Únor 2012

Down To The Sea

29. února 2012 v 22:55 | Robka |  Robert Plant & Band of Joy
Už moc dlouho jsem tady nedala nějakou Robertovu skladbu a protože tohle by měl být především blog, zabývající se hudbou, chtěla bych to napravit. Ale to bych nebyla já, abych to neokecala.
Teď, když jsem se začetla do knihy o sólové dráze (kariéra je špatné slovo) Roberta Planta, dostala jsem nutkavou chuť poslechnout si něco z koncertu. Máme na výběr z různých období, já však dnes přece zůstanu věrná kapele Band of Joy, ve které se setkali úžasní muzikanti.
Třeba takový Darrell Scott, kterého můžete vidět právě v tomto videu hrát na akustickou kytaru. Jeho sólová hra uprostřed písně - to je prostě pohádka. Nádherné aranže, perfektní provedení i s naříkajícím Plantovým hlasem, pak vybuchující riffy Buddyho elektriky a společný závěr. Písnička Down To The Sea pochází z Plantova alba Fate of Nations, které vyšlo v roce 1993. Je to tedy již poměrně stará záležitost, ale díky muzikantskému umu všech zúčastněných zní svěže a pestře.
Už vím, proč bych nenazvala Robertovu hudební dráhu kariérou - na dráze se jede vpřed, sem tam se přihodí nějaká ta porucha, vozidlo zrychluje nebo zpomaluje, cestou mohou přisedat další spolucestující, někteří z nich si pak vystoupí, krajina za okny má stále jinou tvář.... Přesně tak totiž vypadá Robertova vytrvalostní dráha - poruch na ní je ovšem pomálu, jede vpřed i když se občas ohlédne přes rameno. Jede po ní pro radost svou i druhých. Člověk totiž nikdy neví, kam se příště ta klikatá cesta stočí. Snad dolů k moři... kdoví.

Jak ze zrcadla udělat grcadlo

29. února 2012 v 16:59 | Robka |  Téma týdne
Mí milí stálí čtenáři si při přečtení titulku článku nejspíš pomysleli, že jsem se zbláznila. Ano, uznávám, na první pohled to může tak vypadat. Záhy vám ovšem vysvětlím, že tak tomu není.
Chtěla jsem se s vámi jen podělit o jeden příběh, jehož protagonisty jsou žáci třetí třídy jedné nejmenované základní školy, jejich učitelka a moje máma v jedné osobě a můj syn, jemuž v době, do které se nyní přeneseme, bylo zhruba devět, deset let.
Na úvod bych měla vysvětlit, že má matka, tedy babička mého synátora, je velký pedant. Cepovala už mě a co se týče školy a učení, musela jsem neustále podávat bezvadné výsledky, jinak bylo doma dusno. Pamatuji se, že jsem se jednou (bylo mi osm let) rozbrečela kvůli tomu, že mi máma v úloze z matematiky odfajkovala výsledky - měla jsem všechno správně, ale myslela jsem, že ty fajfky znamenají, že budu muset celý úkol přepisovat a přepočítávat. Děti, tedy žáci mé maminky, byli cepovaní podobně a pod jejím vedením se i ti největší lempli naučili alespoň základům toho, co se po nich pak chtělo v dalších třídách. Máti si na svých učitelských schopnostech velmi zakládala a vždy se chlubila, jak za ní děti chodily v pozdějších letech s poděkováním za to, co pod jejím vedením pochytily.
Jednou jsem přišla k ní na návštěvu - jako obvykle jsme rozebíraly, co se za ten týden, kdy jsme se neviděly, stalo. Máma mi s rozhořčením vykládala, co se jí přihodilo ve škole v hodině českého jazyka.
"Představ si," povídá, "ty děti jsou dneska úplně blbé." Podotýkám, že máma si nebere servítky a pokud ji někdo naštve, dá mu to pěkně sežrat. "Dala jsem jim za úkol vymyslet rým na slovo zrcadlo."
Povzbudivě jsem se na ni usmála, aby jako pokračovala dál. " Co myslíš, že mi řekly?" Nevěděla jsem. Z jejího líčení jsem pochopila, že po zadání úkolu zůstaly děti chvíli jako opařené a pak jeden klučík prohlásil: "Sím, sím, já už vím. Zrcadlo - grcadlo." Po jeho upřímném zvolání se některým dalším dětem rozvázal jazyk a už to jelo: zrcadlo, grcadlo a zrcadlo, prcadlo.
Dovedete si asi představit seriózní paní učitelku v nejlepších letech, jak se při těchto výrazech tvářila a jak musela soptit. A dovedete si možná představit i mně, jak jsem se řehtala. "Nesměj se," řekla mi máma. "Schválně se zeptáme Jiříka, to přece není možné."
Jiřík, to je můj syn a mámin vnuk. To bystré dítě babičku ani mě nezklamalo. Na její otázku, jaký rým ho napadne na slovo zrcadlo se na chviličku zamyslel, a pak s nevinným pohledem svých modrých oček radostně vyhrkl: "Grcadlo!"
Následoval samozřejmě můj výbuch smíchu a mámina naprostá kapitulace. Od těch dob je u nás zrcadlo prostě grcadlo. A když se tak nad tím zamyslíte, má to svoji logiku.

