Listopad 2011

Don't Look Back

30. listopadu 2011 v 20:25 | Robka |  90. léta
Don't Look Back byla píseň, napsaná americkým zpěvákem Billym Verou. Jako svůj poslední singl ji nahrála v roce 1966 pro Epic Records rocková kapela The Remains z Bostonu.
V roce 1990 si tuto skladbu vypůjčil Robert Plant a vydal svou verzi coby B stranu singlu Hurtin Kind (I've Got My Eyes On You) z alba Manic Nirvana. V roce 2006 se objevila na reeditovaném vydání Manic Nirvany v bonusech.
Je to rytmická svižná skladba na konec alba.

Friends rare - session z Bombaje

29. listopadu 2011 v 21:21 | Robka |  Led Zeppelin audio
V nabitém programu roku 1972 měli Led Zeppelin - nebo tedy přesněji řečeno, Jimmy Page a Robert Plant - naplánovánu i návštěvu Indie. Jeli tam s úmyslem nahrát některé už existující skladby s velkým orchestrem, řízeným jedním z nejuznávanějších indických hudebníků jménem Vijay Ragav Rao.
Tento nápad nevznikl jen tak náhodně, byl pečlivě promyšlen už při jejich návštěvě v roce 1971, kdy zkoumali možnosti takového nahrávání a zjistili, že by to bylo možné. Oba muzikanty spojovala myšlenka propojení západní a východní hudby a touha pokusit se takový experiment realizovat.

V zimě roku 1972 tedy Plant s Pagem přijeli do Bombaje, aby zde nejen jako turisté relaxovali a nasávali atmosféru, ale také aby si najali místní studio. Rao jim pomohl dát dohromady nejlepší místní muzikanty a byl schopen shromáždit ansámbl, vhodný pro takovou práci. O těchto hudebnících se pak mluvilo jako o Bombajském symfonickém orchestru - ale bylo to myšleno spíš žertem, protože pravý Bombajský symfonický orchestr byl vybaven pouze pro repertoár klasické západní hudby a nemohl Pageovi a Plantovi poskytnout takové muzikanty, jaké pro své záměry potřebovali. Rao sehnal profesionály z bombajských studií, mezi nimiž byl také kytarista skupiny Human Bondage Suresh Shottam. Ten prý udělal zvlášť na Pageho velký dojem - mluvil později v nějakém interview o tom, jak ho překvapilo to. že Shottam má pouze jedinou kytaru a také to, že na ni cvičí osm hodin denně. Shottam se později přestěhoval do USA a nahrával tam.

Plant, Page a Rao řídili a nahrávali zkušební verze písniček Four Sicks a Friends, která má původní rytmus velmi blízký východní hudbě. Nahrávky oficiálně nikdy nevyšly, s jejich kvalitou pravděpodobně muzikanti nebyli zcela spokojeni a brali je spíš jako zajímavou a cennou zkušenost. Ale objevily se samozřejmě pirátské kopie těchto nahrávek.
O mnoho let poté se Page s Plantem pokusili o podobný experiment v případě nahrávání s egyptskými a marockými hudebníky na albu No Quarter (1994), kde už ovšem excelovali ve vzájemné souhře. A ne náhodou se na tomto albu také objevila skladba Friends.
Dnes si pustíme indickou verzi Friends z roku 1972 z Bombaje. Mám tu skladbu moc ráda v originále z alba Led Zeppelin III, ale právě proto, že má v sobě ten východní nádech. Tak si ji poslechněte.

Adventní svícen

27. listopadu 2011 v 20:18 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Je čas zapálit první svíčku na adventním svícnu. Jeden takový jsem letos vytvořila, jen bohužel u mě doma nezasvítí, protože jsem ho darovala. Tak alespoň tady na blogu se na něj můžete podívat...

***


Afrocubism

27. listopadu 2011 v 10:52 | Robka |  Alba
Dnes je první adventní neděle a mě napadlo, že bychom si každou sváteční neděli až do Vánoc mohli zpříjemnit nějakou zajímavou hudbou. Budu se snažit vybírat nějaké méně známé projekty, které třeba obohatí vaše hudební obzory a nabídnou vám trochu jiný zážitek, než to, co můžete běžně slyšet ve veřejnoprávních prostředcích. Dnes tedy začínáme a jako první album jsem si pro vás nachystala malijsko-kubánský projekt Afrocubism, který vyšel loni ve vydavatelství World Circuit.

Tento projekt byl dlouho očekávanou spoluprací kubánského kytaristy a zpěváka stylu guajira Eliadese Ochoy, nazývaného též kubánským Johnem Cashem a afrických hudebníků, mezi jejichž jmény najdeme hráče na koru Toumaniho Diabaté, nebo Bassekou Kouyate, který hraje na ngoni, africkou loutnu.
New York Times popsal album Afrocubism jako "bohatou a přesto jemnou fúzi afrických a kubánských zvuků" a Guardian ho označuje jako "elegantní a něžné, vynikající album". Album zvítězilo v letošní anketě časopisu Songlines za vynikající talent a multikulturní spolupráci v oblasti World music a 27. června 2011 seskupení převzalo ocenění v londýnské Royal Albert Hall.
Poté vyrazilo na turné po Evropě a Severní Americe.

Bylo by namístě si také představit jednotlivé hudebníky, tak tedy alespoň v krátkosti:
Eliades Ochoa, narozen 22. 6. 1946 na Kubě. Na kytaru hraje od svých šesti let a v roce 1958 začal hrát na tres. Je typickým představitelem guajira, což je kubánská country music a také mistrem guararcha - stylu kubánské hudby, vyznačující se satirickými a politicky orientovanými texty. V roce 1978 převzal vedení ve skupině Cuarteto Patria, která je známá už od roku 1940. Do mezinárodního povědomí se Ochoa dostal především jako člen skupiny Buena Vista Social Club.
Toumani Diabaté, narozen v Bamaku, v roce 1965. Je hlavním představitelem hry na západoafrickou harfu, zvanou kora. Tento nástroj proslavil ve svých jednadvaceti letech na prvním sólovém albu Kaira, kterým si získal mezinárodní věhlas. Pro své schopnosti inovativního a experimentálního hudebníka je vyhledávaným spoluhráčem mnoha zvučných jmen - nahrával s Alim Farkou Touré, Salifem Keitou, Taj Mahalem i španěskou flamenco skupinou Ketama.
Bassekou Kouyate, narozen v Mali, v roce 1966. Pochází z dlouhé řady griotů, jeho matka byla slavnou zpěvačkou a otec oslavovaný hráč na ngoni na svatebních hostinách. Bassekou převzal otcovo umění - ovšem neustrnul v tradici jako jeho předci. Zavěsil si ngoni na krk jako kytaru a prohnal jeho zvuk přes wah wah pedál. Od 13. století bylo ngoni bráno jako doprovodný nástroj, Bassekou ho ovšem dokázal povýšit na sólový. Používá sedmi až devítistrunné ngoni (původně mělo tři struny) a dokáže na něj zahrát jakoukoliv hudbu.
Kassé Mady Diabaté, narozen v Kangaba, Mali, roku 1949. Jeden z největších afrických zpěváků. Pochází z významného griotského rodu a jméno dostal po svém dědečkovi, který dokázal dohnat svým zpěvem publikum k pláči - odtud Kasse Mady (Plačící Mady). Kromě nahrávání vlastních alb se věnuje i hostování na albech jiných - například Taj Mahala nebo Toumani Diabatého.
Djelimady Tounkara, narozen v Kita, Mali, v roce 1947. Po smrti Ali Farky Tourého pravděpodobně jeden z nejlepších afrických kytaristů. V mládí hrál také na bicí a xalam. Jeho rodiče z něj chtěli mít islámského duchovního, jejich plán ovšem ztroskotal, jen co Djelimady uviděl a uslyšel svou první kytaru. Hrál v regionální kapele, od poloviny 60. let se přemístil do Bamaka, kde se připojil k Misra Jazz. Od sedmdesátých let hraje v Rail Bandu, legendárním orchestru, kterým prošli i Salif Keita s Mory Kantem.
Fode Lassana Diabaté, narozen v Conakry, Guinea, roku 1971. Přes svůj věk je považován za velkého hráče na dřevěný balafon, nástroj podobný xylofonu. Spolupracoval rovněž se Salifem Keitou,Bassekou Kouyaté a byl dlouholetým členem Symetric orchestr Toumaniho Diabaté.

Pokud jste tedy zvědaví, jak může znít hudba, ve které se snoubí Afrika s kubánskými rytmy, pojďte se zaposlouchat do jejích melodií. Jako vždy vám přeji pěkný, dnes sváteční poslech.

Lesley - Ann Jonesová : Freddie Mercury - Bohémská rapsódie jednoho života

26. listopadu 2011 v 10:09 | Robka |  Hudební
Už před dvěma dny jsme si připomněli dvacáté výročí úmrtí Freddieho Mercuryho, a tak jsem myslela na to, že by bylo dobré o této skutečnosti napsat. Po delším přemýšlení a po úvaze, že internet bude plný životopisných článků o tomto člověku, jsem došla k přesvědčení, že bude lepší, když necháme promluvit o Freddiem někoho povolanějšího. No a kdo by byl povolanější osobou, než publicistka, která se ve Freddieho blízkosti pohybovala celá sedmdesátá a osmdesátá léta? Vedla spousty rozhovorů s kapelou Queen v dobách jejich slávy a dalo by se říci, že byli přátelé. Proto se také po několika letech, uplynulých od smrti jejich frontmana, vrhla do pátrání po jeho životě; po životě muže, který ztělesnil hudební Božstvo, uctívané miliony fanoušků po celém světě. Po životě muže, jež byl naprosto rozporuplnou osobností - na scéně arogantním a extravagantním jedincem, libujícím si v okázalosti, v soukromí citlivým a zranitelným Člověkem.
Kniha, kterou Lesley - Ann Jonesová o Freddiem napsala v roce 1997, mapuje celý jeho bohatý život - od narození chlapce Farookha Bulsary na africkém ostrově Zanzibar rodičům párského původu, přes jeho pobyt v anglické internátní škole v Indii, zrození legendy Queen v Anglii, až po smrt v jeho domě v Garden Lodge.
Freddie Mercury byl určitě zvláštním člověkem, jak už to u umělců bývá. Skrýval dlouhá léta svou převažující sexuální orientaci, která se formovala už během jeho pobytu v internátní chlapecké škole v Indii a maskoval ji dlouholetým vztahem s Mary Austinovou. Tato dívka byla jeho přítelkyní - opravdovou partnerkou, s níž několik let žil a s jejíž pomocí se mu dařilo tajit náklonnost k mužům. Ona sama později řekla, že pro ni bylo snažší přijímat jako fakt, že Freddie miluje muže: nepředstavovali pro ni soupeře, jakým by byla jiná žena v jeho životě. Brala to jako biologickou záležitost, se kterou sám Mercury bojoval.
Mary Austinová byla jednou z těch, které promluvily do této rozsáhlé autobiografické knihy - stejně jako Freddieho sestřenice Perviz Darunkhanawalaová (roz. Bulsarová), její matka Diana, nebo další Freddieho přítelkyně Barbara Valentinová.
Kromě nich samozřejmě spoustu informací poskytl i kytarista Brian May - i když manažer Queen se rozhodně stavěl proti vydání této knihy. No a dalším člověkem, který byl Mercurymu nablízku a který s ním trávil poslední chvíle jeho života, byl i jeho poslední přítel Jim Hutton.
Dalo mnoho práce a pátrání sestavit tuto rozsáhlou a o cenný obrazový materiál obohacenou knihu. Lesley - Ann Jonesové se podařilo ze střípků postupně složit celistvý obraz muže, který byl nadaným skladatelem nezapomenutelných skladeb a jejich fantastickým interpretem. Obraz člověka, který kromě toho, že se stal hudební legendou, měl jiné smutné prvenství - stal se první známou obětí AIDS. Ale i když se dožil pouhých pětačtyřiceti let, stihl za ten poměrně krátký čas prožít svůj život naplno a přinést světu spoustu krásy ve svých písních. Nakonec - umíte si představit pětašedesátiletého Freddieho Mercuryho???
Závěrem mi nezbývá, než vám tuto skvěle napsanou knihu ze srdce doporučit.
Made in Heaven

Umění bylo jeho živel. A hudba, samozřejmě - v té době hlavně Joni Mitchell. Pořád mluvil o tom, že je jednou z nejvlivnějších osobností a jak je inspirativní. Miloval její melodie, poetické texty, její obrázky (obaly všech alb si Mitchell skutečně navrhovala sama). A občas prostě jen tak vysedával a klevetil. Měl rád takové to obyčejné tlachání o hloupostech. Uměl se bavit. Říkával mi: "Nejdůležitější věc, darling, je mít báječnej život. A pokud je báječnej, je mi fuk, jak je dlouhej."
Mick Rock

Nominace 27. ročníku Tec Awards

23. listopadu 2011 v 20:43 | Robka |  Info
Projekty Roberta Planta a kapely Band of Joy jsou navrženy ve čtyřech kategoriích 27. ročníku Tec Awards, včetně výroby a produkce alba Band of Joy a singlu Angel Dance. Úplný seznam nominací si můžete prohlédnout zde.
Dnes si tedy dáme jednu z Band of Joy - mám slabost právě pro Angel Dance.

Vzpomínka na Petera Granta

21. listopadu 2011 v 20:09 | Robka |  Led Zeppelin Info
Pokud by se někdy uvažovalo o tom, koho jmenovat pátým členem Led Zeppelin, muselo by se bezpochyby každému vybavit jméno kontroverzního, zevnějškem hrůzu nahánějícího a prostorově nepřehlédnutelného Petera Granta, jejich proslulého manažera. Dnes, 21. listopadu, si připomínáme 16. výročí jeho úmrtí, proto prosím dovolte krátkou vzpomínku na tuto impozantní osobnost, která změnila tvář rock'n'rollového průmyslu sedmdesátých let.

Peter Grant se narodil 5. dubna 1935 v Londýně a byl vychován pouze matkou v jedné z chudinských čtvrtí. Brzy opustil školu a protloukal se coby herec, vyhazovač, nebo zápasník ve wrestlingu - až zakotvil v hudební branži. Své první zkušenosti sbíral při zajišťování britských vystoupení amerických muzikantů, jako byli Everly Brothers, Little Richard či Gene Vincent. Už tehdy se naučil jednat tvrdě a nevybíravě s každým, kdo podle jeho názoru chtěl jeho svěřence nějak poškodit a zúročoval své zápasnické zkušenosti.
V roce 1966 se stal manažerem The Yardbirds, už v době, kdy u nich působil Jimmy Page a při turné s touto kapelou, která měla silnou základnu fanoušků v USA, si brousil své ostruhy za oceánem.

Co se týče Led Zeppelin, je jisté, že bez spolupráce s tímto člověkem by nebyli ani zdaleka tak slavní. Peter Grant pomohl vytvořit tajemnou auru, obklopující skupinu - přispěly k tomu obaly bez textů, absence televizních vystoupení, žádné singly a také pečlivě plánované turné s přesně stanovenými pravidly. Tím, že vydobyl pro své svěřence 90% podíl na zisku z vystoupení, prosadil přesun zisků z kapes promotérů koncertů (dříve zvyklých na kapelách rejžovat) do kapes samotných hudebníků a jejich manažerů.
Peter Grant přitom byl vždy připraven čelit všem problémům na turné vlastním tělem - nebyl z těch, kteří jen sedí v kanceláři a vyřizují vše po telefonu. Na všech koncertech Led Zeppelin byl vždy v zákulisí a sledoval nejen reakce publika a výkony kapely, ale též všechno, co by mohlo jakkoli ohrozit její bezpečnost. Také byl proslulý svým bojem proti pirátům, pořizujícím nelegální nahrávky z koncertů i jejich prodejcům. Traduje se, že na jednom z koncertů zpacifikoval městského úředníka, měřícího hladinu hluku v domění, že nelegálně nahrává.
Jako manažer byl Grant nesmírně oddaný a loajální - byl též nerozlučným společníkem kapely při vylomeninách, které provozovala na turné a zároveň cítil za své muzikanty velkou odpovědnost. Když zemřel John Bonham, Grant si vyčítal, že "svého" bubeníka víc nehlídal - zhroutil se mu svět. Skončila jeho vláda v zeppelinovském království.

Po ukončení činnosti skupiny se Grant stáhl do ústraní, odkud se nakrátko vrátil na scénu počátkem devadesátých let. Ztělesňoval nekompromisní, ale spravedlivou a úctu vzbuzující postavu v historii rockového managementu. V té době mu bylo nabídnuto, aby se stal smírčím soudcem, což se zdvořilostí odmítl.
21. listopadu 1995 tento "velký muž" zemřel v sedadle svého auta na infarkt. Daň na jeho zdraví si vybrala cukrovka, dlouholetá závislost na kokainu a manželské problémy. Zůstali po něm dva potomci - syn Warren a dcera Helen. A samozřejmě také pověst jednoho z nejschopnějších a nejchytřejších manažerů nejlepší kapely světa - Led Zeppelin.
Je zvláštní náhodou, že jeho pohřeb se konal 4. prosince 1995, což bylo přesně patnáct let po oficiálním rozpadu Led Zeppelin. Příznačnější tečku za jeho životem si jen stěží umíme představit.

JuJu v Paláci Akropolis, 16. 11. 2011

20. listopadu 2011 v 10:46 | Robka |  Akce
Přicházím poněkud opožděně se svou reportáží ze středečního koncertu Justina Adamse a Juldeha Camary v pražském Paláci Akropolis. Ale jak už jsem psala, návštěva hlavního města se protáhla na několik dní a koncert byl jen její třešničkou na dobrém dortu. No a samozřejmě jsem se těch pár dní nedostala k tomu, abych naše dojmy z koncertu zachytila i zde, tak se budu dnes snažit vše napravit.


Rockwel 2009

16. listopadu 2011 v 10:50 | Robka |  Robert Plant & a další
Touto dobou sedím někde ve vlaku a ujíždím směr Praha, kde mě dnes večer čekají velké věci. Alespoň tedy v to pevně věřím. Dnes večer si vychutnám koncert Justina Adamse a Juldeha Camary, kteří se k nám vracejí a letos přivezou nový materiál a taky kompletní čtyřčlennou kapelu.

O tom, jak to celé proběhlo a jak naše několikadenní návštěva v podzimním a v mlze utopeném hlavním městě dopadla, vám tady určitě brzy napíšu. Ale teď ještě pár slov k videu:

Až ho budete sledovat, asi pochopíte, proč jsem si ho vybrala. Koncert se odehrál 11. září 2009 v Londýnské O2 Aréně v rámci velmi důležité charitativní akce na pomoc organizaci Nordoff-Robbins. Tato organizace se zabývá muzikoterapií - léčbou hudbou u lidí, kteří jsou vážně postižení, nevyléčitelně nemocní nebo mají duševní problémy.

V roce 1990 se v Knebworthu konala podobná akce - Silver Clef - a výtěžek z ní šel rovněž na konto charity Nordoff-Robbins. Umělci, kteří se na této obří akci představili, byli v minulosti poctěni cenou Silver Clef Awards - ale ne všichni přijali nabídku na vystoupení. Jedním ze zúčastněných byl Robert Plant a ten se tedy po devatenácti letech opět zapojil do této jedinečné jednorázové akce.

Spolu se svým dřívějším dvorním kytaristou Justinem Adamsem a jeho hudebním partnerem - gambijským zpěvákem a hráčem na africké housle ritti Juldehem Camarou, vystoupili tedy 11. září 2009 v Londýně. Dáme si jednu kvalitní ukázku z jejich vystoupení - obsahuje písně Black Dog a Whole Lotta Love. A já se při jejím sledování těším na koncert - i když bez Planta.

Terry Reid má dnes dvaašedesát

13. listopadu 2011 v 15:07 | Robka
Terry Reid (* 13. 11. 1949) je osobitým muzikantem, který se na hudební scéně pohybuje od pubertálního věku - začínal počátkem šedesátých let ve školní kapele The Redbeats. Později se jeho láska k hudbě a nechuť podřízení se diktátu gramofirem a nahrávacích společností stala známější, než jeho šest studiových alb, vydaných v průběhu třiadvaceti let.
Nikdy se nestal slavným a jeho písně nikdy nedobývaly vrcholky hitparád, přesto byl uznávaný publikem i kolegy hudebníky. Byl tvrdohlavý - což nakonec projevil při spolupráci se známým producentem Mickie Mostem, když vypověděl předčasně pětiletou nahrávací smlouvu a kvůli tomu nesměl tři roky nahrávat. Závazky u Mickie Mosta mu také znemožnily stanout v čele legendárních kapel, jako byli Led Zeppelin nebo Deep Purple - obě tyto skupiny měly zájem o zpěváka s oduševnělým soulovým projevem, ale on o úlohu hvězdy nestál. Asi by to nepřijal, ani kdyby mohl. Zkrátka Terry Reid dělal jen to, co chtěl.
Dnes jméno Terryho Reida znají fanoušci Zeppelinů, protože on údajně doporučil Pageovi Roberta Planta. Jeho desky, které v průběhu let vydal, byly vesměs komerčně neúspěšné. Je škoda, že jeho výrazný, lehce chraplavý a emocionální vokál nenašel více příznivců. Patřil bezesporu k těm nejlepším zpěvákům v rockové historii.








Arthur Lee: Vindicator

12. listopadu 2011 v 11:05 | Robka |  Alba
Taky jste se mnohokrát pozastavovali nad tím, že některá (stará) alba jsou dodnes známá a hraná a některá, podle vašeho názoru stejně dobrá (či snad lepší), leží v archivech a skoro nikdo si na ně nevzpomene? Taky si říkáte, proč to tak je? Proč třeba na otázku: Jmenujte slavnou kalifornskou kapelu šedesátých let (bez otazníku) většina lidí (u nás) odpoví The Doors? Není to třeba jen genialitou hudby a textů, která je nezpochybnitelná, ale též bouřlivým životem jejich frontmana Jima Morrisona? Ale bouřlivý život, plný drog, alkoholu a úletů, měli i jiní muzikanti a přesto jim to nepomohlo ke slávě. Není to vytvořením mýtu, kultu, a taky tím, že geniální Morrison byl rovněž Adonisem a sexsymbolem své doby? Tady už bych váhala s odpovědí. Možná, že lidi si spíš zapamatují kapelu, která měla v čele někoho výrazného a nejlépe někoho, kdo přispěl k její legendě. Pokud byl krásný, rozporuplný, inteligentní a zemřel za záhadných okolností, je tu velký předpoklad, že se o této kapele bude mluvit ještě mnoho let po ukončení její činnosti.

Je docela smůla, když drogy kapelu rozloží. Přesně to se stalo skupině s názvem Love, z níž pochází Arthur Lee. Myslím, že Jim Morrison byl určitě Leemu za mnoho vděčný - jeho zásluhou vlastně The Doors dostali nahrávací smlouvu. Mezi fanoušky Love ovšem patřil i Jimi Hendrix - další nezapomenutelná ikona šedesátých let. Ten s nimi absolvoval nahrávání na šestém studiovém albu The False Start a jeho kytara se objevila hned v úvodní písni The Everlasting First. Tohle šesté album už bylo ale hodnoceno spíš průměrně - po jeho nahrání se Love zase rozešli. Rozcházeli a scházeli se většinou podle toho, v jakém byl Lee rozpoložení a jak byli schopni fungovat ostatní. No a po tomto rozchodu v roce 1970 se Arthur Lee dal dopořádku, sehnal si pár nových muzikantů a v roce 1972 se znovu vynořil s novou deskou Vindicator.

Vindicator je první sólové album Arthura Lee a určitě potvrzuje to, že je Arthur skvělý hudebník, který neztratil cestu v drogovém opojení. Na rozdíl od alb s Love na Vindicator výrazně preferuje tvrdé riffy elektrické kytary (vzpomeneme zde i Hendrixe v bonusové skladbě E-Z Rider, nebo Looking Glass Looking At Me). Mimoto Arthur Lee na albu projevil svůj (možná trochu trhlý) smysl pro humor - svědčí o tom některé morbidní názvy písní, jako jsou "Hamburger Breath Stinkfinger" nebo "Love Jumped Through My Window".
Zvuk alba je vynikající a co se týče pěveckého výkonu, Arthur Lee umí být maximálně přesvědčivý, což můžeme slyšet nakonec sami třeba v "Love Jumped Through My Window" nebo "Everybody's Gotta Live".

Je pravda, že v sedmdesátých letech už to šlo s Love z kopce - dali se pak zase dohromady, ale nahráli vlastně jen jedno album "Reel to Real" (1975), které bylo spíše průměrné. Ale i přesto se skupina zapsala do dějin svou kombinací psychedelické, folkrockové a rythm&bluesové hudby, a to především v šedesátých letech na prvních třech albech.
Je dobře, že Arthur Lee na své první sólové desce nepokračoval v jejich duchu a neopakoval tak osvědčené postupy -doba vyžadovala změny a sedmdesátá léta byla léta hardrocková. Ale škoda, že Vindicator i přes své nesporné kvality zůstal takovým zapomenutým klenotem v archivu.

Pro doplnění informací je třeba říci, že Arthur Lee zemřel 3. srpna 2006 na akutní myeloidní leukémii ve věku 61. let. Na finanční podporu léčby této choroby byl 23. června roku 2006 uspořádán v Beacon Theather v New Yorku benefiční koncert, na němž se představil i Leeův dlouholetý fanoušek Robert Plant. Ale peníze už nemohly pomoci - Arthur Lee zemřel v Memphiské nemocnici s manželkou Dianou po boku.


Robert Plant : Colours of A Shade

9. listopadu 2011 v 9:19 | Robka |  90. léta
Už hodně dlouho trvá tradice mých středečních článků s písněmi Roberta Planta - někdy už mám pocit, že tady za chvíli nebudu mít co dát, ale pokaždé se odněkud vynoří několik zajímavých písní, které jsme tady ještě neměli. Pro dnešek si tedy dáme něco z alba Fate of Nations.
Devadesátá léta, ze kterých pochází, byla doba přející experimentům - Robert Plant se ale na svém sedmém sólovém albu naopak přiklonil k akustickému zvuku a lidovým nástrojům. Byl zřejmě zase zpět ve fázi kořenů a tak se obrátil k mystice šedesátých let a kapelám, jako byli Fairport Convention a z těchto ingrediencí namíchal jedno ze svých nejkřehčích a nejmelodičtějších alb, které do té doby vydal.
Na albu se objevila řada hostujících hudebníků, jako byl třeba Nigel Eaton, hráč na niněru v písni Come Into My Life a I Believe. Ten také absolvoval s Robertem Plantem a Jimmy Pagem o rok později turné k albu No Quarter, na kterém hrál na niněru v písni Nobody's Fault But Mine. Dalším takovým neobvyklým hostem byl houslový virtuoz Nigel Kennedy, arizonský kytarista česko-německého původu Rainer Ptacek (jeho kytara se objevila na reeditovaném vydání alba v bonusech), Richard Thompson, kytarista a zakládající člen Fairport Convention a kupříkladu i irská zpěvačka Marie Brennan, doprovázející Roberta ve skladbě Come Into my Life. Počet hostujících hudebníků byl opravdu rekordní a i to může albu Fate of Nations zajistit jedno "nej" do sbírky.
My si dneska dáme jeden z bonusů - Colours of A Shade. Je to pěkná, zasněná akustická záležitost s nádhernou melodií kytary, perfektní atmosférou - prostě krásná skladba. Přiznám se, že mám celé album Fate of Nations moc ráda od prvního poslechu a čím déle ho mám a čím déle ho poslouchám, tím ho mám radši. Jediná výtka, kterou bych k němu měla, směřuje k obalu - je to asi nejméně povedený obal alba Roberta Planta vůbec. Vyjadřuje, tak jako obsah textů písní, celkovou ekologickou orientaci a protiválečné nálady alba, ale připadá mi, že mohl být trochu propracovanější. Ale to jen maličkost - hudba tento malý nedostatek bohatě vyváží. Tak hezký poslech.

Čtyřicet let Čtvrtého alba Led Zeppelin

8. listopadu 2011 v 0:01 | Robka |  Led Zeppelin Info
Zdá se to až neuvěřitelné, ale je to tak: dnes, 8. listopadu 2011, slaví své čtyřicátiny jedno z nejlepších rockových alb historie. Říká se mu různě: Zoso, Bezejmenné, Čtyři symboly nebo jednoduše Čtvrté album. Dnes už je to celkem jedno - protože všichni o existenci tohoto alba víme a i ti největší hudební analfabeti slyšeli aspoň jednou v životě Schody do nebe, nejznámější a díky rádiu i nej(o)hranější píseň Zeppelinů. Ale v době, kdy album vycházelo, nebyl nápad vydat album bez názvu společností Atlantic vnímán jako příznivý a dokonce se mluvilo o profesinální sebevraždě.

Led Zeppelin byli kapelou, která si zakládala na své hudbě a byla přesvědčena o tom, že je dobrá - nakonec nadšené davy fanoušků na koncertech to dotvrzovaly. Bohužel o tomtéž nebyla přesvědčena i kritika a když v roce 1970 vyšlo Zeppelinům třetí album, které bylo převážně akusticky zaměřené, stalo se kořistí kritikychtivých redaktorů hudebních časopisů. Ti nestrávili jeho progresivní zaměření a nakonec - problém s ním měli i někteří méně odvážní a konzervativnější fanoušci. Čtvrté album Zeppelinů mělo být tedy zdrcující odpovědí na tyto kritické hlasy. Jimmy Page razil heslo: "Ať za nás mluví hudba samotná" a pod jeho vlivem se kapela rozhodla, že na albu nebudou žádné identifikační znaky, které by signalizovaly, že jde o album Led Zeppelin.

Zeppelini nebyli první hudebníci, které napadlo vydat album bez názvu. V roce 1970 vydali "Untitled" album američtí Byrds a o dva roky předtím se o to pokusili The Beatles - jejich Bílé album obsahovalo pouze plastický nápis "The Beatles", uvnitř byly fotografie členů a seznam písní. V roce 1968 a 1969 vydal John Lennon dvě experimentální alba s Yoko Ono - na přední straně nebylo napsáno nic a vzadu jen minimum informací. První sólový pokus Paula McCartneyho z roku 1970 obsahoval pouze jméno autora na zadní straně.

