Září 2011

Robert Plant se spojí s tenorem Les Miserables Alfie Boe

28. září 2011 v 20:51 | Robka |  Info
Dva z nejznámějších světových hlasů spojují své síly k nejméně pravděpodobné spolupráci. Alfie Boe, operní tenor, jehož jméno je skloňováno ve velkých světových muzikálech a je považován za hlas Les Miserables a Robert Plant, rockový zpěvák a legenda.
Oba zpěváci se potkali náhodou v baru, kde zpečetili svou spolupráci a brzy odešli do nahrávacího studia. Boe k tomu řekl: " Existuje mnoho lidí v hudební branži, se kterými bych rád spolupracoval, ale na vrcholu seznamu bude vždycky Robert Plant. Jsem velký fanoušek klasického rocku. Je skvělá příležitost zpívat s ním v duetu, je to fantastické. Byl vždy mým skutečným hrdinou."
Prvním plodem tohoto partnerství je cover verze songu Tima Buckleyho z šedesátých let - Song To The Siren, který se objeví na novém Boeho albu "Alfie" 31. října letošního roku.
Robert Plant už v roce 2002 zaznamenal vlastní verzi Buckleyho písně na albu Dreamland a teď má možnost ukázat, jak dokáže pracovat s hlasem v úplně odlišném aranžmá.
"Vývoj mého hlasu je jako hra na kytaru." řekl " Čím více na ni budete hrát, tím víc se zdokonalíte - prsty se pohybují rychleji a tak dále. Stejné je to i s hlasem. S Alison jsem se musel naučit zpívat v harmonii, což je něco, co bych s Led Zeppelin nikdy neudělal. Můj hlas se v průběhu let změnil."
Zasvěcenci, kteří byli přítomni session obou umělců, tvrdí, že to bylo strhující. Vzrušující zprávou je, že mimo této jedné písně, v níž Robert na Boeho albu hostuje, je v plánu také živé vystoupení obou těchto umělců.
zdroj textu i obrázku
Tato zpráva je opravdu překvapením, i když, jak už jsem mnohokrát psala, u Roberta Planta musíme být připraveni na všechno. Je moc fajn, že se pouští i do takových spoluprací - je vidět, že má pořád chuť zkoušet něco nového. Jsem moc zvědavá, jak bude nakonec znít Song To The Siren v tomto opravdu neobvyklém duetu. A kdoví, jestli z toho nakonec nebude i něco víc, než jen jeden song. Zde můžete vidět detail alba na amazon.com.

Robert Plant : (Everytime I Hear) That Mellow Saxophone

28. září 2011 v 13:57 | Robka |  Robert Plant & a další
V březnu roku 1986 Robert Plant odehrál dva koncerty s kapelou The Big Town Playboys. Zazněla na nich klasika padesátých let, kterou v té době na koncertech hrál často. Stačí si jen vzpomenout na album The Honeydrippers/Volume One (pokračování už nebylo) a následné úspěšné turné. Nakonec - Robert Plant dodnes rád vzpomíná na své vzory a oblíbence z dob svého mládí.
That Mellow Saxophone je původní skladbou Roye Montrella, rythm and bluesového kytaristy a hudebníka. Dočkala se albové předělávky od kapely Stray Cats, která se proslavila právě hraním rockabilly a retro skladeb a jejíž kytarista Brian Setzer se po jejich rozpadu v roce 1984 stal v letech 1985 -1986 Plantovým koncertním kytaristou.
My se dnes podíváme do Birminghamu na koncert s The Big Town Playboys. Jak to jen Robert dělá, že ty staré fláky podává s takovou přesvědčivostí? Ať už zpívá cokoli.
Kapela je skvělá... myslím, že by bylo vhodné ji představit: Mike Sanchez - piano; Ricky Cool - tenor sax; Ian Jennings - double bass; Andy Silverstor - guitar; John Spineto - drums; Lawrence Parry - trumpet; John Wilmot - tenor sax; John Wallace - baritone sax.

Robert Plant - Black Dog/Live In Serbia

26. září 2011 v 20:13 | Robka |  DVD, dokumenty
V červenci 2007 se v srbském městě Novi Sad jako každoročně konal jeden z největších východoevropských hudebních festivalů - Exit. Kromě toho, že na něm v tom roce vystoupili Beastie Boys a Bassement Jaxx, byl jedním z hlavních taháků i Robert Plant se skupinou Strange Sensation. A jak jste asi uhodli, právě o jeho vystoupení bude řeč.

Festival se konal v rozmezí čtyř dnů - 12. - 15. července a Robert Plant vystoupil hned první den. Trochu mě to udivilo, protože umělec jeho formátu by u nás spíš vystupoval jako zlatý hřeb na konec - jak se to nakonec stalo o rok dřív na Colours of Ostrava. Ale to je jedno - ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, koncert se vydařil a jeho 76 minutový záznam ve velmi dobré zvukové i obrazové kvalitě se objevil na polooficiálním DVD, které se dá bez problémů za směšně nízkou cenu sehnat i u nás.

Pro mě znamenají tyto záznamy nostalgické vzpomínky na dva koncerty, které jsem v sestavě Robert Plant a Strange Sensation viděla. A přiznávám, že tohle období mám hodně ráda, protože i díky úžasným muzikantům z kapely jejich koncerty neměly chybu. A samozřejmě i díky hudbě, kterou společně v roce 2005 vydali na albu Mighty Rearranger. Spojili na něm dovedně hardrockovou minulost Led Zeppelin s africkou a arabskou hudbou, s hudbou ze Sahary. Nakonec, tato láska přivedla Roberta Planta až do Timbuktu, kde si s Justinem Adamsem v roce 2003 zahrál na festivalu v poušti.

A pak tady máme songy Led Zeppelin. Kde jinde se může dokázat jejich nadčasovost lépe, než právě na koncertech? Když několikatisícový dav zpívá Black Dog, Whole Lotta Love, nebo Going To California, když lidi projevují své nadšení při prvních tónech písní, z nichž mnohé jsou starší než oni sami, je to dostatečný důkaz, že je to pořád muzika plná života. Každé hudební "období" Roberta Planta má své specifické aranže jednotlivých skladeb, v každém si ke koncertování vybírá jiné písně. Třeba momentálně byste se na koncertě těžko dočkali Four Sticks nebo Whole Lotta Love a v letech 2006 - 2007 zase Tangerine, nebo Black Country Woman. Je na tom dobře vidět rozmanitost hudby Led Zeppelin a to, že i když píseň zůstává stále stejná, přece v ní objevíte na koncertě něco nového. A to se mi na tom nejvíc líbí.

Funny In My Mind

23. září 2011 v 20:19 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
V roce 2002 vyšlo Robertu Plantovi album Dreamland, které bylo jeho prvním počinem s nově vytvořenou kapelou Strange Sensation. Je to album, na kterém se dost vyřádil a udělal si radost, protože si vzal do parády songy svých oblíbených autorů a nechal svým spoluhráčům hodně prostoru k tomu, aby projevili své tvůrčí schopnosti. Kytarista Justin Adams vnesl do kapely své nadšení pro egyptskou a arabskou hudbu, John Baggot, bývalý hráč Portishead zase trochu triphopové atmosféry. Vznikla velice příjemná sbírka písní, pro něž se název alba opravdu hodí. Je to taková vysněná země Roberta Planta.
Dneska jsem objevila jeden skvělý živák z Austinu z roku 2002, kde hrají Strange Sensation píseň Funny In My Mind (I Believe I'm Fixin' To Die)., což je původně dřevní blues Bukky White. Robert Plant kdysi řekl, že píseň je potřeba zpřítomnit - a řekla bych, že pro tuhle to platí tuplovaně. Zkuste si ji pustit a mějte hezký poslech.
16. 6, 2013 - Bohužel původně uvedená verze musela být nahrazena studiovou.


Led Zeppelin a Aerosmith - Baby, Please Don't Go

21. září 2011 v 9:10 | Robka |  Led Zeppelin videa
12. ledna roku 1995 byli Led Zeppelin uvedeni do Rock and Roll Hall Fame. Bylo to v době, kdy už nějakou dobu Robert Plant a Jimmy Page fungovali jako autorská dvojice v projektu Unledded - John Paul Jones zůstal mimo hru a v tisku pak ventiloval své zklamání. Kamarádi asi zapomněli jeho telefonní číslo, říkal. Ale na uvedení skupiny Led Zeppelin do rokenrolové síně slávy nemohl chybět ani jeden z žijících členů kapely, a tak se toho lednového večera v newyorském hotelu Waldorf-Astoria sešli Robert, Jimmy i John Paul. Doprovázeli je Joe Perry a Steven Tyler z Aerosmith, kteří s nimi měli hrát po slavnostním uvedení.

Událost přišel okomentovat stařičký guru firmy Atlantic Ahmet Ertegun a po něm se ujali slova Perry s Tylerem. Steven zavzpomínal na koncert Led Zeppelin v Boston Tea Party z roku 1969, který navštívil a na němž ho dohnalo k slzám Pageovo sólo v Dazed and Confused. Prý ho pak rozbrečelo ještě víc, když po koncertě viděl Jimmyho v objetí se svou holkou.
Perry pak vyzdvihl kytarové umění Jimmyho Page, kreativitu a schopnosti Johna Bonhama, spolehlivost a všestrannost Johna Paula a "ječák" Roberta Planta, který snad v začátcích nepotřeboval ke svému kvílení ani mikrofon.

Po poděkování samotných Zeppelinů a převzetí ocenění (Jimmy Page připomněl, že už v Rock'n'roll Hall Fame je s The Yardbirds od roku 1992), se muzikanti pustili do hraní. A lidem v sále prý doslova spadla čelist! V roli bubeníků se představili Jason Bonham - syn zesnulého Johna Bonhama a Robert Plant si zase prosadil Michaela Lee, který s ním hrál už na albu Fate of Nations v roce 1993. Neuvěřitelně jim to šlapalo - o mnoho lépe, než na chaotické akci Live Aid v roce 1985. Určitě dokázali svým vystoupením, že v jejich hře je něco mimořádného a kouzelného a že ono kouzlo ani po tolika letech nevyprchalo.

Teď si asi říkáte, proč vám to tady povídám. Je to pro souvislost s pondělním článkem o písni Gloria. V něm jsem se zmiňovala o A straně singlu - o písni Baby, Please Don't Go, kterou nahrál Van Morrison s Them. Tahle stará rokenrolová klasika z třicátých let je vděčnou koncertní stálicí, lákající k živému hraní nespočet muzikantů. No a Led Zeppelin spolu s Aerosmith ten slavný večer předvedli neuvěřitelnou jízdu právě s touto klasickou skladbou. Podívejte se sami...

Neil Daniels: Robert Plant

20. září 2011 v 20:28 | Robka |  Info
V posledním čtvrtletí tohoto roku se dočkají všichni fanoušci Roberta Planta jeho biografie v češtině. Na pulty obchodů se totiž chystá kniha známého rockového publicisty Neila Danielse, který psal také o Judas Priest a Bon Jovi.


Jde o kompletní přehled všech pěti desetiletí, do kterých Robert Plant promluvil - ať už sólově, nebo jako člen kapely. Kniha začíná popisem jeho dětství a vypráví o Robertově nadšení pro jižanské blues a klasické R & B padesátých let, které přetrvalo dodnes. Autor poukazuje na to, že dílo Roberta Planta je založeno nejen na dědictví Led Zeppelin, ale zároveň je spojeno s širokým historickým kontextem s vlivy moderní hudby.

Životopisná kniha mapuje především Robertovu sólovou dráhu se všemi vzestupy a pády a obsahuje rozhovory s mnoha jeho přáteli z dětství a s jeho kolegy umělci a producenty. Ukazuje Roberta Planta jako člověka s celoživotním nadšením pro hudbu a také jako skutečnou ikonu rocku.

Je určitě dobře, že také u nás tato kniha bude k mání. Jak už jsem tady víckrát psala, knih o kapele Led Zeppelin u nás během posledních několika málo let vyšla obrovská spousta, a tak jsem ráda, že se konečně objevila taky publikace, která se věnuje jen Robertu Plantovi a jeho tvorbě. Původní vydání je z roku 2008, takže končí Robertovou spoluprácí s Alison Krauss - jsem zvědavá, jestli se v tom novém objeví alespoň nějaká zmínka o Band of Joy.

Na knihu jsem četla několik recenzí na Amazon.com a reakce jsou rozporuplné - od těch nadšených až po kritizující - tak uvidíme, kolik bude v knize nových informací a nakolik překvapí. Zatím si na hodnocení budeme muset ještě nějaký čas počkat.
zdroj fotky

Gloria

19. září 2011 v 23:33 | Robka |  Robert Plant & Priory of Brion
Gloria, to je rock'n'rollová klasika z pera Van Morrisona. Vyšla na jeho prvním albu The Angry Young Them v roce 1965 a o rok dřív i jako B strana singlu Baby, Please Don't Go. Už jsem se tady zmiňovala o tom, že v písni Gloria si zahrál na kytaru i Jimmy Page, který v té době působil jako nájemný studiový hráč, známý pro své schopnosti zahrát výborně cokoli. Tehdy bývalo běžné, že na nahrávkách kapel vypomáhal a na tohle nahrávání s Them vzpomínal obzvlášť nerad. Prý nebylo nic příjemného, když při nahrávání čtyři drsné Iry, doprovázející Van Morrisona, vystřídali studioví hudebníci.
Gloria se dočkala nespočtu coververzí - mezi známé patří třeba ta od AC/DC, Patti Smith, Jima Morrisona (moje oblíbená), trochu netradiční cover se svým textem udělal i Jimi Hendrix, taky U2 ji hráli na konci svých živých vystoupení a vyšla i na jejich živém albu Rattle and Hum v roce 1988. Prostě Gloria se stala hymnou a jednou z těch jednoduchých, ale zároveň geniálních skladeb, které si dál žijí svým životem.
V době, kdy Robert Plant obrážel kluby s příležitostnou kapelou Priory of Brion - společně se svým bývalým kolegou Kevinem Gammondem a jeho přáteli a studenty, vraceli se na koncertech velmi rádi právě do minulosti. No a jednou z písní, které si svým osobitým způsobem podali, byla právě Van Morrisonova hymna. Gloria... Robert Plant:

***

Jimi Hendrix

18. září 2011 v 23:18 | Robka |  R. I. P.

"Smrtí se zbavíš jen toho starýho těla." Jmi Hendrix

Dnes uplynulo čtyřicet jedna let od tragického úmrtí jednoho z nejdůležitějších kytaristů v historii - Jimiho Hendrixe. Byl jedním z těch slavných "sedmadvacátníků", tedy těch umělců, jimž sedmadvacet let života postačilo k tomu, aby se zapsali do dějin. Všichni měli jedno společné - žili naplno a natolik destruktivním způsobem života, že se dneska nikdo nediví tomu, že odešli tak brzy. Ti všichni - Janis Joplin, Jim Morrison, Brian Jones, Kurt Cobain a před nedávnem i Amy Winehouse - se za svůj krátký život dokázali proslavit nejen excesy, ale také hudbou, která tu po nich zůstala. Jimi Hendrix je jedním z těch, jejichž hudba promlouvá hlasem nejnaléhavějším i v dnešní době.

Byl jedním z generace "květinových dětí", průkopník "špinavého soundu" a crossoveru, který mixoval rock s psychedelickým blues a rave music. Objevil přitom barvu elektrického zvuku, jež se stal východiskem pro mnoho jeho dalších následovníků. Ať už to přiznávají, nebo ne - Hendrixova hudba je vodítkem jak pro ortodoxní metalisty, tak i pro jazzmany. Je nezvratitelnou ikonou Rock'n'rollu.

Loni se na pultech obchodů objevilo album s Hendrixovou hudbou pod názvem Valleys Of Neptune. Není to žádný výběr, který by obsahoval pár největších hitů, doplněných o zapomenuté živáky z šedesátých let. Jde o plnohodnotné album, obsahující několik zcela nových písní. Ty ostatní, známější, získaly nový kabát s dosud nepoznaným aranžmá. Týká se to zejména nejprofláklejší Jimiho skladby Red House, která se pochlubila brilantním sólem, jež z ní udělalo bluesovou klasiku. Když se pak podíváme na obal Valley of Neptune, můžeme vidět - kromě fotografie, pořízené Lindou McCartney - akvarel, malovaný samotným Hendrixem. Jako námět obalu ho vybrala jeho sestra Janie.

Jedním z těch, kteří se přičinili o to, že Jimi Hendrix a jeho hudba jsou stále přítomní a promlouvají k novým generacím fanoušků, je Eddie Kramer. Tento zvukový inženýr a producent, produkující alba Led Zeppelin, Kiss, Erica Claptona a dalších, se zasloužil nejen o zvukovou stránku nového alba Valleys of Neptune, ale produkoval i Electric Ladyland. Na spolupráci s Jimim vzpomíná jako na tvůrčí proces. Jimi byl neuvěřitelně otevřený, zvídavý a přátelský člověk, který dokázal ostatní uvádět k vytržení svými kousky s elektrickou kytarou. Kdekoli se s ní objevil, hned hrál a jamoval; pokaždé přišel s něčím novým. Eddie Kramer měl to štěstí, že mohl být u toho a všechen tento potenciál zachytil na pásky.

Red House - Valleys of Neptune
***
Ship Passing Through the Night - Valleys of Neptune
Jimi Hendrix bezezbytku naplnil heslo Sex, drogy a Rock'n'roll. Myslím, že v těch dobách ještě muzikanti nepřemýšleli nad důsledky - žili prostě naplno, tak, jak jim to doba a postavení umožňovalo. Jimi býval dříve plachým mladíkem, majícím mindráky ze svého původu a akné, ovšem brzy se stal obletovanou rockovou hvězdou. Ženy se po něm doslova plazily, mohl si vybírat. Turné Are Hendrix Experienced bylo plné drog, zábrany šly stranou a muzikanti si užívali plnými doušky i "předávkování sexem". Docela mě pobavila historka s Cynthií Casterovou, známou jako Cynthia Plaster Caster, která proslula tvorbou odlitků přirození známých rockerů. Údajně své služby nabízela i Led Zeppelin, ovšem jak měl prohlásit Robert Plant : "Nechápu, jak bych mohl mít tvrdýho ptáka, kdyby se kolem mě motaly takový tlustý slepice." Takže trofeje ztopořených penisů Led Zeppelin Cynthia nezískala, zato se jí povedlo uhnat Jimiho a udělat odlitek jeho mužství. Bylo to v dobách, kdy s tímto "uměním" začínala, proto zapomněla pořádně namazat olejem jeho ochlupení, které zaschlo v sádře. Jak bolestivé muselo být jeho odstraňování, si můžeme domyslet.

Jimiho partnerkou v začátcích jeho kariéry byla prostitutka Diana Carpenter, s níž zplodil dcerku Tamiku. Jejich vztah byl poznamenán násilím - Jimi ji bil a podezíral z toho, že nepřestala prodávat své tělo. Dalšími osudovými ženami Jimiho byly Kathy Eichingham a Monika Dannemann, která také byla při tom, když zemřel. Ta podle všeho mohla Jimiho zachránit, ale bylo to zřejmě nad její síly... bála se zodpovědnosti. Její výpověď ohledně smrti Jimiho Hendrixe byla nejasná a dodnes se neví, proč kupříkladu tvrdila, že byl opilý z vína, které se v jeho krvi nenašlo, nebo proč zvracející Jimi nedokázal Moniku probudit. Monika zřejmě podlehla panice a místo, aby sjednala co nejrychlejší pomoc, utekla z místa činu. Později dorazivší záchranka už nedokázala Jimimu pomoci. Jak se to všechno stalo ve skutečnosti, se už zřejmě nikdy nedozvíme. Monika zemřela v roce 1996 - spáchala sebevraždu otravou výfukovými plyny svého mercedesu. Byla to poslední tečka za Jimiho avantýrami a jeho podivným skonem.

Den po smrti Jimiho odehráli Led Zeppelin koncert v Madison Square Garden v New Yorku. Na něm mu vzdali hold před uvedením písně What Is And What Should Never Be. Robert Plant řekl: "Je dost těžký muset mluvit o něčem, co je docela citlivý. Ale včera se něco stalo. Jimi Hendrix umřel a nám všem je to líto, protože současný muzice hodně dal, a doufáme, že si to každý myslí, jaká je to škoda.... Jimi Hendrixi! V dalším vstupu před písní Bring It On Home naznačil, že by si Jimi nepřál, aby se o jeho smrti mluvilo a lidi byli smutní...
Led Zeppelin 1970 - Thats The Way a vzpomínka na Jimiho...

Dnes, po tolika letech, můžeme s jistotou prohlásit, že Jimi Hendrix nezůstal zapomenut, jako mnohé jiné hvězdy té doby. Jeho odkaz je příliš velký na to, než aby zapadal prachem. Je moc dobře, že i po tak dlouhé době můžeme objevovat jeho úžasnou hudbu. Díky ní je pořád s námi. R. I. P. Jimi Hendrixi!
Text: R&P březen 2010, Led Zeppelin - Všechny koncerty str. 125

Rise Against

17. září 2011 v 21:26 | Jirka |  Rock
Po několika letech strávených v zakouřené Ostravě se ze mně stal ekologický aktivista. Čistím koryta řek od plastových lahví, dělám dobročinné práce pro město a veřejně bojuji proti snížení dotací. Ale teď fakt! Smyslem tohoto článku není vám sdělovat, jak moc se zapojuju pro lepší zítřky, ale že to už dělá někdo jiný a já se pod to podepisuju.

RISE AGAINST

Tato kapela pochází ze Chicaga (USA) a byla založena v roce 1999. Založil ji Timothy McIlRath (zpěv, kytara), který se o hudbu zajímal už od dětství. Po dobu účinkování se v kapele vystřídala spousta členů a to hlavně v roli kytaristy. Vystřídalo se u ní celkem pět hudebníků. A u bicích celkem tři. To ale není důležité, podstatné je, že aktuální čtyřka se skládá z:
Tim McIlrath - kytara, zpěv
Joe Principe - bass
Zach Blair - hlavní kytara
Brandon Brames - bicí

V roce 2000 vydali první demosnímek Transistor Revolt a na základě jeho úspěchu v roce 2001 začali spolupracovat s vydavatelstvím Fat Wreck Chords, u nichž vydali první dvě alba - The Unraveling (2001), Revolution Per Minute (2003). Tyto první dvě desky se více hlásí ke svým punkový kořenům a mají syrovější zvuk, méně upravený. Už tehdy byly jejich texty politicky a společensky laděné. V roce 2004 vydali takzvanou učebnici progresivního stylu, album Siren Soung of the Counter Culture. Nejvíce však prorazili s albem Sufferer and the Witness (2006), kterým získali největší přízeň posluchačů. V tabulce Billboardu se vyšplhalo až na 10. příčku, což byl po 136. pozici předešlé desky velký skok. Za další desku - Appeal to Reason (2008) dokonce získali prvenství v anketě Best Animal - Friendly Band.
V textech se hlavně zabývají terorismem, válkami, katastrofami a jejich důsledky, šikanou, ekonomickými blamážemi, politikou a zbytečným zabíjením zvířat. Tim říká, že je poviností kapel o tomto tématu diskutovat a nebýt lhostejní k ekologické situaci Země. A za svými názory si stojí i zbytek kapely. Nikdo z nich nepije, nebere drogy a dokonce jsou vegeteriáni. Mají radši klubové koncerty a neradi vystupují na velkých turné, na kterých je spousta lákadel. Drogy a alkohol dokázaly rozložit už velkou spoustu kapel a Rise Against nechtějí být jednou z nich.

"Od chvíle, kdy se objevil Rock'n'Roll, začali muzikanti umírat." Zach Blair
***
"Turné je akt, který člověka prověří. Když ho přežije, může na sebe být pyšný." Tim McIlrath

Ani jejich nová deska Endgame (2011) nenechala problémy stranou. Zabývá se hurikánem Katrina, všeobecnou šikanou ve školách, nebo třeba zánikem civilizace. Je to pomaleji laděné album, méně "uřvané", ale stále si zachovávající svou nezaměnitelnost a poselství. Tvůrčím vrcholem tohoto alba je písnička "Architects". Je to takový pomník Rise Against, je v ní obsaženo vše, co kdy dokázali.


Tato kapela mi přirostla k srdci od prvních tónů písniček Give it All, nebo třeba Savior. Poslouchal jsem jejich písničky od nevidím do nevidím a musím říct, že mě ještě žádná nezklamala. V tak široké škále skupin se dnes hledá dobrá kapela velmi špatně, a proto spousta lidí ani neví, že Rise Against vůbec existují. Tedy alespoň tady ne! A proto jsem rád, že jsem už dalšího hledání ušetřen a poslouchání jejich písniček mě přivádí do stavu blaženosti.

Ready to Fall (Sufferer and the Witness 2006)
DOPORUČUJI SHLÉDNOUT KLIP!!

Jimmy Page vydává limitovanou edici soundtracku Death Wish II

15. září 2011 v 21:33 | Robka |  Jimmy Page sólo
Na oficiálních stránkách Jimmyho Page se objevila zpráva, že příští měsíc je plánováno vydání limitované edice jeho prvního alba po rozpadu Led Zeppelin - Death Wish II. K dispozici bude pouze tisíc kusů vinylů, které se dostanou k posluchačům jen prostřednictvím Pageových stránek a budou obsahovat i instrumentální verzi titulní písně Who' s The Blame. Vydání je plánováno k třicátému výročí vzniku alba - tedy k počátkům jeho nahrávání.
Vyšlo v roce 1982 a hudba na něm byla určena pro stejnojmenný film režiséra Michaela Winnera, Jimmyho tehdejšího souseda. Ten ho přemluvil, aby zkomponoval soundtrack k pokračování filmu Death Wish.
Jimmy pracoval ve svém vlastním nahrávacím studiu The Sol v Berkshiru a nahrávky synchronizoval s filmovým sestřihem spolu s bubeníkem Dave Mattacksem (Fairport Convention), baskytaristou Dave Patonem, zpěvákem Chrisem Farlowem a dalšími hudebníky. Také na tomto albu poprvé vyzkoušel svůj nový syntezátor Roland.
Abych řekla pravdu, film Death Wish II jsem neviděla, což je zásadní překážka pro to, abych hodnotila, jak se hudba k filmu hodila. Ale Winner prý byl velmi spokojený a hodně Jimmyho hudby použil i do dalšího pokračování - Death Wish III. Nemám ráda akční filmy a vůbec už ne ty, které mají několik pokračování, proto nepředpokládám, že bych se na ně podívala jen kvůli té muzice.
Celkem mě udivilo, že místo slibovaného nového alba zase Jimmy vytáhl jen něco z archivu. Asi tím potěší fanoušky, kteří kompletují celou jeho diskografii a sám si zavzpomíná na své začátky po rozpadu Led Zeppelin. Určitě to nebylo lehké období. Ale popravdě, to album není zrovna reprezentativní ukázkou Jimmyho umění.




Who's The Blame - zpívá Chris Farlowe. Tento song je asi nejblíž poslednímu albu Led Zeppelin a tak trochu připomíná In the Evening.

Preludium - klasika od Frédérika Chopina "Preludim č. 3 Gis dur".
zdroj obrázku a tamtéž také seznam skladeb.