Neil Daniels - Robert Plant, Led Zeppelin, Jimy Page & Léta sólové kariéry

28. února 2012 v 23:59 | Robka |  Hudební
Konečně jsme se dočkali - po předlouhém čekání a neustálých odkladech vydavatele se vyloupl na světlo světa překlad knihy Neila Danielse o Robertu Plantovi. Kniha by měla splatit dluh, který vůči Robertu Plantovi hudební svět má - totiž podat svědectví o jeho sólové kariéře, hudebních vlivech a nesmírné pracovitosti a tvořivosti, kteréžto bývají v kontextu s jeho účinkováním v Led Zeppelin hanebně opomíjeny.
Jak se to tedy povedlo a jak na mě, jako na fanouška a příznivce, který má o Robertu Plantovi už nastudováno kdeco, kniha zapůsobila? V prvé řadě bych měla výtku k titulu. To je první věc, která mi vadí. Připadá mi totiž, jakoby navzdory tomu, že se kniha zabývá Plantovou sólovou kariérou ( i když kapitola Led Zeppelin je zde samozřejmě také v krátkosti zmíněna, i jeho hraní s Pagem) měl autor strach, že když titul ponese pouze Plantovo jméno, nebude už o něj takový zájem.
Další věcí je fotografie na přebalu knihy. Proč je zde fotka stará sedm let? Chápu, že kniha v originále vyšla už v roce 2007, ale pro českého překladatele by nemusel být problém doplnit Plantovu diskografii a oživit titul nějakou aktuální fotografií. Podotýkám, že v originále tam aktuální fotka je.
No, takže to by byly výtky k obalu. Nyní obsah - jak už je dnes zvykem, je v knize dost překlepů, což je všeobecná neřest moderní doby, na kterou si jen nerada zvykám. Jakoby neexistoval někdo, kdo udělá pořádně korektury. Promiňte, ale napsat Muddy Warers, to je ostuda.
Co se týče popisu Plantovy kariéry, najdete zde v podstatě všechny známé skutečnosti, které jste si už mohli přečíst porůznu rozházené všude možně - v knihách o Led Zeppelin a na webových stránkách, věnujících se Plantovi (podotýkám na zahraničních stránkách, pokud nepočítám tuto jedinou v češtině, kde se porůznu a rozházeně dozvíte o Plantovi taky dost). Ovšem jsou okořeněny historkami, jež popisují Plantovi přátelé a kolegové - je škoda, že v knize není více komentářů od samotného Roberta. Dodalo by jí to větší autenticity.
Oceňuji, že kniha je opravdu jako celek jedinou existující biografií Roberta Planta, kde se na jednom místě můžete dozvědět něco o jeho dětství, o jeho okouzlení blues, o mládí plném hledání identity, o novém hledání vlastního zvuku po rozpadu Led Zeppelin, o výletech do různorodých hudebních končin, o nespočtu spolupracovníků, kteří měli tu čest s ním spolupracovat. Oceňuji rovněž to, že kniha se důsledně zabývá pouze Plantovou hudbou a nesklouzává k lacinému líčení senzací a drbů ze soukromého života, jak bývá mnohdy zvykem. Závěrem, než nechám promluvit jednoho z Robertových spolupracovníků, bych chtěla říct, že Robert Plant by si za svou práci zasloužil daleko víc zájmu, než se mu dostává. První kniha, která představuje tvář tohoto neúnavného muzikanta, jež zasvětil hudbě celý svůj život a měl ohromný vliv na scénu několika posledních desetiletí, ve vás určitě probudí zájem poslechnout si znovu všechna jeho pozoruhodná alba. Hodnotím knihu jako zajímavou příručku, ve které je přehled všeho, co jsem dosud o Plantovi četla, pěkně pohromadě.
***
Hossam Ramzy: "Jedna vzpomínka mě vždycky rozesměje, kdykoli se mi vybaví. Po našem posledním koncertě v Melbourne v Austrálii v březnu roku 1996 jsme se všichni objímali a líbali a nevěřili jsme, že už je konec. Robert přišel a objal mě, položil mi levou paži na pravé rameno a řekl mi: "Hossam... A Sahby", což znamená: "Hossame, můj drahý, arabský příteli."
A já se slzami v očích řekl: "Ano, Roberte?" On řekl: "Tenhle projekt jsme spolu dělali skoro dva a půl roku, chci, abys věděl, že nezáleží na tom, co se během té doby stalo, nezáleží na tom, co kdo komu řekl nebo co kdo udělal, nezáleží na tom, kdo co vymyslel a jakým problémům jsme společně čelili. ... Pořád si myslím, že seš parchant!"
A protože jsme Roberta dobře poznal, předpokládám, že to byl jeho vlastní způsob, jak mi říct, že mě má rád. Mockrát jsem o tom přemýšlel... Tohle bylo mnohem lepší, než všechna 'mám tě rád', co jsem za život slyšel..."

Oči jsou zrcadlem duše

28. února 2012 v 20:27 | Robka |  Téma týdne
Ihned při vyhlášení tématu jsem věděla, o čem bych chtěla psát - o očích, které jsou zrcadlem naší duše. Jsou mnohem výmluvnější, než všechny ty převleky, které používáme k maskování svých pocitů. Stačí pozorný pohled hluboko do očí a hned poznáme, jak se dotyčný cítí, jakou má náladu a jak na tom je celkově.
Můžeme klamat tělem, ale oči nás většinou prozradí. Řeknou na nás, jestli jsme nemocní, unavení, nebo naštvaní. Vidíme v nich bystrost a čilost, stejně tak jako tupost a nezájem. Poznáme z pohledu upřímnost, moudrost, dobrosrdečnost, veselost i smutek, zlobu, nenávist, prohnanost a hloupost.
U lidí, kteří trpí nějakou duševní chorobou, to můžeme jako první identifikovat právě podle prázdného a nepřítomného pohledu. Zkrátka oči odrážejí to, jak se cítíme a jací doopravdy jsme daleko víc, než to, co se snažíme navenek vysílat tělem.
Tady na blogu je jedna nevýhoda - postrádáme oční kontakt, tak důležitý při rozhovoru s lidmi. Povídáme si tu jen pomocí komentářů a nepoznáme, jestli ti, kteří nám píšou a hodnotí naše výtvory, to myslí upřímně. Nemáme tu zpětnou vazbu nadšeného pohledu, vrásek úsměvu kolem očí, jiskřiček v nich, dychtivosti a zájmu, nebo naopak nezájmu a nesouhlasu. Blog je vlastně jen zrcadlem toho, co chceme světu ukázat. Ten, kdo je na druhé straně tohoto neprostupného světa, nám zůstává utajen.
Mám pocit, že dnes se lidé rádi schovávají za monitory a mobilní telefony. Zejména, když si potřebují sdělit něco nepříjemného. Někdy je těžké podívat se pravdě do očí - a vidět v ní jako v zrcadle to, co svým sdělením způsobíme. Protože oči neklamou. Ať si už to připustíme, nebo ne.

