Březen 2012

Já, tvá píseň

31. března 2012 v 20:12 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Teď se na chvíli zastav, člověče, ztiš se a pokus se naslouchat tomu, co ti říká tvá píseň...

Pomalu se vkrádám do tvých snů,
pavučinkou opředu tě jemnou,
spoutám tě něžně i pevně,
tak neboj se a pojď se mnou.

Jsem tvoje duše, co tě bolí,
když tělo lásku postrádá,
jsem touha, co tě zaplavuje,
jsem myšlenka, která tě napadá.

Jsem slovo, jež se ti usadilo,
hluboko v srdci, v hlavě též,
jeho význam pak dlouho zkoumáš,
dokud ho prostě nenajdeš.

Mé dravé tóny, melodie,
pronikají ti do těla,
jako krev, která v něm skrytě proudí,
i když by někdy nechtěla.

Srdce ti bije v stejném rytmu,
jako mé srdce neklidné,
ty zvuky se pak v jeden spojí,
než v tobě vášeň vystydne.

Jsem tu jen ty a já.
Já jsem tebou a ty mnou,
jsem tvým světem, Vesmírem,
v němž hvězdy nikdy nehasnou.
Robert Plant - If I Were A Carpenter

Taková normální reklama

31. března 2012 v 9:49 | Robka |  Téma týdne
"Moje máma je opravdová expertka." říká blonďatá, usměvavá holčička v bělostné halence. Sestupuje přitom po schodech a mrká na maminku, kutící zatím cosi na perfektně upraveném jídelním stole. Maminka je rovněž jako anděl, s úsměvem přistoupí ke svému muži, který si bez její pomoci nedokáže ani uvázat kravatu. Pak už chystá kreativní snídani - na suchý plátek toastového chleba udělá obličej z výběrového džemu a podává jej rozjásané dívence. Ta svou radost z jídla (kdoví, kdy jedla naposledy, třeba jí maminka nasadila dietu) dává najevo vyvalenýma očkama, ústa se jí úžasem nad tou krásou otevřou do Ó a ze samého štěstí si hned zapatlá sněhobílou blůzičku. Maminka nezačne ječet, jak se holčička zprvu obávala, usměje se (sice trochu falešně) a hned si vzpomene, že jako pravá expertka má doma správného pomocníka - zázračný prací prášek. Stačí se jen otočit, zaměřit svůj rentgenový zrak a ejhle, vedle ní se zjeví známý sáček se zeleným nápisem a zelenou mikrokapslí, která právě opustila své místo a vrhla se do práce. Vidíme na vlastní oči, jak proniká do skvrny a s nebývalou rychlostí a intenzitou ji likviduje. Maminka pak vezme kousek vypraného prádla k oknu - je s podivem, že jí ten prášek prádlo ve chviličce i vysušil a vyžehlil - a shledává, že se skví čistotou a po skvrně není ani stopy. Holčička tedy může být v klidu a při snídani, obědě i večeři může patlat, jak je libo. Pokud ovšem bude mít co patlat.
Maminka pak sugestivně ukáže na kameru pytel s práškem a jen tak nenápadně ho přisune blíž, aby i ostatní maminky viděly, jakého experta si mají koupit, aby se nemusely mordovat s ušpiněným oblečením svých ratolestí.
Střih.
Vidíme panelákovou kuchyň, dřez je plný špinavého nádobí od večeře, na stole není ubrus a kolem pobíhá rozcuchaná žena v županu, která se zoufale snaží stihnout nachystat svým andílkům snídani. Vtom přijde do kuchyně chlap - zarostlý a v trenýrkách, sedne si ke stolu a otevře si noviny. Žena sprintuje, protože jí za chvíli jede tramvaj do práce a ona musí zládnout ještě tolik věcí - je třeba vzbudit děti a dohlédnout na to, aby se najedly. Andílci nechtějí vylézt z peřin a kňourají: "Ještě chvilku, mami." Maminka je nemilosrdná, a tak je vyhazuje z postele a několika dobře mířenými štulci je nasměruje do kuchyně. Děti se rozespale šourají ke stolu, mladší bulí, protože nechce pít kakao, starší si zase vzpomnělo, že nemá domácí úkol. Matka už to nevydrží a křikne na muže, který si zatím v poklidu popíjí kafe, aby taky něco dělal, že to nestihne. Otec tedy vzhlédne od novin, řekne nedbale dětem, ať mámu poslouchají a dál si vychutnává ranní pohodu.
Mladší z dětí si právě vylilo do klína hrnek kakaa a se strachem kouká, co to s matkou provede. Ta začne ječet jako siréna - vzpomněla si totiž, že minule se jí nepovedlo skvrny od kakaa vyprat. Je na mrtvici a už není čas - strhne tedy z děcka pocákané pyžamko, narve ho vztekle do pračky a přisype trochu prášku z pytlíku. Pokud čekáte, že se vzápětí bude kochat jeho čistoskvoucími zářivými barvami, jste na omylu. Prádlo z pračky se jí povede vytáhnout až večer - pomačkané, mokré a flekaté, tak jako minule. Není expertka a není dokonalá.

Která z těch dvou žen je asi skutečná? V hlavě mi hraje vlezlá melodie a přemýšlím. Proč se mi reklama snaží podsouvat představu dokonalé ženy, která vše zvládá z přehledem? Já taková nejsem a asi se spíš někdy podobám onomu chlapíkovi s novinami (bacha, trenky ještě nenosím). A někdy se zase vztekám, jako ta máma z druhého příběhu. Bude to nejspíš tím, že jsem trochu rozpolcená a snažím se zvládat obě role, mužskou i ženskou. A ty jsem pohromadě zatím ještě v žádné upoutávce neviděla.

Souboj mých dvou Já

30. března 2012 v 15:55 | Robka |  Téma týdne
Hele, co takhle napsat článek o nás? Furt tady jen hnípeš u počítače, tak by se čtenáři mohli dozvědět něco zajímavého...Třeba to, jaké mám s tebou trápení.

Ty a trápení? Trápení mám já s tebou. Pořád máš plnou pusu řečí o tom, co by se mělo udělat.

No tak to pozor! Kam narážíš? Snad ne na ta neumytá okna a pokažený vysavač? To je stejně všechno jen kvůli tobě. Kdybys mě nerozptylovala, dávno bych už měla všechno hotové.

Jen se nevymlouvej, lenochu. Vždyť já moc dobře vím, že jakmile ti dám volno, stejně zalezeš do peřin. Někdy mám pocit, že jsi medvěd Brtník.

Ale to je jen tím, jak jsem pořád utahaná. To víš, jaro..

Jo, jasně. Předtím to byla zima, tos byla zmrzlá, na podzim zase zmoklá a v létě je moc horko, viď? Ne ne, já ti říkám, ty jen líná seš, jako veš. Ha, dokonce se mi povedlo vymyslet rým, heč!

Nebuď tak krutá. Však víš, že v práci toho mám dost. To je samé - vyřidťe, zařiďte, umyjte, nakupte, poslouchejte, usmívejte se ... Jak bych pak měla být doma plná energie, to mi poraď.

Chceš radu? Jo, holka, na tu je pozdě. To ses mě měla ptát dřív. Teď už s tebou skoro nic nesvedu. Ale jednu radu ti přece jen dám - neber si všechno tak moc k srdci. Chápeš?

Nevím... myslíš, že bych měla být víc lehkovážná? Od toho jsi tu přeci ty.

Ale ne, prosím tě. Tobě aby člověk všechno věšel na nos. Já to myslela tak, že si nebudeš připouštět starosti druhých moc k tělu. Hlavně proto, že je nevyřešíš. Uvědom si to už konečně!

Aha. To se ti lehko řekne. Navíc, zrovna ty máš co mluvit. Ty zas celý den máš v hlavě jen to, co zase napíšeš na blog. Já to na tobě kolikrát vidím, že už zase přemýšlíš o nějaké blbině.

Tak hele, to zase prr. Takhle nemluv. Za prvé to nejsou žádné blbiny a za druhé, nemyslím na to celý den. To bys mě nesměla pořád deptat těmi svými nářky.

Důležité věci jsou pro tebe vždycky nepodstatné. Kdyby bylo na tobě, pustila bys z hlavy i to, že máš zaplatit byt. Ale takhle lístky na koncert, to si koupit nezapomeneš.

Jasně, to víš. Člověk by si měl přece především užívat, ne? Žijeme jen jednou a moc dobře víš, že muzika je moje láska.

Jasně, láska za všechny prachy. Koukni, sousedi si koupili nový koberec a ty všechny peníze rozfofruješ za cédéčka, koncerty a časopisy. Kdybys trochu přemýšlela, měla bys už i tu novou kuchyň.

Já?? To snad ty bys měla novou kuchyň, ne? Tvoje kuchyň mě totiž vůbec nezajímá. Mě úplně v klidu stačí ta stará. Na to moje vaření je pořád dost dobrá.

Aha, ty si asi nepamatuješ, jak jsi o Vánocích nadávala, když jsme spolu pekly perníky? Že je ta naše kuchyň dobrá tak akorát na vaření čaje.

No jo, ale to už bylo dávno. Stejně si většinou vařím jen čaj, tak co. A pivo se mi chladí v lednici...

No jó, zase si moc zvykáš pít. Teď se na sebe podívej. Potřebovala bys trochu shodit, nějak si přibrala za tu dobu, co jen chlemtáš pivo a cpeš se sušenkama. Koukni se do kteréhokoliv časopisu - všude máš návod, jak zhubnout. Ale to by se muselo chtít, co?

Hm. Ale víš co, já na to kašlu. Jsou důležitější věci na světě...

Jo, jasně. Třeba kdy vyšlo které album, jaká písnička je nejlepší a co právě dělá Robert Plant, že??

Nech toho, říkám ti to po dobrém. Co jsem ti udělala, že se do mě tak navážíš? To, že mě baví psaní, není přece nic špatného. A Robert Plant - na toho mi nesahej, buď tak laskavá.

Psaní, pořád to tvoje psaní. Kdybys z toho aspoň něco měla, když už u toho strávíš tolik času.

Já z toho mám radost. To jen ty pořád myslíš na peníze.

Někdo musí být ten zodpovědný. Kdyby bylo na tobě, asi bys žila ze vzduchu, ne? Ach Bože, přestaň už konečně snít a vrať se zpátky na zem!

Kdyby bylo na mě, asi bych žila z hudby. Jenže ty mi to nechceš dovolit. Pořád mě podceňuješ a já si teď vůbec nevěřím. Kolikrát přemýšlím, jestli to moje psaní vůbec stojí za to.

Teď jsi uhodila hřebík na hlavičku! Jasně, že o tom přemýšlíš. Kdyby sis byla jistá, že to má smysl, tak bys neposlouchala moje řeči. Pochybuješ o sobě, holčičko. To je znamení, že by ses měla nad sebou zamyslet a pustit se do pořádné práce. Jako já...

Dej už mi svátek. Kdybych o sobě nepochybovala, tak bych se nemohla zlepšovat, víš? Buď ráda, že mě máš, vždyť beze mě bys byla jen nudná ženská. Bez radosti ze života. Jen si vzpomeň, jak to bylo pěkné, když jsme spolu byly na koncertě.

To myslíš teď v Praze? Kdybychom tam nejely, tak ušetříme nejmíň dva tácy! A ještě ta mačkanice - měla jsem pocit, že tam padnu! To mi tak stálo za ty prachy.

Ale, ale. Jen se nečerti. Řekni, kdy se nám zase poštěstí někam si spolu vyrazit?

No jo, máš recht. Měly bychom už konečně dojít k nějakému kompromisu. Já přestanu remcat a ty trochu ubereš ve svém snění a zapojíš se do života, co říkáš?

