Červenec 2011

North Mississippi Allstars

31. července 2011 v 10:01 | Robka |  Rock
V roli předskokana na koncertech Roberta Planta se letos představí americká bluesrocková parta North Mississippi Allstars a nejinak tomu bude i za dva dny v Polsku. Přiznám se, že zatím jsem předkapelu ignorovala, ale pak jsem se zastyděla za svou zabedněnost. Není zas tak úplně od věci se podívat na to, jak hrajou - nakonec bude to důležitá součást večera. V této souvislosti jsem si vzpomněla na to, jak se o roli předskokanů vyjadřoval Richard Cole v dobách největší slávy Led Zeppelin - "Když jde někdo na koncert své oblíbené kapely, nestojí o to ještě poslouchat třicet minut sestry Prdelkovy.."
No, je fakt, že každý fanda se těší, až si předskokan sbalí fidlátka a uvolní pódium pro hlavní "Hvězdu", na kterou přece přišel. Ale někdy se může stát - teď si možná řeknete, co to z ní zas vypadne: snad ne to, že předkapela bude nejlepší - to ne, ale někdy se stane, že koncert předskokanů vás příjemně překvapí. A myslím, že by se to mohlo stát i u NMA.
Kytarista a zpěvák Luther Dickinson působí současně i jako hlavní kytarista The Black Crowes, kteří před pár dny vystoupili společně s Jimmy Pagem v Londýně - na video se v případě zájmu můžete podívat třeba tu.
Sami NMA vydali letos album Keys To The Kingdom, z něhož budou určitě na koncertě také hrát. Ale nám pro ilustraci jejich hry docela dobře postačí video s písní Keep The Devil Down z alba Hernando z roku 2008. Při poslechu jsem si vzpomněla na The Black Keys, vzdáleně mi je svým zvukem připomínají. Snad někomu z vás padnou do noty.

Tinariwen - Tassili

30. července 2011 v 20:14 | Robka |  Alba
Koncem srpna mají malijští Tuarégové Tinariwen v plánu vydání nové desky, která už má jméno - Tassili. Jedná se o jejich v pořadí páté album, vycházející po dvouleté odmlce a podle všeho by mělo být převážně akustické. Název Tassili je odvozen od plošiny na jihovýchodě Alžírska na hranicích Libye, Nigeru a Mali, kde se nachází bohaté prehistorické naleziště skalních maleb. Pouhých deset kilometrů od ní je vzdáleno město-oáza Djanet, místo nahrávání alba.
Zajímavostí je, že syrové pouštní blues, které Tinariwen hrají, bylo na Tassili obohaceno dvěma hosty. Na skladbě Imidiwan Ma Tenam se podílel kytarista americké alternativní rockové party Wilco Nels Cline a na pilotním singlu Tenere Taqhim Tossam zase Tunde Adebimpe a Kyp Malone z TV on The Radio.
Bylo by předčasné hovořit o tom, jaké bude Tassili, zatím si z něj můžete poslechnout pouze dvě výše zmíněné skladby. Právě v nich je cítit nejen typický originální rukopis Tinariwen, ale také zjemňující západní vlivy. Tak trochu obrušují bluesové ostří bývalých válečníků z pouště, ale naléhavost jejich hudby zůstává nezměněna.
Vzrušující, energické a moderní pouštní blues Tinariwen se těší velké oblibě, která už dávno přesáhla hranice Mali. K tomu, aby se svět dozvěděl o jejich hudbě, která se zrodila během povstání Tuarégů proti armádám okolních afrických států v polovině osmdesátých let, jim dopomohl anglický kytarista Justin Adams a také francouzská multikulturní kapela Lo'Jo. Adams také pomáhal Tinariwen nahrávat jejich první alba, úplně první deska The Radio Tisdas Sessions vznikala pod jeho dohledem uprostřed pouště v malijském městečku Kidalu během nepravidelných dodávek elektřiny v roce 2000 a další Aman Iman v studiu Bogolan, kde často natáčel i Ali Farka Toure.
Dnes jsou Tinariwen díky svému častému koncertování známí i v naší republice. Jejich poslední vystoupení se u nás uskutečnilo v roce 2009 a představili na něm hudbu ze svého zatím posledního alba Imidiwan: Companions. To získalo ve stejném roce cenu Uncut Music Awards za nejvíce inspirující album posledních dvanácti měsíců. Tak doufejme, že jejich nové desce se povede stejně výtečně a že najde mnoho příznivců i v našich končinách. Určitě si to zaslouží.
Playlist alba:
1. Imidiwan Ma Tenam (feat Nels Cline of Wilco)
2. Asuf D Alwa
3. Tenere Taqhim Tossam (feat Tunde Adebimpe & Kyp Malone of TV On The Radio)
4. Ya Messinagh
5. Walla Illa
6. Tameyawt
7. Imidiwan Win Sahara
8. Tamiditin Tan Ufrawan
9. Tiliaden Osamnat
10. Djeredjere
11. Iswegh Attay

