Zápisky z toulek po Maroku (část 4., cesta do M'Hamidu el Ghizlane a Sahara)

22. listopadu 2012 v 9:32 | Robka |  Cestujeme
Devátý listopad v Zagoře začínal balením. Prohlédly jsme důkladně pokoj, jestli jsme něco nezapomněly a před devátou sešly do recepce. Mohammed nám s úsměvem sdělil, že můžeme s minibusem počítat, jen jsme musely ještě nějakou dobu čekat. Mezitím se dalo do lehkého deště a Mohammed, do té doby sedící s námi venku, prohlásil, že se jde schovat. My se mu smály a říkaly, že u nás prší často a že těch pár kapek nic není, ale on přece trval na svém a od dveří restaurace nás lákal dovnitř. Když se po chvíli rozpršelo důkladně, využily jsme s povděkem jeho nabídky a šly si sednout do útulné místnosti, kde podél zdi stály pohovky, obložené polštáři.


Po nějaké době jsme se dočkaly našeho minibusu, ovšem to rozvrzané vozítko, s ušmudlanými záclonkami na oknech, nás pobavilo. Nějaký hoch hbitě vylezl na střechu, kam mu Mohammed naházel naše zavazadla, a pak už pac a pusu, milý chlapče, loučíme se. A děkujeme! Nasedly jsme do plného vozidla, kde na nás čekala poslední dvě místa a hurá na cesty.
Jízda tímto malým "autobuskem" byla pro nás dalším zážitkem, na který se nezapomíná. Kolem byli samí vesničané - muži i ženy s dětmi nejrůznějšího stáří - a na každé zastávce přistupovali další. Udivilo nás, kde se v té pustině mezi Zagorou a M'Hamidem ti lidé berou a taky jsme se divily tomu, kolik osob dokáže tak malý dopravní prostředek pojmout. Vždy, když někdo přistoupil, dali mu mezi sedadla malý plastový stolek a když stolky došly, jednoduše se stálo. Dlužno ale podotknout, že místa k sezení muži ochotně uvolňovali přistoupivším ženám a starým lidem bez rozdílu pohlaví.

Cestou jsem skrz špinavé okénko sledovala krajinu a dusila se benzínovými výpary, ze kterých mě zhruba po hodině a půl jízdy už pěkně štípaly oči. Ale to mi v tu chvíli ani dost málo nevadilo - hlavně, že už se blížil cíl naší cesty, městečko M'Hamid el Ghizlane, v němž se nacházel festivalový štáb.

Lucie byla s paní Marikou, která nám pomáhala zajišťovat účast na festivalu Taragalte, domluvena, že si nás v M'Hamidu někdo vyzvedne a zaveze nás do pouště. Původně jsem myslela, že pojedeme na velbloudech a trochu se toho děsila (a zároveň se i těšila), ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

