Minulost, přítomnost a budoucnost

23. dubna 2012 v 20:01 | Robka |  Téma týdne

O tom, jaká bude naše budoucnost, rozhoduje hlavně přítomnost a minulost.

Budoucnost. Jediné slovo a kolik je v něm naděje. Můžeme mluvit o budoucnosti národa, světa, nebo jen o prosté budoucnosti jednotlivce. Ta se začíná už od prvního nadechnutí, od prvního okamžiku, kdy děťátko vykoukne na svět.
V tu chvíli je čisté, jako nepopsaný list papíru, nad kterým teprve život drží rozechvěle pero. Co ho čeká, ještě netuší a neví to ani jeho rodiče. Ti pevně doufají, že právě to jejich dítko bude v životě šťastné a spokojené. Všechno, co se kolem něj děje, se točí kolem plánů do budoucna.
Maminka se těší, až poprvé vyjede s kočárkem, až se drobek sám posadí, postaví, až poběží do její otevřené náruče, až nebude nosit pleny, až jí poprvé řekne "mami"... Táta zase plánuje, že až mrňous trochu povyroste, bude s ním chodit na hřiště, učit ho jezdit na kole, pomáhat mu s úkoly.
No a než se rodiče nadějí, už je to tady. Dítě chodí, mluví, je z něj školák. Roky běží jako voda a vzpomínky na okamžik, kdy si přinesli domů vrnící uzlíček, jsou už minulostí. Často pak s lítostí vzpomínají na ty krásné, ale krátké časy, kdy jejich sladké miminko bylo tak bezbranné a roztomilé a oni si teprve malovali jeho budoucnost. Teď už sklízí první plody svého snažení.

Čerpejme ze studny vzpomínek a zkušeností - přejme si, aby byla čistá a nezkalená.

Jakmile dítě dospěje do věku, kdy se může osamostatnit, začne žít přítomností. Samozřejmě také čerpá ze vzpomínek, to znamená z dětství. Záleží na tom, jaké bylo - pokud ho prožilo v nefunkční rodině, tak asi vzpomínky na ně nebudou nejpříjemnější. Ale i ty nepříjemné zážitky ovlivňují jeho chování a jednání v přítomném životě a celou další budoucnost. Jestliže nezažilo šťastné dětství, bylo kupříkladu týráno, bito nebo psychicky deptáno, asi budou jeho vyhlídky na spokojený život minimální. Ale když může čerpat z lásky a stabilního rodinného zázemí, je tu šance, že se tyto vklady v něm zúročí.
Tady je dobře vidět, jak minulost ovlivňuje celý budoucí lidský život. V těch letech, kdy v něm začínáme podnikat první samostatné kroky, se projevuje asi nejvíc právě vliv rodičů a výchovy. V pozdější době už sbíráme zkušenosti sami a každé klopýtnutí si musíme zodpovědět na vlastní triko. Minulost je pro nás takovou zásobárnou zážitků a důsledků, které z nich vyplynuly. Stačí se jen podívat na jednoduchý příklad: když se jednou spálíme o kamna, příště už si dáme lepší pozor. A pokud se spálíme v životě, musíme si z toho vzít taky ponaučení. Jenže někdy se lidé nepoučí ze zážitků, které jim přinesly šrámy na duši a potřebují doslova kopanec do zadku, aby dostali rozum a neudělali podruhé stejnou chybu.
Jsou mezi námi takoví, kterým nepomůže ani opakovaná masáž pozadí - tomu se ale už říká hloupost. Hloupost s kořeny hluboko v minulosti.

Minulost je jako projekční plátno v naší hlavě - i film života časem chátrá a bledne.

Čím déle člověk žije, čím méně času má před sebou, tím víc se ohlíží zpátky. Je v tom jakási přímá úměra: s postupujícím věkem máme prostě větší potřebu vzpomínek, až nám nakonec nezůstane nic jiného. Starý, nemocný člověk, který trpí kupříkladu demencí, si nepamatuje nic z toho, co zažil před pár minutami nebo hodinami. Neví, co jedl a jestli vůbec jedl, jaký je den, nebo jaké bylo včera počasí. Když se ho ale zeptáte na to, jaké to bylo, když byl malý, rozzáří se mu oči a on vám bude dopodrobna vyprávět třeba o tom, jak chodil na obecní louku pást krávy.
V tomto období je právě skvělá příležitost pro využití vzpomínek a minulosti k motivaci takto postiženého člověka - říká se tomu terapie vzpomínkami, neboli reminiscenční terapie. Pomoci mohou třeba staré fotografie, nebo písničky, které měl rád. Hodně vzpomínek mohou vyvolat i čichové vjemy - třeba příjemná vůně, nebo naopak zápach. Jde o to, že vyvoláváním vzpomínek se s takovým člověkem lépe spolupracuje - lépe se navazuje kontakt a v neposlední řadě se povzbuzuje i jeho myšlení. Minulost tady slouží jako záchytný bod - proto se také doporučuje u takto nemocných lidí vytvořit takzvaný kufřík vzpomínek, ve kterém budou uloženy předměty z předchozího života, kdy byl ještě plný sil.
Kdykoliv se jeho kufřík vzpomínek otevře, nemocný si připomíná to, kým byl dřív a může si společně s někým blízkým zavzpomínat třeba nad starými pohlednicemi z dovolených, nebo nad fotkami dětí a vnoučat. V poslední fázi života potřebujeme cítit jistotu a tu nám právě může poskytnout minulost - to, co důvěrně známe a na co jsme byli celý život zvyklí. Budoucnost už nám v této etapě nemá co nabídnout a vzbuzuje spíš strach.

Proto se nedivte, když vaše babička nebo dědeček (u vás mladších spíše prababička a pradědeček) stále vzpomínají a vyprávějí o svém dětství a mládí. I když to může být někdy únavné a nezajímavé - zvlášť, když stejnou historku slyšíte už podesáté - nemějte jim to za zlé a vyslechněte si je. Pro ně jsou totiž tyto vzpomínky moc důležité a vy jednou budete rádi, že vám to pověděli. Protože tyto společné zážitky vám zůstanou po nich na památku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Livien Livien | Web | 27. dubna 2012 v 23:29 | Reagovat

Krásně napsané a vlastně je to teď taková mastička na mojí duši. Je mi sice pouhých dvacet let a too sotva pár hodin, ale končí pro mě jedna kapitola života - osmiletý gympl - která zaplňuje značnou část toho, co si pamatuju. Skoro si říkám, jestli bych si také neměla udělat takový kufřík...:)

2 Robka Robka | Web | 28. dubna 2012 v 5:55 | Reagovat

[1]: Tak to ke kulatinám všechno nejlepší! Myslím, že na kufřík máš zatím dost času:-) I když chápu to, že se pro tebe uzavírá jedna kapitola - on ten gympl nebo střední , to bývá většinou období, na které se později vzpomíná nejradši. Tak hodně štěstí do budoucna!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama