Červen 2012

Richard a jeho čokoládové oči

28. června 2012 v 21:54 | Robka |  Téma týdne
Asi to znáte všichni - v jistém věku skoro každé dítě zatouží po zvířátku. Ani sebedokonalejší hračky, mobily a plejstejšny nedokážou nahradit kontakt s živou bytostí, ke které by dítko mohlo přilnout a sdílet s ní radostné i smutnější okamžiky života. Nejinak tomu bylo i v naší rodině.
Má dcera byla odjakživa milovnice psů a koní. A také pulců, hlemýžďů, křečků, morčat, andulek a podobné drobné havěti. Nakonec, měla být po kom. Já taky odmala zbožňovala veškeré zvířectvo a tahala jsem domů (většinou tajně) i hraboše, nalezené v polní brázdě při každoročně pořádané školní bramborové brigádě. Jó, kdyby tak maminka věděla, jak mi jeden z dvou hrabošů, umístěných v pětilitrové zavařovací sklence, utekl a schoval se v dětském pokojíčku za skříň! Ta by asi nebyla ráda, jenže naštěstí v době, kdy se to stalo, byla v lázních. Doma byl jen táta a před tím nebylo těžké utajit přítomnost zákeřného hlodavce. Pečlivě jsem zavírala dveře pokojíčku, aby se hraboš nedostal do kuchyně na zásoby a tajně se chodila do domácích potřeb ptát po pasti na myši. Ovšem hraboš byl dost velký a do běžné pasti by se nechytil, musela jsem tedy shánět past na krysy. V tehdejší době, kdy v obchodě bylo nejčastější odpovědí : "Nemáme.", byla samozřejmě i tato past nedostatkovým zbožím. Po několika marných výpravách do blízkého i širého okolí jsem si uvědomila, že ji neseženu a navíc jsem byla provázena nevrlými a zhnusenými pohledy prodavaček. Rozhodla jsem se tedy záškodníka zlikvidovat návnadou, složenou z kousku salámu pokapaného hypermanganem, jehož zásobu jsem našla v domácí lékárně. Leč hlodavec nejevil sebemenší zájem o hypermanganovou pochoutku a spokojeně si lebedil za mou skříní.
Konec jeho řádění v naší domácnosti přišel jednoho osudného rána. Dospávala jsem poslední sladké minuty před zazvoněním budíku, když tu jsem se sama vzbudila s nepříjemným pocitem, že se na mě něco dívá. Otevřela jsem jedno oko a na peřině seděl hraboš a upíral na mě ty své perličkové. Zmocnil se mě vztek na to drzé zvíře, rychlým pohybem jsem ho popadla a jelikož má postel stála přímo pod pootevřeným oknem, putoval hraboš bez padáku z prvního patra na svobodu. Vzhledem k tomu, že jsem ho pod oknem pak nenašla, zřejmě využil nově nabyté volnosti a rozmnožil řady zvířectva na našem sídlišti.
Milý čtenáři, laskavě promiň tuto vsuvku. Jak už jsem zde v úvodu psala, toužila jsem po zvířeti a neuvědomila si, že hraboš nebude zrovna nejlepší volba. Chtěla jsem pejska, nebo kočičku, ovšem tady rodiče vyřkli své nesmlouvavé Ne, což teď zpětně chápu. Já jakožto rodič jsem byla chápavější k potřebám své dcery a rozhodla se jí zvířátko dopřát. Začalo to morčátky a křečkem, pokračovalo přes již zmíněné hlemýždě Pufa a Mufa, které přede mnou děti ukrývaly ve skříni (holt geny se nezapřou). Pak, ve snaze vyhovět nejen choutkám dětí, ale i svým dávným přáním, pořídila jsem nám dalšího člena rodiny - roztomilé koťátko. Záhy se ovšem zjistilo, že tvoreček si jasně určil jako svou jedinou paničku a matku mě a mělo to ten důsledek, že dcera nadále škemrala o psa. Zvažovala jsem všechna pro a proti, nakoupila literaturu, nad kterou jsme strávily mnohé hodiny výběrem vhodného plemene, zkoumala jsem její zodpovědnost a ochotu se zvířeti věnovat, zkoumala jsem i svou trpělivost a schopnost pečovat o dalšího člena domácnosti nejméně dalších deset let.
Nakonec jsme se společně vypravily do útulku. Říkaly jsme si, že alespoň pomůžeme nějakému opuštěnému psovi, který ztratil domov. Pamatuji si to jako dneska - procházely jsme mezi klecemi se psy, kteří na nás přátelsky štěkali a vrtěli ocásky, jako by říkali: Vem si mě! A pak to přišlo. Zastavily jsme se u klece, ve které pobíhal malý, bílý, chlupatý pejsek. Měl neuvěřitelně sladký pohled a krásná očka barvy čokolády. Ten a žádný jiný! napadlo nás obě současně. Ovšem náš chlupatý idol byl ještě v karanténě, domů jsme si ho hned odvést nemohly. Musely jsme týden čekat, jestli se nepřihlásí původní majitel a také až pejsek absolvuje všechna očkování.
Po týdnu jsme si Richarda - tak ho dcera pojmenovala - odváděly domů. Ríša byl trošku zlobivý a neuměl chodit na vodítku, ale byl neuvěřitelně milý a přátelský. Dokonce tak, že i náš kocour si na něj záhy zvykl a přestal na něj výhružně skuhrat a vrčet jako pokažená pračka. Nejvíc si ovšem každého podmanil pohledem svých tmavých, dobráckých a nezáludných očí.
Od toho okamžiku, kdy jsme si Ríšu přivedly domů, už uplynulo jedenáct let. Dcera se stihla během té doby odstěhovat a nechala to zlatíčko na krku svému bráškovi a mi. Zlatíčko už trochu zestárlo a tolik nevyvádí, ale pořád dovede připravit člověku nejednu příjemnou chvilku. Hlavně ve chvílích, kdy se proběhne kaluží a z jeho bílé, načechrané srsti se stane černá koule. Tehdy bych se na něj chtěla zlobit, ovšem odzbrojí mě svým čokoládovým pohledem...

Mr. Logan Plant is beautiful

27. června 2012 v 23:04 | Robka |  Info
Chlapec se Robertovi a Maureen mimořádně povedl, to se musí nechat. Geniální koktejl genů. Navíc je to velký sympaťák - určitě po tatínkovi:-)

Robert Plant & Band of Joy: Live From the Artist's Den: Trailer

26. června 2012 v 19:27 | Robka |  Info
Malá návnada pro ty, kteří mají v úmyslu zakoupit si DVD , vycházející už za pár dní, tedy přesněji 10. července 2012. Robert Plant je pro mě jedním z mála umělců, kteří ani s přibývajícími lety nezratili glanc a dokážou se stále radovat z nových cest (což ne všichni fanoušci asi ocení). Jeho úžasná osobnost vyzařuje tak obrovské množství optimismu a pokory k hudbě - to je něco, čeho si na něm nejvíc cením. Je to neuvěřitelně krásný člověk.


Moje nová kamarádka

25. června 2012 v 23:49 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Ve čtvrtek večer přijela na návštěvu Lucie, což mě moc potěšilo, protože jsme se viděly naposledy v březnu při našem výletu na koncert Rise Against. Návštěva samozřejmě proběhla v duchu popíjení dobrých, tu mírně, tu více alkoholických nápojů, drbání a také oblíbeném pokuřování vodní dýmky. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem dopředu koupila dva balíčky tabáku - meruňkovou a melounovou Nakhlu a kokosové uhlí a hned ve čtvrtek v pozdní noční hodinu dala uhlík na sporák a chtěla napustit vodu do vázy. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když se tělo mé staré dobré vodárny rozpadlo na dvě půlky! Chvíli to vypadalo, že budeme muset naši oblíbenou nezdravou zábavu zabalit, ale to bychom nebyly ženské chytré, abychom si neporadily. Lepicí páska je u nás osvědčený prostředek na opravy všeho druhu, takže provizorně slepená vodárna za chvíli už ochotně pobublávala.
Hned druhý den jsme se vypravily pro náhradní tělo vodní dýmky. A narazily jsme na problém! Tělo nebylo k dostání. A protože jsem se odmítla vzdát své neřesti a chtěla jsem si koupit něco hezkého, rozhodla jsem se zfleku, že si pořídím novou kámošku. Lucie mi na ni přidala pár peněz a vybraly jsme jednu moc krásnou - přesně tu, co jsem předtím obdivovala ve výloze.
Tedy ne že bych nepotřebovala súrne spoustu jiných důležitých věcí - jenže já si radši dělám takové nerozumné radosti.

Óda na vysoké Cé, oko a Láďu

25. června 2012 v 20:51 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Povídal mi tuhle můj kamarád Láďa,
pohledný to hoch s vlasy až na záda,
že ho téměř nikdy nenapadá,
jak se správně o srdce ženy žádá.

Poradila jsem mu tedy mileráda,
při čem každé zachvěje se brada.
Řekla jsem mu, ať verše poetické skládá,
a před jeho domem bude žen armáda.

Poslechl mě ten chlapec, jménem Láďa,
napadala ho hned témat hromada,
Ať to byla balada, či serenáda,
vše, co vyšlo z jeho hlavy, byla paráda.

Brzy sám na to nestačil, povolal kamaráda,
co na kytaru hrál s účinkem tornáda.
Aby byla dokonalá jejich hudební fasáda,
přidaly se bubny a basa - nástrojů plná sada.

Láďa zpíval hlasem zamilovaného strnada,
vysoké cé byla jeho výhradní výsada.
Ovšem jeho zájem o ženy jaksi ochládá,
když je kolem něj fanynek celá brigáda.

Libuje si v neřestných eskapádách,
svádí kdejakou i na lázeňských promenádách,
v limuzíně, když cestuje po autostrádách,
oddává se radovánkám s holkou, co se neovládá.

Láska je teď pro něj jako bodnutí ováda,
chovají se chlapci skoro hůř, než hovada,
jejich náručemi prošla holek celá plejáda,
a řeknu vám, někdy to byla pěkná rošáda.

Jednou, když byla jeho kapely autogramiáda,
po vydání love songu, co šplhal vzhůru v hitparádách,
přistoupila k němu dívka s vlasy hezky do mikáda,
očí tmavých, jako nejčistší hořká čokoláda.

