Srpen 2011

Far Post

31. srpna 2011 v 8:09 | Robka |  80. léta
Far Post je singl, který vyšel v září 1982 v Anglii spolu s Burning Down One Side a Moonlight in Samosa, tedy v době vydání prvního alba Pictures At Eleven. V Americe to bylo o rok později spolu s Big Log, pocházející už z Principle of Moments. Kupodivu nebyl tehdy zařazen na žádné z těchto dvou alb, ale zato posloužil jako součást soundtracku k filmu White Nights v roce 1985. Ve filmu zazněly takové songy, jako třeba velký hit Lionela Richieho Say You, Say Me, který získal Oscara za nejlepší původní píseň a Separate Lives, který nazpíval Phil Collins s americkou zpěvačkou Marilyn Martin a vysloužil si za něj alespoň nominaci. Psala se osmdesátá léta a písně tohoto typu - s kýčovitě sladkými melodiemi a romantickými klávesami, zasypané třpytkami, srdíčky a hvězdičkami - byly velmi populární. Osobně si myslím, že Far Post je hudebně daleko lepší skladba, než obě výše jmenované dohromady. Co lepší - je úžasná a ty dvě předešlé se s ní vůbec nemůžou srovnávat! Jenže právě proto by z ní nemohl být populární hit. A ještě taková perlička - Phil Collins ve Far Post obstarává bicí.
V roce 2007, kdy byla remasterována všechna Robertova alba, se Far Post objevil na Pictures At Eleven jako bonus. Je škoda, že píseň musela čekat tak dlouho na své posluchače a oni na ni. Ale je dobře, že se tak nakonec stalo.
Poznámka na závěr: Zjistila jsem, že z osmdesátých let už poslouchám téměř výhradně jen Planta. Překvapení, což?

The Yardbirds budou v říjnu koncertovat v Teplicích

29. srpna 2011 v 21:46 | Robka |  Akce
Náhodou jsem se dnes dozvěděla na fóru Led Zeppelin, že do České republiky přijede opět legendární kapela The Yardbirds. Samozřejmě bychom mezi jejími dnešními členy marně hledali Jimmyho Page, Jeffa Becka nebo Erica Claptona. Z původních členů v kapele zůstali pouze hráč na rytmickou kytaru Chris Dreja a bubeník Jim McCarty. Sestavu doplnila čerstvá, o několik generací mladší krev - pětadvacetiletý nadějný kytarista Ben King, baskytarista David Smale a zpěvák a hráč na harmoniku Andy Mitchell. Skupina vystupuje s léty prověřeným repertoárem šedesátých let, který podle mnoha recenzí posunují kupředu svým nadšením a energií právě mladí muzikanti.
Dosud jsem neměla možnost - až na několik videí na Youtube - kapelu vidět a slyšet naživo. V posledních sedmi letech se sestava čtyřikrát obměňovala a ta poslední funguje zhruba tři roky. Snad tedy tato poslední vydrží déle a bude jim to dobře šlapat. Na adresu Bena Kinga jsem četla jen samou chválu - jeho virtuozita si prý v ničem nezadá s jeho slavnějšími kolegy. No, tady bych byla opatrná - přece jen recenzent byl asi příliš oslněn náladou prožitého koncertu a taky nemá tu možnost srovnání s koncertem původních Yardbirds. Určitě ale jejich vystoupení potěší pamětníky i mladší posluchače nejen této slavné legendy šedesátých let. Pokud tedy máte rádi nostalgické návraty, nenechte si ujít datum 14. října, kdy na 1. Beatovém festivalu v domě kultury v Teplicích vystoupí novodobí The Yardbirds.
Vstupenky můžete zakoupit zde za příjemnou, peněženku nezruinující cenu 380,- Kč.
Abych tady ještě zkráceně připomněla historii The Yardbirds : Jedná se o stěžejní britskou kapelu, kterou v počátcích nadchlo blues a rythm&blues a nebála se experimentů. Název "Yardbirds" je poctou jazzovému saxofonistovi Charlie "Yardbird" Parkerovi. Jejich počátky sahají do roku 1962, ale do širšího povědomí se dostali až na podzim roku 1963, kdy původního nezletilého (tehdy šestnáctiletého) kytaristu Tony "Top" Tophama vystřídal Eric Clapton. Dalšími tehdejšími členy byli již výše zmiňovaní Chris Dreja a Jim McCarty, Paul Samwell-Smith hrál na baskytaru a zpíval Keith Relf, který také ovládal bluesovou foukačku(údajně byl astmatik pouze s jednou plící). Tehdy se usídlili v klubu Crawdaddy v Richmondu v jižním Londýně, což bylo původně sídlo The Rolling Stones, kterým už ovšem v té době stoupala hvězda vysoko, a tak měli zaděláno na daleko větší zisk.
První úspěch zaznamenali se singlem "For Your Love", který se desetkrát umístil na prvním místě v žebříčku singlů v roce 1965. Ovšem způsob, kterým se chtěla skupina dále vyvíjet, se nelíbil Ericu Claptonovi, který v březnu roku 1965 odešel a byl nahrazen Jeffem Beckem. Původně ale manažer Georgio Gomelski oslovil mladého Jimmyho Page, jenže bude trvat ještě nějakou dobu, než se Page uvolní z pozice zaneprázdněného studiového hudebníka a připojí se ke kapele. K tomu došlo v červnu 1966, kdy Jimmy s Yardbirds poprvé vystoupil v klubu Marquee. Nahradil tehdy odcházejícího baskytaristu Paula Samwella-Smitha (stal se z něj úspěšný producent), ovšem záhy se baskytary chopil Chris Dreja a Jimmy s Jeffem Beckem se stali senzací se svými dvěma sólovými kytarami. Moc věcí s nimi tehdy ale nenahráli - vlastně
šlo o jedinou skladbu "Stroll On", určenou pro film Zvětšenina Michelangela Antonioniho. Když byl film v roce 1967 uveden, byl už Jeff Beck za horama (rozuměj odešel uprostřed turné) a zůstal tak jen záznam z filmu, na kterém v rockovém klubu Jeff při koncertě s nepříčetným výrazem v očích rozmlátí kytaru a přihlížející Jimmy s klukovským kukučem se jen uculuje.
Od roku 1966 se tedy Jimmy Page stal šéfem The Yardbirds a v roce 1968 se kapela rozpadla - Keith Relf A Jim McCarty založili skupinu Renaissance (fungovala až do roku 1996), ve které mohli realizovat své nové hudební směřování a Chris Dreja, po počátečním přešlapování a váhání, zda jít s Pagem do nového projektu, nakonec zakotvil u dalšího svého koníčku - fotografování. Keith Relf v roce 1974 založil skupinu Armageddon, která se ovšem po dvou letech a po vydání jednoho alba v roce 1976 rozpadla, poté, co Keitha zabil elektrický proud. A Jimmy Page založil Led Zeppelin.
The Yardbirds zanechali v hudební historii hlubokou stopu - okouzlovali zejména svými koncertními vystoupeními, při kterých se nebáli imrovizací s aranžmá a zvukem písní a hráli naplno s touhou po bouřlivém jammování, což jim vyneslo ve své době post přední britské kapely. Hlavně se ovšem stali odrazovým můstkem pro kariéru tří vynikajících světových kytaristů - Erica Claptona, Jeffa Becka a Jimmyho Page. A pokud se chcete seznámit s celou diskografií této skupiny, mrkněte sem.
zdroj fotografie
oficiální stránky The Yardbirds