V budově festivalového štábu to zelo prázdnotou - bylo zde jen pár lidí, popíjejících čaj a nás se ujal beduin v modrém hábitu s šátkem, uvázaným kolem hlavy. Hned donesl složku, na níž se skvěla naše jména a v níž byl program festivalu a dvě visačky na krk s nápisem Invite. Pověděl nám, v kolik hodin zhruba pojedeme a že budeme mít oběd - na nic tedy byla naše hutná svačina, připravená ze zbytků včerejší večeře. Marně jsme se rozhlížely po nějakých turistech - běloušcích, jak legračně říkala Lucie ("Já chci nějaké běloušky!"). Ale běloušci nikde, zato "černoušků" všude dost. Po chvíli přišli tři muži, ("To určitě budou běloušci! Ach jo, jsou to "černoušci"...) a ti pak spolu s námi jeli na festival.
Přijela dvě auta, do jednoho se naskládali oni "černoušci", novináři z Maroka a do druhého my dvě, cestovatelky z Čech. Po nějaké době se naše cesty spojily a Lucie, sedící na zadním sedadle, se hned spřátelila s jedním z nich, mladým hochem Hamzou (mimochodem, velmi, velmi hezkým!).
Ani nevím, jak jsme dorazili na místo. Prostě najednou jsme tam byli a já hleděla jak v Jiříkově vidění. Hned jsme dostali oběd - kuskus se zeleninou, masem, ovoce a minerálku a během něj nám Hamzův společník demonstrativně předvedl, jak se takový kuskus jí. Pokud hádáte, že rukou, tak je to správně. Udělá se z něj jakási kulička a s tou pak šup do pusy.
My jsme ale daly přednost příborům a trochu si při jídle povídaly s naším novým známým Hamzou. Pochází z Casablanky a přijel zde se svými kolegy udělat reportáž z tohoto festivalu, který je věnován nejen hudbě, ale i setkávání lidí z různých zemí a ekologii regionu.
Po obědě jsme se šly ubytovat - náš bivak nesl příhodné označení Tombouctou a stálo v něm několik do kruhu postavených nomádských stanů. Ve stanu, jehož střecha a stěny byly pokryty houněmi a dekami, bylo prostorno a hezky. Po stranách jsme měly připravena lůžka - matrace, pokryté bílým prostěradlem, malý polštář a pořádnou, huňatou deku. Přiložen byl též ručník a malé mýdlo a uprostřed stanu stál proutěný košík na odpadky.
Seznámeny s naším novým obydlím jsme se rozhlížely po okolí - v době našeho příchodu trošku sprchlo a zároveň svítilo sluníčko, a tak nás poušt přivítala překrásnou duhou. To vám byla nádhera! Vůkol všude písek - jak jinak, byly jsme přece na Sahaře! Písečné duny dýchaly zvláštním klidem a skvěly se svou krásou pravidelně zvrásněných oranžových polštářů, ostře kontrastujících s oblohou.
Po ubytování jsme se vypravily přes poušť k hlavní stage - byla to poměrně dlouhá trasa asi půl kilometru cesty písečnými dunami. Tam nás čekalo k večeru přivítání, o něž se postarala marocká soulová zpěvačka Oum a malijská skupina Tartit. Letošní téma festivalu bylo věnováno ženám ze Sahary a Oum se stala patronkou tohoto, v pořadí čtvrtého, ročníku.
V prostoru hlavní stage jsme nejprve všechno řádně obhlédly - zaujal nás mimo jiné i stánek se zbožím značky Taragalte, v němž se skvěly překrásné vyšívané šátky, potahy na polštáře a deky. Tyto předměty vyrábějí místní ženy a koupí na festivalu jim pomůžete ke zlepšení jejich životních podmínek.
O rozruch se zatím postarali beduíni, kteří s potěšením uspořádali jakousi přehlídku - jezdili na svých velbloudech sem a tam a jejich divoké závodění doprovázelo teatrální výskání dívek a žen, stojících na vršku písečné duny a předstírajících strach. Takový místní folklór.
A také jsme si mohly vychutnat jedno z prvních hudebních vystoupení, ženské uskupení Mnat Azawan z Maroka, které hraje hudbu založenou na rytmech gimbri se slovy, pocházejícími z bohatého repertoáru Hassaniho poezie. K tomuto zpěvnému, rytmickému představení patří samozřejmě půvabný tanec.
Překvapilo nás, že lidí bylo na naše poměry velmi málo, ovšem nebylo by účelné navézt zde tisícovky diváků. Festival je zpestřením života i pro místní, s nimiž jsme se tu mohli volně setkávat a navazovat přátelské vztahy a je to vlastně taková rodinná událost - lidé, kteří sem už pravidelně jezdí (většinou jsou to Francouzi a Holanďané), si mezi sebou předávají kontakty a většina z nich se zná z dřívějších ročníků. Zřejmě proto jsme příjemně překvapily jednu z účastnic, když se nás ptala, jak jsme vlastně na festival přišly. Naše odpověď, že jsme si ho našly na internetu, ji zjevně potěšila, neboť šíření dobré myšlenky, jak dát vědět světu o zdejších problémech, je určitě prospěšná věc.
První den byl spíš takový úvodní - zatím jsme byly ze všeho vykulené a trochu dezorientované, a tak nás potěšilo zahájení, které, jak už jsem psala výše, obstaraly ženy ze dvou zemí - Maroka a Mali. Malijští Tuarégové ze skupiny Tartit čítají pět žen a čtyři muže a i u nás je snad všeobecně známo, že díky řádění islamistů bylo nuceno zemi mnoho hudebníků opustit. Tartit tak učinili v únoru, jen pár týdnů po účasti na slavném festivalu v Timbuktu.
Mezi Tuarégy měly vždy ženy rovnoprávné postavení - jejich slovo bylo rozhodující při výběru partnera, mohly se svobodně rozvést bez toho, že by nějak utrpěla jejich pověst a také nosí, na rozdíl od svých mužských protějšků, odhalené tváře. Je to dobře, neboť tuarežské ženy bývají velmi půvabné.
Islamistické milice na severu země ničí staré svatyně, zakazují hrát hudbu a ženám nařizují nosit závoj. Festival Taragalte vzdal hold Timbuktu a poskytl hudebníkům a ženám z Mali solidaritu. "Je to šance, jak jim vyjádřit svou podporu, protože svoboda umění a svoboda člověka by měla být samozřejmostí." dodala k tomu marocká vycházející hvězda Oum.

