Leden 2012

Robert Plant - Song To The Siren

16. ledna 2012 v 17:47 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Víte, jak se nejlépe pozná kvalita písně? Když ji původnímu autorovi budou ostatní závidět podobně, jako jeden muž závidí druhému krásnou ženu. Když po ní budou toužit tak moc, až se jí zmocní. Když se jí zmocní s citem a neporuší tu křehkou krásu, naopak dokážou odhalit její skrytá zákoutí. Když ji přetvoří k obrazu svému a vy budete jen tiše naslouchat s něčím nepopsatelným v duši. Pak je to to pravé...
Song To The Siren - Dreamland 2002 (původní autor Tim Buckley, album Starsailor, 1970)

Anketa o nejlepší píseň sedmdesátých let

15. ledna 2012 v 9:51 | Robka |  Hity let minulých
Chtěla bych vás seznámit v krátkosti s nápadem na - podle mě - zajímavou anketu, jejímž definitivním výsledkem bude vítězství jediného songu sedmdesátých let. Abychom došli k tomuto absolutnímu vítězi, je třeba projít desetiletou érou sedmdesátek. Z každého jednotlivého roku vyberu pečlivě deset skladeb, které pocházejí z vynikajících alb a jejichž melodie jsou dodnes nezapomenutelné. Samozřejmě bych mohla vybírat i méně známé - a o nic méně výborné skladby - ale myslím, že šanci na úspěch budou mít spíš ty známější kousky.
V minulých dnech jsem se pustila do prvního roku - roku 1970, který jsme už loni na blogu probírali v několika článcích (najdete v rubrice Hity let minulých). Vybrala jsem deset písní, které vám naservíruji v anketě a po zhruba měsíci - předem vás ještě na datum ukončení soutěže upozorním, protože vyhlášení absolutního vítěze bych chtěla naplánovat na poslední den roku 2012 - budeme znát jméno songu, který od vás získá nejvíc hlasů. Ten samozřejmě postoupí do konečného souboje. Vás bych prosila: pokud máte nějakou píseň, kterou byste rádi nominovali, sem s ní. Samozřejmě mám na mysli písně do dalších kol, takže podmínkou je, aby byly z let 1971- 1979.
Snad vás anketa nadchne, podobně jako mne, a budete písničkám posílat své hlasy. Hezký poslech a šťastnou ruku při výběru.

Vyhodnocení ankety o nejlepšího frontmana

14. ledna 2012 v 21:09 | Robka |  Píšu vám
Prvního dubna loňského roku jsem na blog přidala anketu o nejlepšího frontmana hudební historie. Do té doby jste se zde setkávali s novými anketami pravidelně každý měsíc, ale už se stalo, že tato se tu usídlila na delší dobu. Nakonec - jen jí to prospělo. Výsledky jsou určitě zajímavé.
První místo obsadil Robert Plant s 204 hlasy. Možná by se dalo diskutovat o tom, že Led Zeppelin měli frontmany dva, ale přece jen - Robert byl vždy ten, který zprostředkovával komunikaci s fanoušky. Postupem času se z něj stala opravdu výrazná a nepřehlédnutelná osobnost kapely.
Na druhém místě skončil zcela předpokládaně další velký zpěvák - Freddie Mercury. Dostal od vás 99 hlasů - což v přepočtu znamená 21,8 %. Jeho druhé místo je zasloužené a je vidět, že mnoho z vás má tohoto výrazného a nezapomenutelného frontmana v oblibě.
Třetí místo zůstalo bezejmenné. Třetí příčku totiž získal někdo, koho jste si vybrali sami, což mohl být kdokoli v anketě neuvedený. Tato vaše volba získala 39 hlasů a 8,6 %.
Na čtvrtém místě se umístil... tramtadadá: Jim Morrison. Bývalý zpěvák The Doors byl opravdu výraznou osobností - nejen pro své excesy, ale i pro vedoucí úlohu v kapele. Jeho texty jsou opravdu vynikající. Jim dostal od vás 29 hlasů.
Pátý je v anketě John Lennon. Ještě si pamatuji na komentář Oika, který mě upozorňoval na to, že Lennon nebyl pravým frontmanem The Beatles. Možná tam nebyl frontmanem nikdo. Ale v různých anketách se jméno Lennona jakožto vůdčí osobnosti Beatlů objevovalo, tak jsem ho zde použila. Je vidět, že to nebylo tak úplně od věci, protože dostal 27 hlasů, což je 5,9 % z celkového počtu.
Šesté, sedmé a osmé místo uvedu už jen okrajově. Šestý je Kurt Cobain z kapely Nirvana - dostal 24 hlasů, sedmý Bon Scott z AC/DC s dvaceti hlasy a poslední - a z toho mám celkem škodolibou radost - Mick Jagger z Rolling Stones. Ten má pouhopouhých dvanáct hlasů.
Nakonec - pokud by vás to zajímalo - se sešlo v anketě 454 hlasů. Teď bychom si mohli dát něco od vítěze a ještě vám prozradím, že mám pro vás novou anketu. Ale na jaké téma bude, to vám řeknu až zítra. Doufám, že se vám bude líbit.

Do Prahy se v červenci chystají Pearl Jam!