Lou Rhodes - Janey

28. srpna 2011 v 22:29 | Robka |  Folk rock
Na dobrou noc tady dám jednu z melancholických skladeb anglické zpěvačky Lou Rhodes, kterou můžete najít na jejím posledním albu z roku 2010 - One Good Thing. Album je podobně jako jeho dva předchůdci laděné přírodně a akusticky, v podstatě na sebe ta alba navazují jako deníkové zápisky a někdy se může zdát, že tak trochu splývají v jeden celek. Moc se mi líbí hlas Lou Rhodes i její křehké melodie - a tato písnička je zvlášť smutná, protože ji věnovala své zemřelé sestře.
Lou Rhodes - Janey - One Good Thing 2010

Poslední prázdninový víkend

27. srpna 2011 v 19:34 | Robka |  Píšu vám
Tímto článkem nehodlám naštvat školou povinné blogerstvo, znamená jen takový malý povzdech nad ubíhajícím časem. Abyste si nemysleli, i já, která mám školní docházku dávno za sebou, zatlačím v oku slzu nad končícími prázdninami. Je to zčásti proto, že jsem tvor teplomilný - i když poslední dny s teplotami kolem pětatřicítky nesnáším moc dobře - a zčásti proto, že jako rodič nemusím o prázdninách neustále řešit školní problémy.
Začátek školního roku znamená průvan v mé peněžence - nákup učebnic, sešitů, stravenek, jízdenek a další spousty věcí. Znamená to taky, že budu vyhánět dítě od hraní přihlouplých počítačových her nejen v zájmu jeho duševního zdraví, ale též v zájmu jeho školního prospěchu. Takže - padej od kompu a učit se! "Ale když na zítřek nic nemáme" kňourá dítě a křečovitě drží myš v ruce, hodlajíc sejmout nějakou obludu. Lol. Tahle situace (i výrazivo ji provázející) mě dohání k šílenství, opakuje se totiž pravidelně. To za našich mladých časů... jsme se museli připravovat denně(haha). Ještěže neexistovaly počítače, naši rodiče ani neví, čeho byli ušetřeni.
No ale když to vezmu z druhé strany, zase bude dítě dopoledne ve škole, což znamená pod pedagogickým dohledem a nebude mu umožněno dělat alotria. Bilance letošních prázdnin, které synátor strávil převážně doma, je propálený stůl v obývacím pokoji, na který si položil zespodu do černa opálený hrnec s jídlem, protože mu bylo líno vytáhnout talíř. Dále zničená klika v "dětském" pokoji, která se vlivem neustálého třískání dveřmi rozpadla právě dnes - "to už ale tak bylo"!
Nepočítám binec v pokojíku všude, kam oko pohlédne - to už je naprostá normálka. A teď nastane tedy čas, kdy bude třeba vychovávat - ukliď, nehraj, uč se, udělej, běž brzy spát, vstávej, dělej - to všichni asi znáte. Komunikace je zúžena na povely a příkazy, které má teenager stejně na háku a v duchu si určitě myslí něco o úplně blbé matce. Blbá matka nakonec procitne ze svých předsevzetí udělat ze syna pořádného a pilného studenta a za pár týdnů najede do starých dobrých kolejí - to znamená nechá tomu volný průběh a laskavě s dítětem občas pohovoří o tom, jak mu jde zabíjení oblud. To má ten následek, že dítko, potěšeno matčiným zájmem, se semotamo vrhne zapáleně do knih, aby jí udělalo radost a nakonec proleze bez problému do dalšího ročníku. Tak doufám, že tento scénář se naplní. Hlavně tedy jeho happyend.
Abyste si nemysleli, že tady Jirku pomlouvám a on o tom neví - přečetl si to, zachechtal se a řekl, že si to můžu klidně vydat. A ještě mi připomněl, že mimo hraní obludných her poslouchá neustále kapelu Rise Against, na kterou mi už asi půl roku slibuje napsat recenzi na blog. Tak tu aspoň dám jedno video, které se líbí dokonce i mi.

