Březen 2011

Frank Yamma - Colours 2011

31. března 2011 v 21:20 | Robka |  Akce
Letos jsem se tady ještě moc nerozepisovala o svých dojmech z nadcházejících Colours. Byla jsem zatím ve svém hodnocení výběru kapel trochu opatrná, přece jen jsem asi moc žila v očekávání, které přiživily loňské zprávy o tom, že Robert Plant by se rád vrátil do Ostravy. Takže logicky trochu zklamání z toho, že to opět nevyšlo, u mě bylo, proč to nepřiznat. Ale vzápětí jsem si to kompenzovala tím, že jsem se rozhodla překročit hranice našeho státu, abych si splnila svůj sen. Takže teď už se můžu dívat na program letošních Colours bez zatrpklého pohledu zklamaného fanouška.
V jediném letošním článku o festivalu jsem se zmiňovala o tom, jak se mi vždycky líbilo, že si troufají přivézt do Česka zcela neznámou hudbu. Člověk se díky nim může neustále hudebně vzdělávat, pokud tedy má zájem. Jejich orientace na World music je mi sympatická, protože ráda objevuji nové kapely a právě tato "škatulka" nabízí nepřeberné množství nejrůznější hudby ze všech koutů světa.
Vlastně se k ní označení "škatulka" vůbec nehodí. World music je totiž hudba bez hranic, jejímž jediným identifikačním znakem je respektování kulturní historie jednotlivých národů. Takže to může být třeba hudba Tuarégů, kteří v boji za nezávislost střídali v rukou kytary se zbraněmi, nebo kříšení českého folklórního dědictví v originálním podání Tomáše Kočka. Jsem ráda, že na Colours zachovávají dost velký prostor právě interpretům z této oblasti, které bychom jinak v našich končinách těžko měli možnost vidět.
Letošní jubilejní ročník možná trochu zklamal očekávání těch fanoušků, kteří čekali původně avizované hvězdy minulých let. Na fóru Colours se objevují i tyto zklamané hlasy, remcající a kritizující. Musím říct, že bych taky uvítala opakování některého ze silných zážitků, které jsme v minulosti měli možnost na festivalu shlédnout. Ale zase na druhou stranu je pravda, že většina z nich mi byla do té doby neznámá, takže se letos budu těšit na to, že mě něco překvapí a zaujme natolik, že si to dám do svého osobního žebříčku toho nejlepšího.
Colours jsou zkrátka opakem většiny tuzemských festivalů. Místo aby lákali na prověřená jména, nabízejí poznání a rozšíření obzorů, což každý neocení. Ale i tak si zachovávají velký zástup příznivců, který naznačuje, že lidi se zajímají o hudbu hlouběji, než jen posloucháním rádií. Letos se organizátoři vytáhli s jedním velmi zajímavým jménem, které mě potěšilo zatím asi nejvíc. Loni na podzim jsem do rubriky world music psala článek o Geoffrey Gurrumulovi, alborginském hudebníkovi, který zpívá zhudebnělé příběhy Dreamtime. Dreamtime, to je historie prastarého národa australských Alborginců, ústně předávaná z generace na generaci.
Letos se mezi jmény účinkujících objevil Gurrumulův "kolega", Frank Yamma. Jeho křehké písně s doprovodem akustické kytary, zpívané emotivním hlasem jsou velmi podmanivé. Tento koncert si určitě nenechám ujít a vám tady dám aspoň ukázku z jeho zajímavé tvorby. Seznamte se, prosím:

Like I've Never Been Gone

30. března 2011 v 19:49 | Robka |  80. léta
Přiznám se vám, mívám výčitky svědomí, že se tady většinou objeví jen tento pravidelný středeční výlev - většinou jediný článek týdně, který je zaměřen zcela na Roberta Planta sólo. Skoro vždy mi trvá dost dlouho, než vyberu nějakou písničku, která tady ještě nebyla. Přece jen po skoro třech letech mého řádění na těchto stránkách už jsem toho napsala spoustu a existuje jen málo písní, o kterých bych se aspoň nezmínila. Ta dnešní patří do kategorie těch, o nichž už jsem psala, ale dosud jsem neměla tu čest vám ji představit v plné parádě. Takové řeči o tom, že je to nádherná věc, jsem sice napsala do tohoto článku o albu Pictures At Eleven, ze kterého písnička pochází, ale... přece jen je lepší, když se o jejích kvalitách přesvědčíte sami.


Zpěv se dokáže do duše zaříznout stejně silně, jako nádherné tóny Bluntovy kytary. Tahle bluesová posmutnělá nálada je Robertovou doménou, jeho hlas mě vždycky přesvědčí, že to, co zpívá, je opravdové. Nelze, než mu věřit každé slovo.

William Golding - Pán Much

29. března 2011 v 21:04 | Robka |  Beletrie
Williamu Goldingovi se podařilo ve své prvotině vylíčit příběh, který zdánlivě začíná jako romantické dobrodružství skupiny chlapců na idylickém, opuštěném ostrově. Ocitli se zde po havárii letadla, které je mělo evakuovat z Británie po jejím napadení. Počáteční nadšení z toho, že na ostrově nejsou žádní dospělí a že si tedy budou moci vládnout sami, se ovšem záhy rozplyne v boj o moc, úpadek morálních hodnot a všudypřítomný strach.