10. ledna 2012 v 19:45 | Robka |  Akce
Dobrá zpráva se objevila na internetu a v tisku pro všechny příznivce kapely Pearl Jam. Formace ze Seattlu, vzniklá v roce 1990 a patřící mezi průkopníky stylu grunge, se vrací po šesti letech do Česka.
Eddie Vedder a spol. vystoupí 2. července 2012 v pražské O2 Aréně. Vstupenky budou v prodeji od 16. ledna (pro členy fanklubu Pearl Jam Ten Club budou k dispozici od 11. ledna). Cena lístků začíná na 1190,- Kč a bude dosahovat nejvýše 1750,- Kč.
Pearl Jam - The End (Backspacer)

Our Song

9. ledna 2012 v 21:14 | Robka |  PreZep
Ten vlasatý, kudrnatý kluk z West Bromwich býval prý na pódiu malinko nervózní. Hlavně to byl kluk z lepší rodiny a jako takový měl podle všech pravidel a podle přání rodičů vést úplně jiný život, než chtěl. Otec s matkou si mysleli, že z něj bude účetní, že bude nosit klotové rukávy a bude se přehrabovat v účtech.... Ne, Robertova představa byla taková, že on nebude počítat cizí prachy, on bude ten, kdo je bude vydělávat! A to tak, jak mu velelo srdce - hudbou.
Nebyla to jednoduchá cesta - vystřídal spoustu kapel nejrůznějších jmen: od Crawling King Snakes (pojmenovanou podle songu Johna Lee Hookera), přes Tennesse Teens (kteří se později přejmenovali na Listen). Samozřejmě také tři verze Band of Joy, kteří nikdy nezískali nahrávací smlouvu a v jejichž poslední sestavě bubnoval frajírek s knírkem a svérázným smyslem pro humor. V neposlední řadě i kapelu s prapodivným názvem Hobbstweedle (nebo snad Obbstweedle), jejíž muzikanti prý nestáli za nic a v jejichž společnosti se nacházel toho dne v létě roku 1968, kdy se na něj přišel podívat Jimmy.
No ale než se to stalo, než přišel Jimmy s Peterem Grantem a než se Robert dozvěděl, že ho berou k sobě do party, uplynulo mnoho vody v řece. Trvalo to několik dlouhých let a během těch let bylo jen málo možností, jak na sebe upozornit širší veřejnost.
Jednou z těch možností byla sólová smlouva, kterou získal Robert v roce 1966 u firmy CBS. Byla to vlastně na oko luxusní smlouva a nabízela šanci prorazit do velkého světa šoubyznysu. Už výběr prvního singlu byl krok vedle - přearanžovaná sladkobolná italská balada Our Song, ke které někdo napsal anglický text, nebyla určitě pro Robertův silný a bluesově naříkavý hlas to pravé. Trochu se to vylepšilo na druhé nahrávce Long Time Comimng, která už dávala šanci jeho mimořádnému hlasovému rozsahu a byla určitě mnohem lepší. CBS si myslela, že z Roberta bude nový Tom Jones, ale naštěstí se jejich předpoklad nenaplnil. Our Song zcela propadl, v rádiu ho nehráli a ani se moc dobře neprodával. Kdyby si pár kousků nekoupila moje máma, tak by se prý ta zatracená věc neprodávala vůbec, říkal později Robert. No, možná nebyl daleko od pravdy.
Když se podíváme na inkriminovaný Our Song dneska - s tím, že víme, co bylo dál . může nám připadat roztomile kýčovitý, jako většina popových nahrávek šedesátých let. Určitě je to hezká vzpomínka na počátky jednoho z největších hlasů v dějinách rocku. A i téhle naivní skladbě dokázal dát svým zpěvem určitý šmrnc. Poslouchejte:

68. narozeniny kytarového čaroděje Jimmyho Page

9. ledna 2012 v 0:01 | Robka |  Jimmy Page
Dnes, 9. ledna 2012, se dožívá 68. let Jimmy Page, kytarista a zakladatel legendárních Led Zeppelin. Je s podivem, že se dožil tak krásného věku - jeho zdravotní stav byl už v dobách Led Zeppelin často na přetřesu kvůli užívání drog a křehké tělesné schránce. Richard Cole uvedl, že potom, co se dozvěděl za svého pobytu v italském vězení v září 1980 o skonu jednoho člena Zeppelinů, myslel si v první chvíli, že je to Jimmy. Leč čaroděj zůstal naživu....tehdy zemřel učedník John Bonham.

Jimmy Page je právem považován za jednoho z nejlepších kytaristů na světě - jeho živá hra byla spontánní a zároveň propracovaná. Dokázal vyjádřit v jedné písni několik různých nálad a přitom nenudit a ve studiu byl vždy puntičkářský profesionál, který pracoval do úpadu, jen aby výsledek byl naprosto špičkový. To se mu během dvanáctileté kariéry Led Zeppelin dařilo víc než dobře.
Jimmy je podepsán pod většinou skvělých nahrávek Zeppelinů - namátkou uveďme třeba Whole Lotta Love, Immigrant Song, Since I've Been Loving You, Black Dog, Stairway To Heaven, No Quarter, Achilles Last Stand, In The Evening...Ovšem s koncem Led Zeppelin jakoby v něm vyhasl elán a radost ze hry. Tehdy teprve 36ti letý kytarista se uzavřel před světem v pokojích svého domu a nebýt sousedské nabídky režiséra Winnera, aby zkomponoval hudbu pro druhé pokračování filmu Death Wish, kdoví, jestli by svět o něm ještě slyšel. Snad by to bylo jen pro vydání vzpomínkové Cody. Winner byl ovšem jeho hudbou nadšen a použil ji i pro třetí pokračování svého filmu.
To povzbudilo Jimmyho k tomu, aby roku 1984 založil kapelu The Firm s Paulem Rodgesem za mikrofonem. Superskupina vydala v průběhu několika let dvě alba: The Firm(1985) a Mean Business (1986). I přes částečný koncertní úspěch spojení není životaschopné a muzikanti se v roce 1986 rozcházejí. V té době Jimmy spolupracuje i s folkovým zpěvákem Roy Harperem, jehož věrným obdivovatelem byl od dob Led Zeppelin a nahrávají společné album Whatewer Happened To Jugula? (1985).