P.S. Zhruba před rokem jsem zde dávala takovou hádanku: lidé měli hádat známou osobnost jen podle očí. Ozvláštnila jsem to ještě tím, že jsem u každého hádaného dala dvojí pohled - mladý a starší. Protože i když se člověk mění a přibývají mu vrásky a šediny, přece jen ten pohled očí, té studnice naší duše, zůstane odrazem našeho vnitřního já. Pokud se chcete podívat a na vlastní oči se přesvědčit, že jeden pohled může postačit k poznání, klikněte zde.

Amadou & Mariam - pojďme tancovat

28. února 2012 v 9:00 | Robka |  Osobnosti World music
Malijská slepecká dvojice Amadou & Mariam se představí na festivalu Colours of Ostrava. Kytarista Amadou Bagayogo byl od roku 1974 členem malijského orchestru Les Ambassadeurs. Byla to kapela, složená z hudebníků z nejrůznějších částí Afriky - Guiney, Mali, Burkiny Faso, Pobřeží slonoviny. Bylo mu čtrnáct, když s nimi koncertoval. O rok později bohužel těžce onemocněl šedým zákalem a navždy oslepl. Ocitl se tedy v Instute For The Young Blind of Bamako v Mali, kde hrál s ústavní kapelou a zároveň pokračoval v koncertování s Les Ambassadeurs. V roce 1978 je nadobro opustil.
Mariam Doumbia přišla o zrak už v pěti letech, následkem spalniček. V ústavu pro slepce dávala hodiny zpěvu, učila se teorii hudby a používání Brailova písma. S Amadou se potkali prostřednictvím hudby, hráli spolu a hluboce se do sebe zamilovali - se špetkou smutného sarkasmu by se dalo říci na první pohled. V roce 1980 měli svatbu a Amadou složil jejich životní píseň - Mon amour, ma chérie (má lásko, můj miláčku).
Jejich rodiče byli proti svatbě - hlavně z obav, že jejich společný život díky slepotě nebude jednoduchý.
Ale Amadou a Mariam je přesvědčili, že se umí o sebe postarat. Zpočátku spolu hráli v ústavním orchestru, ale brzy pro ně byl malý, tak se přemístili do sousedního Pobřeží slonoviny. Tam měla studia modernější vybavení, než v Mali a oni cítili, že zde jejich hudba padne na úrodnou půdu. Za pár let nahráli čtyři kazety se svými skladbami a vzala je na vědomí rádia i posluchači.
Amadou a Mariam neúnavně koncertovali po celé Západní Africe. V devětaosmdesátém se ocitli na jednom pódiu se Stevie Wonderem. Pak je uslyšel francouzský producent Marc Antoine Moreau, pozval je do Paříže a původně akustické duo proměnil v kapelu s rythm'n'bluesovým zvukem. Malijci tak konečně mohli zúročit své dávné posluchačské lásky - Led Zeppelin s Ericem Claptonem, Jimiho Hendrixe s Alvinem Lee. Stejně tak nové podněty: reggae, funky , gospel, soul.
"Než začnete svůj původní styl hudby měnit a mísit s dalšími, musíte mít už vybudovaný vlastní. Lidi si pak zapamatují, kdo jste a co děláte. Základ naší hudby je jednoduchý a může ho doprovázet prakticky kdokoliv, pořád ale musíte vědět, kdo je kdo." řekl Amadou pařížským novinářům.
Písnička Je Pense a Toi z jejich mezinárodního debutu Sou Ni Tilé se vyšplhala na vrchol francouzských hitparád a na koncertech se často stávalo, že ji museli hrát i čtyřikrát za sebou. Na následující desce (Se Te Djon Ye z roku 1998) se podílel i blízký spolupracovník Youssou N'Doura a Salifa Keity, bílý francouzský hráč na klávesy Jean-Phillippe Rykiel, rovněž slepec.
Nejlepší a komerčně nejúspěšnější alba však přišla až v novém tisíciletí. Dimanche a Bamako bylo v anketě fRoots vyhlášeno nejlepším na světě za rok 2005 a Welcome to Mali z roku 2008 mělo na kontě hit, který si nenechala ujít rádia : Sabali, skladbu, která se totálně lišila od zbytku alba. V loňském roce se pustili do zajímavého experimentu - odehráli několik koncertů v naprosté tmě. Pokusili se tak posluchačům zprostředkovat své vnímání světa a hudby. Nedávno vydali také nové album Folila (hudba).
Amadou a Mariam se nikdy nebránili propojení své tradiční hudby s moderním zvukem. Naopak - považují je za výzvu ke sbratření afrických a západních muzikantů. Jsou manželé už dvaatřicet let, mají tři děti - dva syny, z nichž jeden je členem malijské trojice, vystupující pod jménem SMOD, a jednu dceru. I přes svůj handicap jsou šťastní a hlavně - odhodlaní dát do své hudby všechno.
zdroj textu : Jiří Moravčík, Když píseň tluče křídly do oken.


Zrcadlo

27. února 2012 v 22:12 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Jenom mě tak napadlo,
napsat na téma Zrcadlo.
Kdyby tu totiž nebylo,
jak by se to lidem líbilo.
Kouknu se do něj poránu
a vyděsím se v tu ránu.
Vidím tam obraz nelibý
a to se mi vůbec nelíbí.
Civí z něj na mě zoufale
nějaký střapatý ospalec.
Zarudlé oči a kruhy pod nima,
no to mě určitě poránu zajímá.
Radši se do něj nekoukám,
i když mě to k tomu ponouká.
Nelíbí se mi totiž velice
že jsem jak zmoklá slepice.
A tak mě teď napadlo,
že kdybychom neměli zrcadlo,
neviděli bychom své domnělé chyby
a to, co se nám na nás nelíbí.
Neviděli bychom své vady
a třeba bychom se měly víc rády.
Ono se totiž v tom zrcadlení,
ukáže i to, co se těžko změní.
K čemu je fyzická krása,
když vás svědomí drásá.
Když hloupost vidět není
v tom zářivém zrcadlení.

Co se ve škole nenaučí ani učitelé

26. února 2012 v 21:26 | Robka |  Téma týdne
V mém posledním článku na téma týdne Co nás ve škole neučili jsem se chtěla věnovat této problematice z trochu jiného úhlu pohledu. Zatím se tady objevovaly články, ve kterých jsme si stěžovali, že nás škola nepřipravila dostatečně na to, co nás v životě čeká. A nebo články, ve kterých jsme popisovali zážitky a situace, ve kterých jsme se ocitli školou nepřipraveni a museli jsme se tedy s problémem poprat sami.
Já se teď pokusím zamyslet nad školou z pohledu učitele. Snad se mi to povede - oba mí rodiče pracovali dlouhá léta ve školství, a tak jsme doma o učitelských problémech často diskutovali.
Učitelské povolání je nesnadné a dalo by se říct v mnohém rizikové. Přece jen, mít svěřeno vzdělávání budoucí generace je úkol přetěžký a je k němu třeba kromě vědomostí, získaných studiem i určitá trpělivost, železné nervy a láska k dětem. Pokud to tak není a student se rozhodne pro toto povolání jen z důvodu prázdnin a volna během roku, nemůže být nikdy dobrým učitelem.
Ono je to někdy lidmi tak vnímáno - jó učitel, ten se má. Odučí si svých pět šest hodin a má klid. K tomu ty spousty volna... Ale není to zas tak jednoduché, jen ať si to ti chytrolínové zkusí. Dobrý učitel stráví spoustu času přípravou na vyučování, vymýšlením toho, jak by děti zaujal, aby je učení bavilo. Je mi jasné, že dnes to tak spousta z nich neprožívá, ale vzpomínám si na to, kolik času tím trávila moje máma a kolik dalšího času jí zabralo opravování sešitů a psaní osobních hodnocení a dalších věcí. No jo, učila ještě v době, kdy každý žák měl svůj osobní spis, do kterého se psalo všechno - od toho, z jaké rodiny pochází, jak chodí do školy oblečen, jaké podmínky má doma k učení, až po jeho paměť, to, jak je pohotový při řešení úkolů, jak je aktivní...
K tomu se přidal ještě dozor na chodbách o přestávce, dozor v jídelně, funkce v knižním klubu, různé schůze ROH a SČSP (vysv.: revoluční odborové hnutí, svaz československo-sovětského přátelství), klasifikační a jiné porady, třídní schůzky, návštěvy v problémových rodinách. A to se ještě v té době praktikovalo i odpolední vyučování, ve třídách bylo běžně pětatřicet dětí a inspektoři a ředitelé byli nesmlouvaví, co se týkalo výsledků. Není divu, že po příchodu domů padla do postele a nesměli jsme ji nejmíň hodinu rušit.
V těch dobách byli učitelé hodnoceni podprůměrně - kdekterý dělník v továrně si vydělal daleko víc. Bylo to prostě víc poslání (jak se říká k posrání), než povolání. Mám pocit, že existovalo mnoho těch učitelů, kteří to tak brali a děti na ně dodnes s láskou vzpomínají.
Myslela jsem si, že dnes už je situace učitelů lepší alespoň v tom, že jsou lépe hodnoceni a nezažívají při své práci tolik byrokracie. Ale je to omyl. Zrovna dnes mi máma říkala o jedné mé bývalé spolužačce, dceři její kolegyně, která učí. Učí tím stylem, že ji vždy v červenci vedení propustí a v září znovu přijme. Udělali jí to tak už dvakrát a ona je pokaždé měsíc v roce bez výplaty. Považuji to za nehoráznost. Jak se asi taková učitelka může cítit a jak se to odrazí na její práci? Nehledě k tomu, že dnes je opravdu těžké zvládnout třídu nevychovanců a ignorantů, kteří při vyučování v nejlepším případě spí a v tom horším si z učitelky dělají šprťouchlata.
Navíc - když dítě ve škole něco provede, je to většinou dáváno za vinu učiteli. Dobře si pamatuji na případ, který se stal v u nás v osmé třídě. Jeden kluk tam pravítkem o přestávce píchl do oka spolužačku a bylo z toho vážné zranění, kdy lékaři bojovali u toho děvčete za záchranu druhého oka. Učitel, který nás měl tehdy jako třídní, z toho měl dost velkou polízanici. Vytýkali mu, že v té době nebyl ve třídě a nedával na nás pozor. Jenže k takové tragédii mnohdy stačí okamžik, to by si chudák nemohl odskočit ani na záchod.
V dnešní době se ve škole čím dál víc množí případy, kdy děti zesměšňují své učitele na facebooku nebo i přímo ve třídě. Nedávno mi máma vykládala o případu, kdy kluk v devítce při výtvarce kreslil kosočtverec. Učitelka to bohužel zjistila pozdě - už ho měl hotový. Kluka táhla do ředitelny, ale jestli si někdo z vás myslí, že tam ten chlapec dostal záhul, tak je na omylu. Naopak, záhul dostala učitelka. Měla prý poznat, co ten kluk kreslí už dřív a neměla ho to nechat dodělat. Takže za to mohla. Kluk byl v devítce, vložili se do toho rodiče a že prý chudáček by se s kázeňským přestupkem nedostal na střední. Nic se mu nestalo a odnesl si z toho ponaučení, že mu všechno projde i příště.
Tak to uzavřeme - co se učitelé ve škole nenaučí? Nenaučí se učit a nenaučí se předvídat nepředvídatelné. Nenaučí se získat si respekt u žáků, nenaučí se zaujmout, nenaučí se čelit nespravedlnostem. Nenaučí se ovládat, nenaučí se udržet si duševní zdraví. To všechno se naučí, až když jsou hozeni do jámy lvové - do třídy. A musí tam jít znovu a znovu, aby si mohli říct, že něco z toho už umí.

Neřekli mi, že jako žena to budu mít v životě těžší

26. února 2012 v 10:03 | Robka |  Téma týdne
V příštím životě se chci narodit jako chlap. A víte proč? Ráda vysvětlím. Začíná to už ve škole. Zatímco chlapci běhají po třídě, řvou jak paviání a perou se, od holek se čeká, že budou tiché, hodné a za každých okolností čistě upravené. Kluk může být umazaný lempl, co má aktovku od bláta a pokrčené, neobalené sešity. Ale holka? Té se doma a ve škole řekne: No teda, ty seš ale nepořádná. Copak takhle se holčička chová? Okamžitě si to dej do pořádku."
Od holek se taky čeká, že budou zodpovědnější - proto taky většinou dostávají na starost třídu, když si učitel musí někam odskočit. Znáte to, takové to zapisování hříšníků na tabuli (takzvaný teplý bonz).
Od holky se čeká, že bude soucitná a pečující, že se jí žákovská nebude hemžit poznámkami za ubližování druhým. To bylo divení, když jsem jednou na základce přinesla domů poznámku: V hodině výtvarné výchovy namydlila svému spolužákovi hlavu." Všichni se mi potutelně smáli a dodnes je tato perlička brána jako veselá historka z mého školního života. Ale když on ten spolužák byl provokatér, který nás holky o přestávkách neustále zlobil a bral nám věci. Tak jsem mu prostě tu jeho kudrnatou palici strčila při vymývání štětců pod kohoutek a pořádně umyla, aby věděl, že nám má dát pokoj. A co se stalo? Poznámku jsem dostala já.
Od holky se taky čeká, že se bude líp učit - teď nemyslím, že bude chytřejší. Spíš to, že bude nabiflovaná a bude mít vždycky napsaný úkol. Od kluka se čeká přirozená inteligence - což je ovšem nevýhoda, protože ti, kteří ji nemají a jsou nuceni dohánět to učením, bývají v chlapeckém kolektivu považováni za baby.
No a co se stane, jakmile vyjdete ze základky? Holky zamíří na zdrávky, ekonomky, humanitárně zaměřené gymply a pedagogické školy a kluci na technické obory, kterým patří budoucnost. Pokud některý kluk studuje třeba na zdravotního bratra, je divný. Stejně tak holka na elektrotechnice. Můj syn navštěvuje zrovna elektrotechnickou průmyslovku a nemají ve třídě jedinou holku. Na škole je jich asi deset a když se ho zeptám, jaké jsou, ohrne opovržlivě nos: Ani jedna není hezká.
Holka prostě musí být hezká, čistá, nastrojená, milá a snaživá.... Kluk nemusí nic. Kluk jen čeká, až mu ta hezká a milá dívka spadne do klína.
Nejhorší situace nastane, když vyjdete ze školy. Nastoupíte do práce a zjistíte, že ti umazaní lempli, co za sebou tahali tašku od bláta s tři týdny starou plesnivou svačinou, mají dvakrát větší plat, než vy. Holky, které ve škole pan učitel hladil po vláskách a říkal jim, jak jsou hodné. Nevím, proč to tak je, nikdo nám to nevysvětlil. Snad už dnes dávno neplatí, že muž je živitel rodiny. Jenže tyhle stereotypy s námi jdou dál.
Proto se chci v příštím životě narodit jako chlap. Nikdo po mě nebude chtít, abych umývala nádobí, vařila, tahala těžké tašky z obchodu, prala, žehlila, pekla cukroví, vytírala, kontrolovala dětem úkoly, ošetřovala je, když budou nemocné a u toho všeho ještě vypadala jako víla Amálka. Budu chlap, budu chodit na pivo, jezdit na motorce, vyvádět na koncertech, vydělávat prachy a baby po mě budou šílet. Už se na to těším.

Robert Plant představí staronovou kapelu na 30. ročníku festivalu Womad

26. února 2012 v 8:20 | Robka |  Info
Robert Plant a jeho nová skupina Sensational Space Shifters budou jedněmi z headlinerů festivalu Womad, který letos oslavuje své 30. výročí. Skupina se skládá z bývalých členů kapely Strange Sensation v čele s Justinem Adamsem, Robertovým dlouholetým spolupracovníkem. Ten tvrdí, že se nechali inspirovat hudbou s kořeny v Mississippi, Appalachia, Gambii, Bristolu a podhůří Wolverhamptonu.
První ročník tohoto festivalu world music se uskutečnil v roce 1982 pod záštitou zpěváka Petera Gabriela ve Shepton Mallet ve Velké Británii. V průběhu uplynulých let putoval Womad (v překladu svět hudby, umění a tance) po celém světě - od Abu Dhabi, Adelaide, přes Sicilii do Seattlu. Letos se už pošesté uskuteční ve Spojeném Království, v Charlton Parku ve Viltshire. Termín konání je 27. - 29. červenec 2012.
Takže Robert bude v červenci v Evropě... mohl by tedy teoreticky zavítat i na náš festival Colours of Ostrava, kde se jako hlavní host představil před šesti lety.

Lásce k hudbě se nedá naučit, ta se musí prožít

25. února 2012 v 18:58 | Robka |  Téma týdne
Dalo by se donekonečna polemizovat na téma, co se ve škole nenaučíme. Jednou z takových věcí je podle mě láska k hudbě. Ve škole se sice učíme hudební výchově, ale co se tam vlastně učíme? Nevím jak dnes, ale za nás to byly především noty a obávané diktáty z nich, zesměšňování mutujících chlapců před tabulí, když přeskakujícím hlasem pěli "Prší, prší, jen se leje." Pak taky, jak se jsem se už tady zmiňovala, výchovné koncerty. Ty podle mě opravdu vychovávaly k nezájmu o hudbu. Byla to jen ulejvárna z vyučování, žádný umělecký zážitek.
Abych se přiznala, neměla jsem hudební výchovu ráda. Ani z domu jsem nebyla vedena k bližšímu zámu o tento obor lidské činnosti. Samozřejmě jsem jako holka ráda poslouchala písničky na starém magnetofonu rodičů - měli tam pásky s Beatles, Abbou, Boney M, Olympic. Ale to bylo tak všechno. Nikdy jsem se nezajímala hlouběji o to, jaká hudba existuje - brala jsem jen to, co se mi nabízelo. Až o mnoho let později jsem zcela propadla lásce k této disciplíně.
Samozřejmě na počátku byla jiná láska - láska ke klukovi, který mě seznámil s Led Zeppelin. Jeho přičiněním jsem se ponořila do poslechu muziky této skupiny a okamžitě jí podlehla. Asi tak, jako jsem podlehla onomu chlapci.
Je to už hodně dávno a mé poblouznění smyslů k tomu člověku už samozřejmě pominulo. Ale z té doby mi zůstala krásná vzpomínka, podpořená tóny nádherné muziky. Led Zeppelin zůstali mou láskou dodnes a díky jejich zpěváku Robertu Plantovi jsem časem začala objevovat další zajímavou hudbu. Nejen tu, kterou sám tvořil, ale i tu, kterou poslouchal. Díky němu jsem před šesti lety navštívila festival Colours of Ostrava, na němž jsem objevila spoustu dalších barev muziky. Díky němu jsem začala poslouchat spousty interpretů, jejichž tvorba není profláklá a v rádiích se nehraje, ale má duši.
Jsem moc ráda, že se mým "učitelem" stal právě Robert Plant. Myslím, že jeho písně a názory mají velkou zásluhu na tom, že se dnes o hudbu zajímám daleko hlouběji, než jenom tím, že bych pasivně poslouchala, co se mi předkládá.
Jeho hudební pokladnice je totiž nepřeberná a určitě mi její prohledávání zabere ještě mnoho času.

Ve škole nás nenaučili bojovat s parazity

25. února 2012 v 11:04 | Robka |  Téma týdne
Možná bude nadpis článku zavádějící - parazitem může být myšlen nejen obtížný hmyz, živící se lidskou krví, ale též člověk, přiživující se na druhých. Mé povídání se bude dnes zabývat tím prvním druhem.
Ve škole jsme se setkali na vlastní kůži s mnoha parazity. Vešky čile přeskakovaly na dětských hlavičkách, hlavně u těch děvčátek, která si ráda špitala s kamarádkou v lavici a přitom se jejich hlavy octly v těsném sousedství. Mě se naštěstí vši vyhnuly - jednak jsem nebyla moc družná a druhak mi maminka udržovala střih vlasů jako anglický trávník. Ten nízký vlasový porost mě sice trápil, ale zase jsem nemusela absolvovat nepříjemnou kúru se smradlavým zábalem na hlavě.
Dalším z parazitů, který se pravidelně objevoval mezi dětmi a jehož výskyt byl podmíněn nedostatečnou hygienou po použití wécé byly roupy. Roup se uhnízdil v dětské zadničce a jeho přítomnost se projevila tím, že dotyčný se neustále škrábal v intimních místech. Pak už nebylo těžké transportovat jeho vajíčka pomocí kliky u záchodu k dalším obětem. Ať nám učitelé říkali jak chtěli, že si po použití záchodu máme důkladně umývat ruce, stejně se roupy objevovaly s železnou pravidelností, tak jako jaro po zimě. Vyhnání roupů z těla se provádělo pomocí růžového sladkého sirupu, po kterém jsme s radostí pozorovali úbytek bílých červíků a snížené pnutí v oblasti konečníku. (Vyhánění těch druhých roupů se provádělo páskem a vařečkou a bylo o poznání víc bolestivé.)
Ovšem s čím jsme se ve škole nikdy na vlastní kůži nesetkali, byly blechy. Učitelé vždycky říkali, že blecha kočičí a psí na člověka nejde. Jenže to nám pěkně lhali, jak jsem zjistila později.
Začalo to tím, že jsem jednou na zastávce autobusu objevila opuštěné kotě. Jsem odjakživa zvířecí máma, takže jsem to ubohé mrňátko vzala do náruče a odnesla domů. Jestli má, nebo nemá blešky, to mě nenapadlo vůbec zkoumat, já se spíš starala, jestli nemá hlad. Mrně jsem nakrmila a spolu s dcerkou jsme přemýšlely, co s ním.
Zatím se ovšem bleškám v kotěcím kožíšku zachtělo změny a za pár dní jsem měla z bytu blechárnu. A vůbec to nebylo tak, že by ty mršky neútočily na člověka. Naopak. Vždycky poránu, když jsem vstala z postele, mi přátelsky naskákaly na nohy a vesele mě štípaly. Za pár dní jsem byla rozškrábaná do krve a neustále jsem se plácala do noh, jako by to byla velká legrace. Kotě putovalo z domu na zahradu k jedněm hodným lidem a já likvidovala tu bleší spoušť. Nakonec se mi to povedlo, ale řeknu vám, byla to fuška.
Po pár letech, nepoučena tímto varovným zážitkem, jsem se znovu ocitla v bleší pozornosti. Bylo to v práci, kde jsem musela chodit do různých domácností. Někde to s čistotou opravdu nepřeháněli. V jedné takové domácnosti měl pán starého slepého psa, který mu chodil na toaletu do postele a vypaseného zrzavého kocoura. Ten kocour byl epicentrem mých problémů. Jednoho dne jsem vstoupila do této domácnosti za účelem pomoci zmíněnému pánovi s úklidem. Hned jsem pochopila, že se děje něco divného. Blechy z kocoura hupsly na můj žlutý svetřík a uvelebily se tam jako černé ozdobné tečky. Toho, že mám svetr plný blech, jsem si všimla až posléze, kdy jsem šla pánovi koupit ještě něco k jídlu do blízkého obchůdku. Zuřivě jsem je smetala rukou ze svetru, aby si toho nikdo nevšiml, protože jsem se samozřejmě příšerně styděla. Ale několik se jich rafinovaně schovalo a jednu objevila až má nadřízená po mém návratu z terénu. Co to máš za uchem? ptala se mě. No a co myslíte, že to tak asi mohlo být. Pokud tipujete blechu, je to správně.
Bohužel neviděla všechny a tak se mi podařilo donést si jich pár domů, Jakmile se za mnou zaklaply dveře bytu, oddechly si blechy cestovatelky a naskákaly na mého kocoura - domácího povaleče, co v životě nevytáhl paty z bytu. Za pár dní jsem si všimla, že z kocoura se neustále sype něco černého. Po důkladné prohlídce jeho kožíšku jsem se zděsila. Skákaly mu tam nějaké velké vypasené mrchy - ale v mé naivitě mě hned nenapadlo, že to můžou být ty samé, které se svezly na mém svetru. Šly jsme s dcerou s kocourem k lékaři s tím, že má v kožichu okřídlené parazity. "Ale pani, to jsou přece blechy." přátelsky mi sdělil veterinář. Čímž mi připomněl mou anabázi se zrzavým vypaseným kocourem v práci. Dostali jsme odblešovací přípravky a instrukce na vyčištění celého bytu. Chvála bohu se nám povedlo i tuto invazi zničit.
Blechy nebyly jedinými cizopasníky, se kterými jsem se v práci setkala. Viděla jsem na vlastní oči i štěnice, o kterých mi kdysi povídala moje babička a které jsem si představovala jako obrovské, krví napité štětinaté bestie, co žijí pod tapetami. Těchhle potvor se už sami nezbavíte. Ten člověk, co je měl doma, je vždycky v noci zabíjel, a pak mi je zabité a nalepené na papíře i s datem likvidace ukazoval. Nepomohla ani deratizace bytu - štěnice byly úporné a neustále se stoupačkami vracely. Vzpomněla jsem si na toho pána zrovna nedávno, když jsem viděla na vchodě našeho domu velkou ceduli s nápisem: Hubíme štěnice. Zmocnila se mě hrůza. Co když se ty potvory množí v našem vchodě a za nějaký čas se dostanou i ke mně? Pomoc, já už nechci doma žádné parazity!!!

Robert Plant & Pearl Jam - Thank You

24. února 2012 v 21:04 | Robka |  Robert Plant & a další
Omlouvám se všem návštěvníkům za to, že tady jen pořád píšu nějaká moudra o životě. Je načase pustit si nějakou pěknou písničku. A když se to tak vezme, i muzika je o životě. Zrovna tahle skladba, zahraná spolu s kapelou Pearl Jam, zazněla na benefitním koncertě na podporu obětí hurikánu Katrina v roce 2005. Neštěstí se nevyhnulo ani slavným - při řádění Katriny přišel o domov i zpěvák Fats Domino. Ale nejen on, samozřejmě i nespočet úplně obyčejných lidí. Je fajn, když hudba dokáže zachraňovat a pomáhat. Zvlášť, když se toho ujmou opravdové legendy rokenrolu.
Tak tedy : dámy a pánové, přivítejte prosím Roberta Planta a Pearl Jam! Thank You...

Stará škola našich babiček

24. února 2012 v 19:56 | Robka |  Téma týdne
Ve své práci se setkávám se staršími lidmi a to, co na nich vždycky obdivuji, je jejich schopnost hospodařit. Bábinky mají vesměs malý důchod, ale i s tím málem dokážou kouzlit a ještě našetřit nějaké peníze na horší časy a na dárky pro vnoučata. Byly k této šetrnosti vedeny celý život. Většina si své výdaje poctivě kontroluje a zapisuje a v životě by si nevzaly nějakou půjčku, jako to často lehkomyslně děláme my mladší. My, kteří jsme se naučili, že musíme mít všechno hned a teď, bez čekání. Dřív bylo samozřejmé, že se čekalo na všechno - na byt, na jeho zařízení, na auto. Nejprve bylo třeba vydělat peníze a až pak se nakupovalo to, na co člověk měl.
Moje babička mi kdysi ukazovala sešit z takzvané rodinné školy, kde se základům hospodaření dívky učily. Měla tam vždy jídelníček, který děvčata vařila, i s podrobným rozpisem surovin a jejich cenou. Bylo to pro mě směšné a hlavně směšné byly ty ceny - korunové položky. Ale myslím, že tahle výuka měla něco do sebe. Byla to stará škola, kdy ještě panoval názor, že žena patří k dětem a plotně. Dneska samozřejmě nemůže nikdo chtít, aby byla ženská uvázaná jen v domácnosti, ale když se nad tím tak zamyslíme, pořád jsme to my, které ten rodinný krb řídí. A taky většinou drží kasu. Je škoda, že se na školách neučí, jak vycházet s penězi. A taky jak se vyhnout půjčkám a jak se obejít bez spousty zbytečností.
Babičky to prostě uměly a dodneška si své znalosti podržely. Jak se jim to v dnešní době hodí! Kdoví, jak budeme jednou bojovat ve stáří my, kteří jsme tyto vědomosti nenabyli a ještě v důchodu (pokud tedy nějaký vůbec bude) budeme splácet půjčky za televize, myčky, dovolené, lízing na auta a podobné výdobytky. Možná by nebylo špatné se u nich přiučit.

