Červen 2011

Going Home A Tribute to Fats Domino - It Keeps Rainin' & Valleys of Tears

29. června 2011 v 9:02 | Robka |  Robert Plant & a další
Když jsem dávala dohromady životopis Roberta Planta, stala se mi taková nemilá věc - vyčerpala jsem limit znaků, povolený blogem.cz jako maximum, a tak se stalo, že do něj už nemůžu jakkoli zasahovat. Hlavně to tedy znamená, že nemůžu nic přidat, upřesnit, rozšířit, což mě štve. No nic, chápu, že vás to nemusí zajímat, jen to tady říkám pro případ, že by někoho z vás postihlo něco podobného - pro zajímavost, těch povolených znaků je 40 000.
Využiji tedy svého obvyklého středečního "speciálu" k tomu, abych se pořádně rozepsala o hostování Roberta Planta na tributním albu Fatse Domina.


Bylo to v roce 2007, dva roky po řádění hurikánu Katrina, při kterém přišel o střechu nad hlavou legendární zpěvák Fats Domino, když se Robert Plant vypravil do neworleanského studia. Přislíbil totiž nazpívat jednu píseň na tributní album "Going Home A Tribute to Fats Domino", které bylo vydáváno na počest ocenění tohoto umělce za celoživotní přínos hudbě New Orleansu.
Fats Domino je zpěvák a muzikant aktivní od konce čtyřicátých(!) let a jeho první úspěšný popový hit v USA a Anglii byl Ain't That a Shame v roce 1955. Tuto píseň o dvacet let později nazpíval také John Lennon a vydal ji na svém albu Rock 'n' Roll. Lennonova verze zazněla i na tomto tributním albu Fatse Domina. A také stojí za připomenutí, že ani Plant se nesetkal s hudbou Fatse Domina "tváří v tvář" poprvé - už v roce 1970 s Led Zeppelin nazpíval Blueberry Hill (originál je z roku 1956), která pak vyšla na nelegální nahrávce Live on Blueberry Hill.
Robert Plant se nakonec rozhodl, že na album přispěje rovnou dvěma předělávkami, vybral si "It Keeps Rainin'", původně z roku 1961 a druhým songem byl "Valley of Tears" z roku 1957.
Obě písně nahrál během třídenní návštěvy studia . V "It Keeps Rainin' "byl podporován kapelou Lil' Band O' Gold z jižní Louisiany. Jejími členy jsou Warren Storm (bicí), C. C. Adcock (kytara), Steve Riley (akordeon), David Egan (klavír) a Dave Ranson (basa). Sestavu doplnili saxofonisti - Dickie Landry, Pat Breaux a Derek Huston.
"Valley of Tears" byla nahrána za spolupráce s jihoafrickým gospelovým souborem Soweto Gospel Choir. Nahrávání se zúčastnil i sám Fats Domino.
Album celkově obsahuje 30 písní v podání různých umělců - kromě Planta a Lennona přidali své verze Neil Young, Tom Petty a Heartbreakers, Elton John, Los Lobos a spousta dalších. Bylo hodnoceno jako jedno z nejpozoruhodnějších tributních alb vydaných v posledních letech. Přeji příjemný poslech.

Rok 1969 - vzducholoď vzlétá

26. června 2011 v 20:53 | Robka |  Hity let minulých
Dnes si budeme povídat o událostech v hudbě roku 1969 a snad mi prominete, že se budu v textové části zabývat převážně Led Zeppelin. Na tento rok jsem se obzvlášť těšila hlavně kvůli nim, ale slibuji, že si budete moci přečíst a poslechnout něco i od jiných kapel...


V roce 1969 vyšla první dvě alba Zeppelínům a i přes vlažné přijetí kritikou a nepřátelský postoj zejména ze strany hudebního magazínu Rolling Stone začali psát dějiny rockové hudby. Americká rádia bombardovala společnost Atlantic, aby vydala z druhého alba Led Zeppelin singl - Whole Lotta Love by se na něj hodila dokonale. Jenže její délka přesahovala tříminutový limit a krom toho obsahovala psychedelickou střední část, což představovalo problém. V minulých letech sice v amerických rádiích hráli singly delší než tři minuty, ovšem to bylo v případě zavedených hvězd, jako Beatles a jejich "Hey Jude", Boba Dylana s "Like A Rolling Stone", "Suspicious Mind" Elvise Presleyho, nebo "All Along The Watchtower" Jimiho Hendrixe. Led Zeppelin singly nezajímaly, věřili spíš v sílu živých koncertů a alb s plnou délkou písní.
Už v březnu vyšly v Americe jejich písně Good Times Bad Times a Communication Breakdown jako singly z prvního alba. Tehdy byli členové skupiny rádi za propagaci a rozšíření spolupráce s nahrávací společností a také - obě písně byly krátké a nepotřebovaly úpravu. Ale Whole Lotta Love byl jiný případ. Hudební poctivost nedovolovala Zeppelinům, aby ji nechali jakkoli zkrátit jen pro účel reklamy. Nakonec se domluvili s americkými FM rádii, že Whole Lotta Love bude zařazena do jejich vysílání v plné délce, ale AM stanice zpanikařily, protože se domnívaly, že posluchači nestráví spletitou střední část a přeladí na konkurenci. Vytvořili si proto singl sami - jednoduše vypustili střední část a píseň běžně vysílali. Skupina se proti tomuto kroku velmi ostře postavila, zvláště poté, co byl Atlantic zavalen objednávkami na tuto zkrácenou verzi. Nakonec ovšem pod tlakem ustoupili - povolili její vydání v USA i v Austrálii, ale v Británii k vydání nedali svolení. V Británii singl za celou kariéru Zeppelinům nevyšel ani jednou a v podstatě to bylo zbytečné, protože alba se prodávala skvěle. Strategie singlů byla tedy pro ně nepodstatná.


Whole Lotta Love vyšla v Americe společně s Living Loving Maid (She's Just A Woman) v prvním listopadovém týdnu roku
1969. V následujícím měsíci se konala celoroční bilance popularity v časopisu New Musical Express, ve kterém své hlasy kapelám udělovali čtenáři. Na konci této nejbouřlivější dekády v populární hudbě 20. století Led Zeppelin sklidili první ovoce své celoroční pilné práce.
V časopise Melody Maker dál kralovali The Beatles. Získali dvojnásobné množství hlasů, než druzí Rolling Stones. Nejlepším britským zpěvákem byl zvolen Tom Jones, na druhém místě se usadil Cliff Richard.
V kategorii britských instrumentálních skladeb zvítězili Shadows před Fleetwood Mac. Nejlepší gramofonovou desku (singl) měli v Británii Stouni - "Honky Tonk Women", druzí byli Beatles s "Get Back" , Thunderclap Newman se "Something In The Air" získali třetí pozici a čtvrtí skončili Fleetwood Mac s "Oh Well".
Led Zeppelin se umístili na devátém místě v kategorii světových vokálních skupin - pro srovnání, získali 542 hlasů, zatímco vítězové Beatles jich měli přes 7000. V kategorii britských vokálních skupin byli Zeppelini osmí.
Mezi nejlepšími novými skupinami také nemohli chybět, spolu s Vanity Fair obsadili třetí místo a před nimi byli Jethro Tull a Blue Mink. Robert Plant se umístil na patnáctém místě mezi zpěváky.
Krátce po svém vzletu byli tedy Led Zeppelin připraveni přepsat pořadí těchto žebříčků úspěšnosti, což se dramaticky projeví už v příštím roce.
Rok 1969 byl také pro Led Zeppelin ve znamení nahrávání pro televizi a rozhlas. Absolvovali dvě natáčení pro rádio BBC, jejichž materiál si fanoušci mohli poslechnout v roce 1997, kdy vyšly na jednom ze dvou disků alba BBC Sessions. Jaké skladby hráli a jak si můžete připomenout zde. Natáčelo se také pro dánskou, německou a švédskou televizi - záznam z dánské Kodaně ze 17. března 1969 vyšel na oficiálním DVD Led Zeppelin v roce 2003. Ovšem manažer Peter Grant nechtěl své svěřence nechat vláčet televizními studii, která často mívala bídný zvuk - použil tyto rané záběry spíš k rozšíření povědomí o kapele a další nabídky na účast v televizi už odmítal.
V létě se při americkém turné Zeppelinů měla odehrát jedna ze skandálních historek, které se okamžitě chytil bulvár a vykreslil je jako bandu sexuálních zvrhlíků (což samozřejmě byli:-)). Jakási fanynka, prý zrzavá, zatoužila po sexuálním uspokojení pomocí ryby. Tou rybou byl údajně chňapal - malý žralok - což ovšem svádělo k domění, že žralok byl obrovský a měřil nejmíň dva metry. Prostě došlo k tomu, že pár lidí kolem kapely a taky členové spřátelených Vanilla Fudge spoutali tu zrzku a uspokojovali ji malým chňapalem, což si taky natáčeli a dobře se u toho bavili. Zrzka se taky bavila, prý se jí to velmi líbilo. Možná se jí to pak už moc nelíbilo, protože celý incident později odvyprávěla novinářům a z rybí historky se stal jeden z nejvíc probíraných sexuálních skandálů v pop music.
***
V roce 1969 se prakticky rozpadli The Beatles, i když všeobecně tato skutečnost vešla ve známost až na jaře 1970. Ze sestavy Rolling Stones odešel Brian Jones, který v létě toho roku zemřel. 13. června se přidal ke Stounům kytarista Mick Taylor.
6. prosince byl na open-air koncertu v Altamont Speedway v San Franciscu zavražděn jeden z diváků motorkářským gangem Hells Angels. Tento koncert byl organizován kapelou Rolling Stones a představoval také další umělce a skupiny (Santana, Jefferson Airplane, The Flying Burrito Brothers a Crosby, Stills, Nash & Young). Rolling Stones procházeli obdobím střízlivého bilancování, které se částečně odrazilo v jejich nejtemnějším albu "Let it Bleed".