Asi každý si po vyslovení jména Jimmyho Page hned vybaví jeho protipól, zpěváka Roberta Planta. Ti dva byli jako světlo a stín, jako nebe a peklo, jako měsíc a slunce. Není divu, že se perfektně doplňovali a že i později se jejich hudební cesty spojily. Poprvé se tak oficiálně stalo na Robertově albu The Honneydrippers/Volume One, které vyšlo v roce 1984. Pak se oba staří bardové společně s Jonesym a Jasonem Bonhamem (syn zesnulého Bonhama) objevili na pódiu v Philadelphii, při dobročinné akci Live Aid v roce 1985. Na Robertově posledním albu z osmdesátých let - Now and Zen - si Jimmy rovněž zahrál ve dvou písních. No a v devadesátých letech se ti dva spojili k spolupráci na dvou výtečných deskách - No Quarter(1994) a Walking Into Clarksdale (1998). Ještě předtím mu Plant přátelsky oplatil hostování - zazpíval v jedné písni na Jimmyho sólovém albu Outrider, jež vyšlo v roce 1988.
Ano, možná se spojení dvou starých kámošů uskutečnilo i proto, že v roce 1993 si Jimmy nahrál album s Davidem Coverdalem, jehož "plantovštější než plantovský" způsob zpěvu a okázalá pódiová prezentace byly Robertovi trnem v oku. Ale ať už to bylo jak bylo, Jimmy Page v devadesátých letech vedle Roberta rozkvetl a podával neuvěřitelně přesvědčivé výkony. To se týká nejen živých skladeb z dob Zeppelinů, ale též nových písní z alba Walking Into Clarksdale. Podle mého toto album obsahuje některé nejlepší Jimmyho riffy této éry. Bohužel Robert postupem let vedle Jimmyho spíš chřadl a časem nabyl přesvědčení, že už toho bylo dost a že je načase se vrátit ke skromnějším koncertům a také ke svým sólovým projektům.
Jimmy Page se pak objevoval na veřejnosti jen sporadicky - v roce 2000 natáčí s Black Crowes živé album. V roce 2007 se koná koncert století v O2 Aréně - Led Zeppelin se tu na jeden večer spojili, aby uctili památku zakladatele jejich mateřské společnosti Atlantic. O koncert byl tak obrovský zájem, že se muselo přistoupit k losování vstupenek. Ke smůle většiny fanoušků se už nebude nikdy opakovat.
V roce 2008 produkoval Jimmy Page dokument It Might Get Loud, který mapoval historii elektrické kytary. Ve snímku se kromě něj objevili The Edge a Jack White. Jako host se objevil i na koncertě Jeffa Becka, kde si zahrál Immigrant Song...
V roce 2010 vydal Jimmy rozsáhlou autobiografii, která byla složena pouze z jeho okomentovaných fotografií z různých období. Některé z fotek přitom pořídil sám. No a v říjnu 2011 se na trhu objevila limitovaná edice soundtracku Death Wish II - v počtu tisíc kusů se v podobě vinylu dostala k nejvěrnějším (nebo také nejrychlejším) Pageovým fanouškům.

V průběhu všech těch uplynulých let samozřejmě Jimmy Page dával dohromady celý zeppelinovský archiv a podílel se na vydání několika remasterovaných výběrů, živáků a také jednoho skvělého DVD, které vyšlo v roce 2003 a obsahuje záznamy z některých nejlepších vystoupení Led Zeppelin.
***
Milý Jimmy, přejeme Ti k tvým narozeninám vše nejlepší, mnoho zdraví a máme také jedno přání : vydej už, prosím, nějaké skvělé album, které by nás přesvědčilo o tom, že kytarový mág Jimmy Page je stále ve formě. Ale i když se to nestane, stejně Ti budeme vděční za všechno, co už jsi pro nás udělal. Díky a máme Tě pořád rádi.
Něco o Jimmyho začátcích si můžete přečíst tady.


Tamikrest

8. ledna 2012 v 10:31 | Robka |  World music
Už jsem se tady nedávno zmínila o skutečnosti, že na letošních Colours budou jedněmi z účinkujících Tamikrest, tuaréžská skupina z Mali, následovníci Tinariwen. Velmi mě to rozradostnilo, protože tento typ hudby mám opravdu ráda a taky mě velmi zajímá způsob života těchto lidí. Opět jsem neodolala a vytáhla článek z časopisu Lidé a Země, který psala Romana Kratochvílová. Ta se podívala přímo mezi Tuarégy a podala zajímavé svědectví o jejich životech, ve kterých jsou stále ještě na prvním místě úplně obyčejné lidské hodnoty. I když moderní doba proniká i do těchto vzdálených krajů - jak nakonec můžeme zjistit i z hudby (elektrické kytary jsou do pouště vlastně uměle implantovány) - přesto si uchovávají svou osobitost a hrdost. A to se vlastně projevuje i v muzice. Osobně si myslím, že hudba Tuarégů má co říct i nám, dětem Západu a že je v ní taková spousta myšlenek a taková spousta příležitostí ke ztišení a zamyšlení, nebo naopak k radosti a jásání, až člověk žasne. Určitě je v oduševnělé pouštní muzice spousta potenciálu a věřím tomu, že bude oslovovat stále víc lidí.
Tamikrest jsou mladá skupina z Kidalu v Mali, města, které leží v kraji Adrar des Ifoghas. V jejich rodném jazyce tamašek znamená Tamikrest spojení, koalici nebo uzel. Vznikli v roce 2006 a svou tvorbou přímo navazují na Tinariwen. Jsou to všechno mladí lidé, kteří se narodili v době tuaréžského povstání - nebojovali tedy, ale na vlastní kůži zažili smrt mnoha svých rodinných příslušníků. Prožité hrůzy v nich zanechaly odpor vůči násilí a chuť bojovat proti němu prostřednictvím hudby. Většina z těchto mladých lidí získala vzdělání ve škole, zřízené francouzskou nevládní organizací a měla přístup k internetu i poslechu západních alb s tematikou rocku, reggae, hiphopu a popu. Škola jim také obstarala aparaturu s kytarami, mezi Tuaregy nedostupné zboží.
Za téměř šest let existence vydali Tamikrest dvě alba: Adagh (2010) a Toumastin (2011). V roce 2008 si zahráli po boku americké skupiny Dirtmusic na dnes už legendárním Festivalu v poušti v Essakane v Mali a posléze s nimi vyjeli na evropské turné, kde si zahráli spolu s Tinariwen.
Z toho, co jsem zatím od Tamikrest slyšela, si myslím, že jejich hudební cesta bude mnohem rychlejší, než tomu bylo u Tinariwen. Už nyní na albech spolupracují s muzikanty z Evropy a Ameriky, což se v jejich hudbě projeví větší pestrostí. Přitom si stále zachovávají typickou syrovost a melodičnost v pozadí s ječivými sboristkami, které jsou poznávacím znakem tuaréžské hudby.
http://www.tuaregove.estranky.cz/clanky/hudba/hudebnici-a-skupiny/tamikrest.html Na těchto stránkách si můžete přečíst playlisty obou alb a také jména jednotlivých hudebníků. Jen bych chtěla ještě dodat, že příponu "agg" mají ve svém jméně muži a znamená syn a "wallet" zase ženy a to znamená dcera. Tuarégové zůstávají celý život dětmi svého otce, po kterém nesou své příjmení až do smrti.
Pusťte si ukázky a posuďte sami:
Dihad Tedoun Itran - Toumastin (2011)
***

Ještě se podívejte na okouzlující video - záznam písně Fassous Tarahnet taktéž z nejnovějšího alba Toumastin. Pěkný poslech.

Pozor na cestu za "lepším" životem

7. ledna 2012 v 9:47 | Robka |  Téma týdne
Tento článek by měl být varováním pro všechny, kteří se nechali nalákat na práci v pochybných firmách, zabývajících se přímým prodejem nejrůznějších výhodných produktů. Pokud si chcete uchovat zdravý rozum a žít nadále normálním životem, věnujte, prosím, pozornost následujícím řádkům. Možná budete překvapeni, co všechno je u nás možné....

Na začátku bývá člověk, hledající zaměstnání - ať už z důvodu nespokojenosti s finančním ohodnocením ve své dosavadní práci, nebo člověk, ocitnuvší se "na dlažbě" z důvodu propouštění (a že těch dneska je!). Prochází inzeráty na internetu a s hrůzou zjišťuje, že práce není a když už je, tak za minimální mzdu. A najednou narazí na báječnou nabídku jisté nadnárodní společnosti, která hledá do svých řad schopné manažery. Inzerát zní lákavě a co je hlavní, požadavky na uchazeče o práci jsou nulové. Nepožadují žádné vzdělání, pouze se v něm dočtete takové všeobecné kecy o flexibilitě, ochotě pracovat víc než dvacet hodin týdně, příjemném vzhledu, vystupování a schopnostech plánovat, řídit a organizovat. Popis vaší budoucí práce je značně nesrozumitelný, ale co už, nabídka 20 000,- + provize a další růst zisků zaslepí vaši ostražitost. Vždyť každý si dneska chce přijít na pěkné peníze, nejlépe za práci na nějakém vyšším postu, kde nebude muset nic dělat, jen řídit a organizovat. To, že nemá příslušné vzdělání a zkušenosti, je velkoryse přehlédnuto.
I napíše životopis a ejhle, za krátkou dobu mu odpověděli, že se má dostavit k prvnímu kolu pohovorů. To se mu stalo poprvé, všude mu psali, že mají plno a tady, na to skvělé manažerské místo, je najednou šance! Ó dobrý Bože, kéž by to vyšlo!
První dojem po vstupu do firmy příjemně šokuje - všude je spousta usměvavých mužů (i žen) v perfektně padnoucích oblecích, jen ze zasedací místnosti se ozývá řev a tleskání. Šéf, který vás přijímá, vám úlisně nastiňuje bezvadnou budoucnost, kecá o businessu tak, že by se za to nemusel stydět žádný miliardář. Už si představujete, že budete jezdit v bezvadně padnoucím obleku do práce autem, které si pořídíte za dva měsíční platy a s nohama na stole budete telefonicky řídit své podřízené. Tak skvěle to všechno vypadá.
Ovšem je tu háček - zájemců je veľa. Máte strach, aby vás vzali. Ale ten se brzy rozptýlí, protože sympatický manažer vás záhy pozve k druhému kolu pohovoru - nyní už k takzvanému pozorovacímu dni.
To se pěkně vypravíte spolu s několika dalšími usměvavými, nagelovanými a vyžehlenými chlapíky vozem kamsi daleko. Cestou se hovoří o penězích, které si tito přeslušní chlapci u firmy stihli vydělat a o tom, jak jsou za vodou. Chlácholivě vám říkají, že tam budete brzy taky, jen co začnete dělat tu báječnou práci. A vy ji dělat budete, to si pište.
Po nějaké době vystoupíte z auta - nejspíš na nějakém sídlišti - a vaši společníci vám teprve teď prozradí, co se bude dít. Budete zvonit na zvonky a obcházet důchodce, kterým budete nabízet výhodnou elektřinu, plyn, případně další produkty. Cílem je přesvědčit k podpisu co nejvíc lidí a uzavřít co nejvíc smluv, bez ohledu na to, jestli je to pro zákazníka výhodné. Důležitý je počet - za každou uzavřenou smlouvu jsou provize.
Pomyslíte si něco o tom, že to přece pro jednou můžete vydržet a statečně se vrháte do práce. Jste plni energie a touhy dokázat své schopnosti a tak perlíte nápady. Zpočátku se nevede, důchodci nejsou ochotni nic podepsat, ale záhy narazíte na pár dementů, kteří vám podepíšou i telefonní seznam. Co na tom, že si během této "práce" nestihnete zajít ani na malou a na nějaký oběd není ani pomyšlení. Všechno se dá přece vydržet, když je to jen pro jednou. Příště už budete ten manažer.
Po příjezdu na firmu si vás pozve šéf k dalšímu pohovoru - ptá se, co se vám na dnešním dni líbilo a proč si myslíte, že jste pro firmu ten pravý. Vzápětí vám sdělí, že mladý muž, který vás měl celý den na pozorování, si myslí, že na to máte! Vy prohlásíte, že nechcete prodávat nic po barácích a nato je vám řečeno, že to dělat nebudete. Co budete vlastně dělat, to vám už nikdo neřekne. Se smíšenými pocity odcházíte zcela vyčerpaně domů.

