Květen 2012

To si vypijete!

31. května 2012 v 21:57 | Robka |  Téma týdne
Všimli jste si, že čeština obsahuje ve spojitosti s nápoji (případně čajem) docela dost nelichotivých rčení? Jako třeba to, co vidíte v nadpisu článku - To si vypijete! Teda, to si vypijete, že jste zvolili za téma týdne čaj! Výluh článků je dost slabý odvar. Je vidět, že na něj píšou samí čajíčci. Fakt slabota.
Ne že by to jinde na internetu bylo lepší. Když můj zrak sklouzne na hlavní stránce blogu úplně dolů, občas je to silné kafe. Hodně silné kafe, co se nedá už ani vypít. Nehledě na obrovské množství gramatických chyb, které páni redaktoři a redaktorky dělají a berou za ně honoráře, ty články jsou jedna velká žumpa. Královnou všech stok je hlavně Doma.cz, což je stránka, na které se zakomplexovaní pisálci snaží poukazovat na nedostatky známých osobností. Zřejmě v pošetilé snaze ukázat světu, že i takzvané celebrity jsou lidi z masa a kostí.
Tak třeba článek s úžasně inteligentním názvem Příšerná stehna celebrit nám ukazuje ženy středního a staršího věku, které dle zákonů zemské přitažlivosti už ztratily mladistvou pružnost. Má to být důvod pro to, aby chodily zahaleny od hlavy až k patě, nebo snad radši nevylézaly vůbec z domu? Je snad českou specialitou zaměřovat se na to, jak vypadají a oblékají se druzí lidé a jestli je to pro ně v jejich věku vhodné? Je věk nějakou hanlivou nálepkou, kterou si mají dát na čelo? Myslím, že určitě ne a podle reakcí pod článkem soudím, že většina diskutujících si to myslí taky.
Nedávno mě šokoval na internetu titulek Dcera Toma Cruise bude šílená! Vyskytl se v téže stoce a možná je i z hlavy stejného autora, jako předešlý článek. Je zcela jistě podstatné a přínosné číst jeho úvahy o nebezpečí, které hrozí malé Suri z přemíry zájmu fotografů a z přemíry mejkapu a nošení vysokých podpatků. Tom Cruise si určitě nechá schopnou redaktorkou poradit, jak změnit svůj výchovný přístup, aby se jeho dcerka nedostala do učebnic psychiatrie.
Ale víte, co si myslím? Že za tento fekální zájem si mohou někdy známé osobnosti samy. Všimli jste si, jak se poslední dobou rozmohl trend focení těhotných celebrit s odhalenými bříšky a se sotva narozenými miminky? Jakoby se s nimi roztrhl pytel. Zatímco dříve se o dětech slavných skoro vůbec nevědělo, dnes se předhánějí, aby svou ratolest už v nejútlejším věku nabídli novinářským supům. A nejen své ratolesti - nabízejí i pohled do nejskrytějších zákoutí svého intimního soukromí.
Být v novinách, televizi, či na internetu - je jedno, jestli v lichotivé pozici, či nelichotivé - to je deviza, za kterou se ženou. Zřejmě proto, že nemají co jiného nabídnout. V našich luzích a hájích jsme si dostatečně užili jedné nejmenované zpěvačky, která svými excesy plnila bulvární plátky i servery - nebýt těchto lidí, vlastně by nebylo ani o čem psát. Ono je jednodušší napsat článek o tom, kde se kdo opil, naboural, popral, nebo někoho zranil, než psát nudné zprávy z české politiky, které asi nikoho nezajímají. Jak jinak si vysvětlit oblibu Nováckých televizních novin? Je asi příjemnější sledovat cizí neštěstí z pohodlného televizního ušáku z Ikea, poplakávat při dojemné muzice, která se line z podkladu spotů a v duchu se radovat, že nám se nic podobného nestalo. Jo, je to někdy silná káva, ale co - lidi si zvyknou na všechno.

Všechno nejlepší k narozeninám, Bonzo.

31. května 2012 v 20:41 | Robka |  Led Zeppelin Info
Právě dnes by se dožil 64. let John Henry Bonham, král rockových bubeníků a pilíř kapely Led Zeppelin. Jeho nezapomenutelný styl je dodnes inspirativní pro mnoho dalších následovníků, z nichž mnozí marně sní o tom, že by jednou dosáhli jeho mistrovství. Dokázal být stejně tak tvrdý a razantní jako citlivý - a to jak ve hře na své milované bicí, tak i v soukromí. Své by o tom mohli vyprávět nejen jeho kolegové z Led Zeppelin, ale i fanoušci a další lidé, kteří s ním přišli do styku. Bonzo byl živel, tornádo i smršť - nezkrotný nejen na pódiu, ale i mimo něj.
Divoký životní styl mu byl osudným a letos 25. září už to bude 32 let, co se na nás dívá z rockového nebe. Jeho odkaz a hudba, kterou pomohl vytvořit, tu ale zůstanou navždy.


Únik z všednodennosti

29. května 2012 v 21:33 | Robka |  Život ve verších a rýmech

Můj šálek čaje každodenní,
začínám pít od kuropění.
Slunce si ještě v lůžku hoví,
a já už sáček z hrnku lovím.

Můj šálek čaje každodenní,
to není žádné klidné snění.
Asi už patří k dobrému mravu,
dát si ho a zařadit se k davu.

Můj šálek čaje každodenní,
měl by mi dodat povzbuzení.
Není však tradicí u nás v kraji,
hledat něco v obyčejném čaji.

Můj šálek čaje všednodenní,
vystydlý je a neslazený.
Pachuť hořkou na patře cítím,
když zaobírám se jeho pitím.

Ale můj šálek svátečního čaje,
má vůni božskou přímo z ráje.
Proniká mi všemi póry do těla,
opájím se jím, i kdybych nechtěla.

Chuť sladkou má i bez medu,
slovy to sotva popsat dovedu.
Cítím vítr dalekých plantáží,
co mou duši omámí a oblaží.

Umět tak zastavit shon a spěch,
poslouchat chvíli jen tvůj dech.
S vonnými oblaky splyne tiše,
zanese mě do tajemné říše.

Uplynulo devět let od vydání How The West Was Won ( a čtyřicet let od doby, kdy byl dobyt Západ)

27. května 2012 v 17:07 | Robka |  Led Zeppelin Info
27. května 2003 vydala společnost Atlantic jeden z pokladů Led Zeppelin - záznam části dvou koncertů, odehraných během amerického turné v roce 1972. První z nich se konal v neděli 25. června v Los Angeleském Foru a ten druhý v úterý 27. června v Long Beach v Areně. Jimmy Page při prohledávání archivů kvůli chystanému DVD narazil na tyto nahrávky a spolu s hudebním režisérem Kevinem Shirleyem se pustil do jejich kompletace - spojili dovedně výběr z obou záznamů do jediného a ten pak vyšel pod názvem How The West Was Won.
Byla to velká sláva, když se fanoušci Zeppelinů po tolika letech dočkali konečně regulérního živého alba a potvrzoval to také jeho kasovní úspěch - ihned po vydání se album vyšvihlo na první příčku amerického žebříčku magazinu Billboard. Ale i jinde ve světě se How The West Was Won těšilo zájmu nadšených posluchačů a to zcela oprávněně - koncerty z roku 1972, které Zeppelini odehráli na západním pobřeží Ameriky, patřily k tomu nejlepšímu a díky pirátským nahrávkám i mezi sběrateli ceněnému materiálu. Kapela v té době byla na vrcholu tvůrčích sil, měla za sebou pět alb (z nichž Houses of The Holy ještě nebylo oficiálně vydáno) a hrála koncerty, běžně trvající tři hodiny.
Dobové recenze dokonce přišly s příznivými ohlasy na tyto koncerty a to při srovnávání s jinými superkapelami. Například s věčnými rivaly Zeppelinů Rolling Stones, jejichž produkce zřídka trvaly alespoň poloviční dobu a za něž diváci zaplatili v přepočtu téměř dvakrát tolik. Za osmdesátiminutové vystoupení Stounů dali fanoušci šest a půl dolaru a tři hodiny zeppelinovských hudebních orgií je přišly na sedm a čtvrt. To bylo samo o sobě dost přesvědčivým důkazem výjimečnosti Led Zeppelin. Nejen, že vydrželi hrát tak dlouho, oni se každým koncertem naprosto odevzdávali publiku a hráli s takovým zanícením a radostí, že to muselo obrátit na jejich víru i ty nejzatvrzelejší odpůrce.
Fanoušci koncerty přijímali s nadšením, které občas hraničilo až s šílenstvím. Někdy bylo nutno masu rozjívených dětí trochu usměrnit, zvlášť, když se objevily případy šarvátek v publiku. Robert Plant, jako dokonalý frontman a mluvčí kapely, v těchto okamžicích prokazoval své schopnosti ovládat davy s vtipem sobě vlastním. Většinou se mu povedlo publikum zklidnit několika dobře mířenými poznámkami a jelo se dál.
Tak třeba zrovna na koncertě v Los Angeleském Foru Plant zpozoroval, že se v davu někdo pere. "Hele, dlouháne, zklidni hormon! Já ti něco povím. Než tady začnou nějaký rvačky. Jak se do toho dáš, padáme, jasný? A povím ti ještě něco jinýho, není dobrý si to s náma rozházet. Když vydržíte všichni v pohodě, zůstaneme tady celou noc!"
Možná to zní trochu legračně, jakoby nabízel dětem, že když budou hodné, dostanou lízátko, ale asi to mělo účinek. Ten večer se Zeppelini loučili s publikem až po hodné době a po šesti přídavcích a bylo už vidět i slyšet, že se vydali tímto heroickým výkonem ze všech sil.
Později měly tyto vyčerpávající a spontánní akce vliv na Plantův hlasový výkon - kdo má trochu naposlouchané živáky z různých let, ví, o čem píšu. Zkrátka neškolený Robertův hlas dostával zabrat nejen jeho nespoutaným a nekontrolovaným používáním v prvních letech, ale i cestováním. V roce 1972, ze kterého pocházejí nahrávky na albu How The West Was Won, byl ve vrcholné formě a předváděl s ním neuvěřitelné akrobatické kousky. Další rok při nahrávání filmu a alba The Song Remains The Same už je slyšet, že mu hlas kolísá a jeho výkon není tak vyrovnaný. Snad byla na vině chřipka a opakovaný chrapot, snad si jeho hlas začal vybírat daň za neúměrné vytížení. Jisté je, že od roku 1973 si Robert musel dávat větší pozor na svůj hlasový výkon a občas využíval při zpěvu nižší tóniny. Někdy v roce 1988 měl v rozhovoru uvést, že v roce 1973 prodělal operaci hrdla a tři týdny nemohl promluvit. Tehdy žádná taková zpráva na veřejnost nepronikla, ale je víc než pravděpodobné, že to tak bylo. V pozdějších letech se už naučil držet obezřetně zpátky za pomoci zpěvového harmonizéru, který mírnil jeho nejextrémnější hlasovou gymnastiku.
No ale zpět k živáku How The West Was Won. Vyšel v podobě tří disků a obsahuje esenci toho nejlepšího, co tehdy Zeppelini hráli, včetně akustického bloku. Jeho poslech je zásadní - při něm si člověk uvědomí, jak neskutečnou sílu měla jejich hudba na koncertech. Pokud vás zajímá, co jsem o tomto albu psala před dvěma lety v článku, kde se obírám zvlášť každou písní a kde je též uveden kompletní playlist alba, klikněte sem.

Citace a informace v článku pocházejí z knihy Davea Lewise a Simona Palletta - Led Zeppelin Všechny koncerty (a pak ten pásek).

Veršovaná hádanka č. 1

26. května 2012 v 20:31 | Robka |  Pro zajímavost
Napadlo mě oživit trochu rubriku Pro zajímavost, kam jsem dříve psala o záhadných skupinách. Vytvořila jsem vždycky článek s částí informací o té které kapele a na hádajících bylo uhodnout její jméno. Bohužel pak zájem začal upadat, takže tato rubrika vyšuměla tak trochu do ztracena.
Ovšem to bych nebyla já, abych nezapojila své mozkové závity a něco nevymyslela. Když už jsem se začala realizovat ve verších, řekla jsem si, že bych toho mohla využít pro skládání básní - hádanek. V dnešním prvním díle jsem si zvolila hudební styl a na vás bude z mých veršů poznat, jakýže styl to je.

Daleko za mořem, v časech prastarých,
v zemi, kde hory se do oblak ponoří,
tam zaslechli jste hru nástrojů bujarých,
co s sebou přivezli tuláci z zámoří.

Každý si s sebou vzal, co jeho srdci milo,
kousíček své vlasti, co nespatří již.
Hrát písně veselé i smutné se jim zalíbilo,
při práci na ranči byli si hned blíž.

Semínko života, co zaseli do hlíny,
vyrostlo na na vzduchu, při ohňů praskání.
Zrodily se z něj různobarevné květiny,
které jsou v hudbě dodnes k dostání.

Vrzavé housle, kytara, co zabrnká ti tiše,
harmonika u úst, mandolíny tóny tklivé.
Naber si vědrem a pij z té plné číše,
vždyť hudba je pramenem vody živé.
***
Tak co, poznali jste? Pokud ano, napište do komentářů, které budou protentokrát moderované - a to z důvodu, aby jste si mohli zkusit hádat všichni. Doufám, že se vám můj nápad zalíbí a že se zapojíte.
P.S. - Hádáme hudební styl, ne kapelu. Možná jsem vás v úvodu zmátla svým vyprávěním o záhadných skupinách, takže ještě jednou, nemá to být konkrétní kapela (to by bylo moc těžké), ale jednoduše hudební styl.