Násilí v Altamontu signalizovalo konec snů hippies. Jejich poslední chaotická oslava se odehrála jen o čtyři měsíce dřív (15. - 18. srpna 1969) ve Woodstocku. Jedněmi z pozvaných byli i Led Zeppelin, ti se ovšem odmítli zúčastnit a dali přednost samostatným koncertům. Na festivalu vystoupili mimo jiné i Jimi Hendrix, Janis Joplin, The Who, Joan Baez, Ten Years After a mnoho dalších.
Konec jiného druhu snu signalizovala píseň "Cold Turkey", kterou v listopadu 1969 vydal John Lennon a veřejně se v ní vyzpovídal ze své dřívější závislosti na heroinu. Skupiny Cream a Traffic se rozpadly a z jejich popela vzešli Blind Faith. Ti ovšem ztěží přežili první turné v USA.
Jimi Hendrix od podzimu 1968 nevydal žádnou desku a jeho popularita v Británii klesala, v USA ovšem byl nadále kasovním trhákem. V Americe právě dosahovaly vrcholu alternativní kapely jako The Doors, Mamas & Papas a Jefferson Airplane. Třebaže jejich vliv zůstal silný až do počátků 70. let, nikdy nedosáhli rekordů v prodejích a na koncertech, jako se to později povedlo Led Zeppelin.


Bob Dylan se vrátil zpět po své údajné motocyklové nehodě v roce 1966, ovšem už se držel stranou hlavního dění a zaměřil se spíše na osobnější vizi své hudby a textů. V tomto roce vydal dobře hodnocené, více country laděné album Nashville Skyline.
Roku 1969 debutovali : anglický písničkář Nick Drake s albem Five Leave Left, americká rocková kapela MC5 s Kick Out
The Jams, angličani Slade (kytarista a zakládající člen Noddy Holder býval bedňákem u Plantových Band of Joy) s Beginnings, americká country kapela Poco s Pickin' Up The Pieces, Alice Cooper vydali Pretties for You, Yes a The Stooges své eponymní debuty, The Jackson 5 vydali první album Diana Ross presents The Jackson 5 (ano, zde začínal král popu Michael). A jak jsem se v úvodu už zmínila, debut vydali také Led Zeppelin a ten zastínil všechna alba, které jsem tu vyjmenovala.
***
V textu použity informace z knihy Keitha Shadwicka Příběh skupiny a její hudby

Salif Keita nahradí na Colours nemocného Youssou N'Doura

25. června 2011 v 9:00 | Robka |  Akce
Program letošních Colours málem utrpěl vážnou trhlinu, kvůli nemoci musel odříct svou účast senegalský zpěvák Youssou N'Dour. Řešit tuto situaci měsíc před zahájením festivalu je jistě velmi náročné a stresující - zvlášť, když jde o výpadek interpreta, kterého se organizátoři snažili k nám dostat celá léta - ale vypořádali se s ní s velkým přehledem. I na přímluvu Youssou N'Doura se povedlo přesvědčit fenomenálního malijského zpěváka Salifa Keitu, který do Ostravy přijede na svůj jediný letošní evropský koncert - i tato skutečnost svědčí o tom, jak zvučné jméno Colours mají.