Aleluja, radujte se! Za pár dní se dozvíte, že u té báječné firmy nastupujete! Koupíte si "dobře" padnoucí levný oblek u Vietnamců a červenou kravatu a s tlukoucím srdcem nastupujete první den do vysněného zaměstnání. Nástup je už v půl sedmé a shluk podobně vyhlížejících spolukolegů sedí před zasedačkou a čeká. Úderem sedmé se všichni zvednou a začnou pěstí tlouct do dveří. Po krátkém bouchání a řvaní jsou vpuštěni dovnitř a začíná obvyklý ranní výmaz mozku. Všichni se kroutí v rytmu diskotékové hudby, kývají hlavami jako by byli postiženi nějakou záhadnou africkou nemocí kývačů hlav a přešlapují na místě. Pak se utvoří kruh a v něm se počne do rytmu křičet: JOBING!! JOBING!!! a nebo něco jiného, podle toho, v jaké firmě jste. Už chápete, co znamenal ten tleskot a řev, který jste slyšeli při vaší první návštěvě.
Pak se rozproudí hra, u které máte pocit, že jste se octli v mateřské školce. Manažeři v oblecích běhají okolo místnosti a plácají se navzájem do dlaní a řvou povzbuzující hesla. Jakožto nováček si pak musíte stoupnout před zelenou tabuli (opět jako ve škole) a říct něco o sobě. Po chvíli trapného plácání jste vypískáni a vyzváni k tomu, abyste tančili, zpívali, nebo předvedli striptýz. Jakožto slušný člověk si vyberete jednu z prvních dvou možností a jen se modlíte, aby to bylo za vámi. Pak přijde na řadu JUICE. To zázračné slovíčko "džus" ale neznamená, že byste si dali sklenku pomerančové šťávy. Je to slovo, které se zde používá, kdykoli někdo řekne něco vtipného, chytrého a zajímavého. Kdykoli někdo řekne, jak to dneska půjde a jak jim to všem natřete. JUICE!!!
Je to podobné, jako když kněz v kostele řekne ÁMEN - tady je to džus. Asi ne náhodou si vzpomenete na různé sekty a máte pocit, že v jedné takové jste se ocitli. Máte bohužel pravdu.
Pěkně nadžusováni a bez nálady vyfasujete smlouvy (elektřina, plyn, telefony, apod.) a opět jedete někam daleko. Na váš otrávený dotaz, kdy už budete dělat toho manažera a že jste nebyli na tak debilní práci vůbec přijati, je vám řečeno, že jde o obvyklý postup. Každý musí nějak začínat a vy budete prodávat do té doby, než se vám povede vychovat si pár stejně postižených naivů. Problém je v tom, že tuto "práci" je schopno dělat jen pět procent populace a zbytek odpadne po prvních týdnech v terénu.
Trávíte celý den venku a jste zmrzlí, hladoví a otrávení. Zvoníte na zvonky a snažíte se přesvědčovat lidi o něčem, co byste sami v životě nepodepsali. Co se vám vždycky hnusilo. Jenže teď to prostě musíte dělat, abyste měli ty prachy. Abyste si večer na shromáždění sekty mohli zazvonit.
To je další věc, která vás šokuje. Večer, po příjezdu na firmu, se proberou úspěchy i neúspěchy prodejců a ti, kteří uspěli, si mohou zazvonit na velký zvon, přinesený doprostřed místnosti. JUICE!!!! JUICE!!! GO GO GO GO!!!! JEDEM!!! Jste machři, jste dobří, jste nejlepší!!! JUICE! Dokonalý výmaz.
Ten, kdo nemá to štěstí a nepovede se mu sehnat dost důvěřivých důchodců, kteří by podepsali, ten pak dlouho do noci zpytuje spolu se svým koučem svědomí a hledá, kde se stala chyba. Rozpitvávání neúspěchu před skupinou je jedním z psychologických tahů této povedené firmičky.
Pokud jste dočetli až sem, nemůžete se divit tomu, že manažerské pozice ve firmách, jako jsou tyto, jsou neustále k mání. Sektářský přístup, vymývání mozku džusem a denodenní obelhávání lidí jen tak někdo nevydrží. A ten, kdo to chce vydržet, toho místo báječného života, plného peněz, čeká jen náročná, čtrnáct hodin denně trvající dřina. Znamená to, že odepíše svou rodinu a koníčky, protože kromě džusu nebude mít na nic čas. Je jen otázkou, jestli ty peníze, které si tímto způsobem vydělá, mu přinesou opravdu ten lepší život. Záleží pak jen na tom, co si pod pojmem "lepší" představí.
Pro ty, kteří by snad byli na vážkách a mysleli si, že si tyto informace cucám z prstu, doporučuji najít si trochu času a přečíst článek jedné holčiny, která také nalétla: http://varovani.blog.cz/1003/jobing-reference
A tady už se můžete podívat na šokující video a doporučuji opravdu zhlédnout až do konce! Džus s vámi!
***
Pokud vás to nepřesvědčilo, podívejte se na tohle: http://www.zionmag.org/media.php?id=437

