Srpen 2012

Všechno pěkné jednou končí...

31. srpna 2012 v 20:58 | Robka |  Soutěžím Za barem
Dnešním dnem končí soutěž Za barem a je na nás, účastnících, abychom zhodnotili její průběh i své pocity z plnění úkolů. V prvé řadě bych chtěla organizátorům moc poděkovat za originální zadání, která nás mnohdy zahnala až k "hranicím možností", či naopak donutila k přemýšlení, jak se jich zhostit co nejlépe. Aby ne, výhry byly velmi lákavé a samotná soutěž zábavná a pro rodinu zcela určitě přínosná našimi výtvory, které jim teď možná budou chybět.
Už delší dobu mám v hlavě článek, který by měl rekapitulovat mou účast v soutěži a nyní tedy nastala chvíle, kdy ho mohu legálně vydat. Tak si držte klobouky, začínáme.

Bassekou Kouyate & Ngoni Ba - Live at Royal Albert Hall

29. srpna 2012 v 23:17 | Robka |  World music
...aneb kde všude hledat Justina Adamse.
Letos na festivalu Colours of Ostrava jsem navštívila koncert malijského hudebníka a hráče na ngoni, Bassekoua Kouyaté. Pod dojmem vydařeného koncertního zážitku jsem si koupila jeho album I Speak Fula, které je doslova nabito propracovanými melodickými písněmi, dokazujícími, že africká loutna dokáže být přinejmenším stejně zvukomalebná, jako kytara. Jak už mívám ve zvyku, hledala jsem nějaká další videa tohoto hudebníka - a narazila jsem na živé vystoupení z Royal Albert Hall z Londýna.
Ovšem jaké bylo mé překvapení, když coby host se skupinou vystoupil Justin Adams! Kytarista Plantovy skupiny Strange Sensation v letech 2001 - 2007 a nynější člen Sensational Space Shifters, hráč známý ze spolupráce s Juldehem Camarou, producent, co pomáhal nahrávat album Kiran Ahluwalia a Tinariwen.
To je jen malý výčet aktivit, které Justin v posledních letech dělal a dělá. Je to opravdu všestranný člověk a vynikající hudebník, kterého velmi obdivuji a zároveň žasnu nad propojeností hudby, kterou si vybírám k poslechu. Vždy v ní najdu nějakou spojnici, která mě spolehlivě zavede k mému hudebnímu vzoru - k Robertu Plantovi.

Kam až jsme ochotni zajít

29. srpna 2012 v 20:23 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Boříme pravidla a posouváme hranice,
zkoušíme přelstít i přírodní zákony.
Lidstvo jde kupředu, do poslední stanice,
která je rozumu vzdálena na hony.

Pro vlastní pohodlí vzdáme se života,
pro cinkot peněz i přátelství, lásky.
Pro slávu jsme schopni dělat idiota,
klauna, co na příkaz mění si masky.

Nehledět napravo, ba ani nalevo,
nevidět si dál než na špičku nosu
Dávat všem okolo důkladně najevo,
že jejich problémy jsou nám u šosu.

Tak jdeme dál, šplháme stále výš,
běda, když nám někdo cestičku zkříží.
Zamést a odkopnout, copak to nevidíš,
že teď jsem tu JÁ a můj cíl se blíží?

Hudba je můj život - pět alb, která ho významně ovlivnila

26. srpna 2012 v 18:39 | Robka |  Výběry
Dalo by se říct, že hned ze startu mého samostatného života hudba sehrála svou významnou roli a ovlivnila celý můj život. Pocházím z rodiny nehudební, v životě jsem nehrála na žádný nástroj a zpěvu jsem se věnovala tak ve věku tří let, kdy jsem zpívávala s babičkou "Ach, ach, ach, spálila jsem hrách" a "Prší, prší, jen se leje". Tehdy jsem údajně mívala hezký, čistý hlásek - jenže věřte milující babičce. To, co z mého hrdla vychází dnes, se zpěvu podobá jen vzdáleně. Dcera se vždy při mé produkci nejprve rozesmála, a pak mě se slzami v očích prosila, abych přestala. Syn můj zpěv nekomentoval, ale ani nevyhledával. Takže jsem odsouzena k tichému pobrukování oblíbených melodií v naprosté samotě.

Abych tedy ujasnila, kterak došlo k onomu ohromnému průlomu v mém životě a jak se stalo, že do něj vstoupila hudba. Samozřejmě se tak stalo v pubertě, neboť to jest věk velkých změn a skoků (i šoků). Šokováni byli rodiče, když jejich do té doby hodná a poslušná (i když poněkud svérázná) dcera začala vyhledávat dunivou muziku a na čtvrtku výkresu si malovala nápisy jako: Iron Maiden, Judas Priest či Motorhead. Vtip byl v tom, že já tyhle kapely vlastně ani poslouchat nemohla, protože jejich alba se ke mně skrz totalitní cenzuru nedostala a na tajné burzy s muzikou jsem ještě nechodila. Ale byla tady jedna důležitá věc, která mi dovolila poznat i zakázanou hudbu - hitparáda na druhém programu polské televize. Tam jsem kromě popových hitů fešného Shakina Stevense mohla sledovat i "ty vlasaté potvory" či "hašišáky", jak jim říkala moje máti.

Malá rekapitulace vašich alb, která vám změnila život

26. srpna 2012 v 9:44 | Robka |  Výběry
Do konce srpna zbývá opravdu jen pár dní a už se pomalu blíží čas uzávěrky naší "soutěže". Soutěže v uvozovkách, protože každý z vás, kdo mi poslal odkaz na svůj článek o hudbě, co mu zasáhla do života, si zaslouží poděkování za to, že se podělil s ostatními. Vy, kteří ještě váháte, jestli se máte zúčastnit, inspirujte se touto malou rekapitulací všech článků, které byly do soutěže napsány. Do konce měsíce mi můžete dál posílat své odkazy a já z nich prvního září vyberu tři nejlepší, pro které pak budete moci hlasovat v anketě. Autor nejlepšího článku ode mě dostane malý dárek, tak, jak jsem slíbila.
Zde je máte všechny pěkně pohromadě. Čtěte, inspirujte se, těšte se hudbou a pište!

Nejzáslužnější povolání

25. srpna 2012 v 20:09 | Robka |  Život ve verších a rýmech
V jednom království hádali se muži učení,
které povolání vyžaduje nejvíc umění.
Přeli se divoce, každý svou pravdu měl,
jen jeden z nich na chvíli se odmlčel.

"Pohleďte, bratři, naše hádky smyslu nemají,
nejlépe, když lidi budeme sledovat potají.
Každý z nás ať vydá se na jinou stranu světa,
sejdeme se opět zde, na samém sklonku léta."

Potřeba objetí

25. srpna 2012 v 17:40 | Robka |  Téma týdne
"Člověk potřebuje obejmout čtyřikrát denně, aby přežil, osmkrát denně, aby měl sílu pokračovat a dvanáctkrát denně, aby mohl růst." Bruno Ferrero

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak málo si projevujeme lásku? Když jsme byli malí, tak pro nás bylo přirozené rozběhnout se při sebemenším problému k mámě a skrýt tvářičku v jejím náručí. Vzpomeňte si, jak často jste říkali : Mami, já tě mám rád(a)!, vaše ručky se přitom omotaly mamince kolem krku a na tvář jste ji vlepili velkou pusu. Proč tyhle krásné dětské rituály jednou odvane čas?
Zjistila jsem, že právě v rodině je někdy hodně těžké dávat najevo své city. Bereme jako samozřejmost, že druzí ví, že je milujeme a už jim to tak často neříkáme. Odvykneme si na dětské projevy lásky a objetí a polibky zůstávají v našich očích spjaty jen s mileneckým vztahem. Proč tomu tak je?
Každý z nás přitom touží po tom, aby mu druhý dal najevo, že ho má rád. A to ne jen vypraným a vyžehleným prádlem a uvařenou večeří. Každý z nás touží, aby si ho druhý všiml i jindy, než když donese ze školy jedničku a uklidí si ve skříni. Někdy jsme naštvaní, je toho na nás moc a tolik bychom se chtěli stulit v bezpečné a laskavé náruči. Ale připadá nám to nepatřičné, přece se to pro nás už nehodí.
Někdy je jednodušší si svou potřebu mazlení vybít na domácím zvířátku. Třeba taková kočka si sama přijde pro pohlazení, vyskočí na klín a lísá se jen proto, aby cítila teplý dotek vaší ruky. Vůbec vám není proti srsti kočičku přivinout k sobě a polaskat a to blaho z projevených citů vám doslova proudí celým tělem. Ale pohladit a obejmout třeba mámu, nebo dospělou dceru?
Zkusme někdy prolomit tu bariéru, kterou jsme kolem sebe postavili. Zkusme vzít do náruče svou mámu, tátu, sourozence, odrostlé dítě. Možná právě na to čeká. Možná právě to je to jediné, co od nás v tu chvíli potřebuje.

Ach, ta láska mateřská!

24. srpna 2012 v 20:54 | Robka |  Téma týdne
V dobách, kdy byly moje děti ještě malé, jsem se vždycky těšila na tu chvíli, kdy sladce usnuly. Říká se, že tehdy začíná mateřská láska. Při pohledu do postýlky na spící dítě matce jihne srdce a nejraději by ho celé zulíbala - kdyby ovšem neměla strach, že ho probudí. Tak po špičkách tiše opustí pokojík a co nejopatrněji za sebou zavře dveře. Jenže najednou se ozve zakňourání a je po klidu.
Tok lásky je přerušen řvaním sladkého andílka, který je za a :počuraný (či snad něco horšího), za b: má hlad, nebo za c: je mu smutno. Matky v mých časech byly už v porodnici poučovány o tom, že dítě mají vždy zkontrolovat, je-li je suché a nasycené - pokud ano, můžou ho nechat řvát. Jen ať si křičí, však si nesmí zvykat, že ho hned vezmete na ruce. Pak se stanete otrokem, indiánskou babičkou s dítětem, uvázaným v šátku na břiše při vaření polívky.

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (8. díl, rok 1977)

24. srpna 2012 v 18:16 | Robka |  Hity let minulých
Osmý díl naší oblíbené ankety je tady a já se probírám vybranými skladbami a přemýšlím, co o nich říct. Alespoň tedy pár slov ke každé.

1. Pink Floyd - Dogs - Animals
Animals je mým oblíbeným albem od Pink Floyd, náladovým a tajemným, jakoby zahaleným pláštíkem tmy. Dlouho jsem váhala, kterou ze skladeb mám dát do ankety, protože tohle album je příběhem. Skoro bych řekla, že se ani nehodí jednu z písní vytrhnout z kontextu, ale nakonec jsem se rozhodla pro Dogs. Pro to drsné přirovnání se světem, kde se lidé vzájemně požírají.

2. David Bowie - Heroes - "Heroes"
Autorem slavné skladby je kromě Bowieho i Brian Eno a pojednává o milencích, kteří jsou rozděleni Zdí hanby. Možná jste ji slyšeli v německé verzi Helden ve filmu o berlínské narkomance Christianě F. Ona sama uváděla Bowieho v knize jako svůj hudební idol a ve filmu je i scéna z koncertu.

3. Peter Gabriel - Solsbury Hill - Peter Gabriel 1977
Sólový debut bývalého zpěváka skupiny Genesis. Píseň Solsbury Hill napsal Gabriel na vysvětelnou svého odchodu na dráhu sólového hudebníka a album mu produkoval Bob Ezrin, dobře známý ze spolupráce s Pink Floyd.

4. Eric Clapton - Cocaine - Slowhand
Uvažovala jsem, jestli z alba Slowhand dát Wonderful Tonight, nebo Cocaine. Nakonec jsem pro jeho návykovost vybrala kokain. I když je to vlastně protidrogová agitka.

5. Iggy Pop - Lust for Life - Lust for Life
Skladbu napsal David Bowie a v roce 2004 se umístila na 147. místě v žebříčku 500 nejlepších písní v anketě časopisu Rolling Stone.

6. Queen - We Are The Champions - News of the World
Co dodat - rocková hymna!

7. Fleetwood Mac - Go Your Own Way - Rumours
Píseň napsal kytarista a zpěvák Lindsey Buckingham a pojednává o komplikovaném vztahu, který měl s vokalistkou Stevie Nicks.

8. Sex Pistols - Anarchy in the U.K. - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
"Feťácký, hrbatý puberťák se zelenými vlasy a zkaženými zuby" - lze si představit lepšího zpěváka Sex Pistols, než právě Johnnyho Rottena? Tahle píseň je i přes někdejší nonkonformitu pravidelnou součástí každého rockového rádia.

9. Yes - Wonderous Story - Going for the One
Při poslechu téhle písničky si vybavím koncert Iana Andersona z Colours 2009. Jeho hlas je tak specifický...

10. Hawkwind - Spirit of the Age - Quark, Strangeness and Charm
Dvě scifi básně Roberta Calverta jsou základem textu této skladby. Celou písní protéká rytmický elektronický zvuk, který signalizuje SOS v Morseově abecedě.

Kdo je hvězdou roku 1976?

22. srpna 2012 v 21:43 | Robka |  Hity let minulých
Trochu netradičně začínám svůj článek otázkou, na kterou by měli znát odpověď všichni, kdo hlasovali v anketě o píseň roku 1976. Takže kdopak to asi je?
Za A - může to být Led Zeppelin s Achilles Last Stand.
Nebo za B Eagles a Hotel California.
A do třetice Ramones a Blitzkrieg Bop.
Kdo tvrdí, že bé je správně, má pravdu. Výhercem ankety roku 1976 se stali Eagles s písní Hotel California a 26 hlasy! Mě osobně trochu mrzí, že to nejsou Zeppelini, ale pravda, ti už mají do konečného souboje jistá dvě místa, takže by byla škoda nedat prostor i dalším skvělým písním. A tou bezesporu Hotel California je.
No a když už jsme u těch Zeppelinů, patří jim hned druhá příčka. Získali od vás dvaadvacet hlasů a to je slušný počet. Další místa už se obešla bez fanfár.
Třetí jsou Queen a Somebody to Love s deseti hlasy. Ještě ve chvíli, kdy jsem začala psát tento článek, měli hlasů devět. Fajn, je to hezká skladba a to poslední kliknutí jí alespoň zajistilo, že se o třetí příčku nemusí dělit s Davidem Bowie a jeho Station to Station a s Rush a skladbou 2112 z kultovního stejnojmenného alba. Ti jsou bramboroví a mají po devíti hlasech.
Páté místo si zajistili Ramones. Blitzkrieg Bop - zrovna tuhle písničku jsme poslouchali s Jirkou před začátkem koncertu Rise Against v Praze. Vím, že Ann-Ihilation by bývala ráda, kdyby Ramones vyhráli, ale já jí říkala, že nevím, nevím. Mají sedm hlasů.
Rory Gallagher je (nebo tedy přesněji řečeno byl) irský muzikant - kytarista a zpěvák, který se v hudbě pohyboval od svých patnácti let. Byl to bluesman s úžasným charismatem a stylem hry. Tento pán už je od roku 1995 na pravdě Boží, ale zůstala nám tu po něm spousta skvělých písní. Jednou z nich je Do You Read Me, již jste ocenili šesti body.
More Than a Felling od skupiny Boston je taková líbivá skladba, kterou často uslyšíte v rádiu. Mám ráda její melodický úvod, pak už to sice není žádná pecka, ale přece jen - myslela jsem, že bude šlapat na paty Eagles. No a spletla jsem se. Má čtyři hlasy.
Tom Waits a jeho Tom Traubert's Blues od vás získali jen tři hlasy a Bob Dylan s Hurricane dokonce pouze jediný. Někdo musí být poslední, ale zrovna tihle dva pánové si to nezasloužili. Nakonec, kdo by si to zasloužil? Všechny písničky byly skvělé. A teď už se budeme chystat na další rok (1977, to nám to letí) a pustíme si, ehm.... no, Led Zeppelin. Co byste ode mě mohli čekat? Ale abyste neřekli, dáme si jinou skladbu z alba Presence a tou bude Nobody's fault but mine. A dáme si ji hezky naživo z Knebworthu z roku 1979. Užijte si ji a dobrou.

Jak se žije matkám v azylových domech

22. srpna 2012 v 17:39 | Robka |  Téma týdne
Stojím před oprýskanou vilkou na konci zapadlé uličky a dívám se přes plot do zahrady. Tohle by tedy měl být ten dům, který hledám. Dnes mi zavolala paní Maruška, vedoucí střediska pro matky s dětmi, že se jim uvolnil jeden pokoj a mohu se přijít podívat. Mám strach, ale zároveň jsem hrozně šťastná, že se blíží naše záchrana. Před čím mě má tento azyl zachránit? Před mým manželem a otcem mého dítěte. Už pár měsíců bydlím s dětmi v jedné místnosti našeho třípokojového bytu a všude kolem stěn mám naskládány modré plastikové pytle s našim oblečením. Do ostatních pokojů nemám přístup, manžel je totiž zamkl. Zamkl mi i telefon, takže v případě, že by se něco stalo, nemůžu ani volat. V ledničce, která je rozdělena na dvě části, je mléko a máslo pro děti, kousek salámu. Manžel se pohrdavě směje, když jim k večeři dělám brambory s osmaženou cibulkou a on si zatím na pánvi opéká steaky. Před pár dny mi naházel do pokojíčku i moje stará ramínka na šaty ze skříně a málem trefil do hlavy dceru, která ještě ležela v posteli.
Udělal ze mě trosku, co se rozklepe vždy, když slyší výtah. Mám strach při každém zaharašení klíče v zámku, mám strach, co zase bude. Zalezu do pokojíčku k dceři a čtu jí Káju Maříka, ale ani tu nejsem v bezpečí. Je mi nevolno, když vidím ve dveřích jeho alkoholem změněnou tvář a radši poslušně jdu do kuchyně, aby nedělal scény před dítětem. Stejně všechno slyší. Všichni to slyší, jak na mě řve a já brečím na chodbě v mezipatře. Ale nikdo vlastně nic neví.
Teď nastal tedy ten okamžik, kdy by měl být našemu strádání konec. Tajně jsem nám zajistila místo v tomhle azylovém domě. Nikdy bych se tam nedostala tak rychle, i na azyl je pořadník, ale mám hodné známé - věřící manžele, co mě znají od dítěte, a ti se za mě přimluvili. Měla jsem štěstí i proto, že jedna z matek se prohřešila proti domovnímu řádu a musela dům opustit. Jsem tu teď místo ní.

Mateřství je poslání, otcovství role

21. srpna 2012 v 21:50 | Robka |  Téma týdne
Možná zní název mého článku trochu pateticky, ale je to tak už od věků. Ženě dala příroda do vínku kromě biologické výbavy i velkou dávku emocí, citů, obětavosti a potřeby se o někoho starat. Muž se na otázku rodičovství většinou dívá buď pragmaticky - to jsou ti zodpovědní, kteří přemýšlí nejdřív o budování rodinného hnízda a finančním zabezpečení a nebo flegmaticky - je mu to jedno. Takový flegmatik pak ze vztahu většinou rychle vycouvá a nechá starost o dítě na bedrech matky.