Stick With Me Baby

14. září 2011 v 19:47 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
O víkendu jsem si dělala pořádek ve svých věcech a vytáhla jsem starou, trochu zaprášenou kazetu se záznamem rádiového pořadu Giganti rocku.
Ten byl vysílán ještě v dobách dobrého ostravského rádia Hey a myslím, že to byl jeden z jeho posledních dílů, co se věnoval právě Robertu Plantovi. Stalo se tak těsně před jeho vystoupením na Colours of Ostrava v roce 2006 a ve zhruba dvouhodině zazněl průřez Robertovou tvorbou se stručným komentářem. Pamatuji si, jak moderátor řekl, že Robert Plant je člověk, který si může dovolit pozvat kohokoli k jakékoli spolupráci - a uváděl jako příklady Alexise Kornera, AfroCelt Soundsystem, Rainera Ptaceka, Jimmyho Page, Justina Adamse a Strange Sensation atd. Tehdy se pořad nesl zejména v duchu nové desky Mighty Rearranger, takže se pohyboval hodně ve vodách tvrdých kytarových riffů, kombinovaných s melancholikou pouštního blues a kouzlem Orientu. A tenkrát by mě nenapadlo, že kdyby někdo chtěl podobný pořad vysílat za pár let, musel by hodně zjemnit a v prvé řadě zmínit dvě ženy, které se objevily po jeho boku na dalších dvou deskách. Tou první je Alison Krauss, potvrzující právě to, co bylo řečeno výše - že Robert Plant si může opravdu pozvat ke spolupráci kohokoli. A že z toho vzniklo album dvou rovnocenných hudebních osobností, o tom se můžete na Raising Sand přesvědčovat na každém kroku. Ať už zpívá každý sám, nebo v duetu, je tam cítit, jak společně dýchají v jednom rytmu. No, možná se ještě dočkáme nějaké další spolupráce, necháme se převapit, u Roberta není nic vyloučeno. Alison letos vydala opravdu velice pěkné album Paper Airplane, o kterém jsem se už párkrát zmiňovala a Robert Plant zase přesně před rokem pustil do světa své Band of Joy, na kterém už s ním zazpívala jiná žena - Patty Griffin. Nechce se mi věřit, že už je to rok. Utíká to rychle.
Poslechněte si tedy pro dnešek jednu ze společných písní z Raising Sand - Stick With My Baby, původem od Mella Tillise.

Další oblíbené z roku 1970

13. září 2011 v 23:07 | Robka |  Hity let minulých
Už je to měsíc, co jsem psala článek Rockové legendy roku 1970. No a jak už mám ve zvyku, ještě se u tohoto roku chci zastavit. Dnes se to obejde bez velkých keců, ale bez dobré muziky ne - najdete tady jako vždy několik zajímavých souvislostí. K tomu bych chtěla říct, že mě občas některé fakt překvapí a jsem ráda, že se díky tomuhle svému pátrání v minulosti můžu sama dozvědět něco, co jsem předtím nevěděla.
Dneska jsem se chtěla motat kolem Led Zeppelin - tedy ne, že bych tady přímo dávala nějaké jejich skladby, ale spíš jsem chtěla zase uvést některé muzikanty, kteří mají s nimi nějakou spojitost. Jestli se vám chce, tak klidně čtěte dál.

Kashmir - DVD Unledded

10. září 2011 v 22:44 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Ano, ano, už jsme to všichni slyšeli, už to tady bylo a bla, bla... Občas ale nezaškodí připomenout si vynikající zpracování klasického songu Led Zeppelin. Zvlášť takového, který se dá považovat za klenot z pokladnice rocku.
Tak nejprve něco historie: Kashmir napsali Robert Plant a Jimmy Page na svých cestách po jižním Maroku, konkrétně po provincii Tan Tan. Demosnímek pod názvem Driving To Kashmir spatřil světlo světa v roce 1973, poprvé ho už coby Kashmir hráli v lednu 1975. V tomtéž roce v únoru také vyšel na albu Physical Graffiti.
Proměnlivá atmosféra písně s určujícím monumentálním riffem, bezvadně šlapající rytmikou a jedním z nejlepších Robertových textů (nemluvě o jeho skvělé interpretaci) předurčovala tento kousek k vrcholnému číslu koncertů. Právě na koncertech díky improvizacím - známá a už legendární je třeba fráze, kterou Robert vkládal do střední části: "Woman talking to Ya!" - získával Kashmir ještě větší rozměr.
Po rozpadu Led Zeppelin hráli Kashmir v roce 1988 na oslavě firmy Atlantic, kde se jim ovšem rozpadl a totálně se v něm ztratili. Ale Robert s Jimmym naštěstí v roce 1994 našli cestu zpět do bájného Kashmiru - k hledání si přizvali egyptský ansámbl a londýnský smyčcový orchestr - a výsledek dopadl víc než dobře. Stal se z něj nádherný předlouhý hudební výlet s nejroztodivnějšími zákoutími, do kterých ještě předtím nikdo nenahlédl. Mám ráda obě tyhle Země.
Ovšem to se nedá říct o tom, co provedl s Kashmirem Jimmy v roce 1998, kdy ho zprznil svou spoluprací s Puffem Daddym. Určitě přispěl k tomu, že všichni, kteří viděli film Godzilla, si v závěru mohli vyslechnout legendární kashmirský riff, ale... Myslím, že tahle píseň to neměla zapotřebí. Podle mě to bylo dost hrozné - aha je je, aha je je....
Takže pryč od Godzilly a pustíme si verzi z Unledded. Hezký poslech.
P. S. : Kdyby tady byl můj brácha, tak by prohlásil něco ve smyslu, že teprve s Puffem Daddym to bylo ono, aby mě trochu pozlobil. Byla bych ráda, kdyby to mohl udělat.

Hazmat Modine - Cicada

9. září 2011 v 21:57 | Robka |  Alba
Dneska si nebudu hrát na hudebního znalce ani kritika, chtěla jsem vám tu jen prostě představit nové album bandy z New Yorku, která si říká Hazmat Modine. No a proč zrovna je? Vysvětlím hned - protože jsme se s nimi letos setkali naživo na Colours, kde převážná většina nového materiálu z Cicady zazněla. Hazmat Modine byli pro mě jedním z objevů letošního ročníku. Prvotní popud k návštěvě jejich koncertu ovšem vyplynul z čisté zvědavosti - zajímalo mě, jak vypadá bluesman od Mississippi, kterého nutí ruský orchestr napodobovat Hurvínka. Je zajímavé, že tahle průpovídka se opakuje na několika stránkách, které jsem si otevřela a které se zabývají albem Cicada a Hazmat Modine vůbec.
No ale dost legrace. Přiznám se, že jsem natolik povrchní, že se nechám zblbnout takovými kecy a pak na koncertě stojím pod pódiem s pokleslou sanicí a jen zírám. A pak doma při poslechu alba zase zírám, jak se mi stačilo vrýt pod kůži. Spoustu písniček si totiž z koncertu velice živě pamatuji a to se mi zas tak často nestává. Zvlášť ne u interpretů, které jsem nikdy předtím neslyšela.
Znáte to - někdy si pustíte desku a už při poslechu první skladby si říkáte, že to jste už někde slyšeli. Taková alba pak u mě většinou propadnou - protože mě nebaví poslouchat takové ty stokrát předělané odrhovačky, kde je riff, zpěv, refrén a pak zase znovu dokola. Prostě takové, kterých je dvanáct do tuctu a v podstatě se jen snaží tvářit, že jsou něco nového. Někdy se ani nesnaží.
Tak do této škatulky Hazmat Modine rozhodně nezapadají ani trochu. Jejich hudba prolíná mnoho žánrů a svůj základ má v americké hudební scéně 20. a 30. let. Na první šup vás možná napadne dixieland a kabaret, ale při pozorném poslechu zjistíte, že hlavní páteř alba tvoří blues. Můžeme na něm vystopovat i vlivy swingu, jazzu a reggae. Zajímavá je i kombinace nástrojů, kdy spolu v symbióze hrají elektrické kytary spolu s tubou, saxofonem, trubkou, bicími, harmonikami a dalšími nástroji.
Na albu se objevilo několik hostů - americká písničkářka Natalie Merchant, která Hazmat Modine oplatila loňské hostování na svém albu Leave Your Sleep (shodou okolností jsem ho uváděla ve výběru zajímavých alb roku 2010). Beninská dechovka Gangbé Brass Band zase přinesla africké rytmy a v poslední skladbě se objevil newyorský smyčcový Kronos Quartet.
Hazmat Modine vás na Cicade strhnou svou živelnou a euforickou hrou, můžete si snadno podle něj představit, jaké to asi je na koncertech. Je to album plné vášnivých a vynikajících skladeb a Schuman je osobnost, která mu bezesporu vévodí. Tak nějak se mi příčí vidět v něm toho Hurvínka.
Playlist:
Mocking Bird 3:44
Child of A Blind Man 4:13
Two Forty Sewen 4:46
Cicada 4:53
Buddy 6:08
In Two Years 2:01
I've Been Lonely For So Long 4:19
The Tide 5:51
Ebb Tide 0:57
Walking Stick 3:01
So Glad 5:44
Cotonou Stomp 2:05
Dead Crow 3:46

Whiskey From the Glass

7. září 2011 v 21:52 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Zase po nějaké době jsem narazila na skladbu, kterou jsem ještě neslyšela. Vyšla na albu Walking Into Clarksdale jako bonusový track pouze v Japonsku. Ale protože občas nějaká taková raritka proklouzne i na internet, tak se dostala až sem.
V zásadě bych řekla, že je to taková netypická záležitost. Celé album je osobité a intimní, není na něm žádný velký hit a ani v době svého vydání netrhalo žebříčky prodejnosti. Třebaže od rozpadu Led Zeppelin do vydání Walking uplynulo osmnáct let a oba staří harcovníci Robert Plant a Jimmy Page si za tu dobu prošli různými peripetiemi ve svých sólových kariérách, přesto na tomto albu dokazují, že to, co je vždy spojovalo, stále platí. Stále jsou kočovníky, kteří se nechávají inspirovat jak hudbou východu, tak i klasickým blues, tak jako tomu bylo už v dobách Led Zeppelin. Možná už to bylo menší dobrodružství, než když nahrávali No Quarter, které sice obsahovalo minimum nového materiálu, ale zato se na něm pustili do daleko odvážnějších úprav starých zeppelinovských skladeb. Ale budiž jim ke cti, že se ani na jednom ze svých společných alb nesnažili spoléhat na svůj bývalý věhlas.