Duben 2012

Sladké pouto mateřství

30. dubna 2012 v 16:29 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Je mi jasné, že mnoho lidí bude na téma "sladkosti" psát o tom, jak moc mají rádi čokoládu (což o to, já také), případně o tom, jak cukry škodí chrupu a zaměstnávají naše zubaře. Ale mě hned při uveřejnění tématu napadla pohádka O chytré Horákyni, v níž mají při sporu o jalovici dva chalupníci odpovědět na tři otázky: Co je nejbystřejší, co nejbohatší a co nejsladší. Samozřejmě ten hloupější, nadutý boháč, si vybere jednoduchou odpověď : "Nejbystřejší je můj černý špicl, nejbohatší má truhla tolarů a nejsladší můj soudek medu".
Ale druhý, chudý chalupník, má doma chytrou dceru a ta mu dobře poradí: "Až se tě budou ptát, co je nejbystřejší, odpověz: Oko, které všechno přehlédne. Až co je nejbohatší, řekni: Země, z níž všechno pochází. A nakonec, až se tě soudce zeptá, co je nejsladší, ty mu pověz: Spravedlivý spánek." A chalupník vyhraje spor o to, komu podle práva náleží jalovice.
Spravedlivý spánek je sladký, což o to. Ale napadlo mě něco, co je možná ještě sladší - je to mateřský cit. A tak jsem na téma sladkosti tohoto silného pouta napsala krátkou báseň. Snad se vám bude líbit a snad ve vás na chvíli probudí ty nejsladší vzpomínky. Protože kam se na lásku hrabe čokoláda, bonbóny a lízátka.

***

Maličké dítě sladkost okusí,
když k matčině prsu poprvé se tulí.
Života zatím bát se nemusí,
jeho nejistot, starostí a zvůlí.

Život jak cumel ještě má,
jak modré nebe jeho očí.
A malá dušička nevinná,
se už za krásou světa točí.

Teď čerpá lásku a něžnou péči,
jen z mateřského pramene.
Snad se mu jednou za ně odvděčí,
až ho hořkost života dožene.

Sladké doby, kdy dva jedno jsou,
navždy spojeni hedvábnou nití.
I když se jejich cesty rozejdou,
křehké pouto přetrvá po celé žití.

Svědkové minulosti

29. dubna 2012 v 9:30 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Stojí tu tiše a nehnutě, snad trochu pyšná a okázalá,
obálku lesklou nastavuje příchozím den co den.
Tiskařská čerň stránek jejích ještě nezvětrala,
barvy jsou jásavé, příběh tajemný, jako sen.

Chvěje se touhou po doteku teplé dlaně,
co jen tak letmo po hřbetě ji pohladila.
"Vem si mě, člověče," - volá beze slov a marně,
"vždyť chvíle tvé bych řádky svými zpříjemnila."

Čas běží, lesk vyprchal a prach napadal jí do očí,
vzdala se myšlenky, že si pro ni někdo přijde.
Že ji vezme do rukou, stránky její otočí,
teď, po letech, to už těžko někdy vyjde.

Však lidé říkají, že je třeba nevzdávat se naděje,
dokud ji máme, ještě se neumírá.
I tento příběh jednou kohosi u srdce zahřeje.
A člověk už útlou knihu ve svých rukou svírá.

Co znamená Vyřešená minulost?

28. dubna 2012 v 21:08 | Robka |  Téma týdne
Občas pročítám inzeráty, nebo narazím na internetovou seznamku, a tam se poměrně často objevuje formulka: Hledám partnera(či partnerku) s vyřešenou minulostí. Tak mě napadlo, jak to ti seznámeníchtiví lidé vlastně myslí? Copak minulost se dá vyřešit jako slovní úloha?
Jsem zase pozadu, jako vždycky. Zatímco ostatní s tužkou v ruce řešili své minulosti, já jsem asi nedávala pozor. Jak si teď můžu najít někoho, kdo má minulost vyřešenou, když mě trápí tolik ožehavých otázek?
Kde hledat vzorec k řešení něčeho tak složitého, jako je lidská minulost? A lze ji vůbec vyřešit? Nejsou ti, co se holedbají výsledkem, jen ubozí diletanti? Jak poznali, že je jejich postup správný?
To všechno se mi honí hlavou a marně přemýšlím. Pak mě najednou osvítí a zdá se mi, že už jsem na to kápla. Oni všichni ti frajírci a frajerky s minulostí, čistou jako sklo, se zaměřili jenom na materiální stránku! Jenže ani ta nemůže být tak úplně vyřešená, zvlášť ne v dnešní době. Člověk si nikdy nemůže být jistý, jestli zítra bude tím, čím je dnes. Navíc, pokud má děti - což je zahrnuto také do řešení stínů minulosti - tak přece nemůže tvrdit, že je všechno ol rajt! Nikdy nemůže vědět, co ho postihne během let. Týká se to zejména mužů, kteří si myslí, že rozhodnutím soudu o svěření dítěte do péče matky končí veškerá jejich zodpovědnost a jim teď zbyde jen nepříjemná starost poslat každý měsíc složenku s příslušným obnosem. Ale může se přihodit ledacos a nakonec tohle dítě může skončit třeba i u otce a jeho nové rodiny. U jeho nové ženy, kterou přesvědčoval, jak to má všechno krásně vyřešené.
Když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají, říká se v jednom starém přísloví. Na těch seznamkách všichni zpívají tak hezky, že byste jim jen těžko odolávali. Ovšem co se za tím jejich zpěvem taky může skrývat, to vám hned předvedu:

Abeceda Roberta Planta

28. dubna 2012 v 11:52 | Robka |  Info
Tohle ze mě vypadlo na první pokus - už dávno jsem chtěla udělat svou vlastní abecedu Roberta Planta. Nápad na něco trochu neotřelého stále ne a ne přijít, a pak najednou mě dnes dopoledne osvítilo - asi to bude tím, že je venku tak krásně. Ne, Asi to bude tím, že jsem Blázen a Cvok. A nebo snad Básník a Citlivka?
Podívejte se na celý článek a přesvědčte se o tom sami. Pokud se vám některé písmenko zvlášť zalíbí, budu potěšena. Ještě radši budu, když mi napíšete nějaký svůj vlastní tip.

Robert Plant - If It's Really Got To Be This Way

28. dubna 2012 v 7:52 | Robka |  Robert Plant & a další
Pro dnešní takřka letní ráno jsem si vybrala takovou pohodovou, líně plynoucí písničku If It's Really Got To Be Way, která původně pochází od amerického soulového pěvce Arthura Alexandera. Ten ji vydal na svém posledním studiovém albu Lonely Just Like Me v roce 1993, jeho comebacku po jedenadvaceti letech. Bohužel se ale slavný návrat nekonal, pár týdnů po vydání alba a tři dny po koncertu v Nashvillu Arthur Alexander zemřel na rozsáhlý infarkt.
Následující rok - to znamená v roce 1994 - vyšlo album k poctě tohoto soulového velikána. Jmenovalo se Adios Amigo - A Tribute To Arthur Alexander a jednu píseň na něj nazpíval i Robert Plant. Ano, byla to tahle líná, pohodová, melancholická skladba.
Kromě dvou výše zmíněných alb ji můžete najít i na výběru Roberta Planta Sixty Six To Timbuktu, na druhém disku, kde jsou k poslechu připraveny raritky a zapomenuté singly. Dnes si asi už málokdo vzpomene na člověka, který byl průkopníkem stylu, nazvaného country-soul, ale Robert Plant nám ho pěkně připomene, když procítěným hlasem zpívá tuto skladbu. Hezký poslech a pokud jste zvědaví i na originál, poslechněte si jej zde.



Kam mizí náš čas?

27. dubna 2012 v 20:18 | Robka |  Téma týdne
Díky technickým vymoženostem civilizace bychom mohli teoreticky být šťastnější a mít více času na sebe a své blízké. Jenže - to je jen zdání. Ve skutečnosti je času pořád méně a méně. Kam se vlastně poděl? Proč ho naši předkové měli a nám dnes tolik chybí?
Spěchám, potom, počkej, za chvíli - to jsou slova, kterými často odbýváme naléhání druhých, kteří se nás jen na něco chtějí zeptat, nebo nás zrovna v tuto chvíli potřebují. Zrovna teď chtějí něco řešit a my přece Nemáme Čas. Pospícháme tak, že nám uniká přítomnost mezi prsty a profrčí kolem nás do propadliště dějin. Často nevnímáme vůbec to, co se kolem nás děje, protože už jsme v myšlenkách o krok napřed.
Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím slovním spojením - nemám čas? Čas je přece vyměřen pro všechny stejně a neubývá ho. Den má odjakživa dvacet čtyři hodin, tak jak je možné, že se nám čas ztrácí? Copak nám ho někdo krade?
Připomnělo mi to pohádku o děvčátku Momo a čase, kterým se živili záhadní pánové v šedých oblecích. Ti přesvědčovali lidi, že spoustu času zbytečně promrhají třeba tím, že si povídají se svými dětmi. Přiměli je šetřit a ukládat si ho - jako peníze na účet. A stejně jako někdy peníze z účtu záhadně mizí, tak mizel i čas, takto lidmi uložený. Šedí pánové ho totiž nutně potřebovali ke své existenci. A lidé byli čím dál nespokojenější a vůbec si neuvědomovali, že ušetřený čas je jim k ničemu. Že ho vlastně vůbec nemají. Zvykli si tak žít neustále v poklusu, nic si neužít a jen spořit.
Je to vlastně taková metafora na dnešní dobu. Lidé se často někam ženou, šetří a pak je třeba přejede auto. Nebo trefí šlak. Celý život se honili za svým snem, odpírali si běžné radosti, nekoupili si nic dobrého, protože to stojí moc peněz, a pak z toho stejně nic neměli.
V pohádkové knize je děvčátko Momo jediná nezkažená duše v tom podivném světě spěchajících lidí a šedých pánů v oblecích, co kouří doutníky a zůstává po nich jen chlad. Povede se jí samotinké zachránit čas všech lidí a zničit nebezpečné zloděje. Kdo ale zachrání před ztrátou času nás? Kdo nás zachrání před rychlostí doby, ve které žijeme?
Všechno se řítí vpřed - je to vidět i na vybavení domácnosti. Koupíte si nový televizor - v okamžiku, kdy si jej na prodejně vyzvednete, je to poslední výkřik techniky a módy a vzápětí je to už starý krám, který prodáte jen hodně pod cenou. Trh je zahlcen pořád novými a novými typy výrobků, které válcují svými přednostmi ty staré. V reklamách se dozvíte, proč bezpodmínečně musíte mít ten lepší typ pračky, co sama myslí a lepší úklidový přípravek, co sám uklízí. Takže vy byste tím pádem měli mít víc času - díky všem těm chytrým pračkám, myčkám, žehličkám, parním hrncům a vysavačům, co pracují vlastně samy, téměř bez zásahu lidské ruky. Jenže to je právě ten fígl.
Čas, takhle ušetřený, není vidět. Prostě zmizel. Ani jsme si neuvědomili, kam se poděl a je fuč. I když máme všechny ty chytré spotřebiče a rychlá auta, nemáme víc času, než naše prababičky, co praly na valše a k vaření na kamnech si musely nejdřív zatopit.
Často máme tendence v životě všechno odkládat na pozdější dobu. V mé práci se setkávám se starými lidmi a mnozí z nich si mi stěžují, že dřív měli málo času a teď, když ho najednou mají dost, už nemůžou dělat věci, které si plánovali. Tak třeba čtení knih. Často mi říkají: "Myslel jsem si, že v důchodu si přečtu celou svou knihovnu." Ale najednou jsou tu problémy se zrakem a člověk je rád, když s lupou u oka přelouská noviny. Nebo cestování - mají sice ušetřené peníze na to, aby si splnili svůj sen a někam si vyjeli, ale zdraví už neslouží a energie chybí. Tito staří lidé mají času dost - dokonce tolik, že jim je to na obtíž.
Proto si myslím, že je lepší žít přítomností. Pokud chci něco v životě dělat, měla bych to dělat tehdy, kdy můžu. Čas je jen relativní a vždycky ho máme. Jen je otázka, k čemu ho využijeme a jestli ho nenecháme jen bezcílně proklouznout mezi prsty.

Osamělé pouliční blues

26. dubna 2012 v 20:02 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Melancholie tématu, jakým minulost bezesporu je, mě inspirovala k složení další básně. Tentokrát jsem se zaměřila na lidi bez domova, kteří možná už někdy raději zapomněli, jak žili dříve.
Před několika lety jsem byla v podobné situaci - musela jsem s dětmi utéct před agresivním manželem ze společné domácnosti a najít přechodné útočiště v charitním Domě pro matky s dětmi. Stali jsme se tak na půl roku vlastně bezdomovci - než se všechno vyřešilo a já se mohla vrátit zpátky do prázdného bytu. Když jsem si stěhovala pár svých švestek, co mi zbyly, najala jsem si na pomoc kolegy bezdomovce z Domu pro muže. Vedoucí mi vybral ty slušnější, byli rádi, že si vydělají pár korun na pivo a cigarety a cestou v autě mi povídali o svých osudech. Zůstal mi v paměti příběh jednoho z nich, který se nápadně podobá mým veršům.

Hudba coby součást lidské historie

25. dubna 2012 v 21:13 | Robka |  Téma týdne
V mém dnešním zamyšlení jsem se chtěla věnovat otázkám, které jsou pro mě dost důležité: Co pro lidi vlastně hudba znamenala a znamená? A jakou úlohu měla a má v životě člověka?
Vím, že spousta "starších" posluchačů se ráda vrací v muzice do dřívějších let - tehdy byla víc vnímána jako živý organismus, který měl hmatatelnou podobu černých kotoučů, anebo později originálních kompaktů. Jejich poslech pak byl téměř posvátnou činností až rituálem a skupiny podobně smýšlejících a hudebně zaměřených fanoušků vytvářely jakousi novou víru, v níž na místo Boha dosazovaly kytaristy, zpěváky a bubeníky obdivovaných kapel. Je zajímavé, že hudba byla pro moderního mladého člověka stavěna často na úroveň náboženství. Vždyť si jen vzpomeňme, jakou revoluci v tomto směru rozpoutali třeba The Beatles - davy pološílených dětí, které si v extázi trhaly vlasy jen proto, že mohly být na chvíli v blízkosti svých idolů. Tady vlastně nešlo ani o to, jak a co skupina hraje, šlo spíš o davovou hysterii a možnost zúčastnit se společné "mše", kterou byl jejich koncert. Ale vnímání hudby a sounáležitosti se skupinou není jen doménou moderní doby... tyto pocity jsou staré jako lidstvo samo.

Jak voní vzpomínky

24. dubna 2012 v 22:52 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Vzpomínky voní jako louka,
když obleče se do žluta.
Lehounce na ní větřík fouká,
já v trávě běhám vyzutá.

Voní jak drobné kvítí bílé,
cos mi vždy nosil potají.
Chtěla bych vrátit krásné chvíle,
vzpomínky v nose mě lechtají.

Naprosto osvětleno

24. dubna 2012 v 21:06 | Robka |  Nezařazené
Hollywoodský herec Liev Schreiber si v roce 2005 vyzkoušel, jaké to je ujmout se režie filmu - no a z tohoto prvního pokusu se vyklubal nadmíru zajímavý snímek s názvem Naprosto osvětleno. Jeho děj se odehrává na Ukrajině (ovšem s českými reáliemi) a popisuje s lehkým úsměvem, hořkosladkým humorem i vážným morálním poselstvím putování amerického "spisovatele" Jonathana Safrana Foera za tajemstvím jeho původu.
Jonathan je vášnivý sběratel vzpomínek - nevynechá jedinou možnost si je hmatatelně zdokumentovat. Ve své sbírce schraňuje nejrůznější bizarní předměty, které patřily kdysi členům jeho rodiny - od fotografií, až po babiččin umělý chrup. Ovšem je tu jedno bílé místo, které teprve musí být osvětleno - vybledlý obrázek z války, zobrazující Jonathanova židovského dědečka se záhadnou dívkou Augustinou. Nikdo neví, kdo vlastně byla - ví se jen to, že se díky ní dědeček dostal šťastně do Ameriky, kde založil rodinu.
Jonathan (v podání Elijaha Wooda) z Ameriky vyrazí do Lvova na Ukrajině, kde již na něj čekají jeho průvodci, kteří mu budou pomáhat v pátrání. Starý a slepotu předstírající děda Alexander Perchov (kdysi dělal průvodce Židům, hledajícím své předky na Ukrajině a od těch dob je nesnáší), jeho vůdčí fenka jménem Sammy Davis Junior Junior a vnuk Alex (skvěle ho ztvárnil frontman kapely Gogol Bordello Eugen Hutz, mimochodem rodilý Ukrajinec). Ten se má zhostit role překladatele, protože coby zástupce mladé generace jakžtakž vládne angličtinou, a proto také zafunguje jako uvítací výbor. Vyjevený a upjatý Američan jen vytřeštěně hledí na střapatého mladíka v teplákovce, který ho halasně vítá na nádraží za doprovodu trumpet - a když uzří vozidlo, kterým budou celou cestu absolvovat, spadne mu čelist. Vysloužilý trabant, na místě řidiče spící děda se slepeckými brýlemi a na zadním sedadle rozvalená fena Sammy Davis Junior Junior, která doprovází celou scénku hrozivým vrčením - to by snad odrovnalo i otrlce. Ještě aby ne toho kluka amerického, co má fóbii ze psů (tohle je navíc sabaka pomatená). Ovšem zde platí jiná pravidla, takže chtě nechtě musí nastoupit a bláznivá cesta začíná.
Cílem jejich pátrání je zapomenutá ves Tračimbrod, místo, kde se Jonathanův děda s Augustinou setkal. Děj se tedy odehrává v rovině roadmovie, na cestě, která má na Ukrajině jiná měřítka, než v Americe. Úsměvné příhody, vykreslující rozdílnost povah východní a západní civilizace, dodávají filmu kouzlo a neotřelý humor.
Druhá rovina příběhu je dramatická - to když je Tračimbrod nalezen. Poznání, že vesnice dávno neexistuje, že byla Němci zničena a srovnána se zemí, je pro všechny šokující. Staré rány z války se otevřou a Alexův děda si vybaví otřesný zážitek, kdy sám stál proti hlavni zbraně německého vojáka.
Nedaleko v poli stojí osamělý domek a v něm žije stará, bělovlasá žena. Její domek je to poslední, co z Tračimbrodu zbylo. Ona žena je pak vodítkem pro zbytek příběhu a podává neuvěřitelně emotivní výpověď o hrůzách války, o genocidě Židů a o tom, jakou roli hrála v životě Jonathanova dědečka. A nejen v jeho...

Tento film jsem vyhledala cíleně proto, že v něm hraje Hutz - do té doby jsem ho znala jen jako zpěváka, kytaristu a frontmana ulítlé kapely Gogol Bordello. Jeho civilní a naprosto přirozený projev mu dodává neskutečnou šťávu, podobně jako muzika, která ho provází. Trochu škoda je, že se snímek nenatáčel přímo na Ukrajině - veškeré scenérie pochází z České republiky. Ale tento malý nedostatek vyvažuje přítomnost tamního ducha a atmosféry, což je obsaženo i v jazyce. Ano, ve filmu uslyšíte celkem často ruštinu, což pro mě nebyl problém, protože jsem se ji mnoho let učila.
Prolínání žánru komedie a dramatu se děje nenásilnou formou - lehce vplouvá z jednoho do druhého. Citlivá výpověď o hrůzách války mě zasáhla mnohem víc, než kdyby byla ve filmu podána typicky teatrálním hollywoodským způsobem. I když Liev Schreiber je Američan, přesto má jeho film v sobě něco, co je nám Slovanům blízké.
Film Naprosto osvětleno určitě není filmem, který se bude líbit všem. Je ale snímkem, který rozhodně stojí za pozornost a pokud vás osloví, tak si jej určitě zamilujete.

Minulost, přítomnost a budoucnost

23. dubna 2012 v 20:01 | Robka |  Téma týdne

O tom, jaká bude naše budoucnost, rozhoduje hlavně přítomnost a minulost.

Budoucnost. Jediné slovo a kolik je v něm naděje. Můžeme mluvit o budoucnosti národa, světa, nebo jen o prosté budoucnosti jednotlivce. Ta se začíná už od prvního nadechnutí, od prvního okamžiku, kdy děťátko vykoukne na svět.
V tu chvíli je čisté, jako nepopsaný list papíru, nad kterým teprve život drží rozechvěle pero. Co ho čeká, ještě netuší a neví to ani jeho rodiče. Ti pevně doufají, že právě to jejich dítko bude v životě šťastné a spokojené. Všechno, co se kolem něj děje, se točí kolem plánů do budoucna.
Maminka se těší, až poprvé vyjede s kočárkem, až se drobek sám posadí, postaví, až poběží do její otevřené náruče, až nebude nosit pleny, až jí poprvé řekne "mami"... Táta zase plánuje, že až mrňous trochu povyroste, bude s ním chodit na hřiště, učit ho jezdit na kole, pomáhat mu s úkoly.
No a než se rodiče nadějí, už je to tady. Dítě chodí, mluví, je z něj školák. Roky běží jako voda a vzpomínky na okamžik, kdy si přinesli domů vrnící uzlíček, jsou už minulostí. Často pak s lítostí vzpomínají na ty krásné, ale krátké časy, kdy jejich sladké miminko bylo tak bezbranné a roztomilé a oni si teprve malovali jeho budoucnost. Teď už sklízí první plody svého snažení.

Čerpejme ze studny vzpomínek a zkušeností - přejme si, aby byla čistá a nezkalená.

