Duben 2012

Dlouhé vlasy, krátký rozum?

19. dubna 2012 v 20:54 | Robka |  Píšu vám
Pokud odebíráte, nebo kupujete pravidelně časopis Rock&Pop, určitě jste si povšimli zajímavého seriálu, nazvaného Hippies. Tento měsíc jsme se v něm už potřetí mohli začíst do historie československých hippies na pozadí komunistického režimu.
U nás se jim tak ale neříkalo, dostali trochu hanlivý přídomek 'máničky' a jejich dlouhé vlasy, provokativní oblékání a tíhnutí k širším obzorům v kultuře z nich udělalo psance a vyvrhele, hodné zavržení. Spořádaný československý občan se přece nemohl oblékat jako protispolečenský živel, pěstovat si háro a poslouchat namísto pečlivě prověřených a nezávadných socialistických písní z východního bloku nějakou západní propagandu. A navíc ji ještě chtít produkovat na koncertech!
Při pročítání těch řádků jsem si živě vybavila své mládí - i když nepamatuji situaci v šedesátých letech (narodila jsem se na jejich samém konci) a léta sedmdesátá mám spojena jen se vzpomínkou na džínsy do zvonu, které byly tehdy v módě. Osmdesátky jsem ovšem prožila coby dospívající jedinec a některé mé zážitky korespondují zcela s tím, co se o té době dnes píše.
Mládež měla vždycky blízko k revoltě, k úniku ze světa dospělých, ve kterém bylo všechno nalajnováno a byla to nuda k uzoufání. V době vlády komunistického režimu měli mladí na výběr ze dvou možností - buď splynou s davem a zapadnou do škatulky těch spořádaných dětiček, které si jen občas neškodně a v rámci společenských norem zazlobí, nebo půjdou hlavou proti zdi a dají to soudruhům pořádně sežrat. Jenže to byla trochu naivní představa - většinou byli v tom nerovném boji poraženi nejen dychtivými příslušníky Veřejné bezpečnosti a jejich pomahači, ale i takzvanými "obyčejnými" občany, co se nechali zblbnout režimem.
Dlouhé vlasy - krátký rozum, to mi doma bylo vštěpováno celé mé mládí. Ač holka, u které snad delší vlas je zcela normálním jevem, měla jsem problém uhájit si je. Byla to moje první soukromá revoluce, když jsem trvala na tom, že moje vlasy, v dětství poznamenané častými návštěvami holiče a často zkrácené tak, že by vyhovovaly i vojenským požadavkům, budou svobodně růst až tam, kam se jim zachce.
Co jsem si musela kvůli vlasům vyslechnout, to si nepřejte vědět. A nejen kvůli nim, i kvůli lidem, s nimiž jsem se začala stýkat a kteří byli skvrnou na čistém štítu společnosti. Moje matka byla přesvědčená, že všichni dlouhovlasí kluci jsou buď zloději a nebo výtržníci a že je dřív nebo později stejně zavřou. Takže se dívala velice nelibě na mé poletující háro a taktéž na oblečení, jímž jsem demonstrovala svou příslušnost ke skupině ocejchovaných.
Bylo zvláštní, jak pouhé oblečení a účes mohly dráždit spořádané občany - vzbuzovaly úšklebky a nelibost. Ovšem pro nás to byl znak, že patříme k sobě. Tvořily se party lidí, podobně smýšlejících a společně podnikajících různé akce, na kterých se ovšem touha po svobodě střetla většinou s policejním antonem. A taky s požadavkem - Naval občanku!

Jsi světlem pro mou duši

18. dubna 2012 v 21:27 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Popsaný list, vytržený z reality
slovo, jež neřekneš ze strachu z výsměchu.
Bojíš se otevřít, stažená do ulity,
stojíš tu nehnutě a téměř bez dechu.

Chvěje se duše, jako strom na podzim,
se strachem, že hrozí jí prozrazení.
V temnotách hledá svůj vlastní stín
a čeká na moment vykoupení.

Záchranu, jež musí přijít s tebou,
když v světle tvém léčivém pookřeji.
Strach mě už opouští, slova mě nezebou,
nechám se omývat tóny, co zahřejí.
***
Robert Plant - Shine It All Around - Mighty Rearranger
***
Někde jsem tu prohlásila, že romantické básnění už schovám do šuplíku... ale nejde mi to.

Anketa o nejlepší píseň sedmdesátých let (4. díl, rok 1973)

18. dubna 2012 v 20:26 | Robka |  Hity let minulých
Jsem zde s další dávkou hudebního dopingu, který jsem si připravila pro vaše uši. Ano, jak už jistě víte, půjde o čtvrtý díl naší oblíbené ankety o Nejlepší píseň sedmdesátých let. Tentokrát zabrousíme do roku 1973 a ponoříme se do poslechu deseti písní, které mají ve svém rodném listě právě tento letopočet.
Co jiného k tomu dodat? Snad jen to, že vám přeji pěkný poslech a dobrý zvuk, a taky šťastnou ruku, až budete hlasovat pro tu svou.
1. Aerosmith - Dream On - album Aerosmith
2. Pink Floyd - The Great Gig In The Sky - album The Dark Side Of The Moon
3. Led Zeppelin - Over The Hills and Far Away - album Houses of The Holy
4. Tom Waits - I Hope That I Don't Fall In Love with You - album Closing Time
5. Queen - Liar - album Queen
6. ZZ Top - La Grange - album Tres Hombres
7. Lynyrd Skynyrd - Free Bird - album Pronounced 'Lěh-'nérd 'Skin-'nérd
8. Van Morrison - Warm Love - album Hard Nose The Highway
9. Genesis - Firth of Fifth - album Selling England by The Pound
10. Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath - album Sabbath Bloody Sabbath

Ve světle reality

17. dubna 2012 v 23:28 | Robka |  Téma týdne
Je konec romantickému žvatlání a rozplývání se nad krásami života. Teď vás čeká návrat do kruté reality, syrová výpověď o tom, jak u nás ještě dnes žijí lidé. Lidé? Je otázkou, jestli si tento titul vůbec zaslouží.
Fotografie, které zde vložím, jsem pořídila při výkonu svého povolání - nebudu vám prozrazovat, odkud přesně pocházejí. Tyto záběry jsou obrázkem kultury jednoho etnika, které se neustále ohání svými právy a jakýkoliv požadavek na to, aby se chovali slušně, považují za rasismus. Je pravdou, že nelze všechny házet do jednoho pytle a taky nelze tvrdit, že to, co uvidíte, je jen jejich dílem. Bohužel mezi nimi žijí i takzvaní bílí Cikáni, kteří jsou někdy ještě horší.
Tento obrázek jsem pracovně nazvala kontrast. Všimněte si toho krásně rozkvetlého stromku vedle skládky.
***
Uvnitř domu je zátiší s letáky.
***
To pravé teprve přichází. Tady bývalo dříve sociální zařízení. Dnes slouží místo kontejneru. Všimněte si též umělecky vyvedených dveří. Vskutku avantgarda.
***

Vítězný song roku 1972

17. dubna 2012 v 21:46 | Robka |  Hity let minulých
Opět utekl další měsíc a my máme za sebou už třetí díl velké ankety o Nejlepší píseň sedmdesátých let. Rok 1972 byl letošním jubilejním a jak jsem podrobně psala v tomto článku, byl nabitý skvělou muzikou po okraj. Jak by ne, v sedmdesátých letech vznikla spousta těch nejlepších kousků.
Vybrané písně od vás tentokrát získaly dohromady 79 hlasů. Je to celkem slušný počet, ale přece jen, mohlo to být lepší. Důvodem bude zřejmě absence minulých favoritů - Led Zeppelin i Black Sabbath, z nichž první v roce 1972 žádnou desku nevydali a ti druzí sice ano, ale nechci je mít v každém díle.
Takže, jak to dopadlo a kdo se stal vítězem tohoto roku? Musím s potěšením konstatovat, že zlato tentokrát vybojovali progresívní Yes - proměnlivá melodie, doprovázená nezaměnitelným hlasem Jona Andersona, píseň s názvem And You And I. Mají na svém kontě vašich devětadvacet hlasů a tím postupují do konečného souboje.
Na stříbrné příčce stanul Neil Young se svým hitem Heart of Gold a čtyřiadvaceti body od vás. Hezký výkon, ale na vítězství nestačil. Třetí místo a katastrofální propad zaznamenal slavný hit Párplů Smoke on The Water, který bohužel nasbíral jen osm hlasů.
To bychom tedy měli stupínky vítězů a teď se podíváme na poražené. Čtvrtí jsou Uriah Heep (zdravím Malkiela) s pěti hlasy za The Wizard, kultovní to věc. Perfektní den nemá ani Lou Reed, který přesvědčil svou písní jen čtyři hlasující. Stevie Wonder a jeho Superstition dostali tři bodíky, Alice Cooper a Crosby&Nash mají svorně po dvou hlasech a poslední jako obvykle je náš milý Dejvid Bowie, kterého máme všichni rádi, ale nikdo pro něj nechce hlasovat. Pardon, jeden člověk se našel. Stejný osud postihl i excelentní kousek z dílny Emersona Lake & Palmera From The Beginning.
A to by bylo vše. Zítra se podíváme na další díl, tak se na to hezky vyspěte. A k usínání si můžete pustit třeba... From The Beginning, abyste věděli. Dobrou noc.

Pověz mi, kdy začíná den

17. dubna 2012 v 20:25 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Pověz mi, kdy končí Noci vláda,
z níž strašná tíha na mě padá.
Snad když mě má bázeň opouští,
a slunce všechny splíny rozpouští.

Pověz mi, kdy přichází ta chvíle,
co sladce konejší a mile
pohladí mě ve vlasech a na čele.
Kdy odcházejí padlí andělé?

Pověz mi, kdy vlastně Noc spí,
kdy se vzdává svého království?
Kdy končí rejdy v temných uličkách,
kdy přemůže ji ze svítání strach?

Pověz mi, je to tehdy asi
když mi ranní vítr čechrá vlasy?
A nebo snad, když nebe zrůžovělé
polibkem Slunce se chvěje celé?

Pověz mi, nasnadě je otázka,
kdy ptačí zpěv mě polaská?
A nebo snad musím čekat až
rozpoznám tvoji milou tvář?

Tehdy světlo se tmou zatočí,
když se díváte s láskou do očí
a ze srdcí vyženete chlad a smutek.
Ve světle není čas na zármutek.
***
Tato má báseň je inspirována jedním krásným příběhem. V něm se rabín ptá svých žáků, podle čeho se pozná okamžik, kdy končí noc a začíná den. Jeden odpoví: " Snad podle toho, že se snadno rozezná pes od ovce?" "Ne," řekne rabín. "Když poznám datlovník od fíkovníku?" "Nikoliv," odvětil rabín. "Jak je to tedy?" ptají se ho žáci. Rabín praví: " Je to tehdy, když poznáš bratra, nebo sestru, díváš-li se na nějakou osobu. Do té chvíle byla ještě v tvém srdci noc."
***
Nakonec ještě jednu hudební inspiraci:

Světla na Tampě

16. dubna 2012 v 22:09 | Robka |  Led Zeppelin Info
Nekonečný dav fanoušků dychtivě a nedočkavě přešlapuje před branami stadionu. Někteří si krátí předlouhé čekání nadšenými rozhovory, jiní zmoženě posedávají na trávníku, nebo se opírají o auta, v ruce cigáro a láhev s pitím. Všechny ale spojuje jeden cíl - vidět naživo svou milovanou kapelu. Už jen několik málo okamžiků, jen vydržet.
Konečně! U vstupu se objevili muži v uniformách pořadatelů a dav se jako jeden velký živý organismus začíná vlnit a postupovat směrem k nim. Někteří se snaží proklouznout bez placení, většina však svědomitě v ruce třímá lístky, vybojované po několikahodinovém stání ve frontách.
Teď se tedy rozprchnou po všech koutech obrovského prostoru - samozřejmě co nejblíže k pódiu. Lidí je tu opravdu hodně - nepředstavitelně mnoho. Je tu tolik lidí, jako ve středně velkém městě; to dá rozum, že spousta se jich bude muset spokojit s horšími místy. I s takovými, kde hudbu z pódia pouze ucítí, ale neuvidí. Ale to nevadí, fanoušci Led Zeppelin by se třeba rozkrájeli, jen aby mohli být součástí toho ohromujícího zážitku, který je všechny spojoval v malý národ.
V davu to potemnělo, hlučelo, pulsovalo. Už jsou zde téměř všichni, až na ty nejdůležitější. Ti jsou zde také, ale zatím je nikdo nevidí. Oči se upínají k jednomu bodu a tím je pódium, které v tom kolosu vypadá jako oltář. Zatím spoře osvětlený, s aparaturou a vybavením, připraveným k útoku na všechny lidské smysly.
Náhle se na pódiu zablesklo světlo a po komentáři: "Přivítejte, prosím, Led Zeppelin!" lidé s jásotem vítají Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Bonhama a Johna Paula Jonese. V jejich rukou se objevily tisíce malých světýlek. Musí to být překrásný pohled, shlížet dolů do oceánu osvětlených tváří, plných nadšení a radosti.
Komentář Roberta Planta mluví za vše: " Ahoj! Mezi náma, vypadá to, že jsme dokázali něco, co nikdo předtím... a to je fantastický". Sám je zaskočen téměř šedesátitisícovým davem, ale v tu chvíli ho víc než to, že jim rekordní počet diváků přinese zápis do Guinnessovy knihy rekordů, zajímá, aby večer proběhl bez problémů.
Hutný zvuk Bonhamových bicích rozčísne vzduch jako nůž, jako vybuchující nálož s pyrotechnikou. Po chvíli se přidá i Jimmyho kytara a Robertův hlas, zprvu trochu ochraptělý, ale každým dalším tónem nabývající na síle. Světla nad jeho hlavou vytvářejí auru, jemný opar, který si pohrává s dlouhými vlnitými vlasy. Pronásledují ho při každém pohybu, při každém nadechnutí.
Lidé se nechávají omývat hudbou z pódia. Ti, kteří mohou sledovat, sledují, ti kteří nedohlédnou přes moře hlav, se unáší jen barevnými odlesky a vibracemi, proudící jejich těly jako elektřina. Vzrušení pulsuje mezi muzikanty a fanoušky jako jeden obrovský most, který je spojuje. Světla s přibývající tmou nabývají na intenzitě, i hudba zní nějak silněji. Jakoby se právě proměnila v cosi, co dokáže pronikat až do morku kostí. Vnímání je osvětleno.

