Duben 2011

Robert Plant v superlativech

30. dubna 2011 v 23:41 | Robka |  Info
Dostala jsem nápad na článek, ve kterém budou písně Roberta Planta s přívlastkem nej. Sedla jsem si tedy s tužkou a blokem dneska ráno ke stolu a začala sázet na papír jedno nej za druhým. Nikdy bych si nemyslela, že to půjde tak snadno, za chvíli jsem měla popsány dvě strany nejrůznějšími druhy nej. Až jsem se podivila, kolik se mi jich povedlo dát dohromady.


Už trošku složitější bylo přiřadit k jednotlivým supelativům ty správné skladby. Nechtěla jsem, aby to bylo nějak vyumělkované a abych nad tím dumala týden. U většiny jsem měla jasno okamžitě, ale jsou taky věci, které si musím trochu srovnat, abych vybrala dobře. Nakonec jsem se uchýlila ke své složce s hudbou Roberta Planta v počítači a představte si, je v ní skoro neuvěřitelné množství 285 písní! Samozřejmě jsou to jen jeho sólové skladby, žádní Led Zeppelin. A abych to upřesnila, je tam i pár koncertních záležitostí.
Takže abych vás neunavovala zbytečnými žvásty, podívejte se, jak to nakonec dopadlo. Třeba se na některých skladbách shodneme, nebo vám možná tento článek trošku pomůže nahlédnout do tajů Plantovy diskografie. I když tady na blogu je už skoro všechno, tady budou hezky pohromadě mé nejoblíbenější, nejlepší, nejhravější, nejsmutnější...a tak dále. A plánuju udělat podobný článek i o Led Zeppelin, možná časem ještě i o některém jiném svém oblíbenci.






***
Nejneobvyklejší - Rude World (Sixty Six To Timbuktu 2003) přehrát
Nejpopulárnější - Big Log (The Principle of Moments 1983) přehrát
Nejněžnější - Song To The Siren (Dreamland 2002) přehrát
Nejintimnější - Great Spirit (Fate of Nations 1993) přehrát
Nejdojemnější - I Believe (Fate of Nations 1993) přehrát + překlad
Nejsladší - Sea of Love (The Honeydrippers 1984) přehrát
Nejveselejší - Hurting Kind (I've Got My Eyes On You) (Manic Nirvana 1990) přehrát
Nejpestřejší aranžmá - Most Hight (Walking Into Clarksdale 1998) přehrát
Nejvýmluvnější - Tin Pan Valey (Mighty Rearranger 2005) přehrát
Nejrytmičtější a nejorientálnější - Somebody Knocking (Mighty Rearranger 2005)
Nejtemnější - Satan Your Kingdom Must Come Down (Band of Joy 2010) přehrát
Nejhezčí duet - Poly Come Home (s Alison Krauss, Raising Sand) přehrát
Nejopomíjenější a nejpřekvapivější duet - 12 Harps (Scott Matthews) přehrát
Nejhezčí kytara - Like I Never Been Gone (Pictures At Eleven 1982) přehrát
Nejrockovější - Calling To You (Fate of Nations 1993) přehrát
Nejexperimentálnější - Too Loud (Shaken'n'Stirred 1985)
Nejtanečnější - Why (Now And Zen 1988) škoda, že je to taky nejtuctovější skladba
Nejlepší videoklip - Darkness, Darkness (Dreamland 2002) přehrát
Nejoblíbenější videoklip - Heaven Knows (Now And Zen 1988) sice je možná trochu ujetý, ale mám ho nejradši - přehrát
Nejzajímavější spolupráce - Life Begin Again (s Afro Celt Soundsystem) přehrát
Nejúspěšnější předělávka (raritní na tom je, že jde o předělávku jeho vlastní písně) - Please Read The Letter (Raising Sand, původně Walking Into Clarksdale 1998) přehrát
Nejvíc sexy živák - Whole Lotta Love (Montreux 1993) zejména střední část stojí za to... přehrát
Nejkratší píseň - Naked If I Want To - O:47 (Sixty Six To Timbuktu 2003)
Nejhezčí obal alba - Mighty Rearranger
Nejmilejší písnička vůbec .... nemůžu si pomoct - I Believe
Můj nejšílenější nápad - (kromě tohohle seznamu) vyrobit si vlastní fanouškovské tričko na koncert do Varšavy:-)

