Leden 2012

Darrell Scott vydává album Long Ride Home

31. ledna 2012 v 21:19 | Robka |  Kolegové muzikanti
Americký zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Darrell Scott, momentální spoluhráč Roberta Planta v jeho kapele Band of Joy, vydal novinku - Long Ride Home.
Je to jeho sedmé album, které fanoušci s nedočkavostí očekávali. Kreativní hráč, vycházející z country a blues, má na svém kontě tři ceny Grammy a jedno ocenění Americana Music Association za píseň roku 2007. Nová deska slibuje intimní a poctivě upřímný poslechový zážitek.
Playlist:
It Must Be Sunday
Hopkinsville
Out In The Parking Lot
Someday
No Use Living For Today
You're Everything I Wanted Love To Be
Dance In The Darkness
No Love In Arkansas (The Ring)
The Country Boy
Trying Not To Love You
Pay Lake
Candle For A Cowboy
Every Road Leads Back To You
Too Close To Comfort
You'll Be With Me All The Way
Still Got A Ways To Go

Mrazivé počasí je fatální pro lidi bez domova

31. ledna 2012 v 20:09 | Robka |  Téma týdne
Mráz jako samec - to je v těchto dnech reálný obraz počasí v České republice. Teploty klesají hluboko pod nulu nejen v noci, ale ani přes den se příliš neohřejeme. U vás v Moravskoslezském kraji kromě mrazu lidi pořádně potrápí i smog a tak není divu, že kdo nemusí, venku se zdržuje minimálně nutnou dobu. Teplé oblečení, horký čaj a rychlý úprk do tepla domova, to je nejběžnější a nejúčinnější recept na přežití mrazivých dnů. Ale co ti, kteří žádné "doma" nemají? Jak přežívají tohle období?
Při své práci se pohybuji celoročně v ulicích Ostravy, v jedné ze čtvrtí, kde se hojně zdržují právě lidé bez domova. Je zde charitní dům pro ubytování mužů a středisko, kde si bezdomovci mohou během dne zajít pro teplé jídlo, oblečení a nouzový nocleh. Přesto zde potkávám lidi, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají tuto pomoc, či snad z neznalosti o ní nevědí.
Během loňské zimy jsem se pravidelně ráno setkávala s mužem, který si ustlal přímo před domem, kde máme kancelář. Abych upřesnila - není to kancelář v pravém slova smyslu, jen středisko, odkud vycházíme denně do terénu. Pracuji totiž jako pečovatelka starých lidí a chodím za nimi do jejich domácností.
Ten muž se uvelebil na krytém schodišti - celý jeho majetek se vešel do jednoho pytle, který sloužil jako matrace a zároveň i přikrývka. Ráno při příchodu do práce jsem ho budila a vysvětlovala mu, že mu bude lépe v azylovém domě, než na mraze. Zdálo se, že mi nechce rozumět. Vždycky ale poslušně sebral svůj majetek a ploužil se ulicí - obešel si kolečko a přišel zase zpět.
Bylo mi ho líto. Za vyžebrané peníze si nekupoval alkohol a cigarety, jako někteří jiní, ale jídlo a limonádu. Moc toho nenamluvil a když, tak mu nebylo skoro rozumět. Byl to takový tichý blázen - jednou nám povídal, že je potomek ruského Cara.
Samozřejmě nebylo možné, aby na schodech přebýval trvale - lidi z domu si stěžovali a hrozili mu policií. Odešel a už jsme ho neviděli.
Když procházím kolem střediska, kde se srocují jeho kolegové, vždycky si na něj vzpomenu. Jak asi skončil? Pro normálního člověka je strašná a zoufalá představa, že se nemá kam vrátit. Že se musí potloukat s rancem hader po městě a ohřívat se v tramvajích a obchodech, odkud ho lidé vyhánějí kvůli nepříliš vábnému zevnějšku a zápachu. Že musí doufat, že se v charitním domě najde aspoň židle, na které bude moci v teple přečkat další noc.
Třeba měl štěstí a našel někde útulek. Teď, když se dívám z okna svého vyhřátého pokoje do mrazivého večera a popíjím při tom teplý čaj, myslím na všechny tyhle nešťastníky. Každý rok umrzne na ulicích několik lidí, kteří nemají domov. Kéž by jich bylo co nejméně!
***
Edit 6. 2. 2012 - Děkuji za zařazení do výběru na Téma týdne Zoufalství!

