Říjen 2011

Bombino, Bambino!

31. října 2011 v 20:39 | Robka |  Rock
Nějak poslední dny nevím, co psát... asi se zařadím mezi ty, kteří si stěžují na nedostatek inspirace, což může být taky námět na článek. Ale ne, inspirace by byla. Jenže s přibývajícím chladným počasím se moje inspirace stěhuje na jih. Kdyby se vám náhodou chtělo stěhovat se mnou, ráda vás vezmu na jeden skvělý koncert.
Za všechno může moje náklonnost k Tuarégům a jejich hudbě - narazila jsem na neodolatelného chlapíka, kterému říkají Bombino či snad Bambino, ale ve skutečnosti se jmenuje Oumara Moctar. Ten pochází z Agadezu, což je největší město v severním Nigeru. V devadesátých letech byl coby dítě nucen s rodinou opustit Niger a pobýval v exilu v Alžírsku. V desíti letech objevil kouzlo elektrické kytary a od té doby skládá písně, ovlivněné tuaréžskou, ale i evropskou hudbou. Po roce 2010, kdy už elektrická kytara v rukou Tuarégů nepředstavovala symbol povstání, se mohl vrátit zpět do Agadezu a hrát otevřeně. Letos na jaře mu vyšlo sólové album Agadez, na kterém dominuje jeho hra a zastřený hlas. Bombino je skvělý kytarista - má svůj styl a na koncertech i na albu to dokáže energicky rozbalit. Nakonec právě kvůli tomu jsem vás na ten koncert chtěla vzít.
Líbí se mi, jakou má Bombino propagaci - Bombino!!! - ale on ji asi ani nepotřebuje. Je vidět, jak moc ho hraní před starobylou agadezskou mešitou baví.
Koukněte se ještě sem a sem.



Vieux Farka Touré - The Secret

28. října 2011 v 23:07 | Robka |  Alba
Letos třicetiletý kytarista a zpěvák Vieux Farka Touré z malijského Bamaka je synem legendárního Ali Farky Touré. Je tedy nabíledni, že se neubrání jistému srovnávání se slávou a umem svého otce, který se jen těžce smiřoval s jeho rozhodnutím pustit se na hudební dráhu. Ale myslím, že dnes už je jasné, že Vieux nezůstane v jeho stínu a půjde si svou vlastní cestou - letos v květnu vydané album The Secret je toho pádným důkazem.

Kromě stálého jádra svých malijských spoluhráčů si na The Secret pozval i americké kolegy kytaristy - Dave Matthewse z Dave Matthews Band, Erica Krasno z funkjazzových Soulive, Dereka Truckse z Allman Brothers Band a jazzmana Johna Scofielda. Za jejich přispění jsou na desce slyšitelné i jiné vlivy, než jen ty ryze africké a tradiční, které jsou pro celé album určující.

Pokud se zaposloucháte do tohoto hudebně opravdu vybroušeného alba, uslyšíte třeba hned v druhé skladbě Aigna melodii, typickou pro indické rágy. Gido je zase kytarovým koncertem flamenca, rocku a jazzu a nad tím vším se lehounce vznáší melodie flétny Cheikha Diallo. Skladba Ali je zřetelnou poctou zesnulému otci a hned následující Lakkal se nese v rytmu funky. Singlová All The Same mě moc nezaujala - na albu mi přijde trochu nevýrazná. Nepomáhá jí ani vokál Dave Matthewse, který zpívá v duetu s Vieuxem - samozřejmě své party v angličtině. To je možná jediný důvod, proč si ji zapamatujete. Titulní hypnotická The Secret, nahraná s otcem krátkou dobu před jeho smrtí, naznačuje i názvem, že archivy mohou skrývat ještě mnohá tajemství z těchto dob.

Album jako celek je podmanivé a i po několikanásobném poslouchání objevné. Písně se vám rozhodně nezaryjí pod kůži hned - spíš vás budou vybízet k tomu, abyste si je pomalu vychutnávali. Milovníci kytary si tady určitě přijdou na své. Vieux Farka Touré bývá někdy nazýván Hendrixem z Mali - což je ovšem dnes velmi módní a zjednodušený pohled. Vezmu to zkrátka: Vieux Farka Touré je Vieux Farka Touré a taky tak zní.

Playlist alba:
1. Sokosondou
2. Aigna (feat. Derek Trucks)
3. All The Same (feat. Dave Matthews)
4. Ali
5. Lakkal (feat. Eric Krasno)
6. Wonda Guay
7. Secret (feat. Ali Farka Touré)
8. Borei
9. Sankare Diadje
10. Gido (feat. John Scofield)
11. Quai Amana
12. Touri

Alfie Boe zpívá Song To The Siren

27. října 2011 v 21:16 | Robka |  Info
Alfie Boe, operní tenor a hlas muzikálu Les Miserables, za pár dní pustí do světa album Alfie, na kterém s ním v písni Song To The Siren zpívá Robert Plant. No a protože do vydání alba zbývá opravdu jen několik málo dnů a protože už jsme určitě všichni zvědaví, jak tato krásná lyrická píseň bude znít v podání těchto dvou velkých hlasů, pustíme si tady takovou malou ochutnávku.
Půjde doslova o ochutnávku z kuchyně samotného Alfieho, který se projevil jako velmi sympatický chlapík - nazpíval (mimochodem úžasně!!) jen tak z partesu u sebe doma Song To The Siren. Dokonce se docela úspěšně pokusil napodobit Robertův hlas - v kratinké části od 1:40 - 1:55. Působí to opravdu úsměvně a mile. A jak jsem ještě stačila z těchto domácích videí zjistit, Alfie Boe je taky zdatný kuchař a v brzké době očekává narození dítěte.
Podobnou propagaci alba jsem tedy ještě neviděla. Bravo Alfie!
O spolupráci Alfieho a Roberta jsem psala zde.

Takamba

26. října 2011 v 21:18 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
V prvé řadě by nebylo špatné vědět, co to ta Takamba vlastně je. Se svou chabou znalostí, že by to měl být nějaký hudební styl, pocházející z Afriky, jsem se jala dál pátrat na vševědoucím Google. Moc tam toho není, ale dozvěděla jsem se tohle:

Takamba je tradiční hudební žánr, rozšířený hlavně v Sahelské části Afriky. Je založen na ngoni, což je čtyřstrunná loutna. V tuaréžské variantě je třístrunná a říká se jí tehardant. Hrají na ni především grioti(chudí hudebníci, básníci a zpěváci) na různých slavnostech, jako jsou křtiny, nebo svatby. Hra na ngoni, či tehardant je při Takambě doprovázena ještě rituálním bubnováním a tleskánim.

Pokud budete pátrat dál na Youtube, najdete třeba tohle video, nebo si můžete pustit Takambu Habiba Koité, ve které už je tradiční zvuk nahrazen kytarou. A nejinak tomu bude i v případě Takamby Roberta Planta a Strange Sensation z roku 2005.
Když se podíváte na tvorbu Roberta Planta jako celek, zjistíte, že má různé období, kdy prozkoumává nejrůznější neznámé hudební končiny, jako to bylo třeba právě na albu Mighty Rearranger. A nebo se naopak vrací do minulosti, tak jako v momentálně s Band of Joy. Pořád je z toho ale cítit, že to dělá s radostí. A pro jeho fanoušky může být potěšující, že se vždy dočkají nějakého překvapení.
Takamba rozhodně překvapivým songem je - s rytmem, který si běžný Evropan asi nezatleská. Kdo umí, ten zkrátka umí. A kdo neumí....

Nguyen Le - Black Dog (Songs of Freedom)

24. října 2011 v 16:00 | Robka |  World music
Před nedávnem jsem tady psala článek o coververzích skladby Black Dog. Většinou se na ně dívám s určitou dávkou skepse - zvlášť, když se interpret snaží co nejvíc napodobit hudební a pěveckou stránku. Prostě, když mi taková coververze přinese jen otrockou snahu o přepis originálu, tak mě to nechává chladnou.
Ovšem teď se chystám představit vám jednu zcela netradiční verzi této skladby - verzi, vydanou letos na albu Songs of Freedom vietnamského kytaristy Nguyen Le. Jeho album je poklonou hudebníkům, kteří svými písněmi ovlivnili celé generace od konce 60. let počínaje. Najdete zde Eleanor Rigby od The Beatles, Mercedes Benz Janis Joplin, In A Gadda Da Vidda kalifornských Iron Butterfly a taky dvě skladby Led Zeppelin - Whole Lotta Love a Black Dog. Každá ze skladeb je překvapivá a v žádném případě se nedržící rutinního přepisu. Zkuste se přesvědčit sami, podle mě by to album stálo určitě za poslech celé.



Ali Farka Touré & Toumani Diabaté -Sabu Yerkoy

23. října 2011 v 9:50 | Robka |  Osobnosti World music
Hudba je jako vesmír....každou chvíli žasnete nad její nekonečností.

O tom, že Mali je doslova pokladnicí vynikajících hráčů, se můžeme snadno přesvědčit třeba na příkladu Toumaniho Diabaté, virtuoze na koru. Pojďme si teď o tomto zajímavém hudebníkovi povědět něco víc.

Toumani Diabaté se narodil v Bamaku v roce 1965 a jde o jednoho z nejvýznamnějších hudebníků v Africe. Je hlavním představitelem hry na západoafrickou harfu, zvanou kora. Ve věku jedenadvaceti let debutoval v Londýně s albem Kaira, což bylo vůbec první sólové album, představující hru na koru a začátek jeho vynikající mezinárodní kariéry.
Jako inovativní a experimentální spolupracovník Diabaté zaznamenal dvě uznávaná aba se španělskou flamenco skupinou Ketama - šlo o alba Songhai 1 a 2 - a pracoval s Damonem Albarnem, Björk a Londýnským symfonickým orchestrem.
Jeho spolupráce s Taj Mahalem na albu Kulanjan v roce 1999 prozkoumávala vazby mezi západoafrickou hudbou a blues a prezident USA Barack Obama ho citoval jako své oblíbené album během prezidentské volební kampaně v roce 2008.
Diabaté zaznamenal širokou spolupráci s většinou největších jmen v Mali; jak na vlastních nahrávkách, tak i jako host kupříkladu Salifa Keity (příkladem budiž třeba vynikající album M'Bemba z roku 2005) a Kasse Mady Diabaté (Kassi Kasse z roku 2003).

V posledních letech natočil řadu alb pro vydavatelství World Circuit/Nonesuch, včetně dvou spoluprací s kytarou Ali Farky Tourého. Byla to v roce 2006 Grammy oceněná deska In The Heart of The Moon a loni vydané album Ali and Toumani, které rovněž získalo Grammy - letos v únoru bylo hodnoceno jako nejlepší tradiční world music album.
Ali Farka Touré je bohužel už pět let po smrti - zemřel 7. března 2006 - ale je vidět, že jeho vliv na scéně world music nebude jen tak brzy zapomenut.
Toumani Diabaté dál zúročuje svůj talent - nejnověji třeba spoluprací s kubánským hudebníkem, jménem Eliades Ochoa. S ním a s dalšími africkými hudebníky vloni nahrál skvěle hodnocené album AfroCubism, které rozostřuje kulturní rozdíly mezi Afrikou a Kubou. Ale o tom zas někdy příště, teď si dáme ukázku z alba Ali and Toumani, která se jmenuje Sabu Yerkoy. Hezký poslech.


Festival In The Desert - 6., 7., 8. ledna 2003

22. října 2011 v 16:45 | Robka |  DVD, dokumenty
Asi každý pozorný posluchač, který sleduje hudební pouť Roberta Planta, má ponětí o jeho okouzlení hudbou Sahary. Už kdysi dávno v dobách Led Zeppelin byly tyto vlivy patrné a naplno se projevily v devadesátých letech při nahrávání projektu No Quarter - Unledded s Jimmy Pagem. Tehdy oba protagonisté odjeli do Marrákeše, kde na náměstí Djemma El Fna rozbalili svůj stánek a před davem, složeným nejen z místních - kteří zřejmě ani netušili, koho mají před sebou - zahráli úžasné pecky Yallah, Wah Wah a City Don't Cry. Atmosféra místa dodala písním na přesvědčivosti a pozdější diváky DVD uhranula skvělými záběry obou muzikantů, hrajících společně s hrdými Gnawy.

Uplynulo několik let a Robert Plant už nějaký čas spolupracoval s Justinem Adamsem a kapelou Strange Sensation. Právě Justin Adams objevil v roce 2001 na prvním ročníku Festivalu v poušti, který se každoročně koná v Essakane na severu Mali, kapelu Tinariwen. Tinariwen měli za sebou několik let utrpení a bojů, prožitých během povstání na hranicích Mali a Nigeru, kdy v rukou střídali kalašnikovy s elektrickými kytarami. Za pochodu vznikal naléhavý soundtrack povstání, hudba, která přitahovala mladé lidi z celého Mali svou syrovostí a poselstvím. Justina Adamse Tinariwen nadchli a nabídl se jim jako producent jejich prvního alba - pod jeho citlivým dozorem vznikalo v poušti Radio Tisdas Session. Byl to příběh o útlaku a životě v exilu, opravdové blues ze Sahary, rodící se z bolesti. Justin Adams tak výrazně přispěl k propagaci této skupiny v západním světě. Bez jeho pomoci by pravděpodobně dnes nikdo za hranicemi Mali netušil, že i Tuarégové mají své Rolling Stones.

Spolu s francouzskou multikulturní formací Lo'Jo se Justin Adams stal propagátorem a také producentem Festivalu in The Desert. V roce 2003 tam odjel spolu s Robertem a Skinem Tysonem, nejen aby si zde zahráli, ale také proto, aby pomohli zrodu dokumentárního filmu a alba s hudbou z festivalu.

Dokument z třetího ročníku natáčel režisér Lionel Brouet, trvá 52 minut a kromě vystoupení zajímavých umělců z Mali,
Nigeru a Senegalu z něj nasajete i atmosféru zákulisí. Samozřejmě, jak už vyplynulo z předchozích vět, uvidíte ve filmu i Roberta Planta, hrajícího v doprovodu jak už zmíněných spoluhráčů, tak i členů Lo'Jo jedinou skladbu Win My Train Fare Home, hodící se svým zaměřením dokonale k myšlence celé akce.
Ve snímku můžete vidět zcela netradiční záběry z tohoto saharského Woodstocku. Místo auty se zde hudebníci a fanoušci sjíždějí na velbloudech a uprostřed pouště staví stany a hlavní pódium. V písečných dunách se pak rozezní tóny kytar a bubínků a muzikanti v tradičních oděvech jamují spontánně, kde se dá. Na pódiu se jich vystřídá hezká řádka - Ali Farka Touré, Oumou Sangare, Django, Tartit, Blackfire, Tinariwen, Lo'Jo.... Koncertní a zákulisní záběry jsou proloženy obsáhlými komentáři hlavních vystupujících hudebníků - promlouvá zde kupříkladu Ali Farka Touré o svém vztahu k blues a jeho návaznosti na tisíciletou západoafrickou historii.

Sympaticky působí taky provázanost hudebníků - na jevišti se objeví v souladu muzikanti z Tinariwen vedle indiánské
trojice z Arizony - Blackfire, Ali Farka Touré zazpívá spolu s Oumou Sangare a Lo'Jo si střihnou svou píseň spolu s Djangem. Je zajímavé sledovat publikum - Tuarégové v turbanech se dostávají s každou písní do varu a mezi nimi jásají svorně i "bílí", těch je ovšem poskrovnu. Není divu, že Roberta Planta festival nadchl svou atmosférou, jak upřímně vyjádřil v krátkém rozhovoru. Nakonec, jeho přítomnost této akci určitě taky hodně pomohla - svým jménem propagoval hudbu, která pro západní svět ještě pořád zůstává velkou neznámou.

Festival in The Desert vyšel v roce 2004 na DVD a můžete se na něj podívat v původním znění s anglickými titulky. Na závěr je k vidění i nádherná fotogalerie, složená z fotografií Nadii Nid El Mourid a Bogdana Konopky. Pokud byste měli zálusk na tento neobyčejný film o životě a hudbě Sahary, můžete si jej objednat zde.

Hudba na internetu

20. října 2011 v 22:27 | Robka |  Píšu vám
Ještě si živě pamatuji doby - a není to zas tak dávno - kdy existovaly dva způsoby, jak vidět jakýkoli koncert (nebo slyšet desku). Jednou z možností bylo ho osobně navštívit a tou druhou koupit, případně půjčit si nosič. Tedy za předpokladu, že záznam z něj na DVD nebo CD vyšel.
Časy se mění. Dneska se to na internetu jen hemží nejrůznějšími vzácnými nahrávkami z koncertů, o kterých jsme dřív mohli jen snít. Díky internetu jsme v posledních letech mohli vidět a slyšet spoustu raritních nahrávek třeba Led Zeppelin, kapely, která kromě filmu The Song Remains The Same až do konce devadesátých let nevydala jedinou oficiální živou nahrávku. Dneska stačí pár kliků na Youtube a už můžete poslouchat třeba celé koncerty z roku 1969, 1972, 1975, 1977...
Na jedné straně je to fajn, ale zase si říkám, že internetový poslech hudbu tak trochu znehodnocuje. Je to zkrátka moc pohodlné a to chvilkové nadšení, když objevíte nějaký raritní song, nebo koncert, za chvíli přejde. Tak nějak to v lidech pěstuje neúctu k autorům. Přestávají si hudby vážit a opravdu poslouchat. Navíc kvalita takového poslechu bývá mizerná.
Možná si říkáte, že tady melu kraviny, protože přece na blog dávám taky spoustu videí. Takže vlastně podporuji tohle jednoduché řešení, ke kterému vám stačí kliknout myší a nic víc to nestojí. Dřív se lidi scházeli a poslouchali společně desky u někoho doma, dneska sedají osaměle ke kouzelné mašince a sdílejí písně na Facebooku, diskutují o nich na Youtube, dávají jim své kladné a záporné hlasy a taky si je dávají na blogy. Dělají to v naději, že třeba objeví někoho, kdo má rád stejnou muziku. Nebo taky proto, že někomu pomůžou ve výběru a ukážou mu něco, co podle nich stojí za to. Ve skutečném životě se lidi vzdalují jeden druhému a v tomhle virtuálním nachází spřízněné duše. Nebo si jen myslí, že je našli. Každopádně je všechno jednodušší, než ve skutečnosti.
Docela se děsím toho, co přijde za pár let. Hudba přestane vycházet na albech a bude dostupná jednoduše za poplatek ke stažení. Ztratí se kouzelný pocit, že držíte v ruce právě koupené cédé, opatrně ho pokládáte do přehrávače a studujete booklet. Ztratí se tahle radost a zároveň i úcta k práci autora. Nevím, možná že jsem staromilec, ale tenhle pocit radosti nejen z hudby, ale taky její fyzické přítomnosti by mi chyběl moc.

Hey Joe

19. října 2011 v 9:10 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Hey Joe je skladba, ke které se Robert Plant za svou kariéru několikrát vracel - její první verzi nahrál už v roce 1967 s Band of Joy. Psychedelicky laděný raritní demosnímek se pak objevil na albu Sixty Six To Timbuktu. Ovšem tato verze není dnes předmětem mého článku, dnes se budeme zabývat daleko mladší verzí této slavné písně.
V roce 2002 vyšlo Robertu Plantovi album Dreamland, které nahrál se skupinou Strange Sensation. Bylo to období, kdy v jeho tvorbě byly nejvíce slyšitelné vlivy egyptské a arabské hudby - ne snad, že by Robert Plant už dříve k této muzice netíhl, ale v kapele Strange Sensation našel skvělého spojence a člověka, který na této hudbě doslova vyrostl. Byl to samozřejmě Justin Adams, jež je nejen skvělým kytaristou, ale též hráčem na nespočetné, exoticky znějící nástroje, jako je bendir, tehardant, gimbri, nebo darbuka.
Justin Adams pomohl udat tón celého alba Dreamland, které je téměř výhradně složeno z coververzí Plantových oblíbených autorů. A nejen Justinův vliv je zde citelný, o celkovou atmosféru se postarali také další Plantovi spoluhráči ze Strange Sensation - John Baggot, Clive Deamer, Porl Thompson a Charlie Jones.
Hey Joe z desky Dreamland v žádném případě nekopíruje Hendrixovu verzi. Navíc, abychom uvedli původ této písně na pravou míru, jejím autorem je William Roberts, americký zpěvák a hudebník. Plantova Hey Joe z roku 2002 nezní ani jako typický rockový song - ostře řezaná kytara je podbarvena Adamsovou hrou na gimbri a celá, úžasně vygradovaná nahrávka je decentně zabalena do psychedelického elektronického aranžmá. Představuje propojení západní a tradiční gnawské hudby a ukazuje, že i tak známá a slavná skladba, jakou Hey Joe bezesporu je, může znít svěže, nově a zajímavě, pokud se to umí. A Robert Plant se Strange Sensation to umí velmi dobře.

Geoffrey Gurrumul - Rrakala

17. října 2011 v 23:34 | Robka |  Alba
Daleko od shonu civilizace, na malinkém ostrově Elcho na severu Austrálie, žil od nepaměti národ Aboriginů. Jejich kultura je jednou z nejstarších na světě - zakládá se na ústním předávání příběhů a mýtů, které nazývají Dreamtime. Tyto prastaré legendy se objevují i v písních - představují kulturní dědictví národa, jež žil v těsném sepětí s přírodou.
Aboriginci byli dlouhá léta utlačováni přistěhovalci z "civilizovaného" světa - po osidlování Austrálie odsouzeni k opuštění svého přirozeného způsobu života a přinuceni živořit v ghettech, což národ zdecimovalo, podobně jako se to stalo v Americe s Indiány.
A právě na ostrově Elcho se narodil Geoffrey Gurrumul, aboriginský zpěvák a muzikant. Osud k němu nebyl příliš přívětivý, přišel na svět slepý. Tento handicap je ovšem vyvážen jeho fenomenální pamětí, umožňující mu přetvářet příběhy svého národa v lyrické písně. A také neobyčejnou citlivostí a upřímností, která na vás vykoukne za každým tónem jeho skladeb. Vykresluje v nich živé přírodní obrazy - prostě, jen s doprovodem klavíru nebo akustické kytary a svého podmanivého, líbezně sladkého vokálu. Co na tom, že zpívá pro nás v nesrozumitelném jazyce Yolngu - není těžké mu podlehnout a nechat se jím unášet někam hodně daleko. Zpívá o domově, rodině, přírodě, kterou nikdy neviděl, ale dělá to tak přesvědčivě, že mu lehce uvěříte.
Geoffrey Gurrumul vydává letos dvé druhé sólové album Rrakala, na kterém uslyšíte dvanáct akustických skladeb. Předešlá sólovka, nazvaná jednoduše Gurrumul, mu přinesla jen pozitivní ohlasy a nadšené recenze, srovnávající ho s Nickem Drakeem. Ale i když Gurrumula vynášeli do nebe a ódy na něj pěl Sting i Elton John a i když vyprodal operu v Sydney a newyorskou Carnegie Hall, přesto zůstal skromným a plachým chlapíkem. Nechává za sebe mluvit převážně svého producenta a basáka Michaela Hohnena a sám zůstává v ústraní jen se svou kytarou.
Rrakala je překrásná deska, na které je co obdivovat. Melodičnost, poetiku a doslova a do písmene andělský hlas, který místy vytváří dojem chorálu. Je to album, které vás - pokud mu popřejete sluchu - opravdu chytí za srdce.
Další informace zde.

Slavili jsme, slavili...

16. října 2011 v 20:37 | Robka |  Píšu vám
Rok se s rokem sešel a náš webmaster Jirka v sobotu oslavil své sedmnáctiny. Samozřejmě ke každé správné oslavě patří pořádný dort, spousta jídla, dárky a poslech dobré hudby. Všeho bylo dost a dost.
Největší dilema jsem letos měla právě s dortem. Uvažovala jsem, že bych i nějaký koupila, ale zjistila jsem, že za a: Jirka je rozmlsaný a nejradši má domácí výrobky a za b: dobrý dort pod čtyři stovky nekoupím a to ještě bude mít každý tak do jednoho zubu. Takže jsem se vyhecovala a upekla velký banánový dort, který už jsem dělala loni. Ale musím se pochválit, že letos byl mnohem hezčí a i chuťově lepší. Chutnal všem a zbyl ho jen malý kousek, takže to snad není samochvála.


Americana Music Association Awards 2011

14. října 2011 v 10:41 | Robka |  Info
Vítězi desátého ročníku předávání cen Americana Music, které se konalo v Nashvillu, jsou tito umělci:
Buddy Miller - v kategorii umělec roku a instrumentalista roku
Avett Brothers - duo/skupina roku
Justin Townes Earle s "Harlem River Blues" - píseň roku
Mumford Sons - objev roku
Robert Plant & Band of Joy - album roku

Čestné uznání za celoživotní přínos získali Lucinda Williams, Jerry Douglas, Gregg Allman, Rick Hall a Bob Harris.

Lucinda Williams obdržela ocenění za skladatelskou činnost. Trojnásobná vítězka Grammy byla jmenována 'nejlepší americkou skladatelkou' v časopise Time v roce 2002. Alba jako jsou "Car Wheels on a Gravel Road" obdržela skvělé hodnocení a přinesla jí status legendy.

Virtuos na dobro Jerry Douglas je oceňován jako vynikající sólový instrumentalista i spolupracovník Alison Krauss a Union Station.Je držitelem 12 cen Grammy a v roce 2008 byl uveden do Country Music Hall.

Gregg Allman je zakládajícím členem kapely The Allman Brothers Band, se kterou byl v roce 1995 uveden do Rock'n'rollové síně slávy. V roce 2006 byl za své celoživotní dílo uveden do Georgia Music Hall.

Rick Hall je majitelem legendárního studia FAME v Alabamě, jehož byl koncem padesátých let spoluzakladatelem. Pomáhal vydávat jedny z nejdůležitějších umělců historie, jako byli Otis Redding, Aretha Franklin, Etta James, Wilson Picket, Tom Jones a mnoho dalších.

Bob Harris je britský rozhlasový dýdžej, který pracuje pro BBC Radio 2. Jeho pořady obsahují směs britského a amerického rocku, country a folku od padesátých let po současnost. V roce 2011 obdržel za svůj dlouholetý přínos hudbě titul Officer of the Order of the British Empire.

Zvlášť potěšující je umístění alba Band of Joy a také Buddyho Millera, jemuž se podařilo proměnit obě své nominace. Všem samozřejmě gratulujeme!
Zdroj a tamtéž si taky můžete prohlédnout fotografie.

Robert Plant & Listen: You Better Run

12. října 2011 v 10:20 | Robka |  PreZep
Vrátíme se dnes k samotným začátkům Roberta Planta, do dob, kdy mu bylo sladkých osmnáct, nosil trochu kratší vlasy a kromě poslechu moderního jazzu, soulu a blues měl taky zálibu v hezkých holkách a moderním oblečení - ve stylu takzvaných Mods. A prý neměl rád podvodníky:-).
V té době zpíval s Listen - lokální kapelou z Birminghamu, partou mladých kluků, kteří měli podobný sen, jako on - chtěli prorazit. Povedlo se jim propracovat se až k nahrání singlu se skladbou od The Young Rascals "You Better Run" na straně jedné a vlastní písní "Everybody Gonna Say" na druhé. Tenhle singl byl jeden údajně týden na 44. místě v hitparádě v New Musical Express, pak zmizel beze stopy.
Naštěstí to nebylo úplně doslova, píseň se samozřejmě neztratila a objevila se po mnoha a mnoha letech na dvojalbu Sixty Six To Timbuktu. Takže o poslech nezůstaneme ochuzeni. A abych vás neochudila ani o nějaké informace o Listen, tedy něco málo o nich:
Dali se dohromady v roce 1965 a o dva roky později se rozpadli. Robert Plant pak založil Band of Joy a kam se poděli ostatní hráči, to vám nepovím. Ale můžu vám prozradit jejich jména - na kytaru hrál John Crutchley, Geoff Thompson na bicí a Roger Beamer na baskytaru.

A ještě pro srovnání si zde můžete pustit originál. Zpívá ho Felix Cavaliere, který je rovněž jedním ze spoluautorů. Je to jeden z prvních singlů skupiny The Young Rascals a byl posléze vydán i na jejich třetím albu Groovin' v roce 1967.

Alexandr Solženicyn - Jeden den Ivana Děnisoviče

11. října 2011 v 9:15 | Robka |  Beletrie
Alexandr Solženicyn napsal svou částečně autobiografickou novelu Jeden den Ivana Děnisoviče v padesátých letech minulého století - těžko by se našel člověk povolanější, než ten, který sám na vlastní kůži okusil život v ruském Gulagu. I proto má jeho vyprávění o obyčejném dni vězně v jednom z pracovních táborů daleko na Sibiři takovou sílu. Člověka až zamrazí, a to nejen ze sugestivního líčení kruté severské zimy.

Autor si vybral předlohu obyčejného pracanta, jakých jsou v táboře stovky - Ivana Děnisoviče Šuchova, odsouzeného na deset let za velezradu pod paragrafem 58. To byl běžný postup, jak dostat nevinného člověka do lágru - pokud by nepodepsal, že zradil vlast, vybral by si už jen smrt. A pokud se ti ještě nechce umřít a chceš si tu nějaký čásek pobýt, tak podepíšeš. A nečekej, že se po těch deseti letech na svobodu podíváš. To se spíš dočkáš, že ti napaří dalších deset, nebo vyhnanství.

Ivana Děnisoviče tábory za těch osm let, co si už stačil odkroutit, nesemlely. I když - možná v něm zlomily bojovnost a naučily ho, že je lépe ohýbat hřbet tak, jak velí vrchnost. Naučily ho si v nelidských podmínkách chránit kůži a využít vlastní obratnosti k tomu, aby si přilepšil k chatrnému přídělu, který ho dokáže sotva udržet při životě. Postaven v tomto světle možná nevypadá příliš lichotivě, ale Ivan Děnisovič není žádný hrdina. Je jen člověk, kterého ani tábory neodnaučily dělat dobře jakoukoli práci. Který v sobě nezapře hospodáře, když v palečnici pronáší z pracoviště do tábora úlomek pilky (dobrý výdělek, bude z ní ševcovský knejp) a přitom dobře ví, že mu při prohlídce hrozí korekce (tam vyhladoví a zeslábne - příděl chleba je jen třista gramů a šlichta každý třetí den). A který si při vší té bídě dokáže uchovat lidskou tvář a když je potřeba, tak i pomoci druhému.

V lágru káranec nemá jméno, stává se číslem, drobným článkem v nekonečném řetězu, který lze v případě potřeby bez problému nahradit dalším. O tom, jak je těžké si v tomto prostředí uchovat poslední zbytky sebeúcty a solidarity s druhými, by mohl každý z nich vyprávět. V Solženicynově knize ožívají drobné příběhy Děnisovičových spoluvězňů - parťáka Ťurina, který je něco jako živitel party a na jehož šikovnosti závisí příděl i to, kde budou vězni zítra pracovat, baptisty Aljošky, smířeného se svým osudem a snažícího se vyhovět každému, Moskvana Césara, jehož si všichni váží pro podíl na balíčcích, líného Feťukova, podle Šuchova kojota, jen žebrajícího u ostatních, kapitána Bujnovského, který je vzdělaný, ale v lágrovém životě se ještě moc nevyzná. Proto ho taky čeká krutá desetidenní korekce, po níž už se zřejmě ke své partě už nevrátí.

Kniha na mě velmi zapůsobila - před nějakým časem jsem četla i trilogii Souostroví Gulag, kde Solženicyn popisuje nejen život v lágrech, ale i celé pozadí zvrácené stalinské politiky. Jeden den Ivana Děnisoviče je obrazem prostého člověka, který je odevzdaný svému osudu. Nevzpírá se mu, i když vnitřně s ním nesouhlasí, ví, že pro něj není jiné východisko, než žít a přežít. Do jisté míry se tento příběh dá považovat za svědectví své doby a režimu.

Richard Thompson - Dream Attic

9. října 2011 v 10:11 | Robka |  Alba
Nějak se stalo, že jsem v záplavě loňských alb přehlédla to, které si můj nezájem určitě nezasloužilo - Dream Attic od Richarda Thompsona. Je to ostuda, že jsem na něj narazila až nedávno, když jsem se rozhodla o Thompsonovi napsat krátký článek, jakožto o umělci, který měl vliv na tvorbu Roberta Planta. Dnes tedy budu psát nejen o něm, ale také vám krátce představím zatím poslední album tohoto všestranného a nepřehlédnutelného kytaristy a zpěváka.

Richard Thompson (nar. 3. 4. 1949, Londýn) debutoval jako člen legendárních Fairport Convention v pouhých osmnácti letech a později se dal na sólovou dráhu. Počátkem sedmdesátých let se seznámil se zpěvačkou Lindou Peters, kterou si v roce 1972 vzal a s níž devět let nahrával společná alba. V osmdesátých letech vystupoval sólo i s experimentální kapelou French Frith Kaiser Thompson. Jeho jméno objevíme i na nahrávkách dalších umělců - jeho kytaru uslyšíme kupříkladu na dvou albech Davida Thomase (bývalého zpěváka Pere Ubu) a také na Fate of Nations Roberta Planta. A samozřejmě je toho ještě daleko víc.
V roce 1999 požádal časopis Playboy Thompsona a mnoho dalších hudebníků, aby vybrali svých top deset písní uplynulého tisíciletí. Očekávali, že většina písní bude pocházet z posledních padesáti let, ovšem Thompson to vzal zgruntu - v jeho výběru se objevily písně napříč staletími až do současnosti. Je jasné, že Playboy jeho výběr nepoužil, ale Thompson skladby zaznamenal na živém vystoupení v roce 2002 v New Yorku a vydal na desce 1000 Years of Popular Music v roce 2003 a představil svým fanouškům vskutku netradiční směsku starých anglických a amerických tradicionálů, klasické hudby až po současnost, kterou představují písně od Beatles, Prince, The Who a dokonce i Britney Spears.
V červnu 2011 byl Richard Thompson vyznamenán britskou královnou Elizabeth II titulem Officer of the Order of the British Empire a v červenci byl jmenován na univerzitě v Abeerdenu Doktorem filozofie honoris causa. Jako ocenění za svou mimořádnou techniku hry na akustickou kytaru získal v roce 1991 cenu Orville Gibsona, také cenu za celoživotní dílo, které mu udělilo v roce 2006 rádio BBC a navrch dostal ještě cenu Ivora Novella. Tedy, cen má tento hudebník na triku pěknou řádku a určitě oprávněně - vždyť jeho písně inspirovaly spoustu známých umělců - Davida Gilmoura, Roberta Planta, R.E.M., Bonnie Raitt, Los Lobos, Boba Moulda, Alison Krauss...

Je načase si konečně představit zatím poslední počin tohoto letos dvaašedesátiletého muzikanta - Dream Attic. Obsahuje třináct skladeb, nahraných během tří večerů v únoru 2010 v San Franciscu. Nebývá obvyklé, že by umělci šli s novinkami takhle na trh - většinou se s nimi na koncertech šetří - ale Richard Thompson si to může dovolit. Vznikla deska, podpořená nejen uměním kvalitních a spolehlivých Thompsonových spoluhráčů, ale též energií a potleskem obecenstva. Písně nejsou spojeny jednolitým tématem, jako tomu bylo v případě předchozí desky Sweet Warrior, nabízejí různorodé příběhy, odrážející jeho aktuální nálady. V textech vzpomíná na báječné doby s Fairport Convention (Demons In Her Dancing Shoes), nostalgicky na nedávno zesnulé kamarády v Brother Slips To Away, přemítá nad vlastním životem a stárnutím v překrásné baladě Crimescene.
Ale nejen nostalgie a vzpomínky jsou obsaženy v písních, též si našel dost prostoru k ironickému rýpnutí do některých 'kolegů', kteří si udělali byznys z charity - ne, žádná jména tady nenajdete, ale Bono by se měl chytit za nos.
Dream Attic představuje hudebně směsku vlivů, které Thompson absorboval během mnoha let - od jazzu, country, blues, klasické anglické hudby a ž po rock'n'roll. Se skvělou kapelou za zády nahrál Thompson skvělé album sršící energií.