The Enchanter (UNKLE Reconstrukction)

27. července 2011 v 20:39 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Když jsem si před šesti lety kupovala album Mighty Rearranger, bylo na něm jedno malé překvapení. Už už se zdálo, že album končí posledním vzpomínkovým songem na Raye Charlese (Brother Ray) - jak by napovídal taky playlist, ale ono ne. Po chvíli se prostorem rozlehl zvuk zremixované verze písně Shine It All Around a já byla fascinovaná. Tenhle remix krásně symbolizoval celou náladu tohoto mého 'skoro' nejoblíbenějšího Plantova alba. Spojení elektrizujících výbojů a jeho naléhavého hlasu je opravdu velmi podmanivé a navozuje v mé mysli představy rozlehlých písečných planin, volnosti a dobrodružství pod žhavým sluncem.
Po nějakém čase se objevila na pultech obchodů s hudebninami rozšířená verze Mighty Rearranger, na které už je tento remix oficiálně zařazen a ne jen tento jediný. Ještě se zde objevily dvě takto upravené skladby. Obě znějí velmi zajímavě, i když ztrácejí trochu z kouzla, které pro mě měla Shine.
My se koukneme na zrekonstruovanou verzi Enchantera, kterou má na svědomí James Lavelle. A abyste věděli, co to vlastně znamená UNKLE, jde o projekt experimentální elektronické scény, mezi jehož zakladateli najdete právě Lavelleho. Kromě vlastní tvorby se začal věnovat v malém studiu remixům dalších umělců a kapel, v čemž mu pomáhal také Richard File, další ze spoluautorů.
Myslím, že právě Rearranger je album jak stvořené pro takové experimenty, protože už samo o sobě je dost odvážné, moderní a pestré. Tak hezký poslech.

Cestovní horečka

26. července 2011 v 19:16 | Robka |  Píšu vám
Milí přátelé, nenechte se zmást mojí sníženou aktivitou, nehodlám to tady zabalit! To jenom má nervozita, způsobená brzkým výletem do neznámých končin, mě ochromuje a vyřazuje z provozu. Většinu času trávím přemýšlením, co si všechno s sebou musím vzít a podle mého seznamu to vypadá, že jedu nejmíň na týden na Sibiř.
Takže tedy, už se mi to krátí a za necelý týden už budu bloudit varšavskými ulicemi a po nábřeží Visly. Vybrala jsem si sebevražedný termín cesty, pojedu ve čtvrt na tři v noci z Ostravy a na místo dorazím v sedm ráno. Byla zde sice ještě varianta, že bych jela dopoledne s příjezdem o půl čtvrté, jenže to se mi zdá z hlediska začátku koncertu v šest a z důvodu, že zatím tápu ve varšavské městské hromadné dopravě, celkem riskantní. No, každý druhý by tak určitě jel, ale já, jako každý první, se radši jistím proti hysterickému záchvatu, že nemůžu najít autobus. Případně, že dojedu někam úplně jinam.
Takže mi zbývá vymyslet si program na jedenáct hodin pobytu v polské metropoli. Ale jak se znám, mohlo by to dopadnout tragicky, protože není nic horšího, než se ztratit v neznámém městě a ještě sama. A to já bych se určitě ztratila. Takže doufám, že okolí nádraží a haly Torwar bude skýtat alespoň nějakou hospůdku, ve které bych mohla nalézt alespoň na chvíli útočiště. A taky (a to hlavně) doufám, že nebude pršet a bude možno sedět někde venku.
Už jsem začala balit a nakupovat nezbytnosti, jako jsou toaletní ubrousky, zubní pasta, rum, jízdenka na vlak.... No jo, já si už koupila jízdenku. A teď se modlím, aby ten koncert nebyl přeložený:-) Jak příznačné.
Kdybyste mě viděli, jak jsem si tu jízdenku kupovala... Prosím vás, já potřebuju dojet druhého srpna do Varšavy. No a v kolik hodin tam potřebujete být? Tak nejpozději ve tři odpoledne... no spíš dřív. Hmmm, tak to bude horší... ale jo, v půl čtvrté byste tam byla. To ne, to už je pozdě. No tak musíte jet ve čtvrt na tři ráno a budete tam v sedm. (povzbudivý úsměv). Tak jo a jak dlouho mi bude platit zpáteční jízdenka? Musíte se vrátit do měsíce... To snad zvládnu, to mě uklidnilo, ufff. A kdy že mi to vůbec jede zpátky? No a v kolik hodin byste to chtěla? Tak někdy kolem půlnoci?? Šlo by to? Jo, tak to nic nejede. Bohužel. Až ráno v půl šesté:-) Hurá, jak já miluju noci strávené v nádražní čekárně! Olin to jistí, musím si s sebou vzít něco povzbudivého - "A bude hůř" bude správná četba, tam se taky hodně cestuje a nocuje na opuštěných lavičkách a ve výkopech. Sezónní bezdomovec. To budu já.
Takže jsem se rozhodla koupit ten lístek hned, když už jsem vážila takovou cestu na nádraží a vyfasovala jsem ho v krásné modré obálce s nápisem "Přejeme vám šťastnou cestu vlakem!". Už jsem hodně dlouho nikde nebyla a hned jsem si nostalgicky vybavila dětství a cesty k babičce do jižních Čech. Ve vlaku jsem vždycky vystrčila hlavu z okýnka a nechala si cuchat vlasy větrem a přitom pozorovala ubíhající krajinu... Teď budu nejspíš sedět zdřevěnělá nervama na sedačce, držet svůj batoh zuby nehty a přitom neustále kontrolovat, jestli jsem na nic nezapomněla. Třeba lístek na koncert:-)
Trochu to přeháním, já vím. Ale já taková fakt (trošku) jsem. Jirka se mi smál, když jsem mu s vážnou tváří líčila, jak to bude v pohodě, jak si napíšu na papír pár polských frází, jak už jsem zjistila, že k hale pojede buď autobus číslo 138, nebo 182, případně 185, a nebo ještě tramvaj číslo deset... Vidí už mě v živých barvách. Povzbudivě mi řekl, že mu můžu v případě problému zavolat. To mi pomůže, aspoň uslyším češtinu. Pokud si nezapomenu koupit kredit.
Další mojí starostí je, co si vzít na sebe. Vzhledem k dubnovému počasí to bude jasně něco teplejšího, ale na ten koncert. Váhám, jestli nemám oprášit své fan tričko, které mi kdysi Lucie koupila na výletě v Praze. Když mi ho tehdy dovezla, tak jsem málem prorazila radostí hlavou strop, pak jsem v něm šla jednou na promítání DVD Led Zeppelin a párkrát do práce. Od té doby se na něj jen občas koukám.
Původně jsem si chtěla vyrobit nějaké aktuální s Band of Joy, ale nějak k tomu nedošlo. A asi si nevezmu ani to s Led Zeppelin. Pojedu prostě úplně nudně, jako obyčejný turista. Jen s chlebem a řízkama:-) Což bude možná trochu škoda, protože kam jinam bych si to triko mohla vzít??
No, ale abyste si nemysleli, že se netěším. To vy si určitě nemyslíte... Já se masochisticky děsně těším na všechno, dokonce i na tu noc na nádraží:-) To tady prohlašuju teď, ale myslím, že po návratu vám tu zazpívám jinak. Až se z toho vzpamatuju. Ale tyhle věci jsou nepodstatné. Hlavní je KONCERT! A slibuju vám, že už do příštího týdne tady o tom ani neceknu. Tak se mějte.
You Can't Buy My Love

