Červenec 2012

Robert Plant & Sensational Space Shifters - Whole Lotta Love (12. 7. 2012, Londýn)

31. července 2012 v 19:19 | Robka |  Robert Plant & a další
Zatímco jsem byla na festivalu Colours of Ostrava, Robert Plant se svou další kapelou Sensational Space Shifters koncertoval v londýnském HMV Foru. Je to pro mě tak trochu osud - když jsem loni v listopadu navštívila v Praze koncert Justina Adamse a Juldeha Camary, vůbec jsem netušila, že je na obzoru tak brzké spojení těchto skvělých muzikantů. Pro ty, kteří neví, o čem píšu - Justin Adams býval dlouholetým spoluhráčem Roberta Planta, s nímž hrál od roku 2001 do roku 2007 v kapele, pojmenované Strange Sensation. Za dobu svého trvání kapela vydala dvě alba, která jsou významným mezníkem v Plantově tvorbě - obě si vysloužila po dvou nominacích na ceny Grammy. Ovšem to není až tak podstatné, důležitá je hudba na nich. Bylo to období výrazného experimentování s prvky africké hudby a jejich zakomponování do moderního zvuku skladeb. Vedle sebe se na albech zcela samozřejmě objevují tradiční akustické nástroje vedle elektronických mašinek a Plant je ve své vrcholné hlasové formě. Na skvělém zvuku a aranžích má lví podíl i kytarista Adams - je mu blízký jak punk, tak rock i melancholické pouštní blues. Coby hráč vyznává inovativní postupy, je odvážným experimentátorem a pohybuje se napříč žánry, přičemž kombinuje rock s arabskou i egyptskou hudbou. Takže zcela jistě pro Roberta Planta ten nejlepší parťák.
Juldeh Camara je gambijský zpěvák a hráč na jednostrunné housle ritti - neuvěřitelným způsobem hraje na tento "jednoduchý" nástroj, jako by mu za zády stáli afričtí džinové. Adams a Camara pod jménem JuJu vydali loni výborné album In Trance, které na jejich pražském koncertě tvořilo základní pilíř playlistu. Camara, stejně jako Adams, už s Plantem měl také co do činění. Spojili svůj muzikantský um na několika koncertech, mimo jiné i na festivalu Womad v roce 2009.
Tento víkend si to opět zopakovali - ovšem tak jako 12. července v HMW Foru, i na Womadu 2012 už pod jménem Sensational Space Shifters. Robert Plant je neocenitelný umělec právě v tom, že nezůstává stát na místě - i když s muzikanty v Band of Joy udělal kus dobré práce a kapela je pro něj skoro jako rodina, pouští se zase do dalších projektů. Není v tom rozmar stárnoucího rockera, který by si chtěl něco dokazovat, je za tím hluboká znalost hudební historie v kombinaci s chutí neustále zkoušet něco nového. Plant je jedním z mála z jeho generace, kterému se daří, na co sáhne. A jeho fanoušci se nestačí divit a rozhlížet, do čeho se pustí zase příště.
Související články:

Kynutá maková bábovka

29. července 2012 v 10:12 | Robka |  Soutěžím Za barem
Včera jsem zjistila, že tohle roční období je jako stvořené pro pečení z kynutého těsta. Nemusíte hledat místečko, kde je nejtepleji, když máte v kuchyni jako v sauně. Droždí z hrnku utíká jako v pohádce, těsto, správně ručně zamísené, vám udělá pod utěrkou pěknou čepici. Mezitím sotva stačíte připravit náplň a za chvíli už můžete připravenou bábovku šoupnout do trouby.
Dříve jsem pekla častěji, ale teď, co jsme tu zůstali sami dva, to trochu flákám. Proto když jsem včera v podvečer prohlásila, že místo sezení u počítače jdu do kuchyně tvořit, Jirka zajásal hned dvakrát. Poprvé proto, že mohl jít hrát nějakou hru, jejímž smyslem je zabíjení oblud, podruhé proto, že se těšil na sladkou dobrotu. A samozřejmě ho hned napadlo, že můj pracovní zápal není jen tak samosebou.
"Že to je zase nějaký úkol?" táže se mé dítě.
"No jo, ale já jsem stejně chtěla něco upéct," vymlouvám se chabě. A jdu se s nadšením pustit do díla.

Měsíční

29. července 2012 v 0:56 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Kochá se odleskem sluneční záře,
v zrcadle tom každou noc se zhlíží.
Kdopak by vyčetl z jeho chladné tváře,
o čem sní, co hlavu jeho tíží.

Nehnutě nazírá do temného kraje,
zná každou skrýš v korunách stromů.
Poslouchá vítr, co na jejich struny hraje,
poslouchá šepot, patřící bůhvíkomu.

Namodralé světlo milenci rádi mají,
tisknouce se k sobě v jeho bledém svitu.
Ať je to v červenci, nebo v sladkém máji,
hlídá jejich kroky bedlivě do úsvitu.

Jeho přísné oko krajinou teď bloumá,
poodhalí závoj temných nočních rejdů.
Není snad na světě žádný jiný koumák,
co by pod nos viděl nekalým obejdům.

Co jen všechno vidí na nebeské pouti,
to by člověk neřek a on nemůže, nesmí.
Musí pouze klidně po obloze plouti,
a pohledem chladným hlídat celý vesmír.

Koktejl z ovoce

27. července 2012 v 22:24 | Robka |  Soutěžím Za barem
"Dobrý den, nesu vám oběd!" hlaholím už asi podesáté.
Starý pán mi pomalu otevírá dveře a spolu s prázdným jídlonosičem mi do ruky vtiskne velký pomeranč.
"Ať máte nějaké vitamíny," usmívá se.
Na oplátku se taky usměju, přijmu dárek a s přáním dobré chuti mu předám plný.
Za nějakou dobu už úplně zpocená a uhoněná zvoním u dveří další klientky.
Opakuji zaklínadlo :"Dobrý den, už je tady oběd!" Dnes po dvacátépáté.
Dveře se otevírají a malá shrbená babička mě vpouští do kuchyně. "Copak máme dneska dobrého?" ptá se spíš ze zvyku, než ze zvědavosti. " Bramborovou kaši a sekanou!" odpovídám pohotově. Mám to už naučené a jsem zvyklá říkat to nadšeně i třicetkrát.
Na kuchyňské lince se kromě prázdné nádoby na jídlo skví dvě nektarinky.
"To je pro vás. Za ochotu," praví paní mile.
"Jste hodná, moc vám děkuji," beru nektarinky rozpačitě do ruky. Je mi hloupé, že za takovou maličkost, jako je přinesení jídla, rozdává ovoce, co jí donesla rodina. Ale vím, že jí to dělá radost a že kdybych odmítla, mohla by se urazit a mrzelo by ji to.
V autě se tedy za šichtu sešly pomeranč s nektarinkami. Když jsem je viděla tak pěkně pospolu, napadlo mě, že bych této nečekané hojnosti mohla využít k přípravě koktejlu. I přikoupila jsem cestou domů ještě dva banány a jala se plichtit lahodný nápoj.
Nejprve jsem nektarinky oloupala a zbavila pecek, šoupla je spolu s banány do mixéru a udělala z nich pyré. To jsem pak zředila pomerančovou šťávou a trochou minerálky. Do skleniček ještě trochu ledu, navrch dát ozdobu z ovoce, brčko a už se to nese. Jirka si náramně pochutnává. Za chvilku je sklenička prázdná. "Hmm, dobré to bylo. To zas byl nějaký úkol, že?" Směju se: "Jak jsi to poznal?" "No, protože normálně by se ti určitě nechtělo s tím dělat. A ještě to takhle aranžovat." uzemnilo mě mé bystré dítě. A mělo pravdu. Úkoly Mléčného baru ovšem nemohu nechat bez povšimnutí.
A aby můj obraz dokonalé hospodyňky nebyl zas tak dokonalý, přiznám se, že během focení se mi povedlo jednu skleničku trochu převrhnout, část nápoje vylít na dřevěnou desku stolu, od plic si zanadávat, přinést z koupelny hadřík, utřít stůl, dolít sklínku a konečně své dílko vyfotit. Abych posléze zjistila, že jsem ho měla nakreslit.

V rytmu Měsíce

26. července 2012 v 22:24 | Robka |  Výběry
Noční obloha byla odedávna inspirací snílkům, básníkům, spisovatelům i hudebníkům. Pod její temnou oponou ožívaly pohádkové bytosti, které při svitu Měsíce prováděly nejrůznější kejkle - bludičky sváděly pocestné z bezpečných stezek do močálů, víly tančily na lesních mýtinách a u rybníka za jeho bledého světla Vodník šil své botičky, do sucha i do vodičky. Rusalka zpívala o "Měsíčku na nebi hlubokém" - zatoužila se stát lidskou dívkou a získat lásku krásného prince.
Také v lidových textech najdeme Měsíc; nejčastěji jako věrného průvodce zamilovaných - namátkou třeba v písni "Měsíček svítí, já musím jíti, za milou...", nebo "Sviť měsíčku jasně, nezapadej ještě, můj milej vandruje na dalekej cestě."
Je vidět, že nebeská tělesa na noční obloze byla vděčným námětem pro řadu pohádek, písní, říkadel i pověstí.
Stejně tak jako kdysi dávno, je Měsíc inspirací i v moderní hudbě a literatuře. My se dnes podíváme na jeho úlohu v hudbě - jak už pramení i z názvu článku.
Dáme si tedy několik písní, které mají Měsíc v názvu. Pokud znáte nějaké, které byste chtěli uvést, můžete mi napsat do komentářů. Hezký večerní poslech a zkuste se při něm zadívat na nebe.
1. Nick Drake - Pink Moon
3. Louis Armstrong - Moon River
4. Robert Plant - Moonlight in Samosa
5. Pink Floyd - Dark Side of the Moon
6. Buddy Miller - Cruel Moon
7. The Doors - Moonlight Drive

Jako pírko, nadnášené větrem...

26. července 2012 v 20:34 | Robka |  R. I. P.
Dnes uplynulo pětatřicet let od úmrtí malého Karaka Pendragona, syna Roberta a Maureen Plantových. Bylo mu pouhých šest let. Věnujme mu tedy krátkou vzpomínku a pomysleme i na ty, kteří po něm dodnes truchlí...
***

Co může být horšího na světě,
než pro rodiče ztráta dítěte?
Snad bolest jiná tolik nesouží,
když do spánku navždy se pohrouží.

Utichl jeho dětský smích,
každý kout v domě smutkem ztich.
Proč život mladý přerván byl?
Ničím se ještě neprovinil!

Chabé jsou útěchy okolí,
že ho nic netrápí, nebolí.
Snad s anděly v nebesích skotačí,
myšlenka ta ke klidu nestačí.

V mysli se otázky míhají,
slzy si utíráš potají.
Lékem na smutek je jenom čas,
a vítr, co vane kolem nás.

Pírko, co vítr k sobě vzal,
ulétlo vysoko, stále dál.
Hebounké, jako kadeř jeho vlasů,
uniká dál do slunečního jasu.
***
Robert Plant & Jimmy Page - Blue Train (album Walking into Clarksdale, 1998)

Marocký ledový čaj

24. července 2012 v 20:57 | Robka |  Soutěžím Za barem
V horkých letních dnech se potřebují zchladit nejen děti, ale také jejich rodiče. No a protože při hlídání neposedných ratolestí je lepší zůstat u nealkoholického drinku (v zájmu zachování pozornosti), připravila jsem si pro ně dnes povzbuzující a osvěžující marocký ledový čaj.
K jeho přípravě budeme potřebovat:
třtinový cukr
limety (na litr nápoje 3 kusy)
dvě až tři celé skořice
3 hvězdičky badyánu
čerstvou mátu
drcený led
Postup:
Do hrnce nalijeme litr vody, přidáme kůru z jedné, chemicky neošetřené a horkou vodou dobře omyté limetky, celou skořici a badyán. Necháme asi deset minut vařit. Pak přidáme nakrájenou dužinu z limetky, kterou jsme předtím zbavili kůry, třtinový cukr a necháme vychladnout. Do nápoje dáme vymačkanou šťávu z druhé limety (můžeme přidat i limetkový sirup) a dáme do lednice vychladit. Mezitím si otrháme a omyjeme lístečky máty.
Do sklenic dáme na dno vrstvu ledové drtě, přidáme kolečka, nakrájená z třetí limetky, lístečky máty a zalijeme přecezeným vychlazeným "čajem". Ozdobíme mátou a limetkou. Je to výborný drink, který je pro svou jemně kořeněnou chuť vhodný spíš pro dospělé.
***
A k čaji si můžeme pustit něco z Maroka. Třeba Roberta Planta, Jimmyho Page s písní Wah, wah, při které je doprovází tradiční maročtí hudebníci.
Live 1994

Má filmová pětka

24. července 2012 v 0:27 | Robka |  Nezařazené
Zajímavá výzva na blogu Edith, abychom vybrali pět svých nejoblíbenějších filmů, mě inspirovala k zamyšlení. Nejsem žádným filmovým maniakem a do kina jsem chodila pravidelně před hezkou řádkou let, takže i můj výběr bude zaměřen spíš na filmy staršího data. Možná je to i tím, že ani já už nejsem nejmladší, takže vlastně tyhle filmy stárnou se mnou - a nakonec i jejich kvality prověřil už čas. S těžkým srdcem nakonec vybírám jen těch pět - po dlouhém uvažování jsem zvolila z každého žánru jeden.

1. HUDEBNÍ/ŽIVOTOPISNÝ
The Doors
režie: Oliver Stone
rok: 1991
***
Vdechnout život démonickému kultu šedesátých let, frontmanovi The Doors Jimu Morrisonovi, to je i pro zkušeného filmaře určitě oříšek. Jim Morrison byl totiž svérázná osobnost - na jedné straně citlivý básník, intelektuál a charismatický zpěvák, na straně druhé destruktivní živel se sklony likvidovat nejen sám sebe, ale i své blízké. Oliver Stone nemohl pro tento film volit hlavního představitele lépe - Val Kilmer nejenže vizáží samotného Jima připomínal, ale dokonce si nastudoval i jeho typické pohyby a zpěv. Když jsem film viděla poprvé, bylo to pro mě jako blesk z čistého nebe - měla jsem dojem, že Jim musel vstát z mrtvých. Val Kilmer nebyl jen jeho dokonalou kopií, byl to zkrátka On, se vším všudy.
Příběh skupiny The Doors je v Stoneově filmu zachycen možná trochu zjednodušeně; zaměřuje se hlavně na vykreslení postavy Jima a ostatní členy kapely odsouvá do pozadí. Mapuje jeho život od chvíle, kdy se poprvé sešel na pláži ve Venice s klávesákem Manzarkem, přes jeho seznámení s Pamelou Courson (Meg Ryan), která svého prokletého básníka následovala až do konce. Mezitím samozřejmě můžeme sledovat skvěle vykreslenou atmosféru šedesátých let, nasáklých
drogami, skandály a ujetými večírky. Ale i snovými vizemi, svéráznou poetikou a záběry z koncertů, které doslova berou dech.
Je úplně jedno, jestli se tehdy vše odehrálo přesně tak, jak nám to Stone servíruje. Jedno je podstatné - Jim Morrison a The Doors nám zanechali úžasnou a nesmrtelnou hudbu, i když paradoxně jejich vzrůstající sláva pomohla celou skupinu rozložit. Tento film vám ukáže jejich vzestup i pád, Jimovy sny, touhy i nenávist, lásku, něhu i zlobu, vztek, šílenství i přátelství...zkrátka pokusí se vám přiblížit složitou osobnost jednoho génia, kterému se díky jeho nezřízenému životu až příliš brzy polámala křídla.

Muchomůrky

22. července 2012 v 22:21 | Robka |  Soutěžím Za barem
Máte rádi houby? Já ano a moc. Nejsem z těch, kteří je jen rádi hledají a pak nejí, či snad z těch, kteří houby sice jí, ale do lesa je nikdo nedostane. Už jen ten pocit, když vkročím obtěžkána košíkem a svačinkou mezi stromy a nadechnu se té vůně. Je to nádhera! Jenže takové krásné lesy tady u nás u Ostravy nejsou.
Vzpomínám často na dobu, kdy jsem byla malá holka a jezdila s rodiči k babičce do Čech. Městečko, kde babička s dědou žili, bylo obklopeno překrásnými jehličnatými lesy, které se stávaly cílem našich houbařských výprav. Když jsem ráno snídala horkou bílou kávu a křupavý rohlík a koukala se z okna na bílou páru, vystupující nad zelenými kopci, už jsem věděla, že ta pára zvěstuje dobrou novinu - houby rostou! To se pak celá naše rodinka nastrojila do ošuntělých oblečků, na nohy natáhla holiny a šup za hledačským dobrodružstvím. Táta se vždycky horečně vrhal do mlází, kde rostly praváky, my s mámou zůstávaly pod vyššími stromy, kde se daly najít takzvané "panské", čili suchohřiby. Ty se doma nakrájely na tenké plátky a nechaly se na sítech na sluníčku sušit, abychom měli v zimě trochu té lesní vůně do jídla. Pod břízkami zase rostly klouzky, které babička nakládala do octa s cibulí a zeleninou. To byla dobrota! Byla jsem schopna sníst celou skleničku na posezení.
Malá žlutá kuřátka, nebo také lišky, rostly tehdy v celých hejnech a jaká z nich pak byla polévka s koprem a smetanou! Babička uměla ty nejlepší polévky na světě - bylo to dáno tím, že měla na zahrádce čerstvou zeleninu a k tomu ty čerstvě donesené houbičky a nakonec - na vzduchu nejlépe tráví a hlad je nejlepší kuchař.
Když jsem chodila na houby s tátou, musela jsem počítat s tím, že se v lese zamotáme a budeme hledat cestu ven. Táta totiž v zápalu hledání prolézal kdejakou houštinu klidně i po čtyřech a já ho občas musela volat, protože jsem měla strach, že mě tam zapomene jako Mařenku z pohádky o Perníkové chaloupce. Ale vždy jsme se vítězně vrátili, pokaždé s plným košíkem, nebo plátěnou taškou.
Pamatuji si na jednu historku, kdy jsme s tátou sice nebyli na hřibech, ale uprostřed lesů u jednoho žabincem porostlého rybníčku. Táta se rozhodl, že bude chytat ryby - nikdy předtím to nedělal (aspoň tedy o tom nevím). Nahodil do té zelené vody nějakou udici a já bloumala okolo. Byly mi asi tak čtyři, pět let. Pamatuji si, že jsem najednou do té louže spadla. Táta místo ryb ( které v tom rybníčku ani nebyly) musel lovit svou promáčenou a bodláčím i žabincem oblepenou dcerušku a nést ji na ramenou domů, kde dostal řádně vynadáno, cože to s tím dítětem vyváděl.
Ale to jsem trochu odbočila od houbové tematiky tohoto článku. Jak jste si jistě všimli, jmenuje se Muchomůrky. Možná se divíte, že jsem se o nich zatím nezmínila. Záměrně - je to tajemství. Já si totiž z nich dneska udělala večeři. Byly dvě, měly hezky červené kloboučky s bílými puntíky a bílé nožky. No prostě vypadaly báječně a já neodolala. Tak to jen tak na okraj - kdybych se tu náhodou už neukázala, ať víte proč.
Nějak se mi začíná motat hlava... Snad tu ještě stačím vložit fotky, aby měli mykologové i lékaři usnadněnou práci.

Hádanky pro malé kuchtíky

22. července 2012 v 9:01 | Robka |  Soutěžím Za barem
Mléčný bar pro nás dnes připravil zajímavý úkol - vymyslet tři hádanky pro malé kuchtíky. Chopila jsem se ho po svém, tak trochu pohádkově a jak to dopadlo, můžete vidět v celém článku.

Chaloupka na mýtince

21. července 2012 v 23:41 | Robka |  Soutěžím Za barem
Celý kraj se do tmy noří,
slunce už šlo za hory,
ohýnek nám v peci hoří,
pečeme si brambory.

Utichly už ptačí hlasy,
příroda jde taky spát.
Na světě je tolik krásy,
necháme si o ní zdát.
***

Článek je součástí soutěže Za barem II, zadání číslo 12.

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (7. díl, rok 1976)

21. července 2012 v 19:06 | Robka |  Hity let minulých
Podává se slibovaný výběr skladeb z roku 1976. Nabídněte si a hlasujte!
1. Hotel California - Eagles (album Hotel California)
2. Station to Station - David Bowie (album Station to Station)
3. More Than a Feeling - Boston (album Boston)
4. Do You Read Me - Rory Gallagher (album Calling Card)
5. Hurricane - Bob Dylan (album Desire)
6. Blitzkrieg Bop - Ramones (album Ramones)
7. 2112 - Rush (album 2112)
8. Achilles Last Stand - Led Zeppelin (album Presence)
9. Somebody To Love - Queen (album A Day at the Races)
10. Tom Traubert's Blues - Tom Waits (album Small Change)

Kashmir nejlepší skladbou roku 1975

20. července 2012 v 20:49 | Robka |  Hity let minulých
S mírným zpožděním se opět hlásím s výsledky naší ankety. Jak můžete vidět v nadpisu článku, absolutním vítězem šestého dílu se stává Kashmir od Led Zeppelin. Je to jejich druhá skladba do celkového výběru, tou první byla Stairway to Heaven. Uvidíme, jak se Zeppelinům povede na konci roku v konečném souboji všech vítězných písní.
Takže si to pojďme zrekapitulovat:
Hlasování v anketě se od 19. června do 20. července zúčastnilo 84 lidí. Plných 26 z nich dalo hlas právě Kashmiru, což znamená, že si ukrojili z celku 31 %. Skladba vyšla na albu Physical Graffiti 24. února 1975 a byla inspirována cestou Planta a Page do Maroka. Její původní název zněl "Driving to Kashmir" a díky jejímu obrovskému hudebnímu potenciálu se pravidelně stávala vrcholem koncertů kapely. Je to perla, která ani po letech neztrácí nic ze svého původního lesku.
Druhé místo patří Queen a jejich Bohémské rapsódii. Získali od vás 20 hlasů, v přepočtu tedy 24 %. Celou ji napsal Freddie Mercury a skupina ji nahrála na své album A Night at the Opera. Číslem jedna se v britských hitparádách píseň stala hned po svém vydání a podruhé se tak stalo po Mercuryho smrti v roce 1991.
Na třetím stupínku stanuli Pink Floyd. Jejich nádherná balada "Wish You Were Here" vás přiměla kliknout celkem devětkrát. Je to trošku málo, co? Hm, 10,7 % ...
Wish You Were Here je titulní skladba ze stejnojmenného alba, jejími autory jsou Dave Gilmour a Roger Waters a jako celé album se vztahuje k tématu odcizení od ostatních lidí. Mezi nimi je i Syd Barret - zakládající člen Floydů, který se jim díky drogám vzdálil dokonale.
Bramborovou medaili ukořistili rovným dílem dvě kapely - AC/DC a Aerosmith. Obě mají po šesti hlasech - AC/DC za T.N.T. a Aerosmith za Sweet Emotion. A malá kontrolní otázka, která z těchto dvou skupin je starší?
Na pátém místě je Ted Nugent a jeho Stranglehold. A když je to páté místo, i hlasů je pět. O šesté místo se dělí Bob Dylan s kapelou 10 Cc. Čtyři hlasy pro ně.
Sedmí jsou Fleetwood Mac s Landslide a třemi body. No a poslední je Roy Harper s The Game a jedním hlasem.

Jak už mám ve zvyku, pustíme si jednu píseň. Tak co kdybychom si dali dnes vítěze? A hezky naživo a trochu netradičně.
Page&Plant - Kashmir (live 1994, Unledded)

Colours of Ostrava 2012

20. července 2012 v 18:19 | Robka a Jirka
Čtyři dny v tepu hudby...







Co se jinam nevešlo (aneb pár momentek z festivalu)

20. července 2012 v 18:08 | Robka
Jako každý rok, i letos zde dám pár fotek, které se nevešly do žádného z článků o Colours. Pokud máte zájem si je prohlédnout, prosím, račte vstoupit.