That's The Way - Earls Court 1975

29. dubna 2011 v 16:51 | Robka |  Led Zeppelin videa
Miluju akustický blok písní z Earls Court...i když je můžu poslouchat jen na DVD, nebo na internetu. Miluju uklidňující atmosféru písničky That's The Way. Tyto songy jen potvrzují, že Led Zeppelin si nezaslouží být nazýváni stadiónovou rockovou kapelou - pod tím pojmenováním si představím klasický rockový cirkus. Domácká intimní pohoda, která provází jejich akustické nahrávky, se vymyká těmto představám. Na těchto skladbách je nejlépe vidět, že hudba pro tyhle kluky znamená všechno. Stačí jim jen klasické nástroje a hlas, nepotřebují kudrlinky a show k tomu, aby lidi posadili na zadek a donutili je otevřít úžasem ústa.
Ještě jedna poznámka: Tahle verze se také objevila na seznamu nejlepších koncertních skladeb Led Zeppelin, který si dělal pan Dave Lewis v knize Led Zeppelin - A Celebration.

50 Největších hlasů planety

28. dubna 2011 v 19:59 | Robka |  Info
Veřejná nezisková organizace NPR (National Public Radio), sdružující téměř 800 rádiových stanic, rozesetých po celých Spojených státech amerických, loni dělala anketu o 50 nejlepších hlasů celého světa. Anketa se jmenuje 50 Great Voices a je výsledkem hlasování odborné veřejnosti, která vybrala mezi tisíci zpěváky z celého světa ty nejdůležitější a nevlivnější, bez ohledu na popularitu. Sympatické je, že se mezi vítězi objevují i hvězdy z oblasti operního zpěvu (Maria Callas, Monserat Cabalé, Enrico Caruso), také zesnulé osobnosti rockové hudby (Janis Joplin, Roy Orbison, Freddie Mercury) a nádavkem i ne úplně běžně známá jména, jako jsou například Concha Buika, nebo Sezen Aksu.
Hvězdnou padesátku si můžete podrobně prohlédnout na těchto stránkách, každému jménu je věnován samostatný článek, ve kterém se dozvíte daleko víc o daném umělci a jeho tvorbě.
Potěšující je, že v této anketě najdete také jméno Roberta Planta. A není to jen jeho hlas, který ho pasoval mezi nejlepší. Byl nezaměnitelným frontmanem jedné z nejlepších kapel historie, s obrovským charismatem a neuvěřitelným citem. Stal se ztělesněním rockového božství, obdařen neobvyklým hlasovým rozsahem a sexappealem. Dnes k hudbě přistupuje s pokorou a s vědomím, že je třeba se stále učit a jít dopředu. A daří se mu to zejména v posledních letech velmi dobře, což není ve světě hudby tak úplně samozřejmé.
Zdroj informací.

Goldfrapp - Lovely Head

25. dubna 2011 v 21:23 | Robka |  Electronica
Nedělní (pardon, pondělní) večer se ponese v rytmu nostalgie, do které se tak často propadám. Poslechneme si jednu z písní prvního alba Felt Mountain, kterou nahrálo elektronické britské duo Goldfrapp v roce 2000. Tento debut byl jednou z nejkvalitnějších desek této dvojice, nesl se ve znamení trip hopu, byl ovlivněn i šansonem a poskytl opravdu intimní poslechový zážitek. Album je celé jakoby v mlhavém oparu zasněnosti, navozuje pocit sepjetí s přírodou. Elektronické zvuky jsou doplněny jemnými tóny harfy a něžně čistým zpěvem.
Song, který si pustíme, je z koncertu v Somerset House z roku 2003 a jmenuje se Lovely Head. Koncert mám doma nejen jako DVD, ale i jako album v mptrojce a momentálně ho velmi často poslouchám. Jen si občas nestihnu utřít oči.

Peníze, nebo zdraví?

25. dubna 2011 v 9:39 | Robka |  Téma týdne
Podle výběru témat na blog.cz je vidět, že pro ně hlasují převážně mladí lidé, které fascinují ty ponuré. Z poslední doby
bych uvedla třeba Sebevraždu, Peklo, Trest smrti a teď tady máme Krev. Jistě, nemusím nutně psát na každé téma, které se tu objeví. Ale něco mě nutí přidat svůj názor na hromadu dalších článků a tím zahltit internet dalším svým výplodem.
Už jste si někdy vydělávali na jídlo vlastní krví? Nebo třeba na boty? Já to jednu dobu dělala. Zpočátku se mi to jevilo jako snadný zdroj příjmů. Abyste tomu rozuměli, nedávala jsem přímo krev, ale jednu z jejích důležitých složek - krevní plazmu. O tomto snadném způsobu, jak přijít ke čtyřem stovkám, mi pověděla dcera. Některé její spolužačky si takto začaly přivydělávat, aby měly na sobotní pařbu a módní hadříky.
Nejprve jsem byla zhnusená, ale pod tíhou finančních problémů jsem začala stále víc přemýšlet o tom, že bych to mohla zkusit. Jsem přece zdravá a alergiemi netrpím, tak proč ne. Šla jsem se zaregistrovat do centra pro odběr krevní plazmy.

Po prvotním vyšetření lékařem mě uložili na lehátko s nohama mírně nahoře a do ruky mi sestřička píchla obrovskou jehlu, kterou zajistila náplastí. Pak mi dala do dlaně balónek a řekla, abych ho mačkala, aby krev mohla volně proudit jehlou do hadičky. Z hadičky pak do nádoby, kde se z ní oddělily krvinky a ostatní složky a naředěné fyziologickým roztokem mi nakonec proudily zpátky do těla. V plastové láhvi, která byla zavěšená nad přístrojem, se hromadila nažloutlá tekutina - plazma. Po naplnění limitu, stanoveného podle váhy dárce, byl odběr ukončen. Na konci čekaly vytoužené čtyři stovky, které mě měly spasit a mince do automatu s nápoji, kde jsem si mohla dát zdarma horkou čokoládu na posilnění.
Povzbuzena svým hrdinstvím a taky možností tohle opakovat každé dva týdny, jsem se samozřejmě hned objednala na příště. Začal tím kolotoč, který trval téměř rok a na jehož konci jsem si připadala naprosto vyždímaná. A abyste si nemysleli - při tom všem jsem ještě chodila normálně do práce.
Zpočátku jsem neměla žádný problém, ale po několika odběrech se obě moje ruce začaly podobat cedníku. Při každém dalším napíchnutí jehly jsem měla strach, jestli žíla nepraskne. Stávalo se to a nebyl to vůbec hezký pohled, to mi věřte. Naštěstí mě to nepostihlo, mé statečné žíly vydržely i nápor jednou týdně za výhodnou prémii - po osmi odběrech za sebou jsem dostala tisíc korun. To bylo tehdy radosti. Ale taky jsem se už vláčela jako stín. Začala jsem mít strach o své zdraví. Protivil se mi pach sálu, zvedal se mi žaludek při pohledu na plné láhve, trnula jsem strachem, když jsem viděla některé dárce omdlívat.
V té době se už moje tělo vzbouřilo a řeklo si, že mi musí dát lekci. Když už mozek nechce poslouchat varovné signály, řeklo si, tak mu to ukážu jinak. Začalo mi být hodně zle, skoro nic jsem nemohla jíst. Jednoho dne jsem po obyčejné bramborové kaši skončila v křečích na záchodě a myslela, že je to moje poslední hodinka. Nedalo se nic dělat, musela jsem navštívit svou lékařku.
Když mě uviděla, zhrozila se. Hlavně toho, když jsem se jí přiznala, co jsem se sebou dělala. Se svými 54 kily při výšce 170 jsem vypadala příšerně. Paní doktorka mě poslala na pár vyšetření, které dopadly pro mě dobře a dala mi radu - abych toho nechala.
To jsem samozřejmě věděla sama, ale přece jen, ty peníze se mi tehdy opravdu hodily. Většinou jsem z nich udělala nákup a vtipkovala, že to jídlo je vykoupeno mou vlastní krví. Ale po zkušenosti, kterou jsem si prodělala, už mě nikdo na odběru plazmy neviděl. Člověk si musí uvědomit cenu vlastního zdraví dřív, než ho ztratí. Z odebrané plazmy se dělají velmi drahé léky, které se pak prodávají do zahraničí za těžké peníze, takže ta almužna 400,- korun je opravdu jen slabá náplast za utrpěné ztráty. Nestojí v žádném případě za to, aby se člověk nechal zhuntovat.
Moje rada na závěr - nenechte se nikdy zlákat touto vidinou snadno vydělaných peněz. Myslím ale, že to už dostatečně vyznívá z celého mého příběhu.
P. S.: Nerada bych, abyste z tohoto článku pochopili to, že je špatné dávat krev, nebo plazmu. Určitě je potřebné - pokud jste zdraví - darovat krev, která pak může pomoci dalším lidem. Jen se to musí dít rozumně a ne pro zisk. Pak je totiž hranice posouzení našich možností posunutá penězi.