Kiran Ahluwalia & Tinariwen, Terakaft - Aam Zameen : Common Ground

27. srpna 2011 v 10:10 | Robka |  Alba
Žijeme v globálním světě, kde se všechno propojuje; vzdálenosti se zkracují, informovanost díky internetu roste - někdy to člověka může až děsit, zvlášť když se dozvídá detailně o různých katastrofách, které se odehrávají někde na druhé půlce zeměkoule. To si pak člověk uvědomuje, jak je svět malý a jak se nás všechno dotýká.
Ale v něčem je to propojení dobré, zajímavé a ne tak úplně okoukané - třeba v hudbě. Dochází v ní k zvláštním spojením kultur lidí, kteří by se možná dříve nikdy nesetkali, protože jejich hudební cítění, historické kořeny a v neposlední řadě i styl jejich života jsou úplně odlišné. Pokud se ovšem tito lidé naučí spolupracovat a vzájemně budou respektovat své kořeny, může vzniknout velmi zajímavé dílo.
Proč o tom píšu - teprve nedávno jsem zjistila, že indická zpěvačka Kiran Ahluwalia se pustila do spolupráce s malijskými tuaréžskými skupinami Terakaft a Tinariwen a k tomu všemu jí dopomáhal (Bůh ne) anglický kytarista Justin Adams. Je to pro mě obzvlášť zajímavé spojení mých milovaných Tuarégů, které jsem objevila právě díky Justinovi a Robertu Plantovi a Kiran Ahluwalia, jíž jsem si pro sebe našla díky návštěvě jejího koncertu na festivalu Colours of Ostrava v roce 2008.
Tak to vidíte, jak všechno krásně do sebe zapadá - Justin Adams spolupracoval nejprve s Tinariwen, pak se spojil s Robertem Plantem, který měl rovněž slabost pro berberské rytmy a za několik let nahráli dvě vynikající alba, na kterých jsou tyto africké vlivy hodně patrné. No a když se po několika letech úspěšné spolupráce jejich cesty rozešly, tak Justin dále spolupracoval s africkými muzikanty - třeba zajímavé je jeho nové album s Juldehem Camarou, o němž jsem nedávno psala také. A prozradím vám, že se v listopadu chystám na jejich pražský koncert a moc se těším.
No ale abych dokončila kruh spojitosti - Justina Adamse oslovila nedávno jako producenta Kiran Ahluwalia, která mu podle jeho slov prostě zavolala a řekla, že by chtěla do pouště hrát s Tinariwen. Bylo to opravdu velmi neobvyklé, protože indická hudba stojí na melodičnosti, kdežto ta saharská je o rytmech a jednoduchých akordech - takže opravdu dva rozdílné světy a rozdílné hudební cítění. Setkali se ve Francii a natáčeli nejdříve se členy saharské skupiny Terakaft (mladšími bratry Tinariwen) a později i se samotnými Tinariwen. Všichni zúčastnění se museli naučit vzájemně respektovat své hudební zvyklosti - ale myslím, že se jim to hodně povedlo, jak jsem mohla posoudit z poslechu výsledné nahrávky.
Abych vám taky něco pověděla o samotné Kiran Ahluwalia - o Tinariwen jsem už psala zde (mimo jiné jim letos vychází také nové album Tassili).
Kiran se narodila v severní Indii, v dětství se odstěhovala s rodiči do Kanady. Vyrůstala v Torontu, přesto ji její touha poznat své kulturní kořeny přinutila se do Indie pravidelně vracet. Jejím hudebním guru se stal Vithal Rao, poslední žijící muzikant z královského dvora v Hyderabadu. Kiran se věnovala jedné z typicky východních forem hudby - zhudebněné poezii ghazal, která vznikla před tisícem let v Persii a o 400 let později dorazila do Indie. Tradice ghazal je pokladnicí obrovské spousty klasických textů a melodií a věnuje se tématům lásky a vztahům mezi mužem a ženou. Kiran je jedinou autorkou ghazal na západní polokouli - díky tomu, že čerpá jak z východní, tak ze západní kultury, dokáže oslovit svou tvorbou nové posluchače.
Kiran vydala celkem pět alb - včetně Aam Zaamen: Common Ground, které je připraveno k vydání koncem září letošního roku. Její první album Kashish vyšlo v roce 2000 jí vyneslo nominaci na Juno Awards v kategorii nejlepší globální album. Druhé album Beyond Boundaries v roce 2004 už získalo cenu Juno za nejlepší world album toho roku. Čtvrté album Wanderlust bylo rovněž nominováno, a to v roce 2008.
V současné době Kiran žije v New Yorku se svým manželem Rezzem Abbasi, který je renomovaným jazzovým kytaristou.
Ale vraťme se k novému albu - jedná se o velmi delikátní propojení typických indických melodií a jemného Kiranina hlasu s úspornými rytmy Afričanů a vše vyznívá velmi přirozeně. Je škoda, že na internetu je k dispozici pouze jediná skladba, úvodní Mustt Mustt a album si sice můžete koupit, ovšem pro nás za nekřesťanskou cenu něco kolem 900,-. Abych se přiznala, uchýlila jsem se ke stažení alba a nechci vás nabádat k témuž, ale... Stojí opravdu za to. Zvlášť na mě zapůsobila píseň Tinariwen Matadjem, která zní s Kiraniným vokálem opravdu tak nějak nově - a zajímavě. Skoro bych řekla, že ten zpěv tam sedne jak zadek na nočník.
Je to album, u kterého se můžete posadit, dát si třeba šálek dobrého čaje a meditovat - fantazii se meze nekladou. Pokud rádi poznáváte jinou hudbu, než tu která se na nás line denně ze všech stran, je tohle album pro vás jako stvořené.
P.S. Pokud se podíváte na Amazon, tak tam se dá album koupit za čtrnáct dolarů. To by i s dopravou muselo nutně být o polovinu levnější, než když si ho koupíte u nás. Nechápu...
Tracklist:
1. Mustt Mustt (Feat. Tinariwen) 4:18
2. Rabba Ru (Intro) 0:59
3. Rabba Ru 5:33
4. Raqba 4:59
5. Yaar Naal 4:59
6. Saffar 5:44
7. Mustt Mustt Redux 3:43
8. Matadjem - Varis Shah 6:46
9. Zindagi 5:18
10 Lakeerai 5:02
11. Mustt Mustt Extended 8:48
***
zdroj obrázků


Scott Matthews - What The Night Delivers

25. srpna 2011 v 20:07 | Robka |  Alba
Letos pětatřicetiletý rodák z Wolverhamptonu, jehož song "Elusive" z debutového alba Passing Stranger získal v květnu 2007 cenu Ivora Novella, vydává letos své třetí album. Jmenuje se What The Night Delivers a oficiálně bude propuštěno 5. září, i když pro fanoušky je na jeho oficiálních stránkách k dispozici už od 26. července.
Hladivý a posmutnělý Scottův vokál a vzdušné melodie jeho písní, kterým dominuje především akustická kytara, sváděly už od jeho hudebních počátků k srovnávání s Nickem Drakeem a Jeffem Buckleym. Svým prvním počinem dokonce okouzlil i samotného Roberta Planta, který se na jeho adresu vyjádřil velmi pochvalně a na Scottovu další desku Elsewhere dokonce přidal svůj zpěv do skladby 12 Harps. Scott přiznává, že vyrostl na hudbě Led Zeppelin - nakonec v některých raných recenzích se objevilo i srovnání s akustickými Zeppeliny z období jejich třetího alba.
Nové album Scotta Matthewse zní povědomě. Je to možná tím, že písně, které obsahuje, vznikly během nahrávání předešlých dvou alb - je ale výrazně lyričtější. Je příjemné, nabité emocemi, atmosférou a křehkými melodiemi v podání tradičních nástrojů, mezi nimiž najdeme třeba i lesní roh. Není to možná nic převratného - ale Scott má svůj osobitý projev, který se nepodbízí a osloví spíš posluchače v pravém slova smyslu - ty, kteří si chtějí hudbu vychutnávat. Je to takový ostrůvek klidu a něžnosti v dnešním šíleném světě. Doporučuji všem snílkům.


Track list
  1. "Myself Again" - 5:15
  2. "Obsession Never Sleeps" - 4:42
  3. "Ballerina Lake" - 4:36
  4. "Bad Apple" - 4:59
  5. "So Long My Moonlight" - 4:29
  6. "Head First Into Paradise" - 5:23
  7. "Walking Home In The Rain" - 5:38
  8. "Echoes Of The Lonely" - 4:06
  9. "The Man Who Had Everything" - 5:45
  10. "Piano Song" - 6:03

S S S & Q

24. srpna 2011 v 20:31 | Robka |  90. léta
Podle názvu článku byste si možná mohli myslet, že už mi vlivem horka "šibe" a píšu nesmysly. Mozek si možná dělá, co chce, ale tenhle název článku je naprosto seriózní a úplně v pořádku. Je to totiž název písničky.
Někteří z vás možná četli o nebezpečně manické Nirváně, kde jsem tak trochu po svém rozebírala To album (Manic Nirvana). To album je vážně "nebezpečné" poslouchat - protože když si dáte tak dvě pivka a pak si to pustíte, tak vám začne hlava rotovat takovou rychlostí, že jí nebudete stačit (divné, ne?). Někdy si nemusíte dát ani jedno. A ještě jedna věc - nemusíte vůbec umět anglicky a budete tomu dokonale rozumět.
Před pár dny, když Robert Plant oslavil své narozeniny, se objevil na jeho oficiálních stránkách odkaz na další z mnoha výběrů nejlepších songů. Co mě na něm zaujalo, bylo to, že dva z deseti nejlepších byly právě z Manic Nirvany. Nejdřív mě napadlo, že to musela určitě vybírat nějaká ženská. Byl to chlap. Že by i na chlapy působil jeho neodolatelný sexappeal?:-)
... Nakonec je škoda, že to nebyla ženská - mohlo by to být zajímavější. Že bych si zase někdy zkusila udělat svou desítku? Každým dnem se přece výběr může měnit.

S láskou vázané pýs (ně)

20. srpna 2011 v 19:23 | Robka |  Hity let minulých
Jeden chlupatomalý poutník blogovým vesmírem vyhlásil pro tento víkend akci mému srdci víc než lahodící - abychom pro něj na svých blozích upletli věnec z květů, vonících hudbou konce let šedesátých. A co bylo podnětem pro tuto bohulibou akci? Přece nedávné výročí jednoho z nejzásadnějších festivalů v historii dlouhovlasé, láskyplné a mírové hudby - Woodstocku - a krásná myšlenka rozšířit oslavu jeho dvaačtyřicátého výročí na šest dnů.
Miluju hudbu šedesátých let, což tady můžete vidět na každém kroku, a tak mě napadlo se zapojit. Už jen proto, že jsem si uvědomila, že mé stáří přesně odpovídá onomu památnému roku 1969, takže já a Woodstock máme společný rok vzniku. Možná proto taky mám k téhle muzice tak vřelý vztah.
***
Začneme tedy plést - první kopretinou v mém pestrém věnečku bude dáma a nebude to nikdo menší, než Joan Baez. Tato folková zpěvačka je proslulá svým výrazným sopránem a také pevnými osobními názory, z nichž nikdy nehodlala slevit. Dáme si ukázku jejího vystoupení na Woodstocku s písní Sweet Sir Galahad. Je to její vlastní skladba, která vyšla na albu One Day At A Time až v roce 1970, takže na Woodstocku to byla ještě úplná novinka.
***
Další divokou květinou, která nesmí chybět, bude mnou milovaná kapela Led Zeppelin. A určitě by se jim líbilo být těsně vedle Joan Baez, protože písnička, kterou tady od nich hodlám dát, je původně zpívaná právě jí. Robertu Plantovi a Jimmymu Pageovi se líbilo, jak Baezová písničku zpívá, tak společně stvořili na první album svou verzi ( taky se pod ni podepsali) - ovšem oproti té od Joan měla dvojnásobnou délku. Abych se teď konečně vymáčkla, o jakouže píseň jde: je to Babe I'm Gonna Leave You. Takovou perličkou je, že ji napsala původně v padesátých letech Anne Bredonová - ale autorská práva ji nikdy příliš nezajímala. Teprve na naléhání svého syna uzavřela v osmdesátých letech jakousi dohodu a její jméno je uvedeno spolu s Pagem a Plantem na nově vydaných cédé Led Zeppelin.
Koncertní záznam z Dánska z roku 1969
A ještě - dneska má Robert Plant třiašedesáté narozeniny, tak mu nezapomeňte popřát.
***
Tak a jdeme zaplétat ten příběh dál....což třeba takový Tim Hardin? Další folkový hudebník, který byl přímým účastníkem Woodstocku - a zpíval tam svou asi nejslavnější a nejproslulejší skladbu If I Were A Carpenter z alba Tim Hardin 2 z roku 1967. Možná někteří ji budou znát i v podání českého zpěváka Petra Spáleného - ale mi to nedá, abych nepřipomněla skvělou verzi Roberta Planta z třiadevadesátého, kdy ji vydal na svém albu Fate of Nations.
Tim Hardin
***
tady si můžete pustit tu z třiadevadesátého...
***
Na Woodstocku se objevila také superskupina Crosby, Stills & Nash, která toho roku vydala skvělé stejnojmenné album. Píseň Long Time Gone od Crosbyho bude čtvrtým voňavým kvítkem.
***
No a nakonec jsem si nechala The Doors a jejich The Soft Parade. Album The Soft Parade, z něhož tento song pochází, vyšlo v roce 1969 a bylo oproti dřívějším hodně experimentální. Tuto píseň mám hodně ráda - má spoustu tváří, od něžné po drsnou. A o tom hudba je - že dokáže mít spoustu podob. Tak doufám, že jsem některou z písní potěšila alespoň malé chlupaté Stvoření a že některá z písní bude lahodit jeho chlupatým ouškům.

Happy Birthday, Robert Plant

20. srpna 2011 v 8:50 | Robka a Jirka |  Oslavy
Dnes oslaví Robert třiašedesáté narozeniny a my se připojujeme k dlouhému zástupu gratulantů se svým skromným přáním. Samozřejmě přejeme jen to nejlepší, stálý optimismus a úsměv na tváři, hodně zdraví a také chuti dělat další skvělá alba, která potěší mnoho dalších fanoušků na celém světě.
Protože už mi dochází slova, nechám promluvit muziku samotnou a nemůžu si odpustit nedat sem znovu jeden z jeho nejnovějších klipů k písni Angel Dance. V něm je totiž dobře vidět postoj Roberta Planta k hudbě - chová se k ní s úctou, stejně jako k původním autorům této skladby a zároveň jí svým hlasem a hudebním zpracováním dodává punc originality.

Na pokraji slávy (Almost Famous)

18. srpna 2011 v 21:34 | Robka |  Nezařazené
Po dlouhé době - ignorujíc nedávné uvedení tohoto snímku v televizi - jsem se dokopala k tomu, abych se na něj konečně podívala. Samozřejmě jsem stižena touhou vám okamžitě popsat své dojmy a nejraději i celý obsah, jak už je mým blbým zvykem. Budu se snažit tady toho moc nevykecat, ale třeba vás, kteří jste neviděli, navnadit na to, abyste se stali diváky a posléze jistě fanoušky tohoto úžasného filmu.
Filmů z hudební oblasti - z dob, kdy světu vládly sex,drogy a rock'n'roll - není moc a hlavně není mnoho takových, které by věrně a vtipně opisovaly tuto dobu se znalostí tehdejších poměrů. Byla to doba, kdy se ztrácela "nevinnost" a také doba, kdy se rockové hvězdy nenávratně vzdalovaly svým fanouškům. Byla to doba boření mýtů o nezištném entuziasmu kapel, byla to doba, kterou si dnes možná idealizujeme. Byla to ale doba, kdy se tvořila i přes to všechno kvalitní muzika.
Jedněmi z těch, které měly možnost nahlédnout pod pokličku, byly fanynky - takzvané groupies, poskytující kapelám servis nejen v oblasti sexu - a také novináři. Právě jeden takový netypický pisálek je hlavní osou tohoto filmu.

Těžko uvěřitelný příběh patnáctiletého kluka, kterého jeho láska k muzice přivede až do zákulisí rockového turné, má pravdivý základ - režisér Cameron Crowe v tom roce skutečně jezdil coby mladistvý novinář s rockovými kapelami a psal pro časopis Rolling Stone. V 75. dokonce byl na turné s Led Zeppelin - známý tehdy jako ten, který vyšperkovává své články lichotivými příběhy - jak si můžete přečíst v knize Kladivo Bohů. Ostatně, pokud jste tuto knihu četli, najdete v tomto filmu mnohé známé zkazky ve formě krátkých záblesků - jako třeba ten, kdy frontman kapely Stillwater stojí na střeše a s rozpřaženýma rukama křičí: "I am a Golden God!" Schválně můžete hádat třikrát, kdo to údajně vykřikl při pohledu z balkónu na Sunset Strip. Nebo scéna z hotelu Hyatt House, který byl také známý jako Riot House(dům neřesti) - jak si ho přejmenovali Led Zeppelin kvůli svým radovánkám s fanynkami. A nebo - pamatujete si ten smích? známá hláška ze Stairway To Heaven. Od Led Zeppelin(a nejen od nich) ve filmu ostatně můžete slyšet hned několik songů, které perfektně dokreslují jeho atmosféru.
Tak tedy děj ve zkratce - patnáctiletý kluk má to štěstí, že se může trhnout od sukní příliš puritánské matinky a vrhnout se přímo do víru rokenrolu, ovšem s upozorněním - žádné drogy!! William je dětsky nevinný a přitom zapálený do muziky, což mu přinese přátelství s Russelem Hammondem, výše zmiňovaným frontmanem kapely Stillwater. Dojde k tomu náhodou - William je pověřen svým novinářským vzorem Lesterem Baringsem, aby udělal reportáž z koncertu Black Sabbath. K tomu nedojde - zato se setká s kapelou Stillwater, jež je právě na vzestupu - na pokraji slávy. Stačí zasvěcený komentář k jejich muzice a je ruka v rukávě. William se stane na čas součástí kapely a je mu dovoleno to, o čem zřejmě sní mnozí z nás. Být na koncertě z druhé strany pódia a vidět všechnno z první ruky.
William má před sebou nelehkou úlohu - zachovat si nadhled a nepropadnout svodům doby v podobě krásných žen a drog, aby mohl napsat objektivní a zasvěcený pohled z turné kapely. O jeho článek má zájem prominentní časopis Rolling Stone, kde nikdo netuší, že novinářem je vlastně ještě dítě. Drogám se ubrání - rodiče tady mohou zatleskat - ale s ženami to je horší. Nebo lepší. Zkrátka si ho vezmou do parády groupies a udělají z něj "muže".
Mezi nimi je půvabná a cukrkandlově sladká Penny Lane v podání Kate Hudson. Groupies mají za úkol rozptýlit chmury pánů hudebníků při náročných šňůrách a navíc jim dělat mámy - třeba žehlit košile. Ovšemže pánové jejich náklonnost neberou příliš vážně - když už jich mají plné zuby, klidně je prodají nějaké jiné kapele. Tyhle praktiky byly také dost dobře popsány v knize "Schody do nebe" Richarda Colea. Některým dívkám to možná nevadilo, ale Penny, zamilovaná do Russela, je hluboce raněna a chce si vzít život. Jak to s ní dopadne, to vám už říkat nebudu.
Film Na pokraji slávy bych doporučila každému fanouškovi rocku - a nejen jemu. Je plný opravdu krásné muziky a příběh, ač je místy lehce pocukrovaný (no jo, Američani), je pěkný a nenudí ani chviličku. Obzvlášť se mi líbí scény z koncertů fiktivní kapely Stillwater - kytarovou stopu pro jejich písně nahrál kytarista Pearl Jam Mike McCready. Taky věrohodně a povědomě působí scénka pravdomluvnosti v letadle, které se dostane do vzdušných vírů - asi všichni hudebníci z těchto situací měli fobii.
Je to zkrátka kouzelný příběh, který vás vrátí v čase. Musím přiznat, že jsem se celou dobu sledování naprosto odpoutala od skutečnosti. Alespoň na chvilku mi tedy bylo umožněno nakouknout do slavných sedmdesátých, které nám byly díky železné oponě tabu.
Celkově - i když mám jisté malé výhrady - musím tento film ohodnotit všemi body, to jest deseti z deseti. A závěrem bych chtěla poděkovat Kiki, která má velkou zásluhu na tom, že vůbec vím o jeho existenci.
další informace a tamtéž zdroj obrázku...
Led Zeppelin - Bron-Yr- Aur