To všechno byli ovšem muzikanti, kteří se pohybovali na hudební scéně o mnoho let déle, než Led Zeppelin. Beatles trvalo pět let a deset alb, než se mohli obejít bez názvu - Led Zeppelin to trvalo necelé tři roky a tři alba. Dokazuje to, jakou rychlost nabral vývoj zábavního průmyslu a určitě to dokazuje i sebevědomí Zeppelinů, kteří věřili v to, že jejich hudba se bude prodávat sama. Ukázalo se, že oprávněně.

Led Zeppelin: I Can't Quit You Baby

6. listopadu 2011 v 9:40 | Robka |  Led Zeppelin videa
Mrknem se zas po nějaké době na staré dobré Zeppeliny - tento měsíc bude hned několik příležitostí ke vzpomínce na ně - ale dnes to bude čistě jen pro radost z muziky.
Led Zeppelin jsou pro mě jednou z mála kapel, která se neproslavila jen pár hity a nepotřebovala reklamu k tomu, aby byla zbožňovaná. Tajemství jejich úspěchu se přisuzuje jakési smlouvě s temnými silami, což se při pohledu na ně může zdát pravděpodobné. Ale je to jen pohádka - tajemství jejich úspěchu je v kombinaci hudebních znalostí, hráčského umění, sexappealu a především nadšení pro společnou věc. To je to, proč Led Zeppelin neztrácí ani po letech své kouzlo. Je z nich vždycky cítit, že jsou rádi spolu - a že opravdu hrají spolu a ne jen vedle sebe. Když Robert s Jimmym skloní během koncertu hlavy k sobě, není to jen gesto pro fanoušky, vyplývá to prostě z hudby a je to naprosto přirozené. Stejně zajímavé je sledovat zadní voj - Jonesyho a Bonza ve vzájemné souhře. Prostě - kdykoli se budete dívat na jakékoli video Led Zeppelin, vždycky z něj vycítíte zaujetí, radost a elektrizující napětí. A naopak v nich nikdy nenajdete vulgaritu a obscénnost - i když se kapela proslavila svými úlety a pověstí ne zrovna vzorných hošánků, jejich hudby se to nikdy nedotklo. A to se cení.

Rockové ikony pomáhají dospívajícím, kteří onemocněli rakovinou

5. listopadu 2011 v 9:42 | Robka |  Info
Legendární rockeři Roger Daltrey a Pete Townshend z The Who tvrdí, že za velkou část svého úspěchu vděčí mladým lidem. Proto se rozhodli přispět dospívajícím a mladým dospělým pacientům s rakovinou tím, že podpoří speciální program, který jim bude pomáhat v boji s touto zákeřnou chorobou v nemocnici UCLA Medical Center v Los Angeles.

Nový program v USA naváže na předchozí úspěšný charitní projekt Teenage Cancer Trust, který v Londýně vznikl v roce 1997 a vybudoval k dnešnímu dni už 19 jednotek intenzivní péče o mladé lidi s rakovinou.

Celá myšlenka pomoci vznikla z přesvědčení, že teenageři a mladí dospělí lidé by měli dostávat kromě adekvátní léčby nemoci i možnost sdílení a emoční podpory mezi sebou navzájem. Často bývali pro nedostatek míst umisťováni na dětská oddělení, či mezi starší pacienty, což mělo nepříznivý vliv hlavně na psychický stav těchto mladých pacientů. Měli by mít možnost nadále žít normální společenský život, vyrovnávat se s následky náročné léčby a dlouhodobým pobytem v nemocnici. Právě v tom jim pomáhají speciálně navržené jednotky, ve kterých jsou mladí lidé léčeni společně a kromě soukromí v nemocničních pokojích mají k dispozici i společné obývací prostory, ve kterých se mohou scházet a poskytovat si navzájem podporu.

Robert Plant byl těsně spojen s projektem ve Velké Británii a nyní také poskytl pomoc novému programu UCLA. Vyjádřil přesvědčení, že v USA bude mít úspěch a že pomůže mnoha mladým, bojujícím se zákeřnou rakovinou. Výsledky péče, které jsou viditelné v centrech ve Velké Británii, jsou velmi pozitivní a významně zlepšují život nemocných.

Dnes, 5. listopadu 2011, vystoupí Robert Plant s Band of Joy na soukromém večeru Rock for Teens. Spolu s ním vystoupí také Roger Daltrey, který je dlouholetým patronem Teenage Cancer Trust a také David Grohl(Foo Fighters) a další speciální hosté. Výtěžek celé akce půjde samozřejmě na podporu programu UCLA. Roger Daltrey kromě toho projektu věnuje část peněz z každé prodané vstupenky ze svého turné "Tommy" v Kanadě a USA.