nějaký koncert, že mnoho zpěváků a kytaristů (baskytaristů) má svá gesta, způsob hry, prezentaci, zkrátka to, podle čeho jsou snadno identifikovatelní. Takže jsem se rozhodla, že vyberu pár hodně známých osobností, "useknu" jim hlavu a předhodím vám tu ty bezhlavé rytíře jako kořist. Vy na ně kouknete a předpokládám, že budete hned vědět, o koho jde. A pokud ne, tak nevadí. Je to jenom taková hra. Pokud uhodnete, napište mi, prosím, do komentářů svůj tip a příslušné písmenko. Takže si můžeme dát zahřívací kolo. Jo a ještě jsem zapomněla: pardon, pánové. Hluboce se vám omlouvám za zneužití.

A.
...

Na začátek něco opravdu lehkého.

Hudba mého dětství - 2. díl

21. února 2011 v 19:49 | Robka |  Píšu vám
Tento týden mám dovolenou, to znamená dost času na to, abych se věnovala už načatému tématu hudby mého dětství a raného mládí. Dovolím si na začátek trochu odbočit a ukážu vám něco oficiální scény té doby, která poznamenala každého člověka, zvláště mladého a žijícího v kolektivu.
Nebyla jsem nikdy z těch, které si své idoly osmdesátých let vylepovaly na zdi v pokojíčku, tato éra u mě přišla až později a to jsem si své plakáty vyráběla sama (ale lepit jsem je nemohla). Na čtvrtky papíru jsem ozdobně psala jména Iron Maiden a Judas Priest, ve školním pouzdře jsem měla jednu fotku Mejdnů, vystřiženou z časopisu a na tašce se skvěla placka Motorhead. Ale to už bylo mnohem později...
V těch dobách na základce a možná ještě tak první rok na střední jsem kolem sebe měla holky, které obdivovaly Dalibora Jandu, Víťu Vávru, Ivetku Bartošovou a jim podobné. Jandu jsem nesnášela už tehdy, hlavně proto, že se u zpěvu těch svých slátanin vždycky tvářil tak děsně sexy - pověstné bylo jeho mrkání. Jestli si chcete poslechnout song, který byl populární v roce 1984, tak na vlastní nebezpečí zde.
Zpívající bubeník Víťa Vávra měl hity jako Holky z gymplu, Citrónová holka - jeho písničky můžete taky slyšet třeba v Básnících. A víte, co je legrace? Jirka byl pozván v prosinci svým tatínkem na koncert rádia Čas - on teda vůbec nevěděl, na co jde. A tam slyšel právě všechny tyhle vykopávky socialistické kultury a ještě mohl sledovat, jak čtyřicátnice padaly do mdlob nad tím, že vidí a slyší své idoly z mládí. Horší je, že padaly do mdlob i některé mladší.
I Víťa Vávra si na koncertě zazpíval - přála bych vám vidět Jirkův výtlem, s kterým dorazil domů a jakou z toho měl srandu.
Myslím, že nemá cenu se moc rozšiřovat o Ivetce - píše se o ní pořád víc než dost a já bych jí nerada dělala reklamu. Asi každý ví, že začínala v duetu s Petrem Sépešim - nejznámější byly asi jejich Knoflíky lásky. Kdo to vydrží poslouchat dýl, než jednu minutu, ten ode mě dostane korunu.
No takže zase trochu popojedem... psala už jsem tady o Queen, jakožto jedné z prvních pořádných kapel, které jsem poslouchala. Queen dělali v osmdesátých letech taky pop, ale kvalitní ... prostě věděli, jak na to. Ale bylo horší, že jsem vlastně neměla nic, na čem bych mohla poslouchat - kromě magneťáku doma. Nebyly žádné osobní přehrávače - nevím, jestli už tehdy nezačínaly volkmeny, ale o tom jsem si mohla nechat jen zdát. Poslouchalo se kolektivně to, co kdo splašil.
Když jsem byla v druhém ročníku odejita z intru - abych se tam nezkazila - našla jsem si partu u nás v Ostravě. Chodili jsme na hřiště, pokuřovali a když měl někdo volný kvartýr, tak jsme se tam vecpali a samozřejmě průvodcem takových dýchánků byla vždycky muzika. Někdy v té době - rok 1984 - jsem zaslechla něco od Citrónů a dost dlouho mě tahle muzika držela. Citróni byli vlastně takoví naši Judas Priest, nebo Iron Maiden. Jejich texty jsem znala zpaměti - třeba zrovna teď si pobrukuju text písničky V tu ránu, o které jsem ale třeba vůbec nevěděla, že vyšla jako singl. Takové věci mě nezajímaly. Nebo písnička Ocelové město - o Ostravě, byla to naše hymna, nebo Revizor s textem - je to horor, nebo zdání, půl sta za mě, půl sta za ni - kdeže loňské sněhy jsou. Dneska by to bylo: šestset za mě, šestset za ni, do výplaty skoro týden, je to všechno jako zlý sen...(Ale zas někdo může namítnout, že dnes má šest stovek stejnou hodnotu, jako dřív padesátka).
Velký zážitek byl, když jsme byli s kamarádkou a kamarádem na koncertě Citrónů. V pauze na záchodcích někteří frajeři chlastali, atmosféra byla hustá a na konci ji ještě umocnili policisté se psy, kteří napochodovali na pódium, když jsme se dožadovali přídavku. Už nevím, proč tam vlastně ti policajti byli...asi jako všude, kam se člověk hnul.
Dalo by se říct, že v té době jsem poslouchala směsku - co kdo dal do placu a co se mi líbilo. Samozřejmě kromě těch populárních a režimem schválených písní jsem hltala i to zakázané ovoce - třeba Karla Kryla jsme si pouštěli s pocitem, že jsme děsní rebelové.
Můžu vám pustit pár svých oblíbených songů, ke kterým mám vztah (nebo je to vzpomínková záležitost). Jestli chcete, pojďte dál.

Pařížský dort z naší oslavy

20. února 2011 v 20:34 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Dnes proběhla oslava narozenin Lucie a mých, tak vám tady dám pár fotek. Hlavně našeho pařížského dortu, který jsem pekla podle receptu z těchto stránek. Jen jsem si ho trochu upravila, protože mám větší formu, takže pro přehled vám ho tady dám. Je fakt moc dobrý, ten krém je luxusní, jen je to kalorická bomba, takže nedoporučuji přepočítávat kalorie.
dortík

Těsto:
4 vejce
4 lžíce cukru moučka
4 lžíce polohrubé mouky
2,5 lžíce slunečnicového oleje
1,5 lžíce tmavého holandského kakaa
1 plná lžička prášku do pečiva
špetka soli do sněhu
Postup
Vyšleháme bílky se solí do pevna. Pak zašleháme 2 lžíce cukru, přidáváme postupně po jednom žloutky a zbylý cukr a přešleháme. Nakonec všleháme olej. Sypkou směs (mouka+kakao+prášek do pečiva) lehce vmícháme gumovou stěrkou do vaječné směsi. Upečeme v rozkládací formě na dort, kterou si předem vyložíme pečicím papírem, ve vyhřáté troubě. Radši pomaleji, trvá to cca 20 minut.
Krém
Připravíme den předem. Tři šlehačky(použila jsem obyčejné 31 %, ale kdybyste sehnali 40 %, jak je v původním receptu, bude to lepší), 3 čokolády na vaření .
Čokolády nalámeme do šlehačky a v hrnci zahříváme za stálého míchání až k varu. Vaří se to minutu, pak se nechá za občasného promíchání vychladnout a pak šup s tím do ledničky.
Poleva
2 čokolády na vaření a šest lžic studené vody dáme do hrnku a ve vodní lázni zahříváme, až se čokoláda rozpustí. Přidáme jednu lžíci másla a tři lžíce šlehačky. Necháme vychladnout na teplotu asi třicet stupňů a dort polejeme. Samozřejmě na upečený korpus nejdříve navrstvíme krém, kterého je opravdu hodně (trochu je třeba ho prošlehat, než ho budeme na dort dávat) a pak teprve polijeme polevou. Nahoru můžeme udělat ozdobu ze zbylé šlehačky, kterou si ušleháme se ztužovačem, aby lépe držela. Dozdobit je možno dle vlastní fantazie, použila jsem cukrové kuličky. Dobrou chuť.
A ještě jedno foto oslavenkyň.
oslavenkyně

Rok 1964 a Britská invaze

20. února 2011 v 14:40 | Robka |  Hity let minulých
Vrátíme se zase do minulosti, přesněji řečeno do roku 1964 a připomeneme si některé zásadní věci, které se udály na poli hudebním. Tak tedy, můžeme začít...
Asi nejvíc skloňovaným jménem v roce 1964 byli v hudbě Beatles. 7. února nastartovali úspěšné turné po USA, které otevřelo dveře dalším kapelám. Několikrát vystoupili v televizní show Eda Sullivana, natáčeli svůj první film A Hard Day's Night i stejnojmenné album. Tři jejich singly se objevily na prvním místě anglických i amerických žebříčků singlů. V témže roce vyšlo ještě další album Beatles For Sale.
16. dubna vydávají The Rolling Stones své eponymní debutové album a 5. června startují své první americké turné. Britská invaze začala naplno.
8. srpna vychází čtvrté album Boba Dylana, nazvané Another Side of Bob Dylan.
26. srpna The Kinks vydávají kultovní singl You Really Got Me. Za zmínku stojí, že v této nahrávce slyšíme jako doprovodného kytaristu Jimmyho Page. Údajně pak kolovaly po Londýně fámy, že zkreslené akordy leitmotivů ve skladbě vymyslel právě Jimmy, což Kinks naštvalo.
11. prosince je za záhadných okolností v Los Angeles zabit Sam Cooke. Ještě v tomtéž roce mu vyšlo album Ain't That Good News.
První album Yardbirds s názvem Five Live Yardbirds vychází v prosinci 1964. Na kytaru v té době hraje stále Eric Clapton.
Ze skupin, které v tomto roce vznikly, stojí za pozornost Who, Lynyrd Skynyrd, MC5, Moody Blues, The Jackson 5, Pink Floyd (i když někde je uváděn rok 1965).
Hudební kariéru začíná Marianne Faithfull a John Paul Jones, který si právě tehdy jako osmnáctiletý změnil jméno - původně to byl John Baldwin. Vydává svou první sólovou nahrávku - singl Baja, na jehož druhé straně byla skladba nazvaná A Foggy Day in Vietnam.
O tom, jak se vyvíjela česká (nebo spíš brněnská) scéna v 60. letech si můžete přečíst zde.
A jako tradičně si pustíme pár zajímavých nahrávek roku 1964:

Narozeninová Walking Towards Paradise

19. února 2011 v 8:12 | Robka |  80. léta
Tento víkend mě čekají příjemné povinnosti připravit oslavu narozenin svých a dcery, která už dosáhla věku, ve kterém jsem já si kdysi připadala děsně stará. A měla jsem na krku ji, tehdy čtyřletou roztomilou holčičku s kudrnatými vlásky. Tenkrát byla moje všechno a dneska už jsem si tak nějak zvykla na to, že si občas zavoláme a vidíme se  jednou za dva tři měsíce. Vždycky se na ni hrozně moc těším, ale pak jsem docela ráda, když si odjede žít svůj život a v naší domácnosti zavládne obvyklý klid. 
Občas mám výčitky svědomí, že nemám své dítě dost ráda, když jsem ráda, že po pár dnech zase zmizí. Ale je to asi přirozený proces odpoutání se - rozhodně je to lepší, než kdybych se doma utápěla v slzách a vyčítala jí, že se osamostatnila. Nakonec mám tu ještě Jirku a už vím, že mě tohle čeká za pár let i s ním a jsem na to připravená.
Tak se těším na to, až budu péct dort na zítřejší oslavu, až si otevřem víno a pokecáme, až budeme chvíli pohromadě jako za starých časů.
Dneska jsem se rozhodla tu dát jednu písničku, která je tak stará jako moje dcera - vyšla na albu Now and Zen, o kterém jsem už psala. Jsou to ta mnohými zatracovaná osmdesátá léta, kterým jsem se už v posledních článcích z přepadající nostalgie dost věnovala. 
V několikadenním předstihu tedy přeji Now and Zen všechno nejlepší a ať si nachází nové a nové posluchače i dneska. ŠŤASTNÉ 23. NAROZENINY. 

Walking Towards Paradise
***

Hudba mého dětství - 1. díl

18. února 2011 v 21:19 | Robka |  Píšu vám
Rozhodla jsem se vás pobavit článkem na téma hudby mého dětství. Napadlo mě to už když jsem psala článek o módě osmdesátých let a najednou začala vzpomínat na své první hudební idoly, nebo spíš na hudbu svých hodně mladých let, kterou jsem měla k dispozici. Je možná taky trochu zajímavé sledovat, jak se můj hudební vkus měnil s lety a hlavně v důsledku prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, v důsledku puberty a v neposlední řadě v důsledku toho, k čemu jsem se dostala.
Teď mě napadá, jestli na vás ten článek nepůsobí trochu sebestředně, to bych nerada. Jen jsem si říkala, že by vás to třeba - některé - mohlo zajímat a že se možná rádi kouknete, jaké (mnohdy úsměvné, mnohdy doslova hrozné) věci jsem poslouchala jako malé škvrně.