Zkusím to. Vždyť musíme být rády, že se máme, ne? Představ si, že bys byla sama samotinká, jaká by to byla nuda.

Jasně. A teď už toho nechme - já se půjdu natáhnout a ty zatím přemýšlej, co si zítra uvaříme k obědu.

Jubilejní rok 1972

29. března 2012 v 23:31 | Robka |  Hity let minulých
Letošní rok je významným jubileem pro spoustu kapel. Své čtyřicátiny v něm slaví kousky od Deep Purple (Machine Head, Made in Japan), Black Sabbath (Vol. 4), Yes (Close To The Edge, u nás o dva roky později vydaná jako Na samém kraji útesu), Roxy Music (Roxy Music), Nicka Drakea (Pink Moon), Eagles (Eagles), Genesis (Foxtrot), nebo Ronnieho Jamese Dia a jeho první kapely Elf - na stejnojmenném bluesrockovém albu poprvé a naposledy veřejně vystoupil pod svým občanským jménem Ronald Pavadona. Také česká scéna má důvod k oslavě - letos uplynulo čtyřicet let od vydání jedné z nejzásadnějších a nejlepších českých desek, alba Kuře v hodinkách.
Protože je tento rok tak zásadní, budu se mu věnovat podrobněji, proto čekejte velmi dlouhý článek. Však nelekejte se mnoha slov a hledejte mezi nimi ta, která jsou vám blízká. Přeji pěkný poslech a čtení.

Já, nebo snad my?

28. března 2012 v 23:19 | Robka |  Téma týdne
Maličko se zamysleme nad významem slůvka Já. jsem kamínkem ve skládance, která tvoří stavebnici lidstva. jsem jen malým článkem v nekonečném řetězci. Sama bych nebyla nic, pouhé moje já by nestačilo k přežití. Proto byla stvořena společenství - odedávna si lidé uvědomovali, že bez ostatních jsou odsouzeni k smrti.
V pravěké tlupě patřilo k největším trestům vyhoštění jednotlivce z kruhu u ohně a místa v jeskyni. Člověk, který se provinil něčím proti řádu společnosti, byl předurčen k zániku. Dávné přísloví tvrdí, že víc hlav víc ví, a tak i v lidské tlupě jsou lidé, kteří dokážou rozdělat oheň, jiní umí ulovit zvíře, další ho zpracovat a ještě jiní připravit k jídlu. Někdo z kůží a kožešin, stažených z kořisti, dovede udělat oděv a obutí, postavit obydlí, postarat se o děti, vyléčit nemocné a nasbírat jedlé byliny. Ti nejchytřejší pak vymýšlejí strategie, jak co nejefektivněji přežít a jak si usnadnit život - třeba na úkor ostatních.
Není jen lidským výmyslem žít ve společnosti, i většina zvířat tak žije. Je jasné, že je to snadnější a bezpečnější - stádo je tvořeno mnoha kusy a v případě napadení to odnesou ty nejslabší. Je to přirozený zákon přírody, že jen silnější kusy přežívají. V lidské společnosti se samozřejmě neřídíme zákony džungle, tedy neměli bychom se jimi řídit.

Od dob, kdy člověk začal prosazovat své vlastní zájmy nad většinou, to začalo jít s lidmi z kopce. Většina válek a sporů byla vedena z vůle diktátora, který dokázal pobláznit masy. V mase se pak schová každá špatnost. Statisíce bezejmenných vojáků, jednajících na příkaz někoho nad nimi, dokázalo zabít miliony lidí. Ze skládačky vystupují jednotlivci, kteří za vše můžou a z jejichž vlivu na ostatní jde strach.
Ale lidé mají většinou tendence obvinit národ jako takový. Proto se nedivme, že po druhé světové válce docházelo k násilnému odsunu Němců, kteří vedle nás žili dlouhé věky a nikomu neškodili. Byli to příslušníci země, která sužovala Evropu a celý svět a jejíž čelní představitelé se snažili získat nadvládu. Nepohlížíme na člověka jako originál, ale jako na součást celku. Máme zažitou představu, jakou povahu má - podle příslušnosti a rasy.
Tak se traduje, že Poláci jsou bojovní, Slováci temperamentní, Cikáni jsou zloději, černoši agresivní... a dalo by se dále pokračovat. Málokdo si dá tu práci, aby zkoumal charakter jednotlivců. To jen my sami jsme přesvědčeni o své výjimečnosti.

Maskované Já

27. března 2012 v 20:54 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Vzbudím se poránu
kouknu se do špíglu,
dojde mi, že takhle
z domu ven nevyjdu.

Proto je potřeba
udělat ze sebe
někoho, kým chci být,
teď mi fakt nejebe.

Dám na tvář krémíček
nejlépe z Dioru
pěkně ho rozetřu
snad se neposeru.

Potom je nutností
napatlat tvářinku
vrstvičkou mejkapu.
Mám to za vteřinku.

Tužka i se stíny
přijdou pak na řadu,
hlavně s tím nešetři -
je to pro parádu.

Kukadla jak předák,
co z dolu vyfáral
neboj se řasenky
kdo by se s tím páral.

Usměj se na sebe,
tváře jak jablíčka,
teď ještě tvářenku,
naneseš na líčka.

Naposled vytáhnu
barevnou tyčinku
a s ní si zrychtuju
vybledlou pusinku.

Konečně nacházím
svou pravou tvář
chybí mi už jenom
nad hlavou svatozář.

Teď ještě obléknu
blůzičku z Orsaje
za tu mě kámoška
zlostí snad vysaje.

Botky mám na míru
jsem jako královna,
když v tom se probudím -
šlápla jsem do hovna.

K této básničce bych přidala jeden čerstvý zážitek. Dnes jsem byla při své ranní cestě tramvají do práce svědkem hovoru dvou spolužaček. Jedna povídá druhé: To musím na tebe mávat? Copak tys mě nepoznala? Druhá na to: Nee. A ta první: Aha, já se ráno nestihla namalovat.
A takhle to řekl klasik Eben. Dobrou noc.

V každém z nás je kus Jájisty

26. března 2012 v 20:34 | Robka |  Téma týdne
Ach ano, můžu začít tím, že se představím a popíšu vám tady kus svého úžasného Já. Ale záměrně to neudělám, protože tohle téma by bylo nudné. Místo toho vám naservíruji svou představu lidských charakterů, vyjádřených pomocí zájmen.
V dávných dobách, kdy jsme neměli mluvnici a žádná zájmena neexistovala, žili lidé v prvobytně pospolných společnostech. Nevíme, jak moc si uvědomovali svou svébytnost, ale je jasné, že pokud chtěli přežít, museli se přizpůsobit zájmu většiny. Bylo to v jejich prospěch, protože sami by neměli v drsném světě šanci a brzy by se stali kořistí nějaké dravé šelmy. V jednotě je síla, to si naši předkové dobře uvědomovali. Prosazování vlastních tužeb byl přepych, který si nemohli dovolit. Teprve s postupující civilizací se dostával do popředí zájem jednotlivce a jak se zdá, dnes tento zájem bývá kolikrát i nadřazen většině.
Proto byla stvořena zájmena a mezi prvními i slůvko Já.
Jako Jájisté se rodíme, nebo tedy stáváme se jimi záhy po narození. Už velmi brzy si uvědomíme, že stačí zakňourat a celá rodina bude vzhůru nohama. Prosazujeme své potřeby úporně a hlasitě a na úkor všech kolem a v prvních letech se nám to úspěšně daří. Teprve později začínají rodiče potlačovat naše sobecké Já a vtloukají nám do hlavy, že kolem nás žijí i jiné bytosti.

Tak kolem tří let se u dětí objevuje takzvaný Tyismus. Ten je odvozen od druhého osobního zájmene Ty a je to období, kdy dítě poznává lidi kolem sebe a otevírá se jejich potřebám. Tyismus je dojemný a krásný čas her a dětského dělení svačin a hraček na pískovišti. Bohužel netrvá dlouho a tak zhruba kolem deseti let je vystřídán Tyvolismem.

Tyvolismus je doba, kdy máme pocit, že všichni kolem nás jsou volové, včetně našich rodičů. Jediní, kteří se touto hanlivou nálepkou nepyšní, jsme my sami. V časech tyvolismu se rodiče často bijí do čela a pláčou nad ztrátou roztomile rozcapeného děcka, které při vynucování svých potřeb jen dupalo nožičkama a třepalo ručičkama. Teď kolem nich klackuje habán (nebo habánka?), s patřičně znechuceným pohledem, ignorující veškeré jejich snažení o normální komunikaci.
Ale všechno jednou skončí, a tak i Tyvolismus je časem odsunut na vedlejší kolej (i když jeho projevy nám občas ve zmenšené míře přetrvají až do dospělosti). V myslích některých jedinců se objeví náklonnost k Tychismu - ještě pořád jsme u zájmene Ty.

Tychisté jsou věční snílci s duší Jájisty. Věří ve šťastné náhody a to, že právě oni se dostanou na vysněné místo s velkým platem, že z nich budou milionáři, že jejich dćera bude slavná modelka nebo herečka a potká cestou za slávou pohádkového prince. Tychisté dokážou dlouho věřit vlastním snům - a pokud se nenaplní alespoň zčásti, sužují okolí svou nespokojeností.

Takový nespokojený Tychista se může ovšem rychle stát Onanistou. Pokud tady čekáte nějaké podrobnější líčení Onanistova počínání, budete asi zklamáni. Onanista si kompenzuje nezdary v životě obdivováním nějakého libovolného zájmena - může to být On, Ona, nebo Ono, jestliže je onanista pedofil. Někdy mu nestačí jen pouhá představa svlečeného objektu zájmu, a pak se Onanista vydá na lov. Pokud žije v manželství,tak se takový chlípník (chlípnice?) projeví třeba tím, že v posteli místo své ženy Boženy volá Květu. Pokud je Onanistkou žena, pak huláká "Karle!", zatímco vedle ní funí Pepa.

Nyní ale opustíme jednotlivé osoby a vrhneme se na množné číslo zájmen. Jejich popis je poněkud složitější a začneme hned u těch prvních, co se nabízí - Mystici.
Mystik je vlastně pořád Jájista (bacha, nezaměňovat s Yaoisty), snažící se tvářit, že vše, co koná, je ve prospěch celku. Může to být tyran rodiny, stejně tak jako politik - je známo, že Mystiků je mezi nimi mnoho. Jsou přesvědčeni o svých božských schopnostech spasit lidstvo, ale přitom hlavně spásají, co můžou. Někdy se z Mystika stane Mystifikátor. Ten už umění zblbnout lidi dovedl k dokonalosti.
Nakonec jsem si nechala zájmeno ze všech nejčastější - Vy. Lidi pod tímto zájmenem vystihuje pojmenování Vyližprdel. Jsou to takoví ti malí lidičkové, kteří se snaží zavděčit těm, co jsou nad nimi, neustálým lezením do zadního otvoru. Ovšem pokud vás nepotřebují a nejste z těch, kteří by jim mohli být ku prospěchu, zvysoka se na vás vy..rou.

Samozřejmě nic není černobílé, a tak se to v nás bije - ovšem v jádru stále zůstáváme Jájisty. Tento novodobý kult je v nás už zakořeněn, a tak i tady na blogu se najde dost těch, kteří budou popisovat své neopakovatelné a originální Já.

Milí vlastenci a odrodilci,

25. března 2012 v 18:09 | Robka |  Téma týdne
už téměř týden sleduji vaše články k tématu týdne Moje země. Objevilo se tady mnoho názorů mladých lidí, že nesnáší svou zemi a nejraději by se odstěhovali někam, kde pečení holubi sami létají do úst. Tyto země jsou v jejich očích třeba Anglie, USA, Francie, nebo Nový Zéland. Tam je prostě všechno hezčí a krásnější, než u nás.
Moji zlatí, ona sousedova kráva je vždycky lepší a dává více mléka. Stejně tak i sousedovo pole rodí větší brambory. Není všechno zlato, co se třpytí a ty krásné země, ve kterých byste chtěli žít, nejsou jako z pohlednic. Mají taky své problémy a starosti. Taky se tam musí pracovat a učit se, tak jako tady.
Chtěla jsem těmto nespokojencům říci jedno - pokud už v takhle mladém věku plivete na svou vlast, nechci vás vidět za pár let. Mládí by mělo být plné ideálů a chuti věci měnit, ne utíkat a myslet na vlastní pohodlí. Ono je jednoduché nadávat, ale horší je něco dělat, že jo.
Hrdost na Česko se u nás bohužel objevuje jen zřídka. Pravidlem bývá vítězství našich hokejistů - to se pak v lidech vzedme vlna vlastenectví. Ale běda reprezentantům, když medaili nedovezou - to je hned řečí, jak to měli udělat a jak jsou neschopní. Z hvězd, jindy oslavovaných, se jako mávnutím kouzelného proutku stanou outsideři.
Taková je už naše nátura - věčně ureptaní, filozofující pivní borci u uslintaného stolu v hospodě Na růžku.
Další věcí, na kterou bych chtěla poukázat, je hanobení češtiny. Už jsem o tomto nešvaru psala, ale neodpustím si znovu rýpnout. Mnoho z vás (ať už se řadíte mezi vlastence, či odrodilce) neumí psát. Klidně píšete Česko s malým č, o tvrdém a měkkém i ani nemluvě. Je ostuda, neumět pořádně vlastní jazyk a přitom se ohánět proslovy, jak milujete svou zem. A stejně tak je to ostuda pro ty, kteří plánují vzít do zaječích. Když nejste schopni se naučit česky, jak se chcete naučit pořádně cizí řeč? A hlavně mi, prosím, nepište, že na blogu je to jedno, že tam si můžete psát, jak chcete. Jak píšete právě tady, tím si o sobě budujete vizitku. Jednou se možná budete divit, až si otevřete internet a narazíte na své staré články, plné chyb.
Závěrem bych chtěla vzkázat všem, kterých se to týká: Všude dobře, doma nejlíp. Buďte rádi, že jste se narodili v relativně stabilní zemi s bohatou historií a krásnou přírodou, že máte všeho dostatek a nemusíte se starat o to, co bude zítra. Možná by neškodilo podívat se, jak to vypadá třeba v Mali, kde právě teď probíhá státní převrat, nebo v Iráku. Pak byste si třeba začali vážit toho, co máte doma.

Ze země do země

23. března 2012 v 21:05 | Robka |  Téma týdne
Pokud se bavíme o zemi, pak si můžeme představit samozřejmě spoustu jejích podob. Jednou z nich je ta nejprostší - půda, hlína, zemina.
Z ní vyrůstá všechno živé. Je to přece malý zázrak, když rok co rok na jaře z holé hlíny, promrzlé po dlouhé zimě, vyraší tráva, květiny a stromy se zazelenají. Hluboko v zemi pramení potoky a řeky, které jí dodávají vláhu. Ze země se vypařuje voda, pak putuje vzhůru a ve formě deště se vrací zpět. Země dává potravu všemu, co na ní roste a žije.
Ale všechno má svůj řád. Říká se, že ze země jsme vyšli a do ní se taky navrátíme. Je to věčný koloběh života.
Tak i lidská schránka po smrti putuje zpět do hlíny, zatímco duše se toulá bůhvíkde. Ta hmotná podstata člověka se pak v půdě rozloží a z ní vyroste nový život. Je to tak už od věků a nic na tom nezmění ani pokrok, ani věda. Každý z nás bude jednou malým zrníčkem prachu, které spočine s lehkostí v jejím náručí.

Začínáme odzadu (nebo snad shora?)

22. března 2012 v 21:53 | Robka |  Akce
Je už takovým mým malým zlozvykem číst noviny odzadu, listovat časopisy naopak a stejně tak i sledovat jména hudebního festivalu Colours of Ostrava. To znamená, že se nezaměřuji prvoplánově na známá jména (i když mě potěší), ale těším se, že si poslechnu něco, co je zpestřením a inspirací pro mé uši.
Nedávno jsem viděla v kterési tiskovině seznam největších festivalů v Česku. Samozřejmě ještě nejsou programy festivalů definitivní, ale z toho, co prozatím nabízí, je pro mě Colours u nás jedinečný. Právě proto, že v jeho programu můžu listovat odzadu a najdu tam tak zajímavá jména, se kterými se na jiných tuzemských festivalech nesetkám.
Těžko říct, co je lepší - šplhat obrazně k zářivým hvězdám, nebo sestupovat do údolí a sledovat, jak se mlha rozptyluje a hudba nabývá přesnějších kontur? Asi obojí - pokud se člověk nezasekne na jednom místě, nebo si nevybere jen ty horní příčky pomyslného hudebního žebříku. Mám ráda překvapení a pocit, že mě hudba obohatí i o něco víc, než jen o radost z už poznaného. Těch hvězd na coloursovském nebi je mnoho, ale stejně tak je dost i těch mlhovinou opředených hvězdiček.
Letos mě organizátoři potěšili zařazením několika afrických interpretů, které jsem si vždycky přála slyšet naživo. Jak už jsem se zmiňovala v jednom ze svých článků o historii hudby, Mali je kolébkou blues. Tam se narodilo, někde u břehů řeky Niger a jeho první představitelé neměli v rukou kytary, nýbrž prastarý hudební nástroj ngoni. Struny této africké loutny se rozeznívaly při řešení sporů, nebo za válečných časů, kdy její tóny provázely bojovníky při válečných výpravách.
Letos se tedy ngoni rozezní v Ostravě, v rukou, o kterých Ali Farka Touré prohlásil, že jsou jako černé diamanty. Ty ruce patří virtuoznímu hráči na tento nástroj, jménem Bassekou Kouyate.
Bassekou Kouyaté je uznávaným muzikantem, který neustrnul v tradici svých předků, ale zároveň se nesnažil ji nějak potlačit, nebo pošpinit. Na ngoni hraje způsobem, který udivuje - po způsobu rockerů si je zavěsil na krk a jeho zvuk prohání přes wah wah pedál. Jeho sedmi až devítistrunné ngoni dokazuje, že je schopno vyloudit jakoukoliv hudbu a že je zvukově všestranné.
Na Colours představí jedinečnou kapelu, v níž hrají jeho bratři a zpěvem ho doprovází zpěvačka Amy Sack, mimochodem jinak Kouyateho žena. Tento zážitek si nemohu nechat ujít - především jsem o Kouyatem slyšela už v souvislosti s nedávným projektem Afrocubism, na kterém se podílel spolu s kubánským kytaristou a mistrem guararcha Eliadesem Ochoou a dalšími africkými hráči. Za zmínku ovšem stojí i jeho sólové album Segu Bleu, oceněné v roce 2007 jako nejlepší nahrávka world music.
Jsem velmi potěšená, že na festivalu bude možnost slyšet i tuto hudbu, znějící vedle takových jmen, jako je třeba Alanis Morissette. Bude to pořádně pestrá směska, ze které si určitě každý vybere. Co se mě týče, volím inspirující a objevnou cestu odzadu dopředu. Tak, jak už to mívám ve zvyku.