Láďa do očí těch pohlédl a byla to záhada,
když ztratil hlavu i hlas, což byla pro něj velezrada.
Ale dívka mu s něhou v očích čokoládu podává,
té sladkosti nemůže odolat, už své city nezvládá.

Čokoládová kráska zkrotila hřebce jménem Láďa,
teď cvrliká hlasitě jako zamilovaná cikáda.
Mysl zmámená jen pro tu dívku písně spřádá,
tak skončila Láďova divoká životní eskapáda.

Letní festivaly a hudební zážitky

24. června 2012 v 17:56 | Robka |  Téma týdne
Léto, muzika, dobrá společnost, nezapomenutelná atmosféra a zážitky - to je hlavním tahákem většiny českých hudebních festivalů. Na to, jak jsme malá zemička, jich máme na výběr víc než dost, od těch nejznámějších a zahraničními hvězdami nabitých, až po ty lokální a méně známé. Zdá se, že hudbymilovný turista si musí z té přebohaté nabídky vybrat a spokojeně si notovat při pročítání jejich programů.
Trávení prázdnin mezi pódii zlákalo před několika lety také mě. I když jeden z největších festivalů u nás v Česku se koná právě v mém rodném městě už jedenáct let, až do roku 2005 jsem se na něj nedostala ani jednou. Ovšem mělo to změnit jedno jméno, které se objevilo v seznamu účinkujících hned v únoru. Náš festival ohlásil, že v červenci 2006 přijede legendární zpěvák Robert Plant se svou tehdejší skupinou The Strange Sensation.
Tohle bylo jedno z mála jmen, které by mě mohly přinutit jet kamkoliv a sehnat peníze na lístky kdekoliv - byla jsem tedy šťastná, že první otázku nemusím řešit a tu druhou, vzhledem k tehdejším příznivým cenám, taky ne. Koupila jsem tři vstupenky snad hned druhý den poté pro sebe a své děti a od té doby se mnou doma nebyla řeč.
Dlouhých pět měsíců jsem žila v opojení z toho, že si zopakuji nezapomenutelný zážitek z prvního Plantova koncertu, který jsem absolvovala rok předtím v Praze. Ale kromě toho jsem začala zjišťovat, že mě zaujala spousta dalších jmen, chystajících se k nám do Ostravy. Jedním z prvních, co jsem pro sebe objevila, byl Salif Keita - malijský zpěvák a kytarista a později se přidaly i další pro mě doposud neznámá jména.
Nikdy předtím jsem se moc nezajímala o muziku z jiných kontinentů, než je Evropa a Amerika - byla jsem typický posluchač, který je zažraný do pár svých oblíbených kapel a poslouchá rockové rádio Hey, co bylo skvělé, než ho o pár let později zprznili. Najednou jsem začala objevovat úplně jiné hudební světy a jejich krásu. Těšila jsem se čím dál víc, samozřejmě převládalo těšení na ten jediný a zásadní koncert, ale už jsem začala chápat, že návštěva festivalu Colours of Ostrava bude jedním velkým výletem do neznámých hudebních končin.
Musím říct, že mě mé očekávání nezklamalo - hned první den jsem se zamilovala do Finska a folkové Varttiny, jejíž koncert byl pro mě zlatým hřebem prvního festivalového dne. Znělé hlasy zpěvaček a jejich radostné i zadumané písně čerpají z finské přírody, karelských legend a folklóru. Dodnes mi v hlavě zní jejich Seelinnikoi, které jsme v refrénu zpívali spolu s nimi ( i když finština je tedy vhodná na zlámání jazyka). Dalším objevem byl sobotní odpolední koncert Gogol Bordello v čele s ukrajinským Cikánem Eugenem Hutzem, který publikum řádně rozpálil a ve večerních hodinách přibyl do řady nezapomenutelných hudebních výletů Salif Keita a jeho atmosférické vystoupení s ženskými sbory. To jsem ještě nevěděla, že úplně stejnou volbu koncertů měl i Robert Plant, který k nám do Ostravy přicestoval už v sobotu, aby si vystoupení svých oblíbenců mohl také vychutnat.
Samozřejmě v centru mého zájmu zůstával jeho nedělní koncert, který jsem si v odpoledním horku poctivě vystála, abych byla v první řadě. I když mi sluníčko pražilo nepřetržitě několik hodin na hlavu, přesto jsem nelitovala a hudba z posledního alba Mighty Rearranger mi vlila tu správnou šťávu do žil. Nechyběly ani staré hity kapely Led Zeppelin v novém provedení skvěle sehrané kapely a celý tento hudební výlet uzavřel mou první festivalovou kapitolu.
Když se za tím tak zpětně ohlédnu, vlastně musím poděkovat hlavně Robertu Plantovi za to, že jsem začala zajímat o hudbu z různých koutů světa. Skrz hudbu lze totiž taky cestovat, poznávat nové zvyky a hlavně kulturu - přímé setkání na koncertech je velmi působivé. Od roku 2006 každé léto cestuji pomyslně pomocí hudby po celém světě - letos navštívím malijské Tamikrest a Bassekoua Kouyate, slavného hráče na ngoni. Norsko-Dánský projekt Euzen mě také zaujal na předloňském ročníku Colours of Ostrava, kde vystoupila jako jedna z vokalistek jeho protagonistka Marie Franz. Dále se letos těším na koncerty protagonistů, jako je Bobby McFerrin, francouzské zpěvačky Zaz, což je správně obyčejná holka s úžasným hlasem a projevem, pro který bývá srovnávána s Edith Piaf. Samozřejmě je jich daleko víc, všechny jsem ještě nestihla poznat a těším se na nové zážitky a rozšíření obzorů.
Myslím, že právě festivaly mohou být jednou z cest, jak poznávat nové země a jejich kulturní bohatství a je možné, že právě díky tomu se jednou odhodláte navštívit nějaký vzdálený kout země. Já se v letošním roce chystám do Maroka a doufám, že se mi povede navštívit tamější festival Taragalt, což bude úžasná událost už jen pro ten pocit být tam. Asi nemusím dodávat, že touha navštívit Maroko u mě vyplynula také z hudby...
Závěrem bych všem, kteří se letos také chystají cestovat za hudbou a s její pomocí, chtěla popřát jen ty nejlepší zážitky, dobrý zvuk a dobré lidi kolem sebe. Hezké festivalové léto!