Nechci slevu zadarmo

30. ledna 2012 v 21:40 | Robka |  Píšu vám
Vytanul mi na mysli starý známý slogan z povídky Šimka a Grosmanna, protože mám dojem, že je to téma dnes aktuální. Ceny a slevy hýbou světem. Jedním z nejběžnějších lákadel je nabídka takzvaných multipacků - zaručeně výhodných balení. Kup si dvě balení přeslazeného džusu, třetí dostaneš zdarma. Kup tři balíky sýrového výrobku, co se jako sýr jen tváří - a hle, čtvrtý dostaneš nádavkem. Kup si přemražené rohlíky a každý desátý máš zadarmo. Kup si dvě cédéčka a dostaneš Koledy křečka Mirečka. Ne?
Co mě spolehlivě pobaví, jsou nabídky zájezdů. Nedávno jsem v nějakém časopise četla, že při včasném zakoupení zájezdu v hodnotě 48 000,- ušetřím až 17 000,- Kč. Těch sedmnáct tisíc bych ráda ušetřila, ale ještě raději ušetřím celých 48 000,-, když ten zájezd nekoupím. Ale kdepak jsou ty prachy? Kde je těch osmačtyřicet tisíc? Chce se mi dodat: "Kde je těch osmačtyřicet tisíc a padesát haléřů?"
Je to k smíchu. Kdo chce šetřit, musí být bohatý. Takže já, jakožto chudý člověk, na těchto lákavých nabídkách nezbohatnu nikdy. To mě dost mrzí.
Mrzí mě, když mi zavolá operátor a nabídne mi úžasně výhodný paušál na neomezené volání za skvělou cenu šestset měsíčně, že ho musím zdvořile odmítnout. Musím mu nejprve vysvětlit, že mi stačí dvě stovky kreditu na několik měsíců - což bezpochyby ví sám, ale co kdyby, že jo... Tón jeho hlasu při mém vysvětlení nabyde nádechu překvapení a zklamání nad existencí takového člověka, co neprobírá po telefonu se známými každý prd. A co nechce slevu zadarmo.
Nedávno se mi stala taková nepříjemná věc - telefonovala mi paní z banky, která mě nejprve upozornila, že náš hovor je monitorován, a pak mi nabídla skvělou věc - pojištění mého úvěru. V zásadě mě nevybíravě donutila - nátlakem typu: " Představte si, že přijdete o práci a nebudete moci splácet..." abych si to pojištění sjednala. Když viděla (tedy neviděla, ale slyšela), mou vstřícnost, přitvrdila. Začala mi vykládat o tom, že bych si měla zařídit ještě jedno pojištění a to proti krádeži. Sugestivním hlasem mi vyprávěla, jak to bude hrozné, až mi někdo ukradne kabelku s penězi a kreditkou. Je to dneska na denním pořádku, říkala. Já se chabě bránila, že už žádné další pojištění nechci. Tak na mě spustila, co prý budu dělat, až mě okradou. To už mě naštvalo a řekla jsem, že je to moje věc a nemyslím si, že zrovna ona by byla ta, které nějak záleží na tom, abych se nestala obětí trestného činu. Nasraně mi řekla, že teda moje chyba a dávala mi dost důrazně najevo mou blbost. Až pak mi došlo, že jsem se s ní vůbec neměla bavit a měla jsem si zajít do banky sama a informovat se o výhodách a nevýhodách těchto pojistek.
Zdá se, že dneska se každý předhání v tom, aby vám dal slevu, nebo aby vás ochránil. Tak platíme pojištění schopnosti splácet, pojištění proti krádeži, pojištění proti dlouhodobé nemocenské, pojištění úrazu, pojištění smrti.... Nakupujeme velké balíky potravin jen proto, že jsme si spočetli, že se na tom dá ušetřit pět korun. Oblečení nakupujeme ve slevách bez ohledu na to, jestli slevami skutečně jsou. Maily nám zahlcují nabídky slevových serverů. Slevy ovládají celý náš život. Je na nás, jestli jim odoláme. Protože když chcete "ušetřit", musíte nejdřív otevřít peněženku, to je zákon.

Tradice nedělních odpolední

29. ledna 2012 v 21:12 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Neustálé zdražování potravin mě přivedlo ke starému dobrému zvyku každou neděli něco upéct. V dětství jsem měla neděli spojenou s vůní bábovky a dnes se snažím tuto tradici dodržovat. Tak peču - minulý týden to byly jablkové řezy (dostali jsme jablka ze zahrádky), předminulý housky z bramborového těsta, sypané sýrem a tento týden klasika : bábovka z tvarohu.
Pravda, recept na tuto dobrotu není z nejlevnějších, ale výsledek stojí opravdu za to. Navíc je opravdu sytá a vydrží (pokud se tedy dřív nesní) dost dlouho.
Tak tady je recept:
1/4 kg tvarohu, 1/4 kg másla, 1/4 kg cukru krupice, 4 vejce, 1/4 kg polohrubé mouky, 1 vanilkový cukr, 1/2 prášku do pečiva, rum a citronová kůra podle chuti.
A postup:
Tvaroh, změklé máslo a cukr utřeme, přidáme žloutky. Všechno dobře utřeme do hladké hmoty a přidáme podle chuti rum a nastrouhanou kůru z dobře omytého citronu. Pak si připravíme tuhý sníh z bílků a vanilkového cukru. Do máslovo-tvarohovo-žloutkové hmoty přidáváme postupně mouku s práškem do pečiva a sníh z bílků. Těsto je dosti hutné, ale není třeba se toho lekat.
Do vymazané a vysypané formy na bábovku pak těsto vložíme a dáme do vyhřáté trouby pomalu péct. Je opravdu vynikající - voňavá a máslová. Prostě neodolatelná.

Soukromí se má ctít - nebo snad ne?

29. ledna 2012 v 9:35 | Robka |  Píšu vám
Život slavných osobností bývá podroben snaze vědět všechno o každém jejich kroku. A taky snaze znát každou ženu (nebo muže), která(ý) se mihne po jejich boku. Bulvární deníky toho bývají plné - v našich končinách to nakonec můžeme také pozorovat. České celebrity se předhánějí ve zveřejňování svého milostného života, obzvlášť ty, o které by vzhledem k jejich "umění" už nikdo nezakopl.
Je mi jasné, že se tak neděje jen u nás, i v zahraničí existují bulvární deníky a zpěváci, kteří se pravidelně ocitají v centru jejich zájmu. Co se týče Roberta Planta, je jedním z těch, co si své soukromí bedlivě střeží. Líbilo se mi, když v dobách Led Zeppelin v jednom rozhovoru prohlásil, že by mohl pozvat na svou farmu novináře a předvést jim, jak dojí kozy - takhle se otevírají dveře ke slávě a jména Zeppelinů by se snadno dostala do tisku - ale oni to tak nikdy nechtěli. Za ně promlouvala jejich hudba a tak to má podle mě fungovat.
Ovšem dnes, v čase internetu, existuje spousta zaručených informací ze soukromého života i těch lidí, kteří si dávají pozor a snaží se chránit před přílišným zájmem médií. Tak jsem si třeba nedávno přečetla, že se spekuluje o svatbě Roberta Planta s Patty Griffin - samozřejmě informace není potvrzená, ale byli prý viděni jako dvě cukrující hrdličky a co víc - Robert měl někde Patty představit jako svou ženu. Robert Plant k tomu samozřejmě mlčí - i kdyby to byla pravda, co je komu po tom.
Na internetu najdete i stránky, kde se objevují další přítelkyně Roberta - samozřejmě ne všechny, ale najdete zde jména Tori Amos, Umy Thurman, Janis Joplin, či třeba Alannah Myles. Právě poslední jmenovaná měla být inspirací Roberta při psaní textu k songu 29 Palms.
Kanadská zpěvačka, autorka slavné písně Black Velvet a bezpochyby i krásná žena, byla skutečně Robertovou dobrou přítelkyní. Možná, že slova: "Je docela těžké slyšet v rádiu tvůj hlas, který mě táhne zpět k tobě" jsou opravdu věnovány Alannah. Ale není to nakonec jedno? Umělecké múzy by měly zůstat utajeny a pro nás by důležitá měla zůstávat hudba.
A co vy - myslíte si, že slavné osobnosti mají právo na soukromí? A nebo si myslíte, že jejich život je tak trochu veřejný?
Pište své názory do komentářů a já vám k tomu pustím 29 Palms.