Emigrantem proti vlastní vůli - Chlapec s arnykou

21. března 2012 v 23:22 | Robka |  Beletrie
Asi nejvíc člověk pocítí lásku k rodné zemi v době, kdy ji musí nedobrovolně opustit. Místo, kde se narodil a kde má kořeny, přátele, rodinu - to vše vymění za prostředí, kde je cizí a cizí je mu i tamější způsob života a řeč. Koncem devatenáctého století, v době krize, se spousta rodin nuceně vystěhovala od nás do Ameriky. Mezi nimi byla i rodina antropologa a lékaře Aleše Hrdličky.

Aleš Hrdlička se narodil 30. března 1869 v Humpolci jako nejstarší ze sedmi dětí Karolíny a Maxmiliána Hrdličkových. Pokřtěn byl Alois, ale doma mu říkali Aloš a sám si později změnil jméno na Aleš. Už od malička byl nadaný a toužil po vzdělání - jeho moudrá maminka ho v učení podporovala, s její pomocí už v pěti letech uměl číst. V šesti udělal zkoušku do druhé třídy obecné školy a zvládl ji na výbornou.
V té době rodiny žily v těsné pospolitosti, tak kromě rodičů na malého Aleše působila také jeho babička, která byla výtečnou porodní bábou a lidovou léčitelkou. Dobře věděla, kde která bylina roste a na jaké nemoci ji lze použít a sám Hrdlička i později nedal dopustit na její recepty na léčivé čaje. Alešův dědeček Jan byl váženým soukenickým mistrem a také jedním z nejlepších sólistů - zpěváků Humpoleckého literátského kůru. Možná, že jeho nadání zdědila Alešova mladší sestra Anastázie, která se později v Americe stala ředitelkou newyorské konzervatoře.

Knihou Chlapec s arnykou se jako červená nit vine láska k rodnému kraji. Líčení krás krajiny Českomoravské vrchoviny a její nádherné přírody je velmi sugestivní v kontrastu s nutností tento krásný kout země opustit. Ale příčinou zármutku nad opuštěním vlasti není jen láska k přírodě této země, ale i pocit sounáležitosti s lidmi. Na Aleše Hrdličku měli významný vliv i jeho učitelé - s mnohými z nich si dlouhá léta dopisoval a nepřestával jim být vděčný za to, co se pod jejich vedením naučil. V nové zemi využil později svých znalostí řečtiny a latiny, kterých se mu dostalo v Humpolecké škole. V tehdejší době byli ještě učitelé váženými a vzdělanými osobami, těšících se u dětí i jejich rodičů velké úctě.

Alešovi bylo třináct, když došlo k odchodu rodiny do New Yorku. Cesta lodí trvala dva týdny a během ní emigranti žili v podpalubí, kde byla tma jako v katakombách. S nimi zde cestovali lidé různé národnosti - všechny vyháněl z jejich domovů hlad a touha po lepším životě. Na lodi zažili i dvoudenní bouři, při které se plachetnice zmítala na vlnách jako šílená a mořská nemoc se stala jejich nevítaným společníkem.
Po příjezdu do New Yorku pracoval Hrdlička šest let v továrně na doutníky a přitom navštěvoval večerní kursy angličtiny. Cítil se v nové vlasti vykořeněný a osamělý. Jeho štěstím v neštěstí bylo až vážné onemocnění - tyfus a zápal plic - během jehož léčby se setkal se svým ošetřujícím lékařem Rosenblauthem. Ten ho doporučil na lékařská studia a zaměstnal ve své ordinaci.
V roce 1894 složil státní lékařskou zkoušku v Baltimore, ale stále toužil po vědecké práci. V roce 1896 odjel do Paříže a začal studovat nový vědní obor, antropologii.
Po svém návratu do Ameriky v roce 1898 začaly jeho každoroční výpravy k Indiánům, mezi kterými nějakou dobu i žil, do Mexika, Nového Mexika, Utahu a Arizony. Oficiálními se jeho výpravy staly až v roce 1903, kdy založil Antropologické oddělení Národního muzea USA ve Washingtonu.
Aleš Hrdlička je autorem definice o jednotném původu lidstva - Všechno lidstvo jednoho původu jest. Vypracoval teorii neandrtálské fáze, kdy určil pračlověka za přímého předchůdce dnešních lidí. Objevil také cestu, kudy byla Amerika zalidněna - Indiáni přišli z Asie přes Kamčatku a Beringovu úžinu na Aljašku. Vystupoval rovněž otevřeně proti fašismu, což mu během protektorátu znemožňovalo publikovat díla.
Byl to člověk nesmírně skromný - veškeré své výpravy podnikal s minimem nákladů. Miloval přírodu a dovedl se přizpůsobit primitivnímu životu mezi Indiány a Eskymáky, ke kterým dokázal proniknout s perfektní znalostí jejich psychologie. Byl váženým vědcem, autoritou, která měla slovo doma v muzeu i v pustině, mezi obyčejnými lidmi i kolegy. Znal se dokonce osobně s bývalým prezidentem USA Theodorem Rooseveltem.
Během let Hrdlička zavítal i do Humpolce. Při těch návštěvách cítil, jak moc se mu stýská po rodné zemi. Na sklonku života projevil přání zemřít doma ve vlasti, ale bohužel se mu to nepovedlo. 5. září 1943 umírá ve svém domě ve Washingtonu na druhý srdeční záchvat.

V Humpolci můžete navštívit muzeum, které nese jméno svého rodáka Aleše Hrdličky Bylo založeno roku 1895 a shromažďuje ve svých expozicích duchovní a hmotné památky, charakterizující kraj Českého Horácka. Další Hrdličkovo muzeum je v Praze. Věnuje se člověku a jeho vývoji.

Kniha Chlapec s arnykou u nás vyšla v roce 1983 a napsali ji autoři František Brzoň a Jiří Rychetský. Do Humpolce jsem jezdívala každý rok na prázdniny k babičce, takže všechna místa, o kterých tato kronika dětství Aleše Hrdličky vypráví, znám osobně. Možná také proto mám k tomuto kraji vztah a možná i proto jsem si tuto skromnou a dnes možná už zapomenutou publikaci vybrala jako námět na téma týdne.

Moje Země?

21. března 2012 v 16:52 | Robka |  Téma týdne
Téma Moje Země ve mně vzbudilo myšlenku, jestli skutečně můžeme považovat Zemi za svou. Člověk má ve zvyku vlastnit a nedělit se s nikým - a o tuto planetu se dělíme s dalšími sedmi miliardami lidí, se zvířaty a rostlinami. Je to naše společné bohatství, které si svým neuváženým chováním ničíme a zabíjíme.
Když si člověk koupí nějakou dražší věc, většinou se o ni stará. Vezmu jako příklad auto. Plechový miláček bývá v našich končinách mnohdy považován málem za člena rodiny - oprašujeme ho, leštíme, vozíme na prohlídky a opravujeme. Dáváme si dobrý pozor, abychom svůj majetek nezničili vlastní neopatrností, nebo špatným zacházením. Přece jen - takové auto je drahá věc, která je lidem k užitku, a tak se snaží, aby jim co nejdéle sloužila.
Stejné je to i s naší planetou Zemí. Měla by nám sloužit jako místo k životu, ale my jí za to musíme taky něco dát. Musíme se přičinit, abychom ji svým nerozumným zacházením úplně nezlikvidovali. Je to přece náš společný domov a tím, jak ji devastujeme, si podřezáváme vlastní větev.
Jenže - tady je právě ten zádrhel. Když mluvíme o devastaci přírody a Země, většinou se zdviženým prstem ukazujeme na ty druhé. Na ty další miliony neznámých lidí, kteří nás vedou do záhuby. My sami jsme málokdy ochotni si připustit, že na té pile, která pomaličku odřezává lidskou větev, máme taky svou ruku.
Je to jako při bouračce. My to nezavinili - to ti druzí řidiči, špatná vozovka, počasí, spolujezdci...Země má ale ještě tu velkou nevýhodu, že je domovem tolika rozdílně smýšlejících bytostí. Není věcí, která patří jen nám a není předmětem, za který jsme si zaplatili, abychom se jeho vlastnictvím mohli chlubit. My jsme jen přechodnými hosty na této krásné planetě a po nás ji zdědí další a další generace. Máme ji jen na chvíli vypůjčenou a to, v jakém stavu ji odevzdáme, záleží na každém z nás. Je třeba si to jen uvědomit.
Tématem jsem se inspirovala u Shariony. Zaujala mě myšlenka, že každý z nás může změnit svět. Pokud nechcete být lhostejní k tomu, jaký život čeká nejen nás, ale i další generace na Zemi, zkuste začít změnu sami u sebe.
A protože tento blog se věnuje muzice, ráda bych tu vložila i jedno video americké kapely Rise Against, které s tématem souvisí. I Rise Against se snaží přispět k lepší tváři světa. Třeba tím, že o katastrofálním stavu naší Země zpívají a zasévají semínka správných myšlenek do srdcí svých posluchačů. Přes drsnou image žijí bez drog, alkoholu a jsou vegetariáni - čímž se tolik liší od mnohých hvězd, o jejichž excesech se můžeme denně dočíst ze stran bulvárních magazínů.
Rise Against - Ready To Fall