One More Cup Of Coffee

17. srpna 2011 v 9:02 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Čekejte dnes další pokračování nekonečného seriálu - ovšemže to nebude žádný turecký doják se zápletkou "ona ho miluje, on ji ne", připadně naopak. Bude to naopak seriál, který jsem si vymyslela proto, abych vám ukázala "skoro" všechny písničky od Roberta Planta, které byste si možná našli i sami, kdyby se vám chtělo. A protože by se vám asi nejspíš nechtělo, tak to dělám za vás. No nejsem já dobrák?:-)
Takže, dneska si dáme jednu věcičku z alba Dreamland. Jak už asi víte, je to album s převážnou většinou coververzí, které Plant spáchal v roce 2002 s kapelou Strange Sensation. Coververze nemusí být nuda jako seriály, pokud se jich chopí dobří hudebníci, což Strange Sensation jsou. Dreamland je toho důkazem.
Abych řekla pravdu, Robert Plant mě nikdy nepřestal překvapovat. Například když se mi dostalo do ruky tohle album, byla jsem z něj trochu zmatená. Hlavně z jeho první půlky, kde je i dnešní song. Ale to už jsem vám asi říkala.
Zrovna One More Cup Of Coffee, původem od Boba Dylana, má dost netradiční aranžmá. Je vidět, že hudebníci se na něm vyřádili - v pozitivním slova smyslu.
Tak kde to vázne s tím kafem? Ještě jedno bych si dala...