Let The Boogie woogie Roll

16. února 2011 v 20:00 | Robka |  Robert Plant & a další
Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych tady napsala něco o Grammy - jak už jsem se vyjádřila v komentáři pod předchozím článkem. Je fakt, že jsem v tomhle směru dost nekritická. Robert Plant byl nominován na Grammy ve dvou kategoriích a kdyby aspoň v jedné z nich uspěl, určitě bych byla spokojená a nijak bych Grammy neřešila. Věřím tomu, že on sám to neřeší vůbec, tyhle ceny totiž opravdu ztrácejí (nebo už dávno ztratily) prestiž. Vypadá to někdy skoro tak, že ten, kdo nemá Grammy, je na tom hudebně líp, než ten, kdo jich má třeba deset.
Třeba taková skupina Lady Antebellum. Ti byli letos jasnými vítězi, nevím teď přesně počet cen, které získali, ale mám pocit, že jich bylo pět. Je to mladá skupina, kterou u nás asi moc lidí nezná, abych se přiznala, patřím mezi ně. Je to country skupina, což může potěšit v tom, že nahrávku roku získali oni a ne Eminem. Ale když si poslechnete tu úžasnou nahrávku roku, zjistíte, že je to jen taková rádiová vata. Líbivá popina, plochá melodie, vokál bez emocí. Vůbec nevím, co by na tom mohlo být tak úžasného. No ale nic.. v dnešní době netřeba velkých věcí - pro stádo posluchačů je to určitě dobrá pastva.
Nezlobte se, že o tom takhle píšu - nevyznám se v tom, ale je mi jasné, že to stojí za pendrek. To je tak asi vše k tomu... a teď bych mohla konečně začít psát něco o písničce, kterou jsem si vybrala na dnešní den. Pokud si vzpomenete na album Sixty Six To Timbuktu z roku 2003, na ten výběr, na best of, které vlastně žádným "správným" best of není, možná si taky vzpomenete na písničku Let The Boogie woogie Roll. Už v roce 2002 vyšla na albu Joolse Hollanda - Small World Big Band Volume Two - More Friends a Robert Plant ji zařadil právě na svůj výběr. Když posloucháte desku s touto nahrávkou, je na ní opravdu hodně dobře vidět ta hudební cesta Roberta Planta, kterou se jako červená stužka proplétá jeho láska k blues, rock'n'rollu, ale třeba i k world music.
Let The Boogie woogie Roll je energická skladba, s atmosférou starých časů. A zpívá ji tak, že to vypadá, že se pro tohle narodil.
za pozornost stojí určitě i taneční kreace...

Jerry Lee Lewis - Whole Lotta Shakin'

14. února 2011 v 21:01 | Robka |  Nezařazené
Před dávnými časy - asi někdy loni - jsem narazila při nákupech v jedné trafice na DVD Legends of Rock'n'roll. Za pouhých 60,- korun se na mě z papírového obalu koukali B. B. King, Bo Diddley, James Brown, Little Richard, Fats Domino,Ray Carles a Jerry Lee Lewis. Všechny tyhle veličiny na jednom koncertě, samozřejmě jsem to musela koupit.
Osud tohoto hudebního nosiče se ovšem naplnil až teprve nedávno. To když jsem si přerovnávala DVD a vytáhla asi tři, které se mezi nimi povalovaly ještě s pečetí lepicí pásky na obalu. Udělala jsem si tedy hudební hodinku s legendami. A zastyděla jsem se, že mi trvalo tak dlouho se k tomu dokopat.
Je to totiž úžasné! Skoro jsem u toho nevydržela sedět v klidu a musela se pořád vrtět a tleskat si do rytmu. Nejlepší podle mě - můj první dojem - je vystoupení Jerryho Lee Lewise. Je to prostě ďábel a dokáže ty lidi fakt dostat pořádně do varu.


Ceny Grammy

14. února 2011 v 18:37 Info
Dávám zde seznam umělců, oceněných na letošních Grammy. Bude to výběr jen z těch, o kterých jsem se zde někdy zmiňovala. Pokud chcete vidět seznam všech oceněných, klikněte na zdroj.