Prznění češtiny na sociálních sítích

28. ledna 2012 v 19:48 | Robka |  Téma týdne
Nebudu se dnes zamýšlet nad přínosem, či naopak nebezpečím sociálních sítí pro jejich uživatele - spíš jsem se chtěla věnovat jinému problému a tím je prznění češtiny na internetu. K našemu rodnému jazyku mám vřelý vztah, a proto mě štve, jak se k němu chovají nejen uživatelé Facebooku, ale třeba i blogu a vůbec všech sítí. Dalo by se říci, že na internetu je velkou raritou narazit na text, který je gramaticky bezchybný. To je fakt - ovšem horší je, že to málokomu vadí.
Běžným jevem jsou pravopisné prohřešky - podívejme se třeba na ukázku z jednoho článku na Téma týdne, na který jsem narazila (a nemusela jsem se vůbec namáhat):
"Jo jednou sem se rozhodla napsat téma týdne, sociální sítě ? nejdřív jako tak to fakt nevím co napsat, to psát nebudu! Ale pak mi došlo že sociální síť je Facebook. Bez toho nežiju, tam si domlouvám chození s klukem, tam sním flirtuju, tam se skámoškou domlouvám na venkách. Ale má to zarážku je dobře že je facebook ? já bych teda radši brala flirtování na živo♥ říct někomu chceš semnou choďit ? to už skoro všechna generace neřekne :X Je to škoda :X Teď už na facebooku koluje "Pusa" dal bys mi pusu ? dej lajk. Lajk ? stejně ti ju nikdo nedá chápeš to ?!"
Takže si to rozebereme - třináctiletá dívka zcela ignoruje velká písmena, pak tady máme jeden zajímavý tvar "sním", což by mohlo v kontextu znamenat, že děvče sní, ale ono nesní, pouze flirtuje se svým chlapcem (zvláštní, v jejím věku jsem si hrála s panenkami a nevěděla, co je flirt - zato jsem ovládala pravopis líp, než někteří dnešní maturanti). Co mě dostalo, je tvar "domlouváme se na venkách". Takže v prvním pádě jsou to venky, v druhém - bez venků, komu, čemu - venkám, vidím koho, co - venky, voláme venky!, o vencích a sedmý pád bude s venky. Rozumíte tomu? Já tedy ne.
Dalším zajímavým jevem je nové slovní spojení - má to zarážku. Má to znamenat, že je to problém. Ale zarážka a problém jsou dvě různé věci. Zarážka může být třeba u dveří, aby při průvanu nebouchaly. Problém je obvykle nechtěný, nebo nežádoucí stav, který vyžaduje řešení. Takže, jak vidíte, zarážka a problém není totéž.
No nic, další text se mi ani nechce číst, ještě se pozastavím u slova "lajk". Abych se přiznala, jsem ze staré školy, která zná tak akorát Lajku, což byla ruská fena, speciálně cvičená pro let do Vesmíru. Ještě by to mohl být "laik" - osoba do určitého tématu nezasvěcená, nebo odborně nevzdělaná.
Ale pohybuji se na sociálních sítích už hezky dlouho na to, abych věděla, že lajk je zkomolenina anglického Like, což znamená líbit se. Proč to tedy nenapsat? Proč vymýšlet zkomoleniny?
Je smutné, že takových nových výrazů kolem sebe slyšíme spoustu. Nemusím ani chodit daleko, stačí si zapnout televizi. Dozvíte se tam, že sušenky před snězením musíte nejdřív omlékovat, nebo že děťátko pláče proto, že má prdíky. Z těhotné ženy se stala těhulka, malé dítě je mimísek, dovolená je dovča. Napiš mi je v internetovém jazyce písni, místo pozdravu Ahoj máme nový tvar ahojky. Naprosto mě paralyzuje, když čtu o manžovi (v překladu znamená manžel), či fotenkách a fotečkách. Jako bychom potřebovali na síti být jaksi roztomilejší ( což odpuzuje ještě víc).
Zvláštní pozornost si pak zaslouží zkratky. Místo prosím je zde pls, místo směji se zase LOL. Případně XDDD. Kolikrát člověk luští, co tím vlastně chtěl básník říci. Třeba takové mrtě. Mohl by mi to pls někdo vysvětlit?
Další neřestí je psaní slov jako čláááánek, tag, z5.... mohla bych pokračovat, ale nebudu. Zkrátka, projevuje se zde neblahý vliv sítí, na kterých přece nemusíme psát spisovně, jako ve škole. Tak vesele przněme náš krásný jazyk, jen houšť. Je to přece moderní, no ne?
Edit 30. 1. 2012 - Tento článek byl zařazen do výběru na Téma týdne. Děkuji!

Gogol Bordello - Maja Cyganiada

26. ledna 2012 v 21:07 | Robka |  Nezařazené
Mám problém s ruštinou - totiž s ruskou klávesnicí. A vlastně i s ruštinou - i když jsem ji asi devět let více či méně úspěšně studovala. Dokonce jsem z ní i maturovala - vytáhla jsem si otázku o zvířatech Sovětského svazu, což byla jedna z těch, které jsem neuměla. Takže jsem zmateně k pobavení komise blekotala něco o veverkách a o krupnym rogatym skotu a nakonec jsem za svůj žalostný výkon získala dostatečné hodnocení. Bylo mi to tehdy srdečně jedno - a kdyby mi někdo řekl, že budu jednou dobrovolně poslouchat kapelu, jejíž zpěvák je z Ukrajiny a ruštinu míchá s angličtinou, tak bych mu nevěřila. A přece je to tak - teď zrovna poslouchám rusky zpívanou skladbu Song of Odessa z nejnovější desky Gogol Bordello.
Gogoli jsou jednou z kapel, která má fantastický drajv naživo - už jsem je viděla dvakrát a pokaždé to bylo něco neskutečného. A ani poslech jejich desek nepostrádá kouzlo - na této se posluchač přenese s charismatickým a správně ulítlým týpkem Eugenem Hutzem přímo do jeho domoviny. Desku jsem objevila náhodou díky recenzi v lednovém Rock8Popu a samozřejmě neunikla mému zájmu. Jak libozvučně mi teď zní ten ruský jazyk!

K čemu jsou pěvecké soutěže?

25. ledna 2012 v 20:41 | Robka |  Píšu vám
A máme to tu zase - v únoru se spouští další soutěž o "Nejkrásnější hlas Česka a Slovenska". Tentokrát prý hlavním kritériem pro výběr soutěžících bude hlas a ne vizáž - tak nevím, ale mám za to, že vzhled nemá s hlasem nic společného. Ale chtěla jsem napsat v krátkosti svůj názor na tyto soutěže.
Myslím, že jsme jimi už přesyceni - televizní stanice se předhánějí v předvádění "úžasných" talentů, o kterých po pár týdnech od odvysílání není slechu ani dechu. Myslím, že jediné, co mají tyto soutěže zajistit, je zvýšit příjem televizí za reklamy, které tvoří větší polovinu vysílacího času. Pomoci nějak k hudební kariéře opravdu talentovaným lidem - to je jen utopie. Tyto soutěže většinou produkují ve finále skvělé (i méně skvělé, ale o to víc skvěle vypadající) zpěváky, kteří se snaží přesně papouškovat slavné hity pop music. Technicky dokonalé pěvce, kteří jsou od počátku vystaveni pocitu, že se z nich rodí velké hvězdy a přesně v tom pocitu jsou utvrzováni na své "cestě soutěží" - řvoucí davy prepubertálních holčiček a omdlévající fanynky v prvních řadách jsou toho důkazem. Lidi, kteří nemají dost schopností prosadit své nápady a nechají se snadno ovlivnit - to jsou konečné produkty těchto soutěží. Po některých se slehla zem takřka okamžitě a snad jen pár z nich se skutečně udrželo v povědomí - vzpomenu si jen na Anetu Langerovou, původně šedou myšku, která ale dokázala své chlebodárce pořádně potrápit vlastním názorem.
Je to všude na světě stejné - z hudby se stala disciplína, ve které soutěží jedinci, postižení vírou ve vlastní výjimečnost. Stala se z ní soutěž krásy a měřítko vkusu malých holčiček, které posílají svým vyvoleným hlasy. Jestli to tak půjde dál, bude hudební trh přesycen produkty těchto rádoby zpěváků, na nichž se budou pakovat vydavatelské firmy. Děti jsou přece jen dobrou kupní silou - bude stačit vyrobit hvězdu a pak ji naplácnout třeba na penály a tašky do školy, na obaly sešitů a trhák je zaručen. Prachy taky. Ale kde zůstala hudba?
No nic, v tomto ohledu jsem možná staromódní. Nebudu sledovat žádnou novou Superstar, protože to považuju za ztrátu času. Je to jen vata, která ucpe prázdné místo v už tak ubohé programové nabídce. Je to jen příležitost k většímu zviditelnění pro kreatury (jako je Rytmus, nebo Michal David a další). Je to jen oblbování lidí v tom, že hledáme někoho výjimečného. Ne - jsou v tom jen peníze, nic jiného.
Myslím, že většina opravdových zpěváků, kteří si svou cestu ke slávě vyšlapali sami, by v podobných soutěžích pohořela. No dovedete si třeba představit mladého Roberta Planta v X Factoru? Já ne.
Whole Lotta Love - Robert Plant vs. Francesca Michielin (šestnáctiletá italská výherkyně X Factoru, mimochodem právě včera vydala album, jehož singl je na prvním místě v italském žebříčku).

Euzen

24. ledna 2012 v 20:43 | Robka |  Nezařazené
Musím se s vámi podělit o svůj nový, čerstvý objev - kapelu Euzen. Je to mladá, talentovaná kapela, pocházející z Kodaně. A jak jsem na ně přišla? Zcela jednoduše - budou jedněmi z účinkujících na Colours of Ostrava 2012. Navíc zpěvačka této skupiny nebude na festivalu poprvé - předloni se zde představila jako jedna z vokalistek severských Valravn, jež nás uhranuli svým nočním vystoupením. Obě půvabné ženy tehdy předvedly krásně sladěné taneční vystoupení - samozřejmě hlavní zpěvačka Valravn Anna Katrin především zaujala svým hlasem.
Valravn na Colours of Ostrava 2010
Její kolegyně, Marie Franz z Euzen (původem je z Norska) je neméně ambiciózní zpěvačka s podmanivým hlasovým rozsahem. Co se týče hudby Euzen, je v ní velké množství výrazů, jejich hudební vesmír je plný akustických i elektronických nástrojů a celkový zážitek je strhující a vyjadřující severskou melancholii i melodičnost. V roce 2009 vydali debutové album Eudaimonia (lze volně přeložit jako štěstí) a dosáhli s ním v Dánsku velkých úspěchů. Doufám, že je bude štěstí provázet i na letošním ročníku Colours a že překvapí podobně jako předloni Valravn.

Robert Plant & Band of Joy obdrží dvě ceny TEC za vynikající tvůrčí přínos

22. ledna 2012 v 20:12 | Robka |  Ocenění
Na 27. ročníku TEC (technické tvořivosti a tvůrčího přínosu) získal Robert Plant a jeho kapela Band of Joy dvě ocenění : za vynikající záznam a produkci singlu Angel Dance a za nahrávání a vysílání živého vystoupení v New Yorku. Celkem se mu podařílo proměnit polovinu nominací v ceny - původně byl nominován ve čtyřech kategoriích.
TEC byla založena v roce 1990 a je to společnost, která se věnuje podpoře rozpoznání vysoké kvality zvuku a obrazu ve sdělovacích prostředcích. Nadace dotuje stipendijní programy pro umění a vědu na předních univerzitách a nejlepším studentům poskytuje finanční podporu.

Fan hrneček

22. ledna 2012 v 13:15 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Možná si pamatujete, že se před Vánoci v obchodech objevilo balení čajů s bílým hrnečkem a barvami, určenými k jeho dekoraci. Protože jsem zrovna potřebovala doplnit zásoby, a protože mě zaujala možnost namalovat si vlastní hrníček, tak jsem si ho koupila.
Dlouho jsem přemýšlela, co si na něj nakreslím. Ne, nevěřte mi, já to věděla hned, jen jsem si na to netroufla. No a pak, jednoho sobotního odpoledne, jsem vzala do ruky štětec a za hodinu jsem byla s dekorací hotova. Není to sice úplně dokonalé, ale mě těší, že mám svůj ulítlý hrnek na čajík. Bude mi z něj určitě moc chutnat.
Slunce, to má znázorňovat jeho energii.

Syn Roberta Planta Logan má dnes třiatřicet.

21. ledna 2012 v 19:49 | Robka |  Info
Nejmladší potomek Roberta Planta a jeho ženy Maureen, Logan Romero, dnes oslavuje třiatřicátiny. Narodil se 21. ledna roku 1979 a jeho narození bylo pro rodiče doslova darem z nebes, protože sotva rok a půl předtím ztratili milovaného Karaka.
Logan Romero přišel právě včas - radosti a starosti spojené s péčí o něj pomohly rodině překonat bolestnou ztrátu. Dalo by se říct, že jeho příchod zachránil Led Zeppelin v jejich poslední etapě, protože Robert Plant se po Karakově smrti uzavřel před světem i kapelou a přemýšlel o tom, jakou cenu má sláva v porovnání s láskou k rodině.
Logan si vzal z obou rodičů určitě to nejlepší - je tmavovlasý a snědší pleti po matce, po otci zdědil kromě podoby a vlnitých vlasů též hudební nadání. Zpívat začal už věku kolem čtrnácti let a také už ve velmi mladém věku hodně cestoval. Kromě hudby se nějaký čas věnoval i modelingu.
V roce 2004 začala jeho hudební dráha v kapele The Black Country Bandits (formovali se pod názvem The Riot), která hrála směs blues, garážového rocku a syrového punku. Vystupovali v dubnu roku 2004 na Bergen Blues Festivalu v Norsku.
Od roku 2006 Logan zpíval v kapele Sons of Albion, jejíž název vznikl z nejstaršího pojmenování Velké Británie (Albion). Nepřekvapí, když se dozvíme, že název vymyslel Logan po četbě historické knihy. Kromě něj jsou členy kapely Nuno Miguel (kytara), Gones (baskytara) a Francisco de Sousa (bicí). V roce 2009 vydali několik singlů, poté v roce 2010 další, nazvaný Blackened Heart.
Na jejich vystoupeních bylo vidět, že Logan je vcelku dobrý zpěvák - i když samozřejmě kvalit svého otce nedosahuje - a také že přebral od táty některé pódiové manýry. Občas opravdu až neuvěřitelně připomíná mladého Roberta Planta...
Bohužel, v lednu letošního roku oznámili zbylí členové Sons of Albion, že Logan kapelu z osobních důvodů opustil. Jeho místo zpěváka teď přebral baskytarista Gones.
Nezbývá, než Loganovi popřát k krásným narozeninám vše nejlepší a hodně úspěchů na další cestě, ať už se vydá kamkoliv.
Spoustu fotografií najdete zde.

Ostrava Jazz Night 2012

21. ledna 2012 v 11:18 | Robka |  Akce
Série očekávaných koncetů ostravského Jazz Night Festivalu je na spadnutí! Všech pět koncertů jarní části festivalu proběhne v legendárním klubu Parník v centru Ostravy od února do června 2012 a bude jako vždy hostit špičková jména světové hudební scény.
Jako první se už 10. února představí formace hvězdných Američanů Black Stone Raiders.
Jejími členy jsou kytarista a zpěvák Jean Paul Boullery (spolupracoval s Milesem Davisem), baskytarista Darryl Jones (Miles David, Rolling Stones od roku 1993 dosud) a bubeník Will Calhoun (Living Colour, B. B. King). Jedni z nejlepších světových hudebníků se představí také o den dříve, to jest 9. 2. 2012, v pražském Lucerna Music Baru, kde zahrají v rámci koncertní série Prague International Bluenight, a poté zamíří také do Brna, kde vystoupí 13. února v klubu Fléda. Na všech vystoupeních se můžete těšit na originální směs rocku, junglu, jazzu a funku, jakou jste ještě neslyšeli. Hudebníci představují zcela nový projekt, který vznikl díky hudebnímu souznění všech zúčastněných. K názvu kapely Darryl Jones dodává: "Jméno Black Stone Raiders je odvozeno od Chicagského gangu Black Storm Rangers. A protože jsem byl černým členem Rolling Stones, tak proto ten název." Dá se tedy předpokládat, že české publikum budou čekat nezapomenutelné zážitky - ať už navštíví ostravský, pražský, či brněnský koncert. Lístky na akci jsou již v přeprodejích v ceně od 350,- do 450,- Kč. Zakoupit je můžete zde, zde a zde. Stačí si jen vybrat, kde to budete mít nejblíž. A doporučuji tuto akci nepřehlédnout!

Oompa (Watery Bint)

20. ledna 2012 v 20:59 | Robka |  90. léta
Mám ráda raritky a proto se dneska na jednu mrkneme. Pochází z roku 1990, kdy byla vydána v dubnu na maxisinglu ještě s dalšími dvěma skladbami (One Love, Don't Look Back). V roce 2007 se objevila v bonusech alba Manic Nirvana.
Hudebně je to dost zajímavá, originální a překvapivá věc - poslouchejte:
Song je výsledkem spolupráce celé kapely: jeho autory jsou Robert Plant, Phil Johnostone (keyboards), Charlie Jones)bass), Doug Boyle(kytara), Chris Blackwell (bicí)

