Květen 2011

John Bonham

31. května 2011 v 0:01 | Robka |  R. I. P.
John Henry Bonham (přáteli přezdívaný Bonzo, známý také jako Moby Dick) se narodil 31. května 1948 v Redditchi, asi dvacet kilometrů od Birminghamu. Právě dnes si tedy připomínáme 63. výročí jeho narození. Už od dětství tloukl do všeho, co připomínalo zvuk bicích - samozřejmě první na ráně byly máminy hrnce. První bubínek dostal od matky v deseti letech a v patnácti mu otec z bazaru opatřil kompletní bicí soupravu. To byl pro mladého Johna ten nejlepší dárek, jaký si mohl přát - zcela propadl kouzlu tohoto nástroje a brzy si už nedokázal představit bez hudby jediný den.
Bonham byl ve hře samoukem, nikdy nenavštěvoval hodiny a jeho inspirací byli přátelé bubeníci z Redditch a také jeho vzory - Gene Krupa a Buddy Richie. Když mu bylo okolo čtrnácti let, už příležitostně vystupoval s Blue Star Trio a v roce 1963 s Gery Levene & The Avengers.

Bonham navštěvoval Lodge Farm Secondary Modern School, kde si vysloužil od ředitele následující ohodnocení - "Skončí buď jako popelář, nebo jako milionář." Po opuštění školy pracoval pro otce jako tesařský učeň a mezitím si brousil muzikantské ostruhy v různých místních kapelách. V roce 1964 se připojil ke své první poloprofesionální kapele Terry Webb and the Spiders a přibližně ve stejnou dobu se také setkal se svou budoucí manželkou Pat Phillips. Hrál také se skupinou okolo zpěváka Nicka Jamese - Nick James Movement a s The Senators, kteří vydali v roce 1964 nepříliš úspěšný singl She's A Mod. V té době už bubnoval na plný úvazek. O dva roky později se připojil ke skupině A Way of Life, ale ta se brzy stala nefunkční. Kvůli nedostatku peněz a také z touhy být v kapele se přidal ke The Crawling King Snakes, které vedl Robert Plant. Po nějaké době se jejich cesty rozdělily - oba muzikanti zkoušeli štěstí v různých lokálních skupinách, aby se pak sešli opět při třetí sestavě Plantových Band of Joy. Skupina neměla štěstí - nahrála několik demo snímků, ale žádné album. V roce 1968 byli Band of Joy na turné po Velké Británii s Timem Rosem, kde zahajovali jeho koncerty a při další štaci si už Rose Bonhama zamluvil jako stálého hráče, což Bonzo uvítal jako pravidelný zdroj příjmů.
Ovšem karta osudu se začala obracet v létě roku 1968, kdy Jimmy Page po rozpadu The Yardbirds nutně sháněl spoluhráče. Šťastnou náhodou byl nasměrován na Roberta Planta a ten projevil dobrý vkus, když Pageovi navrhl na post bubeníka v nové kapele právě Bonhama. Bonzo už sice v té době neměl závazky k Timu Roseovi, ale bylo ho nesnadné zastihnout, protože vzal nějakou práci na turné Chrise Farlowa. Bombardovali ho telegramy a až jeden z nich ho zastihl v místní hospodě. Nakonec se Bonham nechal přemluvit - sice pro něj byly důležité pravidelné výdělky, jichž dosahoval, ale přece jen, Pageova skupina slibovala jiné perspektivy, alespoň výhledově. Navíc pro Bonhama bylo rozhodující, že Page už byl v té době respektovaný muzikant a Planta dobře znal - kývl tedy na jejich nabídku.
Netřeba už psát, že v té době se zrodila legenda - skupina Led Zeppelin 7. září roku 1968 odstartovala ještě coby New Yardbirds plánované miniturné po Skandinávii. O dvacet dní později už šli do studia a během devíti dnů nahráli album, které vyšlo počátkem ledna 1969 - samozřejmě už pod jménem Led Zeppelin.
Během prvního turné po USA hráli Led Zeppelin společně s Vanilla Fudge, jejichž bubeník Carmine Appice se s Bonhamem spřátelil. Také mu doporučil bicí značky Ludwig, na které sám hrál a přesvědčil majitele manufaktury, aby svolil k jednání s Bonhamem. Této značce bicích pak zůstal Bonham věrný po celou svou kariéru. Paličky, které používal, byly nejdelší a nejtěžší (vel. 2B), v bubenickém slangu takzvané "stromy".