Je 5. květen roku 1973. Ve Floridském městě Tampa na stejnojmenném stadiónu právě doznívají poslední tóny písně Communication Breakdown, po níž se z pódia vznese dvě stě bílých holubic. Světla pohasnou a představení končí. Technici balí vybavení a kapela je už dávno v oblacích. Lidé se rozchází pomalu do svých domovů, ale v nitru jim bude ještě dlouho proudit nezkrotná energie, kterou si právě načerpali přímo u zdroje.

Láska s prošlou záruční lhůtou

15. dubna 2012 v 15:29 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Milovali se, plni nadějí i ideálů
a stačilo jim ke štěstí,
že mají jeden druhého.
Vždyť komu se tohle poštěstí.

Čas běžel jako řeka a jejich láska
zasela semínko života.
Padlo na jejím břehu na úrodnou půdu,
najednou nebyli jen sami dva.

Mělo sílu citu potvrdit
to malé nevinné stvoření.
Však někdy se lidé rozdělí
právě v okamžiku zrození.

Najednou nedýchali jen pro sebe
a už nepsali vyznání po všech rozích.
Cit vyprchal jako bublinky z limonády,
jak je snadné odhodit ho jako zboží.

Jako zboží s prošlou lhůtou záruky.
Jako kus minulosti, která už ztratila svůj třpyt.
Minulosti s vrstvou prachu na povrchu,
kterou je někdy velmi, velmi těžké odstranit.
***
Love - Old Man

Písně na jaro

15. dubna 2012 v 9:10 | Robka |  Výběry
Vzbudila jsem se dnes poránu, venku byla ještě tma. Tedy - nevzbudila jsem se sama, pomohl mi můj kocour, který mi u hlavy vytrvale řval (nemňoukal, ale doslova ječel) a dožadoval se uvolnění postýlky pro sebe. Když jsem vstala v domnění, že má asi chudák hlad a šla rozespale do kuchyně naplnit mu misku, zalehl na mé místo a za chvilku už spokojeně vrněl ze spaní.
Vyšla jsem na balkón a všude vůkol - bydlím na sídlišti - to jarem zrovna vonělo. Ptáčci cvrlikali svůj ranní koncert a ze tmy se postupně klubaly kulisy paneláků, které dotvářely jejich vystoupení tak trochu avantgardní atmosféru. Nadechla jsem se toho svěžího městského vzduchu, ve kterém se mísila vlhkost nočního deště s kouřem z blízkých továren a ještě něčím těžko popsatelným, a chvíli zůstala stát a poslouchala.
Ono je to jaro stejně krásné roční období. Je v něm touha a naděje lepších časů, kdy už se nebudeme muset balit do všeho, co doma najdeme, ale odhodíme kabáty a bundy a vyhrneme se ven jen tak polehku. Ve vzduchu to doslova elektrizuje sexuálním napětím - to vše živé v přírodě se najednou zajímá o opačné pohlaví a láskyplně se snaží zachovat svůj rod. My už dávno nejsme součástí tohoto koloběhu, ale přece jen to postupné jarní odhazování svršků v nás vzbuzuje city, které v zimě zmrzly pod nánosy sněhu a ledu.
Duše roztává a plní se romantickými vizemi a představami. Těm představám určitě napomáhá i hudba, která proniká svými tóny nějak hlouběji a hladí nás po tváři hřejivými paprsky, podobně jako vycházející slunce. Když je s důvěrou necháme vstoupit a splnit tak jejich poselství probudit v nás to lepší, něžnější já, budeme se cítit hned lépe.
Proto jsem se rozhodla dát tu pár takových písní, které svými melodiemi splňují tato má kritéria. Nepůjde o žádnou módní kolekci hitů, ale o skladby, které vám mají zpříjemnit to samo o sobě krásné období očekávání. Poslechněte si můj jarní výběr a nedivte se ničemu - jsem totiž nenapravitelný snílek. A to i přesto, že mě už život dost otřískal.

Jsou Češi hudební analfabeti?