Mr Fantasy, texty Jima Capaldiho, vychází v luxusním boxsetu

23. června 2012 v 13:50 | Robka |  Info
"Šedesátky byly pro mě nejdůležitějším věkem v historii lidstva. Skupina Traffic se zformovala v roce 1966. Už předtím jsem psal texty, tak jsem se zcela samozřejmě ujal této role i v kapele." Jim Capaldi
Mr Fantasy je oslavou života skupiny Traffic a je doplněna více než sedmdesáti ručně psanými texty Jima Capaldiho, jeho vzpomínkami, novými rozhovory se Stevem Vinwoodem a obohacena pohledem a příběhy čtyřiceti jeho legendárních vrstevníků z řad hudebníků. Jednou z těchto osobností je i bývalý zpěvák Led Zeppelin Robert Plant, který do knihy kromě svých vzpomínek na jednu z legend, jež ovlivnila i tvorbu Led Zeppelin, přispěl svým podpisem.
Kniha vychází v omezeném nákladu 900 kusů v luxusním boxu, je vázána v kůži se zlatým zdobením. Speciální verze obsahuje také sedmipalcový vinyl s písněmi '40 000 Headmen" na straně A a demo 'State of Grace' na straně B.
Celá tato sběratelská legrace přijde bratru na 345 liber a je k dostání zde(tamtéž i zdroj použitého obrázku).

Cesta k prameni

21. června 2012 v 19:48 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Když je mi ouvej a vůbec ne do zpěvu,
když náladu pod psa zrovna mám,
nechám se unášet od břehu ke břehu,
písněmi, co nejradši poslouchám.

Nasednu do loďky v přístavu Melodie,
od časů pradávných už kotví tam.
Lodivod zavelí plout třeba do Anglie,
či někam jinam, kde už to znám.

Přivřu oči a vnímám zpěv hlubin modravých,
jak loď má proti proudu cestu si razí.
Vracím se k prameni, z něhož vše pochází,
však i my vyšli jsme z něj čistí a nazí.

V duši se zrcadlí veškeré pocity,
ať je to smutek, radost či toužení.
Nechme je hudbou tou vytáhnout z ulity,
kdo jednou jí propadne, štědře ho odmění.
***

Cesty trochu jinak - létající lékař

20. června 2012 v 15:28 | Robka |  Téma týdne
Cestování, léto a dovolená - to je jistě příjemné vytržení z všedního života. Je jedno kam, hlavně ujet stereotypu a nabrat nové síly někde v přírodě, nebo u moře. Cílem mého článku ale není popisovat letní radovánky. Jak už mám ve zvyku, rozhodla jsem se napsat o úplně něčem jiném.
Cestování totiž nemusí být spojeno jen s rekreací. Jsou mezi námi tací, kteří hodně cestují i pracovně. Teď nechci mluvit o byznysmenech, nebo politicích. Chtěla jsem se zmínit o lidech, kteří si za svůj zápal a odvahu cestovat do míst, které bychom jako turisté asi těžko navštívili, zaslouží obrovský obdiv.
Vždy jsem si vážila lidí, kteří se dokázali obětovat pro druhé, nadšence pro humanitu, kteří bývají okolím někdy považováni za exoty. Možná si někteří z vás řeknou, že se nás problémy třetího světa nedotýkají a že je zbytečné se jimi zabývat. I takové názory u nás někteří lidé stále mají. Ale já si myslím, že pokud se člověku dostalo toho štěstí, že může žít v relativním blahobytu, měl by si toho vážit a umět se podívat i na problémy těch, kteří to štěstí neměli. Narodili se v zemích, sužovaných hladomory, válkami a přírodními katastrofami. Chybí jim vzdělání, musí často od dětského věku pracovat za nelidských podmínek, mnozí z nich jsou sirotci a nemají žádnou oporu rodiny.
Abych se dostala k jádru věci - v časopise Lidé a Země, který si pravidelně kupuji, jsem tento měsíc objevila krásný článek o humanitárním lékaři Rastislavu Maďarovi. Zaujal mě natolik, že jsem si ho musela číst několikrát a dokonce jsem propadla myšlence, že bych sama také ráda takto pomáhala lidem. Vlastně mám k tomu blízko, protože moje práce se lidmi zabývá.
Rastislav Maďar měl už od dětství sen, že bude zachraňovat nemocné děti. Popud k tomu mu dal dokument v televizi, kde na vlastní oči viděl utrpení hladovějících dětí ve východní Africe. V dospělosti se skutečně stal lékařem a po čase, kdy pomáhal prostřednictvím různých organizací, se rozhodl vytvořit dobrovolnické sdružení International Humanity, které využívalo každou darovanou korunu ve prospěch chudých a nemocných. Členové sdružení pracují na úkor vlastního času i peněz a vše, včetně letenek, si platí ze svého. Jaký je to rozdíl proti politikům, kteří si nechávají své cesty hradit ze státní pokladny.
Na světě je spousta extrémně chudých zemí a organizace International Humanity se zaměřuje na ty nejchudší, o kterých veřejnost nemá povědomí. Podmínkou ovšem je, aby nebyly v přímém ohrožení válečným konfliktem - to z důvodu bezpečnosti dobrovolníků. Cílem jejich činnosti je zejména zdravotní péče, osvěta a také školení místního personálu a vzdělávání dětí. V zemi, kde se rozhodnou působit, zůstávají dobrovolníci po dobu nejméně pěti let. Za tu dobu stihnou vyškolit spolupracovníky z řad místních obyvatel a zavést systém, který bude fungovat i bez přímé přítomnosti Evropanů.
První záchranná mise se odehrála na Šrí Lance, kde v roce 2004 řádilo ničivé tsunami. Zasáhlo mě líčení beznaděje lidí, kteří se ocitli bez domova a osiřelých dětí, které pod vlivem traumatického zážitku ztratily schopnost vyjadřovat své emoce. Mnoho z nich nebylo schopno mluvit a hrát si. Teprve terapie, při které dostaly papír a pastelky, pomohla dětem vyjádřit své pocity. Mnoho z nich kreslilo mrtvé lidi ve vodě ještě několik měsíců po katastrofě...
Dnes se i díky působení humanitárních pracovníků situace na Šrí Lance dostává pomalu do normálu. Všechny projekty, včetně zdravotnického, se dostávají zpět do rukou tamních pracovníků a na obyvatelích je vidět, jak si každé pomoci váží.
Ale i v odlehlých částech Afriky má bílý lékař těžkou službu. Ve vesnicích nejsou laboratoře, a tak se musí spolehnout jen na své znalosti a intuici. Problém je také s pacienty - mnozí nejsou s to popsat své potíže a vůbec komunikovat s lékařem. Bývají negramotní, neznají rizika nákaz a navíc se s nimi nedomluvíte bez místního tlumočníka. Ten je velmi důležitý, protože dělá prostředníka mezi lékařem a pacientem. Je nutné, aby pacient porozuměl léčbě a dokázal užívat předepsané léky tak, jak mu bylo nařízeno. Je to nejen v zájmu jeho zdraví, ale také to pomáhá šetřit peníze na léky pro další lidi. Pokud se správně stanoví diagnóza, ušetří se peníze za testy, které jsou velmi nákladné a hradí se z dárcovských financí. U některých pacientů musí lékař velmi těžce zvažovat, zda jejich léčba není jen zbytečným plýtváním peněz - to jsou případy, kdy je šance na přežití téměř nulová. Pokud by se rozhodl zachraňovat takového člověka, veškeré léčebné náklady hradí z vlastní kapsy. Dojal mě příběh pacientky, která trpěla těžkou tuberkulózou, ale přesto dostala šanci. A stal se zázrak - po roce přišla zdravá a vděčná svému zachránci poděkovat.
Je mnoho zemí, do kterých jezdí lékař Rastislav Maďar se svým týmem pomáhat. V současnosti je to například Mosambik a jihovýchodní Kongo. V těchto zemích nepracuje žádná mezinárodní organizace a k vidění jsou zde děti, které vlivem hladovění sotva stojí na nohou. Jejich břicha jsou plná vody a trpí šeroslepotou v důsledku nedostatku vitamínu A. Pokud takové dítě nedostane pomoc, zakrátko umírá. Smrt dětí je něco, na co si žádný člověk, ani ten nejotrlejší, nikdy nemůže zvyknout. Ale je důležité si ji nepřipouštět příliš k srdci, protože jinak může s touto prací skončit a vrátit se domů.
Je úžasné, že existují na světě lidé, jako je Rastislav Maďar. Přezdívají mu létající lékař a jeho nadšení, které z něj doslova vyzařuje, strhlo mnoho dalších jeho známých, pacientů a spolupracovníků. Není dnes zvykem nezištně pracovat pro druhé - i když odměna je obrovská. Jsou to zachráněné životy lidí, kteří by bez pomoci zemřeli. Kéž by takových lidí bylo na světě víc!
Pokud máte zájem podívat se na krátký profil létajícího lékaře, klikněte zde.
V článku byly použity informace z časopisu Lidé a Země, červen 2012

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (6. díl, rok 1975)