Watching You

5. ledna 2012 v 21:05 | Robka |  90. léta
Poslechněte si závěrečnou skladbu z alba Manic Nirvana, samozřejmě pocházejícího z dílny Roberta Planta. Album vyšlo v roce 1990, letos v květnu už mu bude dvaadvacet let a ani toto úctyhodné "stáří" mu neubralo na půvabu. Zrovna tento song, Watching You, je perfektní ukázkou atmosféry celého alba - je silný, s chytlavou melodií, s prvky hudby Východu, okořeněný vokálem marockého zpěváka Siddi Makain Mushkina. Ovšem dominantní - kromě výrazných bicích - je v něm zajisté silný Robertův hlas, který dokáže být naříkavý, přesvědčivý, sexy....Proč tohle někdy nezahrají v rádiu?
Mějte chvíli strpení, trvá dvanáct vteřin, než se rozjede.

Uvítání v Novém roce

4. ledna 2012 v 21:04 | Robka |  Píšu vám
Moji milí přátelé, čtenáři, kolemjdoucí i zvědavci! Zdravím vás u prvního letošního článku, který se bude věnovat tak trochu shrnutí uplynulého období a taky toho, co vás tu čeká do budoucna. Když jsem před pár lety tento blog zakládala, myslela jsem, že se bude věnovat výlučně jen Robertu Plantovi - ale časem jsem se rozhodla přidávat další a další témata, takže dnes mohu říct, že tento bog je pestrou směskou mé oblíbené hudby, knih, příběhů hudebníků, popisů alb, mých osobních historek a keců, fotografií, reportáží z akcí, které jsem absolvovala, občas jsem také přispěla do tématu týdne... no zkrátka je to pelmel toho, co mě zajímá, baví a co mám ráda. Doufám, že mi i v letošním roce zachováte svou přízeň a že se vám tu bude líbit.
Teď si dáme trochu statistiky - což pro někoho nuda je, ale pro mě jsou to cenné údaje:
V loňském roce jsem vydala celkem 266 článků - z toho 99 jich bylo do rubriky Robert Plant. Nejdiskutovanější článek byl Koncert Roberta Planta ve varšavském Torwaru, pod kterým se sešlo 18 komentářů. Druhé místo v komentovanosti obsadil článek na téma týdne Kouření s názvem Horší nebo lepší člověk s třinácti reakcemi. Mohla bych vám prozradit, že se mi v loňském roce povedlo přestat kouřit, tudíž jsem se zase (pokolikáté už?) zařadila k té "lepší" části obyvatelstva. Na třetím místě se umístil opět článek na téma týdne - tentokrát to bylo téma Sexu, můj výplod se jmenoval Hudba jako arfodisiakum a získal dvanáct komentářů.
Celkově bych ale mohla říct, že uplynulý rok byl co do vašich reakcí spíš slabší. Co se týče návštěvnosti, absolutní rekord padl v měsíci prosinci, kdy můj blog navštívilo celkem 2321 lidí. V závěsu za ním je listopad s 2309 lidmi - ovšem vzhledem k tomu, že listopad má oproti prosinci pouze 30 dnů, je jeho druhé místo trochu sporné. Denní rekord v návštěvách padl 4. prosince, kdy na této stránce bylo 108 lidí, 11. prosince přišlo 107 lidí. Ze statistik navštívených stránek vím, že hodně lidí se sem dostane náhodou a co je taková zajímavost - neustále ve čtenosti vede článek o Nejkrásnějších písničkách o lásce.
Ještě jednu malou perličku si neodpustím - v návštěvnosti vedou měsíce, kdy jsem vydala nejméně článků za celý rok - v listopadu to bylo 17 článků a v prosinci dokonce pouhých 16. Čím si to vysvětlit...
V minulém roce jsem také plynule pokračovala v anketách, které se v roce 2010 měnily s pravidelností každý měsíc. V lednu 2011 jste hlasovali, ze kterého období pochází hudba, kterou nejčastěji posloucháte. Vyhrálo období konce šedesátých let a začátku let sedmdesátých s 52,4 procenty a 33 hlasy. Na druhém místě se umístila hudba z různých období, kterou si vybíráte na základě oblíbenosti. Zde hlasovalo 18 lidí.
V únoru jste známkovali poslední album Roberta Planta Band of Joy. Nakonec získalo v průměru chvalitebné ohodnocení a hlasovalo 33 posluchačů. Začátkem dubna jsem přidala anketu o Nejlepšího frontmana historie a v této anketě můžete zatím stále hlasovat. Abych se přiznala, zrovna v dubnu jsem měla krizi, a tak se stalo, že jsem zanedbala vymýšlení dalšího tématu. Později už mi bylo líto ji měnit, tak jsem se nakonec rozhodla, že ji tu ještě nechám. Pokud byste někdo měli návrh na nějakou novou, tak prosím, pište. Budu ráda za každý tip.
Teď malý náhled toho, co vás čeká:
V loňském roce jsem rozjela rubriku Hity let minulých, ve které se postupně věnuji hudbě od roku 1960. Zatím jsem skončila v roce 1970, ale slibuji, že se k těmto článkům opět vrátím. Další změnou bude to, že už nebudu otrocky každou středu přidávat písničku Roberta Planta, ale budu to dělat tehdy, když najdu něco zajímavého, nebo bude k dispozici nějaká novinka. Samozřejmě hodlám bedlivě sledovat všechno, co se kolem Roberta děje, takže se určitě dozvíte to, co potřebujete. Pokračovat chci v hodnocení alb a upřednostňovat budu alba nová - ta, která mě zaujmou, bez ohledu na žánr. Podstatná je hudba.
Samozřejmě bych chtěla co nejvíc vycházet vstříc vašim zájmům, takže mi můžete napsat, co by se vám tu líbilo - prosím nepište mi, že byste chtěli Bíbra nebo doom metal:-) To by asi nešlo.
No a to bude asi všechno. Nebudu vám tady slibovat žádné hory doly černý les, prostě chci i nadále pokračovat v nastolené cestě tohoto blogu a doufám, že se po ní pustíte zase se mnou.

John Paul Jones slaví šestašedesát

3. ledna 2012 v 22:10 | Robka |  Led Zeppelin Info
Asi pro jeho nenápadnost a střízlivé vystupování na pódiu je tento skvělý muzikant v historii kapely Led Zeppelin tak trochu na druhé koleji. Jeho uzavřená povaha netoužila po záři reflektorů, tu klidně přenechal Jimmymu Pageovi a Robertu Plantovi. Byl rád, že může být součástí nejskvělejší kapely historie a spolu s bubeníkem Johnem Bonhamem tvořil pevný pilíř jejich hudby - pevný a až nepochopitelně soudržný na to, jak ti dva kluci byli rozdílní. Bonham byl nespoutaný živel a John Paul rozvážný intelektuál, oddaný manžel a otec tří dcer.
Narodil se coby John Baldwin 3. ledna 1946 v anglickém Sidcupu, v hrabství Kent. Už jako malý špunt s tatínkem, varietním umělcem, objížděl štace. Otec hrál na piáno a tak byla volba prvního Johnova nástroje jasná - v šesti letech se začal učit hrát na klavír. Ve třinácti letech si prosadil kontrabas, přes skeptické poznámky svého otce, že base odzvonilo. Přesvědčil otce teprve tím, že si dokázal sehnat s basou kšeft.
První kapelu John založil ještě v internátní škole Chris College. Ve hře byl ovlivněn jazzovými kontrabasisty, jako byli Charles Mingus a Scott LaFaro, kteří hráli s Billem Evansem. Jeho snem bylo prosadit kontrabas v rockové hudbě, jako to udělal Mingus v jazzu.
Šestnáctiletý John Baldwin založil kapelu, která hrála na amerických vojenských základnách, rozmístěných na jihu Anglie. Následující rok (1962) nechal školy a získal první hudební angažmá u Jeta Harrise a Tonyho Meehanema z The Shadows. Tam se poprvé setkal s Jimmym Pagem - a společně se podíleli na velkém singlovém hitu "Diamonds". John Baldwin se chopil baskytary a na rytmickou kytaru jim hrál jeden z nejlepších jazzových kytaristů v Anglii, John McLaughlin. Slibná spolupráce trvala osmnáct měsíců, zároveň se Baldwin stává vyhledávným studiovým hráčem. V roce 1964 končí éra Johna Baldwina - právě osmnáctiletý muzikant si mění jméno na John Paul Jones. Tento pseudonym mu vymyslel kamarád Andrew Loog Oldham (v šedesátých letech manažer The Rolling Stones).
Pod novým jménem mu ve stejném roce vychází první sólový singl - instrumentální nahrávka "Baja". Na B-staně byla skladba "A Foggy Day In Vietnam a produkce se ujal Oldham.
V roce 1965 už pověst schopného studiového hráče vystřelila Jonese ke spolupráci s interprety, jako byli Tom Jones, Dusty Springfield, Donovan, Rolling Stones, Jeff Beck, Terry Reid ale i Jimmy Page, který měl rovněž velmi dobré hudební renomé. Nahrával také s Herman's Hermits, jejichž nahrávku coby schopný aranžér dokázal prosadit do čela žebříčků prodejnosti.
Přišel ovšem čas, kdy už měl vší té studiové dřiny po krk. Prostě vyhořel a práce mu nepřinášela radost a uspokojení. V té době cítil, že potřebuje vypadnout z dusných a svazujících studií a přidat se k nějaké kapele. Měl štěstí - zrovna v té době vyšel v Discu inzerát Jimmyho Page, který hledal pro svou nově vznikající skupinu spoluhráče.
Psal se rok 1968 a Jimmy Page měl za sebou pohřeb "svých" Yardbirds, slavné kapely šedesátých let. Rozpadli se pro neustálé rozepře v hudební oblasti a také pro přílišnou náklonnost zpěváka Keitha Relfa k alkoholu. Nakonec 7. července roku 1968 odehráli svůj poslední koncert v Lutonu a z bývalé legendy zůstali odhodlaní pokračovat jen dva muzikanti - Jimmy Page a Chris Dreja. Postupně se ukázalo, že ani pro Chrise není cesta k nové kapele tím správným řešením a ještě formující se novou sestavu opustil.
Jimmy Page si při sestavování nové skupiny nejprve vzpomněl na svého studiového kolegu Johna Paula Jonese. Tento muzikant byl nejen vynikající a prověřený aranžér, ale ovládal kromě baskytary i klávesové nástroje, což byla pro Jimmyho výhra. Bude tedy schopen přecházet ve studiu mezi těmito nástroji. Nebylo moc hráčů, které Jimmy znal a kteří by byli takto všestranní a přitom by byli věkově přijatelní.
John Paul byl tedy jedním z prvních nastoupivších muzikantů do nových Yardbirds. Dalšími byli samozřejmě Robert Plant a John Henry Bonham, dva kamarádi z Midlands, kteří byli i přes své mládí a nezkušenost pro Page skvělou volbou, jak se později ukázalo. První zkouška se konala v malé, dusné zkušebně v suterénu na Gerard Street a tam všichni zjistili, že přeskočila jiskra. Chemie mezi muzikanty působila jako zázračný elixír a tehdy se zrodili Led Zeppelin.
První album nahráli za pouhých třicet hodin a kromě Roberta Planta (měl závazky u CBS), se na něm podíleli všichni ostatní členové. Je pravdou, že se jedná převážně o přepracované coverveze - což se sebevědomím ne vždy přiznali v bookletu alba, ale i tak jejich syrová energická hudební nálož po mnoha letech vyvolává mrazení v zádech. Snad se v hudbě vykrystalizovalo všechno to nadšení a atmosféra z nahrávání a přetavilo se do černého kotouče.