Jakmile dítě dospěje do věku, kdy se může osamostatnit, začne žít přítomností. Samozřejmě také čerpá ze vzpomínek, to znamená z dětství. Záleží na tom, jaké bylo - pokud ho prožilo v nefunkční rodině, tak asi vzpomínky na ně nebudou nejpříjemnější. Ale i ty nepříjemné zážitky ovlivňují jeho chování a jednání v přítomném životě a celou další budoucnost. Jestliže nezažilo šťastné dětství, bylo kupříkladu týráno, bito nebo psychicky deptáno, asi budou jeho vyhlídky na spokojený život minimální. Ale když může čerpat z lásky a stabilního rodinného zázemí, je tu šance, že se tyto vklady v něm zúročí.
Tady je dobře vidět, jak minulost ovlivňuje celý budoucí lidský život. V těch letech, kdy v něm začínáme podnikat první samostatné kroky, se projevuje asi nejvíc právě vliv rodičů a výchovy. V pozdější době už sbíráme zkušenosti sami a každé klopýtnutí si musíme zodpovědět na vlastní triko. Minulost je pro nás takovou zásobárnou zážitků a důsledků, které z nich vyplynuly. Stačí se jen podívat na jednoduchý příklad: když se jednou spálíme o kamna, příště už si dáme lepší pozor. A pokud se spálíme v životě, musíme si z toho vzít taky ponaučení. Jenže někdy se lidé nepoučí ze zážitků, které jim přinesly šrámy na duši a potřebují doslova kopanec do zadku, aby dostali rozum a neudělali podruhé stejnou chybu.
Jsou mezi námi takoví, kterým nepomůže ani opakovaná masáž pozadí - tomu se ale už říká hloupost. Hloupost s kořeny hluboko v minulosti.

Minulost je jako projekční plátno v naší hlavě - i film života časem chátrá a bledne.

Čím déle člověk žije, čím méně času má před sebou, tím víc se ohlíží zpátky. Je v tom jakási přímá úměra: s postupujícím věkem máme prostě větší potřebu vzpomínek, až nám nakonec nezůstane nic jiného. Starý, nemocný člověk, který trpí kupříkladu demencí, si nepamatuje nic z toho, co zažil před pár minutami nebo hodinami. Neví, co jedl a jestli vůbec jedl, jaký je den, nebo jaké bylo včera počasí. Když se ho ale zeptáte na to, jaké to bylo, když byl malý, rozzáří se mu oči a on vám bude dopodrobna vyprávět třeba o tom, jak chodil na obecní louku pást krávy.
V tomto období je právě skvělá příležitost pro využití vzpomínek a minulosti k motivaci takto postiženého člověka - říká se tomu terapie vzpomínkami, neboli reminiscenční terapie. Pomoci mohou třeba staré fotografie, nebo písničky, které měl rád. Hodně vzpomínek mohou vyvolat i čichové vjemy - třeba příjemná vůně, nebo naopak zápach. Jde o to, že vyvoláváním vzpomínek se s takovým člověkem lépe spolupracuje - lépe se navazuje kontakt a v neposlední řadě se povzbuzuje i jeho myšlení. Minulost tady slouží jako záchytný bod - proto se také doporučuje u takto nemocných lidí vytvořit takzvaný kufřík vzpomínek, ve kterém budou uloženy předměty z předchozího života, kdy byl ještě plný sil.
Kdykoliv se jeho kufřík vzpomínek otevře, nemocný si připomíná to, kým byl dřív a může si společně s někým blízkým zavzpomínat třeba nad starými pohlednicemi z dovolených, nebo nad fotkami dětí a vnoučat. V poslední fázi života potřebujeme cítit jistotu a tu nám právě může poskytnout minulost - to, co důvěrně známe a na co jsme byli celý život zvyklí. Budoucnost už nám v této etapě nemá co nabídnout a vzbuzuje spíš strach.

Proto se nedivte, když vaše babička nebo dědeček (u vás mladších spíše prababička a pradědeček) stále vzpomínají a vyprávějí o svém dětství a mládí. I když to může být někdy únavné a nezajímavé - zvlášť, když stejnou historku slyšíte už podesáté - nemějte jim to za zlé a vyslechněte si je. Pro ně jsou totiž tyto vzpomínky moc důležité a vy jednou budete rádi, že vám to pověděli. Protože tyto společné zážitky vám zůstanou po nich na památku.

In Memoriam

21. dubna 2012 v 18:45 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Věnováno bratrovi...
***
Zrovna jako teď, tenkrát stromy kvetly
a jaro jásalo si z plných plic.
Zrovna jako dnes mi tehdy slzy tekly,
hleděla jsem smutně do ulic.

Když odejde člověk, co jste ho rádi měli,
svět se nezastaví, točí se dál,
nikdo nepochopí, proč jste osamělí,
nikdo nevidí váš velký žal.

Nikdo neuvidí moje smutné slzy,
které si tajně rukou utírám.
Odešel jsi mladý, bylo to tak brzy,
stále se mi zdá, že je to jen klam.

Tvoji starou fotku v ruce často třímám
díváš se z ní na mě s chutí žít.
Vzpomínky bolí, jde z nich na mě zima
přemýšlím, proč jsi chtěl od nás odejít.