Bonham byl nejen razantním hráčem s tvrdým stylem - jeho hra nepostrádala ani smysl pro dynamiku a střídání nálad. Nadto se také uplatnil
jako spoluautor a jeho vliv je znatelný v písních jako Out On The Tiles, When The Leeve Breaks, Rock and Roll, Kashmir, Ocean a mnoha dalších. V pozdější tvorbě Led Zeppelin Bonham předvedl, že má vztah i k funkovým a latinskoamerickým rytmům, jako například v písni Fool In The Rain.
Mezi slavná koncertní čísla patřil Moby Dick (dříve Pat's Delight, věnováno manželce Pat), trvající často až půl hodiny, během které Bonzo ukázal veškeré své umění - včetně bubnování holýma rukama. Jeho divoké nájezdy na bicí často vzbuzovaly otázky všetečných reportérů, kolik bubnů za turné prorazí, na což Bonham odpovídal prostě: "Žádný. Když do bubnu bodneš, blána se protrhne snadno, ale když necháš paličky padat, vypadá to, jako bys bubnoval silněji. Na virblu zůstala stejná blána při třech turné."*
Bonham si ale našel čas na nahrávání i s jinými umělci, než jen se svou mateřskou kapelou. V roce 1969 se objevil spolu s Jimmy Pagem a J. P. Jonesem na albu A Way of Life od kapely The Family Dog's. Bonzo a Jimmy si také zahráli v roce 1970 na albu Lord Sutch and Heavy Friends od Screaming Lord Such. Z pozdějších prací bych uvedla účast na sólovém albu jeho přítele Roye Wooda On The Road Again a v roce 1979 na albu Back To The Egg od Wings, kde si zahrál ve dvou písních.
Co se týče rodinného života, Bonham se oženil jako sedmnáctiletý s Pat Phillips. Pár měl dvě děti - syna Jasona, nar. 1966 a dceru Zoe, nar. 1975. Jeho matka Joan Bonham, která byla členkou seniorského uskupení The Zimmers, zemřela 10. února roku 2011 ve věku 81 let. Bonzo měl dva sourozence, bratra Micka, který zemřel v roce 2000 a sestru Deborah (nar. 7. 2. 1962), zpěvačku, kterou jsme měli možnost vidět na koncertě i v České republice. Ještě takovou zajímavostí je, že Bonzův bratranec Billy Bonham, hrál na klávesy mj. i u Terryho Reida.
Bohužel Bonhamův nezřízený životní styl si vybral dne 25. září 1980 svou daň. Po vypití 40 panáků vodky se slavný bubeník zadusil ve spánku vlastními zvratky, což znamenalo konec jedné legendy - Led Zeppelin se rozhodli bez svého přítele nepokračovat dále v činnosti. Bonham zemřel ve věku pouhých třiceti dvou let a je pohřben na hřbitově v Rushock ve Worcestershire. Jeho odkaz ovšem žije dál - mezi bubeníky, kteří uvádějí Bonza jako svůj vzor, je například Dave Grohl (Nirvana, Foo Fighters, Them Crooked Vultures), Roger Taylor (Queen), nebo Tony Thompson (hrál kromě jiných i s Robertem Plantem). Samozřejmě tento výčet je jen velmi skromný, John Bonham je považován za jednoho z nejinspirativnějších bubeníků historie a pravidelně se umisťuje na vrcholu různých seriózních průzkumů a anket. Adam Budofsky, redaktor z časopisu Modern Drummer o něm napsal: "Jestliže králem rock'n'rollu byl Elvis Presley, králem všech rockových bubeníků byl John Bonham." Myslím, že je to naprosto výstižné prohlášení.
Zdroj textu: informace čerpány z knihy Příběh skupiny a její hudby, tamtéž i * - zdroj citátu.

If Were A Carpenter/I Believe (BBC Later....)

29. května 2011 v 21:28 | Robka |  90. léta
Dvě krásné písničky takhle pohromadě, co může být lepšího? Samozřejmě je řeč o písních z desky Fate of Nations a i když nejsem příznivcem televizních show, tak tohle je příležitost, jak si tyhle srdeční záležitosti poslechnout naživo.

Pohled na hudbu roku 1968 - 2. díl

28. května 2011 v 20:36 | Robka |  Hity let minulých
Dnes se podíváme na pokračování seriálu o hudbě roku 1968 - první díl najdete zde. V něm také najdete některé informace o atmosféře tehdejší hudební scény a hlavně informace o tom, co dělali budoucí členové Led Zeppelin v tomto roce na poli hudby. Je tedy čas představit si další várku kapel, které vydaly svá alba a říci si něco málo informací o nich.


Začneme dnes trochu netradičně v Maďarsku s kapelou Omega. Omegu bude většina lidí mít v podvědomí díky jejich velkému hitu Goyongyhajú lány z roku 1969, který u nás vešel ve známost jako Dívka s perlami ve vlasech (Arakain).
Omega vznikla už v roce 1962 a zprvu hrávala pouze covery amerických a anglických rockových skladeb. V roce 1967 s příchodem nových členů se pustili do vlastní tvorby a další rok už jim vychází první deska Trombitás Frédi és a rettenetes emberek. Je to celkem zajímavé album, obsahuje z dnešního pohledu mírně bizarní směsku různých stylů - najdete tu trochu kýčovitou kabaretní melodii, něco z country, něco z hardrocku, něco náladových klávesových partů. Ale určitě nepostrádá osobitost a zábavnost a stojí za poslech.
A právě z této první desky si dáme dnešní první song. Hezký poslech.






1. Omega - Egy lány nem ment haza - album Trombitás Frédi és a rettenetes emberk
Zpěv v maďarštině zní pro naše uši možná trochu legračně.
***
Další kapelou, kterou si dnes poslechneme, budou Traffic. Zároveň bych chtěla uvést na pravou míru svůj minulý překlep - Chris Wood, kterého jsem omylem připsala k Spirit, je samozřejmě členem této britské kapely a dříve také hrál ve skupině Roberta Planta Sounds of Blue. Byl spolu se Stevem Winwoodem, Jimem Capaldi a Dave Masonem v roce 1967 zakládajícím členem Traffic.
V roce 1968 vychází stejnojmenné, v pořadí druhé album a my si z něj dáme píseň Feelin' Alright.
2. Traffic - Feelin' Alright - album Traffic
***
The Move jsou jednou z významných kapel šedesátých let. Pochází z Birminghamu a mezi jejími členy najdeme budoucího bubeníka Electric Light Orchestra Beva Bevana ( v osmdesátých letech také hrál na turné s Black Sabbath) a také Roye Wooda a Jeffa Lynne - oba rovněž byli později členy ELO. V roce 1968 debutují s albem The Move, ze kterého si dáme jednu ukázku.
3. The Move - Fire Brigade - album The Move


Robert Plant & Alison Krauss - Killing The Blues (a jako bonus Paper Airplane od Alison)

25. května 2011 v 20:46 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
Už moc dlouho jsem tu nedala k poslechu nějakou skladbu z Raising Sand, společného díla Roberta Planta a americké zpěvačky a houslistky Alison Krauss. Ta letos v dubnu vydala své další abum Paper Airplane, které bylo velmi dobře hodnocené, a tak bychom si mohli pustit nejen duet s Robertem, ale třeba i ochutnat něco z její nové desky.
Přednost dám songu Killing The Blues z Raising Sand, jehož původním autorem je Roly Jon Salley. Tento americký kytarista a zpěvák ji napsal na své stejnojmenné sólové album z roku 2005.

Killing The Blues - Raising Sand - Robert Plant & Alison Krauss
V této písni je cítit takové jemné jiskření. Prolíná se v ní mužský a ženský prvek bez toho, že by se nějak navzájem zastiňovaly. Je to lehce plynoucí a hladivý song.
***
Teď si můžeme pustit slibovaný song od Alison. Bude to titulní stejnojmenná skladba z už zmiňovaného nového alba. Líbí se mi - zároveň jsem ale zvědavá, jestli ještě v budoucnu dojde na nějakou spolupráci Roberta a Alison. Myslím, že to ani jeden z nich nevylučuje, ale zároveň ani nepotvrzuje.

Robert Plant, Buddy Miller a Elizabeth Cook vedou v nominacích na Americana Music Awards

24. května 2011 v 21:49 | Robka |  Info
Robert Plant a Buddy Miller se společně umístili v seznamu nominovaných na Americana Music Awards 2011 a to rovnou na třech pozicích. Společně s nimi se to poštěstilo i americké country zpěvačce a kytaristce Elizabeth Cook, jejíž album Welder je stejně jako Plantovo Band of Joy nominováno v kategorii Album roku. Robert Plant, Buddy Miller a Elizabeth Cook se setkali také v kategorii Umělec roku. Plant s Band of Joy získali navíc i nominaci jako Skupina roku a Cook se umístila se svou písní "El Camino" v kategorii Píseň roku.
Předání cen jubilejního desátého ročníku Americana Music Association Awards proběhne 13. října 2011 v Nashvillu.



Pohled na hudbu roku 1968 - 1. díl

24. května 2011 v 9:02 | Robka |  Hity let minulých
V roce 1968 nastupuje na scénu nová progresivní rocková vlna. V Anglii se jednalo už o třetí generaci rockových kapel, do níž se zařadili také v tomto roce vzniklí Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath. O těchto třech by se dalo říct - nebo alespoň hudební kritikové to tvrdí - že jsou praotci heavy metalu.


Ale samozřejmě nejen tyto tři kapely začaly svou kariéru v roce 1968. Z těch dalších bych jmenovala Yes, Judas Priest, kanadskou formaci Rush, Nazareth, Free a Plastic Ono Band, které založil John Lennon s Yoko Ono.
V Americe pokračuje hnutí hippies, jehož vrchol zažili hudební fanoušci až o rok později na festivalu Woodstock. Na Broadwayi má premiéru muzikál Hair, v San Franciscu začíná vycházet hudební magazín Rolling Stone, který ovlivňuje trendy v pop music a v tomto duchu pokračuje dodnes.
Co se týče rozpadlých kapel, hudební scénu opustili The Yardbirds, zcela vyčerpáni nejen nahráváním posledního alba, ale též alkoholem a drogami a hlavně nechutí většiny členů dál pokračovat. Vytratili se také Buffalo Springfield, Cream po nahrání tří úspěšných alb se také rozprchli do jiných projektů.
Singlovým žebříčkům té doby vévodí Beatles s písněmi Hey Jude a Lady Madonna, Stouni a jejich Jumpin' Jack Flash, Luis Armstrong, jehož What A Wonderfull World se stal hymnou a Otis Redding se (Sittin On) The Dock Of The Bay.
***
V bývalém Československu založili Vladimír Mišík, Jiří Kozel a Vlado Čech skupinu Blue Effect, vyšlo první album skupiny Olympic - Želva. A málem bych zapomněla na The Plastic People of the Universe, naši nejslavnější undergroundovou kapelu, která taky vznikla v tomto roce. Samozřejmě u nás byla kultura ovlivněna Pražským jarem a po srpnu 1968 následnou invazí "spřátelených" vojsk.
Došlo k tomu, že slibně se rozvíjející bigbítová scéna po nástupu normalizace byla potlačena - mnozí hudebníci, kteří byli spojováni s Pražským jarem, dostali zákaz činnosti a nebo byli donuceni k emigraci. Na výsluní se hřála politicky nezávadná popová garda, jejíž provařené ksichty můžeme na televizních obrazovkách vidět dodnes.
***
A co dělali v tomto roce budoucí Led Zeppelin, než se v srpnu dali dohromady?
Jimmy Page fungoval jako kytarista už skomírajících The Yardbirds. V dubnu 1968 koncertovali v New Yorku v klubu Anderson Theatre a tento koncert se nahrával, i přes to, že členové kapely nebyli vůbec v pohodě. Podle toho pak výsledná nahrávka vypadala - Jimmy Page o ní řekl, že to byl totální propadák. Nakonec Yardbirds zakázali společnosti Epic živák vydat. V červenci se Yardbirds rozpadli a Jimmy věnoval všechnu svou energii sestavení nové kapely, protože jak věřil, s jménem Yardbirds by se dalo ještě něco podniknout.
Robert Plant hrál v kapele Band of Joy, v její třetí a nejúspěšnější sestavě, ve které seděl za bicími John Bonham. Podařilo se jim prorazit z Birminghamu na londýnskou scénu, kde hráli v klubech, jako byl Middle Earth, nebo Speakeasy. Pak odjeli coby doprovodná kapela na anglické turné s americkým zpěvákem Timem Rosem. Dalším, kdo se na turné podílel, byl zpěvák Terry Reid. Tady si můžete pustit I Gotta Find My Baby od Band of Joy.
Na jaře ovšem došlo k rozpadu Band of Joy, protože Bonham získal angažmá u Tima Rose a Robert Plant si hledal další kapelu, ve které by zakotvil. Málem se mu to pak podařilo ve wolverhamptonských Slade, jejichž kytarista Noddy Holder byl svého času bedňákem u Band of Joy. Ale ostatním členům kapely se nelíbila jeho pódiová prezentace a okázalá stylizace a tak ho nevzali.
Robert Plant se spojil s bluesmanem Alexisem Kornerem a společně odehráli několik vystoupení a také nahráli dvě skladby, které ovšem vyšly až o čtyři roky později na Kornerově albu Bootleg Him!.
Pak se přidal ke skupině Hobbstweedle, jejíž název odkazoval na Tolkienovu trilogii Pána Prstenů, což byla Plantova oblíbená četba. Hobbstweedle byla kapela, se kterou Robert koncertoval na Pedagogické fakultě v Birminghamu, když ho 20. července objevil Jimmy Page, Peter Grant a Chris Dreja. Tím byl jeho osud zpečetěn - skončilo trmácení po klubech a mizerných štacích.
John Paul Jones v tom roce pracoval jako velmi vytížený studiový hudebník, podílel se na obrovské spoustě aranží a nahrával desítky partů pro nejrůznější umělce. Jeho vytíženost mu brzy začala přerůstat přes hlavu, John prostě vyhořel a byl bez energie. Sám věděl, že se musí přidat k nějaké kapele, koncertovat a skládat věci, které mu budou blízké. Naštěstí přišla nabídka Jimmyho Page, se kterým se Jonesy dobře znal ze studiových sessions, a tak na ni talentovaný baskytarista a hráč na klávesové nástroje rád kývl.
***
Jelikož rok 1968 nabízí spoustu zajímavé muziky, bude rozdělen na tři části. Dnes se tedy podíváme na první díl. Bude to taková směska písní, které mě zaujaly, takže pouze hity nečekejte. Možná bude i nějaké překvapení.

Wreckless Love

21. května 2011 v 21:44 | Robka |  80. léta
Není to tak dávno, co jsem na blog vkládala článek, kde jsem hodnotila album The Principle of Moments. A z něj pochází i song Wreckless Love. Je výsledkem spolupráce Roberta Planta s Robbie Bluntem, kteří jsou pod ním podepsáni jako autoři.
Zajímavý rytmus a orientální melodika spolu se zvláštním frázováním ji řadí k experimentálním kouskům na desce.
A podobně jako celé album je i tato píseň prodchnuta melancholií.

U práce se musí přemýšlet - to znamená zapojit mozek.

19. května 2011 v 19:29 | Robka |  Píšu vám
Někdy na podzim jedna firma zateplovala náš dům. Byli celkem rychlí, ale bohužel, když došlo na balkóny, už mrzlo. Tak se stalo, že balkóny zůstaly nedodělané a celkově jaksi odfláknuté. Co se ale nepovedlo vůbec, byly sušáky na prádlo. Z jedné strany je totiž neukotvili dost hluboko ve zdi a tak odvážlivci, kteří se nemohli dočkat sušení venku, našli své prádlo na podlaze balkónu a sušák vypadlý vedle něj.
Pak někdy na jaře firma slibovala, že sušáky opraví. Ale nejprve nesehnali ubytování, tak nepřijeli, pak pršelo, tak zase nepřijeli a nakonec přišla partička přičmoudlých chlapíků s otázkou: "Pani, mate ten sušak v pořadku?" Nevím, proč se mě tak blbě ptali, když přece museli vědět, že v pořádku není. Tak jsem jim po pravdě řekla, že nevím a že jsem se ještě neodvážila ho vyzkoušet. Řekli, že stejně nemají kotvící hmotu a zase odešli. Uplynuly asi dva měsíce a firma se objevila znovu. Že už to konečně spraví. Přišel jeden náš spoluobčan, napatlal tam nějakou hmotu - asi tu kotvící a řekl, že to mám nechat zaschnout. Pak se nedělo zase asi tři týdny nic. No a dneska to měli přijít dodělat. Přitáhla zase partička spoluobčanů - nejprve jeden, ale zjevně si nevěděl rady, jak umístit dva dlouhé šrouby do hmoždinek. Až do pokoje jsem slyšela, jak vzdychá. Pak zavolal kámoše, ten byl chytřejší a natloukl to tam kladivem. Pak mi řekli: "Pani, teď na to nesahejte." a odešli. Syn se šel podívat, jak to dopadlo a začal se nehorázně řehtat. Musela jsem jít za ním a to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Sušák je připevněný, ale naopak. Takže tam žádné prádlo věšet nemůžu, protože háčky jsou prostě otočené dolů.
No jo, i na takovou práci musí být lidé, kteří alespoň trochu přemýšlí. Tihle zřejmě měli v hlavách vymeteno a v rukách nas..no. Podle všeho to vypadá, že sušák zůstane nefunkční.
Schválně se podívejte sami:


Tady vidíte stranu, kterou "spravili".



To je druhá strana...


Takhle prasácky to tam natřískali. Děs, měli by to dostat k náhradě. Jsem zvědavá, kdo opraví zničenou fasádu.

Misty Mountain Hop ve čtyřech podobách

18. května 2011 v 21:16 | Robka |  Robert Plant & a další
Jak začít? Letmý pohled na předchozí články napovídá, že se poslední dobou v úvodu dost opakuju - je to samé určení času a místa. Takže začnu asi tak... napadl mě dnes takový retrospektivní pohled na jednu skladbu Led Zeppelin, na Misty Mountain Hop. A zase žádná změna v úvodu.
Misty Mountain má zvláštní, řekla bych až "mile vlezlý" riff, který se vám zaryje pod kůži, i kdybyste nechtěli. Je to taková radostná skladba s neodbytným pocitem, že se při ní musíte usmívat. Vlastně je jako stvořená pro navození dobré nálady. Koukneme se tedy na to, jak zněla na různých koncertech v průběhu let; od roku 1973, kdy ji hráli Led Zeppelin, přes rok 1988, kdy si ji vzal do parády Robert Plant na turné k desce Now and Zen, pak zabrousíme se Strange Sensation do roku 2001 a zastavíme se v roce 2010 s Band of Joy v Londýně.

Holubí hnízdění

17. května 2011 v 18:40 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Když jsem se dnes vrátila odpoledne z práce, čekalo mě nemilé překvapení. Jako obvykle jsem si zašla na balkón, že si dám svou odpolední cigaretu a zjišťuji, že máme nového nájemníka. A je pěkně drzý, během dopoledne si stačil v mém starém truhlíku s uschlými netřesky vyrobit hnízdo. Ještě včera večer tam nic nebylo a dneska je v něm hromádka větví a na ní sedí holub. Nejhorší je, že se na mě škaredě dívá svýma červenýma očkama a vypadá to, že mě chce klovnout.



Nepomůže ani po něm něčím hodit - když jsem zkusila starý sandál, abych ho vyplašila, ani se nehnul. Vypadá to, že teď nejmíň měsíc nebudu moct chodit na balkón, než vysedí vejce a vylíhnou se mu mimina. Takže žádné věšení prádla na sluníčku a žádná siesta. Krutá příroda se proti mě spikla. Každý pokus o odstranění truhlíku je provázen nálety ptáků, takže si připadám jako v té povídce od Daphne Du Mauriera. A to nám mají přijít spravovat sušák... To mám za to, že jsem bordelář. Měla jsem ty truhlíky dávno uklidit.


Než jsem napsala těchto pár řádek a vložila sem fotky, stačilo se v hnízdečku objevit tohle. Co teď? Srdce mi nedá, abych vajíčko zničila, tak budu mít prostě na balkóně holubí porodnici. Kdoví, kolik jich tam ještě přibude... Nevíte někdo náhodou, kolik vajec může takový holub snést? Abych z toho neměla holubí mateřskou školku.