Jimmy Page dnes vydal zapomenutý soundtrack k filmu Lucifer Rising

20. března 2012 v 22:29 | Robka |  Jimmy Page sólo
Když v roce 1972 přijal Jimmy Page návrh filmového producenta Kennetha Angera, aby napsal hudbu ke snímku Lucifer Rising, určitě si nepomyslel, že jeho práce zůstane v archivu tolik dlouhých let. Anger na tomto filmu pracoval s přestávkami od roku 1967 - sužoval ho nedostatek peněz - a nakonec z jeho čtyřhodinové stopáže zbyl jen zhruba půlhodinový záznam, který za něco stál.
Jimmy Page se do projektu pustil s nadšením - jak později řekl jednomu reportérovi, snažil se využít všechny možnosti svého studia, aby hudba zněla nadčasově. Jenže v té době ho rozptylovaly povinnosti a závazky mateřské kapely Led Zeppelin, a tak se jeho práce pro Angera zadrhla a zůstala viset na mrtvém bodě.
Anger později využil možnosti pracovat v Jimmyho studiu v Londýně; používal střihací stůl, který měli Zeppelini pro film The Song Remains The Same. Ovšem Jimmyho laxní přístup ho dráždil - slavný kytarista byl podle jeho slov k nezastižení a Anger byl už značně nervózní z toho, že se práce nedaří. Jimmy nakonec poskytl Angerovi necelou půlhodinu hudby, která za něco stála, ovšem nebyla nakonec využita.
Anger zřejmě měl velké nároky, když Page oslovil. Muselo mu být jasné, že dá přednost hudbě a koncertům s Led Zeppelin. Nakonec to dopadlo tak, že se na kytaristu naštval a v tisku ho pomluvil. Prohlásil o něm, že je nespolehlivý a navíc závislý na heroinu. Tato kritika Jimmyho přirozeně naštvala, protože hlavní příčinu zádrhele na dokončení filmu viděl na Angerovi a jeho neustálém překračování rozpočtu. Tak se oba rozešli, aniž by hudba Jimmyho ve filmu zazněla.
Zůstala tedy v jeho archivu a dnes nastal den, kdy budou moci fanoušci zakoupit speciální remasterovanou verzi tohoto soundtracku. Na výběr budou mít ze tří různých edic, včetně 93 vinylů, podepsaných samým autorem. Ten sám album popsal jako "hudební deník avantgardních kompozic a experimentů".


Pro víc informací navštivte oficiální webovky Jimmyho Page.

Jarní země

20. března 2012 v 19:51 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Země se probouzí
a vzduch voní jarem,
tak jako každý rok
máme to darem.

Slunce se protáhne
a umyje svou tvář,
paprsky propustí
zlatavou zář.

Ta zář pak zahřeje
naše zkřehlé duše,
okoralé smutkem
jak fotky bez retuše.

Polechtá loučemi
starce i mladici,
srdce se zachvějí
v té lázni hřející.

Je plný úsměvů
ten jarní čas
tak buďme veselí,
že přišel zas.

Zase a bez nároku
na poplatky peněžní,
jaro je zadarmo
jaro nás rozněžní.

Rozněžní písničkou
bez zášti, bez řečí,
písničkou o lásce,
která nás vyléčí.
Rain Song - Led Zeppelin

Tahle země není pro starý

19. března 2012 v 22:42 | Robka |  Téma týdne
Tak si někdy říkám, kam se poděla hrdost na to, že jsme Češi. Ta už se snad objevuje jen v čítankách základních škol a o českých národních vlastencích se učíme v dějepise. Dnes se lidé stydí za svou příslušnost - kupříkladu v zahraničí, kde mají Češi nechvalnou pověst. Mnohé státy mají v cestovních příručkách o České republice varování - pozor, krade se tam!
A když se to tak vezme, na co vlastně dneska můžeme být hrdí? Když se podíváme, kam to vedou naši vládní činitelé, tak by člověk skoro zaplakal. Na jedné straně rozkrádání miliard a na druhé vražedné utahování opasků lidí, kteří se nemůžou bránit. Zmražování důchodů, rušení příspěvků na bydlení, zdražování léků, základních potravin a služeb, zvýšení poplatků v nemocnicích, snížení a zpřísnění podmínek příspěvku na péči - to jsou kroky, které mají katastrofální dopad především na staré a nemohoucí lidi. Ti mají jednu velikou nevýhodu - nemohou si nijak vylepšit svou finanční situaci. Asi těžko si budou moci přivydělat, když dnes jsou bez práce lidé v produktivním věku. Osmdesátiletý děda, který chodí o holi, asi sotva bude hledat nějaké vhodné místo. Tito lidé bydlí většinou v nájemních bytech a tak je samozřejmě čeká co? Čeká je pravidelné zdražení nájmu a energií, ale už nikoho nezajímá, z čeho to tito lidé budou platit. Nejhorší situace nastává, když takový člověk skončí v nemocnici. Pokud je hospitalizován kupříkladu dva týdny, zaplatí 1400,- Kč plus nájemné ve svém bytě. Možná by někdo řekl, že si tedy má hledat levnější bydlení, ale ono to není zase tak jednoduché. Jestliže někde žijete dvacet a více let, těžko se budete loučit s prostředím, na které jste si za ta léta zvykli. Znám ze své praxe dost lidí, kteří platí nekřesťanské peníze za bydlení, které je nedůstojné a přece se z důvodu zvyku a strachu z nového prostředí nechtějí stěhovat. A jestli někdo říká, že těmto lidem mají pomoci jejich děti, tak vůbec neví, jak to chodí. Dnes především dospělé děti čekají, až jim rodiče strčí nějakou tu korunu a to se nemění ani jejich odchodem do důchodu. A navíc, copak mají dělat ti, kteří žádné děti nemají?
Proč o tom ale píšu? Ono se říká, že kvalita politiky státu se pozná podle toho, jak se stará o potřebné. V naší zemi jsou tito lidé odsunuti až na chvost zájmu. Nikde se o nich nemluví a když už, tak jako o odpadu a společenské přítěži. Pokud je člověk mladý, tak si tyhle věci většinou neuvědomuje. Ale ono nás to čeká taky a pokud se situace nezmění, budeme na tom ještě daleko hůř.
Tahle země zkrátka není pro starý. Já bych k tomu doplnila - tahle země není pro starý, chudý, nemocný a pro rodiny s malými dětmi. Tahle země není ani pro zemědělce, kterým stát háže klacky pod nohy. Proč by se mělo u nás pěstovat ovoce, zelenina a další plodiny, když na orné půdě můžeme postavit krásné supermarkety, plné draze dováženého zboží. Co na tom, že se při jejich dovozu navíc těžce poškozuje životní prostředí.
Naše země je ovšem rájem pro pracháče, zloděje a podvodníky, z nichž mnoho jich je taky v jejím čele. Čím víc jedni chudnou, tím víc tihle chytráci bohatnou. Pokud bude v naší zemi vláda, která bude podporovat mafii a podvodníky, a která bude jen využívat veškerých výhod pro svou potřebu, situace se nezmění.