Odpovědi na to, proč se tohle stalo
asi už mi nikdo nepoví.
Co teď můžu dělat, je toho tak málo
snad jen na hrob dát ti kvítek růžový.

Anděl světla

21. dubna 2012 v 9:48 | Robka |  Info
Robert Plant pro mě zůstává navždy Bohem rocku - kdysi tak nádherně mladým a krásným, až vzbuzuje hříšné představy (to když se naklání mírně dozadu, kolem tváře mu poletují vlasy a mikrofon se téměř dotýká jeho úst).
Ale ten nádherný mladý muž, tak nesmírně talentovaný a s darem předávat své umění lidem s láskou, byl pro mě skoro nedotknutelný - jako přelud, jakoby ani nebyl skutečný. Sledujíc ho v akci - jeho typické pohyby, pohazování hustou kšticí vlnitých vlasů, úzké džíny, ve kterých se tak zřetelně rýsuje jeho mužství - zůstávám v němém úžasu a opojení. A co teprve ten hlas, co se umí zaříznout do srdce a nebo naopak zlehka pohladit po duši! To je něco, který nemá každý.
Je pro mě takovým Andělem světla, s pochodní, osvětlující mou cestu. Z jeho zpěvu cítím cosi důvěrného, něco, co se mě dokáže osobně dotknout. Nedokážu to přesně popsat, musím to prožívat zas a znovu.

Led Zeppelin - Whole Lotta Love a Communication Breakdown(1970)


Robert Plant dnes zůstává v mých očích (nejen v mých) nadále tím Bohem, co umí rozdávat radost. Je pro mě symbolem moudrosti, laskavosti a humoru. Je to stále ten stejný anděl, který mě oslovil coby mladou dívku, jen jeho tvář se léty trochu změnila. Už není hladká a svěží, ale zato vyzařuje krásu ducha. Sálá z ní upřímnost a chuť tvořit hudbu, co není jen hloupou kulisou, která nám zní denně z rádia a při níž lze dělat cokoliv.
Nesmírně si vážím tohoto svého Anděla světla, zejména pro jeho osobnost a schopnosti přetavit svůj hlas do mnoha rovin. Nepotřebuje dnes předvádět trapné divadlo, jako mnozí jiní stárnoucí rockeři. Jeho charisma a přirozenost, s jakou se chová na jevišti, je okouzlující. A jeho hlas, kdysi ostře se zatínající do uší posluchačů, věkem zjemněl. Jako jeden z mála dokazuje, že v hudbě se dá stárnout důstojně a s citem. Za to mu mnohokrát děkuji a vím, že mě jeho hudba bude provázet v životě vždy, když ji budu potřebovat. Ta je totiž nesmrtelná, stejně jako andělé.

Robert Plant & Strange Sensation - Whole Lotta Love (2002)

Blues staré ženy

20. dubna 2012 v 21:34 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Člověk, který dělá práci se starými lidmi, se setkává s různými osudy. Nejčastější bolestí stáří je ale opuštěnost a nemohoucnost. Pokud funguje milující rodina, vše se zvládá daleko lépe. Tam, kde rodina chybí a nebo se nechce starat, tam nastupujeme my.
Většinou si vytvoříme k lidem, o které pečujeme, přátelský vztah. Jsme často jediní, kdo si s nimi popovídá, poradí a pomůže s běžnými, pro mladého a zdravého člověka banálními úkony. Někdy vznikají silné citové vazby starých lidí na nás, což může být hodně vysilující.
Ovšem rodinu nikdy nenahradíme - asi tak, jako dětem v dětských domovech vychovatelky nenahradí rodiče. Proto jsem se rozhodla napsat takové blues staré opuštěné ženy, která marně čeká v ústavu na návštěvu svého jediného syna. Možná je to jen taková trochu jednoduchá rýmovačka, ale je to ze života.


Odevzdaně leží v klíně
vrásčité ruce staré ženy.
Dřív nebyly nikdy líné,
teď jsou životem unaveny.

Očima jenom smutně těká
po pokoji, co je tak cizí,
a nic víc ji už nevyleká.
Mezi prsty jí život mizí.

Většinou na židli usíná,
tak prosedí snad každý den,
čeká tu jenom na syna,
přitom se jí zdá prazvláštní sen.

V něm je zas mladou maminkou,
co synáčka svého hýčkala,
pevně je ovinut peřinkou,
a ona mu něžně zpívala.

První krůčky, jemné chmýří
na hlavičce jeho se chvěje,
vzpomínky matce v hlavě víří
dokonce ze spánku tiše se směje.

Co jiného taky dělat může,
než vzpomínat na krásné časy,
kdy byla svěží jako růže
a synáček jí hladil vlasy.

