Prosinec 2011

Hurá, je tu Silvestr!

31. prosince 2011 v 17:15 | Robka |  Píšu vám
Kdo mě trochu zná, ví, že to zvolání v nadpisu je trochu nadnesené - nemám ráda bujaré oslavy posledního dne v roce. To nařízené a povinné veselí, bouchání šampusu, opilecké žvásty, přihlouplý televizní program, stále stejné vtípky. Co slavit? To, že budeme zase o rok starší? A nebo to, co nás čeká v tom dalším roce? Přiznávám, že jsem trochu skeptik - nedívám se s přílišnou radostí do budoucnosti vládou nám malované - hlavně se tedy netěším na ty nepopulární změny v zákoníku práce. Neplacené přesčasy (tedy, ne že by byly doteď placené, ale člověk si mohl alespoň vybrat náhradní volno), žádné příplatky za noční (copak ve sněmovně, tam se to krásně chrupe i ve dne) a vůbec samá pozitiva a sociální jistoty. No nic, necháme se překvapit a koncem toho příštího roku si povíme, jak to všechno dopadlo.
Jinak - tento čas bych využila k bilancování tohoto roku - jaký byl a co přinesl mě osobně. Můžu říct, že to byl rok velice proměnlivý a ukazoval mi střídavě svou vlídnou i smutnou tvář. Co se týče hudby, byl to pro mě rok slibný a plný krásných zážitků - v únoru jsem byla na koncertě Steva Lukathera v klubu Parník (i s Jirkou jsme takto oslavili mé narozeniny), pak jsme prožili čtyři nezapomenutelné dny na festivalu Colours of Ostrava, hned pár dní na to jsem se pustila do Varšavy za Robertem, jehož fantastický koncert mi dal zapomenout na všechny strázně tohoto světa. Pak v listopadu návštěva Prahy a skvělého koncertu Justina Adamse a Juldeha Camary (jsou to borci!!!). Samozřejmě jsem taky objevila pár krásných hudebních alb - posledním mým objevem je nové album od Tinariwen, kteří nezklamali a připravili opravdu svěží hudební nálož všem posluchačům, kteří se rádi pohybují v jiných dimenzích a nemají rádi kvalt a takovou tu 'západní' dravost.
Odvrácenou stranou tohoto roku budou úmrtí - a nejen v mé rodině, ale i v mém blízkém okolí. V dubnu mi zemřel bratr, kterému by bylo letos 5. října teprve pětatřicet - shodou okolností se narodil stejný den jako náš zesnulý exprezident Václav Havel, jehož smrt mě také zasáhla. Pak to pokračovalo ... v červenci mé spolupracovnici zemřel bývalý partner, také velmi mladý člověk. V práci nás opustilo několik lidí, které jsem měla ráda - zemřela mi jedna z mých "babiček", svérázná paní, které bylo devadesát let a se kterou jsem si vždycky velmi rozuměla - právě pro tu její svéráznost a originalitu. Vím, že devadesát let je krásný věk - ale bylo mi líto, že se moc dlouho trápila, než došla k tomu svému vytouženému konci. Nebudu tady vypisovat všechny - má práce už obnáší i tyhle smutné záležitosti a nakonec, smrt patří k životu. Pokud je člověk naplněný a dožije se ve zdraví pěkného věku, je to požehnání. Horší je, když člověk dobrovolně opustí tento svět, protože je nešťastný a nikdo mu v jeho trápení nepomůže.
I takový je ale život a my se s tím musíme umět vyrovnávat. Co tě nezabije, to tě posílí, říká se. A je to pravdivé rčení. Tak přeji vám všem, aby jste se uměli vyrovnat se vším, co vám život přinese - nejen s tím dobrým (to jde samo), ale i s tím horším. Aby ten příští rok byl pro vás a vaše rodiny příznivý - nezapomeňte, pokud nejde o život, jde o ...víte co. A taky vám přeju pevné nervy, hodně zdraví a kapku štěstí. A co nejvíc krásných a nezapomenutelných hudebních zážitků. To vše vám ze srdce přeje Robka.

Charitativní koncert z Kidderminsteru

28. prosince 2011 v 19:39 | Robka |  80. léta
Narazila jsem na záznam z předvánočního koncertu Roberta Planta z roku 1989, který se konal v obchodním centru v Kidderminsteru, tedy v městě, ve kterém vyrůstal a chodil do školy. Docela se mi to hodí - ne ani tak proto, že koncert byl charitativní, ale z toho důvodu, co na něm zaznělo za skladby. Schválně zkuste uhodnout všechny... přiznám se, že to pro mě byl docela oříšek. To, že jsem nepoznala tu druhou, to by se ještě dalo pochopit, ale já tápala nad původním autorem první písně! I když je to tedy hodně známá a ohraná věc. Nakonec jsem na to přišla. Docela se divím, že tu odrhovačku zpíval.
Tak zkuste hádat, já tady později samozřejmě zveřejním celý playlist, pro kontrolu. Moc se s tím neštve, ale sluší mu to, což?

Jak dopadly Vánoce

27. prosince 2011 v 18:56 | Robka |  Píšu vám
Tak... a pro mnohé nejkrásnější období roku je za námi - no, podle toho, jak se na Vánoce díváte. Pokud jste dítětem, tak se nejspíš těšíte na tu krásnou pohádku o Ježíškovi, co nosí dárky. Později se těšíte už jen na ty dárky. Ještě později se daleko víc těšíte na to, jakou radost uděláte druhým. A nakonec přijde doba, kdy byste Vánoce nejradši zaspali, protože na všechno pěkné zůstaly jen vzpomínky.
U nás doma už není žádné dítě, které by s tlukoucím srdcem čekalo na splnění svých přání. Na kouzelný zvoneček, který ohlásí příchod Ježíška. A přitom to není tak dávno, co mu moje děti psaly začátkem prosince dopis a pak ho pověsily na balkóně na šňůru. Ježíšek si ho během noci vzal a pak se už jen čekalo, co se vyplní. Většinou to byla skromná přání - nikdy jsme neměli peněz nazbyt, takže náš Ježíšek se tomu musel přizpůsobit. Ale vždycky udělal radost.
Teď už pár let na překvapení moc nehrajeme. Pod stromkem se objeví pro každého jen pár drobností, které si sami vybereme a koupíme společně. Naše dárky jsou jen symbolické - vlastně by to tak mělo být. Aspoň nemáme problém si zapamatovat, co jsme dostali.
Letos jsem dostala od Jirky knížku : Led Zeppelin - když po Zemi kráčeli obři. A od mámy kabelku. My s Jirkou jsme si nadělili kulturní zážitky - koncert Rise Against, o kterém neví doma nikdo, kromě nás dvou a Lucie. A pak Colours. Máti už si tak zvykla, že chodíme každý rok, že to kupodivu ani nijak nekomentovala. Jen si udělala kolečko na čele. Ona nepochopí, jak nás "tohle" může bavit.
A Colours mi nadělili skvělý dárek. Tak krásný, že jsem výskala radostí jako malá. Přijedou totiž Tamikrest, mladší bráškové Tinariwen. Moje milovaná pouštní hudba, kapela, která vydala skvělé album Adagh. Měla jsem z nich radost, ještě větší, než z Björk.
Tamikrest - Elhoriya
Dalším našim společným dárkem byl nedávný výlet do Prahy. Jsem ráda, že Jirka je vychovaný tak, že to nebere jako samozřejmost.
Našim jsem koupila každému jednu drobnost a dohromady oběma achátovou lampu. Když ji táta uviděl, tak hádal, že je to mraveniště. To mě rozesmálo. Ona ta lampička je vlastně kámen s dírou na svíčku. Z jedné strany je vyhlazená a krásně zbarvená a když se ta svíčka zapálí, tak ten kámen svítí jemným světlem. Navíc má léčivé účinky. Myslím, že oba potřebují pročistit vzduch.
Letos jsme byli poprvé o Vánocích "celá" rodina na hřbitově. Překvapilo mě, kolik lidí si o Štědrém dnu vzpomene na své blízké zemřelé. Zapálili jsme svíčky bratrovi, což byl jediný dárek, který jsme mu mohli dát. Do poslední chvíle jsem chtěla něco koupit i jemu a pak jsem si uvědomila malichernost svého počínání. I tak byl celý večer s námi, aspoň v myšlenkách.
Pro mě byl největší dárek to, že jsme to celé zvládli. I přes pochmurnou náladu letošních Vánoc jsme se snažili všichni o aspoň trochu té pohody - nepohádali jsme se, tak jako by tomu bylo jindy. Nikdo nikomu nic nevyčítal. Asi jsme si všichni uvědomovali, jak jsou ty naše spory malicherné.
Teď už tedy nastávají všední dny - ale mě přece jen čekají ještě jedny Vánoce. Přijede Lucie se svým přítelem, takže si zopakujeme společně Štědrý den ještě s nimi. Těším se, protože to jsou pro mě první svátky, co jsem trávila bez ní - takže i v tom bylo všechno jiné. A taky jsem zvědavá, co bude říkat na můj dárek pro ni - to je překvapení.
Nakonec pro odlehčení ještě jednu sváteční příhodu našeho kocoura:
Miluje vánoční stromeček a lamety - to je to svítivé a třpytivé dlouhé cosi, co se dává na větve. Nevím, proč je tam pořád dávám, když vím, že kocoura neskutečně lákají. Snažím se ho ke stromku nepouštět, ale umí si otevřít sám dveře a je mrštný jak veverka. Na první svátek jsme se s Jirkou dívali na televizi a kocourek se nenápadně kradl ke stromečku. Dostalo se mu ode mě důrazného varování, že nesmí, tak si sedl opodál a dělal, jako že ho stromek vůbec nezajímá. Mě vždycky dostane ta jeho mazanost - seděl si a koukal stranou. Jen co jsem ho pustila z dohledu a spokojeně uvelebená na sedačce se dívala na film, slyším nějaké divné šustění. A co nevidím - kocour sedí pod stromkem, z huby mu čouhají dvě dlouhé červené lamety a visí mu přes hlavu, jako by chtěl tomu stromku konkurovat. Jednu lametu se mu povedlo sežrat a samozřejmě později vyzvracet - a kam myslíte? Ke mě do postele - byla sežvýkaná na cucky. Prostě jsem mu to překazila, tak se mi musel pomstít, kočičák jeden.

Prostě vánočka

22. prosince 2011 v 21:35 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Vánočka - to je prostě tradice. Bez ní by svátky nebyly. Ale teď nemluvím o nějaké pofiderní vánojdě z Lídlu za 29,90, ale o domácí, poctivé, ručně vypracované a upletené vánočce. Takovou kdysi dělala moje babička - a nejen vánočku, ale i koblihy, Honzovy buchty, lívance s domácí marmeládou a strouhaným tvarohem, mňam. A já seděla u stolu v kuchyni, pozorovala její hbité ruce a ptala se: "Babí a jak se to dělá? Řekneš mi recept?" A babička jen odpověděla: "To já už mám v oku."
Já tedy mistrovství své babičky ještě nedosáhla a proto potřebuji kuchařku. Ale odvážím se trochu experimentovat, takže jsem si recept na vánočku vylepšila jedním žloutkem navíc, hromadou mandlí(které v receptu nebyly), strouhanou citronovou kůrou a vanilkovým cukrem.
Takže - vzala jsem nejprve polohrubou mouku, 700 gramů nasypala do mísy a přidala dvě špetky soli. Pak jsem k tomu navážila 80 gramů moučkového cukru, zmíněný vanilkový cukr a ostrouhala jsem kůru z jednoho citronu (ovšem předem pořádně vydrhnutého v horké vodě). Přidala jsem tři žloutky, sáček rozinek (propláchnutý vodou), 160 gramů rozpuštěného vlažného másla (prosím másla, žádná hera, nebo podobná svinstva).
No a pak byl třeba udělat kvásek. Dneska už dávno neplatí to známé - vraž do toho kvasnic za padesát haléřů, takže se musíme spokojit s kostkou droždí, které váží 42 g a dá se koupit v kterémkoli obchodě za círka 3 koruny. Kvasnice (celá kostka) se rozmíchají na kašičku v hrnku s 20 gramy moučkového cukru a 50 gramy polohrubé mouky. Pak se přileje troška vlažného (pozor, ne horkého, protože to byste ty mršky zabili) mléka. Hrnek se přikryje čistou utěrkou a dá se někam na teplo.
Připomnělo mi to pohádku o Hrnečku vař, protože přesně tak se ten hrnek choval. Kvásek z něj užuž utíkal na stůl a ze stolu by pak běžel kdovíkam. To mi připomnělo, že moje máma vždycky při pohledu na babičku říkala: "Jak to děláš? Mně to nekyne!" Nechápu. Mně to kyne.


Page & Plant - Calling To You

21. prosince 2011 v 21:05 | Robka |  Robert Plant & Jimmy Page
Zdravím vás poslední středu před Vánoci. Nejprve bych se měla omluvit za malou aktivitu - znáte to, svátky na krku, chodím do práce - jsem prostě utahaná víc, než je zdrávo. Ale pravidelný středeční speciál si nemohu nechat ujít.
Dneska jsem si nachystala jednu písničku z alba Fate of Nations naživo v podání Roberta a Jimmyho z roku 1995. Bude to úvodní Calling To You, pěkně proložená záběry z Marrakéše a v závěru okořeněná úryvky doorsovské Break On Through a zeppelinovské Dazed and Confused. Jinak druhý kytarista je Porl Thompson, na bicí hraje se svým nezměrným optimismem Michael Lee a Charlie Jones v pozadí drží basu. A samozřejmě je přizván egyptský orchestr, včetně Hossama Ramzyho. Hezký poslech.

Vánoční pohromy

19. prosince 2011 v 14:19 | Robka |  Píšu vám
Neklamným znakem, že předvánoční šílenství se dotklo i mě, jsou různé úrazy a pohromy. Díky mé roztržité povaze se mi povede každoročně něco "vymamlasit" - například loni jsem rozbila půllitr rumu při cestě z nenáviděného obchodního řetězce a vyrobila tak v tašce nejen hromádku voňavých střepů, ale také "opilý chléb". Předloni jsem při úklidu rozlila kbelík vody v obýváku a ohrozila tak nejen sousedy pode mnou, ale též fungování všech elektrických přístrojů. Taky se mi povedlo rozbít krabici s cukrovím, pořezat se na ruce při ořezávaní stromu do stojanu, špatně upevnit strom ve stojanu, takže se kompletně nazdobený zřítil na zem, vyrobit si perfektní spáleninu při pečení vánočky, opařit si ruku - místo zalití čaje jsem si jednou takhle polila vlastní levačku. Krom toho mám v živé paměti případ, kdy můj tehdy tak tříletý syn shodil stromek, na kterém byly skleněné baňky. Při mé smůle (jinak se tomu říká blbost) jsem to uklízela naboso - no a hádejte, jak to dopadlo. To by člověk nevěřil, jak se ty střepy z baněk dovedou zapíchnout hluboko.
Takže jistě chápete, že tuto každoroční tradici musím dodržet i letos. To jsem si dnes vzala pěkně volno a že budu jako dělat nějaký malý předvánoční úklid. Začala jsem brzo ráno v dětském pokoji, kde to ovšem vypadá jak po výbuchu - takže jsem z gruntu vytahala veškeré staré papíry, co se válely na stole, pod stolem a za postelí, pak jsem to pěkně vytřela a převlíkla peřiny. No a ještě okno - to zůstalo poslední neumyté. Co na tom, že je venku zima - oblíkla jsem si přes noční košili (zásadně uklízím po ránu v noční košili) mikinu a na nohy ponožky a jala se drhnout okno. Pěkně jsem si k tomu pustila muziku a libovala si, jak mi to jde hezky od ruky. Kyblík s vodou pak postavila na podlahu a šla si pro utěrku a okenu na vyleštění skel. No a zabraná do toho leštění a do poslechu písničky jsem se zasnila a jak jsem chtěla skočit z židle dolů, že jako přejdu na další sklo, tak jsem skočila přímo do toho kyblíku plného vody. Příšerně jsem se lekla (protože už jsem zapomněla, že tam ten kyblík je) a ještě jsem do něj pěkně nohou žduchla, takže jsem ho celý vylila na podlahu. A už to všechno plavalo.... ještě, že tam není koberec, jen takový malý a ten se právě suší na topení. No - zabralo mi to dost času, než jsem tu potopu zvládla. A stačila jsem si přitom všimnout, že mám na noze parádní odřeninu. To nám ty Vánoce pěkně začínají - jako každý rok ( a to ještě není všem dnům konec). A co vy? Taky máte svátky spojené s nějakými podobnými pohromami?
P. S. : Před chvílí jsem se na facebooku Colours dočetla, že nebude Robert Plant.:-( Prý nejede turné - no, to taky víme, ale kvůli nám by třeba mohl přijet jen tak... Teď jsem ještě radši, že jsem se na něj do té Varšavy vypravila. Jo a jestli se vám zdá, že tato informace s článkem nijak nesouvisí, tak nejste sami. To jsem prostě celá já...
Království za Ramble On!!!

Björk na Colours 2012 a její Biophilia

18. prosince 2011 v 9:49 | Robka |  Alba
Asi neexistuje na světě člověk, který by nikdy neslyšel o Björk. Šestačtyřicetiletá Islanďanka se stala od devadesátých let pojmem na světové popové scéně a její rozježený, neučesaný, místy něžně dětský až nadpozemsky znějící hlas si za ta léta našel hromadu věrných, kteří za ním jdou jako žíznící za pramenem vody. Právě v letošním roce tato paní hudebnice a zpěvačka vydává ohromující a v dějinách hudby nevídaný projekt s názvem Biophilia, se kterým se představí také v létě na festivalu Colours of Ostrava. A my budeme u toho! To snad stojí za to, abych dnešní poslední adventní článek věnovala právě jí.
Björk se narodila 21. listopadu 1965 v islandském Reykjaviku. Vlastním jménem Björk Guomundsdóttir vyrůstala v hippie komunitě. V jedenácti letech už natáčí album. Půlhodinová nahrávka, která nesla prosté jméno mladičké protagonistky, čítala deset skladeb - v islandštině přezpívaných coverů popových a rockových hitů, například Your Kiss Is Sweet od Stevieho Wondera či Fool On The Hill od Beatles. Dnes tato nahrávka budí spíš úsměv - nevyzrálý zpěv jedenáctileté dívenky si poslechne opravdu jen málokdo - snad zarytý islandský fanoušek. Ale abychom byli přesní a spravedliví, na rodném Islandu tato prvotina získala platinové ocenění.
Opravdový debut Björk přišel až o šestnáct let později, v roce 1993. Měl prostý název - Debut. Z jeho obalu zhlížela na svět černovlasá dívka s rukama sepjatýma před obličejem a se strachem a pokorou v tmavých očích. Debut sklidil úspěch v odborných vodách - odnesl si dvě BRIT Awards a nominaci na cenu Grammy za nejlepší video Human Behaviour. Ale nejen v odborných kruzích, i u posluchačů se Björk si s tímto albem dobře zapsala a její emocionální projev si našel cestičku k srdcím posluchačů.
Nebudeme zde procházet celou její kariérou a postupnou proměnou její hudby se všemi vlivy, které vstřebávala. Snad ještě zmíním nejrychleji prodané album Vespertine z roku 2001 s komorními orchestry, inuitskými sbory, mikrobeaty a osobní tematikou, která představovala ženu v její přirozenosti a kráse. A teď se vrhneme rovnýma nohama do současnosti - poslouchejte, Biophilia přichází!
Crystalline
***

Vzdejte se pocitu, že hudba je něco jednoduchého, co slouží jen jako kulisa k jakékoli činnosti. Pokud budete chtít uchopit zázračný svět Biophilie, budete mu muset věnovat mnoho hodin a ani potom není jisté, že se vám to povede. Vše je tak zvláštní, až nadpozemsky čisté - okořeněné křehce krásným projevem, který dokáže být snivý, ledově chladný i lidsky vřelý, všechno v jednom. Ale víte, ono je to všechno jinak. Krása Biophilie spočívá v tom, že každý člověk ji vnímá jinak a každý další poslech v něm probouzí jiné představy. A to asi mělo být původním záměrem tohoto díla. Biophilie byla určena k tomu, aby lidem poskytla půdu k tvoření a hravosti, aby si z jejích skladeb vytvořili své vlastní světy. Světy, které jsou velkolepé, úžasné a probudí v našich myslích nikdy neobjevené. Které se protnou někde uprostřed Vesmíru na tajemné křižovatce. Přesně to vzbuzuje svou uhrančivostí Biophilia. Krásné je na ní především to, že je tak jiná - tak jako každý z nás. A proto také na každého z nás bude album působit jinak a my si budeme moci sdělovat tyto dojmy. Nejlépe po koncertě Björk - počítám, že to bude neuvěřitelný zážitek, když ve vyhaslých Vysokých pecích bude znít její uhrančivý hlas. Těším se a děkuji organizátorům!!!


Moon
***
album na Wikipedii, tamtéž i zdroj obrázku.

Zase jedna hádanka

14. prosince 2011 v 22:51 | Robka |  Pro zajímavost
Myslím, že bych mohla zase trochu oprášit rubriku Pro zajímavost a dát sem nějakou hádanku. Tentokrát se bude týkat písničky, kterou jste tady mohli už slyšet naživo. Nemusím ani připomínat, že se jedná o píseň, která pochází z tvorby Roberta Planta - napovím, že je z alba Manic Nirvana. Pokud se vám tedy chce, tak vyzkoušejte své znalosti, nebo štěstí. A abych ještě upřesnila, výsledný název skladby si dáte dohromady po zodpovězení otázek - budou ho tvořit ta správná písmenka. Mnoho štěstí a hezký poslech.
1. Jak se jmenuje album, které vydal Robert Plant v roce 1990 ?
L - Manic Nirvana
S - Fate of Nations
D - Now And Zen

2. Jak se jmenovala společnost, u které Robert Plant vydal svůj první singl? Podotýkám, že to bylo v roce 1966.
A - Atlantic
R - Atco
I - CBS Records

3. Jak se jmenoval první singlový hit sólové kariéry Roberta Planta?
N - Our Song
A - Big Log
E - In The Moods

4. Se kterým kytaristou Robert Plant nespolupracoval?
R - s Paulem Stanleyem
C - s Dougem Boylem
D - s Oliverem Jonesem

5. Mohl se Robert Plant potkat s Sonny Boy Williamsonem?
S - Ano
I - Ne

6. Poslední album Band of Joy obsahuje převážně coververze. Ale přece je na něm jeden song, který pochází od Roberta Planta a Buddyho Millera. Který to je?
A - House of Cards
E- Satan Your Kingdom Must Come Down
D - Central-Two-O-Nines

7. Jak se jmenuje dlouholetý spolupracovník Roberta, baskytarista, který se stal manželem jeho dcery Carmen?
A - Charlie Jones
B - Oliver Jones
C- John Paul Jones

8. Jak se jmenovala kapela, kterou Robert Plant založil v roce 1999 po rozchodu s Jimmym Pagem? Fungovala od léta 1999 do léta 2000 a proto se jí taky někdy říká "prázdninová".
M - The Honeydrippers
N - Priory of Brion
O - Band of Joy

9. V kterém roce se Robert Plant objevil na Festivalu v poušti v Mali?
C - 2003
D - 1999
E- - 2011

10. Kolik let už uplynulo letos v prosinci od posledního vystoupení Led Zeppelin (s Jasonem Bonhamem za bicími)?
L - 5
E - 4
A - 6

Výsledek si přehrajte zde.

Roztomilá perníková chaloupka

11. prosince 2011 v 20:59 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Už třetí víkend si hraju se zdobením perníkových výtvorů. Včera jsem dokončila práci na jedné moc roztomilé chaloupce, která našla nový domov u mých rodičů, jednom maličkém domečku, jež zdobí můj okenní parapet v obýváku a taky nějakých kouscích, rovněž určených jako dárky. Tak se zase budu chlubit - vím, že se to nedělá...ale je to už snad naposledy, tak to se mnou vydržte.
***
jako z cukru...
***
připravena k transportu...
***
***
Je to u nás jako v cukrárně.

The Doors - The Doors

11. prosince 2011 v 9:44 | Robka |  Alba
Dnes se ohlédneme za prvním albem skupiny The Doors, jejich stejnojmenným veleúspěšným debutem. Je to album, které zůstane nesmrtelné a jeho skladby si budou rockoví fanoušci přehrávat i za několik dalších desetiletí - poetická, mystická, melodická a zároveň drogami nasáklá atmosféra stále láká k poslechu.

Vyšlo 4. ledna 1967 u společnosti Elektra a producentem Jacem Holzmanem bylo popsáno jako: "Nejlepší rockové LP, co jste kdy slyšeli. Dobře informovaní propagátoři nových směrů a znalci, kteří měli tu čest si je poslechnout, sdílejí mé nadšení. Podpořte The Doors. Mají ten nejdůležitější sound v americké hudbě." A podpory se prvotině dostalo vskutku obrovské - osvětlený billboard na Sunset Strip propagoval hudební album poprvé v historii.

Jako první singl si Elektra vybrala Break on Through. V žebříčcích však píseň obsadila pouze 106. příčku. Jako druhý singl zvolil Holzman Light My Fire, jenže původní verze měla přes sedm minut a byla tedy pro vysílání rádiových stanic příliš dlouhá. Prošla úpravou a po několika měsících, kdy rotovala v rádiích po celé zemi, se stala číslem jedna. Když se to dozvěděl Morrison, jeho odpověď byla: "A proč to trvalo tak dlouho?"

Inspiraci pro psaní svých písní Jim čerpal z mnoha zdrojů - aktuálních událostí, knih a filmů. Například Soul Kitchen je údajně o restauraci ve Venice, kam chodil na žebírka s fazolemi a kukuřičným chlebem za pětaosmdesát centů. Oproti tomu End of the Night vznikla poté, co Jim přečetl Cestu do hlubin noci od Luise-Ferdinanda Célina.
Písně často vznikaly přímo na pódiu ve Whisky. Jedním z příkladů je třeba text k The End. Ten je o konci Jimova vztahu se středoškolačkou Mary Werbelowou, se kterou to táhnul během studií na Floridské śtátní univerzitě. Mary se ovšem pak odstěhovala do vlastního bytu v L. A. a začala dělat Go Go tanečnici v jednom z tamních klubů, což Jima vyděsilo. A tak se rozešli.

The End prodělala drastickou úpravu jednoho večera roku 1966, kdy The Doors hráli ve Whisky a Jim se nedostavil. Ray tedy zpíval hlavní vokály a pak spolu s Densmorem zašli do motelu Tropicana hledat Jima. Ten si zrovna toho večera vzal velké množství LSD - prý deset tisíc mikráků, jak řekl (průměrná dávka je nejvíc 500 mikrogramů). Nicméně se Rayovi a Johnovi povedlo Jima dovést do Whisky a Jim zpíval. Přidal do The End střední mluvenou část, kterou kapela předtím nikdy neslyšela:
"Vrah procitl před úsvitem.
Natáhl si boty. Nasadil tvář z prastaré obrazárny a kráčel halou.
Vešel do pokoje, kde žila jeho sestra a pak vykonal návštěvu u svého bratra.
A pak kráčel dál halou.
Došel ke dveřím a nahlédl dovnitř.
'Otče?' 'Co chceš synu?' 'Chci tě zabít.'
'Matko?' 'Tebe chci vopíchat!'

Byla to jasná narážka na Jimovy rodiče. Je to Oidipus a vypráví příběh svého vlastního otce a matky s celým oidipovsko-freudovským pojetím. Bylo to v době, kdy se v uměleckých a literárních kruzích začal rozebírat freudovský Oidipův komplex. Jim o tomhle populárním tématu mluvil, vztáhl ho na svůj vlastní život a přenesl do textu písně The End.
Ovšem na majitele klubu Whisky to dojem neudělalo. Začal na Jima křičet, aby okamžitě vypadli a neopovažovali se tam znovu ukázat.
Když se pak připravovala The End k nahrání na album, Jim odešel ze studia do katolického kostela Nejsvětější svátosti na Sunsetu. Tam si vzal "papírek", aby se dostal do lepší nálady. Pak se vrátil do studia a měl u sebe modlitební knížku, ze které vytrhával listy. Ve studiu byla skoro tma, osvětlovalo ho jen několik svící a světla z měřáků na nahrávacím zařízení. Jim se dostal do transu a několik hodin řval: "Zabij otce, píchej matku!"
Producent Paul Rotschild později řekl: "Bylo to totálně hypnotický. Všichni jsme měli pocit, že do studia právě vstoupila Múza a my jsme publikum."

Jim později tu samou noc, stále ještě pod vlivem drogy, vlezl do studia. Jakmile byl uvnitř, vzal hasicí přístroj a postříkal všechno vybavení. Než odešel, sundal si jednu botu a nechal ji na místě. Ráno druhého dne majitel studia uviděl tu spoušť, co tam Jim zanechal. Hned si všiml jeho boty a zavolal Jacu Holzmanovi. Ten pak škodu zaplatil. Naštěstí se nic nezničilo, bylo třeba jen všechno vybabení pořádně vysušit.

Jim ovšem chtěl, aby se také ostatní členové podíleli na psaní textů. V tom panovala u The Doors demokracie - Jim sám se nepovažoval za jediného schopného psát písně, hlavně tedy proto, že neuměl hrát na žádný nástroj. Uměl vymýšlet melodie a psát texty. Zpíval písně bez hudebního doprovodu a ostatní to dávali do kupy. Proto bylo první album The Doors kolektivním dílem, ne jen prací jednoho člověka.
Na jedné zkoušce Jim navrhl, aby si každý ze skupiny zkusil napsat píseň. Robby Krieger se toho chytil a vytvořil Light My Fire. Věděl, že to musí být něco hodně silného, co by mohlo konkurovat Jimovým věcem. Protože v té době měl rád "Play with Fire" od Stounů, rozhodl se, že jeho první píseň musí být o ohni.
Poté, co Robby zahrál Light My Fire na zkoušce, Densmore do ní přidal trochu latinských rytmů a Manzarek klávesové intro. Na pódiu se pak zrodila do podoby, jak ji známe z alba v její nezkrácené verzi.

Během nahrávání Light My Fire se stala Jimovi jedna příhoda. Zvukař Bruce Botnick si donesl do zvukařské kabiny televizi, aby mohl sledovat důležité sportovní utkání. Zatím Manzarek, Krieger a Densmore pracovali na skladbě. Jim tančil po studiu a najednou si všiml televizního přijímače. Vtrhl do kabiny k Botnickovi, svrhl televizi ze stolku a zařval: "V tomhle studiu nebude žádná zasraná televize - nikdy!"

Je jasné, že s Jimem nebyla snadná spolupráce - nikdy jste nevěděli, co v příštím okamžiku udělá. Ale byl to geniální autor. Už v okamžiku, kdy se toho osudného dne na sklonku léta roku 1965 potkal s Manzarkem na pláži ve Venice, měl v hlavě fantastický rockový koncert. Písně se líhly v Jimově hlavě podpořeny jeho citem pro hudbu, intonaci a poetiku, jeho sečtělostí a tíhnutí k beatnikům, jako byli třeba Norman Mailer, nebo Burroughs a také samozřejmě jeho náklonností k drogám, jakožto prostředku osvobození mysli. To je nakonec i hlavním tématem Jimovy oblíbené knihy od Aldouse Huxleye The Doors of Perception, z níž skupina převzala svůj název.

Co se týče dalších písní na prvním albu, za zmínku stojí Alabama song, která pochází od Bertolda Brechta a Kurta Weilla. Ray Manzarek desku s touto skladbou přinesl na zkoušku, všem se to líbilo a tak to nahráli. Na desku se dostala i původně Dixonova Back Door Man, kterou Robbie Krieger slyšel v podání Johna Hammonda Jr. a odtud přišel nápad zařadit ji sem
.
Obal na desku byl prostý a výstižný - fotografie všech čtyř členů, kterým vévodila zasněná a do stínu ponořená Jimova tvář. Obal se však Jimovi nelíbil, proto na dalším albu požadoval změnu - řekl doslova, aby tam dali cokoliv, třeba nějakou holku, nebo pampelišku, jen ne společnou fotku. Je docela zajímavé, že všechny obaly alb The Doors - právě kromě druhého Strange Days - jsou tvořeny společnou fotografií všech členů skupiny.
Ještě by se slušelo poznamenat, že album bylo nahráno ve studích Sunsed Recording Sound za pouhých devět dní během září 1966.

Mými favority, které na desce mám, jsou Break On Through (To The Other Side), Light my Fire, End Of The Night a The End. Především The End, protože její atmosféra mě vždycky dostane a já se najednou přenesu do studia, kde hoří svíce a jinak je tma a v pozadí slyším Jimův křik. Do toho zní jemné motivy Kriegerovy kytary a Rayových kláves a já se instinktivně krčím a zavírám oči, protože tohle se musí prožít. Ten příběh je fascinující dodneška.

Informace použity z knihy Jim Morrison od Jamese Henkeho.
Celé album s kompletním seznamem skladeb zde.

Papírové Vánoce

9. prosince 2011 v 21:11 | Robka |  Píšu vám
Tak jsem si konečně našla čas na sepsání nějakých svých sebraných plků a předvánočních myšlenek - mezi pečením ořechových pusinek a lineckého, mezi vkládáním pečicího papíru na jediný zbylý plech (na ostatních trůní perníky). Možná vás tyhle moje kecy budou nudit, protože podobnými články se to teď bude všude jen hemžit a já určitě nejsem Neruda, abych vás dokázala zaujmout vánočním fejetonem s břitkou sociální a politickou satirou. O co mi vlastně jde?
V prvé řadě jsem vám chtěla ukázat, že pořád ještě žiju. Vím, že poslední dobou to na těchto stránkách vypadá, jako že se nic neděje - ale víte, co je zajímavé? Že úměrně s ubývajícími články stoupá návštěvnost. To je opravdu vysvětlitelné jen tím, že tu mám pár fotek vánočních perníků a pár článků s touto tematikou. Nebo že by se vám moje psaní už tak zajídalo, že sem chodíte radši, když tu nic není?
No nic - nebudu to pitvat. Tím se dostávám k jádru věci... určitě jste si všichni stačili všimnout, že Vánoce se blíží. Nakonec, nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu a i když se důsledně snažíte vyhýbat televizním reklamám, časopisům plným návodů na to, jak bezvadně uklidit a upéct to nejlepší cukroví a hlavně přeplněným obchodům, přesto podlehnete tlaku - když už v ničem jiném, tak alespoň v tom, že k Vánocům patří dárky. Je to radost, dělat někomu jinému radost, že jo. Mě to tedy moc baví, ale jaksi nemám ráda, když se musím koncem roku stresovat s tím, že nemám prachy na pořízení nejen dárků, ale i dalších propriet, které k svátkům u nás patří - stromku, jídla, kapra, výzdoby, cukroví a tak dál.
To si každý rok říkám, že letos nebudu dárky nechávat na poslední chvíli, jako to dělám pokaždé, ale že už třeba v srpnu, když uvidím něco zajímavého, tak to koupím. Chybička se ale vloudí vždycky. Vždycky je milion přednějších věcí, než dárky na Vánoce. A tak mi nezbyde, než utěšovat se každoročně myšlenkou, že dárky nejsou to hlavní, co dělá Vánoce Vánoci, ale že hlavní je přece atmosféra klidu a pohody. Jsem tedy v pohodě, nemám důvod chodit po obchodech a když se známí baví o tom, co komu budou kupovat, či koupili, tak nahodím nepřítomný pohled do dáli a mlčím.
Ovšem - tak jako každý rok mě a syna obdařili mí rodiče finančním obnosem, za který si prý máme něco koupit. Tím "něco si koupit" je ale myšleno něco praktického, jako třeba zimní boty, které nemám, nebo hrnec na polívku (který mám, ale bez uší). Ale to přece nejsou žádné dárky, že jo. Takže co myslíte, že jsem letos s částí tohoto finančního daru udělala? Vyslyšela jsem prosby Jirky a v zájmu potěšit to ubohé pubertální dítě jsem svolila, že s ním pojedu v březnu do Prahy na koncert Rise Against. Ano, slyšíte dobře - na stará kolena budu pařit na hardcore a dělat vlny. Když jsem to řekla před Jirkou, oponoval, že nejsem stará, což mě potěšilo:-) A ještě víc mě potěšilo, že na ten koncert chce jet se mnou.
No a dál... co myslíte, že bylo na programu dál. Samozřejmě už někdy v listopadu jsem koupila dva lístky na Colours. To už je tak nějak součástí našich Vánoc a zároveň i letní dovolené. Jenže letos, když už jsem ty lístky měla, dozvěděla jsem se, že Colours se nebudou konat tak jako vždycky v centru Ostravy, ale ve starých vyhaslých Vysokých pecích mezi dávno vystydlou struskou a zrezivělými rourami a trubkami. Je to krásná industriální památka... Já si holt pamatuju doby, kdy mě po příjezdu z prázdnin do Ostravy dýmající pece vítaly svým smradem. Jsem docela zvědavá na ten jiný festival. Ale mrzí mě, že všechny scény budou na tom jednom místě - což by znamenalo, že se asi budeme moci rozloučit s kostelem. A přitom to bylo přesně to, co se mi na Colours líbilo. Pak taky to přecházení přes lávku na Slezskoostravský hrad, chození po městě, sezení v zahrádkách hospůdek, to všechno bude minulost. Ale co, třeba se zrovna konečně dočkám toho Planta - pořád jsem v tomhle ohledu optimista.
Takže - nevím, jak budu tyhle papírové dárky obhajovat před mou mámou. Ono je blbé, když vám nědo dá prachy s doporučením, co si máte za ně koupit. No co, nějak to dopadne. Když ne dobře, tak špatně. Hlavně, že se máme na co těšit - hudby není nikdy dost. A nechce se mi být rozumná a nakupovat rozumné věci.
No tak už jsem to cukroví dopekla. Přála bych vám cítit, jak voní. Ale vy určitě máte svoje cukroví a svoje vůně a svoje dárky a svoje starosti....

Your Ma Said You Cried In You Sleep Last Night

7. prosince 2011 v 21:25 | Robka |  90. léta
Juchů, tak se tady objevila jedna z mých hodně oblíbených písniček! Je z alba Manic Nirvana a je to coververze písně let padesátých, pocházející původně od Schlackse a Glazera. Je to jedna z takových méně typických skladeb alba - prolíná se v ní praskající zvuk, ženské vokály a do toho Plant cituje refrén z Black Dog. Myslím, že právě na albu Manic Nirvana se už nepokrytě hlásil k odkazu Led Zeppelin - už na předešlém Now and Zen taky vkládal samply Zeppelinů do svých skladeb. Udělal to tehdy proto, že Beastie Boys nepokrytě vykradli pár známých riffů Led Zeppelin a získali i díky nim velký úspěch. Takže Plant, jako autor původních nahrávek, na to reagoval tímto způsobem. Navíc skladba Black Dog patří k jeho oblíbeným, o čemž svědčí i to, že ji neustále zařazuje do svého koncertního repertoáru. A vždycky zní jinak.
Co se týče alba Manic Nirvana, je sice v celé Plantově diskografii trochu stranou, ale podle mého názoru je vynikající a myslím, že se tady povedlo skloubit název s obsahem víc než výmluvně. Pokud byste náhodou prahli po nějakých dalších informacích o tomto albu, podívejte se sem.

Grown So Ugly

6. prosince 2011 v 19:38 | Robka |  Blues
Trochu oklikou jsem se dostala k dnešní skladbě a jako vždy mám pro její uvedení několik spolu nesouvisejících důvodů. Tím prvním je, že je to věc, která se objevila na výběru klasických songů, vybraných Robertem Plantem na album s názvem Bring It on Home. Tohle album, o němž jsem neměla zatím tušení, obsahuje pro mě velmi zajímavý výběr - od Solomona Burkeho, Otise Rushe, Blind Lemon Jeffersona a Bukky White, přes Tinariwen, Tartit až po The Black Keys. No a tím se dostáváme k druhému, méně podstatnému důvodu zveřejnění skladby - právě dnes, 6. prosince 2011, vydávají The Black Keys své prozatím poslední album El Camino.
Aby nedošlo k omylu - dnešní píseň není z nové desky. Ona vlastně původně ani není od Black Keys. Napsal ji černý americký bluesman z Lousiany jménem Robert Pete Williams a v roce 1961 vyšla na jeho albu Free Again. Dalším slavným interpretem byl Captain Beefheart, který její cover v roce 1967 zařadil na svou desku Safe as Milk. No a v roce 2004 se dvojice amerických bluesrockerů Dan Auerbach a Patrick Carney rozhodla, že ji nahrají na své třetí album Rubber Factory. A to jsou právě Black Keys, jejichž hudba v sobě mísí prvky černošského blues, takže se ve výběru určitě neminuli. Jak se jim to povedlo, si můžeme ukázat na příkladu všech tří verzí písně. Mimochodem - ten nahuštěný zvuk, který jakoby proháněli přes zrezivělé repráky, se mi dost líbí - je to už taková jejich poznávací značka.

The Violet Burning : The Story Of Our Lives

4. prosince 2011 v 19:10 | Robka |  Alba
Jak jste si jistě všimli - vy, kteří sem chodíte pravidelně - minule jsem vám slíbila, že každou adventní neděli se podíváme na jedno zajímavé album. No a protože nejsem z těch, kteří mluví do větru, svůj slib plním a dnes vám přináším nejnovější počin americké rockové party The Violet Burning.
The Violet Burning jsou nezávislí rockeři z Kalifornie, kteří existují už od roku 1989. Založil je zpěvák, kytarista a skladatel Michael Pritzl a hned ten samý rok vydali své první album Chosen. Za dvaadvacet let existence a vydání třinácti studiových alb si už málokdo dovede představit americkou nezávislou rockovou scénu bez Fialek. I když je pravdou, že nepatří mezi ty kapely, které by byly "profláklé". Díky častému koncertování jsou poměrně známí i u nás a naposledy se představili na festivalu Colours of Ostrava letos v létě - a to právě s materiálem z nejnovějšího projektu The Story of Our Lives, který byl propuštěn 5. 4. 2011.
Je rozdělen na tři na sebe navazující části - The Fantastic Machine, Black as Death a Liebe über alles. Obsahuje 34 nových skladeb a jde o koncepční album s příběhem - prolíná se v něm víra v Boha a moc společnosti. Hudebně se na albu projevuje vliv Smashing Pumpkins, ale nedá se říct, že by díky tomu Fialky ztrácely svůj vlastní zvuk. Střídají se zde křehké baladické skladby s temnými rockovými nářezy. Celé dílo je prodchnuto křesťanstvím - je o hledání lásky a životní cesty, mnohdy plné překážek.
Album získalo velmi pozitivní recenze nejen v křesťanských kruzích - je na něj nahlíženo jako na vrcholné dílo The Violet Burning. V jedné z recenzí jsem četla, že jde o moderní žalmy, které dokážou v jednu chvíli uchvátit syrovým rockovým zvukem a v další zase vyloudit na tváři posluchače slzy. Je to pravda, sama jsem to zažila na koncertě na vlastní kůži a to se nedá zapomenout. Tehdy jsem se snad poprvé nestyděla na veřejnosti za to, že mě jejich hudba dojala až k pláči. Myslím, že poslech tohoto alba může být v dnešní uspěchané a na peníze zaměřené době mimořádně očistný. I kdyby jste o Violet Burning nikdy předtím neslyšeli, nenechte si ho ujít!

Proč nemám na nic čas

4. prosince 2011 v 10:29 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Je to jednoduché - protože se blíží Vánoce a já zase podlehla kouzlu zdobení perníků. Letos jsem si udělala sáně - třeba nám pomůžou přivolat trochu sněhových vloček. Tak se na ten výtvor podívejte - ale nedám je nikomu! :-)
***