Robert Plant & Alexis Korner - Operator

16. května 2011 v 20:53 | Robka |  PreZep
Už dlouho jsem vám nepsala něco o sobě, o tom, jak žiju a ani dneska to asi nenapravím - nemyslím, že by to bylo až tak zajímavé. Možná zajímavější a pro mě jednodušší bude napsat něco o písničce, kterou jsem našla teprve před pár dny, i když na internetu už je k poslechu od listopadu loňského roku. A jak je vidět, zatím si jí moc lidí nevšimlo, u videa je pouhých 88 shlédnutí a ani jeden komentář. No jo, tenhle kousek je raritka, známá snad jen fandům předzeppelinovské tvorby Roberta Planta, nebo taky bluesmana Alexise Kornera.
Ano, song Operator, který mám na mysli, byl spoluprací Planta s Kornerem. Byl nahrán těsně před Robertovým nástupem k Led Zeppelin - spíš to už bylo v době, kdy Robert byl krátký čas členem této kapely - v září roku 1968. Robert s Kornerem nahrál v té době ještě jednu bluesovou skladbu, je jí Steal Away a obě tyto písně byly v roce 2006 zařazeny na nově reeditované vydání alba A Now Generation Of Blues Alexise Kornera. Operator byl ke slyšení i na albu Bootleg Him!, vydaném v roce 1972. Ale spíš ho fanoušci Roberta Planta zaregistrovali na výběru Sixty Six To Timbuktu a to až v roce 2003. Samozřejmě nemůžu mluvit za ně, ale podle toho, jaký zájem je o tyhle nahrávky na internetu, bych řekla, že moc lidí tyhle rané věci neberou.
Je to docela škoda. Právě v těchto bluesových písních je dobře slyšet nejen Plantův mimořádný hlasový rozsah, ale hlavně jeho bluesové cítění - což se třeba nemohlo naplno projevit v některých jeho prvních singlech. Ale o tom zas někdy jindy...
Dnes si tedy poslechneme čisté blues - Robert Plant kromě zpěvu hraje na harmoniku - brilantně!, Alexis Korner na akustickou kytaru a Steve Miller na piano. Skvělý kousek... Zpěv je syrový a ve vysokých pasážích se zařezává až do morku kostí, emoce z něj doslova překypují. Vůbec se nedivím, že po tom, když Korner poznal, co v Plantovi vězí, doporučil ho Pageovi jako zpěváka do Led Zeppelin.

Blue Effect - Little Girl a Blues About Stone

15. května 2011 v 22:24 | Robka |  Česká scéna
Už dlouho jsme tu neměli nic z domácí scény. Což takhle dát si Blue Effect? A třeba rovnou dva songy?
Tak fajn, dáme Little Girl a Blues About Stone z alba Meditace, které je z roku 1970. Z těchhle dvou jsem nadšená. Little Girl - flétny mi trochu připomínají Jethro Tull a počáteční šlapavý riff mi zase evokoval How Many More Times, ale jen chvilku.
Blues About Stone (Kamenné Blues) má nádhernou atmosféru a úžasně vygradované sólo. Určitě by se neztratila ani mezi světovými bluesovými perlami.


Black Country Communion vydávají v červnu 2011 své druhé album

15. května 2011 v 8:52 | Robka |  Alba
Anglo-americká superskupina Black Country Communion vydává 13. června v Evropě své druhé album (v Americe vyjde o den později) a v rámci turné k němu přijede poprvé do České republiky. Vystoupí na Lokti v přírodním amfiteátru spolu s českou rockovou legendou Blue Effect dne 17. července 2011. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji za 850,- Kč a můžete si je objednat zde.
Pokud jste příznivci skupiny, nebo prostě jen máte rádi kvalitní rockovou muziku, určitě už jste zaregistrovali první album kapely, o kterém jsem se zde zmiňovala před necelým rokem. Tehdy už se také proslýchalo, že v letos vyjedou na turné. Brzy se jich tedy dočkají i čeští fanoušci.


Jason Bonham, bubeník a syn známého zeppeliňáka Bonza, k novému albu řekl, že nápady na písně už měl v roce 2008, kdy mělo dojít k obnově skupiny Led Zeppelin. Bylo to několik měsíců po jejich slavném vystoupení v Londýně, které se uskutečnilo v prosinci 2007. Tehdy došlo k jeho spolupráci s Jimmy Pagem a Johnem Paulem Jonesem, zpěvák Robert Plant se ovšem na kříšení legendy odmítl podílet. A to jednak z důvodu vytíženosti na svých sólových projektech, ale také proto, že podle něj ve skutečnosti už Led Zeppelin neexistují. Žádný nový projekt si nezaslouží nést jejich název, když už nežije jeden z původních členů. Myslím si, že jeden z důvodů je i ten, že Robert Plant chce dělat hudbu podle svého a pro radost a nechce být svazován slavným jménem, povinnostmi náročných turné a šílenstvím, které by se kolem takového projektu rozpoutalo.