19. června 2012 v 20:11 | Robka |  Hity let minulých
Dostáváme se do poloviny sedmdesátých let a čeká nás výběr z několika opravdu kultovních písní. Není třeba zbytečných řečí - předvedu vám výběr deseti skvělých kousků. Poslouchejte, zvažujte a hlasujte! Hezký poslech.
1. Led Zeppelin - Kashmir - album Physical Graffiti
2. Queen - Bohemian Rhapsody - album A Night at the Opera
3. Pink Floyd - Wish You Were Here - album Wish You Were Here
4. Ted Nugent - Stranglehold - album Ted Nugent
5. AC/DC - T.N.T. - album T.N.T.
6. Bob Dylan - Tangled up in Blue - album Blood in the Track
7. Roy Harper - The Game - album HQ
8. Fleetwood Mac - Landslide - album Fleetwood Mac
9. 10 Cc - I'm Not in Love - album The Original Soundtrack
10. Aerosmith - Sweet Emotion - album Toys in The Attic

Vítězným songem roku 1974 se stává...

18. června 2012 v 19:55 | Robka |  Hity let minulých
Dobrý skoroletní podvečer, milí přátelé. Dostávám se v tento obvyklý čas k rekapitulaci už pátého dílu naší ankety o nejoblíbenější, nejúspěšnější, nejznámější, či nejhezčí píseň sedmdesátých let. Už je to zase měsíc, co jsem zde vkládala songy z roku 1974 a myslím, že je načase pohlédnout pravdě do očí.
Takže: vybrala jsem jako obvykle desítku písní, z nichž některé jsou notoricky známé, některé méně a nechala jsem na vás, jak se s výběrem poperete. Abych řekla pravdu, výsledek mě nepřekvapil. Jasným vítězem tohoto dílu se stává Sweet Home Alabama, profláklá to pecka od Lynyrd Skynyrd. Plných 20 z vás (někteří možná i víckrát) stisklo tlačítko myši u této skladby a ta tímto získala 32,3 procent z celkového počtu hlasů.
Druhé místo obsadili Queen. Deset hlasů sice královně na výstup na trůn nejvyšší nestačilo, ale stříbrná příčka je jistě potěšující. Abych to matematicky upřesnila, jedná se o 16,1 procent z celkového počtu (za chvíli si budu připadat jako Železný s jeho pověstným koláčem sledovanosti:-)).
A nyní trochu reggae. Bob Marley a jeho pecka No Voman, No Cry se umístila na třetím místě s devíti body. Tato píseň sem podle mého názoru patří a jak je vidět, někteří z vás se mnou souhlasili. A opět jedno nudné statistické číslo - 14,5 procent.
Čtvrtí jsou Deep Purple a Burn. Na bramborovou medaili jim stačilo sedm vašich kliknutí, což je 11,3 procent. Chráněnci Led Zeppelin Bad Company si vysloužili páté místo se stejným počtem hlasů a jejich stejnojmenná skladba si tak ukrojila 8,1 procent. A teď v krátkosti o těch, kterým se nevedlo. Zajímavé je, že jsou to většinou ty, kterým bych dala hlas já.
Po třech bodech mají Joni Mitchell s Help Me a Gene Clark s No Other. Stevie Wonder a jeho You Haven't Done Nothin' má dva hlasy, stejně tak King Crimson a The The Red. Poslední zůstal Neil Young. Pouze jeden hlas dostala jeho melancholická a krásná On The Beach.
Pokud jste tedy náhodou počítali, zjistili jste, že celkem se sešlo 62 hlasů. Není to moc, ani málo - důležité je, že jste si vybrali, která píseň postoupí do konečného souboje. Děkuji za přízeň, kterou mému pošetilému projektu věnujete a zítra v podvečerních hodinách se těšte na další hudební nálož. Já se budu zase těšit na vaše hlasy a názory.
A teď si dáme Neila Younga. Mimochodem - teď zrovna vydal album Americana, zajímavé coververze s přesahem do hluboké hudební historie. Pokud jste neslyšeli, zkuste si ho vyhledat. Minimálně stojí za pozornost.

Venuše

17. června 2012 v 23:04 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Homo Sapiens družku za vlasy si vleče,
tahle mu snad z jeskyně už neuteče.
Bude jeho oheň střežit a žvýkat kůže,
zuby silné má, tak snad tento úkol zmůže.