Písničkáři v roce 1969

22. července 2011 v 21:34 | Robka |  Hity let minulých
V dnešním díle se naposledy zatouláme v šedesátých letech a pro tento poslední výlet jsem si vybrala téma "písničkáři". Řekla bych, že dnes se už málo lidí vrací k těm klidným (ne však vždy), melodickým songům, každý si spíš poslechne něco známějšího od nějaké velké kapely a písničkáři bývají hanebně zanedbáváni - jen si zkuste vzpomenout, kdy jste naposledy slyšeli třeba v rádiu song nějakého písničkáře z šedesátých let, pokud nepočítáte Dylana (a i toho hrají jen sporadicky).
Proto jsem se rozhodla tak trochu v tomto článku rehabilitovat své oblíbence, z nichž jsem tady většinu uvedla už dřív. Ale chtěla jsem si je dát pěkně do kupy a k tomu mi výborně poslouží tento článek.
Tak tedy na úvod bychom si mohli dát třeba Roye Harpera. Tento hudebník už byl beztak dost opomíjený i ve své rodné Anglii - a to přesto, že se mu dostalo uznání prvoligových rockových hvězd, jako byli Led Zeppelin, kteří svému příteli muzikantovi věnovali jeden song na třetím albu (Hats Off To Roy Harper) a Pink Floyd, kteří si tohoto bouřliváka pozvali k nahrávání alba Wish You Were Here. Ale ani to nestačilo; Harperovi nepomohla ke slávě jeho výstřednost a neomalená otevřenost a také o ni zřejmě sám příliš nestál. Jak jinak by se totiž dalo vysvětlit, že když mu byla nabídnuta možnost vydávat svá alba pod nově založeným labelem Led Zeppelin - Swan Song, tak z toho byl tak nešťastný, že s nimi nakonec dohodu radší neuzavřel. Zato ale přítel Jimmy Page hostoval poměrně často na jeho albech, nezřídka pod pseudonymem a John Paul Jones i David Gilmour se zase podíleli na jednom z jeho skvělých alb HQ z roku 1975. Robert Plant a Jimmy Page byli ctiteli Harperova idealismu a čistého nadšení pro hudbu a začátkem sedmdesátých let si ho s sebou brávali na turné jako předskokana.
Roy Harper nahrál v šedesátých letech tři alba - první bylo akustické Sophisticated Beggar v roce 1967, o rok později rockové Come Out Fighting Ghengis Smith a třetí - Folkjokeopus, které vyšlo v roce 1969 a z něhož si dnes pustíme ukázku. I když tato deska nepatří ke špičce toho, co Harper nahrál a je tak trochu neuspořádaná, přesto určitě stojí za pozornost.
První z řady tří skladeb se jmenuje "She's The One" a je naléhavá s rychlou Harperovou kytarou, druhá "I The Time of Water" se inspiruje u Incredible String Band - tekoucí vodu můžete slyšet i v jejich songu The Water Song z roku 1968. Poslední Composer Of Life vlastně taky nabízí myšlenku, že inspirace vzešla od ISB. Zkuste si je poslechnout. A pokud byste si chtěli o Roy Harperovi ještě něco přečíst, podívejte se sem.

Robert Plant - foto 19. 7. 2011

22. července 2011 v 10:20 | Robka |  Fotky
Tomuhle chlapovi že bude za měsíc třiašedesát? Je to k neuvěření, ale je to tak. Pokud se chcete podívat na další fotky z koncertu, který proběhl tohle úterý v Římě (kde Robert Plant vystoupil společně s Benem Harperem), klikněte sem.


Robert Plant & Rainer Ptacek - 21 Years

20. července 2011 v 20:48 | Robka |  Robert Plant & a další
Při svém hledání nějaké zajímavé písně jsem byla dnes úspěšná - objevila jsem 21 Years, kterou můžete slyšet na desce Sixty Six To Timbuktu. Jak už název článku napovídá, jde o spolupráci s arizonským kytaristou českoněmeckého původu Rainerem Ptacekem. O tomto bluesmanovi a jeho temné a atmosférické hře jsem už psala v několika článcích, mimo jiné třeba v tomto o podceňovaných kytaristech.
Robert Plant patřil k Rainerovým obdivovatelům, však také využil jeho spolupráce a nahrál s ním pár písniček, které se pak objevily jako B strany singlů z alba Fate of Nations. Většina z nich byla později zařazena právě na Sixty Six. Ještě bych si ale dovolila jeden postřeh - kdo dobře zná albovou verzi, toho jistě překvapí, že tato píseň, kterou si tady můžete poslechnout, je delší. Na albu má pouze 3:30 a tato trvá přes pět minut. Škoda, že autor videa neuvádí, odkud ji má.
Tak pěkný bluesový akustický zážitek.

Deník z Colours 2011

19. července 2011 v 21:02 | Robka a Jirka

Dobře namíchaný hudební koktejl

1. den

2. den

3. den

4. den

FOTKY


Colours of Ostrava - co viděl náš zvědavý fotoaparát

19. července 2011 v 18:34 | Robka
Teď přichází na řadu oblíbené prohlížení coloursovských momentek - což asi bude některé návštěvníky zajímat nejvíc. Nakonec, já se taky ráda po čase podívám, jak jsme se všichni změnili. Pokud chcete, rozklikněte si celý článek.

Colours of Ostrava - Violet Burning, SMOD, Hazmat Modine

19. července 2011 v 16:59 | Robka
Poslední den Colours bývá ve znamení největších hvězd - nebo tedy velkého hvězdného koncertu. Letos, stejně jako loni, jsme se nezúčastnili toho posledního mejdanu - utekli jsme s Jirkou na závěr do kostela na Violet Burning. Ale jak si budete moci později přečíst, vůbec jsme toho nelitovali. Je sice možná trochu škoda, že poslední dva roky jde výběr headlinerů tak trochu mimo mě, ale zase o tom je festival, že je vždycky možnost jiné volby. I když ten poslední den se všichni většinou sejdou právě pod velkým pódiem, aby si závěr patřičně užili - my jsme takhle naposledy pařili na Gogol Bordello v roce 2008 za silného deště - a tehdy to bylo nepřekonatelné. Stejně i předloni při koncertě Maceo Parkera jsme si užívali závěr festivalu ve velkém. Možná za rok, jak pevně doufám, přijde zase moje chvíle.
Ale pěkně popořádku... V neděli bylo nádherně, slunečno a my se sešli pod hradem, abychom v Ostravě přivítali Jiřího Schmitzera. Dala se očekávat příjemná zábava a oblíbené songy v podání tohoto samorosta s kytarou.
Úvod obstarala textově geniální Bouda, pak následoval blok písní na přání, prokládaný vtípky. Lidi chtěli hlavně Prdel a to - jak Jirka řekl - muselo být až na závěr, protože po Prdeli už nemůže. Navíc k Prdeli potřebuje ještě další hráče, tak jsme na pódiu uvítali muzikanty z kapely Vladimíra Mišíka, které si na koncert vypůjčil. Na závěr si mohli všichni ověřit, jestli mají na to, aby si z plných plic zařvali 'prdéééél', což jsme samozřejmě s chutí udělali. A taky jsme se dočkali oblíbeného Byndi - což ovšem není Pinďa, jak nám Jirka vysvětlil. Často se to prý plete, ale už jste někdy viděli Pinďu z tvrdým Y?

Colours of Ostrava - Oudaden, Lisa Hannigan, Salif Keita

19. července 2011 v 8:00 | Robka
Den ve znamení world music - tak by se dal nazvat můj sobotní výběr z programu. Dlužno říct, že na sobotu jsem se těšila asi nejvíc a dělala si velké plány - nejen já, ale i Jirka a Lucie. Chtěli jsme na úvod jít do divadla na Sklepáky, ale časná doba jejich vystoupení v kombinaci se zkušeností s návštěvou takových představení a nutností být na nich v dostatečném předstihu nás odradily. Dali jsme přednost odpočinku a sbírání sil - on je ten třetí den takový zlomový a nejnáročnější. V hlavě hučí, nohy začínají bolet... no prostě třetí den bývá člověk většinou nejvíc unavený. Hlavně jsme byli zmožení ze včerejších dvou velkých koncertů.
Frank Yamma, Oudaden a hlavně Salif Keita - to byl můj výběr z programu. Lucie do něj přidala ještě Lisu Hannigan a Jirka Apollo 440. Vypadalo to hodně náročně už jen na pohled.
Začátek byl milý s Lisou Hannigan. Na menší scéně zvané Park jsme bez problémů chytli dobrá místa, i když byl koncert celkem plný. Lisa je původem z Irska a její písničky jsou křehce krásné, stejně jako ona sama. Má hezký, místy lehce zastřený hlas a moc sympatický projev, tak odlišný od toho, co předvádí mnoho jiných zpěvaček. Je to prostě obyčejná holka s talentem od pána Boha. Její album Sea Sew už je v naší domácí diskotéce a moc krásně se poslouchá.





Colours of Ostrava - Blackfield, Semi Precious Weapons a další

18. července 2011 v 22:39 | Robka
Páteční program na Colours byl hodně nabitý - měla jsem v merku kostelní scénu a to hned dvakrát, pak jsem se taky těšila na Blackfield, přemýšlela jsem nad návštěvou koncertu Vladimíra Mišíka, lákali mě kubánští Bomba Estéreo, no prostě bylo toho moc. První páteční koncert se ovšem odehrál v kostele - s dostatečným předstihem jsme se za lehkého deštíku před ním všichni sešli a pak se oddali meditacím za doprovodu nejrůznějších nástrojů v rukou Stephana Micuse. Tento člověk je prý médii označován za zakladatele world music a hraje snad opravdu na všechno - nedovedu pojmenovat a spočítat všechny exotické nástroje, které se v jeho rukou za koncert vystřídaly. Jak už jsem psala v prvním článku, kostel je specifická scéna, která je tak trochu protikladem běžného festivalového mumraje. Přináší vítané zklidnění a zážitky z úplně jiných sfér, než na ostaních koncertech. Proto ji mám ráda a každý rok se na koncert do kostela snažím podívat, a to ne jednou.


Při takové muzice si člověk připadá strašně malý... Stačí jen zavřít oči a zasnít se - přenést se kamkoliv.
Stephan Micus - Ocean
***
Ve městě se konal od pátku Festival v ulicích, který měl oživit jeho atmosféru a zároveň ukázat místním, kteří na Colours nechodí, o co přicházejí. Myslím si, že to nebyl úplně špatný nápad, někteří sice tvrdili, že místo investic do Festivalu v ulicích mohly Colours přidat nějaký koncert velké světové hvězdy, ale myslím, že o tom Colours nikdy nebyly a navíc - proč nedopřát lidem trochu zábavy zdarma:-) Dokonce i mnozí účastníci Colours si v ulicích našli leccos zajímavého a čekání na další koncert tak nemuseli trávit v přecpaném stanu s pivem, ale třeba právě tam. A taky se dalo ve městě potkat spoustu účinkujících, jako se nám s Jirkou povedlo potkat Fernanda Saunderse. Ten ovšem asi v ulicích nevystupoval.
My jsme ale zamířili z kostela přímo na hrad, protože jsme se chtěli podívat na Monkey Bussiness. Před pár lety jsem je viděla na Colours a hodně jsem se pobavila, takže jsem věděla, že jejich koncert je zárukou dobré kvality. Opravdu mě nezklamali - v prapodivných ptačích kostýmech, s vtipnými průpovídkami a nakonec i Ruppert skočil do davu -"držte ho, tlusťocha!" A zazpívá i árie:-) To byl příjemný koncert, sledovaný sice někde zpovzdálí, ale není třeba se cpát všude do první linie.