Co nás, dříve narozené, škola učila, naučila a nenaučila

23. února 2012 v 22:00 | Robka |  Téma týdne
Do školy jsem začala chodit v roce 1975, v době tuhé normalizace. Spousta z toho, co jsme se učili, byla samozřejmě propaganda a lež, což jsme tehdy nemohli tušit. Hustili to do nás už od mateřské školky a ve škole přitvrdili. Dodnes uchovávám doma coby relikvii svůj první slabikář, ve kterém jsme si četli o tom, že chlapeček má tatínka úderníka a maminku traktoristku. A byla v něm oslavná báseň o pohraničníkovi, který hlídá klidný spánek nás dětí se samopalem v ruce: Můžeš klidně spát, nepřátel a zrádců, nemusíš se bát... I matematika byla přizpůsobena době. Takže jsme počítali úkoly se zadáním, kolik v JZD vypěstovali tun pšenice, kolik uhlí vytěžili horníci za jednu směnu, nebo kolik metrů látky se prodalo v obchodním domě.
Také jsme se připravovali na vstup do Pionýra, což byl velký zlom v životě školáka. Skládání slibu a uvazování pionýrského šátku bylo velkou událostí a pamatuji, jak jsem se pýřila nadšením, když mi v devíti letech připínali na bleděmodrou košili odznak a vázali kolem krku rudý šátek. Učili jsme se milovat naši socialistickou vlast a všechny národy, které patřily do našeho východního bloku. Zvláště propagované bylo přátelství se sovětskými dětmi a výměnné pobyty na táborech, z nichž nejznámější byl Artěk. Pobyty na nich byly dětmi oblíbené a neméně v oblibě je měli i rodiče, protože to byla rekreace opravdu za pár korun. Mě ani mého bratra tábory nenadchly a nikdy jsme se nenaučili sdílet nadšení ostatních. Já byla na táboře dvakrát - poprvé v páté třídě, to jsem plakala a podruhé v sedmé. To už jsem neplakala, ale psala domů srdceryvné dopisy o tom, jak se mi stýská a jak mě to nebaví. To bratr byl větší expert a jeho dopisy byly stručné. Stačila mu čtyři slova: Je to tady fuj!
Oblíbenou složkou naší výuky byly též výchovné akce. Nevím, jak je to dnes, ale nás několikrát do roka vyhnali na příšerný výchovný koncert, jehož účelem bylo vychovat nás v nelásce k hudbě. Také výchovné filmy z doby velké vlastenecké války v Sovětském svaze moc nadšení nevzbudily. Jedině to, že jsme se vyhnuli výuce a v setmělém kině měli příležitost k alotriím, jako bylo šustění pytlíkem od bon pari, nebo chroustání tyčinek. Učitelky syčely jako vzteklé kobry a pohlavkovaly největší hříšníky, za což si vysloužily šeptané : To ne já, souško, to Novák!
Ono se říká, že čeho je moc, toho je příliš a tak jsme později - když jsme začali rozum brát - upřímně nesnášeli celou tuhle propagandu. Čím víc nám ve škole říkali, že Sovětský svaz je náš největší přítel a vzor, tím víc jsme ho nesnášeli. Když je člověk mladý, má přirozené tendence stavět se na zadní a proti autoritám - tak jsme to dělali i my. Hlavně na střední škole, kde už se politika pletla do výuky čím dál víc. Taky jsme už měli být svazáci.
Svazák, to byl předstupeň komunisty. Říkala se u nás taková hezká historka: Pionýrský šátek má tři cípy. Jeden znamená pionýra, druhý svazáka a ten třetí, ten největší cyp, je komunista. Tohle se ovšem neříkalo nahlas a na schůzích.
No, když to tak porovnám s dnešní dobou, zjišťuji, že se situace zase tak moc nezměnila. Místo velkého Ruska máme jako modlu Ameriku a Mc Donald. Místo ruských filmů vládnou stupidní seriály a filmy naší i zahraniční provenience. Místo otřesných výchovných koncertů se díváme na polonahé celebrity, které se kroutí u tyče. Místo přednášek o sexu máme spoustu poučných článků na internetu, které se věnují tématům "Jak polykat"... nebo "Co dělat, když je pro vás příliš velký (případně malý)". O politice ani nemluvím. Kradlo a podvádělo se vždycky, jenže teď, co máme demokracii, se tak děje ve velkém a veřejně.
Co nás starší ve škole nenaučili? Neučili nás, že budeme možná bez práce. Neučili nás, že pokud už práci mít budeme, bude s největší pravděpodobností úplně někde jinde, než naše původní představa. Neučili nás bránit se podvodníkům a zlodějům. Neučili nás, že nemusíme být slušní ke každému příživníkovi, který zazvoní u našich dveří s tím, že mu máme ukázat smlouvu s elektrárnami. Neučili nás počítačové gramotnosti. Neučili nás bránit se klamavé reklamě. Neučili nás bojovat. Neučili nás víře a péči o staré a nemocné lidi.
Naučili nás naopak držet hubu a krok, podlézat těm nahoře, hledat cestičky, jak se mít na úkor druhých dobře a starat se jen o sebe. To jsou vědomosti, které se uplatní v každé době a režimu. Bohužel.

Lidi, naučte se psát!

23. února 2012 v 0:00 | Robka |  Téma týdne
Pročítám články na téma týdne a zmocňuje se mě lehký vztek. Vztek, když vidím články plné pravopisných chyb, zakončené větou - Škola je naprd. Prosím vás, lidi, naučte se psát česky. Je to opravdu zoufalé, když ve článku o škole čtu třeba "tak to vipadá, že zase jednou napíšu něco na téma týdne." Prosím, ne! Nepište, pokud to neumíte. Jasně, můžete mě poslat do háje a říct mi, že nemám tyhle slátaniny číst. Ale já se ráda podívám na to, co napsali druzí. Jenže by to muselo být ke čtení. Takže pokud máte pocit, že škola je k ničemu a nenaučila vás třeba milovat bližního svého, zkuste se zamyslet nad tím, jestli by nebylo dobré využít ji k tomu, že se díky ní naučíte používat svůj mateřský jazyk.
Jako perličku zde vkládám jeden obzvlášť vypečený článeček, který mě doslova rozsekal: Co ktomu dodat to éma je fakt nudááá myslim že jen málo z vás by to četlo takže to uzavřeme tak že vzkaz pro učitelky a učitelé ministerstvo školstvý " UČÍTE NÁS TOHO AŽ MOC NEJTE SI VOLNO lidi cvoklí " A tím bychom to mohli zakončit. Dobrou noc a hezké sny. A zítra ve škole zkuste dávat pozor. Třeba zjistíte, že je toho ještě dost, co jste se nestihli naučit.