Září 2012

JuJu (Justin Adams&Juldeh Camara) Deep Sahara

29. září 2012 v 22:21 | Robka |  World music
Kdybych měla jmenovat spatra pár muzikantů, které obdivuji (kromě Roberta Planta), byli by to právě tito dva pánové. Justin Adams, skvělý kytarista a producent a Juldeh Camara, gambijský zpěvák a hráč na prapodivné housličky s jednou strunou a bez hmatníku. Loni v létě vydali úžasné album In Trance, které se nese zhruba v tomto duchu a poprvé ho představili 16. listopadu 2011 v pražské Akropoli a poté i na festivalu Blues Alive v Šumperku.
První z akcí jsme navštívili osobně, podzimní Praha byla poněkud chladná, ovšem večer v Akropoli nás rozehřál a nabil zážitky na dlouhou dobu. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby Justin zase hrál s Robertem Plantem, což se splnilo za pár měsíců nato. Ano, Justin Adams i Juldeh Camara (jakož i basák Billy Fuller a bubeník Dave Smith) jsou nyní součástí Sensational Space Shifters. A i když letošní podzim rozhodně nemají namířeno do našich končin, nýbrž na opačnou stranu zeměkoule - do Jižní Ameriky - není vyloučeno, že se někde poblíž zase objeví.
Dnes mě chytla nálada na poslech písní ze Sahary, z Mali a Maroka - už se pomalu chystám na dovolenou, a tak jsem zabloudila při poslechu i k In Trance a vyhledala si úžasné video s písní Deep Sahara. Je tak návyková, že ji poslouchám už asi po sedmé.
Hudba stírá hranice mezi kulturami...

Romantika po letech

28. září 2012 v 20:50 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Cílem tohoto článku nebylo znevažovat vztahy mezi muži a ženami; spíš ukázat, jak se dá ještě vyjádřit rčení "Je mi to jedno." Kromě zde uvedených slovních spojení by to mohlo být ještě "Mám to na salámu (či na párku)", "Je mi to fuk, šumafuk.", "S..u na to". Jak vidíte, nejsou to zrovna přátelská slova. Někdy ovšem romantika ve vztahu rychle vyšumí - jak příznačné. Jak to pak může vypadat, to si přečtěte v básničce...

Proč nám je všechno jedno?

27. září 2012 v 21:11 | Robka |  Téma týdne
Kolik podob skrývá to zdánlivě obyčejné rčení Je mi to jedno! Zkusíme se podívat na to, co všechno může vyjadřovat.
1. Nepřítomnost vlastního názoru, neschopnost zvolit z několika možností, lenost, strach z toho, že naše volba někoho popudí.
Tohle bývají dost časté příčiny, proč tohle slovní spojení používáme tak často. Jejich počátky můžeme vystopovat už v dětství. Pokud nám rodiče nedovolili projevit svobodně vlastní názor a ubíjeli nás argumenty, že ten jejich je jediný správný a nejlepší, můžeme i v dospělosti mít podvědomý strach z projevení svých myšlenek a názorů před ostatními. Pramení z toho, že když jsme byli odmítnuti vlastními rodiči, co by teprve říkali kamarádi, sousedé, spolupracovníci! Tak je pohodlnější čekat, co řeknou druzí a přizpůsobit se.

Z téhož soudku pochází naše nerozhodnost při volbě z více možností. Člověk, který nemá vlastní úsudek a spoléhá příliš často na druhé, mívá problém vybrat si to, co by bylo pro něj nejlepší. Takoví lidé se často stávají oběťmi různých podomních obchodníků se štěstím i aktivních prodavačů v tržnicích. Stačí pár lichotek a už tají, už podléhají a v tu chvíli je jedno, že ten kabát (deku, nádobí, jiného dodavatele elektřiny) vůbec nepotřebují. Vždyť ti hodní lidé to s nimi myslí dobře! Podobně jako kdysi rodiče. Nechají sebou manipulovat, protože se nikdy nenaučili aktivnímu odporu. A pokud se mu naučí, je to až po několika hořkých zkušenostech, z nichž některé je mohou přivést až na pokraj zoufalství.

Lenost a flegmatičnost je další příčina, proč nám bývá všechno jedno. Proč přemýšlet, když myšlení tolik bolí! Radši se podřídím, budu mít klid. S takovými lidmi je pak těžké pořízení hlavně ve společném soužití, protože je jim jedno, jak se budou trávit Vánoce, kam se pojede na dovolenou, na jakou školu dát děti, či jak zaplatit složenky za byt. Tihle lidé rádi nechávají všechny starosti na svém protějšku a pokud se jim něco nelíbí, nenavrhnou žádnou jinou variantu řešení. Nespokojenost dají najevo únikem ze vztahu, ať už skutečným, nebo takovým, že se uzavřou do sebe. A to už se vlastně dostáváme k druhému bodu a tím je...

2. Lhostejnost a sobectví
Starej se o sebe a nedívej se na druhé! Nezajímá mě, co dělali druzí, zajímá mě, co jsi dělal ty! Chvályhodné věty, které pronášeli naši rodiče. Ano, starej se o sebe... ale co když to vezmu tak, že mě nebude zajímat, že děti z vedlejšího bytu chodí ven s modřinami, nebo že starou paní, upoutanou na lůžko systematicky okrádá její pečující sousedka?
Dnešní společnost je zaměřena na potřeby jednotlivce. Rozvíjí se sobecké zájmy, cílené jen na nejbližší rodinu. A někdy zachází tak daleko, že ani rodina není na prvním místě. Na prvním místě jsem já! Jedním z příkladů budiž situace po rozvodu, kdy druhý rodič dokáže dítě vymazat ze svého života - a to jak fyzicky, tak i finančně. Těchto příkladů ve svém okolí vidím dost a dost, nakonec, zažila jsem je sama na vlastní kůži.

3. Neznalost a neinformovanost
Neznalost neomlouvá. Bohužel je hodně lidí, kterým je jedno všechno, včetně toho, kdo bude ve vládě. Stejně je to fuk, volit budeme buď komunisty, nebo ODS. Je to jedno, ne?
Jenže tihle lidé, kterým bylo všechno jedno, pak nejvíc nadávají. A když se jich zeptáte, co udělali pro to, aby věci byly jinak, řeknou, že na nich nesejde.
Tento přístup určitě nahrává tomu, kam jsme to dnes v politice dopracovali. Je pravda, že dnes převládá naštvání a rozčarování z toho, co se u nás děje, ale tím, že nám to bude jedno, nic nezměníme.

Třicet dva let od úmrtí Johna Bonhama

25. září 2012 v 20:41 | Robka |  R. I. P.
Právě dnes si připomínáme výročí úmrtí Johna Bonhama, bubeníka Led Zeppelin. Bonham, přáteli zvaný Bonzo, se udusil ve spánku vlastními zvratky po požití neuvěřitelného množství alkoholu - celkem odpovídajícímu čtyřiceti odlivkám vodky - a bylo mu pouhých dvaatřicet let.
John byl bubeníkem se zcela unikátním stylem hraní a jeho schopnosti vytvářet na basový buben složité vzorce, byly doslova průkopnické. Už v době svých začátků byl pověstný svým razantním až barbarským úderem, který byl často příčinou, proč kapela, se kterou zrovna hrál, už nedostala další nabídku k vystoupení. Bonzo byl prostě příliš hlasitý - v počátcích Led Zeppelin ho Jimmy Page často musel krotit, když se mu zdálo, že vypouští moc energie, což překáží jeho kytaře a Plantovu zpěvu. Později se Bonzo naučil držet své vášně na uzdě a jeho bicí dokonale korespondovaly s Pageovou představou vyjádření hudby jako světla a stínu.

To, jaký byl Bonham bubeník, se částečně odráželo i v jeho osobnosti. Hřmotný chlapík s klukovskou duší, upřímný přítel, milující manžel i otec dvou dětí se dokázal během několika okamžiků změnit v běsnící tornádo, před kterým každý raději prchal do bezpečí. Známé jsou historky, které vylíčil ve své knize Schody do nebe cestovní manažer Zeppelinů Richard Cole - Bonham byl nevyzpytatelný, zvlášť, když se napil. A pil čím dál víc, zřejmě proto, aby zahnal narůstající stres a stesk po domově.
Některé z Bonzových vylomenin už takřka přešly do rockového folklóru - jako například ta, kdy vtrhl na pódium během koncertu Jeff Beck group, převzal bubny a za zvuku písně "The Stripper" se vysvlékl donaha. Na závěr mu Beck strčil do zadku mikrofon - celou záležitost řešili policajti, kteří Bonza zatkli. Ovšem Bonham se dokázal proměnit i ve Zvíře, které rozmetalo na padrť všechno, co mu přišlo pod ruku - ať už to byly televizory, které padaly z oken hotelových pokojů, nebo rovnou celé jejich zařízení.

Bonham zkrátka zacházel ve výtržnostech dál, než všichni ostatní z kapely, i když na hudbě se to neprojevilo. Hudba byla prioritou a Johnův přínos a podíl na tvorbě písní byl významný a nezvratný. Snad proto nikdo nebral varovné signály měnící se Bonzovy psychiky vážně.
V posledních letech Led Zeppelin bylo znát, že Bonhamův zdravotní stav není nejlepší. Kromě alkoholu měl problém s drogami a na jednom z německých koncertů během léta 1980 dokonce zkolaboval.

Ve středu, 24. září 1980, započaly zkoušky pro nadcházející americké turné kapely. Nikdy už k němu nedošlo - během zkoušek i po nich na oslavě v Pageově novém domě ve Windsoru se Bonham opil tak, že o sobě nevěděl. Jeho asistent ho uložil do postele a nechal ho, aby se z toho vyspal. Druhý den dopoledne našli nový cestovní manažer Benje LeFevre a basák John Paul Jones Bonzovo bezvládné tělo. Přivolaný lékař už jen konstatoval, že jeho smrt byla zaviněna nešťastnou náhodou - ve špatné poloze se ve spánku slavný bubeník udusil.
Kapela bez Bonhama ukončila svou činnost, nemělo smysl hledat někoho, kdo by ho nahradil. Byl plnohodnotným spoluautorem, který pomohl vytvořit nezaměnitelný zvuk jedné z nejlepších rockových kapel v dějinách.

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (9. díl, rok 1978)

24. září 2012 v 18:46 | Robka |  Hity let minulých
Rok 1978 znamenal pro hudební scénu velké změny. V žebříčcích se draly do popředí diskotékové hity a filmové soundtracky - singl z muzikálu Pomáda, který nazpíval John Travolta spolu s Olivií Newton-Johnovou, se držel na vrcholu v Británii celých šestnáct týdnů, úspěch měli i Boney-M, Bee Gees (singl Night Fever z Horečky sobotní noci) a Abba (Take a Chance on Me z alba The Album, které vyšlo v roce 1977).
Z punkových novovlných kapel měla úspěch jediná - byli to Boomtown Rats (v čele s Bobem Geldofem) se singlem "Rat Trap". Sex Pistols a Damned se rozpadli, v druhé vlně punkových kapel pokračovali Clash, Sham 69 a Stranglers.

Já se dnes ale ve výběru zaměřila spíš na písně z dnes už velmi úspěšných alb skupin, které v roce 1978 debutovaly. Byli to Van Halen, The Police, Dire Straits a Toto. Sestavu doplnili Rolling Stones, The Who a jejich poslední album s bubeníkem Keithem Moonem, staří známí Queen, Rainbow, Cheap Trick se svým, fanoušky nejlépe hodnoceným albem Heaven Tonight a jako představitele nové vlny jsem zařadila Talking Heads.

Snad se vám můj výběr bude líbit a najdete v něm svého favorita. Hezký poslech a dobrý zvuk.

Vítězný song roku 1977

23. září 2012 v 10:29 | Robka |  Hity let minulých
Rok 1977 v naší anketě o nejlepší píseň sedmdesátých let zatím vede. Proč? Protože zatím zaznamenal váš nejhojnější počet hlasů. Hlasovalo se celkem 109 krát - pro srovnání, v roce 1973 vašich hlasů bylo jen 59. Že by to bylo ovlivněno výběrem písní a jejich kvalitou? Ne, nemyslím si to. Důvod je daleko prozaičtější - o anketě ví víc lidí. Což je jen dobře a děkuji všem, kteří se zapojili.

Tak jak nám to dopadlo? Kdopak stanul na stupni nejvyšším a zajistil si tak postup do závěrečného kola? S přehledem ostatní tipy převálcovali Pink Floyd a song z jejich vynikajícího alba Animals. Píseň Dogs má délku sedmnáct minut - což rozhodně není klasika do rádia. Ale je v ní obsažena myšlenka, která dnes má možná ještě větší sílu, než v době, kdy byla vydána. Píseň Dogs od vás získala 34 hlasů.
Druzí jsou Queen a jejich provařená We Are the Champions. Ale i přes jistou ohranost má tato píseň své kouzlo. Podlehlo mu dvaadvacet lidí - možná ani ne tak kouzlu konkrétní písně, jako charismatu frontmana Freddieho Mercuryho.
Třetí místo patří úplně odlišnému stylu. Vybojovali ho Sex Pistols a anarchistů, kteří pro ně hlasovali, bylo 16.

Co se týče dalších písní, jsou výsledky vyrovnané a vlastně zanedbatelné. Peter Gabriel, Eric Clapton, Iggy Pop a kapela Hawkwind mají svorně po šesti hlasech. David Bowie a Fleetwood Mac o jeden míň. A poslední skončili Yes, jejichž Wonderous Story přitáhlo pozornost jen tří hlasujících.

Už tedy známe dalšího finalistu. Jsem moc ráda, že vyhráli právě Pink Floyd, protože zatím se jim nepodařilo výrazně zabodovat ani v jednom kole. Ani Wish You Were Here v roce 1975 nepřitáhla velký počet hlasujících - získala jich pouhých devět. Konečný souboj Titánů bude tedy zajímavý.

O vaši přízeň se budou ucházet vedle Floydů i Led Zeppelin, Yes, Aerosmith, Lynyrd Skynyrd, Eagles a Simon & Garfunkel. Jsem zvědavá, jaká dvě jména je doplní. O prvním z nich už brzy budete moci rozhodnout. A dnes si k poslechu dáme něco, co ve výběru nebylo.
Fela Kuti - Zombie (album Zombie, 1977)
Fela Kuti je v africké hudbě pojem. Je to průkopník afro-beatu, bojovník za lidská práva, multiinstrumentalista, skladatel a politicky angažovaný muzikant z Nigeru. Album Zombie bylo útokem na nigerijské vojáky, zombie bylo použito jako příměru k popisu praktik armády. Ovšem právě proto bylo album vládou zničeno, Kuti byl surově zbit, celé jeho studio včetně vybavení bylo zdevastováno a jeho matka zabita.

Edith Holá - Cesta k mým matkám

22. září 2012 v 18:57 | Robka |  Beletrie
Kniha Edith Holé je příběhem hledání ztracené identity. Je silnou zpovědí ženy, která se teprve v dospělosti dozvídá, kdo je vlastně její skutečná matka. Proč ji opustila? Co ji k tomu vedlo, jaká to byla vlastně žena? A co jí stihla předat za ten krátký čas, kdy mohly být spolu?

Edith pokládá mnohé z těchto otázek, které se bolestně dotýkají každého člověka. Každý by měl mít právo na milující matku, na rodinu, ve které bude obklopen pochopením, láskou a péčí. Ona to štěstí neměla. Edithina maminka se těsně po jejím narození ocitla v bezvýchodné situaci a sociálním systémem byla donucena se dítěte vzdát. Jak nepochopitelná situace to pro mě byla, když jsem Edith k jednomu článku na jejím blogu, který pojednával o tomto tématu, psala komentář! Napsala jsem, že neporozumím nikdy matce, která tohle udělá. Jenže - když jsem se začetla do příběhu, který přináší nečekaná rozuzlení a obžalovává stát z toho, že nepomáhá mámám a jejich dětem, aby mohly i v těžkých chvílích být spolu - tak jsem se docela jednoduše rozplakala.

Cesta k mým matkám - je jasné už z názvu, že jde o dvě matky. Je tu ještě třetí matka, a tou je sama Edith, která má dva syny. Hledání sebe sama je v tomto příběhu důležité. Co nás v životě formuje víc, než právě matka? Ta biologická, která nám už břiše předává svou lásku, či nelásku, přijetí, nebo nepřijetí. Osoba, která nás vychovala, přináší vzorce chování, které později mimoděk napodobujeme.

Život Edith ovlivnily dvě ženy. Pouze ženy, protože muži v tomto příběhu mají jen vedlejší úlohu. Adoptivní matka autoritativně, tvrdě, nekompromisně a bez respektu. Pod rouškou dobrotivosti se stala spasitelkou ztracených dětí a místo lásky pro ni byly jen náplastí na vlastní prázdnou náruč. Kolotoč neustálého přicházení nových dětí do rodiny nikdo nedokázal zastavit. Proč?

Chvílemi jsem se v knize ztrácela, jako v divokém proudu. Ale myšlenky, které se z ní vynořovaly, ve mně vzbuzovaly velké emoce, a taky námět k přemýšlení nad vlastním životem. Nad mým vztahem k mámě, nad jejím ke mě, nad tím, co jsme si neřekly, jak jsme si vzdáleny. Edith svou maminku našla a vzájemně se přijaly. To je velké štěstí. Nalezení vlastních kořenů vede k pocitu sounáležitosti a toho, že někam patříme. Někam, kde nás lidé mají rádi. A taky nám pomáhá odpouštět.

Jsem moc ráda, že Edith v sobě našla odvahu tento příběh vyprávět. Určitě to pro ni nebylo snadné, když musela při psaní procházet znovu všemi peripetiemi svého nelehkého života. Její kniha přichází v době, kdy se diskutuje o zrušení kojeneckých ústavů a zavedení profesionálního pěstounství. Tohle řešení se nezdá být příliš šťastné. Možná některé děti přijdou do rodin milujících a chápajících, ale najdou se určitě i takové, které stejně jako Edith budou v dospělosti žalovat. Budou žalovat stát za to, že ve snaze ušetřit peníze za ústavy poškodil jejich vývoj.

Ústavní výchova pro všechny děti určitě není ideální. Nejlepším řešením by jistě bylo, kdyby každé dítě mohlo vyrůstat ve vlastní rodině, a tam, kde to možné není, vybrat citlivě lidi, kteří dítěti poskytnou kromě materiálního zabezpečení i lásku a pochopení. A hlavně, kteří nebudou před dítětem tajit skutečný původ a přijmou ho takové, jaké je.
Kdo ale bude adoptivní rodiče vybírat? Kdo připraví žadatele o dítě na úskalí, která je mohou čekat v pěstounství? Kdo je proškolí, aby se dokázali věnovat i dětem postiženým a s nejrůznějšími deprivacemi? Mám obavy, že někteří lidé se pěstounství chopí jako dostupného výdělku - hlavně v oblastech s vysokou nezaměstnaností.

Knihu Cesta k mým matkám bych rozhodně doporučila jako povinnou četbu všem sociálním pracovníkům, kteří o osudech dětí rozhodují a taky těm, kteří by chtěli být pěstouny, či náhradními rodiči.

Robert Plant & Sensational Space Shifters - Spoonful live

22. září 2012 v 10:18 | Robka |  Robert Plant & a další
Když jsem šla před sedmi lety poprvé navštívit koncert Roberta Planta v Praze, zaplavená adrenalinem z toho, že konečně uvidím svého hrdinu naživo, potkala jsem u turniketu při vstupu do haly mladou holku. Čekala tam na mě, protože si všimla, že jsem sama a náhoda tomu chtěla, že jsme měly obě lístky k pódiu na stejné straně. Jak už to u takových akcí bývá, povídaly jsme si o hudbě a o tom, jaké peripetie jsme prožily, než jsme vstupenky vůbec sehnaly.
Byla to dívenka sotva osmnáctiletá, studentka, a tak samozřejmě neměla své peníze, se kterými by mohla nakládat dle libosti. Vyprávěla mi, jak ukecala babičku, aby jí část financí půjčila a nakukala jí, že je potřebuje na boty. Rodičům zase namluvila, že do Prahy jede s kamarádkou, aby ji pustili. Smála jsem se, že vlastně rodičům ani moc nelhala - protože se z nás na ten večer staly kamarádky, které spojoval společný cíl a dělil věkový rozdíl asi stejný, jako bylo stáří té dívčiny.
Když jsem se jí pak zeptala, co ji vedlo k tomu, aby cestovala sama přes půl republiky na koncert, řekla: " Protože jsem chtěla vidět na vlastní oči člověka, kterého obdivuji pro jeho dobrotu a slunečnou duši."
Samozřejmě v tom byla i touha slyšet nějaké skladby Led Zeppelin, které na koncertech hraje, ale zaujalo mě, že tahle holka Planta vnímala podobně, jako já - jako dobrého člověka, který dokáže předávat posluchačům pozitivní energii. Ne jenom jako slavnou osobnost, jejíž koncert bude gejzír plný vzpomínek.
Vzpomínky se mísí s moderním zvukem... tak je tomu dodnes. Plant je tak trochu chameleón a záhada i pro ty, co ho znají. Člověk nikdy neví, co ho popadne příště, kam se jeho cesta ubere. Když se rozešel s Justinem Adamsem a Strange Sensation, bylo to ne kvůli tomu, že by snad nebyli úspěšní, ale proto, že Robert měl už v hledáčku další spolupráce a další styly, kterým se chtěl věnovat. Přišla Alison Krauss a T-Bone Burnett, přišli Band of Joy. Opět nastala fáze kořenů, kdy vzdával hold skladbám z dob svého mládí, z dob, kdy s Johnem Bonhamem byli dva mladí a hladoví muzikanti, kteří teprve hledali.
Možná je to jen náhoda, že tato fáze nastala zrovna v době, kdy se nejvíc spekulovalo o návratu Led Zeppelin na koncertní pódia. Jisté je, že tohle je věc, kterou Robert Plant vždy odmítal - z pohledu lidí, kteří po jejich znovuspojení touží, může jít o tvrdohlavost, ješitnost a já nevím, co ještě. Ale jeho hudba je odrazem jeho osobnosti, dělá ji s poctivostí a s dokonalou znalostí a to může dělat jen jako svobodný umělec. Jen tehdy z ní bude tryskat ono známé kouzlo - kouzlo, kterému je tak snadné podlehnout.
Po tomto trochu neurovnaném úvodu bych vám chtěla představit další kousek, který Plant přepracoval nyní už se Sensational Space Shifters. Vybral si skladbu Howlin' Wolfa ( kterou ovšem jako bluesový standard napsal Willie Dixon) s názvem Spoonful. Takže zase nějaká stará předělávka z počátku šedesátých let... Ale jsme zase ve fázi, kdy je Robert Plant otevřen hudbě z celého světa. Ve fázi, kdy se opět vrací k dávné lásce k world music a roubuje její exotické výhonky na staré, omšelé a zapomenuté pařezy. Jaké rostliny z něj asi vypučí, to si můžete poslechnout.



Robert Plant & Alison Krauss - Through The Morning, Through The Night

19. září 2012 v 22:51 | Robka |  Robert Plant & Alison Krauss
Nezvykle melancholické album Raising Sand bývalo v recenzích označováno jako svatební tanec stárnoucího rockera s mladou, bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. Pro některé fanoušky možná tohle album představovalo jisté zklamání nad tím, že se Robert Plant pustil jiným směrem, než naznačovalo předchozí, hardrockové a východními rytmy prostoupené album Mighty Rearranger.
Pro mě je tohle album hezkou ukázkou Robertovy všestrannosti, co se týče práce s hlasem. Snad nikdy nezněl tak jemně a něžně, jako když se pustil do spolupráce s Alison. Už to není křikloun, co se vzpíná k nebi - je to hladivý a konejšivý vokál člověka, z jehož zpěvu je cítit láska a vlídnost.
V písni, kterou tady dnes dávám, má hlavní slovo paní Krauss, Robert se přidává jen v refrénech. Klidná, houpavá melodie a dva andělské hlasy vás pohladí po duši.
Robert Plant & Alison Krauss - Through the Morning, Through the Night (original Gene Clark)

Jimi Hendrix - 42 let v rockovém nebi

18. září 2012 v 19:55 | Robka |  R. I. P.
Ano, už je to tak, Jimi Hendrix je dvaačtyřicet let po smrti. Jeden z muzikantů, jejichž hudba se stala vodítkem pro celé generace jeho následovníků.
My lidé jsme smrtelní, žádný z nás tu nebude věčně. Je však jen málo těch, na které s láskou vzpomínáme i po dlouhých letech, aniž by patřili mezi naše nejbližší. Jen málo je těch, kteří měli tu moc dotknout se svým způsobem našich srdcí a vnést do nich radost, touhu, očekávání, dychtivost. A ještě méně je těch, kteří to svou hudbou dokážou i po několika desetiletích.
Jimi Hendrix - Hey Joe
***

Balada o metanolu

16. září 2012 v 10:03 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Koupil jsem si láhev rumu
v místním malém konzumu.
Skvěl se na ní nápis Božkov,
ještě teď mám v ústech hořko.

Mělo mě to trknout hnedle,
místo očí jsem měl knedle.
Chuť silnější byla ale,
rozumu jsem dal rád vale.

Etiketa ošoupaná,
kdo má na to vidět zrána.
Nevím, jestli tam byl kolek,
venku čekal chlapů spolek.

Oumar (Bombino) Moctar - Tar Hani

15. září 2012 v 22:17 | Robka |  World music
Bombino je skvělý kytarista původem z Agadezu v Nigeru. Na kytaru hraje od deseti let a od té doby také skládá písně - ty jsou ovlivněny nejen tuaréžskou, ale i evropskou hudbou. V textech se věnuje převážně odporu proti globalizaci a bojuje za zachování tradičních hodnot a identity Tuarégů.
Loni mu vyšlo album Agadez, které jsem si samozřejmě musela opatřit, neboť Bombino mě zaujal nejen coby vynalézavý a energický hráč a zpěvák se zastřeným, táhlým hlasem, ale i coby velký sympaťák. Jeho kytarové improvizace jsou plné inspirace a taky patřičně dravé - dovede to opravdu řádně rozbalit.
Jako důkaz jsem vybrala jednu z písní ze skvělého alba Agadez, jmenuje se Tar Hani (My Love) a Bombino ji předvádí přímo u proslulé agadezské mešity. Poslechněte si, co dokáže se zdánlivě jednoduchou melodií. A taky se dívejte.

V listopadu vyjde na DVD kultovní koncert Zeppelinů z roku 2007

14. září 2012 v 21:24 | Robka |  Led Zeppelin Info
Před pěti lety mezi fanoušky Led Zeppelin na celém světě zavládlo vzrušení. Jejich milovaná kapela se po dlouhých sedmadvaceti letech sešla, aby v londýnské O2 Aréně 10. prosince 2007 uctila památku zakladatele firmy Atlantic a svého dlouholetého producenta Ahmeta Erteguna. Tato zpráva rozjela vlnu šílenství a téměř dvacet milionů lidí z celého světa zatoužilo na vlastní oči spatřit legendu rockové hudby šedesátých a sedmdesátých let.

Zajímavé je, že fámy o "sjednocení" Led Zeppelin kolovaly v éteru už od začátku roku 2007. Hovořilo se o společném vystoupení tria Page-Plant-Jones, doplněném synem zesnulého bubeníka J. H. Bonhama Jasonem, které se mělo konat 17. dubna v New Yorku. Z toho ovšem sešlo a v srpnu se objevily další spekulace - na internetu se v srpnu 2007 začaly prodávat lístky na čtyři avizované údajné koncerty, které stály kolem 300 liber. Šlo samozřejmě o podvod.
Třináctého září 2007 promotér Harvey Goldsmith i kapela Led Zeppelin potvrdili, že skutečně odehrají společné vystoupení - původní termín byl 26. listopadu 2007. Okamžitě po vyhlášení termínu se o objednání vstupenek se pokusilo neuvěřitelných dvacet milionů lidí - pro představu, je to zhruba polovina populace Austrálie nebo Sýrie. V jednu chvíli na internetu bylo přijata objednávka od 80 000 lidí a server se na čtyři dny zhroutil.

Situaci nakonec vyřešila přísná opatření - o lístky na Zeppeliny se na internetu losovalo, jelikož kapacita londýnské O2 Arény je tisíckrát menší, než byl původní zájem. Samozřejmě se mezi zájemci o vstupenky našla spousta chytráků, kteří na této ojedinělé akci chtěli vydělat tučný peníz - proto organizátoři přijali tato opatření, která měla zaručit, že se na koncert dostanou pouze ti lidé, které vybere počítač a kteří na něj opravdu půjdou - k tomuto účelu byli vybaveni ještě identifikačním náramkem. Jen pro zajímavost uvádím, že na vystoupení se dostali dva Češi - fanoušek Petr Bajgar se svou ženou.

Ovšem ještě než se vystoupení uskutečnilo, stala se nehoda - měsíc před tím si Jimmy Page zlomil malíček (tvrdil, že při práci na zahradě, což u některých lidí vyvolalo údiv, že se slavný kytarista hrabe v hlíně). Koncert byl odložen na dobu, kdy bude Page v pořádku a na internetu zlé jazyky tvrdily, že jde pouze o honění času a výmluvu. Tvrdily také, že na to, aby se Page dostal do formy, v jaké byl na konci éry Led Zeppelin, by si musel zlámat postupně všechny prsty na rukou i nohou. Koncert byl přesunut na 10. prosince a škarohlídové se těšili na fiasko stárnoucích rockerů, zatímco fandové, kteří vlastnili vstupenky, stříhali metr a nemohli se dočkat.

Ten prosincový večer ovšem Zeppelini vytřeli zrak všem pochybovačům a předvedli výkon, který předčil všechna očekávání. Intenzivní dvouhodinové show se účastnilo 22 000 fanoušků z padesáti zemí světa - jak Plant vtipně připomněl, když uváděl Kashmir jako padesátou první zemi. Kapela zahrála dokonce i kultovní Stairway To Heaven, píseň, které se Robert Plant dlouhá léta cíleně vyhýbal (právě pro její proslavenost a proto, že ji po něm fanoušci neustále vyžadovali).
Plant byl ve vynikající hlasové formě a prokázal i notnou dávku hlasového umění a elegance, se kterou si poradil i s těžkými pěveckými party. Jimmy Page upustil od obvyklých exhibicí a soustředil se na celkový zvuk a skvělé riffy, které hrdě sázel jako kouzelník do noci. John Paul Jones se ujal piána v kouscích, jako No Quarter, nebo Trampled Underfoot - jinak se držel rytmu bicích. Jason Bonham se své role náhradníka zhostil s nadšením - a jeho táta by z něj určitě měl radost. Postrádá sice onu dravou údernost, jíž se mohl chlubit Bonzo, ale bylo znát, že do skupiny perfektně zapadl a zná její repertoár dokonale.

Kritiky nešetřily chválou, označily vystoupení za koncert století a víc než kdy jindy se spekulovalo o znovuobnovení Led Zeppelin. V pozdějších letech se vyrojila spousta fám, které přiživovali nadšení fanoušci - na jejich straně byli i Jimmy Page a J. Paul Jones, kteří uvažovali o turné a nové desce. Ovšem všem těmto fámám dal sbohem Robert Plant - v té době koncertoval s Alison Krauss a vydal album Raising Sand, které bylo mimořádně úspěšné - posbíralo celkem šest cen Grammy. Pro Planta to byl obrovský úspěch a vědomí, že jeho hudbu lidé přijímají přinejmenším stejně dobře, jako staré hity Zeppelinů. Nechtěl se už vracet do minulosti s vědomím, že by ztratil svou uměleckou svobodu, budovanou spoustu let. Turné Led Zeppelin slibovalo sice závratné výdělky, ale také spoustu stresu a zodpovědnosti.

Robert Plant si po koncertě v O2 Aréně tohle všechno velmi dobře uvědomoval - a podle jeho slov se mu z představy turné Led Zeppelin udělalo nevolno. Nedokázal si představit znovu ten kolotoč - obrovské haly, natřískané řvoucími davy, každý večer stejný repertoár... Není se proto čemu divit, že odmítl nabídky kolegů na společné vystupování a pomalu celá fáma utichala.

Fanoušci Zeppelinů se tedy alespoň domáhali oficiálního záznamu z prosince 2007. Celých pět let čekali, aby se letos 17. října dočkali celosvětové premiéry DVD, které se bude promítat ve vybraných světových kinech. V dnešní Mladé frontě Dnes jsem četla, že jsou v jednání i kinosály u nás - snad se tedy dočkají alespoň Pražáci (jak jinak). My ostatní si počkáme do devatenáctého listopadu, kdy záznam vyjde oficiálně na DVD. Budeme moci obdivovat umění pánů Page, Planta, Jonesyho i mladého Bonhama v písních, jako jsou Good Times, Bad Times, Ramble On, Black Dog, In My Time of Dying, For Your Life, Trampled Underfoot, Nobody's Fault But Mine, No Quarter, Since I've Been Loving You, Dazed and Confused, Stairway to Heaven, The Song Remains the Same, Misty Mountain Hop, Kashmir, Whole Lotta Love a Rock and Roll. Doporučuji si datum devatenáctého listopadu zapsat do kalendáře! DVD ve výborné kvalitě bude určitě stát za to.

Love - Andmoreagain

13. září 2012 v 23:11 | Robka |  Rock
V listopadu roku 1967 vydala losangeleská skupina Love své třetí, za šedesát čtyři hodin nahrané album Forever Change. Vznikli v roce 1965 a obráželi kluby v Los Angeles, kde upoutali pozornost svých současníků - Rolling Stones a The Yardbirds. Love si oblíbili i Robert Plant a Jim Morrison. Robert Plant uvádí Forever Change jako jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec.
Forever Change je kritiky i fanoušky pokládáno nejen za jedno z nejvybroušenějších děl kapely Love, ale i za významnou nahrávku celých šedesátých let. Ve své době nemělo valný úspěch, později ovšem jeho kult rostl. V roce 2003 jej zařadil časopis Rolling Stone na 40. místo z 500 nejlepších světových alb.
Převážně akustické dílo má na svědomí především Arthur Lee (zpěv, kytara), který napsal většinu skladeb. Dalšími členy Love byli v této době Johny Echols (sólová kytara), Bryan MacLean (kytara, doprovodné vokály), Ken Forssi (baskytara) a Michael Stuart (bicí). Na albu se podílela řada dalších hudebníků - například hráči na housle, trubky, violu, violoncello, klavír.
Kapela se po vydání alba prakticky rozpadla - všichni členové bojovali se závislostmi na drogách a jediným původním členem nadále zůstával Lee. S různými obměnami sestavy vydal Lee ještě tři alba, pak jedno sólové album Vindicator a v roce 1975 vyšlo poslední album Love Reel to Real. V roce 2006 umírá Arthur Lee na leukémii.

Dnes si dáme jeden lahodně melodický a milostný kousek z Forever Change - Andmoreagain. Škoda, že tyhle nádherné písně už dnes nikde neuslyšíte! Myslím, že by stálo za to je občas zahrát třeba v nějakém rockovém rádiu, aby lidi slyšeli, jaká hudba se taky hrála v šedesátých letech (že neexistovali jen Beatles a Stouni).

Jsem kritik lidských charakterů

13. září 2012 v 20:28 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Jsem kritik lidských charakterů,
jak voyer slídím v jejich duších.
Vidím v nich jen drápy gaunerů,
a to mě vždycky hrozně vzruší.

"To je blb, to špína, to zas nestyda,"
šeptám si pro sebe, mna si ruce.
Copak se asi o mě povídá?
Jsem čistý jak státní restituce.

Šmahem na první pohled soudím
ty druhé ve svém okolí.
A soucit v sobě nikdy nevyloudím,
vždyť je to vůbec nebolí.

Trhan, co vybírá popelnice,
žena s příliš velkým pozadím.
Mladík, co má v uchu náušnice,
na těch si žáhu svou vychladím.

Charakter ostatních je hodný zkoumání,
vidíme na nich všechny vady.
Ono se vždy lépe druhé pohaní,
copak my - my máme jenom klady.