Robert Plant zazpívá na albu superskupiny Lil Band O Gold

24. května 2012 v 23:22 | Robka |  Info
Na příštím albu skupiny Lil Band O Gold, jenž je pojmenováno Play Fats, se mezi hosty objeví Robert Plant. S touto kapelou už Plant nahrál skladbu If Keeps Raining, která vyšla na tributním albu Goin' Home: A Tribute to Fats Domino. Jedné legendární noci se také přidal k souboru na scéně v Tipitinas v New Orleans, kde předvedli kromě jiného i slavnou skladbu Whole Lotta Love. Nyní jeho hlas uslyšíme ve dvou písních původem od Fatse Domina: If Keeps Raining a I've Been Around. Album vyjde 8. června 2012 a kromě Planta se na něm představí například Lucinda Williams, Jimmy Barnes a Tim Rogers.
Celý playlist:
1. Blue Monday - Warren Storm
2. It Keep Raining - Robert Plant
3. Let's Talk It Over (Don't Lie 2 Me) - CC Adcock
4. I'm Ready - Lucinda Williams w/ Ani DiFranco & Kenny Bill Stinson
5. I'm In Love Again - R. David Egan
6. Going Home - Warren Storm
7. Ain't That A Shame - Jimmy Barnes
8. What A Price (Grand Prix) - Steve Riley
9. 4 Winds Blow - Warren Storm
10. Poor Me - CC Adcock
11. I'm Walkin' - Tim Rogers
12. Rosemary - Warren Storm
13. I've Been Around - Robert Plant

Báseň na téma týdne

24. května 2012 v 20:55 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Každý týden vždy od pondělí,
k tématu píšou psavci smělí.
Tentokrát si za svůj Incest zvolili,
i když mnozí z nich nejsou zletilí.

Zvědavost mi spáti nedá,
články otvírám - Ó běda!
Bída se v nich smilní s nouzí,
což ve mě zájem neprobouzí.

První skupinou jsou fanynky,
co uznávají lásku bez podmínky.
Ještě nemají žádné zkušenosti,
ale sex s bratrem jim není proti srsti.

Další se bez tety Wiki neobejdou,
z incestu s ní zajímavosti nevzejdou.
Ještě tak strejdu Google zneužít,
v tom jsou si pisálci vesměs kvit.

Pak jsou tu ti, co věčně nadávají,
jak blbé téma na blogu jim zadávají.
Každý článek tak má začátek stejný,
stejně ho nakonec s gustem uveřejní.

Málo je těch, co dají si tu práci,
k zamyšlení, co se pak v balastu ztrácí.
Jejich články mají hlavu i patu,
nedají ti návod, jak ojet vlastního tátu.

Když vám téma není po chuti,
nikdo vás na něj psát nenutí.
Tuto radu na závěr vám zdarma dám,
žádný finanční příspěvek za ni nežádám.

A pokud se ptáte, co sama jsem stvořila,
můžu vám ke čtení nabídnout hned dvě 'díla'.
První je tady a to druhé zde,
jinak to totiž už vůbec nikdo nenajde.

Zneužití závislosti

22. května 2012 v 22:34 | Robka |  Téma týdne
Po přečtení několika článků na ožehavé téma Incestu jsem se rozhodla přidat ještě jeden svůj pohled. Mnoho lidí se tváří velice liberálně a tvrdí, že lásce se nemá bránit a je svobodným rozhodnutím těch dvou, kteří se milují, ať je to třeba otec s dcerou, nebo bratr se sestrou.
Já bych si dovolila oponovat a to pro jednu zásadní věc - právě proto, že láska je svobodné rozhodnutí dvou lidí. Dítě je totiž stále ve stavu závislosti na rodiči a to nejen ve smyslu základní péče, ale hlavně citu. Z ní se samozřejmě během let vymaňuje, což mu může znemožňovat nevhodná výchova, jak jsem psala v předešlém článku. Malé dítě má rodiče téměř za bohy, kteří všechno ví, všemu rozumí, všechno dokážou vyřešit. Ochraňují ho a poskytují mu lásku a bezpečí. Dávají mu jistotu a pomáhají mu najít svou vlastní cestu v životě. Podporují ho na ní a jsou rádi, když je šťastné. Rodina je zázemím i pro dospělé dítě.
Ve vztahu rodič - dítě bude dítě vždy závislé. Záleží pouze na štěstí, na tom, do jaké rodiny se narodí. Dítě bude své rodiče mít rádo, i když nebudou ideální, i když mu třeba budou ubližovat. Pokud dojde k situaci, že se kupříkladu otec "zamiluje" do své dospívající dcery, dcera je vždy v nevýhodě. Je závislá na otci především citově a těžko se mu bude bránit. Otec je autorita a pokud bude chtít docílit svého, vymůže si to nejrůznějšími prostředky. Od naléhání, přes sliby až po výhružky. Tohle ale není láska dvou lidí, to je zneužití závislosti. A podle mě je to zneužití i v případě, že je ona dcera plnoletá.
Ovšem můžou nastat i případy, kdy otec s rodinou od prvopočátku nežije, je tedy pouze zploditelem oné inkriminované dcery. Nějakou zázračnou náhodou se ti dva potkají a i přes pokrevní pouto, které ale na první pohled není vidět, se do sebe reálně mohou zamilovat. Je to trochu jiná situace - člověk, který dítě nevychovává, není s ním od jeho prvních okamžiků, nikdy mu neřeklo tati - je vlastně otcem pouze biologicky. Není tou jistotou, zázemím, neposkytuje ochranu, bezpečnou náruč rodiny - to vše zatím zajistil někdo jiný, buď matka sama, případně za pomoci nového partnera. Ze strany dcery neexistuje tedy závislost na něm. Vztah, který by takto vznikl, ovšem při zjištění pravdy většinou skončí tragicky. Kdo z nás by chtěl zažít situaci, kdy se z milence vyklube vlastní táta?
Ještě bych se chtěla zmínit o lásce mezi sourozenci. Myslím, že tady může fungovat stejný princip závislosti. Vždy jeden ze sourozenců je tím silnějším a dominantním - je teď jedno, jestli je to dívka, nebo chlapec. V určitém věku děti rády zkoumají svá těla, může tedy v případě sourozenců opačného pohlaví (nejen) nastat to, že využijí možnosti nejbližší a nejjednodušší. Ke skutečnému milostnému vztahu mezi sourozenci, kteří byli vychovaní společně a v normální rodině, by nemělo dojít. Společná výchova totiž působí asexuálně a takto vychované děti k sobě touhu nepociťují.
Dnes ale v rodinách často žijí dvoje až troje děti - manželovy a manželčiny z předchozích vztahů a společné - a tam může dojít k zamilování se velice snadno. Nejde sice o incest v pravém slova smyslu, protože tyto děti nemají společné rodiče. Může to být jen snadný způsob získávání prvních sexuálních zkušeností bez hříšného pocitu krvesmilstva, zvlášť pokud se rodina dá dohromady v době, kdy jsou děti v pubertě.
Zvláštní a smutnou kapitolou jsou pak děti, které byly odebrány z nefunkčních rodin, vyrůstaly odděleně, vůbec o své existenci nevěděly a po letech se sešly v partnerském vztahu. Před nějakou dobou jsem o takovém případu četla, mám pocit, že tito sourozenci zplodili dvě děti, než zjistili, že jsou bratr se sestrou, tudíž je jejich vztah vlastně mimo zákon. Co s takovou situací? Je to kruté vůči těm dvěma lidem, kteří nemají kromě předků nic společného. Vlastně nejsou sourozenci v pravém slova smyslu - nemají společné zážitky z dětství, nezažili ten pocit spiklenectví proti rodičům, nepomáhali si s domácími úkoly - prostě nedělali všechny ty věci, které jsou pro sourozence v rodině běžné. Bohužel náš právní řád nepovoluje výjimky.
Co k tomu tedy dodat závěrem? Vztah závislé osoby a dominantního rodiče, který zneužil svého postavení, je zlo. Je to zlo především pro dítě, kterému se tímto zničí veškeré jistoty, které do té doby mohlo mít. Bude mít později velký problém s navázáním normálního svazku s partnerem, pokud toho bude vůbec schopno. Stejně tak je patologický vztah mezi dvěma pokrevními sourozenci, vychovávanými společně. Signalizuje to totiž vždy něco nezdravého v rodině.
Případy možných vztahů mezi biologickým zploditelem a dítětem a mezi sourozenci, co spolu nevyrůstali, jsou spíše ojedinělé. Samozřejmě mohou nastat a určitě nepředstavují pro obě strany nic špatného - ovšem pouze do chvíle, kdy se zjistí pravda. Tady je trestní zákon nekompromisní a nebere ohledy na city. Tři roky natvrdo je přece jen dost krutá daň za lásku a myslím, že v těchto případech zcestná. Bylo by jistě ideální, kdyby k těmto situacím nedocházelo, v dnešní době bude bohužel spíš takových případů přibývat.

Psychický incest

21. května 2012 v 22:37 | Robka |  Téma týdne
Nechci se pouštět do opisování rozsáhlých psychoanalýz podle Freuda, chtěla jsem jen poukázat na to, že incest nemusí být jen fyzický kontakt mezi rodiči a dětmi, případně mezi příbuznými navzájem. Jde také o nezdravou citovou závislost v rodině, která zachází až do vlastnického stavu. Dítě je závislé na rodičích, ovšem v mnoha případech se stává, že jeden z rodičů - obvykle to bývá matka - nevědomě prohlubuje onu závislost až do dospělosti a znemožňuje tak jeho přirozené odpoutání a odlet z rodinného hnízda.
Při dnešním modelu rodiny je běžný stav, že žena vychovává své děti sama - s jejich otcem buď manželství vůbec neuzavře, či se po nějaké době rozvedou. V takové situaci - zvlášť, když je v tomto vztahu jen jedno dítě - se snadno vyvine vztah dítě - matka do patologické závislosti. Pro matku představuje dítě jistotu lásky a oddanosti, alespoň tedy do určitého věku.
Není výjimkou, když matka dceru či syna povýší na sobě rovného a od útlého věku s ním řeší problémy, které by se ho ještě v žádném případě týkat neměly. Častá je především snaha zdiskreditovat otce v očích dítěte, což bývá velkou chybou, které se většina takových matek neubrání. Pokud je syn od mala utvrzován v tom, že otec je parchant, který matku zneužil a opustil, většinou na svá bedra přebere povinnost matku ochraňovat. Pro malé dítě je to velká zátěž, která pro něj v budoucnu bude představovat problémy v navázání vlastních sexuálních vztahů. Navíc nemá kladný model správného mužského chování a případný přítel, kterého by si maminka našla, pro něj bývá rivalem, pro něhož není v rodině místo.
Tyto děti v mnoha případech mají se svým pečujícím a milujícím rodičem vztah, který se označuje jako přátelský. Dnes je moderní říkat, že maminka je pro dceru či syna kamarádka. Ale rodič by neměl být kamarád, měl by být opora a jistota. Jde vlastně o zneužití dítěte a jeho postavení do role rovnocenného partnera, na kterou ono není připraveno.
Většinou takový rodič (či oba rodiče) ve své bezbřehé lásce na dítě kladou vysoké nároky. To se pak snaží ze všech sil vyhovět tomuto tlaku, protože se naučilo, že lásku si musí zasloužit. Pokud se nevzpírá vůli rodičů a jedná v souladu s jejich přesvědčením, je milováno a obdivováno. Ovšem jestliže se snaží projevit vlastní názor, kterým se odlišuje, přicházejí výčitky. Tlak ze strany rodičů, jež jsou přesvědčeni, že se obětovali pro dítě a ono není dostatečně vděčné, je velmi silný. Některým dětem znemožňuje navazování milostných i přátelských vztahů, protože mají pocit zrady, studu a viny.
Dnes se mnohokrát stává, že zejména synové zůstávají na svých matkách nezdravě citově závislí do dospělého věku. Matky v nich tuto závislost pěstují ze strachu z opuštění a z toho, že jim nějaká jiná žena "ukradne" toho chlapečka, kterého v něm podvědomě stále vidí. U dcer mívají s tímto problém otcové, ale protože mužská psychika je jiná a dívky mívají většinou větší zájem se osamostatnit a založit vlastní rodinu, nebývá problém tak častý. Ale synáčků, co do pozdního věku využívají matčiny péče a mají obavy ji ranit svým odchodem, z něhož mají vlastně sami strach, těch je stále víc. Pokud se takový muž přece jen odhodlá najít si partnerku, většinou je velmi ovlivněn představami své matky a také se snaží, aby jí jeho partnerka byla v něčem podobná. Jak vztahy s takovými muži, co žijí ve stínu své matky, dopadají, to bylo popsáno v řadě filmů i knih, nakonec možná podobný případ znáte i ze svého okolí. Někdy může dojít až k situaci, kdy matka synovo manželství zničí - ne snad se zlým úmyslem, ale s přesvědčením, že pro své dítě dělá to nejlepší.
Z těchto láskyplných rodinných vztahů odcházejí do života lidé s pochroumaným sebevědomím, lidé, snažící se každému vyhovět, jen pro pocit obdivu a lásky, tak jak tomu byli učeni. Lidé s problémem mít rádi sami sebe a udržet normální fungující vztah. Je pak důležité, aby vyhledali pomoc odborníka i spolu se svými rodiči a snažili se problém vyléčit.