John Paul Jones se od tohoto prvního alba podílel na tvorbě aranží a přicházel s novými nápady - je spoluautorem například otevíráku Good Times Bad Times, nebo Communication Breakdown. Během dvanáctileté kariéry Led Zeppelin se stal neoddělitelným spoluautorem spousty písní - za všechny jmenujme No Quarter z alba Houses of The Holy (1973), Trampled Underfoot (Physical Graffiti, 1975), nebo Black Dog (Led Zeppelin IV 1971). Nejvíc se vliv Johna Paula Jonese projevil v poslední nahrávce skupiny z roku 1979 - In Through The Out Door. Tehdy se ujal vedení ve studiu spolu se zpěvákem Robertem Plantem, protože zbytek kapely jel v drogách. Podepsán je na šesti ze sedmi skladeb.
Bohužel po nahrání tohoto alba a absolvování koncertů na festivalu v Knebworthu a později na evropské šňůře se v září 1980 stala tragická událost - bubeník John Henry Bonham se po předchozí bujaré pijatice v domě Jimmyho Page udusil vlastními zvratky. Nastal soumrak Bohů...
Led Zeppelin byli vždy čtyři muzikanti, kteří si rozuměli i mimo pódium a proto nepřicházelo v úvahu, že by mohli pokračovat v činnosti s někým jiným za zády. John Paul Jones tvořil s Bonhamem spolehlivé těleso - ti dva si opravdu notovali, i když byli tak rozdílní. Byl konec - v prosinci 1980 vyšlo v tisku oficiální prohlášení, které bylo podpořeno i manažerem Peterem Grantem.
Po rozpadu Zeppelinů se vždy tichý John Paul uchýlil do svého domácího studia, které si zbudoval v Devonshire v bývalé nedělní škole. Zde, obklopen nástroji a nejrůznějšími mašinkami, tvořil muziku pro radost a do šuplíku. Možná tak byl nejšťastnější - po dvanácti letech šňůr a turné se mohl věnovat kromě muziky také své rodině, kterou nade vše miloval. Přibližně někdy v té době, v roce 1982 se objevila na pultech obchodů poslední oficiální nahrávka Led Zeppelin - labutí píseň, album Coda.
Na pódiu se v první polovině osmdesátých let Jonesy objevil zřídka - s Robertem Plantem si zajamoval v roce 1983 a pak také hrál se svými bývalými spoluhráči s Led Zeppelin na charitativní akci Live Aid v roce 1985. Tehdy se mnoho hovořilo o znovusjednocení kapely, ale k tomu nedošlo.
John Paul Jones se stal také skladatelem filmové hudby. V roce 1984 natočil soundtrack pro film Scream For Help, který sice propadl, ale hudba byla minimálně zajímavá. Byl také producentem a spolupracoval s kapelami, jako R. E. M., The Mission, Foo Fighters, Heart, Cindererella a dalšími.
V roce 1994 produkoval a zčásti napsal výtečné album Diamandy GalásThe Sporting Life. Jeho skladby a nápaditá hra získala další rozměr na nesmírně vydadařeném turné, které s Galás absolvoval. Co se týče sólové práce, nahrál Jonesy dvě alba. V roce 1999 to byla experimentální a instrumentální Zooma, o dva roky později The Thunderthief, na kterém obsluhoval skoro všechny nástroje( kromě bicích) a dokonce se pustil i do zpěvu. Povzbuzen úspěchen dal dohromady kapelu a předváděl své dílko naživo - jak v doma, tak i v Americe a Japonsku.
V roce 2004 podnikl turné se skupinou Mutual Admiration Society, kterou dále tvořili členové kapely Nickel Creek a Glen Phillips z Toad The Wet Sprocket. V roce 2007 - zároveň s vydáním nového CD Led Zep Mothership (s remasterovanými starými hity kapely) - se Zeppelini objevili s Bonhamovým synem Jasonem v londýnské O2 Aréně na koncertě století. Zahráli na počest zakladatele mateřského vydavatelství Atlantic, šéfa Ahmeta Erteguna a na jejich vystoupení se sjelo dvacet tisíc fanoušků z celého světa, vybraných pečlivým losováním z mnohonásobně vyššího počtu původních zájemců. Koncert se vydařil - ovšem fanoušci na oficiální živý záznam zatím čekají marně. Jakož i na znovuspojení kapely - proti tomu ostře vystoupil zpěvák Robert Plant, který nechtěl pokračovat v pohodlně vyjetých kolejích.
Po tomto počinu se hudebníci vrátili ke svým projektům - Robert Plant zpět na turné s Alison Krauss s níž v tom roce vydal fantasticky úspěšné album Raising Sand, ověnčené v roce 2009 pěti Grammy. Jones se v roce 2009 připojil k superskupině Them Crooked Vultures, s nimiž vydal úspěšnou stejnojmennou desku. V roce 2011 s ní vyhráli Grammy v kategorii Nejlepší rocková performace. Ve skupině s ním hraje Dave Grohl (ex Nirvana, Foo Fighters) a Josh Homme(Queens of The Stone Age). Jedním z posledních překvapení, které Jones svým příznivcům přichystal, byla jeho účast na albu bluesmana Seasicka Steva You Can't Teach and Old Dog New Tricks.
Je tedy vidět, že Jonesy nezahálí a i když by podle svých slov byl rád, aby se skupina Led Zeppelin vrátila na koncertní pódia, je stále činný a jeho hudební počiny jsou stále na výši. Do důchodu se zatím určitě ještě nechystá.
Zdroje textu - Kladivo Bohů - Stephen Davis
Led Zeppelin - Když po Zemi kráčeli obři - Mick Wall