Salif Keita už u nás v Ostravě vystupoval a to před pěti lety, tedy ve stejném roce, jako Robert Plant. I když u zahraničních hvězd bývá zvykem "přijet, odehrát a odjet", Robert Plant díky Keitovi přiletěl do Ostravy už v sobotu odpoledne a navštívil nikým nepoznán i se svým tehdejším kytaristou Justinem Adamsem nejen Keitův nezapomenutelný večerní koncert, ale i odpolední vystoupení americké party Gogol Bordello. S oběma se pak setkal v zákulisí v přátelském rozhovoru.
Určitě i vystoupení takového umělce, jakým Salif Keita je, přispělo k tomu, že Robert Plant si náš festival zamiloval. Není vůbec obvyklé, že se umělec jeho formátu vmísí do davu na koncertě, ale Robert je velkým hudebním fanouškem a nemá hvězdné manýry některých daleko méně slavných kolegů.
Salif Keita je jedním z mých velmi oblíbených umělců afrického kontinentu, díky němu jsem vlastně objevila krásu tamější hudby. Koncert na Colours 2006 byl jedním ze zážitků, na který se nedá zapomenout. Nejen po hudební stránce, ale i atmosféra jeho vystoupení byla natolik jedinečná, že si ji dodnes dovedu vybavit. Proto mě velice potěšilo, že nás zase navštíví a těším se nejen na hudbu z jeho minulých alb, ale též na písně z jeho poslední desky La Différence z roku 2009. A tak trochu mám dojem, že mi ho Robert Plant poslal, aby mi nebylo líto, že letos nepřijede:-)
Pokud byste si chtěli přečíst, co jsem o Salifovi psala v rámci mých oblíbenců před dvěma lety, podívejte se na tento článek. Najdete v něm něco o jeho začátcích a také přehled některých jeho alb. Pokud bych vám mohla radit, doporučuji k poslechu zejména akustické Moffou z roku 2002, nebo M'Bemba, jehož repertoár zazněl právě na Colours 2006. Poslední Salifovo album La Différence obdrželo ve Francii nejvyšší hudební cenu Victoires de la Musique a je muzikantsky i lidsky velmi přesvědčivé - zabývá se problémem albinismu v afrických zemích a diskriminací takto postižených lidí. Keita přitom mluví z vlastní zkušenosti - albinismus z něj učinil outsidera, který přes protest rodičů a ke svému štěstí objevil krásy hudby a díky svému talentu se stal postupem let jedním z uznávaných umělců Afriky.
Tak tedy - Salife, Ostrava se moc těší, až ji zase roztančíš.
La Différence - Papa
***
La Différence - San Ka Na

Ze života Utága

23. června 2011 v 22:53 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Před sedmnácti dny jsem vám psala o radostné události v naší rodině - vyklubali se nám na balkóně dva malí holoubci. Za tu dobu se v hnízdě událo dost novinek, o kterých vás budu teď informovat.

Walking Into Clarksdale a Blue Train

22. června 2011 v 20:56 | Robka |  Pokus o recenze alb
Album Walking Into Clarksdale je nenápadnou zastávkou v diskografii obou bývalých Zeppelinů. Možná je trochu nespravedlivě opomíjené - v době, kdy bylo vydáno, většinu fanoušků spíše zajímalo turné Page a Planta a později hudba na něm upadla v zapomnění. Myslím, že je to docela škoda, protože Walking je takovým nahlédnutím do intimních zákoutí hudby obou protagonistů.
Intimita a emoce, to jsou devizy Walking Into Clarksdale. A pak taky to známé střídání nálad - světla a stínu - tak, jako to bylo zvykem v dobách Led Zeppelin. Ale tahle deska není žádným recyklátem, obsahuje dvanáct zcela originálních písní. Zaujmou překvapivými zvraty v melodiích, kdy z tichých pasáží, podpořených jemnou rytmickou sekcí, vybuchují v bouřlivé a dynamické vyvrcholení. Kytara Jimmyho Page je melodická a troufla bych si tvrdit, že mnohé riffy patří k jeho nejlepšímu postzeppelinovskému materiálu.
K intimní atmosféře alba přispěl i zvukař Steve Albini, který dokázal zachytit zvuk tak, jako by muzikanti hráli někde u vás v obýváku. V tišších úsecích písní můžete slyšet i to, jak Robert dýchá do mikrofonu. Prostě tohle album je stvořeno k tomu, aby mu bylo nasloucháno, což se dneska už moc nenosí. Je pravda, že z žádné písně se nikdy nestal hit - snad jen s výjimkou Most High. Ale ne vždycky se hit rovná kvalitě a tady bych řekla to platí dvojnásob. Takže ber, nebo nech být - pokud se rádi odpoutáte od reálného světa a vychutnáváte si při poslechu jemné nuance, zkuste třeba When The World Was Young, Heart In Your Hand, When I Was A Child, nebo třeba právě Blue Train. A pokud nechcete, tak celý tento článek pusťte z hlavy.
Walking Into Clarksdale - Blue Train

Black Dog a coververze

21. června 2011 v 20:18 | Robka |  Píšu vám
Moji milí návštěvníci. Musím se vám přiznat, jakou mi dělá radost, když na blogu objevím komentář - to je asi největší odměna pro každého pisálka. Ještě větší radost mám z toho, že mi někteří z vás píšete třeba i své tipy a podělíte se o to, co posloucháte vy, co se vám líbí. Zrovna před pár dny mi přišel takový tip od jedné z vás (od Páji) - byly to ukázky coververzí písní Led Zeppelin od Lou Gramma. Zároveň jsem byla požádána, jestli bych třeba nějaká videa nedala na blog, aby si je mohlo poslechnout více lidí.
Téma coververzí mě donutilo k zamyšlení. Tím, že někdo uchopí po svém song jiné skupiny, vlastně vyjadřuje svůj obdiv k původním autorům. Pak jen záleží na tom, jak se s tématem popere. Jestli půjde o vlastní pojetí, které respektuje originál, nebo jen o otrockou kopii. Led Zeppelin bývali mnohdy nazýváni plagiátory, těmi, co kradli nápady a zcela bezostyšně je vydávali za své. Ale oni dokázali ty nápady přetvořit tak kouzelným a originálním způsobem, že písně, které z nich vznikly, stoprocentně předčily originál. Vypůjčovali si z hluboké studnice hudby šedesátých let s lehkostí a na těchto základech vznikla celá řada nesmrtelných písní. To už dneska nikdo nedokáže.
Dnes naopak existují kapely, které ve svém repertoáru - ať už koncertním, nebo vydaném na desce - mají osvědčené zeppelinovské fláky. Některým se povedly více, některým méně. Přiznávám, že pro mě jsou Led Zeppelin kultem, který zůstane nepřekonán. Miluji originál, ale to neznamená, že by mě nezajímalo, jak si s tématem poradí někdo další. Pokud to tedy stojí za to.
Abych tuto úvahu dovedla do zdárného konce...vybrala jsem si jednu píseň - Black Dog - a na ní budu demonstrovat, jak můžou vypadat její různé varianty. Samozřejmě, ti kteří mě znají, už ví, že se tady budeme bavit i o Robertu Plantovi a jeho verzích. Robert Plant jako spoluautor si jistě může dovolit s písní experimentovat - troufá si s ní dělat zajímavé věci a je skvělé, že v jeho podání zní vždycky překvapivě.
Takže to uděláme tak: dáme si nejdřív originál, pak Lou Gramma, a pak se nechte překvapit.

Rocková pětka ro(c)ku 1969

20. června 2011 v 21:38 | Robka |  Hity let minulých
Začala jsem si chystat písničky pro svůj seriál o hitech minulých let, a tak mě napadlo, že bych vám něco z nich mohla naservírovat pomocí hádanky. Dám vám tu pět songů a k nim nějaké informace a vy si můžete vyzkoušet, jestli poznáte kapelu, případně album, ze kterého pochází. A jestli neuhodnete, tak si je alespoň poslechněte.
1.
Jde o song z třetího alba anglické kapely, založené v roce 1968. Tato kapela prodělávala velké personální změny a tohle je poslední deska z jejich první sestavy, ve které zpíval Rod Evans.

2.

K této klasice se skoro stydím cokoliv psát - snad jen to, že kapela, která ji vytvořila, fungovala jen pět let, ale stále jsou její písně hrané v rádiích a v roce 1993 byla uvedena do Rock and Roll Hall of Fame.

3.

Instrumentálku má na svědomí vynikající kytarista a svého času také kolega Jimmyho Page. Ten si založil v roce 1967 vlastní kapelu a v roce 1969 jim vyšlo druhé album. Skladba, kterou tady máme jako ukázku, obsahuje divoký metalický riff, který později užil Hendrix ve své vlastní skladbě "In From The Storm". Také měla vliv na formu hymny Led Zeppelin Whole Lotta Love, vydané v tomtéž roce.

4.

K identifikaci této výborné americké kapely možná postačí, když vám řeknu, že jejím frontmanem byl Arthur Lee. Jde v pořadí už o jejich páté album, Arthur Lee si na něm kromě zpěvu zahrál také na varhany, klavír a kytaru.

5.
No a kdo nepozná tohoto charismatického zpěváka? Prozradím, že je jistá souvislost mezi ním a frontmanem předchozí kapely. Díky němu totiž skupina, jejíž song právě posloucháte, dostala nahrávací smlouvu. Jde o jejich v pořadí čtvrté album a taky odklon od tvrdšího a jednoduššího soundu k inovacím, které nebyly fanoušky vždy dobře přijaty.
***
Tak doufám, že jste poznali a že se vám písničky líbily.

Dave Lewis, Simon Pallett - Led Zeppelin - Všechny koncerty a pak ten pásek

19. června 2011 v 14:45 | Robka |  Hudební
Tuhle knihu jsem měla v merku už delší dobu, ještě když byla v dostání pouze v anglickém originále - Led Zeppelin The Concert File. Pak jsem se dozvěděla, že už probíhá překlad, dokonce jsem někde na internetu četla rozhovor s člověkem, který ho dělal a teď konečně jsme se dočkali i českého vydání.


Přesto, že v nedávné době vyšla přemíra faktografických publikací o Led Zeppelin, tato kniha přináší nové pohledy na skupinu. Až dosud jsme měli možnost ve většině knih sledovat jejich biografii - ať už to byl Příběh skupiny a její hudby s podrobně rozebranou historií kapely, včetně její celé diskografie, Kladivo Bohů, kde byla biografie skupiny okořeněná historkami a nabízela i pohled na vývoj hudební scény konce šedesátých let, nebo luxusně provedenou knihu Legenda Led Zeppelin, která si dala za úkol uspokojit oko fanouška a proložila ji nespočtem upomínkových předmětů a jiných vzácných relikvií.

Skupina Led Zeppelin se ovšem proslavila hlavně díky svým nespoutaným a živelným vystoupením, což je hlavní námět knihy Led Zeppelin - Všechny koncerty. Zavede vás do zákulisí londýnských klubů, kde čtveřice muzikantů začínala, přes taneční sály Ameriky, až po rekordní turné, na která už se létalo soukromým letadlem. Za celou dvanáctiletou kariéru skupina odehrála neuvěřitelné množství koncertů v různých koutech světa, nabízí se tedy široký pohled na vystoupení, který je doplněn recenzemi, pódiovými komentáři a vtípky kapely, jsou zde i podrobné informace o všech důležitých televizních a rozhlasových vystoupeních. Kniha splácí dluh kapele, která dala jméno rock'n'rollu.
Autor Dave Lewis je redaktorem magazínu Tight But Loose a autorem několika uznávaných knih o Led Zeppelin - zejména A Celebration (1991) a The Tight But Loose Files/Celebration 2 (2003). Společně se Simonem Pallettem dali dohromady své znalosti a vytvořili pozoruhodný pohled na nejlepší koncertní kapelu v dějinách. Knihu přeložil do češtiny Jan Rejžek.
zdroj fotky, tamtéž se dá kniha také objednat.
Edit. 21. 6. 2011: Mohu jen potvrdit, že kniha je skvělým čtením pro všechny, kteří milují Led Zeppelin. Je opravdu obsáhlá a bohatá na informace, a to i přesto, že má poměrně malý formát. Při čtení se doslova přenesete do dob, kdy Zeppelini kralovali pódiím a dozvíte se spoustu zajímavostí - i když už si myslíte, že o této kapele víte dost. Vřele doporučuji koupi!

Blackfield - Pain

17. června 2011 v 21:49 | Robka |  Rock
Už se mílovými kroky blíží zahájení největší události sezóny - festivalu Colours of Ostrava. Pro mě je to takovým středobodem léta a vrcholným zážitkem celého roku. Docela mě překvapilo, že proti loňskému ročníku se letos neočekává, že by bylo vyprodáno. Já teda mám svůj lístek už od listopadu, protože mám důvěru v to, že mě výběr kapel a atmosféra celé akce nezklamou, ale přece jen jsem čekala od jubilejního ročníku větší zájem. No ale letos se nečekají žádné taháky - žádní Cranberries, kteří prý loni pomohli naplnit festival už tři týdny před jeho zahájením. Já nevím, ale takovéhle hvězdy by byly tím posledním, kdo by mě zajímal. Ale je vidět, že lidi to pořád bere - to že si můžou zazpívat písničky, které znají snad i ti, kdo si jen občas zapnou rádio.
Letošní ročník je pro mě z velké části neznámou - sice jsem některá jména slyšela, ale nepovažuji se za nějakého znalce. O to víc se těším, co mě překvapí. Ale jedna věc mi kalí radost a tou je to, že letos s námi měl být na Colours brácha. Trochu se bojím, že mě ta představa bude pronásledovat a bude vyvolávat melancholické a smutné nálady. Někdy k tomu napomáhá i oblíbená muzika.

Your Long Journey

15. června 2011 v 10:00 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
Při třídění videí na blogu mi neuniklo, že jsem dost hanebně zanedbávala písničky z alba Raising Sand. Možná je to proto, že je takové jemné až éterické a i doma ho poslouchám jen tehdy, když si k němu udělám pohodu, zapálím voňavou svíčku a relaxuju. Když píšu článek, tak to moc nejde - ale třeba vy klidně můžete při poslechu zavřít oči a nechat se unášet krásně sladěným zpěvem a melodií.
Upoutalo mě, co k téhle písničce napsal jeden fanoušek. Řekl, že kdyby měl vybrat barvu pro Alisonin hlas, byla by to bílá, protože zpívá krásně čistě. A pro Roberta by to byla duhová, protože jeho hlas má tolik barev, že jedna by nestačila. To bylo moc hezké přirovnání, které si budu pamatovat. A teď už nás čeká dlouhá cesta, určitě nejen v písničce. Hezký poslech.

Big Black

14. června 2011 v 19:37 | Robka |  Inspirace a vlivy
Na hudbě se mi líbí, že všechno souvisí se vším a člověk se při podrobném zkoumání dostane často až tam, kam by se sám od sebe nepodíval. Tak mě dnes souběh okolností dostal až k americké partě Big Black.
Tuto kapelu založil v roce 1981 Steve Albini, zpěvák a kytarista, který se po jejich rozpadu v roce 1987 věnoval také zvukařině - v roce 1997 si otevřel vlastní nahrávací studio Electric Audio v Chicagu. Pracoval na nahrávkách kupříkladu Pixies (Surfer Rosa, 1988), Nirvany (In Utero, 1993) a také na desce Walking Into Clarksdale (1998) Jimmyho Page a Roberta Planta. No a jak jste se asi dovtípili, to je ten hlavní důvod, proč jsem se o ně začala zajímat.
Big Black hráli agresivní a nekonvenční hudbu s uřvanou kytarou a automatickými bicími. Albiniho texty se otevřeně zabývaly tabuizovanými společenskými tématy, jako je znásilnění, vraždy, rasismus a pohlavní zneužívání dětí. Některé byly založeny na skutečných událostech, nebo vycházely z Albiniho osobních zkušeností. První album Lungs (1983) nahrál vlastně jen on sám s kytarou, basou a bicím automatem doma v obýváku na zapůjčeném čtyřstopém nahrávacím zařízení. Teprve pak dal dohromady skupinu v pravém slova smyslu - jejími členy byli ještě Santiago Durango a Jeff Pezzati, pocházející původně z Naked Raygun. V roce 1985 byl Pezzati nahrazen Davem Riley (basa), se kterým nahráli dvě studiové desky - Atomizer (1986) a Songs About Fucking (1987).
Big Black se vyznačovali naprostou nezávislostí - neměli žádný management, právníky, ani nebyli finančně závislí na nahrávacích společnostech. Koncerty a všechno kolem nich si platili a zařizovali sami, což jim poskytovalo svobodu. Bylo jim jedno, jestli jsou populární a kolik prodají desek. Přes tento postoj byla jejich turné výdělečná - koncerty byly intenzivní podívanou, při které tekla krev - z prstů kytaristů.

Pohled na hudbu roku 1968 - 3. díl

11. června 2011 v 22:32 | Robka |  Hity let minulých
Když jsem načala téma hudby tohoto roku, slibovala jsem vám tři díly, dnes se tedy propracováváme k poslednímu. Pokud jste nečetli a neslyšeli výběr předešlých dvou dílů, můžete se na ně podívat tady a tady.
Teď se už se můžeme vrátit v čase do roku 1968, kdy vznikly všechny dnešní songy. Krátce se podíváme i na domácí scénu...
Ale začneme v Americe.
1. Jimi Hendrix & Experience - Woodo Chile - album Electric Ladyland
Electric Ladyland je dvojalbum, obsahující dokonalou směs mnoha žánrů - od psychedelie přes blues až k neworleanskému R&B. Je to bezesporu jedno z nejvýznamějších alb historie a také jedno z těch, které musíte slyšet, ještě než se odeberete na onen svět.
***
2. Cream - White Room - album Wheels of Fire
Shodou náhod tady máme opět dvojalbum, bylo nahráno v New Yorku, stejně, jako předchozí Hendrixovo, jen muzikanti jsou z Anglie (Clapton, Baker) a Skotska (Bruce). Jako první na světě se stalo platinovým dvojalbem na základě prodejnosti a v roce 2003 bylo zařazeno v anketě časopisu Rolling Stone na 203. místo z 500 nejlepších alb.¨
***
3. Quicksilver Messenger Service - Gold and Silver - album Quicksilver Messenger Service
Tato sanfranciská skupina vydala v roce 1968 svůj debut a byla mezi hippies jedna z nejoblíbenějších. Bohužel jí později uškodily časté personální změny, způsobené životním stylem členů. Hudba, kterou skupina produkovala v prvním období, se dá označit jako acid rock.
***
4. The Electric Prunes - Agnus Dei - album Mass In F-Minor
Skupina pochází z L. A. a inspirovala se yardbirdsovským soundem a ranými Pink Floyd. Album Mass In F-Minor je jejich třetí a část z něj zazněla i ve filmu Easy Rider. Je zpívané v latině a sound je těžce psychedelický.
***
5. Vanilla Fudge - Thoughts - album Renaissance
Ve Vanilla Fudge působil jako bubeník Carmine Appice, dále Mark Stein (zpěv, keyboards), Tim Bogert (zpěv, baskytara, keyboards) a Vince Martell (kytara, zpěv). Zajímavým způsobem skupina předělávala nejrůznější slavné skladby, například Eleanor Rigby na prvním albu, nebo Season of The Witch od Donovana na této desce.
***
6. Creedence Clearwater Revival - I Put A Spell On You - album Creedence Clearwater Revival
Kořeny této kapely sahají až do konce padesátých let. Jejich poznávacím znakem se stal bluesový chraplák a syrová kytara Johna Fogertyho.
***
7. John Mayall's Bluesbreakers - Killing Time - album Bare Wires
John Mayall založil Bluesbreakers v roce 1963. V tomto souboru se během šesti let vystřídala hráčská elita - působil zde Clapton (později Cream), Peter Green (později Fleetwood Mac), nebo Mick Taylor (Rolling Stones).
***
8. Steppenwolf - Born To Be Wild - album Steppenwolf
Debutové album kalifornských Steppenwolf - jejíž členové ovšem pocházeli z Kanady - nabízí tuto slavnou hymnu všech motorkářů a taky jednu z nejslavnějších písní v dějinách rocku.
***
9. Synkopy - Válka je vůl - singl z roku 1968
Brněnské Synkopy datují svůj vznik v roce 1961, aktivní zůstaly až do roku 1990.
***
Ještě by se slušelo uvést hymnu Marty Kubišové, která taky vznikla v roce 1968 a stala se symbolem odporu proti komunistickému režimu. Ano, je to Modlitba pro Martu...