Tinariwen - recenze Tassili

18. ledna 2012 v 21:43 | Robka |  Alba
V létě loňského roku jsem se v této rubrice zmínila o nejnovějším počinu tuaréžské skupiny Tinariwen, albu Tassili. Bylo to v době, kdy zbývalo do jeho vydání ještě zhruba měsíc, takže o desce samotné jsem toho moc napsat nemohla. To se ovšem změnilo o Vánocích, kdy jsem tohle album objevila pod stromečkem, takže se s vámi můžu podělit o dojmy z jeho poslechu.
Tinariwen, to je pro mě kapela, symbolizující svobodu a nezávislost. Hrdí "modří" páni pouště, děti slunce a větru, uznávající hvězdy a oblohu - to je jejich svébytný svět. Lidé jsou v těchto končinách zvyklí držet víc spolu a také milují hudbu. Ta jim pomáhala během mnoha povstání, kdy se snažili bránit své území Azawadu, překonávat strádání a dodávala jim sílu. Tinariwen se zrodili uprostřed těchto bojů - byla to šestice mladých hladových exulantů, kteří se zformovali už někdy kolem roku 1982 v jednom z uprchlických táborů. Zde se jim dostalo nejen zbraní a taktiky rebelie, ale také nové hudby - tradiční africké nástroje v jejich rukou vystřídaly skřípající elektrické kytary.
Tinariwen se stali symbolem revoluce, hráli všude, kde se dalo a stali se miláčky tuaréžské mládeže. Skrze špatně nahrané kazety jejich hudba pronikala dál na území celé Jižní Sahary. V devadesátých letech, kdy propuklo nové povstání, šli už Tinariwen do boje s kalašnikovy a kytarami na zádech. Když pak po několika letech utrpení přišel mír, stáhli se do Mali. Tam je našel anglický kytarista Justin Adams.
To všechno už je dnes známá věc - Adams v pouštním městečku Kidalu pomáhal Tinariwen nahrát první album Radio Tisdas Session. Kvůli přerušovaným dodávkám elektřiny se mohlo nahrávat pouze v noci - pro Adamse sice nebyl problém zajistit mobilní studio, ale nechtěl jejich příběh zbytečně přikrášlovat. Tinariwen se během jedenácti let od vydání tohoto prvního alba stali mezinárodně uznávanou skupinou, pravidelně se umisťující na vrcholu žebříčků word music. Prosluli svým syrovým blues, nepřibarvovaným umělým barvivem západního sentimentu - zpívají a hrají o tom, co je pro ně důležité: o svobodě, přátelství, o svém národu a jeho identitě. Zpívají ve svém jazyce tamashek a doplňují je ječivé ženské sbory - jak je v západní Africe obvyklé. Ženy zde také hrají na tradiční bubínky tendé a dokáží rozkmitat svůj jazyk do neuvěřitelné rychlosti, což dodává písním zvláštní atmosféru.
Teď už se pojďme zaposlouchat do Tassili - jde o album v diskografii Tinariwen trochu nezvyklé, ale přesto je poznáte na první poslech. Typicky naléhavé popěvky jsou doprovázeny převážně akustickými nástroji a jejich zvuk obohacuje řada hostů. Například Kyp Malone z TV On The Radio hraje na kytaru a zpívá ve skladbě Isswegh Attay (I drank some tea), nebo Dirty Dozen Brass Band , kteří zahráli skladbě Ya Messinagh (Oh, Lord).
Tinariwen získali rozhodně větší nadhled a pestrost zvuku. Album je celkově klidnější a tišší, než předchozí desky a chybí na něm ženské sbory a ostré kytarové riffy. Zato nabízí výlety do končin zatím neprobádaných - třeba v právě zmíněné skladbě Ya Messinagh se rozezní zvuk trumpet a saxofonů, což je počin v historii Tinariwen ojedinělý.
Ojedinělá je též kombinace zpěvu ve skladbě Tenere Taqhim Tossam (Jealous Desert), ve které se střidá angličtina a tamashek. Na konci písně můžete slyšet dešťové kapky, které se na Saharu snesly po pěti letech.
Za sebe musím říci, že mám ráda taková příjemná překvapení, jaké mi nadělilo Tassili. Myslím, že se jím Tinariwen opět posunuli trochu dál. Ukazují nám svou melancholickou a zadumanou poušť, která není vůbec jednotvárná. Mění se každým okamžikem, každým závanem větru. Přesně tak plynou jednotlivé songy a když se zaposloucháte do zastřeného hlasu hlavního kytaristy a zpěváka Ibrahim Ag Alhabiba a do jeho vybrnkávání v písni Tameyawt, ocitnete se pod hvězdnou oblohou uprostřed dun. Tassili je album, které dokáže vtáhnout do děje a donutit se zaposlouchat.
Jako příjemný bonus pak působí booklet alba, kde najdete všech dvanáct písní jak v jazyce tamashek, tak v anglickém překladu. Pomáhá pochopit, o čem Tuarégové zpívají - nepřekvapí, když zjiistíte, že v jejich slovníku se hojně vyskytuje slovo Tenere - poušť a Imidiwan - přítel. Nakonec, Tinariwen v překladu také znamená poušť. Jak jinak - Tuarégové svou poušť milují.
Playlist alba:
1. Imidiwan Ma Tenam (feat Nels Cline of Wilco)
2. Asuf D Alwa
3. Tenere Taqhim Tossam (feat Tunde Adebimpe & Kyp Malone of TV On The Radio)
4. Ya Messinagh
5. Walla Illa
6. Tameyawt
7. Imidiwan Win Sahara
8. Tamiditin Tan Ufrawan
9. Tiliaden Osamnat
10. Djeredjere
11. Iswegh Attay
12. Takest Tamidared