14. dubna 2012 v 23:30 | Robka |  Píšu vám
Nemyslím si o sobě, že jsem spolkla všechnu moudrost světa, nebo že jsem snad nějakým znalcem. Ale snad mám zdravý rozum a úsudek (doufám v to, i když někdy pochybuji) a můžu si ukroutit hlavu nad tím, copak se nám to zase objevilo v anketě TýTý. V kategorii zpěváků vyhrál Michal David.
Nedělám si iluze o významu anket tohoto typu a ani je nesleduji. Nejsem ani z těch, kteří by posílali hlasy do jakýchkoli soutěží, týkajících se výběru našich populárních interpretů. Ale přece jen nežiju ve vzduchoprázdnu, tak se i k mým uším donesla zvěst o té "skvělé" volbě. Copak je asi tak úžasného na zpěvákovi, který se živí produkováním jednoduchých estrádních popěvků a muzikálových melodií? Je to snad právě ta chytlavá jednoduchost a slizce nostalgický kýč, kterým zřejmě boduje i dospívajících posluchačů? Je to už s námi tak špatné, že se u nás nenajde nikdo, kdo by dokázal porazit stárnoucí garnituru hvězd bývalého režimu?
Tyto otázky si kladu, zatímco se snažím poslouchat Discopříběh a Ruskou Mášu, abych pochopila, proč je Michal David tak populární. Ale řeknu vám, nevydržím ani minutu, protože mě to irituje a tahá za uši. Možná je jádrem pudla stará pravda, kterou jsem si mnohokrát ověřila - posluchači u nás jsou konzervativní a mají rádi to, co znají z rádií a televize. No a co se pustí do televize a rádií? Určitě to bude zase něco, co bude lahodit uchu jednoduchého českého posluchače, který se v podstatě nezajímá o muziku a chce se jen nenáročně pobavit. Začarovaný kruh.
Samozřejmě takoví nejsou všichni, ale přiznejme si - drtivá většina ano. Obecenstvo se dělí na ty středněproudé (však moderátoři už dobře ví, jak namíchat správný koktejl, aby nějaký rušivý element nezpůsobil jejich úprk na jinou stanici), pak ty dsňáky, kteří mají rádi rock (Kabáti!!!) no a potom je tu třetí skupina lidí, kteří hledají. Hledají něco, co by je zaujalo a co dokáže nabídnout víc, než jen levné popěvky. To už ale vyžaduje trochu zájmu a je to poměrně dost časově náročné. A nejen časově, i finančně, protože jestliže se člověk zajímá o muziku hlouběji, jezdí na koncerty a kupuje si desky a časopisy, není to žádná levná záležitost.
To ale v případě Michala Davida a jemu podobných vůbec nepotřebujete dělat. Stačí si jen zapnout příslušnou stanici a už se můžete kochat jejich hity do sytosti. A pohodlnost a snadná dostupnost se dnes taky cení.

Církevní svátky - uctívání tradic, nebo konzum?

14. dubna 2012 v 19:24 | Robka |  Téma týdne
Během roku slavíme několik významných církevních svátků, ovšem mezi ty největší, které už neodmyslitelně vrostly do života většiny lidí u nás, patří Vánoce a Velikonoce. Původní smysl těchto svátků dnes sice mnohým z nich uniká, přesto se jejich oslavy udržely do dnešních dnů - je to zejména proto, že jejich prapůvodní duchovní podstatu vystřídala tradice konzumu.

Úbytek věřících začal u nás s nástupem dvou světových válek a po převzetí nadvlády Komunistickou stranou v roce 1948 úspěšně pokračoval. Víra v Boha byla něčím, co bylo v komunistické ideologii nežádoucí, ba dokonce nebezpečné. Boha přece plně nahrazovala strana a vláda v čele s našim největším vzorem - Sovětským svazem. Majetek cirkví byl zabaven a z mnoha kostelů se staly sklady a nebo zůstaly opuštěné a chátrající. Lidé, kteří se neohroženě hlásili k víře, praktikovali křesťanství i přes odpor státní moci a vychovávali v tomto duchu své děti, to neměli v té době lehké. Mohli zapomenout na slušné zaměstnání, byla jim odepřena možnost studovat, stejně tak i jejich potomkům. Rodiny se dostávaly pod drobnohled sociálních úřadů - zejména proto, že většinou měly více dětí. Ty zažívaly ve škole za svou příslušnost a názory šikanu od uvědomělých soudružek i spolužáků.

Není divu, že spousta lidí ze strachu o své dobré bydlo i budoucnost raději zapomněla na Boha a místo něj se vrhla do studia marxisticko-leninského učení. To pak otevíralo cestu k lepším zítřkům nejen jim, ale i jejich rodinným příslušníkům. Pokud se nevzpírali režimu a drželi hubu a krok (nadávat se mohlo bezpečně jen doma mezi svými), mohli celkem slušně žít.
Během čtyřiceti let, kdy byla u moci komunistická strana, se drasticky snížil počet lidí, hlásících se k víře. Význam křesťanských svátků byl překroucen a degradován. Vánoce se změnily v svátky obžerství a mamonu, místo Ježíška k nám na saních přijel z východu starý fousatý dědek, přivážející jolku, která měla nahradit náš vánoční stromeček. Půlnoční mše se konaly odpoledne za přísného dozoru příslušníků Stb, zvyky se omezily na přípravu tradičního jídla a pečení cukroví a ve škole se děti nedozvěděly nic o příchodu Krista. Legenda zrození byla zadupána hluboko pod zem.

Velikonoce na tom byly snad ještě hůř. Jejich oslavy jsou totiž povětšině duchovní a tak jediné, co se z tohoto svátku u nás udrželo, byla pondělní pomlázka. Zelený čtvrtek a Velký pátek byly obyčejné pracovní dny, dlouhý půst, počínající Popeleční středou, dodržovali snad už jen staří pamětníci a hrstka věrných věřících.
Velikonoce se tedy omezily na přípravu barevných vajíček, nakupování cukrovinek a alkoholu pro koledníky a v městech na chození chlapců a jejich tatínků s igelitkou po domech. Je pravdou, že na venkově, zejména na Jižní Moravě, se zvyky dodržovaly důsledněji - však se ne nadarmo říká, že tento region je jakousi baštou věřících. Oslavy příchodu jara a znovuzrozeného života tam byly pestré i v dobách nejhlubší totality.