To nejlepší z Led Zeppelin

14. května 2011 v 21:20 | Robka |  Led Zeppelin Info
Před nedávnem jsem si dělala svůj soukromý výběr nej písní Roberta Planta. A taky jsem se rozhodla, že něco podobného sestavím i v případě písní Led Zeppelin.
Na tvorbu Led Zeppelin by se dalo pohlížet z mnoha úhlů. Určitě ten nejzásadnější by byl úspěch jednotlivých nahrávek a jejich masová obliba mezi fanoušky. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že ač Led Zeppelin vydali jen osm řadových alb, na každém z nich je nějaká výrazná "hymna", milovaná početným davem posluchačů. Tak schválně: na prvním je to bezesporu Dazed and Confused s mrazivou a zlověstnou atmosférou, podpořenou Jimmyho hrou smyčcem na kytaru. Druhé album nabízí Whole Lotta Love, psychedelickou a díky Plantově zpěvu i pořádně nasáklou vášní a smyslností. Na trojce je úderný Immigrant Song, zobrazující Led Zeppelin jako dobyvatele Ameriky. Čtyřka bude navždy spojena se Stairway To Heaven, neslavnější písní nejen Led Zeppelin, ale také celé rockové historie. Houses of The Holy se blýsklo perlou No Quarter, dokazující jasně, že kvalita písně spočívá v dokonalé souhře všech nástrojů a v atmosféře. Physicall Grafitti má úžasný Kashmir, s orientálními prvky a jedním z nejlepších textů, který Robert Plant v Led Zeppelin napsal. Presence, ač je všeobecně podceňovaným albem, obsahuje skvělý Achilles Last Stand s neklidnou a proměňující se atmosférou. I poslední album In Through The Out Door, které už je považováno za jejich nejslabší, má svou hymnu - je jí All My Love, citlivá a něžná hlavně díky Robertovu zpěvu. Kdybychom chtěli počet songů doplnit do desítky, tak by se daly přiřadit ještě Black Dog (hey, hey mama said the way you move, gonna make you sweat, gonna make you groove) ze čtvrtého alba a třeba bluesová dokonalost Since I've Been Loving You z trojky. A je to desítka, jak vyšitá.
Když jsem se pokoušela sestavit svůj soukromý žebříček písní Led Zeppelin, deset míst mi nestačilo. Pořád jsem škrtala a měnila pořadí. Nakonec jsem seřadila dvacítku písní, které jsou nejzásadnější, nejlepší a nejoblíbenější. Pokud máte jiný názor, klidně mi ho napište do komentářů. Hezký poslech.

Robert Plant & Priory of Brion - Season of The Witch

11. května 2011 v 20:50 | Robka |  Robert Plant & Priory of Brion
Zase vás dnes vezmu na výlet do minulosti, konkrétně se budeme muset vrátit až do roku 1966, abychom se dostali ke kořenům nahrávky, kterou jsem si zvolila pro svůj středeční článek. V roce 1966 vyšlo třetí album skotského zpěváka a kytaristy Donovana, které se jmenovalo Sunshine Superman. Na tomto albu je zajímavá skutečnost, že reprezentovalo jedny z prvních psychedelických nahrávek. Další zajímavostí je to, že se na albu podílel jako producent Mickie Most, známý též ze spolupráce s Yardbirds a třeba také Terry Reidem, nebo Herman's Hermits. A posledním bonbónkem budiž skutečnost, že na něm hrál na elektrickou kytaru Jimmy Page a na aranžích se podílel i John Paul Jones.
Na Sunshine Superman Donovan v textech zachytil atmosféru "Swingujícího Londýna" a přinesl tak posluchači zasvěcený pohled na hudební scénu šedesátých let. Tato scéna také velmi ovlivnila mladého Roberta Planta, který v té době už objížděl kluby s nejrůznějšími, dnes už zapadlými a zapomenutými, hudebními formacemi a hráli po večerech své blues.
Proto se není čemu divit, že se po letech Robert vrátil k tomuto svému zdroji inspirace a společně se svou příležitostnou skupinou Priory of Brion ztvárnil na koncertech Donovanův hit Season of The Witch.
Stalo se tak v roce 1999 a nebylo to poprvé, co si tento song vypůjčil. Už v roce 1993 se jeho část objevila v medley "That's Why I'm In The Mood". Ale my si dnes pustíme právě verzi s Priory of Brion. Pokud vás zajímá, kteří hudebníci tuto skupinu tvořili, podívejte se sem. Je škoda, že fungovali tak krátce. Byl to vlastně takový únik zpět na klubovou scénu a k milované muzice autorů, jako byli Love, Moby Grape, nebo právě Donovan.
Tak si poslechněte živou nahrávku Season of The Witch. A aby skládačka byla dokonalá, můžete si poslechnout i původní Donovanovu verzi.