Teď dlouho už se nezastavil,
ten chlapec dávno dospělý,
dříve se za ní občas stavil,
alespoň někdy v neděli.

Smutek jí do očí slzy vhání,
do očí, co už dobře nevidí,
rozpláče se steskem stará paní,
zda syna ještě uvidí.

Každý den u okna sedává
a dívá se na cestu zas a zas.
A sama pro sebe šeptá si:
"Vždyť on, chudák, na nic nemá čas."

Světlo a stín

20. dubna 2012 v 17:29 | Robka |  Téma týdne
Tak, jako se střídá noc a den, světlo a tma, tak i v životě se objevují období, zalitá sluncem a radostí a také méně šťastné chvilky. Ty rádi přirovnáváme ke stínu, temnotě, co naplňuje naši duši a přejeme si, aby jich bylo co nejméně. Ale život není jen prozářený sluncem, to by byl neuvěřitelně nudný. Jak bychom se mohli radovat z úspěchu, kdybychom nikdy nezažili zklamání?
Mám ráda léto a slunce. Jenže všeho moc škodí. Když sluneční paprsky spalují zemi a vedro je k nesnesení, většinou se uchyluji do stínu stromů a nepohrdnu ani chladem, jaký bývá ve starých kamenných budovách. Příroda a zvířata také trpí, je-li suché a horké léto - tráva je spálená, stromy a květiny vadnou, zvířata vyhledávají stinná místa a trochu vody na uhašení žízně. Zkrátka - slunce je dar života, ale když je ho přespříliš, může být prokletím.
Stejné je to i v životě. Pokud jím proplouváme bez obtíží a stále se nám vše jen daří, začne nás brzy "pálit dobré bydlo", skoro jako by nám hořelo pod zadkem. Určitě jste už slyšeli o lidech, kterým všechno vycházelo, měli se jako v bavlnce, ale přesto nebyli šťastní. Dlouhý pobyt na výsluní je unavil a otupil tak, že už nebyli schopni se z ničeho opravdově těšit.
Když se nám něco nepodaří, nebo narazíme v životě na problém, bývá to výzva. Výzva k tomu, abychom se postavili k problému čelem, naučili se něco nového a poučili se ze svých chyb. Člověk, který si myslí, že je nemá, ničí své okolí sebestředností a sobectvím. Až ve chvíli, kdy se mu stane něco opravdu zlého, většinou i takový sebestředný člověk procitne a začne si vážit toho, co mu život přinesl. Každý z nás potřebuje občas stín, aby dovedl ocenit světlo.
Funguje to ale i opačně. Pokud člověka stíhá neštěstí za neštěstím, rána za ranou; utápí se v smutku a přitom zoufale touží po světle. Vždyť bez něj by vše živé zahynulo, stejně tak i lidská duše. Nemůže být jen uzavřená ve tmě, musí růst a k tomu se potřebuje radovat.
Utrápení a negativní lidé už svým povahovým založením podvědomě přitahují to špatné. Jakmile se spustí lavina zla, svezou se po ní další a další ničivé události. Pak už není úniku z bludného kruhu a někdy to končívá tragicky - tam, odkud už není návratu.
Co jsem tím chtěla říct - ve všem je třeba vyváženosti. Příroda je moudrá a zařídila střídání ročních období - nadějné jaro, léto zrání, chmurný a nostalgický podzim a mrazivou zimu, kdy vše živé odpočívá pod sněhem a ledem. To je přírodní zákon, který musíme respektovat, ať už chceme, nebo ne. Je to jeden z těch zákonů, které se vyplatí ctít, protože jeho platnost je prověřena staletími.
Pokud se v životě střídá smutek s radostí a bolest se štěstím, je to přirozené. Dovedeme si pak lépe vychutnat a více vážit toho hezkého. Když přijde něco, co nás srazí na kolena, víme, že bude zase líp. Umíme se zvednout a jít dál za světlem.
Světlo a stín v krásné rovnováze můžeme vypozorovat i v hudbě. Když se v písni střídají nálady - jásavé melodie se prolínají s tichými pasážemi - je to nádherně obohacující. Každý z nás potřebuje nejen vzpruhu a povzbuzení, ale i zklidnění a rozjímání. Právě to v hudbě nacházíme, a proto je vlastně i ona takovým prolínáním světla a stínu.
***
Bez světla není stínu,
bez deště vláhy není,
bez ohně není dýmu,
bez vzduchu je k zadušení.

Bez tónů hudba nezní,
bez rytmu srdce nebije.
To dobré si z toho vezmi,
než tě šeď a nuda zabije...