Velikonoční mazanec

24. dubna 2011 v 8:59 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Včerejší podvečer jsem věnovala konečně přípravě velikonočního mazance. To je ale to jediné, co jsem si na letošní svátky nachystala. Pokud byly děti malé, malovali jsme vajíčka a dokonce jsme se pokoušeli i o kraslice. Vůbec celá výzdoba bytu bývala jarní. Ale teď, když jsme všichni velcí, už se omezuju jen na zajištění žvance. No a protože jsou svátky, chci, aby ten žvanec byl domácí a poctivý, což mazance z Lídlu nezajistí.
Zrovna jsem si zadělala těsto, když mi volala dcera z Prahy. Během našeho hodinového hovoru klidně kynulo, ovšem já si až pak uvědomila, že jsem do něj dala méně mouky, než bylo v předpisu. Tak s mobilem u ucha, sypala jsem od oka trochu mouky a jednou rukou znovu zpracovávala.
Vykynulo mi to krásně, uplácala jsem malý bochánek a na plechu ho nechala odpočívat. Pak jsem ho na vršku nařízla ve tvaru kříže, pomazala žloutkem, posypala mandlemi a vanilkovým cukrem a poprosila ho, aby se hezky upekl.
K mým prosbám ovšem zůstal hluchý, protože se mi v troubě rozjel do obludných rozměrů a kříž navrchu už skoro nebyl patrný. Leč dnešní chuťová zkouška dopadla na výbornou, a tak se osměluji vám taky nabídnout. Klidně si ukrojte.


Tady máte v případě zájmu recept i s postupem.


Příprava se odehrávala za horlivé asistence kocoura, který si lehal na otevřenou Kuchařku. Ale zaboha se nechtěl nechat vyfotit.


Takhle vypadal mazanec před konečnou úpravou.


Zde už hotový finální výrobek...
A jako bonus přidám perníčky, které pekla a zdobila Lucka v Praze. Jen tiše obdivuji její trpělivost a hlavně to, že se jí chtělo.


Dancing in Heaven

23. dubna 2011 v 20:06 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Poruším své nepsané pravidlo středy, kdy tady dávám většinou nějaké úlovky, nebo spíš ukázky písní Roberta Planta. Přiznám se vám, že je to hlavně proto, že mě momentálně nenapadá nic lepšího, než sedět a poslouchat. Teprve teď jsem si naplno uvědomila sílu, kterou hudba má. Dokáže opravdu pomáhat a i když prožívám neradostné období, přece jen jsem šťastná, že mám tenhle blog a něco, co mě fakt baví.
Dneska jsem objevila Dancing in Heaven z Mighty Rearranger, což je jedna z melodických a příjemných skladeb tohoto (podle mě) snad nejlepšího Plantova alba. I když tohle hodnocení je hodně osobní - na "vině" jsou hlavně dva koncerty, které jsem k němu absolvovala. Možná, že až se vrátím z Varšavy, budu v tomto duchu básnit o Band of Joy. Tak vidíte, že mě nemůžete brát zas tak vážně. Ale přesto bych si ještě troufla napsat, že Mighty Rearranger patří doopravdy! k těm deskám, které byste neměli přehlížet. I když je to vlastně už minulost, kapela Strange Sensation neexistuje a její členové se dali každý svou cestou. O některých z nich jsem tady taky psala.
Mighty Rearranger je taky (zatím) poslední zcela autorské album z dílny Roberta Planta. A že na něm tenhle "stárnoucí rocker" se skvělou kapelou předvedl, že strčí do kapsy i daleko mladší kolegy! Jeho muzika je ryze současná, svěží a neotřelá.
Song Dancing in Heaven je poctou Georgi Harrisonovi a jeho okouzlení Indií. Pokud se chcete vydat na krátký výlet a nechat se taky okouzlit, tak prosím vstupte.