Říká se, že žena se už rodí se schopností být matkou, kdežto muž se své otcovské roli musí pozvolna učit. Muž si musí teprve zvykat na to, že je zde nějaký človíček, co nese část jeho genů (navíc otec není nikdy jistý, zvlášť v dnešní době). Matka má k dobru devět měsíců, po které se s dítětem sbližuje a v tom jí pomáhá hormonální bouře, odehrávající se v jejím těle. Pomalu si zvyká na malého tvorečka, jehož nosí pod srdcem, cítí jeho pohyby, mluví k němu. Ona je mu v tu dobu vším a poskytuje mu ochranu - dává se mu všanc, odevzdává své tělo mateřství bez ohledu na potíže, bolesti a strasti.

Rady a triky pro kuchařské začátečníky

20. srpna 2012 v 23:32 | Robka |  Soutěžím Za barem
Milé kuchařinky a kuchaříci! Jsem zde, abych vám poradila v nesnázích, jež vás snad mohou přepadnout v kuchyni. Doufám, že si z mého článku odnesete spoustu postřehů, které posléze využijete v praxi.
Abych řekla pravdu, kuchyně je jedním z nejnebezpečnějších míst na zeměkouli. Vůbec nejvíc nebezpečná je ta vaše vlastní. Proto vám doporučuji nevstupovat do ní osaměle. Nehrozí sice riziko, že vás přepadne ve vašem bytě nějaký úchylák (snad jedině nějaký strýček, co přišel na návštěvu, ale ten většinou nesedí v kuchyni), ovšem hrozí vám něco daleko horšího.
Jistě jste už někdy slyšeli, že nejvíc úrazů se stává doma. V domácím prostředí je každý hrdina a machr, tak není divu, že to někdy končí spáleninou, řeznou nebo bodnou ránou či otřesem mozku. Proto se zvláště ve své vlastní kuchyni pohybujte tiše a pomalu, asi tak, jako byste to dělali někde v džungli plné divokých zvířat.

Věčný mateřský koloběh

20. srpna 2012 v 21:50 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Dávno jsou pryč časy, kdy s panenkou sis hrála,
a máma vázala ti mašle do vlasů.
Dávno jsou pryč chvíle, kdys bezstarostně spala,
a dívala se na svět v němém úžasu.

Nevzpomínáš ani, jaký strach o tebe měla,
když uprostřed noci vzbudil ji tvůj vzlyk.
Hned spěchala k tobě, celá rozechvělá,
únava ji zmohla jen na okamžik.

Ve tvých dětských očích byla máma víla,
chtěla ses jí vždycky podobat.
A když se na tebe někdy rozzlobila,
přece jsi z ní nikdy nemohla mít strach.

Dětské šatky rychle začnou malé býti,
vyrůstáš jak z vody, až se tají dech.
Zlá slova se někdy zamění za kvítí,
cos kdysi nosila mámě po hrstech.

Najednou už není vílou tou tvá máti,
najednou je mezi vámi stín.
Tak to na světě chodí, dětství už se krátí,
vyrovnat se musí obě dvě teď s tím.

Nyní sama jsi mámou, s uzlíčkem v náruči,
bezradností nevíš, kudy kam.
Tvá máma ti řekne, co ve škole neučí,
zas bude pro tebe nejlepší ze všech mám.

Jako kolovrátek, co svoji nit přede,
tak i život běží stále dokola.
Ten z nás, co vyrovnat se s tím nedovede,
toho bolest ze ztráty snadno udolá.

Robert Plant má dnes 64. narozeniny

20. srpna 2012 v 16:28 | Robka |  Oslavy
Dvacátý srpen 1948, to je datum, které má v rodném listě zpěvák, hudebník a člověk, jež byl za své významné zásluhy v oblasti hudby oceněn v roce 2009 titulem "Commander of the Order of the British Empire", Mistr Robert Plant.
V roce 1966 započal svou sólovou dráhu jako nadějný vokalista se silným, výrazným, ale neškoleným hlasem a spoustou ideálů a lásky k bluesové muzice. Pár let trvalo, než mladičký zpěvák našel své uplatnění v kapele, jež se později stala jednou z nejvýznamějších v historii rockové hudby - Led Zeppelin. Souhra šťastných náhod a také potřebná dávka štěstí a talentu ho vynesla na post výrazného frontmana této skupiny a k její oblibě do dnešních dnů zajisté přispěl i jeho charismatický, nezaměnitelný a emocionální hlas.
V roce 1980 po rozpadu Led Zeppelin z důvodu úmrtí bubeníka Johna Henryho Bonhama (udušení zvratky, +25. 9. 1980) stanul Robert Plant na počátku své sólové kariéry. Bylo to pro něj zpočátku těžké, protože byl zvyklý dvanáct let fungovat ve skvěle sehraném týmu, ale zároveň i osvobozující - zbavil se břemene Zeppelinů, které na něm zejména v posledních letech fungování kapely leželo. S partou přátel z Midlands začal koncertovat po malých klubech, stejně jako v dobách svých hladových hudebních začátků a první album na sebe nedalo dlouho čekat. Už v roce 1982 vychází o rok dřív ve Walesu nahrané Pictures At Eleven, k němuž čerpal Plant inspiraci v Maroku a zajisté se obracel i částečně do minulosti. Tato deska odbornou veřejnost i fanoušky příjemně překvapila - Robert Plant dokázal, že umí tvořit silnou hudbu, která lidi osloví a bude přijímána s radostí a nadšením.
S nástupem sólové dráhy byla spojena i změna image a také natáčení videoklipů, singlů a poskytování interview, což za dob Led Zeppelin nebylo tak zcela samozřejmé. I díky tomu se první album dostalo na přední příčky britských a amerických hitparád a dobře se prodávalo.

Od roku 1982 vydal Robert Plant devět sólových alb, dvě desky vyšly pod jménem Jimmy Page a Robert Plant a jedno album spáchal ve spolupráci s americkou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. To také posbíralo v únoru 2009 všech pět cen Grammy a o rok dříve jednu za nejlepší popovou spolupráci v písni Gone Gone Gone. Mimo tyto počiny Robert Plant vydal v roce 1984 minialbum The Honeydrippers (Volume One, dvojka už nahrána nebyla), na kterém si udělal radost přepracováním starých rock'and'rollových standardů a spoluprací se starými parťáky Jimmym Pagem a Jeffem Beckem.
Jméno Roberta Planta najdeme ovšem na řadě dalších počinů, například na desce uskupení Afrocelt Sound System,
Volume 3: Further In Time, kde si zazpíval hlavní vokál v písni Life Begin Again spolu s velšskou zpěvačkou Julií Murphy, na tributním albu, vydanému na pomoc nevyléčitelně nemocnému Skipu Spencemu (Jefferson Airplanem Moby Grape), nazvanému More Oar a na tributu, věnovaném Fatsi Dominovi.
Robert Plant za dlouhá léta svého působení na hudební scéně vystřídal velké množství doprovodných muzikantů, přičemž vždy projevil mimořádné nadání vybírat si talentované a kvalitní spoluhráče. Díky hlubokým hudebním znalostem a ochotě zkoumat nové prvky v hudbě se jeho alba pohybují v mnoha rovinách, ovšem to, co v nich je stále přítomno, je Plantova celoživotní láska k blues. Robert je bluesman hlasem i duší a jeho zpěv dokáže rozechvět struny, ukryté hluboko v posluchačově duši. Věřme tomu, že nám jeho počiny připraví ještě mnoho překvapení a spoustu krásných zážitků při poslechu jeho písní.
Pokud máte zájem číst víc, podívejte se na životopis.