Robert Plant jako kytarista

10. června 2011 v 21:50 | Robka |  Info
Robert Plant s kytarou se objevuje na poměrně velkém množství fotografií, ovšem zvukových záznamů jeho hry na tento nástroj není zase tak moc. Traduje se, že v Going To California na čtvrtém albu Led Zeppelin zní Robertova akustická kytara a s jistotou víme, že si zahrál ve dvou studiových nahrávkách ze sólového období. První z nich je Promised Land z alba Fate of Nations z roku 1993 a druhá Louie, Louie z téhož roku, ve které hrál kytarové sólo. Vyšla na soundtracku k filmu Wayne's World 2 a později i na výběru Sixty-Six To Timbuktu.
Co se týče koncertů, máme k dispozici poměrně více zajímavých ukázek. Ještě v dobách svého účinkování v Led Zeppelin se Robert Plant objevil na charitativním koncertě Paula McCartneye, pořádaném pro Kambodžu. Psal se rok 1979 a Robert si na kytaru zahrál jako jeden z mnoha pozvaných hráčů - určitě ho ale pro jeho hřívu nepřehlédnete. Ukázku písně Lucille z koncertu najdete zde. V devadesátých letech, konkrétně v roce 1993, odehrál akustický set zeppelinovských písní a svých nahrávek z alba Fate of Nations v Itálii - zajímavě zněla kupříkladu Whole Lotta Love nebo I Believe. Ve stejném roce na koncertě v Montreux zahrál skvěle syrové sólo v písni You Shook Me a jen o dva roky mladší je záznam When The Levee Breaks, ve kterém se můžete podívat na kytarový souboj Jimmyho Page, Neila Younga a Roberta Planta, který hraje na Gibson Les Paul. A vypadá, že si to fakt užívá.


Robert s kytarou se objevil také v dokumentu o Festivalu v poušti v Essakane, Mali, kde koncertoval v lednu 2003. V roce 2007 si zahrál s jedněmi z účinkujících tohoto festivalu - tuaréžskou skupinou Tinariwen. Ukázku z koncertu můžete shlédnout zde. Bohužel není v dobré kvalitě.
Ze září 2007 rovněž pochází kratičké video, které zachycuje Robertovu hru při příležitosti nějaké aukce.
Během svého působení se skupinami Priory of Brion a Strange Sensation Robert Plant brával na pódiu do rukou kytaru - ovšem většinou pouze na jeden až dva songy.
Takže to by byly asi všechny dostupné ukázky - pokud někdo víte ještě o nějakých jiných, pošlete mi odkaz - budu jen ráda. A pro ilustraci se podívejte na pár fotografií.



Hey Jayne

8. června 2011 v 19:18 | Robka |  90. léta
Hey Jayne je skladba, která vyšla jako B - strana singlu I Believe. Pochází tedy z roku 1993 a její sound je charakteristický pro album Fate of Nations. Byla zaznamenána v londýnském nahrávacím studiu RAK a je zajímavá tím, že v ní Robert Plant nejen zpívá, ale také hraje na sitár. Autory jsou Plant s Charlie Jonesem, kytara patří Kevinu Scott McMichaelovi, na bicí hraje Chris Hughes, který je též spoluproducentem. Pomalá, náladová píseň, která si mě získala už dávno a teď jsem ráda, že ji mohu představit také vám.


Holubí novorozenci

6. června 2011 v 19:49 | Robka |  Naše fotky a výtvory
S potěšením oznamuji všem pravidelným - i nepravidelným - návštěvníkům, že dnešního dne se s úspěchem vyklubali ze dvou vajec, snesených nedávno u nás na balkóně - viz článek zde - holubí bratříčci. Dostali jména Losk a Utág. Původně jsem je chtěla pojmenovat Bob a Bobek, ale tento primitivní návrh byl zamítnut rodinnou radou, skládající se pouze z Jirky.
Po předlouhých osmnácti dnech, počítáno od snesení druhého vejce, se tedy zdárně porod povedl a mláďatům se daří dobře. Oba holubí rodiče se v péči o vajíčka a teď i mláďátka dojemně střídají, čímž by mohli jít mnohým lidským rodičům příkladem. Tak tedy Losku a Utágu, doufám, že se vám na našem balkóně bude líbit a že vám náš truhlík nebude brzy malý. A taky doufám, že z vás vyrostou pořádní holubi.
Nahoře je Losk a dole Utág. Zatím z nich mám radost, jakoby to byly moje děti. Horší ovšem bude, až začnou řvát a kadit.