Zaprášená krása

16. června 2012 v 21:42 | Robka |  Téma týdne
Krása je pouze subjektivní pocit. Každý z nás považuje za krásné něco nebo někoho jiného. Mé pojetí krásy bylo vždy přijímáno okolím s velkými rozpaky a není to proto, že bych chtěla být za každou cenu divná. Zatímco se moje známá rozplývala nad novinkami elektronické scény, já zarputile tvrdila, že nejhezčí hudba je ta od Led Zeppelin a Roberta Planta. Nad krásnými tvářemi mužů a žen z módních časopisů jsem vždycky ohrnovala nos a druzí slintali nadšením.
Pro mě znamená krása něco víc, než jen dokonalost, souměrnost a nablýskanost. Myslím, že lidé se stávají krásnými teprve tehdy, když se do jejich tváří vepíše to, co prožili. Není těžké být mladý a krásný, fyzická krása k mládí jaksi patří. Ale k pravé kráse patří ještě kouzlo osobnosti, charisma, moudrost, dobrota. I věci jsou krásné až poté, co jejich kvality prověří čas. A hudba i umění jsou na tom podobně.
Jako malá jsem měla strašně ráda babiččinu starou půdu. Právě pro ty staré, krásné věci, které tam stály v prachu a šeru. Vedle hromady voňavého sena stála odřená váha decimálka, která vážila s maximální přesností a opodál truhla s šatstvem, dávno vyšlým z módy. Právě v té truhle jsem se s gustem prohrabovala, vytahovala sukně se spodničkou a plesové šaty s růží. S kamarádkou jsme se jednou z hecu do těch prastarých šatů oblékly a šly na procházku do města. Všichni se na nás koukali jako na blázny, jen jedna stará paní, co ji okolí za bláznivou považovalo, nás tehdy pozvala k sobě domů. Pamatuji si ještě, že bydlela v krásném domě, na jehož balkónech bylo tepané zábradlí. Uvařila nám čaj a my si připadaly jako princezny někde na zámku.
Co se týče starých staveb, mám je také mnohem raději než nové a moderní. Mám to s nimi stejně, jako s lidmi. Moderní, novotou vonící budovy, mohou být na pohled krásné, ale jsou strašně prázdné. Není v nich kouzlo časů, jejich fasády neoprýskávají deštěm a větrem, ale spíš fušérstvím novodobých řemeslníků. Kdežto staré domy mají v sobě neopakovatelnou atmosféru, skrývají v sobě energii všech lidí, co v nich kdy bydleli. Je v nich zvláštní klid, chlad, prostor a světlo. Úplně nejvíc se mi líbí domy, které jsou v původním stavu - tedy nezasažené moderním zateplením a plastovými okny, jak je dnes zvykem. Takové ty chátrající stavby, které by majitel (současný, či budoucí) nejradši zbořil a postavil na jejich místě pohodlný domek.
Možná pro tuto svou lásku ke starým věcem jsem si vybrala povolání, ve kterém se věnuji starým lidem. Staří lidé jsou dnes podobně jako ostatní staré věci odsouváni společností do pozadí, jako něco, co se nesluší ukazovat. Stáří je bráno jako něco ošklivého, smutného a nehodného publikace. V televizi se také v reklamách setkáme se starými lidmi jen velice zřídka a to nejspíš v trapných reklamách na umělý chrup, kloubní přípravky a inkontinenční vložky. Kromě těchto výjimek se na nás ze všech stran valí mládí a svěžest.
Přitom stáří může být taky krásné. Třeba pro tu životní zkušenost, tak cennou pro nás mladší. Pro vrásky, které jsou dokumentem toho, co člověk prožil. Pro úsměv, který se objeví na tváři staré ženy i přes to, že ji trápí bolesti, kvůli kterým se nikam nedostane.
Ano, jsem divná. I když - kdo jiný mi řekne děvenko, nebo zlatíčko, když ne právě některý z mých klientů?

Robert Plant - Blue Note

15. června 2012 v 22:22 | Robka |  DVD, dokumenty
Loni v srpnu jsem zde psala o dokumentárním DVD Blue Note, které ve dvouapůlhodinové stopáži mapuje celou hudební kariéru Roberta Planta, včetně vlivů, jež na něj působily a při svém hudebním putování je vstřebával a čerpal z nich. Musím se zahanbením přiznat, že ke koupi tohoto dokumentu jsem se ještě nedostala, ale zato jsem jej objevila rozkouskovaný na Youtube. Dávám zde tedy první část jako ochutnávku a doufám, že alespoň v někom z vás probudí zvědavost a shlédne i další části, případně, což by bylo ještě lepší, si DVD bude chtít opatřit. Myslím, že bude mít co říct nejen fanouškům Roberta Planta, ale i těm, co mají upřímný zájem o muziku.
Blue Note - 1. část

Krutá krása

15. června 2012 v 20:59 | Robka |  Téma týdne
Krása v dnešní době povýšila na nesmyslnou honbu za dokonalostí. Co je dokonalé, je i krásné, jak se nám snaží podbízet všude kolem. Dokonalá postava bez gramu tuku navíc, dokonalé křivky, dokonalá pleť bez vrásek a pupínků, dokonale upravené vlasy, umyté dokonalým šamponem, dokonale bílé zuby, vyčištěné tou nejdokonalejší pastou a kartáčkem, který doporučuje deset zubních lékařů z devíti.

Krása je slušně rozjetý byznys. Pod tlakem televizních reklam, v nichž v rolích žen středního věku účinkují mladé dívky a časopisů, plných retuší upravených fotek modelek a hereček, se mnoho žen snaží dosáhnout na ideál krásy. A ideálem krásy je dnes mládí a dokonalý vzhled.
Jenže kdo je od přírody dokonalý? Asi málokdo, a proto máme rozvinutý průmysl, který vykouzlí krásku i z té největší šeredky. Jen na to musí mít. Peníze i odvahu nechat ze sebe udělat úplně jiného člověka.
Jo, plastičtí chirurgové dokážou zázraky. Tu odříznou kus sádla, tu přidají trochu silikonu na správná místa, odstraní vrásky, odstáté uši, váčky pod očima z únavy, dvojitou bradu, zmenší velký nos a zvětší plnost rtů. Občas se jim sice něco nepovede, ale adeptky krásy jsou nepoučitelné. Pro krásu se vždycky trpělo. I v dobách, kdy ještě plastická chirurgie neexistovala.