Něco o ničem

22. dubna 2011 v 19:08 | Robka |  Téma týdne
Právě jsem dopsala první verzi tohoto článku a na závěr polohlasně prohlásila - Vždyť je to o ničem. Ale pak jsem si uvědomila, že tentokrát jsme my blogeři dostali poprvé přímo posvěcení, abychom o NIČEM psali. I když mnozí z nás to dělají stále.
Četla jsem tady úvahy o tom, jak takové NIC vypadá a jestli vůbec existuje. Asi každý si pod tím pojmem vybaví něco jiného. Nic může být prázdná peněženka, může to být prázdná hlava bez myšlenek. Já si nic představuji jako černý mrak, který mi leze do hlavy a způsobuje, že nemám na nic náladu a nic se mi nechce.
O ničem se pořád mluví, o ničem existuje nespočet rčení a přísloví - Kde nic není, ani smrt nebere. Stokrát nic umořilo osla. Nic nepadá z nebe. A určitě by se dalo pokračovat.
V hovoru má NIC svoje pevné místo. Většinou jde o slupku, kterou si vytváříme jako obranu proti těm, kterým nechceme sdělovat své pocity. Je to takové klišé, fráze. Něco, jako když se potkáte se známým a on řekne Čau, jak se máš? A vy většinou odpovíte: Dobře. Nebo: Jde to. A víte, že nic víc od vás nečeká, že se s takovou odpovědí spokojí.
Když se někdo zeptá: Co ti je? většinou přímo čeká na vaše NIC. To nic, které ale vždycky musí znamenat NĚCO. Jen někdy bývá problém to něco vyslovit. Jsou prostě věci, které si necháváme pro sebe a pro ostatní zůstanou oním NIC.
Občas se stává, že nemáme chuť nic dělat. Zrovna jako já - chtěla jsem na Velikonoce upéct mazanec, ale místo toho tady sedím a smolím článek o ničem, který stejně nikdo číst nebude. Takže to vypadá, že místo voňavého domácího pečiva nebudeme mít zítra k snídani nic. Nebo spíš něco jiného, ale to nebude nic proti tomu, jaké by to bylo, kdyby se mi chtělo teď vstát, jít do kuchyně, zadělat těsto, rozehřát troubu a upéct tu dobrotu. Asi budu muset vyhnat ten černý mrak ze své hlavy - to své NIC a zkusit NĚCO dělat. Rozhodně to bude lepší.

The Principle of Moments - recenze

20. dubna 2011 v 21:43 | Robka |  Pokus o recenze alb
Jedním z posledních alb, které jsem zatím důkladně neprobírala a nesnažila se udělat svou "recenzi", je v pořadí druhá deska Roberta Planta The Principle of Moments.
Dalo by se říct, že zachycuje podstatu okamžiku, ve kterém se Robert Plant rozhodl oprostit od minulosti. Předchozí Pictures At Eleven ještě hodně hýří zeppelinovskými vlivy, což samozřejmě není na škodu. Ale Robert, jako sólový umělec, potřeboval najít vlastní cestu a vyjádření své osobnosti v hudbě. To se mu myslím povedlo dost dobře právě tady.

Bráchovi

16. dubna 2011 v 13:16 | Robka
Dost dlouho jsem se odhodlávala, jestli se vůbec hodí, abych tady přidávala tento článek. Možná, že se časem ocitne v rozepsaných, že nebudu mít tu odvahu nechat si ho tu na očích.
Je to jen pár dní, co nás opustil můj bratr. Je moc těžké si připustit, že už se nikdy nevrátí a nikdy se neuvidíme. Momentálně jsem v takovém rozpoložení, že sedím u blogu a projíždím staré fotografie z předloňských Colours, na kterých jsme spolu a přemýšlím, jestli je to všechno pravda a jestli to není jen zlá noční můra. Ale uvědomuji si, že je to bohužel nezvratitelný fakt a nezmění na tom nic slzy a lítost.
I když měl kolem sebe rodinu, asi nikdo z nás nedokázal poznat, jak moc se trápil. Trápení duše je mnohem horší, než fyzická bolest a je hodně těžké je léčit. Zvlášť, když ho člověk v sobě dusí. Poslední dobou jsme se viděli tak málo, i přesto, že bydlíme kousek od sebe. Vlastně jsme spolu občas komunikovali jen přes tyhle stránky.
Proto bych chtěla říct, abyste si všichni víc všímali těch, které máte rádi a nekazili si život malichernostmi. Protože jednou přijde chvíle, kdy byste udělali nevímco, aby jste se mohli pohádat, nebo společně zasmát a už to nepůjde.
Nikdy jsem si nemyslela, když jsem tady občas dávala vzpomínku na různé zesnulé osobnosti, že mě totéž bude čekat v realitě. Věřte tomu, že není vůbec jednoduché pro mě si tohle všechno uvědomit a fungovat...
Tuhle písničku bych chtěla bratrovi věnovat, vím, že měl jako kluk Depešáky moc rád. Je mi úzko u srdce, když to poslouchám.

Robert Plant & Band of Joy - Hard Rain's A Gonna Fall

13. dubna 2011 v 19:49 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Vybírám dnes písničku z koncertu, který proběhl před čtyřmi dny v Chicagu. Robert s kapelou si pohráli s tradiční skladbou Boba Dylana z roku 1962. Jak se jim to povedlo, zjistěte z následujícího videa a tady si můžete přečíst recenzi na celý koncert, samozřejmě v angličtině.
9. dubna 2011 Auditorium Theatre Chicago

Billy Fuller & Beak - Wulfstan

12. dubna 2011 v 20:54 | Robka |  Nezařazené
Pokud si vzpomínáte na skupinu Strange Sensation, se kterou Robert Plant skoro přesně před šesti lety vydal album Mighty Rearranger, možná si taky vzpomenete na její členy. Jedním z nich byl Billy Fuller, hráč na baskytaru z Fuzz Against Junk. Robert Plant si ho pozval do skupiny jako náhradníka za odešlého Charlieho Jonese. Fullerův styl hry se bezvadně hodil pro tohle album, plné experimentů.
Skupina Strange Sensation je dnes samozřejmě minulostí. Billy Fuller se v roce 2009 spojil s Mattem Williamsem a Geoffem Barrowem a coby trio Beak nahráli loni album Vulfstan. Na něm je zajímavé to, že se nahrávalo živě bez úprav, vzniklo během dvanácti dnů a bylo vydáno jako dvanáctipalcový vinyl.
Billy Fuller na albu nejen hraje na baskytaru, ale také zpívá. Jejich styl by se dal asi zaškatulkovat jako experimentální rock, ale myslím, že je lepší si to poslechnout.
Údajně je můžete buď milovat, nebo nenávidět. Říkat o jejich muzice, že je OK je prý to nejhorší, co může být.

The Creation - Painter Man ( a ještě něco navíc)

10. dubna 2011 v 15:27 | Robka |  Rock
Letmo jsem se tady ve včerejším článku zmínila o The Creation a Eddie Phillipsovi, kytaristovi, který poprvé použil při hře smyčec. Bylo to někdy v roce 1966 a Jimmyho Page to zaujalo natolik, že tento styl začal pilovat a vlastně ho dovedl k dokonalosti a nejvíc ho proslavil. Dnes poránu, kdy jsem zasedla s kafem k počítači, jsem si na to vzpomněla a napadlo mě se podívat na nějaké bližší informace o kapele Creation. Samozřejmě jsem je našla pouze v angličtině, na což už jsem si zvykla - o těchto kapelách u nás ví málo lidí a tipla bych, že ani většinu fanoušků Jimmyho Page nezajímá, jak a co hrál jeden z jeho vzorů. Jsem ale tak paličatá, že si nedám říct a musím - i když je jasné, že takovými články si návštěvníky nezískám - prostě musím tady něco o nich napsat.


Stručně: Angličani The Creation vznikli v roce 1966. Většina zakládajích členů pocházela z party The Mark Four, což byla beatová formace z Cheshuntu, hrající od roku 1963. Jejich složení se neustále měnilo, v začátcích zpíval Kenny Pickett a na kytaru hrál už zmíněný Phillips. V roce 1967 opustil kapelu nejprve zpěvák, později i kytarista, pak se Pickett vrátil a kytary se ujal na nějaký čas Ronnie Wood (později Rolling Stones). The Creation skončili v roce 1968 a měli na triku pár singlů a jedno album, vydané pouze v Evropě. Jejich producentem byl známý Shel Talmy, v jehož stáji byli také Kinks a Who - což přineslo Creation trochu nespravedlivé srovnávání. Hudba The Creation byla přinejmenším stejně dobrá, jako ta, kterou produkovaly jiné skupiny vlny Britské invaze. Měli tu smůlu, že zanikli příliš brzy díky neustálým personálním změnám. Ale i přes své krátké působení se zapsali do dějin zejména svou nejpopulárnější písní Painter Man, která se vyšplhala na vrchol žebříčku singlů v Anglii a později byla zpopularizována disko skupinou Boney M. Další jejich píseň Makin Time byla použita ve filmu Rushmore.
Abych řekla pravdu, píseň Painter Man mě překvapila - znám její verzi od Boney M (kdo četl článek o hudbě mého dětství, je mu to jasné). Když jsem si ji ráno vyhledala a přehrávala, úplně jsem nadskakovala vzrušením. Jirka se k tomu nachomýtl a já mu hned ukazovala: Hele, vidíš ten smyčec? Tam v koutku, za tím zpěvákem, co matlá barvu na kameru? Jirka se jen shovívavě usmíval a čekal, až mu uvolním počítač, aby mohl "skajpovat" s kámošem. A povídal mi - Ty myslíš, že to bude někoho zajímat? Hmmm... Celé dopoledne jsem na ně musela myslet a teď mi v uších samozřejmě hrajou. Pokud patříte mezi staromilce, jako já, možná vám přijdou taky k chuti. Každopádně je můžu vřele doporučit a už teď se třesu na to, až vám tady dám pár písniček. Dobrou chuť.

Hudba roku 1966

9. dubna 2011 v 17:53 | Robka |  Hity let minulých
Je na řadě mé oblíbené lovení hudebních lahůdek z dávných časů, kdy se teprve rodila muzika, kterou dnes mnoho lidí uznává a mnoho lidí na ni už zapomnělo. Proto jsem začala s tímto projektem, který by měl přiblížit ve zkratce některé z hudebních událostí těchto bohatých let a také by vám měl umožnit přehrát si některé songy, které jsou podle mě dobré, případně se vztahují k tématu tohoto blogu. Jak se začínáme prodírat dál a dál šedesátými lety, začíná to být pořádně zajímavé a taky velmi obsáhlé, proto se může stát, že tady nenajdete některou ze svých oblíbených, nebo i některou z těch nejslavnějších. Je to zkrátka proto, že se na ně nedostalo. Nechci z těchto článků dělat přehlídku nejznámějších hitů a taky je nechci dělat kilometr dlouhé - což bych asi musela, pokud bych tu chtěla dát všechny ty úžasné (i méně úžasné) věci. Takže se řídím při výběru hlavně svým srdcem a doufám, že alespoň něco z toho, co vám naservíruju, vás osloví.
Podíváme se tedy nejdřív na pár událostí:
14. ledna si mladý zpěvák David Jones mění jméno na David Bowie, aby se předešlo záměně s Davy Jonesem z Monkees.
19. únor byl dnem, kdy Jefferson Airplane a Big Brother and Holding Company s Janis Joplin vystoupili na Fillmore.
3. března Neil Young, Stephen Stills a Richie Furay zakládají v Los Angeles skupinu Buffalo Springfield.
4. března pustil John Lennon do éteru známý kontroverzní výrok o tom, že Beatles jsou slavnější než Ježíš. Vyvolal tím vlnu odporu především v Americe a defacto došlo k ukončení jejich koncertní činnosti. 1. května Beatles naposledy vystoupili ve Wembley a 29. srpna měli poslední oficiální koncert v San Franciscu.
6. 6. 1966 zemřela po nehodě 25 letá manželka Roye Orbisona, Claudette Orbison.
29. července měl nehodu na motocyklu Bob Dylan. Kolem této události je stále spousta nevysvětlených dohadů. Dylan údajně nebyl hospitalizován, snad mu tato nehoda měla posloužit jako záminka pro to, aby se na nějakou dobu stáhl z veřejného hudebního života. Tuhle teorii potvrzuje i novinář Howard Sounes, který v roce 2001 vydal životopis Boba Dylana Down The Highway. Přestávka v turné po údajné nehodě trvala osm let, během nichž se Dylan objevil jen na několika vybraných akcích.
11. srpna se John Lennon veřejně omluvil za svůj předešlý výrok o slávě Beatles.
Kapely, které se formovaly v roce 1966: Cream, Buffalo Springfield a The Jimi Hendrix Experience
A teď něco podrobností o tom, co v roce 1966 dělali budoucí členové Led Zeppelin:
Jimmy Page se v tomto roce účastnil spousty hudebních projektů. Stal se z něj profík, dokonalý studiový hráč, který si tímto způsobem vydělával na živobytí daleko spolehlivěji, než spousta jeho kolegů živým hraním( zde si můžete přehrát jednu ukázku spolupráce s Donovanem). Na jednom ze studiových nahrávání se ho zeptal přizvaný houslista, jestli už někdy zkoušel hrát na kytaru smyčcem. Jimmy to zkusil a výsledný zvuk ho překvapil natolik, že začal tuto techniku zdokonalovat. V té době zrovna v londýnských klubech hrál smyčcem kytarista Eddie Phillips z anglické kapely Creation.
Na jaře roku 1966 už začínal mít Jimmy pomalu dost uzavřených studií a nahrávání pro hvězdy. V té době jako spása přišla nabídka od The Yardbirds, kterou už neodmítl. Tehdy už to v řadách Yardbirds skřípalo. Náladový Jeff Beck hrál podle toho, v jakém rozpoložení se zrovna nacházel a občas se stalo, že na koncert nedorazil vůbec. Keith Relf, zpěvák Yardbirds, taky na některých koncertech nebyl k použití. Na jednom z koncertů, kde byl Jimmy v hledišti, Keith nejprve opile nadával do mikrofonu publiku, složenému ze studentů v róbách a oblecích, pak se plazil po zemi a nakonec, když se zvedl na nohy, zřítil se do bicích. Zbytek koncertu odehráli Yardbirds instrumentálně, s Keithem, připoutaným k stojanu mikrofonu.
Jimmy začal u Yardbirds hrát na baskytaru, poprvé s nimi vystoupil v londýnském klubu Marquee v červnu roku 1966. Očividně ho bavilo, že je v kapele a může se věnovat živému hraní. Později jeho post baskytaristy vystřídal Chris Dreja a Jimmy s Jeffem se svými kytarami se stali na krátkou dobu senzací. Dva vynikající sólové kytaristy v kapele jen tak někdo neměl.
Bohužel moc věcí se dvěma kytarami kapela nevyprodukovala - byla to vlastně jediná skladba, Stroll On, určená pro film Zvětšenina Michelangela Antonioniho. Beck na podzim roku 1966 z kapely odešel, ještě předtím mu však producent Mickie Most domluvil nahrávání variace Ravelova Bolera. Aranže, doprovodnou kytaru a elektrickou dvanáctistrunku si vzal na starost Jimmy Page, na klavír hrál Nicky Hopkins, bubnoval Keith Moon z The Who a na baskytaru měl původně hrát John Entwistle, který ovšem na poslední chvíli vycouval a byl nahrazen Johnem Paulem Jonesem. Tehdy se málem zrodila legenda - zúčastnění muzikanti měli v úmyslu založit superskupinu, ale chyběl jim zpěvák. Bohužel ani jeden kandidát, kterého oslovili, nebyl volný, a tak z plánu sešlo.
Když tedy Beck opustil Yardbirds, měl jejich režii Jimmy v rukou. Bohužel to bylo v době, kdy konec byl nevyhnutelný a byla jen otázka času, kdy to kapela zabalí.
Robert Plant v roce 1966 zpíval v tříčlenné kapele, která se z původního názvu Tennessee Teens přejmenovala na Listen. S touto skupinou vydal svůj první singl - na jedné straně s předělávkou hitu od Rascals "Your Better Run", na straně druhé s autorskou skladbou "Everybody Gonna Say". Tento singl se však nesetkal s žádným úspěchem a upadl v zapomnění.
Ještě před Listen působil ve skupině Crawling Kings Snakes, pojmenované podle písně Johnyho Lee Hookera. Zde se setkal s Johnem Bonhamem, který v kapele hrál na bicí vylepšené aluminiovou fólií, aby dávaly zvláštní praskavý zvuk. Robert s Bonzem se spřátelili a dokonce jeden čas Robert bydlel u Bonza, když neměl kam jít. Oba muzikanti teprve hledali své místo na slunci a zkoušeli ze všech sil prorazit. I přes jejich nesporné kvality to však nebylo tak jednoduché.
Oba osmnáctiletí chlapci měli ještě před sebou hodně hledání...
Po tomto trochu delším úvodu, který vás doufám neodradil, se teď můžeme podívat na výběr písní z roku 1966. Protože nevím, co bych vám k tomu ještě řekla, tak vám jako už tradičně popřeji hezký poslech.
1. The Young Rascals - Good Lovin' - album The Young Rascals

Love - Signed D. C.

8. dubna 2011 v 21:47 | Robka |  Rock
Dnes jsem si začala chystat písničky do svého článku o roce 1966 a narazila jsem na první album skupiny Love. A už jsem se u něj zasekla a s výběrem dalších songů budu muset počkat do zítřka.
Když se řekne Love, tak se mi samozřejmě vybaví jako první Arthur Lee, geniální skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a frontman této americké party. Tento člověk měl taky zásluhu na tom, že se prosadili The Doors, když přesvědčil Jacka Holzmana, aby s nimi podepsal smlouvu.
V roce 1966 vydali Love svůj stejnojmenný debut. Přesto, že je nejvíce proslavily až dvě alba, vydaná o rok později - Da Capo s výraznou písní Seven and Seven Is a zejména pak Forever Change, které se umístilo mezi 500 nejlepšími alby všech dob na 40. místě (bylo taky jedno z oblíbených Roberta Planta), přesto je jejich první deska vynikající.
Láska je moje oblíbená skupina - stejně tak mám ráda i samotného Arthura Lee a jeho sólovku Vindicator. Když jsem projížděla písničky z prvního alba Love, měla jsem v úmyslu dát sem z něj Signed D. C.
Jenže, jak se ukázalo, tahle písnička je k mání v prodloužené a zajímavější verzi z Out Here, které vyšlo až v roce 1969. Arthur Lee na něm kromě produkce a zpěvu taky hraje na kytaru, klavír a varhany. Tak si tomto úžasném songu pošmákněte.
Zde si můžete poslechnout ještě něco z alba Vindicator.
Love - Signed D. C. - album Out Here