Colours of Ostrava - Balkan Brass Battle, Luisa Maita a Santigold

18. července 2011 v 18:18 | Robka
Vážení přátelé, tak jsme zpátky z festivalu Colours of Ostrava, nabití novými dojmy a zážitky, s úsměvem a špetkou nostalgie - abychom vám, jako už je to tady poslední dva roky zvykem, zprostředkovali alespoň trochu tu neopakovatelnou atmosféru krásných čtyř dní. Pokud někteří z vás, co budete číst dál, na festivalu byli, možná si rádi připomenete některé momenty, které jste třeba sdíleli s námi a nebo se podíváte na to, o co jste přišli - a vy, kteří jste na festivalu nebyli, můžete alespoň zprostředkovaně nasát trochu atmosféry prostřednictvím fotek a muziky. Doufám, že se mi to povede i prostřednictvím textu, i když nejsem žádný velký spisovatel a znalec, ale snad to vyváží moje nadšení.
Úvodem bych chtěla říct, že jsem moc ráda, že Colours mají svůj domov právě v Ostravě. Ostrava bývala vždy považována za takovou Popelku, za šedivé a začouzené průmyslové město a možná právě proto je fajn, že na několik dní v roce ožije barvami - nejen hudby, divadla a kultury vůbec, ale také lidmi, kteří se do ní sjedou ze všech koutů republiky. Je moc příjemné v první festivalový den přijet do centra a potkávat spoustu "našich" lidí, na kterých už od pohledu poznáte, kam se chystají. Je taky fajn mít festival ve městě, kde se lidi rozptýlí a není to jako třeba jinde "na zelené louce". Pro mě osobně je moc příjemné mít jednu festivalovou scénu přímo v krásném kostele - to si myslím, že je naprostý unikát Colours. Zkrátka, patřím k těm, kteří na náš festival nedají dopustit a dost mě pak mrzí, když na diskusním fóru čtu příspěvky remcalů, kteří zkritizují úplně všechno - od piva, přes Toi-Toiky až po program. Někdy si říkám, jestli ti kritici byli na stejném festu, jako já. Ale to už je asi taková česká národní vlastnost, že se rádo kritizuje a reptá. Lidi jsou prostě příliš rozežraní a zmlsaní a někteří se už vůbec nedovedou radovat. Ale tak je to vždycky - nejvíc je vidět ty, kteří nejhlasitěji křičí. Myslím si, že letos mohla být většina lidí maximálně spokojená jak s programem, který byl pestrý a nabitý tak, že byl problém se rozhodnout, čemu dát přednost, tak i s počasím. Malinko výtek by se dalo snad směřovat k umístění některých koncertů na určité stage, některé se zkrátka mohly prohodit - tak jako třeba hned první den irští Clannad na hlavní scéně s Američankou Santigold na narvaných Barvách s opravdu "hustým" zvukem - kvůli němu jsme museli odstoupit z asi třetí řady a přesunout se dozadu. A to byla fakt škoda, protože koncert byl parádní show. Ale chápu, že není vůbec jednoduché všechno předvídat tak, aby byl stoprocentně každý spokojený.
Ale abych moc nekecala dopředu a vrátila se na úplný začátek prvního dne...

Horizontal Departure

13. července 2011 v 14:54 | Robka |  80. léta
Poslechneme si dnes záznam písně z úplně prvního sólového turné Roberta Planta. Samozřejmě na těchto koncertech hrál především písně z alb Pictures At Eleven a The Principle of Moments. Víc sólového materiálu tehdy ještě neměl a písním Led Zeppelin se vyhýbal.
Horizontal Departure je jedna z důraznějších a tvrdších písní alba The Principle of Moments. Nebudu tady zase dokola vypisovat, kdo v ní hraje a jak - nakonec jsem celé album podrobně rozebírala tady. Jen jsem chtěla říct, že je škoda, že u nás nebyla možnost tyhle první koncerty vidět naživo a musíme se spokojit jen s ukázkami z youtube a to ještě bez obrazu. No a já se při poslechu nemůžu ubránit radosti z toho, že už za pár dní - přesněji za dvacet - tohoto pána uvidím naživo. Sice už nebude vypadat jako v osmdesátých letech a taky hrát bude podstatně jiné věci, ale bude to on. Lehká cestovní horečka už nastupuje a taky trochu strachu, aby všechno proběhlo, jak má. Tak snad vše dopadne dobře a dočkáte se mých nadšených (jak jinak) referencí. Zatím si tedy můžeme společně pustit tento song a představovat si, jak to asi vypadalo v tom roce 1983.


Rok 1969 - Progresse, art rock, psychedelie

11. července 2011 v 20:56 | Robka |  Hity let minulých
Dneska to nebudu zdlouhavě okecávat a rovnou půjdu k věci - písničky, které vám tady předhazuju jako kořist, mají zcela určitě něco společného, minimálně to, že všechny vyšly v roce 1969. Tak si vyberte...všechny stojí za poslech, jinak bych je tu nedávala.