Velikonoce brali soudruzi jako dárek pro pracující, kteří se v tyto tři dny mohli ožrat, nažrat a následně přežrat, protože na to díky prosperující ekonomice měli. Ukřižování Ježíše a jeho slavné zmrtvýchvstání na Velikonoční neděli samozřejmě nebylo žádoucí připomínat - podle všech teorií to byl stejně nesmysl.
Celých čtyřicet let vlády jedné strany se společnost formovala a utvrzovala v tom, že svátky jsou tu pouze od toho, aby se užívalo volných dnů, jedlo, pilo a hromadilo.

Po "Sametu" v listopadu 1989 nastalo krátké euforické období lásky a porozumění mezi lidmi a také osvobození věřících, kteří se už nemuseli bát dávat najevo své přesvědčení. Po revoluci byl zaznamenán obrovský boom v počtu lidí, hlásících se k náboženství - najednou se k církvi hlásili i ti, u kterých to před pár lety nikdo nepředpokládal. Byla to spíš velká módní vlna - smí se to, tak proč nenechat křtít své děti a sebe. Proč se nehlásit k tomu, co bylo celá dlouhá léta zakázáno. Ovšem to, co tu chybělo, byla výchova k víře. Těžko se někdo stane věřícím jen tím, že se nechá pokropit vodou z křtitelnice a tím to zhasne.

To prvotní nadšení z devadesátých let časem pomíjelo a ztrácelo na atraktivitě. Lidí, hlásících se k nějaké církvi a hlavně praktikujících, u nás každým rokem ubývá. A dnes k tomu není potřeba žádných represí a zákazů. Lidé zkrátka nemají potřebu víry a duchovna v této době, která je konzumně zaměřena. Navíc ani církve - zejména ta římsko-katolická - nemají dobrou pověst, každou chvíli unikne na veřejnost nějaký případ zneužívání a postoje Vatikánu k otázkám antikoncepce a ochrany před AIDS jsou víc než kontroverzní.

Tak jsme tedy dnes tam, kde jsme byli. Vánoce a Velikonoce slavíme v kruhu rodinném, za pospolitého žraní, chlastání a obdarovávání se drahými zbytečnostmi (to na Vánoce, proto bývají také tak oblíbeným svátkem hlavně mezi dětmi a mládeží, která už plánuje dlouho dopředu, jak provětrat kapsy rodičovstva). Velikonoce bohužel nebývají spojeny s nadílkou - snad jen s tou symbolickou, která měla přinášet plodnost a zdraví - ale ta je spojena s nepříjemnými vjemy, zejména pro dívky. O malovaná vejce dnes už nikdo nemá zájem, takže se už málokde setkáme s jejich výrobou. Obchody praskají ve švech zbožím a nakupujícími, čokoládoví zajíci a beránci se na nás culí z výkladů už v únoru, někdy dokonce hned po Vánocích. Dnes ale nikdo nestojí ani o ty čokolády, koledníky potěší spíš nějaký ten finanční příspěvek, nebo panák tvrdého.

Tradice upadají, jsou zaneseny hrubým nánosem konzumních zvyků, kterých se asi těžko někdy zbavíme. Legendy o Kristu, který chtěl spasit lidstvo, ale to se mu odměnilo krutou smrtí na kříži, dnes nejsou takříkajíc v kurzu. Tak tedy slavíme ze zvyku ty svátky, které pro naše předky měly hluboký význam a na něž se dlouhou dobu připravovali. Byli možná nějak lepšími lidmi, pokornějšími, vstřícnějšími, uctivějšími. Dnes se uznává jen teorie tvrdých loktů a sebestřednosti. A to je určitě velká chyba, na kterou jednou všichni doplatíme.

Balada o tom, jak se z dívek stávají Super Dívky

13. dubna 2012 v 14:00 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Našeptávač:
Potřebuješ jen masku, zlatíčko,
abys oblíbená byla v davu.

Budoucí super dívka:
Chtěla bych být aspoň maličko.
Co myslíš, jsem teď v právu?

Našeptávač:
Jistě, vždyť přetvářka je věc tak jasná,
že se o ní píše i na webu Krásná.
Jen si osvojíš tu správnou roli.
Pomůžu ti, neboj, vůbec to nebolí.

Bude za čas psaní odsouzeno k zániku?

12. dubna 2012 v 20:37 | Robka |  Píšu vám
V dnešní době plné technických vymožeností klesá úroveň klasické vzdělanosti. To, co se dříve od člověka v rámci jeho vzdělávání vyžadovalo a co jsme brali jako samozřejmost, je dnes na okraji zájmu. Vezměme si takové psaní. V první třídě se děti učí malovat písmenka a během školní docházky píší do sešitu. V pozdějším životě však většina těchto dětí vezme do ruky tužku snad jen tehdy, když si bude značit na lístek, co je třeba nakoupit v obchodě. Nebo si to snad vyťuká do poznámek v mobilu?
Slyšíte ten rozdíl? Vyťukat a napsat - to jsou dvě naprosto odlišná slova. Dříve se dbalo na kvalitu psaného projevu ve škole více - učitelé kromě pravopisu hodnotili úpravu, vzhled písma a v případě slohových prací i větnou stavbu. Mohu to porovnat, protože jsem zažila doby, kdy se na to hledělo - zatímco můj syn už ve škole škrábal jako kocour, ještě si do sešitu kreslil obrázky a žádný učitel si toho ani nevšiml.
Počítače a mobilní telefony nahradily dnes rukou psaný text, kvalita písma ve škole proto už není žádnou metou a krasopis už je jen archaickým výmyslem učitelů z filmů pro pamětníky. Dneska stačí pár kliknutí myší a pár úhozů do klávesnice a už můžeme odeslat třeba osobní vzkaz pro někoho blízkého, například: Miluji tě! Ale cítíte, jak je to cizí a neosobní? Vždyť to typizované písmo nemůže nahradit jedinečný rukopis, poznamenaný emocemi, které takové sdělení provází.
Když se podívám na staré dopisy, psané krásnou češtinou a ozdobným písmem, nebo naopak rozhárané a nadrásané v rychlosti, je v nich zaklet duch té chvíle, kdy byly psány. Víte, že ruka, která vedla pero, patřila konkrétnímu člověku a dovedete si určitě vybavit i jeho tvář, pokud to byl někdo blízký. Pokud ovšem napíšete mail se sebekrásnějším textem, je to jen shluk písmen, která vychrlil stroj - my jsme mu jen dali zadání. Stejně tak by to mohl za nás udělat kdokoli jiný.
Fenoménem dnešní doby jsou také různé typizované texty, které se hodí pro různé příležitosti. Určitě znáte ty básničky, které kolují internetem a v mobilech - stačí jen přidat zkopírovaný obrázek blikajícího srdíčka a duchaplné "originální" přání je na světě. Třeba takové: "Dobré ránko, zlatíčko, dřív než vyjde sluníčko, chtěla bych ti popřát jen, ať máš hezký celý den."
Tak takový osobní vzkaz dostane od svého kamaráda hromada dalších kamarádů. A ti jej pak pošlou dalším kamarádům a ti zas dalším... zkrátka je to takový láskyplný kruh přání, že. Vždyť dnes se přátelíme jen v rámci sítě, skutečné vztahy se už tak nepěstují.
Musím přiznat, že bytostně nesnáším, když mi přijde na mobil veršovánka k Vánocům nebo narozeninám, ten univerzal mi otvírá nůž v kapse. Radši ale nic neříkám, abych nebyla za podivína a slušně odpovím obyčejnou zprávou.
Není proto divu, že současný člověk po opuštění bran školy po nějakém čase zapomene psát. Často to trvá hodně dlouho, než mu to vůbec dojde, protože jednoduše psát nepotřebuje. Na počítači si napíše a vytiskne veškeré písemnosti, vyplní žádosti a dopisy se už dávno nenosí - snad jen ty úřední nám ještě chodí do schránky. S přáteli si píše krátké textovky, plné zkratek (protože to šetří čas) a pokud se potřebuje na něčem domluvit rychle, poslouží mu mobilní telefon.
Pak přijde chvíle, kdy si takový člověk sedne ke stolu s papírem a perem (ať už dobrovolně, nebo z donucení) a má napsat delší souvislý text. Ouvej, chyba! Jakpak se asi píše to zpropadené velké G nebo F? Najednou zjistí, že toho fůru zapomněl.
Před nedávnem jsem si koupila sešit v tuhých, lesklých deskách. Původně to měl být sešit na recepty, ale časem se z něj stal jakýsi poznámkový blogový deník, kam se píšu spoustu námětů na články, postřehů - prostě si tam plácám, co mě napadne. Zpočátku mi vadilo, že rychleji myslím, než píšu - ruka byla prostě ztuhlá a než stačila poznamenat slovo, už mi to další unikalo. Časem jsem se trochu rozcvičila - vzhledem k tomu, že i v práci se bez propisky neobejdu - a moje písmo už nepřipomínalo hieroglyfy a nenaznačovalo, že bych snad byla dysgrafik. Kolikrát jsem si přála s tím praštit a jít cvakat do klávesnice! Přiznávám, že i mi víc vyhovuje rychlost, s jakou písmenka naskakují v mém textu.
Ale přece jen jsem vytrvala. Sešit mám stále po ruce a můžu se kdykoli podívat, co jsem si do něj poznačila.
Nakonec, jsem ještě z té staré školy (zní to děsivě!) a pamatuji dokonce i doby, kdy se posílaly milostné dopisy. Dnes už je tedy nedostávám, jen občas se mi objeví spam na profilu Lidé.cz, jehož prostřednictvím mě nějaký anonym zve na kafe, touží po mně, nebo se mu líbím tak, až mi začne navrhovat všelijaké prasárny, které s ním můžu zažít. Nejsem ale dnešní a vím, že nejsem jediná, komu dotyčný píše tyto srdceryvné výlevy - prostě jede a kliká se zkopírovaným textem na mnoha stránkách. Co když se nějaká hlupačka nachytá?
No ale ty skutečné milostné dopisy, ty, které jsou jen pro nás a psané ze srdce vlastní rukou, ty jsou úplně jiné. Většinou zaujímají čestné místo ve sbírce našich vzpomínek a uchováváme je jako cennou relikvii, i když láska už dávno vyprchala. Vzpomínám si na jeden takový dopis, který jsem kdysi dostala od neznámého a tajného ctitele - stopoval mě tajně k místu, kde jsem bydlela a než se osmělil mě oslovit, tak jsem mu prý zmizela ve dveřích. No a tak mi to napsal. Byl to vojáček a bylo mu asi smutno, ale já mu nikdy neodpověděla. Stejně jsem si ale jeho dopis schovala a mám ho dodnes - i když je starý sedmadvacet let.
Stejně tak uchovávám dopisy od babičky, která už dnes nežije. Její povídání je takovou malou sondou do života za socialismu - popisuje útrapy ve frontách na maso a stěžuje si na to, co zase v obchodech neměli a ona to nutně potřebuje (třeba takový masox). Čilá korespondence pak byla doplněna o balíky, ve kterých jsme si navzájem posílali nedostatkové zboží. Dneska je to už fikce a zní to trochu jako scifi.
Ony ty dopisy byly krásné - když si je po letech pročítáte, zrovna jako byste s tím člověkem byli. Co s textovkou, kterou si pošleme? Po čase ji pro nedostatek paměti stejně musíme vymazat. Už nikdy nebudeme vědět, co jsme si psali.
Možná časem ve školách bude psaní jen úplně okrajovou záležitostí - stejně jako třeba zpěv a kreslení. Tyto předměty, které v nás rozvíjejí ducha a ponoukají nás k tvoření něčeho krásného, prostě dnes nejsou trendy. Kdo chce, může se jim samozřejmě věnovat jinde, ale možná by si všeobecně zasloužily větší pozornost.
Slovo na papíře bude asi za čas jen muzejním exponátem, něčím vzácným, za co se bude platit zlatem. Vždyť už dnes se vysoce cení kupříkladu ručně psané texty významných hudebníků - sběratelé jsou za tyto archiválie ochotni zaplatit nemalé částky. Třeba budou za čas k vidění v muzeu ukázky milostných dopisů, psaných rukou, deníků, sešitů. Pokrok nelze zastavit - dnes přece už taky nemáčíme husí brk v kalamáři, nebo neryjeme na tabulky.
Doufám v to, že psané slovo nevymizí. Že nebudeme pořád jen bezhlavě klikat, cvakat a tisknout. Že budoucí generace po nás nezdědí jen historii v počítačích a prázdné harddisky. Bylo by to totiž moc smutné.