Dříve se ženy nechávaly drasticky stahovat šněrovačkami do nepřirozeně úzkých tvarů, v nichž nemohly pomalu ani popadnout dech. V Číně čtyř až pětiletým dívenkám rodiče svazovali a zašívali nožky do šátku, aby jim nevyrostly a zůstaly maličké a deformované do ladného tvaru půlměsíce. Věřili, že jen tak se dívka později vdá za bohatého muže, protože malé nohy jsou zárukou krásy. Jakou bolestí ty dívky trpěly, to si můžeme jenom domýšlet. Některé se v zoufalé snaze ulevit nohám snažily odstranit mučící šátek, ale rodiče jim vysvětlili, že bez něj by se nevdaly. Pod touto hrozbou se tedy nechaly dobrovolně mrzačit ve jménu svého budoucího štěstí.

V Barmě žije kmen Padaungů, jehož ženy si od malička prodlužují mosaznými obručemi krky. Říká se jim "žirafí ženy" a jejich krky jsou zdánlivě asi o deset až patnáct centimetrů delší, než u "normálních" žen. Zdánlivě proto, že mosazné spirály ve skutečnosti krk nijak neprodlužují, ale stlačují dolů hrudní koš. S ním souběžně poklesnou i horní řady žeber a ramena se pak začnou jevit jako součást krku, který se tímto optickým klamem zdá o mnoho delší, než ve skutečnosti je. Důvody, proč to dělají, nejsou úplně jasné. Snad je mají pevné obruče chránit před útoky dravé zvěře, snad jde jen o módní výstřelek, symbol krásy a ladnosti.

Jak je vidět, jiný kraj, jiná měřítka krásy. V dnešním kultu štíhlosti asi těžko uvěříme, že jsou na světě i národy, kde platí kult opačný - extrémní obezita. Ta u těchto národů ukazuje na bohatství a to, že si mohou dovolit velké množství jídla - nakonec, u nás se s tímto přístupem můžeme setkat u Olašských Romů, kteří také obezitou dokazují své postavení a movitost.

Násilné vykrmování - pravý opak hladovění, které je trendem vyspělých zemí - se děje v Mauretánii. V současné době se pod módním diktátem Západu vytrácí z měst, ale tento krutý zvyk se stále drží u nomádských vesnic, kde je výkrmu podrobeno asi deset procent dívek. Je třeba s ním začít co nejdříve - někdy okolo sedmi až osmi let - a praktiky výkrmen jsou opravdu děsivé. Děvčata jsou nucena pít hektolitry velbloudího mléka a jíst kila kuskusu - pokud nechtějí, jsou tlučeny bičíkem a nohy jsou jim svázány do dřevěných klacků těsně nad kotníky. Ty se pak utahují a utahují - až dívka bolestí nemůže vydržet a podvolí se. Na konci výkrmu je dívka obalená tukem, který jí visí na břiše i zadku a má strie a jizvy od toho, jak se kůže rychle natahovala. Za půl roku výkrmu se její hmotnost zdvojnásobí až ztrojnásobí. Obezita urychlí dospívání, takže dívka už v deseti letech menstruuje a může mít děti. Její kosti jsou ovšem slabé a tenké a nemohou unést váhu těla - proto se dívky pohybují jen s velkými obtížemi. Jejich cílem - nebo tedy spíš cílem jejich rodičů - je dobře se vdát a přinést rodině zisk v podobě mužova věna. Mauretánští muži tlusté ženy zbožňují, štíhlé dívky mají menší naději na dobrý sňatek. Některé matky i dnes nutí své dcery k těmto otřesným praktikám jen proto, že to s nimi myslí "dobře". Zdravotní problémy, jež si z tohoto výkrmu děvčata odnášejí, jsou pro ně pouze podružnou záležitostí. Hlavní je krása a žádanost.

Nemůžu se zbavit dojmu, že ať už jsou měřítka krásy v té které zemi jakékoli, ženy se jich snaží dosáhnout i za cenu vlastního utrpení. Nechávají se řezat do těla, trápí se poruchami příjmu potravy, patlají na sebe tuny chemikálií a to všechno jen proto, aby byly u opačného pohlaví žádané. Muži tohle všechno většinou vůbec neřeší. Ještě jsem neslyšela o chlapovi, který by si nechal pomocí plastické chirurgie odstranit pivní mozol, nebo zmenšit nos. U mužů zkrátka platí jiné společenské normy a fyzická krása pro ně není tak důležitá. V očích ženy je muž krásný nejen vypracovaným tělem a ostře řezanými rysy, ale hlavně finančním zajištěním. Je to proto, že žena už odedávna touží po muži, který zabezpečí a ochrání ji a jejich případné potomky.

Ovšem je tu háček - s postupující civilizací a emancipací dnešní muži ztrácejí ten ochranitelský a živitelský pud. Často se naopak nechávají ženami vydržovat - a tak se stává, že z těch krásných a vypracovaných mužů jsou postupem let obtloustlí fotříci, co svůj volný čas tráví u piva a televize. To jen ženy jsou společností neustále utvrzovány v tom, že je jejich povinností vypadat za všech okolností dobře.