Rockové legendy roku 1970

14. srpna 2011 v 15:51 | Robka |  Hity let minulých
Ohlédneme se za dalším rokem v historii hudby - dnes to bude první rok v novém desetiletí, který ovšem kromě dobré muziky přinesl také několik tragických událostí. Začneme tedy smutně.
18. září byl ve svém apartmá hotelu Samarkand v Notthing Hill v Londýně nalezen bez známek života Jimi Hendrix, jeden z nejvlivnějších kytaristů v historii a také čelní představitel generace hippies. A aby toho nebylo málo, pár dní po něm, 4. října, vyhasla i další ikona tehdejší doby, americká zpěvačka Janis Joplin. Časy se radikálně změnily.
Rok 1970 byl také rokem oficiálního rozpadu Beatles, který 10. dubna veřejně oznámil Paul McCartney. Ovšem byla to pouze formalita, protože Beatles už se prakticky rozpadli o rok dříve. V srpnu 1968 odešel Ringo Starr, aby se pak vrátil s písničkou Octopus's Garden, která se pak objevila na albu Abbey Road v roce 1969. Během jeho nahrávání opustil nakrátko kvůli neshodám kapelu George Harrison, jehož měl nahradit Eric Clapton - nakonec se ale George vrátil. V září 1969 odešel John Lennon. Mezi členy The Beatles to už delší dobu pěkně vřelo a za tím, že odkládali oficiální oznámení o svém rozpadu tak dlouho, byla samozřejmě spousta peněz, o kterou by přišli.
V prosinci 1970 vyšlo Lennonovo album Plastic Ono Band, na kterém ventiloval to, že už nevěří v Beatles a známá hudební tahanice pokračovala - bývalí členové se na svých sólových albech vzájemně s vervou napadali a uráželi. Smutný konec jedné legendy...
Pád kultů šedesátých let byl nevyhnutelný a vystřídaly ho kulty nové - do popředí zájmu nejen fanoušků, ale i médií se draly nové kapely a mezi nimi i Led Zeppelin. Ti byli považováni za nástupce The Beatles - ani ne tak v muzice, kterou hráli, jako v popularitě. Je jasné, že média k nim obracela svou ne vždy přívětivou tvář a útočila na mladou kapelu s dotěrností a neodbytností. Skupina na tento zájem nebyla připravená, a tak se stávalo, že někdy jejich výroky novináři překrucovali jak se dalo. Je s podivem, že právě v roce 1970 - v roce, kdy Zeppelini začali šplhat na rockový Olymp - se nejvíce spekulovalo o jejich brzkém rozpadu. Přitom nic nenaznačovalo, že by k němu mělo dojít, kapela byla stabilní a vyrovnaná, mezi členy nepanovala žádná nevraživost, nebo nespokojenost. Dobře věděli, jakou sílu mají všichni čtyři dohromady, nakonec to neustále prokazovali na svých koncertech i na albech.
V Americe do hudby zasahovala i neutěšená politická situace. Během demonstrace proti válce ve Vietnamu byli v americkém státě Ohio zastřeleni čtyři studenti, což zhoršilo už tak vyhrocený vztah mládeže a policie. Na turné po USA na jaře roku 1970 Led Zeppelin pocítili důsledky těchto konfliktů - jako mnohé jiné hvězdy té doby často museli uklidňovat situaci na stadiónech a mnohokrát bylo jejich vystoupení ohrožováno fyzickým násilím a výhružkami vězením.
Jejich tvorba přitom byla takovým protikladem k politicky vyhrocené situaci - Zeppelini neměli ve zvyku zatahovat do svých textů politická témata (na prvních dvou albech se věnovali spíš obyčejným problémům svých vrstevníků s láskou a vztahy) a hudba na koncertech měla fanouškům pumpovat do žil adrenalin a emoce. Možná i díky této absenci politických témat a přítomnosti řízného zvuku byli Zeppelini některými nepříliš inteligentními kritiky považování za spodinu a pouhý rockový cirkus, parazitující na přihlouplých a drogami posilněných teenagerech.
Led Zeppelin samozřejmě takové kritiky urážely. Na každém svém albu přinášeli skvělé hudební nápady a dokazovali s každým z nich, že jsou schopní se s lehkostí pohybovat v různorodých žánrech - nejen v hardrocku. Skvělým příkladem je zrovna album, které vyšlo v roce 1970 - třetí album Zeppelinů, nazvané prostě Led Zeppelin III.
Jeho základy vznikly ve velšských kopcích na chatě v Bron-Yr-Aur, kam se uchýlili kytarista Jimmy Page a zpěvák Robert Plant hned po příjezdu z amerického turné. Primitivní podmínky a dokonalá izolace od civilizace se promítla do celkové nálady alba - převážně akustický zvuk je ovlivněn folkem, blues a lidovou hudbou. Písně na album se rozvíjely na Plantově farmě, nahrávalo se ve starém opuštěném domě v Hampshire, nesoucím název Headley Grange a dokončovalo ve studiu Island. Tato deska byla dokonalou ukázkou spolupráce celé skupiny a intimní nálada, která panovala při jejím vzniku, se promítla i do hudby samotné. Ovšem ukázalo se, že nejen kritici budou mít problém vstřebat tuto proměnu, také fanoušci byli zmateni změnou soundu a to způsobilo, že po počátečním nadšení z nového alba Zeppelinů poptávka po něm poklesla. Ale i tak se mu podařilo uspět v konkurenci silných soupeřů na obou stranách Atlantiku - a na podzim roku 1970 to byla opravdu smršť velkých jmen.
Velkou událostí léta 1970 bylo uvedení filmu Woodstock a trojalbum z tohoto festivalu obsadilo žebříčky v USA na celý měsíc. O měsíc dřív vydali Rolling Stones své živé Get Yer Ya Ya's Out, Black Sabbath stejnojmennou prvotinu (vyšla v pátek 13. února) a v září také průlomové Paranoid, Pink Floyd takřka současně s Led Zeppelin pustili do světa album Atom Heart Mother, které bylo pojmenováno po těhotné ženě s kardiostimulátorem na atomový pohon.
Dále tu byl Neil Young a jeho After The Gold Rush, Mad Dog And Englishmen Joe Cockera a All Things Must Pass, což byla třetí deska bývalého Brouka George Harrisona. Také Bob Dylan vydal úspěšné album New Morning, jen čtyři měsíce poté, co kontroverzní Self Portrait strhala kritika. I přes tak velkou konkurenci obsadilo třetí album Zeppelinů první místo v žebříčcích - i když zůstalo pro své progresivní zaměření nejméně prodávaným studiovým albem v historii skupiny.
Teď se pojďme podívat na dalšího z členů britského hardrockového triumvirátu - Deep Purple. Ti byli poněkud z jiného těsta, než Led Zepp - vycházeli sice také z blues, ale moc to v jejich hudbě vidět nebylo. V počátcích se zaměřili na hudbu klasickou, kterou roubovali do svých spíše popově orientovaných skladeb. V prvních letech svého působení na scéně se teprve rozkoukávali a jejich alba byla tak trochu nevyvážená, vždyť si jen vezměte, že za první rok působení původní sestavy se zpěvákem Rodem Evansem nahráli během pár (doslova) měsíců tři alba. Všechno se ale změnilo s příchodem nových členů - baskytaristy Rogera Glovera a sólového zpěváka se silným, znělým hlasem - Iana Gillana. Kapela se zaměřila na čistokrevný hardrock, který se příliš nelišil od toho, co produkovala v té době spousta kapel. Párpli ovšem vynikali virtuozitou a během sedmdesátých let - i přes neustálé změny ve svém amsámblu - udělali několik skvělých alb a také jeden z nejlepších živáků v historii rocku - Made In Japan z roku 1972. Hned zkraje sedmdesátých let se uvedli albem Deep Purple In Rock, které obsahuje zásadní momenty nejen muziky Párplů, ale též rockové muziky jako takové. Dlužno říct, že Deep Purple - i přes svou rockovou přímočarost, která byla předzvěstí heavy metalu - metalisty v lásce neměli a ani se za ně nepokládali.
Zato temní Black Sabbath se dají považovat za jejich pravý předobraz. Původně se jmenovali Earth, později si změnili
jméno podle nějakého italského hororu. V jejich hudbě najdeme temnou směs okultismu, mystiky a hororové šílenství magie. Hlavními články této kapely byl kytarista Tony Iommi( kvůli useknutým konečkům dvou prstů si přelaďoval skladby do nižší tóniny, aby mohl bez bolesti mačkat struny; výsledkem byl typicky temný zvuk) a hlavní textař a basák Geezer Butler. A samozřejmě ujetý, falešně zpívající Ozzy Osbourne, který deklamoval texty na pozadí tísnivě působící atmosféry písní.
Tak to bychom měli - ve zkratce jsme si představili tři nejdůležitější skupiny v samém počátku sedmdesátých let. Samozřejmě kromě ukázek z jejich dnes už legendárních alb si tady připomeneme i jiné - neméně významné umělce, kteří vydali svá alba v průlomovém roce 1970. Protože na blogu máme problém se zobrazováním videí - jak jste si jistě všimli - dám vám zde písně z jednotlivých alb formou odkazu přímo na Youtube. Tak si něco běžte pustit. Hezký poslech.
zdroj prvního obrázku
zdroj druhého obrázku
zdroj třetího obrázku

Seasick Steve - You Can't Teach an Old Dog New Tricks

12. srpna 2011 v 20:34 | Robka |  Alba
Americký kytarista a zpěvák Seasick Steve letos v květnu vydal své páté album s názvem You Can't Teach an Old Dog New Tricks. Tento stylový muzikant se začal věnovat vlastní tvorbě mnohem později, než bývá zvykem. V hudební branži se pohybuje už od šedesátých let v roli zvukového technika a producenta i příležitostného hudebníka, ale své první album Cheap vydal až v roce 2004 coby třiašedesátiletý.
Nyní se tedy vrací s novou deskou, na které s ním hrají bubeník John Magnusson a také legendární baskytarista John Paul Jones, někdejší člen Led Zeppelin. Album představuje dvanáct skladeb v žánru blues a podle některých patří k nejlepším, které Seasick Steve nahrál. Shodou okolností s ním zrovna dnes vystupuje na festivalu Cropredy Fairport Convention.
Určitě bych tuto desku doporučovala vaší pozornosti - nejen pro účast Jonesyho, ale proto, že dnes se už málokdy dá slyšet tak syrové a autentické blues, jako to v podání Seasicka Steve.

The Boy Who Wouldn't Hoe Corn

10. srpna 2011 v 21:45 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
Před časem jsem se zde zmiňovala o novém albu Alison Krauss - Paper Airplane, které vydala letos společně se svou kapelou Union Station. Proč o tom píšu - protože právě Alison a její skupina má s dnešním songem mnoho společného. A Robert Plant má mnoho společného s Alison Krauss.
Asi by bylo zbytečné zdůrazňovat, že jejich album Raising Sand, vydané v roce 2007, přineslo oběma ovoce v podobě četných ocenění. To není úplně to nejdůležitější. Pro Roberta Planta znamenala spolupráce s Alison pár krásných let, kdy se podle svých slov cítil opravdu šťastný a volný. Mohl se věnovat objevování stylů amerického country rockabilly a bluegrassu, ve kterých našel nové možnosti uplatnění svých aranžérských schopností i využití svého hlasového potenciálu. V době, kdy celý svět čekal na znovuobnovení Led Zeppelin, Robert Plant odmítl tuto pro něj stresující představu narvaných hal a stadiónů a donekonečna fanoušky žádaných starých hitů. Pokračování už znáte.
Koncertování s Alison Krauss a dalšími skvělými hudebníky, z nichž bych jmenovala především producenta a kytaristu T-Bone Burnetta a Marca Ribbota, znamenalo nejen představování společné práce z Raising Sandu, ale také zajímavý pohled na vlastní písně obou protagonistů. Novou tvář dostaly mnohé sólové písně Roberta Planta a také Alisoniny songy. Jeden z nich si tu dnes představíme.
The Boy Who Wouldn't Hoe Corn se objevila na živém albu Alison a Union Station z roku 2002. V roce 2007 Robert s Alison vystoupili na CMT (Country Music Television) Crossroads, odkud také pochází dnešní představovaná nahrávka. Můžete si tu porovnat obě verze - každá z nich je něčím zajímavá.

Robert Plant's Blue Note

8. srpna 2011 v 22:03 | Robka |  DVD, dokumenty
Dokumentární DVD Blue Note zkoumá ve dvouapůlhodinovém záznamu hudební kariéru Roberta Planta, aniž by se jednalo pouze o omílání jeho účasti v Led Zeppelin. Vztahuje se na celé období jeho působení v oblasti hudby, od dob dospívání po nejnovější spolupráci s hudebníky z Nashvillu v roce 2010. Kariéra Roberta Planta dosud nikdy nebyla zkoumána v tolika detailech, i když v mnoha ohledech byla pravděpodobně odvážnější a ambicióznější, než kariéra jakékoli jiné britské rockové superstar.
Žádný z Plantových současníků nevydal alba tak rozmanitá a fascinující, jako bylo The Principle of Moments (1983), Now and Zen (1988), Mighty Rearranger (2005) a Raising Sand (2007). Jediné, co mají tato alba společné, je Plantův hlas a jeho tvrdohlavé odmítnutí usnout na vavřínech jako frontman Led Zeppelin.
Bylo by pro něj asi velmi snadné sestavit kapelu, která by kopírovala jejich staronový zvuk (jako to bohužel dělal v jisté době Jimmy Page), ale on místo toho neustále vstřebával různé styly a zvuky, které ho oslovovaly. I když to mohlo být pro jeho fanoušky mnohdy matoucí.
Blue Note mapuje hudební historii Roberta Planta také tím, že se zaměřuje na jeho největší vzory. Obsahuje cenné zvukové a filmové klipy takových umělců, jako jsou malijští Tinariwen, legendární egyptská zpěvačka Oum Kalthoum a zpěvák delta blues Son House. Je snadné si pak uvědomit, že hudba a zpěv Roberta Planta kupříkladu v písni Slow Dancer je ovlivněna právě Oum Kalthoum, nebo že fascinace hudbou z východu se promítla do tvorby Led Zeppelin.
Robert Plant na příběh své mateřské skupiny vzpomíná, ale to není hlavním námětem tohoto dokumentu. Místo toho se moudře zaměřuje na jeho hudební dobrodružství od prvních dnů v kapelách dávno před zrodem Led Zeppelin a na jeho sólovou kariéru.
Dalším aspektem jsou poznatky a diskuse Plantových nejbližších spolupracovníků (Robbie Blunt, Phill Johnstone, Hossam Ramzy)o tom, jak byla sólová tvorba Roberta psána a zaznamenávána. Diskuse o jeho sólové práci umožňuje nejen přehodnocení těchto alb, které byly někdy podceňovány, ale také je v nich vidět společnou nit, která prochází každým z nich. Záběry z koncertů s umělci, z nichž mnozí jsou v západním světě téměř neznámí, je uchvacující a vítaná pro ty diváky, kteří si chtějí rozšířit obzory.
Dokument bude určitě zajímavý pro všechny fanoušky, kteří chtějí poznat kořeny a vlivy, které působily na tohoto umělce. Poukazuje na jeho celkovou roli v historii rocku, jeho otevřenost hudebním stylům a respekt k černé hudbě i world music.
Možnost objednání i zdroj dalších informací je zde, dále je možno titul zakoupit i na audio3.cz