Vyznání

11. dubna 2012 v 22:12 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Když jsem tě poprvé uviděla,
srdce se mi na chvíli zastavilo.
Ta krátká chvíle způsobila,
že už navždycky bylo všechno jinak.

Když jsem tě poprvé uslyšela,
krev se mi nahrnula do tváří
a ruce se zachvěly, jak květiny ve větru.
Otevřela jsem oči a srdce
a podivné teplo mi zaplavilo duši.

Když jsem tě poprvé potkala,
a nechala se tebou pohltit,
cítila jsem se jako malá holčička,
která stojí před hračkářstvím.

Jako dítě, co objevuje svět,
přesně tak jsem se cítila, ano.
Nechala jsem se vést, klidně jsem šla,
s důvěrou, že mě povedeš jen dobrou cestou.

Jak je možné, že ti tolik věřím,
i když tě vlastně vůbec neznám?
Nejsi náhodou čaroděj? A co já?
Nejsem jen snílek, co zabloudil v tónech,
které jsi mi daroval?

Čekám na odpověď...
***
Led Zeppelin - That's The Way

Báseň o Velikonocích

11. dubna 2012 v 15:36 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Je tu nové týdenní téma,
opěvující jarní svátky.
Mnohá děvčata nezmohla tréma,
chlubí se svými modrými zadky.

Naoko durdí se, že nikdy už
klukům neotevřou vrátka.
Až bude z chlapce statný muž
z děvčete bude matka.

Šlehání pomlázkou pro zdraví,
prý se tak vždycky dělo.
Však nesmí být chlapi, to se ví
nadraní jako dělo.

Na jaře kouzlo zrození
z přírody dýchá odevšad.
A mladé zelené osení
obléklo zemi v nový šat.

Stejně tak dívky v pondělí
předváděly své vnady
a s chlapci se pak rozdělí
o vejce z čokolády.

Připomenout se však sluší
na co lidé nemyslí stále,
že Velikonoce mají křesťanskou duši
a slaví zmrtvýchvstání Krále.

Takže nejen v pondělí, děti milé
tyto jarní svátky světíme.
Však v dnešní době prohnilé
spíš do chrámů konzumu chodíme.