Zatímco jsem byla na festivalu Colours of Ostrava, Robert Plant se svou další kapelou Sensational Space Shifters koncertoval v londýnském HMV Foru. Je to pro mě tak trochu osud - když jsem loni v listopadu navštívila v Praze koncert Justina Adamse a Juldeha Camary, vůbec jsem netušila, že je na obzoru tak brzké spojení těchto skvělých muzikantů. Pro ty, kteří neví, o čem píšu - Justin Adams býval dlouholetým spoluhráčem Roberta Planta, s nímž hrál od roku 2001 do roku 2007 v kapele, pojmenované Strange Sensation. Za dobu svého trvání kapela vydala dvě alba, která jsou významným mezníkem v Plantově tvorbě - obě si vysloužila po dvou nominacích na ceny Grammy. Ovšem to není až tak podstatné, důležitá je hudba na nich. Bylo to období výrazného experimentování s prvky africké hudby a jejich zakomponování do moderního zvuku skladeb. Vedle sebe se na albech zcela samozřejmě objevují tradiční akustické nástroje vedle elektronických mašinek a Plant je ve své vrcholné hlasové formě. Na skvělém zvuku a aranžích má lví podíl i kytarista Adams - je mu blízký jak punk, tak rock i melancholické pouštní blues. Coby hráč vyznává inovativní postupy, je odvážným experimentátorem a pohybuje se napříč žánry, přičemž kombinuje rock s arabskou i egyptskou hudbou. Takže zcela jistě pro Roberta Planta ten nejlepší parťák.
Juldeh Camara je gambijský zpěvák a hráč na jednostrunné housle ritti - neuvěřitelným způsobem hraje na tento "jednoduchý" nástroj, jako by mu za zády stáli afričtí džinové. Adams a Camara pod jménem JuJu vydali loni výborné album In Trance, které na jejich pražském koncertě tvořilo základní pilíř playlistu. Camara, stejně jako Adams, už s Plantem měl také co do činění. Spojili svůj muzikantský um na několika koncertech, mimo jiné i na festivalu Womad v roce 2009.
Tento víkend si to opět zopakovali - ovšem tak jako 12. července v HMW Foru, i na Womadu 2012 už pod jménem Sensational Space Shifters. Robert Plant je neocenitelný umělec právě v tom, že nezůstává stát na místě - i když s muzikanty v Band of Joy udělal kus dobré práce a kapela je pro něj skoro jako rodina, pouští se zase do dalších projektů. Není v tom rozmar stárnoucího rockera, který by si chtěl něco dokazovat, je za tím hluboká znalost hudební historie v kombinaci s chutí neustále zkoušet něco nového. Plant je jedním z mála z jeho generace, kterému se daří, na co sáhne. A jeho fanoušci se nestačí divit a rozhlížet, do čeho se pustí zase příště.
Související články:
Vdechnout život démonickému kultu šedesátých let, frontmanovi The Doors Jimu Morrisonovi, to je i pro zkušeného filmaře určitě oříšek. Jim Morrison byl totiž svérázná osobnost - na jedné straně citlivý básník, intelektuál a charismatický zpěvák, na straně druhé destruktivní živel se sklony likvidovat nejen sám sebe, ale i své blízké. Oliver Stone nemohl pro tento film volit hlavního představitele lépe - Val Kilmer nejenže vizáží samotného Jima připomínal, ale dokonce si nastudoval i jeho typické pohyby a zpěv. Když jsem film viděla poprvé, bylo to pro mě jako blesk z čistého nebe - měla jsem dojem, že Jim musel vstát z mrtvých. Val Kilmer nebyl jen jeho dokonalou kopií, byl to zkrátka On, se vším všudy.
