Říjen 2012

Robert Plant spolupracuje s Primal Scream na jejich novém albu

30. října 2012 v 23:03 | Robka |  Info
Robert Plant potvrdil účast na nahrávání nového alba skotské alternativní rockové skupiny Primal Scream. Legendární rocker byl ve studiu s kapelou, v jejímž čele stojí zpěvák Bobby Gillespie, a nazpíval vokály pro jejich připravovanou novinku. S Primal Scream Robert nespolupracoval poprvé, už v roce 2002 hrál na harmoniku v písni "The Lord is My Shotgun" z alba Evil Heat.
K tomu, proč přijal nabídku kapely, Plant řekl, že ho inspirují jejich experimenty s klasickými rockovými vlivy. Je rád, že může být součástí něčeho nového, vzrušujícího a fascinuje ho jejich odkaz na minulost a způsob, jakým ho převedou do současnosti.
Album vyjde v příštím roce a jeho producentem je David Holmes.

Robert Plant - Song to the Siren

30. října 2012 v 21:52 | Jirka |  Robert Plant & Strange Sensation
Jsou písně, které nepotřebují obsáhlý komentář. Stačí je jen vpustit do srdce. Tahle skladba, kterou původně napsal a nazpíval Tim Buckley, mezi ně rozhodně patří.
Naléhavost i emoce, vyznění, výraz, něha, víra, prožitek, opradovost, cit... to všechno v jedné písni. Čistá krása, co probouzí to lepší v nás.

Co dokáže slovo

29. října 2012 v 17:49 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Jedno slovo těšit umí,
druhé zase pohladit.
Třetímu ten porozumí,
kdo v srdci nosí lidský cit.

Čtvrté slůvko mají v ústech
ti, kdož myslí na sebe.
A jejich lži bohapusté,
volají až do nebe.

Páté slovo povzbudí tě,
když máš smutek na duši.
Ať jsi starý, nebo dítě,
slzy tvé ti osuší.

Šestým slovem zranit můžeš,
píchne jako ostrý nůž.
Sám sobě tím nepomůžeš,
raděj v sobě dobro tuž.

Sedmé slovo rády mají
děti malé, nevinné.
Když je vyřknou, dech se tají
mámě jejich jediné.

Važme slova na jazyku,
než popřejem jim vyznění.
Některá se v okamžiku,
v hořkou pachuť promění.

Jedno slovo má moc velkou,
mějme to vždy v paměti.
Příklad náš je učitelkou,
pro ty malé, pro děti.

Něco (si) tady nehraje

28. října 2012 v 9:21 | Robka |  Téma týdne
Když byly moje děti malé, většinou jsem se řídila jednou prastarou poučkou. Pokud dítka hlučely, výskaly, hulákaly, křičely a ječely, bylo vše v nejlepším pořádku. Horší situace nastala, když se v pokojíku rozhostil nebývalý a strašidelný klid. To pak bylo zcela jasné, že tu něco nehraje.
Zpočátku, neznalá ještě těchto zákonitostí, radovala jsem se z ticha a z toho, jak je dítko hodné. Z omylu mě vyvedl kupříkladu převržený bazének s vodní želvou a radující se synáček, který se bezstarostně čvachtal ve vodě na koberci, zatímco želvička mizela za nábytkem. Jindy zase dítě po pěti minutách, strávených o samotě, inteligentně vytočilo číslo tísňového volání a vedlo důležitý hovor ve stylu "tatla, patla". Já pak taky patlala nesmysly, když mi zpětně volali, aby mě upozornili, že takové blokování důležité linky může být pokutováno a pasovali mě na nezodpovědnou matku, co si neuhlídá ratolest.
O nepříjemná překvapení v mém životě nebyla nouze, hlavně, co se týče zvířátek a touhy dětí nějaké vlastnit. Jakoby nestačilo, že máme doma kocoura, který se ovšem k dětským hrám stavěl opovržlivě a reagoval občas vytaženým drápkem. Dětičky chtěly další zvířata - nejlépe samozřejmě psa, nebo koně, ale tak velké zvíře by se jim do skříně nevešlo.
Volba padla na křečka, kterého si dcera donesla tajně domů v láhvi od okurek a strčila ho mezi oblečení. Nechápu dodnes, proč ho vlastně schovávala, protože já se přece křečků nebojím. Ale když otevřete skříň s prádlem, chcete si vytáhnout čistou utěrku a zpoza skla na vás vykouknou čísi korálková očka, není to moc příjemné překvapení. Z druhé skříně od syna na mě ovšem vybafli hned dva "dárečci". " Co to je!?" zařvala jsem, když jsem spatřila dvě ulity a za nimi na prádle dvě slizké šmouhy. No, ptát jsem se opravdu nemusela, protože natolik jsem ještě přírodovědně vzdělaná, abych věděla, že tato stvoření se zovou hlemýždi. "To je Puf a Muf!" odvětilo mi dítě s nevinným pohledem a hned dodalo: "Že jsou hezcí, maminko?" Jo, chlapečci to s maminkama umí. Stačilo zahrát na něžnou strunu mateřského cítění a už jsem byla schopná jít Pufíkovi a Mufíkovi pro travičku. Od té doby jsem přemýšlela, jak bych svým dětičkám splnila přání mít nějaké pořádné chlupatomazlivé zvíře.
Po pravdě řečeno, syn se v oblibě živočichů opravdu zaměřoval spíš na hmyz a bezobratlé. Jakoby jeho vývoj potřeboval přecházet od nižších živočišných forem k těm vyspělejším. Takže dokázal dlouhé minuty obdivovat pilné mravenečky, zachraňoval berušky a hořce plakal, když mu umřel luční koník. Toho choval doma v láhvi a nosil mu pilně travičku. Asi ne tak pilně, aby chudák koník jeho péči přežil.
Dcera se odmala zaměřovala na zvířenu chlupatou. Její vývoj směřoval od křečků a morčat plynule ke psům a koním. Ke kočkám ztratila důvěru ve chvíli, kdy ji náš kocour kousl na veterině do prstu - a prokousl jí prst až ke kosti. Bolestivé zranění si vyžádalo léčbu antibiotiky a také čištění rány bez umrtvení - což lékaři rádi dělají, ovšem neradi by sami podstupovali. Kocour se sic cítil provinile, omlouval se za svůj nervový výpadek, způsobený stresem z bílého pláště, leč důvěru dcery už plně nezískal zpět. Stal se pro ni falešným a nehodným zvířetem a jejich vzájemný vztah se pak omezil na okázalé přezírání z obou stran.
Ovšem pes, to byla jiná. Po psovi toužila tak dlouho, že jsem se rozhodla jí její sen splnit. Když jsme si jednoho dne přivedly z útulku našeho Richarda, byla dcera na vrcholu blaha a já měla pocit osvícené matky, která je tak laskavá a dopřeje dítěti to, co jí samotné bylo odepřeno. Jenže - po prvotním nadšení z pejska, které ovšem trvalo dost dlouho (tedy dost dlouho na to, aby mezitím povyrostl syn a mohl převzít štafetu péče), nastalo ochladnutí citů, které dcera začala směřovat spíše k chlapcům.
Ale v době, kdy ji místo chlapců plně zajímal Ríša, to bylo krásné. Rozmazlené psisko s ní spalo v posteli, kde mělo svou dečku a když se mu chtělo čůrat, prostě seskočilo na zem a udělalo loužičku. Dcera měla v pokoji velkého plyšového psa, dárek to od svého tatínka, a ten byl jasným Richardovým konkurentem. Samozřejmě v jeho očích - a tak se mu s psí logikou mstil tím, že ho tajně chodil občůrávat. Obrovský plyšák po několika mých marných pokusech o vyčištění putoval k popelnici a Richard se stal vítězem.
Marně jsem přemýšlela, kde jsme při výchově toho psa udělali chybu. Dcera se ho snažila usměrnit, chodit spořádaně na vodítku a neštěkat na ostatní psy, ale moc se jí to nedařilo. Na procházkách jsme často běhali s obojkem a vodítkem v ruce za psem, který zatoužil po volnosti a veden sexuálním pudem utíkal za nějakou hezkou a voňavou fenkou. Často jste u nás na sídlišti mohli spatřit obrázek, kdy jsme se synem utíkali a z plna hrdla křičeli : "Richarde, k noze!" a sledovali jen zdáli bílou chlupatou kouli, řítící se za dobrodružstvím. Pes prostě neposlouchal. Možná byl trochu nahluchlý, nebo jen moc chytrý.
Taky bylo divné, že Richard si své sexuální pudy ukájel nejen na fenkách (často jsem po takovém úprku za psem našla Ríšu, kterak se snaží dostat pod sukni fence a její majitelka se zuřivě snaží bránit její čest), ale i na psech. Jednou jsem ho přistihla, kterak nasedá na zadní část jezevčíka a jeho majitelka poklidně hlásí: "No, ty budeš asi buk, viď, když ti nevadí, že je to pejsek!" A zuřící jezevčík vztekle vrčel a shazoval Richarda ze svých zad. Od té doby byl Ríša mezi místními psy značně neoblíbený - snad si jezevčík na něj stěžoval - a vrčeli na něj už preventivně všichni. Chudák Richard - smutně kňučel, že už to nikdy neudělá, ale věřte mu.
V současné době to tedy vypadá tak, že při spatření našeho Richarda si k němu každý pes jen zdáli přičichne a zhnuseně se odvrací. Jen málokterý pes se s ním chce kamarádit - jsou to většinou mladí a nezkušení hejsci, ke kterým se včas nedostalo jezevčíkovo varování. Nevím, jaká chyba se stala a a si to už nezjistím. Richardovi je dvanáct let, je tedy už psí senior, tak snad mohu doufat, že jeho touhy zůstávají už jen v mezích platonických.

Co mám ráda

27. října 2012 v 21:44 | Robka |  Píšu vám
Pořád někde čtu seznamy toho, co blogeři rádi - i inspirovala se má maličkost a rozhodla se sestavit si také přehled situací (nebo pocitů), bez nichž by její život byl o mnoho chudší.
1. Těšení se na něco
Jsem v tomhle jako malá, zbožňuji pocit, kdy mám před sebou něco, na co se můžu těšit. Tenhle pocit mi dodává víc radosti, než samotný prožitek. Ne, to zase kecám, ale těšení se i z úplných maličkostí považuji za moc důležitou a prospěšnou věc. Někdy mi připadá, že lidi mají pořád pocit, že se v jejich životech musí dít něco velkého, aby mohli mít tu 'správnou' radost. A když pak přijde, tak ji třeba ani nepoznají a nechají ji proklouznout mezi prsty, nebo si ji sami pokazí.
Je dobré mít v záloze vždycky těšení se na něco, člověk s tím pocitem lépe zvládá všednodennost a problémy, které život přináší.

Black Dog z Ria

26. října 2012 v 22:11 | Robka |  Robert Plant & a další
Pestrý kaleidoskop stylů, vůně dálek a umné propojení minulosti se současnou podobou kapely Sensational Space Shifters - tak lze velmi krátce charakterizovat perfektní provedení letitého hitu Black Dog. Robert Plant se svými přáteli ho zahrál v Riu 18. října tohoto roku jistě velmi natěšenému publiku, složenému jak ze starých fandů Led Zeppelin, tak i jejich "dětí", mladých lidí, kteří si našli cestu k Robertově hudbě později a třeba právě až díky albům, vydaným po roce 2000. Plantova hudební dráha je rozmanitá a přitažlivá, k tomu má punc důstojné hudební legendy a jeho hlas je stále v plné síle - takže není divu, že nachází řadu obdivovatelů i mezi mladým publikem.
Zvláštní atmosféra písně Black Dog je zde vytvořena spojením tří hudebních proudů. Jádro písně tvoří samozřejmě památný motiv Led Zeppelin, ale tajemný úvod s vybrnkáváním na ritti v pozadí s Justinovou kytarou připomíná spíš práci Strange Sensation. Od střední části vládne zvuk kapely JuJu - a Robert je chvíli hostem na koncertě svých kolegů Justina Adamse a Juldeha Camary a doprovází je pouze tancem, občasným hlasovým doprovodem a hrou na bendir. Píseň, která se takto nenásilně proplétá skladbou Black Dog, se jmenuje Djanfa Moja a pochází z alba In Trance. Krásně vygraduje až k bouřlivému vrcholu. Úžasná práce!

Zachránce pokleslé kultury

25. října 2012 v 22:36 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Když televizní přijímač večer se zapne,
zas vidím, co všechno je tu špatně.
Tklivé melodie ve zprávách večerních,
ať už nedělních, či snad úterních,
podbarví krutou realitu zdatně.

Anketa O nejlepší píseň sedmdesátých let (10. díl, rok 1979)

24. října 2012 v 21:11 | Robka |  Hity let minulých
Jdeme pomalu do finále. Anketa z posledního roku sedmdesátých let už je zprovozněna a mi zbývá vložit sem článek s písněmi k poslechu a pár informací.

1. Frank Zappa - Bobby Brown - album Sheik Yerbouti
Průlomové živé dvojalbum se studiovými prvky Sheik Yerbouti vydal Frank Zappa pod svou novou značkou Zappa Records a stalo se z něj jeho nejprodávanější a nejúspěšnější album. Satirické a vtipné texty obsahují sexuální narážky a parodují tehdy populární disco styl hudby.
Píseň Bobby Brown je známá po celé Evropě, je to asi jedna z těch nejhranější Zappových písní v rádiích - v prudérních USA ovšem byla zakázána kvůli zřetelným sexuálním narážkám v textu. Největší popularity dosáhla v norských rádiích, kde byla po řadu týdnů hitem číslo jedna - což údajně Zappu tak překvapilo, že si nechal udělat sociologický rozbor, aby zjistil příčinu jejího úspěchu.
Název alba Sheik Yerbouti je parodií na hit Shake Our Booty, což je diskotékový hit skupiny Sunshine z roku 1976.

Vítězný song roku 1978

22. října 2012 v 19:11 | Robka |  Hity let minulých
Dříve než se zaposloucháme do výběru písní posledního roku sedmdesátých let, zrekapitulujeme si, jak dopadlo hlasování za rok 1978. Přátelé, je to velmi zvláštní a vůbec to nechápu, ale tento rok je z hlediska počtu vašich hlasů ten nejplodnější. Zpočátku se zdálo, že hlasy přibývají jen zvolna, celkově se anketa držela v průměru, pak přišel zlom a během posledního týdne se s vašimi hlasy roztrhl pytel.
Je možné, že tu řádil nějaký šotek, nebo se jen našlo pár lidí, kterým jsem se zrovna trefila do vkusu - zkrátka, nebudu to protahovat, číslo 199 mluví za vše. Ano, přesně 199 hlasů od vás dostaly vybrané skladby z roku 1978.
Od začátku jsme tu měli jasného favorita na vítězství a konečný výsledek to jen potvrdil. Vítězem se stává a do závěrečného kola postupuje - Van Halen s písní Runnin' with the Devil. Získali celkem 41 hlasů, což je zatím nejvíc, co kterákoli skladba v této anketě měla.
Na druhém místě skončili Queen a Don't Stop me Now s 24 hlasy.
Třetí místo obsadili The Who s písní Who Are You, kteří si vysloužili 20 vašich kliknutí.
O čtvrté místo se dělí hned tři skupiny : Rainbow, Talking Heads a Dire Straits. Mají svorně po osmnácti hlasech.
Páté místo a 17 hlasů dostali The Police za píseň Roxanne.
S šestou příčkou se museli spokojit Rolling Stones. Jejich slavná skladba z desky Some Girls posbírala 15 bodů.
Na posledním místě máme dvě kapely - Toto a Cheap Trick. Obě získaly 14 hlasů.
Tak, to bychom měli, vážení. Zítra vložím na blog výběr písní z roku 1979 a můžete se těšit, protože tento rok je opravdu výživný na skvělé desky. Tak mi držte palce, ať z nich dobře vyberu a hlavně ať se výběr líbí vám. Protože především pro vás je anketa určena.
A teď, jak je už zvykem, vložím zde k poslechu jednu píseň z roku 1978. Dnes budu trochu netradiční a nabídnu vám jeden kousek od Davida Gilmoura, zpěváka a kytaristy skupiny Pink Floyd. Je pravda, že sólová tvorba jednotlivých Floydů těžko mohla konkurovat jejich společnému dílu, ale album, nazvané prostě David Gilmour, na kterém skladba vyšla, není vůbec marné. Zvláště tato jedna píseň na něm vyniká a to i proto, že si David přizval ke spolupráci svého kamaráda muzikanta Roye Harpera. Píseň se jmenuje Short and Sweet a dáme si ji hezky naživo z roku 1984. Hezký poslech vám přeji!

Tvrdý pád naivky

20. října 2012 v 19:55 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Poznala jsem tě, má lásko, u piva,
seděli jsme tenkrát v hospodě Na Růžku.
Tys byl pod obraz a já střízlivá,
nějak jsem poznala, že chtěl bys mě za družku.

Řekls mi, že jsem tvoje květinka,
do vlasů šeptals mi, že vezmeš nám taxi.
Vzpomněla jsem si, co řekla by maminka,
pak ale vzpurně se rozhodla k akci.

On mě přec miluje, se mnou bude jiný,
láska ta vyléčí každý náš problém.
Než jsem se nadála, slavili jsme křtiny,
teď budeme tři, ve zlém i v dobrém.

Neměli jsme byt, ba ani peníze,
pokojík u tchýně je malý a tmavý.
Vůbec mu nevadí, že cítím se tu cize,
neptá se, jestli mě to tu vůbec baví.

Jestli mě baví čekat, až se mi vrátí,
po práci zakotví s kámoši u sklenice.
Štve mě, když chlácholí mě jeho máti,
že je to normální u chlapů tradice.

Sedím u postýlky, dívám se na dítě,
plod naší lásky, tak sladký a nevinný.
Myslela jsem, že změní ho určitě,
že se z něj stane táta od rodiny.

Naivní představa mě rychle opouští,
odcházím s pláčem a s dítětem v náručí.
Čas všechno zahojí a lépe se odpouští,
když člověk ze svých chyb dobře se poučí.

Co si sbalit do Maroka?

20. října 2012 v 11:24 | Robka |  Píšu vám
Ode dneška přesně za dva týdny odlétáme s Lucií do Maroka (moje hodná dcerka mi plní přání a já jí tímto ještě jednou moc a moc děkuji) a je čas pomalu přemýšlet o tom, čím naplnit zavazadlo. Náš výlet bude zahrnovat asi dvoudenní pobyt v Marrakéši, cestu přes Essaouiru, Ouarzazate do M'Hamidu el Ghizlane, kde budeme tři dny na festivalu nomádské kultury s ekologickým zaměřením, o kterém jsem se tu už zmiňovala.

Jmenuje se Taragalte a je to poměrně nový festival, založen byl v roce 2009. Letos se na něm představí mimo jiné i kultovní Tartit, kteří oslnili Roberta Planta na Festivalu v poušti v Mali v roce 2003. Jejich transovní hudba, kterou dopňují ženské vokály, je autentickou předlohou pouštního blues, jež hrál Ali Farka Touré a také má sociální podtext. Ženy etnika Tuarégů, z něhož Tartit pochází, mají totiž na rozdíl od zbytku islámského světa rovnoprávné postavení s muži - nosí odhalené tváře, mají hlavní slovo při výběru partnera i možnost rozvodu (pro muže s degradujícím společenským dopadem). A jelikož je ústředním tématem festivalu Taragalte život žen na Sahaře, budou Tartit se svými éterickými ženskými hlasy, doprovázenými tradičními tendé (bubínky), loutnami a kytarami jistě skvělou volbou.
Asi nemusím říkat, jak moc se těším na těch čtrnáct dnů, strávených v Maroku. Budou ve znamení cestování po této krásné zemi s proměnlivou krajinou i starobylými městy, poznávání jiné kultury a zvyků, nasávání atmosféry trhů s spletitých uliček ve městech i procházek v poušti a oáze na festivalu. Ochutnáme proslulý marocký čaj, těším se i na tajine, typické marocké jídlo z dušeného masa a zeleniny, zkrátka, je toho spousta, na co se těším.
Lucie mi na své nedávné návštěvě přivezla ukázat perfektního pomocníka - knihu s názvem Průvodce po Maroku, ve kterém se dá najít spousta užitečných tipů a díky němuž snad cestování zvládneme v pohodě. Rady z průvodce si tedy beru k srdci při balení a doufám, že na nic nezapomenu.

První zásadu, kterou při plnění zavazadla musím dodržet, je předepsaných dvacet kilo. Bude rozumnější mít ho lehčí, protože předpokládám, že si něco koupíme, takže musím volit opravdu pečlivě, co sebou vzít a co ne. Počasí na jihovýchodě Maroka bude i v listopadu teplé (něco kolem pětadvaceti stupňů) a pršet by mělo minimálně (i když vyloučeno to není, předloni na Taragaltu byl déšť tak silný, že naplnil bývalé koryto řeky).
Zde tedy můj seznam, který by měl být orientační:

Oblečení - v Maroku je třeba dodržet jistou míru cudnosti, proto se nedoporučují krátké sukně, ženy by neměly nosit ani kraťasy. Nejlepší je přizpůsobit oblečení zvykům místních.
Samozřejmě si nebudu kupovat tuniku až na zem, ale vhodné je vzít si pohodlné funkční kalhoty, které jsou v případě promočení rychleschnoucí a taky prodyšné a nemělo by v nich být vedro. Dalším kouskem mého cestovního šatníku budou obyčejné plátěné kalhoty, nebo dlouhá sukně.
Důležitá je bunda - pro tento účel jsem si koupila už v létě pěknou a praktickou bundu, která v případě menšího deště nepromokne, má kapuci a zateplený softsheelový vnitřek. Přece jen se dá očekávat, že výkyvy teplot mohou být značné a večery už chladné.
Trekovou obuv jsem dostala už k loňským narozeninám od Lucie - praktický dárek s jasným účelem. Obuv je samozřejmě nejdůležitější, protože špatné boty můžou způsobit při cestování nejeden problém. Kromě nich si ale přibalím do krosny i sandály. Do trekových bot jsou vhodné kvalitní funkční ponožky, které odvádí vlhkost, noha se v nich nepaří a jsou maximálně pohodlné.
Trička s krátkým a dlouhým rukávem - předpokládám, že ty s krátkým budou nejpraktičtější. Dají se nosit samostatně, nebo pod bundou, či mikinou. Trika s dlouhým rukávem si vezmu na spaní - budeme totiž používat spacák (na festivalu ve stanu, ve městech i v hotelech). Kromě toho jsem si koupila do spacáku levné bavlněné legíny.
Pak je dobré mít i něco na hlavu - třeba šátek. Každopádně si šátek vezmu, je lehký, ale počítám s tím, že si koupím něco přímo tam. No a samozřejmostí je spodní prádlo.

Další vybavení
Spacák budu mít půjčený od Jirky - je úplně obyčejný, žádný luxus, ale postačí. Nejedu na výpravu na severní pól.
Krosna - dědictví to po Lucii. Koupila si novou, takže její stará přítelkyně (co se toho spolu nachodily!) mi bude dělat dobrou společnost.
Batoh - na výlety i do letadla je důležité mít příruční zavazadlo
Ledvinka, nebo něco na tělo, kde budou uložené peníze a doklady!
Fotoaparát, náhradní baterky do něj a nabíječka - samozřejmě se budu snažit zachytit krásu Maroka i na fotkách, byla by škoda zapomenout toto důležité vybavení. Zásuvky v hotelech by neměly vyžadovat redukci, ale i tak si sebou vezmu nějaké náhradní baterie. Člověk nikdy neví.
Budík - když jsem si přečetla v průvodci, že by bylo dobré mít sebou budík, smála jsem se tomu, ale když se nad tím zamyslíte, není to vůbec od věci. Spoléhat na buzení mobilem v místech, kde třeba nechytnete signál, by asi byla lehkomyslnost.
Kapesní nožík, nůžky - asi jasné
Toaletní potřeby - zapomenout nesmím hlavně na zásobu vlhčených ubrousků, krém na obličej a dámské hygienické propriety (kdo by to tam pak sháněl, že?), antiperspirant. Sprchový gel, šampon, hřeben, pasta, tyčinky do uší, toaletní papír a kartáček jsou samozřejmostí.
Ručníky - Lucie nám koupila rychleschnoucí, což bude praktické zejména při přemisťování. Mokré ručníky v krosně nadělají pěknou paseku.
Léky - důležitá součást výbavy! Kapky do vody na její desinfekci, tablety proti průjmu, něco od bolesti, kapky do očí, pamatovat je třeba i na to, že díky klimatickým změnám můžete dostat rýmu, kašel, může vás škrábat v krku, nebo můžete mít teplotu. Na namáhané svaly nějaký gel, náplasti, desinfekci na rány. Dále je dobré vzít si probiotika, které upraví trávení - beru je už předem. Zamluvenou mám domácí slivovici, která by měla pomáhat na likvidaci bacilů všeho druhu. Doufám, že po ní neoslepnu.:-)
Jídlo - jako nouzovku je dobré mít sebou aspoň nějaké tyčinky. Koupila jsem si corny. A ještě je třeba počítat s pořádnou svačinou na cestu tam - letíme přes Itálii, kde budeme přestupovat a několik hodin čekat na letišti. A nesmím zapomenout ani na žvýkačky a bonbóny do letadla!
Pláštěnka - navzdory přesvědčení, že pršet nebude, je dobré si ji vzít. Nakonec může sloužit i jako podložka na sezení někde venku.

A dále: Bloček a propisku(y), peníze na útratu (eura, v Maroku se smění na dirhamy), pas!!!, mobil s nabíječkou, empétrojku (na cestách se bude hodit, hlavně ve vlaku do Prahy), špunt do umyvadla (prý ho nemívají ani v lepších hotelech), cestovní balení pracího prášku (originál, protože jinak vám ho vysypou), papírové kapesníky, PRŮVODCE, baterku, sluneční brýle, možné jsou i drobné dárky pro místní děti (mají rády propisky a pastelky). V průvodci psali, že k základní výbavě patří i kondomy, které v Maroku nejsou moc kvalitní a spolehlivé:-).
Hlavní je samozřejmě dobrá nálada, zdravý rozum, obezřetnost, dávat pozor na štíry v poušti (nezapomenout vyklepávat ráno obuv a večer spacák), ve městech na drogy (nechtěla bych trávit v marockém vězení pět měsíců až pět let), falešné průvodce a podvodníčky, naučit se pár frází marocké arabštiny. A snad už to bude všechno. V Maroku strávíme čtrnáct dní a náš pobyt zakončíme opět v Marrakéši.
Tak nám držte palce, ať při balení nic nezapomeneme. A snad někomu z vás bude jednou podobný seznam k užitku!

Robert Plant s kapelou v Riu

19. října 2012 v 22:30 | Robka |  Info
Včera, 18. 10. 2012, začalo brazilské turné Roberta Planta se Sensational Space Shifters. A to rovnou v městě karnevalu, v Riu de Janeiru.
V Brazílii byl Plant snad naposledy v lednu 1996 na turné Unledded. Je to už hezká řádka let a proto je jihoamerické turné zcela jistě fanoušky vítáno s otevřenou náručí. Zvlášť, když se kapela pustí do oblíbených koncertních čísel z repertoáru Led Zeppelin, jako je kupříkladu Ramble On.
Tato skladba, původem z druhého alba Led Zeppelin z roku 1969, patří i mezi mé oblíbené. Není třeba pochybovat o její nadčasovosti (což se ovšem dá říct o většině jejich písní), ale Ramble On podle mě tak trochu předznamenává vývoj od přímočarých a úderných rockových skladeb k jemnějšímu vyjádření pocitů a nálad, které se pak plně rozvinulo na třetím albu Led Zeppelin. Možná proto z něj také pochází většina Plantova koncertního repertoáru, který vznikl pod záštitou Led Zep.
Musí to být hezký pocit, prezentovat tyto skladby za pomoci tak schopných muzikantů, jakými bezesporu SSS jsou. A ještě krásnější v tom, když je vidět, jaké nadšení vzbuzují téměř přesně třiačtyřicet let od svého vydání.
Mnozí fanoušci Zeppelinů v těchto dnech usedají do kin, aby zhlédli koncertní záznam z prosince 2007. Jihoameričtí fandové Roberta Planta mají to štěstí vidět a slyšet někdejšího rockového boha naživo. A věřte, že tento zážitek nic nepřekoná.

Hlavní město alkoholiků

18. října 2012 v 19:58 | Robka |  Téma týdne
Možná málokdo z vás ví, že pocházím z hlavního města alkoholiků. Není to žádný výmysl, takovou nálepku mělo naše město na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už tehdy se tady totiž lidé trávili pančovaným lihem, určeným pro průmyslové využití - a to mimo jiné proto, že tento líh nepodléhal zdanění. Byl tudíž levný a i když obsahoval deset procent jedovatého metanolu, představoval nedílnou součást obživy místních. V obchodech byl k dostání ředěný líh, takzvaný kvit - obsahoval vodu a cukr. Po dalším naředění sirupem se takovému kvitu říkalo "tatka a mamka" - snad proto, že do něj někteří rodiče máčeli dětem cumel, aby se jim líp spalo.

Dnes je premiéra filmu Led Zeppelin - Celebration Day

17. října 2012 v 22:07 | Robka |  Led Zeppelin Info
Dnes se po celém světě plní vybrané kinosály fanoušky, kteří jsou celí žhaví uvidět alespoň zprostředkovaně koncert na jedno vystoupení znovuzrozených Led Zeppelin z prosince 2007. U nás mají dnes tu možnost příznivci v Lounech, ale během následujících dnů a týdnů budou koncert přenášet kina i v dalších městech.
Samozřejmě patřím k těm, kteří jsou zvědaví a natěšení - a do kalendáře jsem si už poznamenala datum 12. prosince. Ten den bude totiž promítání probíhat v nedaleké Karviné, v kině Centrum. Pokud se nepřihodí nic nepředvídaného, budu tam!
Jak už jsem psala v tomto článku (nebo spíš v komentářích k němu), viděla jsem koncert jako neoficiální záznam - a myslím, že bude stát určitě za to podívat se na něj v perfektní zvukové i obrazové kvalitě na velkém plátně. Bude to takový dárek pro všechny příznivce Led Zeppelin k Vánocům.
No a když už jsme u toho, můžeme si dát alespoň ochutnávku z koncertu v podobě Dazed and Confused. Ó, bohové!

Ženy versus alkohol

16. října 2012 v 23:51 | Robka |  Téma týdne
Společensky tolerovaná droga, tak by se dala nazvat tekutina, kterou kupujeme v lákavých lahvích v nejrůznějších podobách - ať už jako lahodné víno, tvrdý alkohol, jemný likér nebo tradiční české pivo. V tomto článku jsem se chtěla zaměřit na problematiku pití u žen a také na to, jak se na tento fenomén dívá společnost.

Ať už si to přiznáme, nebo ne - alkohol býval v období na začátku minulého století ještě plně záležitostí mužskou. Muži chodili do práce a po těžké dřině se potřebovali uvolnit a poklábosit u něčeho ostřejšího, zatímco jejich ženy doma opečovávaly děti a domácnost a čekaly pasivně na to, kolik peněz muž přinese domů, kolik mu po zaplacení v krčmě zůstane na živobytí. Alkohol také provázel umělce - téměř výhradně mužského pohlaví - básníky, spisovatele, malíře, hudebníky. Byl jejich múzou i prokletím, v jeho náruči často nacházeli svou smrt, bolest i bídu, ale také pod jeho vlivem tvořili nezapomenutelná díla. Ovšem pouze do té doby, než si je démon osedlal a podmanil natolik, že už nebyli schopni vnímat nic jiného, než plnou sklenici.

Ženy, pohybující se v prostředí hospod a barů, byly většinou brány jako lehké; byly to prostitutky, tanečnice či jiné "úchylné ženštiny", jejichž životní styl byl na hony vzdálen tradičnímu poslání ženy-matky. I když vlastně - někdy tyto ženy představovaly mateřské útočiště právě pro umělce, kteří v se v jejich náručích oddávali radovánkám, jež by jim žádná spořádaná dívka neposkytla. Jedním z takových umělců byl kupříkladu skvělý mistr impressionismu, Henri de Toulouse-Lautrec.

Po dvou světových válkách se situace změnila. Ženy si vybojovaly jakous takous rovnoprávnost, začaly se daleko víc zapojovat do společenského života, kromě tradiční role strážkyně rodinného krbu pronikaly i do nejrůznějších profesí, dřív vyhrazených pouze mužům. To samozřejmě přinášelo do jejich života i spoustu starostí a zvyšovalo nároky na už tak těžkou úlohu, kterou ženy ve společnosti musely plnit. Zvyšující se stres, větší nároky, kladené na ženské pohlaví, i větší tolerance k pití, to vše spolu s dostupností alkoholu bylo příčinou, proč stále víc žen začalo propadat tomuto zlozvyku.
Pro ženy všeobecně je pití alkoholu zcela jinou záležitostí, než pro muže. Muži jsou zvyklí pít ve společnosti, nijak se netají svou neřestí, zatímco ženy, pokud jim popíjení přerůstá přes hlavu, oddávají se mu většinou osaměle. Je to dáno nejen odlišnou mentalitou obou pohlaví, ale také historicky - opilý muž býval běžným jevem a ani dnes se nikdo nepozastaví nad tím, když vidí blábolícího opilce, motajícího se na chodníku před hospodou. Opilá žena na veřejnosti je vnímána vždy jinak, je sledována ostřížím zrakem a odsouzena jako nehodná a opovrženíhodná. Žena je také jakožto slabší pohlaví k alkoholu méně tolerantní, méně "snese", její játra odbourávají alkohol pomaleji, mívá také menší tělesnou hmotnost a navíc - její role matky se s pitím vůbec neslučuje.

Zatímco u mužů je alkoholismus více rozšířen v nižších společenských vrstvách a u méně vzdělaných jedinců, ženy, které pijí víc, než je zdrávo, bývají inteligentní. Neplatí to samozřejmě vždy, ale je pravda, že čím je žena vzdělanější, tím větší nároky na ni jsou kladeny ze všech stran. V zaměstnání, doma - a pokud je taková žena slabší povahy a méně odolná vůči stresu, snadno zjistí, že pravidelné pití jí pomáhá odbourat problémy, že díky němu zapomene na starosti a uvolní se.
Dovede svou závislost poměrně dlouho skrývat - snaží se, aby nikdo na nic nepřišel, schovává lahve do prádelníku, bere si dovolenou, když potřebuje pít, dlouho může fungovat navenek tak, že okolí nic netuší. Samozřejmě rodina pozná daleko dřív, než ostatní, že se něco děje.

Muž se svou závislost snaží zlehčovat, nakonec i společenské normy mu dlouho nahrávají, žena se za ni stydí. Bývá bohužel pravdou, že pijící žena bývá rodinou spíš odsunuta.
Zvláštní kapitolou jsou také nastávající matky- alkoholičky. V této skupině se objevují především ženy z druhé skupiny - tedy ty z nižších společenských vrstev, nezaměstnané, svobodné či rozvedené, či ženy, které zažily v rodině podobný model. Jako každý drogově závislý, tak i alkoholička těžko dokáže sama přestat pít jen kvůli těhotenství. Ve svém okolí vidím spoustu nastávajících maminek, které se nijak netají svou náklonností k nikotinu - přesto, že ví, jak kouření dítěti škodí, nedokážou, nebo nechtějí se drogy zbavit.

O problému pití alkoholu v těhotenství a jeho dopadu na dítě jsem kdysi četla článek, který pojednával o fetálním alkoholovém syndromu. Je to poškození plodu (fetus) etanolem, pronikajícím skrz placentu z matčiny krve do jeho krevního oběhu. Děti matek, které v těhotenství holdovaly alkoholu, bývají menší, mají nižší porodní váhu, jsou častěji ohroženy syndromem náhlého úmrtí kojence, mohou být plačtivé, či naopak apatické, mohou trpět třesem, později hyperaktivitou, špatnou sociální adaptací, problémy s učením až mentální retardací. FAS se projevuje i na vzhledu dítěte - má menší hlavu, povislá horní víčka, deformity obličeje (jako je třeba vymizelý žlábek mezi nosem a ústy), mívá odstáté uši.

Alkohol v těhotenství je obzvlášť zrádný, protože škodí plodu ve všech fázích jeho vývoje - tedy i v době, kdy matka o graviditě ještě neví. Navíc plod není schopen ze své krve alkohol odbourat, tak, jako to dokáže organismus dospělého člověka, a proto v jeho těle zůstává dlouho a páchá nenapravitelné škody. Žena, která v těhotenství pije, většinou také zneužívá jiné návykové látky (jako je nikotin), takže se rizika poškození zdraví dítěte násobí.
Nejde ale jen o fyzické a mentální poškození - následná péče matkou-alkoholičkou bývá přinejmenším sporná. Tyto děti, už tak poznamenané, se pak ocitají na odděleních kojeneckých ústavů, nikdo je nechce a v dospělosti se z nich stávají problematičtí jedinci. V tom horším případě se pak takové dítě stane obětí matčina týrání (ať už vědomého, či "pouze" zanedbání jeho základních potřeb z neznalosti a nezájmu) a umírá.

Teď bych mohla rozebrat podíl otců - alkoholiků na zdraví dítěte - je samozřejmé, že dítě si na svět přináší geny obou rodičů, tedy logicky oba rodiče mají vliv na jeho zdravotní stav. Vliv otce je především sociální - na dítěti zanechá hluboké stopy to, když vidí v rodině násilnosti pod vlivem pití, rodina také strádá finančně, dítě se stává terčem útoků - ať už fyzických, tak i psychických. Nehledě na to, jaký vzor si pak odnáší do života - chlapci mohou pak otcovo chování napodobovat, děvčata při volbě partnera často loví ve stejných vodách.
Hlavní úkol - ať chceme, nebo ne - ale pro vývoj dítěte spočívá na matce. Vajíčka, ze kterých se po oplodnění spermií stane plod, jsou celý její život vystavena působení nejrůznějších škodlivin - na rozdíl od mužských buněk nemají schopnost regenerace.

Jak už vyplynulo ze článku, ženy jsou vůči pití daleko zranitelnější, léčí si jím některé úzkosti a zvyšující se společenský tlak. Závislými na alkoholu se stávají rychleji - a je pro ně těžší si ji přiznat. Také okolí ženám situaci nijak neusnadňuje - navíc u žen jsou důsledky alkoholismu fatální, jak jsme si řekli v odstavci o těhotenství. Je proto lepší, když se naučí své problémy zvládat bez berličky v podobě láhve s vodkou, vínem, či fernetem. Léčba je totiž daleko obtížnější, než návyk. A to platí jak pro ženy, tak i muže.