Hlavním hrdinou knihy je Ralph, chlapec, který zosobňuje symbol čistoty a odpovědnosti. Jeho věrným druhem se stává neohrabaný outsider, přezdívaný pro svou tloušťku Čuňas; jak ale záhy vyjde na povrch, pod Čuňasovým těžkopádným zevnějškem se skrývá schopnost racionálního myšlení. Ovšem Čuňas je pouhý intelektuál, bez schopnosti vykonávat činy.
Protikladem Ralphovi a Čuňasovi je Jack, vedoucí pěveckého sboru, původně spořádaného až tupě poslušného. Jack má v sobě zakořeněnou touhu po moci, pro kterou je schopen udělat cokoli.
Na samém počátku příběhu se Ralph setkává s Čuňasem a objeví společně velkou lasturu. Čuňase napadne, že by se s její pomocí mohli shledat s ostatními chlapci, roztroušenými na ostrově. Lastura se pak stává jedním ze symbolů udržení pořádku a vlády.
Skupinou chlapců, jejichž věk se pohybuje mezi šesti až dvanácti lety, je Ralph zvolen jako náčelník. Není to jen pro vlastnictví lastury, Ralph je rozumný a odpovědný hoch. Ostatní cítí, že jeho vedení přinese do jejich řad klid a spořádanost, ovšem až na Jacka, který se cítí být uražen. Zpočátku se vše jeví dobře, chlapci společnými silami staví přístřešky a udržují signální oheň na hoře, pro případ záchrany. Ovšem velmi brzy se vloudí rozklad do tohoto idylického společenství. Těch, kteří zodpovědně pracují ve prospěch většiny, ubývá. Chlapci, kteří nemají nad sebou žádnou vážnou autoritu, si takříkajíc dělají, co chtějí.
Ralph se snaží udržet pořádek, ale naráží na odpor Jacka a jeho družiny. Z tohoto původně spořádaného a poslušného sboru se stali lovci, kteří se za pomoci primitivně vyrobených zbraní pokouší ulovit prase. Lov se stal pro ně jediným cílem a po prvním vítězství v podobě zabitého prasete je už nic nezastaví.
Je zde ještě jeden problém, přítomnost obludy, jejíž existenci svými historkami lovci přiživují. Mezi chlapci se šíří strach, zvláště mezi těmi malými, zvanými mrňousové a tento strach je hlavní příčinou rozkolu. Na jedné straně je logické vysvětlení, že žádná obluda neexistuje, jak tvrdí Čuňas, kterého ovšem nikdo nebere moc vážně. Na straně druhé je touha Jacka obludu porazit a tím upevnit své postavení na ostrově. Ralph s Jackem pátrají po obludě společně a skutečně narazí na něco podivného. Ovšem zda se jedná právě o obludu už nezjistí, protože utečou.
Jack a jeho lovci slibují řešení po příkladu přimitivních národů. Z každé kořisti, kterou uloví, bude část obětována neznámé obludě, aby je nechala na pokoji. Touha po zabíjení u nich nevznikla z potřeby utišit hlad, na ostrově je dostatek jiného jídla. Ale s každým zabitým prasetem se tito lovci propadají až na úroveň barbarů, kteří se neštítí ani násilí proti slabším chlapcům. Aby zakryli poslední zbytky studu, vynalezne pro ně Jack masky, pod nimiž už nejsou k poznání.
Ralph, Čuňas a několik zbývajících chlapců se zatím snaží udržovat oheň, který pro ně představuje jedinou možnou záchranu. Oproti lovcům mají v ruce zbraň - Čuňasovy brýle, pomocí jejichž skla jsou schopni oheň rozdělat. Lovci ovšem využijí své převahy a brýle jim seberou. Ralphovi a jeho družině pak nezbyde, než se k nim vydat. Spor mezi lovci a Ralphovými lidmi ovšem skončí pro Čuňase tragicky. Ralph s hrůzou zjišťuje, že lovci se nezastaví před ničím, ale stále se vzpírá uvěřit, že smrt Čuňase byla úkladná vražda.
Ovšem za krátký čas se objeví další oběť barbarských lovců, přemýšlivý a tichý chlapec Simon. Tento věčný snílek a filozof se rozhodl, že musí zjistit celou pravdu o obludě. Ovšem velmi správně vycítil, že obluda není na ostrově, ale skrývá se v nich samotných.
Na vlastní pěst vypátral to, co ji v myslích ostatních představovalo. Je to mrtvý parašutista, který se zachytil za svůj padák na hoře, kde původně hoši rozdělávali oheň. Když ale přijde ostatním tuto novinu oznámit, skončí stejně tragicky, jako Čuňas. Než můžou nastat další tragédie, jsou chlapci na ostrově zachráněni. Při střetu s civilizovaným světem dojde k uvolnění nahromaděných emocí a Ralph reaguje tím nejprostším způsobem - rozpláče se. V jeho slzách je pohřben věrný rádce Čuňas i tíha jeho zodpovědnosti za všechno, co se na ostrově událo.
***
Na první pohled by kniha mohla vyvolávat dojem, že je určena spíše dětským čtenářům. Ale skrývá mnohá zamyšlení nad tím, co by se stalo s lidským společenstvím v izolaci. Golding si schválně za své hrdiny vybral nevyzrálé chlapce, kteří ještě nejsou zatíženi předsudky a dospělým pohledem na svět. Nemají ještě pevně zakořeněné zábrany, chybí jim moudrost a zkušenosti starších. V knize jde o souboj mezi dobrem, které představuje Ralph a barbarstvím, ke kterému se uchýlil Jack a jeho lovci. Je to pro ně nejschůdnější cesta k přežití - odmítají se podřizovat komukoli, i když v "normálním" životě k tomu byli vedeni.
Pán Much je velmi zajímavá a čtivá kniha, která čtenáře vtáhne do děje i líčení přírodních krás ostrova, které jsou v kontrastu s tím, co se děje s jeho obyvateli. Určitě bych ji doporučila k přečtení, myslím, že je to jedna z těch knih, nad kterými člověk přemýšlí o tom, co je v nás ukryto a jak je snadné propadnout zlu.

Bill Callahan (alias SMOG)

27. března 2011 v 20:51 | Robka |  Nezařazené
Čas od času se s vámi prostě MUSÍM podělit o své objevy v muzice. Jako právě teď - není to tak moc dlouho, co jsem na internetu náhodou narazila na Billa Callahana, kterého byste mohli znát i pod přezdívkou SMOG. Momentálně ale Bill Callahan vystupuje a vydává alba pod svým jménem.
Je jedním z výrazných současných amerických písničkářů, na hudební scéně se pohybuje už přes dvacet let. V roce 1990
debutoval ještě coby SMOG s albem Sewn To The Sky a získal nálepku "pionýr lo-fi". Nebyl to ale ani tak vyhraněný hudební postoj, jako spíš "z nouze ctnost" - tehdy hrál na rozladěnou kytaru převážně instrumentální skladby a na lepší vybavení prostě neměl. Na dalších albech už začal využívat standartní postupy i nástroje.
Callahanova hudba se vyznačuje minimalistickými a opakujícími motivy a to, co ho především charakterizuje, je jeho hlas. Jeho hluboký a uklidňující projev, kterým zpívá občas mírně depresivní texty, odlehčujíc je černým humorem a ironií. Musím se přiznat, že mi jeho projev padl do noty a docela mi učaroval. Je to hudba stvořená k melancholickému poslechu, u kterého nejsou žádné rušivé prvky. Stačí jen vnímat jeho charismatický hlas, kterým spíš vypráví, než zpívá.
Pokud se chcete dozvědět něco víc, nabídnu vám tyto dva odkazy : radio Wave, tamtéž i zdroj fotky a rozhovor s Billem Callahanem z roku 2009.


***


Fait/Void z alba Sometimes I Wish Were And Eagle
***

Rock Bottom Riser z alba A River Ain't Too Much To Love

Vzpomínání nad zažloutlými dopisy a fotografiemi

26. března 2011 v 21:26 | Robka |  Píšu vám
Odjakživa miluji prohlížení starých rodinných fotografií a vůni zažloutlých dopisů. Už jako dítě jsem se hrozně ráda - když nebyl nikdo doma - hrabala ve velké krabici, kde byly tyto rodinné poklady uloženy. Brala jsem do ruky babiččiny dopisy, na kterých nikdy nechybělo datum a pročítala si je. Zvlášť ráda jsem měla ty z doby, kdy jsem u babičky trávila jako asi čtyřletá několik měsíců a ona v nich popisovala moje lumpárny. A nikdy nezapomněla připsat: A ne abyste jí to pak řekli, my jsme jí slíbili, že to vám to neprozradíme. Ve svých vzpomínkách mám obzvlášť utkvělou jednu příhodu, kterou právě babička popisovala rodičům.
Ten den bylo horko a tak mi babička dala na dvorek vaničku, abych se mohla čvachtat a ona mohla v klidu připravit oběd. Byla jsem malá, takže jsem samozřejmě plavky nepotřebovala, navíc dvorek byl krytý tak, že z ulice tam vidět nebylo. Babička si v kuchyni v klidu vařila v domnění, že já si budu ve vodě hezky hrát. Jenže to se nestalo. Já vylezla z vody a tak, jak jsem byla, jsem si to štrádovala z branky rovnou na ulici. Pamatuju si, že naproti mě šel nějaký chlap, sedla jsem si tedy cudně na zídku u plotu a pak šla odvážně dál. Už nevím, kam jsem takhle došla, ale s jistotou vím, že můj děda se tehdy hodně zlobil.


Při takovém čtení si vybavuju hodně příhod z dětství, které mají neopakovatelné kouzlo okamžiku, kdy byly napsány. Proto si myslím, že je škoda, že dneska už se píše čím dál míň. Lidi si posílají radši esemesky nebo emaily. Vyjde to levněji, ale pak chybí ten hmotný důkaz vzpomínek, které má právě popsaný dopisní papír. Sama si moc ráda čtu dopisy, které mi psaly děti z táborů, nebo naopak ty, které jsem psala já jim. Po čase mi připadá, jako by to psal někdo jiný, zasměju se líčení toho, co jsme právě tehdy dělali, případně zjistím, jaké zrovna bylo počasí. Díky dopisům vím, s kým byla moje dcera v první třídě na táboře na pokoji, nebo jak mého syna ve stanu "štípaly štipky".
Stejné je to s fotografiemi. Dneska je zvykem dělat si fotoalba na facebooku nebo na nějakých jiných internetových stránkách, ale jedna věc je na tom nevýhodná. Může se stát, že si je nějakou chybou vymažete a navždy ztratíte. Navíc nemáte jistotu, jaká technika tady bude třeba právě za dvacet let. Kdoví, co se stane se všemi těmi fotkami z digitálu, kterých máme dneska každý plno. Jedna věc je jistá - tyhle fotky si nebudete moct vzít do ruky a přivonět si k nim. A taky je nemůžete někomu jen tak darovat. Škoda - můžete je jen sdílet a to s kýmkoliv.

Jimmy Page - Leave My Kitten Alone

26. března 2011 v 16:59 | Robka |  Jimmy Page sólo
V životě každého fanouška nastává okamžik, kdy už si začíná myslet, že ho nemůže nic překvapit, kdy začíná nabývat dojmu, že "spolkl všechnu moudrost". A je dobře, že většinou po takovém přesvědčení dostane dobře mířenou ťafku, která ho rychle vyvede z omylu. Jako nedávno mě - při svém hledání středečního songu na Youtube jsem narazila na jednu písničku, kterou mám doma na prvním albu kompletu Cabala, ale dosud jsem ve svém sešitě u ní měla prázdné místo a jeden velký otazník. Vůbec jsem netušila, o čí písničku se jedná, ani mi nebyla jasná jakákoli spojitost s Led Zeppelin, Yardbirds, Jimmy Pagem, nebo kýmkoli jiným, kdo se kolem nich motal. Tak jsem trochu zapátrala a to, co jsem zjistila, dávám dál:
Počátkem šedesátých let, po úspěšném startu skupiny The Beatles, se vyrojila v Británii spousta kapel, které se snažily napodobit jejich zvuk. Bývaly to skupiny, které fungovaly jen krátkou dobu a dnes jsou zapomenuty. Jejich hlavním problémem bylo, že neměli natolik technicky zdatné hráče, kteří by byli schopni udržet krok v konkurenci. Proto si také vylepšovali zvuk výpomocí schopnějších kolegů.
Takovým případem byla britská kapela The First Gear. Vznikli v roce 1963 v Anglii a o dva roky později se rozpadli. Patřili k té obrovské vlně skupin Britské invaze. Tato skupina měla dva kytaristy Phila Birkenshawa a Raymonda Wafera, na bicí hrál Ian Colling, na baskytaru Michael Ryal a zpíval Dave Walton.
Skupina nahrála dva singly, jejichž producentem byl Shel Talmy, známý tím, že často využíval ve studiu služeb Jimmyho Page. U jednoho z nich - The 'In' Crowd - zůstává ve vzduchu viset otázka, jestli si v něm opravdu Jimmy zahrál. Ale s jistotou to můžeme tvrdit u singlu druhého, Certain Girl. A teď se dostáváme k dnešní písničce a tou je B strana právě zmíněného singlu (Certain Girl), Leave My Kitten Alone.
Písnička pochází z roku 1959 a napsal ji John Little Willie, americký R&B zpěvák a skladatel. V srpnu 1964 při nahrávání alba Beatles For Sale nahrála skupina Beatles pět verzí této písně, ale ani jedna se nakonec na album nedostala. Zato skupina The First Gear se zapsala do dějin tím, že na jejich verzi si zahrál sólo Jimmy a tím několikanásobně zvýšil celkovou hodnotu této vzácné nahrávky.
Písnička je typický produkt šedesátých let, ale řekla bych, že právě ta verze s Jimmyho kytarovým sólem uprostřed je výrazně lepší. Schválně vám tady dám odkazy na původní verzi Johna Little Willie -tady i s mňoukajícími sbory a Beatles - tady, dobrá, ale postrádá ten švih, který má nahrávka The First Gear. A teď si už ji konečně pustíme. Ještě vám chci říct, že pokud byste měli zájem o rané nahrávky s Jimmyho kytarou, tak spoustu jich najdete na Youtube pod heslem Jimmy Page Hip Young Guitar Slinger. Nebo doporučuji sehnat si album Jimmy Page - Session Man. Hezký poslech a koukněte se na video. Vybrala jsem vám jedno legrační.

Páteční test

25. března 2011 v 21:49 | Robka |  Pro zajímavost
Pátek, to je den, kdy se určitě každý z nás těší na zasloužené volno. Tedy my, kteří máme to štěstí, že nemusíme o víkendu makat. A tak ze samé radosti z nastávajícího víkendu, který bude ovšem bohužel zkrácen o hodinu díky změně času na letní, mě napadl další testík, kterým bych mohla potrápit vaše mozkové závity. Ale nebojte se, předchozí zkušenosti mě poučily, že bude lepší dávat tady spíš něco méně odborného. Takže to bude spíš taková hra, na jejímž konci si zase budete moci pustit jednu písničku.
Znáte takové ty internetové testy "inteligence", které řešíte, abyste se pak dozvěděli za nějakých devadesát korun, které vám budou odečteny z kreditu mobilního telefonu, jak na tom jste. Tady budete mít výhodu, že se výsledek dozvíte hned. Tedy ne to, jaké je vaše IQ, ale jestli jste si tipovali správně. Budu se řídit těmi testy jen v tom ohledu, že sem dám vždycky několik možností, z nichž vždycky jedna bude špatná. Na vysvětlenou - třeba tu dám tři obrázky a vaším úkolem bude uhodnout, který z nich mezi ty ostatní nepatří. Ten pak bude představovat to správné písmenko, které vás přivede k písničce. Takže jdeme na to, neoriginálně začínám právě předem uvedenou otázkou:

Promrhaný včerejší den a vykoupení

24. března 2011 v 19:33 | Robka |  Píšu vám
Včera mi přišlo do schránky oznámení, že mám na poště uložený balík. Nejprve jsem to považovala za vtip, ještě mě v první chvíli napadlo, jestli mi třeba nějaká firma neposílá zboží, které jsem si vůbec neobjednala. Ale vzápětí mi secvaklo, že to bude opožděný dárek k narozeninám od Lucie.
Když tu byla naposledy, ptala se mě, co bych ráda a já samozřejmě nesrozumitelně zablekotala, že takovou tu hezkou oranžovou knížku, na které je napsáno Led Zeppelin a jsou v ní vloženy všelijaké blbinky - plakáty, vstupenky a tak. A protože má inteligentní dcerka ví, že nemá cenu mi kupovat něco jiného, svůj slib dodržela.
Nemohla jsem se dočkat a rozhodla jsem se, že si balík vyzvednu ještě téhož dne. Na oznámení bylo napsáno, že mi ho na poště vydají od osmnácti do devatenácti hodin. Jela jsem včera ještě na třídní schůzky, které začínaly v pět, tak jsem si říkala, jak to hezky vychází. Ze schůzek pojedu přímo na poštu a pak domů.
I když jsem byla příšerně utahaná, přece jen jsem se dokopala k tomu, abych přes půl města cestovala nejprve na ty schůzky. Říkala jsem si, že nemůžu být nezodpovědná matka, tak jsem se nadopovala kafem a vyrazila. Na schůzky jsem přichvátala s desetiminutovým zpožděním. Ve třídě bylo šest rodičů z asi dvaceti šesti; s omluvou jsem si sedla na židli a vzápětí pochopila, že ty schůzky už vlastně skončily. Učitelka bez valného zájmu právě jedné matce vykládala, že její synek propadá z nějakého odborného předmětu, mě si vůbec nevšimla. Zaregistrovala mě, až když jsem si přišla k jejímu stolku podepsat účast a poptat se, jak to jde tomu mému chlapci. Dozvěděla jsem se, že je neutrální a nemá k němu co říct. A nashledanou. Kvůli tomu jsem ztratila dvě hodiny času, ani jsem se nedozvěděla průběžné hodnocení. Teda, možná by mi něco řekla, ale mě tak překvapilo, že mám neutrální dítě, že jsem s díky opustila školu a zase jela zpátky.
Tak aspoň si vyřídím poštu, uklidňovala jsem se, když už to tak dopadlo. Přišla jsem tam po šesté a bylo tam lidí, jak malých myší. Větší polovina jich tvořila řadu na sčítací formuláře, což mě uklidnilo. Ale i tak jsem po vytažení pořadového čísla zjistila, že je přede mnou jedenáct lidí.
Po půlhodině jsem mohla přistoupit k přepážce. "Ten balík tu ale ještě není." řekla mi omluvně úřednice. "Měli by každou chvíli přijet, tak si třeba počkejte."
Rezignovaně jsem čekala dalších deset minut. Balík nikde. Úřednice se tvářila zoufaleji, než já, možná je zvyklá, že jí v takových případech lidé seřvou. Byla jsem sice dost naštvaná, ale moje povaha mi nedovoluje dát průchod vzteku. Což je asi chyba, protože si tím zadělávám na žaludeční vředy.
S nepořízenou jsem doklopýtala za tmy domů. S pocitem marnosti promrhaného odpoledne. Na třídní schůzky mě příště asi nikdo nedostane a na poštu si budu chodit vždycky až následující den po oznámení zásilky. Dnes jsem si balík vyzvedla bez problémů. A je to ona, knížka, na kterou jsem se zálibně koukala přes výlohu Librexu. Teď má své místo na poličce v mém pokoji a můžu na ni koukat pořád. Je luxusní. Díky, Lucie.




Crossroads blues

23. března 2011 v 20:26 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Zase je tady moje pravidelná rubrika, ve které se snažím představovat písně, které jsou zpívány Robertem Plantem. Schválně nepíšu písně Roberta Planta, protože jak je známo, spousta jich není přímo od něj. Zrovna to bude případ dnešního songu. Nejprve vám ve zkratce přiblížím jeho historii.
Vznikl v Mississippské deltě v roce 1936 přičiněním jednoho z nejvýznamějších bluesmanů, Roberta Johnsona. Ten byl jedním z prvních hráčů, kteří využívali techniky slide kytary - na prst si navlékal uražené hrdlo lahve. Jen pro zajímavost vám prozradím, že průkopníkem bottlenecku byl Sylvester Weaver, černý bluesman z Kentucky, který tuto techniku použil už v roce 1923.
Text písně souvisí zřejmě s rasovými problémy, naráží na zoufalství při hledání cesty domů za setmění, kdy černoši na jihu měli zákaz vycházení. Může taky vyjadřovat strach z neschopnosti se rychle orientovat na neznámém místě (rozcestí). Křižovatka byla také místem, kde podle pověsti potkal Johnson ďábla, kterému zaprodal duši za schopnost hraní. Tyto fámy ještě přiživila Johnsonova záhadná smrt v roce 1938.
Píseň Crossroads blues byla v roce 1998 uvedena do Grammy Hall of Fame. Dočkala se spousty předělávek, asi nejslavnější je živá verze od Cream z roku 1968.
A ta, kterou si zde dnes pustíme, pochází právě z roku 1998. Robert Plant a Jimmy Page vzdali hold jednomu z největších bluesmanů a také člověku, který velmi ovlivnil nejen tvorbu Led Zeppelin. Nejprve si ale dáme původní Johnsonovu nahrávku.

In My Time Of Dying

21. března 2011 v 21:03 | Robka |  Led Zeppelin texty
Po delší době zde přispívám opět nějakým překladem. Je to In my Time Of Dying, staré blues původem od Blind Willie Johnsona. Co bych k textu řekla... docela strašidelně vyznívá, že ho Robert napsal před svou nehodou v Řecku, kde on i jeho žena byli blízko smrti. Ani se nelze divit, že ji pak odmítal zpívat.
Jinak ještě pro úplnost dodávám, že skladba byla nahrána na album Physical Graffiti, které vyšlo 24. 2. 1975. Co jsem napsala o ní, i o celém albu, si můžete přečíst zde.
A aby tady bylo i něco odlehčujícího, tak jeden velice trefný komentář z Youtube:
zpěv: Ježíš
kytara: Satan
bicí: Chuck Norris
basa: Duch Svatý
In My Time Of Dying - Led Zeppelin live Earls Court 1975 1. část
***
2. část

Sto třicet čtyři dnů

20. března 2011 v 18:14 | Robka |  Info
Když jsem si před jedenácti dny koupila lístek na koncert Roberta Planta do Varšavy, byla jsem z toho trochu v šoku. Vím, že je to ještě daleko, ale už teď se děsně těším. A zároveň mám obavy, ale myslím, že se rozplynou, až nadejde den D (2. srpen). Když jsem na blog dávala ta nová evropská data turné, vůbec mě nenapadlo, že by někomu mohlo vadit, že na seznamu není Praha. Jasně že by to bylo fajn, mít ho takřka doma, ale myslím, že do Polska či Německa to naši fanoušci taky nemají zas tak daleko. Ale našel se někdo, kdo měl problém. Chtěla bych k tomu říct, že tento blog v žádném případě nenese zodpovědnost za to, že Robert Plant (zatím) nezveřejnil žádná česká data svého turné. To tady uvádím proto, že jsem byla nařčena, že jako Fan Site bychom se měli snažit o to, aby k nám přijel. Ale my nejsme žádné sdružení, které by psalo petice na Ministerstvo kultury, ani nejednáme s manažery o tom, kudy se bude ubírat koncertní šňůra. Tady je jen místo, kde píšu o tom, co mám ráda.
Ten člověk mi taky psal, že v Polsku jsou fanoušci onačejší - umějí si prý vydupat leckterou velkou hvězdu, včetně Planta. Je to velký nesmysl, protože do Polska se vrátí R. Plant do deseti letech; naposledy tam byl 19. června 2001. Naopak hodně polských fandů jsem potkala na koncertě na festivalu Colours v roce 2006, bylo vidět, že přijeli hlavně kvůli němu a nebrali to jako nějaký problém. Ale my Češi, pokud se nám něco nenaservíruje rovnou pod nos, už reptáme, to je asi takový národní zvyk.
Když jsem jela před šesti lety do Prahy, lístek jsem bez obtíží koupila den předem a vyprodáno nebylo. Tehdy jsem se tomu hodně divila, ale zároveň jsem byla ráda, protože být zájem větší, už bych se tam nedostala. Dneska už se nedivím. U nás je základna lidí, kteří jsou fandy Planta sólo určitě slabší, než je tomu třeba v Polsku, nemluvě o USA.
Lidi si zvykli jezdit spíš na festivaly, zejména proto, že za nižší cenu mají možnost vidět víc koncertů. Ale i tady jsem se setkala s nevolí platit za lístek víc, než bylo zvykem před pár lety. Klesá ochota platit víc za kulturní zážitky, je pravda, že ceny rostou nejen v této oblasti, a pokud člověk zrovna neoplývá penězi, musí si sakra vybírat, na co půjde. Ale překvapuje mě, že takové blýskavé show, jako byl třeba koncert Kylie Minogue, jsou vyprodány i přes to, že cena za lístek se vyšplhá k pěti tisícům. No jo, vždyť na něm popová diva vystřídala osm kostýmů od světoznámých návrhářů, doprovázelo ji dvacetšest tanečníků a osm Spidermanů, kteří lítali po Aréně...ale kde zůstala hudba? Vypadá to, že tyhle podívané lidi táhnou daleko víc, než když přijede parta "obyčejných" muzikantů v džínách a s kytarami. Koncerty ale přece nejsou módními přehlídkami, na kterých se řeší, co měl kdo na sobě a jak mu to slušelo. Právě v Praze na Plantovi jsem byla svědkem, jak se dvě paničky středního věku pozastavovaly nad jeho obyčejným tričkem s tím, že by se mohl ve svém věku líp oblíkat. Docela jsem měla chuť je seřvat, nebýt té pokoncertní euforie.


detail, pardon, musela jsem se pochlubit...
No takže zpět k lístku - jsem ráda, že jsem si ho koupila hned první den předprodeje. Protože už teď jsou nejlepší místa fuč - mám svůj flek v sedmé řadě, což je těsně za těmi, kteří už za svou vstupenku zaplatili dvojnásobek. Jsem zvědavá, jestli bude vyprodáno, nemám vůbec tušení, jak je ta hala velká. Podle mých předběžných odhadů bude velký zájem a asi bude plno. A ještě jedna věc mě zajímá - kolik potkám na koncertě Čechů... A zbývá ještě 134 dnů. Měla bych si vyrobit metr jako na vojně:-)

Písně roku 1965 - 2. díl

19. března 2011 v 18:15 | Robka |  Hity let minulých
Slíbila jsem tady pokračování, dnes se tedy k tomuto tématu opět vracím. Je to proto, že vybraných písniček, které jsem tu chtěla minule dát, bylo mnohem víc, než by se slušelo na jeden řádný článek. Myslím, že připomenutí těchto starých časů nezaškodí nikomu, kdo se trochu zajímá o hudbu celkově. Vždyť kdyby nebylo těch dnes už klasiků, kdoví jak by vypadal pozdější vývoj hudební scény. Je škoda, že v současnosti už málokdo poslouchá tyhle "vykopávky", dneska se za staré považují písničky, které mají za sebou rok, dva. Ale takhle je to se vším, dnes je spotřební zboží nejen hudba. A všechno je vyráběno tak, aby to za chvíli muselo být nahrazeno novým. Raději všechno vyhodit do popelnice, když si to můžu zase koupit. Smetiště se rozrůstají a nových nekvalitních věcí přibývá. Ale to je věc, se kterou asi nic nenaděláme.
Jestli se vám chce přijmout pozvání k takovému malému historickému výletu "letem hudebním světem", tak si držte klobouky, jdeme na to:-)


Tahle fotka je z Ferriday, rodiště Jerryho Lee Lewise v Lousianě. V tomto městečku se nachází Delta Music Muzeum, ve kterém jsou uloženy exponáty, pocházející mimo jiné i od hudebníků, kteří se tu narodili.





Jerry Lee Lewis - Herman The Hermit - album Return Of Rock - rok 1965
***

Jerry Lee Lewis - Baby Hold Me Close - album Return Of Rock - rok 1965

Tinariwen - Izarar Tenere

18. března 2011 v 21:59 | Robka |  World music
Dnes si tady dáme ještě jedno melancholické blues v podání skupiny Tinariwen. Docela mě mrzí, že tahle kapela nebude na Colours, už hodně dlouho toužím po tom, vidět je naživo. Škoda.
Tenhle song se myslím ideálně hodí na poslech před spaním, Je takový ukolébávací, hluboký a smutný jako poušť.
Tinariwen - Izarar Tenere - album Aman Iman (Voda je život)

Vajglov, toť obec kuřákova snu

18. března 2011 v 19:49 | Robka |  Téma týdne
O tom, jak je kouření škodlivé, už tady vznikla spousta článků. O svém postoji k této věci jsem včera sepsala také jeden. Ale napadlo mě ještě podívat se na téma úplně jinak.
V České republice se nachází mnoho obcí a měst, které mají v názvu spojitost s kuřáckou závislostí. Třeba Kuřim, Kouřim, Hulín, Hulice. Pro ty obvzlášť otrlé kuřáky bude jistě lahůdkou pobyt ve Vajglově, Popelíně, Dehtíně nebo Šluknově. Nebo si můžou dát práska v Praskačce. No a nakonec si pro ně přijede Pohřebačka a skončí v Hrobě. Nebo v Pekle?
P. S. Napadlo mě, že řešením pro nekuřáky by bylo vystěhování kuřácké populace do ghett, které by byly ve městech s těmito názvy. Zamlouvám si Vajglov. Nemám to daleko, mají tam dvě hospůdky, které budou určitě kuřácké a je tam prej hezky.

Horší, nebo lepší člověk?

17. března 2011 v 19:39 | Robka |  Téma týdne
Myslím, že k tématu týdne se můžu vyjádřit za obě skupiny lidí - protivníky kouření i kuřáky samotné. Za svůj život jsem vyzkoušela obě tyto role se všemi úskalími, které přináší. Musím přiznat, že se momentálně řadím k té horší části lidstva, která podle té lepší představuje obrázek zrůdičky se zažloutlými zuby, nehty a scvrklým obličejem, kterak vyfukuje se smíchem dým do tváří nebohých nekuřáků.
Narodila jsem se v kuřácké rodině, což samo o sobě podnítilo zřejmě mé pozdější patálie s cigaretami. Jako dítě jsem nesnášela ty bílé tyčinky, ze kterých se linul namodralý dým a roztahoval se nejen v kuchyni, kde rodiče kouřili, ale v celém bytě. Nesnášela jsem vůni čerstvě vyžehleného prádla, smíchanou s pachem popelníku, nesnášela jsem, když otec těsně před nedělním obědem kouřil z okna. Mimoto jsem taky měla o rodiče strach. Jednou jsem v dobré víře vzala otci cigarety a schovala je. Když už jsem sladce spala, otec si chtěl zakouřit a nemohl je najít. Najisto ho napadlo, že jsem to byla já - nikdo jiný nemohl být tak blbý - a tak mě vytáhl z postele a v záchvatu zuřivosti mi "nalískal" za tu drzost. Co si to vůbec dovoluješ, ty smrade...
V pubertě jsem začala koketovat s kouřením. Zpočátku šlo o to, zařadit se do party, získat sebevědomí a být jako ostatní. Vždycky jsem byla mimořádně nesmělá a tichá dívka a cigareta mi pomáhala při navazování kontaktu. Když jsem nevěděla, co s rukama, bylo tady cigáro, které je zaměstnalo. V té době jsem otci krabičku cigaret neschovávala, ale občas jsem si z ní nějakou vytáhla. Při jeho spotřebě většinou na nic nepřišel. Dokonce rodiče nepřišli hned ani na to, že jsem si občas zakouřila ve svém pokojíku. Až pak našli kelímek s vajgly v mé skříňce a bylo rodeo.
Dalo by se říct, že kouření provázelo celé mé dospívání, patřilo k návštěvám zábav, patřilo do hospody, patřilo i na školní záchodky a lavičkové dýchánky.
Konec tohoto období přišel s mým jiným stavem. V osmnácti jsem otěhotněla a to znamenalo, že jsem se okamžitě stala zapřisáhlým odpůrcem cigaret. Příroda moudře zařídila, že po pouhém vdechnutí toho smradu se mi zvedl žaludek a já utíkala na záchod. Ale i bez toho jsem nechtěla ničit zdraví svého dítěte a tak jsem byla rozhodnuta, že se cigaret ani nedotknu. Jenže ty sny, co mě pronásledovaly! Často se mi zdálo, že držím v ruce žváro a potahuji a já se pak budila zpocená a s hrůzou, že je to pravda.
Tehdy - před rokem 89 - byla doba nekuřákům nepříznivě nakloněna. V zaměstnání jsem byla v kanceláři se samými kuřačkami, které vůbec nedbaly mého stavu a klidně bánily o stošest. Často jsem sedávala na chodbě, abych to nemusela čuchat. Mohla jsem stokrát říkat, že mi to vadí, byla jsem v menšině a tak jsem musela sklapnout a vydržet do mateřské.
Nekouření mi bohužel vydrželo krátce, přišly velké životní trable, a tak jsem se za nějaký čas po narození dcery vrátila ke své berličce. Snažila jsem se ale být zodpovědný kuřák, nikdy jsem nekouřila v přítomnosti dítěte, ani v našem malém bytě, omezovala jsem se na pár cigaret, které jsem vytáhla někde venku.
Od té doby jsem přestávala mockrát. Vydržela jsem to různě dlouho, nejdelší období bylo sedm let. Vždycky ale následoval návrat k věrné přítelkyni cigaretě.
V období nekuřáckém mi vadilo, když někdo v mé přítomnosti kouřil. Byla jsem na to háklivá, jako každý "odnaučený" kuřák - ti bývají nejhorší. V období kuřáckém se snažím nebýt na obtíž těm zdravěji žijícím. Nekouřím na zastávkách, nekouřím v bytě, v práci taky ne. Dnes je jiná doba, zatímco dříve byli kuřáci hájení, dnes jsou na ně pořádány hony a jsou sledováni pohledy plnými opovržení. Dnes si dovolím zapálit na balkóně, v kuřácké restauraci, nebo někde venku, kde to nikomu nevadí. Nemám zažloutlé prsty, nejsem scvrklá. Dokonce mnozí lidi na mě ani nepoznají, že jsem kuřák. Nedávno jsem se bavila s jednou svou klientkou o kouření a ona se zeptala, jestli teda kouřím. I ve svém věku jsem se neubránila studu při přiznání. Možná je to tím, jak se poslední dobou rozmohl boj proti kuřákům. Záplava článků na téma škodlivosti kouření v novinách a časopisech, varovné nápisy na krabičkách, symboly přeškrtnutých cigaret všude, kam se člověk podívá. Myslím si ale, že ty zavilé příznivce cigaret žádná taková kampaň neodradí. Ani případné zdražení. Bude to mít za následek, že lidi budou kouřit čím dál větší šunt, pašovaný z Východu.
Navíc je módou svalovat na kouření víc, než si zaslouží. Vždyť každý lékař se vás při první návštěvě nejdřív zeptá, jestli jste kuřák a pokud ano, tak je to jasné. Každý problém, se kterým k němu přijdete, bude komentovat: "No jo, musíte s tím přestat." Ale zdravotní potíže nemusí plynout jen z kouření, i nekuřáci se potýkají s rakovinou, i děti, které v životě cigaretu neviděly. Za nemoci nemůže jen kouření samotné, ale i znečištěný vzduch, prosycený rakovinotvornými látkami (mohla bych vyprávět, žiju v Ostravě), nezdravá strava, plná chemikálií, málo pohybu a vlastně vůbec celkový náš dnešní životní styl.
Co jsem ale chtěla říct především, je to, že lidi by měli k sobě být ohleduplní. Jak kuřáci, tak i nekuřáci. Vůbec se mi nelíbí články typu "nesnáším kuřáky, blé" a podobně. Je to takové všeobecné. Taky netvrdím, že nesnáším nekuřáky. Všichni jsme jen lidi a je na každém z nás, jak se budeme k druhým chovat. Jestli je budeme obtěžovat svým dýmem, nebo naopak svou globální nenávistí.