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (5. díl, rok 1974)

20. května 2012 v 21:47 | Robka |  Hity let minulých
Vítejte u pátého dílu ankety O nejlepší píseň sedmdesátých let. Pustila jsem se do roku 1974 a vybrala pro vás opět už tradičně deset skladeb, které jsou významné, zajímavé, či mě prostě oslovily. Budu ráda, když si vyberete, případně najdete něco, co se vám zalíbí. Hezký poslech!
1. Lynyrd Skynyrd - Sweet Home Alabama - album Second Helping
2. Joni Mitchell - Help Me - album Court and Spark
3. Bad Company - Bad Company - album Bad Company
4. Deep Purple - Burn - album Burn
5. Gene Clark - No Other - album No Other
6. Queen - Now I'm Here - album Sheer Heart Attack
7. Neil Young - On The Beach - album On The Beach
8. Stevie Wonder - You Haven't Done Nothin' - album Fulfillingness' First Finale
9. King Crimson - Red - album Red
10. Bob Marley - No Woman, No Cry - album Natty Dread

Rockwell - Various Artists (Robert Plant, Tom Jones, Joss Stone, David Gray, Razorlight)

20. května 2012 v 10:35 | Robka |  Info
V roce 2009 se sešly v londýnské O2 Aréně některé z nejpozoruhodnějších britských hudebních ikon, aby zde zahrály charitní vystoupení na podporu nadace Nordoff-Robbins. Tato charitativní organizace využívá hudbu pro zlepšení života dětí a dospělých pacientů, postižených autismem a neurologickými potížemi.
Záznam koncertu, který proběhl 11. září 2009, vyjde 25. června 2012 na DVD a Blueray a představí nám atmosféru této památeční benefitní akce, která dokazuje, jak pozitivní sílu může mít hudba v dnešním moderním světě. Umělci, kteří na akci vystoupili před nadšeným vyprodaným sálem, prokázali, že mají srdce na pravém místě. Večer s mnoha hvězdami vyvrcholil společným představením písně The Beatles Let It Be.
Na DVD najdeme tři písně v podání Roberta Planta a jeho muzikantských kolegů Justina Adamse a Juldeha Camary. Zahráli Black Dog, Whole Lotta Love a Fixin' To Die, tedy klasiku, ovšem ve svěžím aranžmá.
Jestli máte zájem tento titul objednat, můžete tak učinit zde. A pokud vám postačí pouze poslech písní, které prezentoval Robert Plant, poslechněte si je tady.

Vítězný song roku 1973

19. května 2012 v 8:42 | Robka |  Hity let minulých
Včera se definitivně uzavřela možnost svými hlasy ovlivnit pořadí písní z roku 1973. Měli jsme tady vyrovnaný souboj skupin Aerosmith a Led Zeppelin a nakonec zvítězili Aerosmith s Dream On. Byla to ta jednodušší volba, ale co naplat - převaha jednoho jediného hlasu rozhodla a můžeme tedy zařadit Aerosmith do konečného souboje.
Jak tedy hlasování celkově dopadlo? Abych se přiznala, účast byla celkem zklamáním. I když 59 hlasů je pořád ještě dost obstojný počet, přece jen jsem doufala ve větší zájem. Asi jsem se netrefila výběrem lidem do vkusu...
No nic, tak tedy k výsledkům. Vítězové Aerosmith mají na kontě 17 hlasů, druzí Led Zeppelin a jejich méně známá, ale skvěle propracovaná skladba Over The Hills nad Far Away, získali 16 hlasů. Na třetím místě skončila Free Bird od Lynyrd Skynyrd, fantastická to věc, s pouhými šesti hlasy. Pink Floyd a jejich temná The Great Gig In The Sky má od vás pět bodů a svorně po čtyřech hlasech dostaly skladby od Toma Waitse (I Hope That I Don't Fall In Love with You), Queen (Liar), a Black Sabbath (Sabbath Bloody Sabbath). Poněkud z jiného soudku pochází kompozice Firth of Fifth od Genesis, podle mě výborná - se mnou toto přesvědčení sdílí dva lidé. ZZ Top a La Grange mají jeden hlas a Van Morrison zcela propadl. Škoda, protože jeho Warm Love je krásně procítěná a jakoby letní atmosféru navozující píseň. Tož si ji tu dáme na závěr, přeji vám pěkný poslech a nejpozději do zítřejšího večera se tu objevím s novou dávkou písní. Tentokrát budeme vybírat z roku 1974, tak jestli máte nějaké tipy (ach, jak jsem naivní), hoďte je sem, budu jedině ráda.

Transovní rituály z Jajouky

18. května 2012 v 21:48 | Robka |  Osobnosti World music
Moderní člověk se čím dál víc vzdaluje své prapůvodní podstatě. Sice žijeme v materiálním blahobytu, který zaručuje pohodlí našim tělům, ale nemyslíme příliš na to, jak pozvednout ducha. V dnešním přetechnizovaném světě už nezbývá mnoho místa pro rozjímání, víru či souznění s přírodou.
A také pro vnímání hudby. Ano, hudba totiž s duší úzce souvisí. Je to vlastně nejstarší náboženství, jehož ústy k pradávným národům promlouvala přírodní božstva a s jehož pomocí lidé léčili nemocné, přivolávali déšť, hojnou úrodu, úspěšný lov či zaháněli zlé duchy. A také se při extatických hudebních rituálech oprošťovali od své hmotné podstaty.
V našich zeměpisných šířkách jsme zvyklí hudbu vnímat jako kulisu při nějaké činnosti, nebo přinejlepším jako prostředek k uvolnění. Ono hudební sepjetí s přírodou, tak důvěrně známou a přitom tajemnou múzou, která je úzce napojena na lidské bytí, už z našich životů pomalu mizí. Na světě jsou ovšem místa, kde má tato hudba své místo a je zdrojem léčivé síly. Jedním z nejzásadnějších a nejmystičtějších míst pro transovní hudbu, spojenou s oslavou přírody a léčivými schopnostmi, je marocká vesnička Jajouka.

Jak se spolehlivě zbavit mysli

15. května 2012 v 21:52 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Když večer zapnu obrazovku televizní,
tělo mé znavené se rychle mysli zbavuje.
Začínám mít trochu hlad a trpím velkou žízní,
zatímco jedno oko reklamní spot sleduje.

Vnímám jen obrazce prapodivné v mlze,
a z dálky k mým uším doléhá hlasitý křik.
Aha, to zas ta trhlá ženština osloví mě drze,
že musím vyzkoušet její jogurtový trik.

Jak tělo bez duše se ploužím nedbale a líně,
marně přemýšlím, kam dala jsem nákup včerejší.
Mé kroky vedou neomylně do kuchyně,
není místnosti v mém kvartýru krásnější.

Ach, jak hezky voní! povzdechnu si,
když kávu ze sáčku si lžičkou nabírám.
Hledám kýžený jogurt - v ledničce být musí,
leč není, potvoru ledovou naštvaně zavírám.

Ouha, za chvíli začne můj seriál oblíbený,
co mi mozek spolehlivě vždy vyčistí.
Vždyť ten jogurt by byl stejně studený,
zase by mě z něj jen rozbolely čelisti.

Oříškové musli do misky vsypu hbitě,
nekonečná love story právě začíná.
Díl tisící pátý, řada třetí - to ví dnes i dítě,
že je jistota smyslů zbavení jediná.


Tělo bez duše a mysl bez těla

14. května 2012 v 21:13 | Robka |  Téma týdne
Člověk, coby tvor inteligentní, má dar svým mozkem ovládat nejen základní životní funkce těla, jako je dýchání, přijímání potravy a vyměšování. V tom jsme si kvit i s úplně nejjednoduššími organismy. Jako jediný vyšší savec je schopen konstruktivního myšlení, abstraktních představ i vymýšlení fantasijních námětů. Mysl a tělo tvoří po celý život jeden celek, jedno bez druhého nemůže fungovat. Konec přijde v okamžiku, kdy mozek vypoví činnost a nastává smrt. Z člověka se stává zcela bezcenná schránka, která je tak zvláštně cizí - najednou z ní vyprchá duše a tělo je jen jakousi neživou loutkou, kusem masa. Otázkou je, co se stane s naší duší - s tou obrovskou energií - po smrti. Můžeme se jen dohadovat, zda vyjde jako bílý obláček ústy z těla ven a je schopna samostatně přežívat, či se prostě jen rozplyne v nenávratnu. To zatím ještě nikdo nedokázal stoprocentně potvrdit.
Duše (či mysl) může ovšem také onemocnět. Znáte to prohlášení, když se o někom řekne, že je jak tělo bez duše. Takový člověk může být duchem nepřítomný, ne proto, že by snad cestoval v astrálním světě, ale proto, že se trápí. Tohle odpoutání duše od těla není vůbec nic příjemného, co by přinášelo uvolnění. Jsou to spíš jakési kleště, které drží konkrétní osobu v šachu a nepustí ji, pokud nebude schopna přijmout pomoc. A to je někdy velmi těžké.
Čím jsou věci složitější, tím větší je pravděpodobnost, že se pokazí. Přirovnala bych to k pračce - čím víc funkcí, čudlíků a programů, tím poruchovější je. Člověk ale není stroj a jeho psychika je křehká a snadno zranitelná. Myslím, že čím je společnost modernější a civilizovanější, tím víc přibývá právě chorob duše. S fyzickými chorobami si lékařská věda už dokáže poradit - dokáže dokonce i to, co by ještě před pár desetiletími bylo scifi. Ovšem proniknout do nehmotné schránky lidského myšlení a cítění není tak jednoduché, jako říznout nožem do břicha a vyjmout z něj kus nemocné tkáně.