Na zahájení tedy ženy společně zazpívaly úvodní set na malém pódiu, postaveném na vyvýšenině z písku. Proti temnícímu nebi vypadala scéna úchvatně a já z ní nemohla spustit oči. Pak se ovšem dalo opět do deště - zde na Sahaře je to velmi neobvyklé - a když jsme se vrátily na naši základnu, už pršelo celkem slušně.
Oum a Tartit
***
***
krásná Oum
***
Zašly jsme si na večeři, provedly kontrolu hygienického zázemí - původně jsem si nedokázala vůbec představit, jak to tady bude s mytím a s toaletami. Pořád jsem měla v hlavě naše festivalové Toitoiky a ty mi jaksi do pouště nepasovaly. Vše bylo vyřešeno v jedné z hlíny uplácané budově - několik místností, na jejichž dveřích byl obrázek s nádobou a v ní naznačeno, že na jedno mytí máme použít nanejvýš pět litrů vody a pak jeden splachovací(!) záchod a jeden turecký. Osvětlení zajišťovaly svíčky a venku zapálené pochodně.

Ovšem déšť neustával, tak jsme se rozhodly zalézt do spacáků, přikrýt se dekami a navrch ještě pláštěnkami, protože stan nebyl nepromokavý. Takto ukryty jsme uléhaly první večer v poušti a speciálně mi se zdály tu noc velmi divoké sny.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Shariony Shariony | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 12:18 | Reagovat

Páni, máš můj obdiv. Na takovou cestu je třeba hodně odvahy, ale koukám, že to stálo za to a teď máš spousta báječných zážitků..

2 pavel pavel | Web | 22. listopadu 2012 v 14:53 | Reagovat

V Maroku jsem byl, ale tohle muselo být zajímavější.

3 Miloš Miloš | Web | 22. listopadu 2012 v 19:30 | Reagovat

Vidět duhu na poušti musí být hodně neobvyklé. Moc pěkný je také večerní snímek (3. odspodu) se strašidelnou oblohou. Spát ale v poušti ve stanu bych se bál, nehrozí, že se objeví štír nebo jedovatý had?

4 Robka Robka | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 19:43 | Reagovat

[1]: Děkuji, Tu odvahu jsem ani tak neměla já (žádné starosti jsem si nepřipouštěla a užívala si naplno), jako spíš Lucka. Jí patří dík za to, že všechno pěkně zorganizovala a díky ní(a taky díky příslovečné špetce štěstí) měl náš pobyt hladký průběh.

[2]: To určitě!

[3]: Duha na poušti je malý zázrak. Jsem moc šťastná, že jsme ji mohly spatřit.
A děkuji za pochvalu snímku, ten se opravdu vyvedl.
Co se týče hadů a štírů - nějak jsem nemyslela na to, že by tam nějací byli. Žádné jsme neviděly a ani nám nikdo neřekl, že bychom si na ně měly dávat pozor. Co vím, tak tam nikdo pokousaný nebyl. Co jsme ale viděly, byli velicí černí brouci, ale jestli byl nějaký i ve stanu, to se radši neodvažuju domýšlet.

5 Amelie Amelie | Web | 22. listopadu 2012 v 21:59 | Reagovat

Nádherná reportáž a ty krásné šaty. Ta hygiena by mě na první chvíli zarazila, ale co čekat v poušti. Máš odvahu.

6 Robka Robka | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 22:29 | Reagovat

[5]: Šaty byly opravdu krásné. Jsem ráda, žes je ocenila.:-)
Ona ta hygiena vlastně nebyla zas tak nejhorší - čekala jsem, že to bude ještě problematičtější. Co nezvládla voda, to dokončily čistící dětské ubrousky, kterých jsme si braly sebou zásobu.

7 Janinka Janinka | Web | 23. listopadu 2012 v 8:01 | Reagovat

Velmi čtivé vyprávění a kouzelné fotografie k tomu. Klobouk dolů před odvahou cestovat takhle na vlastní pěst :)!

8 Robka Robka | E-mail | Web | 23. listopadu 2012 v 9:56 | Reagovat

[7]: Děkuji, bylo to moc krásné. Jen těžko si zvykám na denní stereotyp.

9 Scotttub Scotttub | E-mail | 5. května 2018 v 15:49 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*--

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama