Prosinec 2012

Bilancování roku 2012

31. prosince 2012 v 10:37 | Robka |  Píšu vám
Konec roku je tím nejvhodnějším obdobím k přehodnocování a souhrnu toho, co se stalo. Proto i já podléhám tomuto trendu, který určitě v těchto dnech postihl nejednoho blogera, a zavzpomínám na uplynulé události.

Musím přiznat, že mám za sebou dobrý rok. I přes neutěšené prognózy, zdražování všeho, co se zdražit dá a přes kotrmelce našich politiků se mi povedlo přežít ho ve zdraví, což už samo o sobě považuji za velké plus. Tento rok byl rovněž ve znamení cestování - nejen mého, ale i Jirkova. Náš Jiřík si splnil jeden dávný sen a na jaře se podíval ze školou do Anglie, což tady na blogu vzácně zdokumentoval vlastními slovy. Když přijel, byl tak nadšen, že mi slíbil výlet do Cornwallu - samozřejmě až bude vydělávat. Vzhledem k tomu, že ho příští školní rok čeká maturita, to nebude tak brzy. Což vím nejen já, ale i on. Situace se zaměstnáváním absolventů škol v našem městě není nijak růžová.

Co se týče mého blogového roku, musím říct, že byl velmi plodný. Napsala jsem dohromady 370 článků, poznala pár nových schopných autorů, kteří rozšířili řady mých oblíbených a mé zarputilé psaní na téma týdne mi vyneslo dokonce i ocenění v podobě půvabných Pohádek pro Kulíšky. Je pravda, že jsem se letos hodně věnovala osobnímu plkání, psaní tu úsměvných a tu dojemných historek, které se setkávaly s tu větším či menším ohlasem (případně s nulovým, ale pořád lepší, než když vám někdo napíše :Jůůůů, bezva článek, jukni ke mě!!!)

Napsala jsem celkem 89 textů k tématům a 50 básniček (dá-li se to tak nazvat). Některé z nich jsem dokonce přepsala jedné své klientce, protože ta stará paní se taky baví skládáním veršů a dokonce mi jednu moc milou básničku věnovala.
Z básní měl největší ohlas Tajný ctitel (na téma tajemství) a Příroda je originál (na téma originalita). Mně osobně je ale nejmilejší básnička Já, tvá píseň, která dost výmluvně popisuje mou lásku k hudbě.

Mezi texty na téma je nejvíc ceněný článek Znásilněné slovo (svoboda slova), za nějž jsem získala krásné Pohádky pro Kulíšky. A kdybych měla namátkou vybrat ještě jeden, který se mi (narcisticky) líbí, byl by to Rozdíl mezi šíleně dospělým a dospělým šílencem, který jsem psala na téma Šílená dospělost.
I do článků, určených široké čtenářské základně, jsem se snažila propašovat informace o hudbě, k čemuž mi poskytlo prostor téma Zrcadlo. V jeho odlesku jsem se snažila provést čtenáře počátky blues, soulu, rock'n'rollu a jeho dalších odnoží na ploše zhruba čtyřiceti let - od konce let dvacátých po léta šedesátá. První díl najdete zde a jsou celkem tři.

Dalším z témat, kterým jsem se věnovala, byl samozřejmě Robert Plant a Led Zeppelin. Letos uplynulo třicet dva let od úmrtí Johna Bonhama, bubeníka Led Zeppelin, takže i tomuto velikánovi jsem věnovala článek v rubrice R.I.P. V téže rubrice jsem také uctila krátkou vzpomínkou Jima Marshalla, otce slavných kytarových zesilovačů, který zemřel letos 5. dubna.

Články k narozeninám dostali Jimmy Page a John Paul Jones. Prvnímu jmenovanému bylo 9. ledna 2012 osmašedesát, Jonesymu pak 3. ledna šestašedesát. Zavzpomínala jsem rovněž na skvělé dvojalbum Physical Graffiti, které v únoru oslavilo třicet sedm let od svého vzniku. Devět let má živé How the West Was Won, jehož záznam byl pořízen v roce 1972 a dlouho kolovalo mezi fanoušky v podobě neoficiálního pirátského záznamu Burn Like A Candle.
Sedmého července vyšel vzpomínkový článek na poslední koncert Zeppelinů, od něhož nás dělí předlouhých dvaatřicet let. Pokud ovšem nepočítáme jejich vystoupení v roce 2007 v londýnské O2 Aréně, které bylo letos s velkým úspěchem uvedeno na trh v podobě skvělého dvd i audio záznamu a v mnoha kinech světa poskytlo fanouškům zadostiučinění a možnost prožít alespoň zprostředkovaně atmosféru onoho památného prosincového večera. A poslední dobrou letošní zprávou je, že Led Zeppelin převzali ocenění za přínos pro americkou kulturu přímo z rukou prezidenta Baracka Obamy.

Ani Robert Plant v letošním roce nezůstal pozadu a já zvědavě nakukovala na jeho oficiální stránky a hltala informace. Osobně mě velmi potěšilo to, že se opět spojil s Justinem Adamsem, jehož si coby kytaristy, aranžéra a producenta velmi vážím a považuji ho za jednoho z nejlepších současných hráčů. V současné době je Plant s kapelou, nazvanou Sensational Space Shifters, na turné, které je v příštím roce na jaře zavede až k protinožcům. Tak můžeme jen doufat, že zavítají i do Evropy.

Dalším Plantovým počinem v letošním roce bylo vydání živého vystoupení z Nashvillu, které odehrál 9. února 2011 se svou kapelou Band of Joy. Právě v ní našel Robert i svou lásku a překvapivě uzavřel sňatek s americkou zpěvačkou a kytaristkou Patty Griffin. A také hostoval na několika albech - na Play Fats superskupiny Lil Band O Gold, na Summer Skin americké zpěvačky Amy Cook a v říjnu ohlásil též spolupráci s Primal Scream.
No a já se letos konečně dostala k editaci životopisu Roberta Planta - konečně jsem vyzrála na počet znaků, povolených blogem.cz, a ve wordu si celý předlouhý článek doplnila. Také jsem doplnila recenze mých nejoblíbenějších Robertových alb - Dreamland a Mighty Rearranger dostaly náležitý prostor.

I co se týče mých hudebních zážitků, byl letošní rok celkem pestrý. V únoru jsem se pustila do poslechu Stone Raiders, ovlivněna jejich orgastickým výstupem v klubu Parník. V březnu jsem s Jirkou navštívila vystoupení Rise Against, které jsem popsala z pohledu matky a absolutního nováčka na punkovém koncertě. Následovaly Colours a čtyřdenní maraton hudby, který si v žádném případě nemůžeme nechat ujít. A než jsem se vypravila za marockým dobrodružstvím, ještě jsem stihla zajít s kolegyní na Vladimíra Mišíka. Následovaly exotické dojmy z festivalu Taragalte, který mě ohromil jak prostředím, tak i hudbou, kterou miluji.

Jak vidíte, všechno je zaznamenáno zde, na těchto stránkách. Ještě jsem zapomněla popsat, jak jsem soutěžila Za barem - vařila, smažila, fotila a psala pohádky, jak jsem pro vás chystala soutěže, anketu o nejlepší song sedmdesátých let, která končí dnešní půlnocí (jsem zvědavá, která skladba vyhraje, výsledky jsou velmi těsné), a spoustu dalšího. Jsem ráda, že mi zachováváte přízeň, čtete mé výplody, občas komentujete a hlasujete. Doufám, že i příští rok bude pro nás všechny alespoň stejně tak pěkný, jako letošní.

A tak vám do něj přeji vše nejlepší, hodně zdraví, štěstí a splněných přání, co nejméně mraků na obloze a co nejvíce radosti ze slunečních paprsků. Mějte se rádi a ahoj v roce 2013!

Jak jsem vyráběla vánoční dárek

30. prosince 2012 v 17:07 | Robka |  Téma týdne
Letos se mi splnilo jedno z mých největších přání - díky mé dceři jsem se poprvé dostala za hranice všednosti a navštívila zemi, o níž jsem vždy jen snila - Maroko. Ještě, než jsme na začátku listopadu zvedly kotvu a vypluly vstříc dobrodružství, naskytla se na mém emailu nabídka vskutku lákavá. Byl to poukaz na fotoknihu za cenu příznivou, jak jsme posléze se synem zjistili důkladným prohlédnutím podobných služeb na internetu. Syn mě, váhavou, přemluvil k nákupu voucheru a přesně v den, kdy jsem opustila domov a sedíc ve vlaku směr Praha odjížděla na naši dovolenou, můj balíček s poukazem přistál na naší poště. Byl to ovšem trochu problém - já na druhý den byla v Maroku, syn v Ostravě a na poště neústupná úřednice, která mu odmítala zaplacený poukaz vydat. Naštěstí se nakonec podařilo prodloužit úložní dobu zásilky a když jsem se z Maroka po dvou týdnech vrátila, moje kroky směřovaly na poštu.
Foťák plný krásných obrázků, mysl nabitá zážitky a vzpouzející se zařadit zpět do stereotypu - hned jsem se pustila do psaní článků na blog a třídění fotek. Fotokniha zůstávala v rozpracování, tak nějak jsem se bláhově domnívala, že to zmáknu levou zadní. Ovšem nebylo to zas tak jednoduché, jak jsem záhy zjistila.
Už když jsme odjížděly, měla jsem plán vyrobit své hodné dceři jako výraz poděkování tu nejhezčí knihu, kde by byly nejen fotografie, ale také text, zachycující naše zážitky. A tak jsem psala a psala, upravovala fotky do předepsaných šablonek, texty zkracovala na míru rámečků fotoknihy, vymýšlela obálku, nadpisy, vztekala se, když se mi měnil typ písma... až jsem ve finále zjistila, že dělám knihu, na kterou se má slevová poukázka nevztahuje. Málem se mi chtělo brečet, tři dny práce v háji. Takže znovu a teď už snad dobře. Rozměr původní knihy byl 300 x 300 milimetrů a té, co jsem měla dělat, byl 240 x 300. Tudíž všechny fotky a texty se musely předělávat a přizpůsobovat novým rozměrům. Po dalších dvou dnech práce a následných korektur textu jsem měla hotovo. S rozechvělým srdcem jsem ji objednala a ejhle, povedlo se. Za pár dní už kýžená fotokniha doputovala do mých rukou. A musím říct, že se mi opravdu povedla. Je to ten nejhezčí vánoční dárek, který se mi kdy povedlo vymyslet a vytvořit.
Nejhorší bylo udržet to v tajnosti před dcerou, která ji viděla teprve včera. Bylo to velké překvapení, chtěla jsem ji napínat a udělat jí radost dárkem, jaký by asi nečekala. Ale ona, potvůrka, tak trochu tušila, že moje překvápko se bude týkat Maroka. Přesto, když hotovou knihu držela v ruce, byla upřímně nadšená a moc se jí líbila. Měla jsem z toho obrovskou radost. Větší, než kdybych dostala něco já.
Když jsme si tak povídaly a vzpomínaly na naše pestré zážitky z Maroka a festivalu Taragalte, který jsme tam navštívily, dcera pronesla jen tak na okraj: "V únoru je festival v Burkině Faso. Letenky stojí dvacet tisíc, lístek tři. Budou tam Tinariwen (ach, moje velká láska hudební), Tartit, Tamikrest, Samba Touré... Mít ty prachy, hned se balíme a jedem!"

Vzpomínky na dětství

28. prosince 2012 v 21:19 | Robka |  Téma týdne
"Tak co, jak probíhají přípravy na Vánoce," usmívá se na mě spíš očima drobná, šedovlasá paní, když se usadím naproti ní do křesílka. "Už máte napečeno?"
"To víte, jsem v jednom kole. Přes týden toho moc nestihnu, ale o víkendu se chystám," odpovím. "A co vy, kde budete přes svátky?" "Abych řekla pravdu, jsem nejradši doma. Ale moji synovci už se na mě domluvili, a tak Vánoce strávím u nich. Vezmou mě i na hřbitov, jindy se tam nedostanu. Když jsem ještě chodila, jezdila jsem tam každou neděli, teď už to nejde." Paní posmutní a sklopí oči. "Ani nemám komu psát pohledy, všichni známí už jsou mrtví. Kdo by to byl řekl, že tu budu tak dlouho!"

Velká vánoční soutěž o ceny

26. prosince 2012 v 9:58 | Robka |  Píšu vám
Blíží se konec roku, máme za sebou Štědrý den a mi došlo, že jsem vám nedala žádný dárek. A protože každý dárek si musíme něčím zasloužit, vymyslela jsem pro vás vánoční soutěž.
Princip je jednoduchý. Budete tipovat u každé otázky ze tří možností tu správnou a ten, kdo jako první správně zodpoví všechny otázky, dostane ode mě fungl novou knížku Led Zeppelin - všechny koncerty od pánů Davea Lewise a Simona Palletta, kterou mu pošlu poštou. Soutěž bude probíhat až do chvíle, než najde svého výherce, takže doporučuji na nic nečekat a zkusit štěstí co nejdříve. A pokud snad už výše zmíněnou knihu vlastníte, můžete ji použít jako vhodný dárek třeba pro některého ze svých přátel. Výherci určitě ještě přibalím nějaké překvapení, aby to bylo napínavější.
Tak snad můžeme začít. Abych upřesnila téma soutěže : bude se týkat samozřejmě Led Zeppelin. Výhodu tedy budou mít znalci této skupiny, ale vy ostatní nezoufejte. Odpovědi na mé otázky můžete najít snadno zde na blogu v sekci Led Zeppelin.

Stávka a nový blog.cz

24. prosince 2012 v 9:29 | Robka |  Píšu vám
K překvapivě se nekonajícímu konci světa jsme my, blogeři, dostali od našeho všemocného vládce Novy dárek. Nový vzhled hlavní stránky blog.cz. Možná tvůrci předpokládali, že konec světa nastane, a tak se s ním příliš nepárali. Pustili do světa stránku s mnoha nedostatky, chybějícími funkcemi a doslova pohřbili v zapomnění blogy neautorské, jako je třeba tento. Nepatřím mezi elitu, mezi mazánky, co mají na hlavní stránce obrovské ikonky, upoutávající na jejich články.
Se zájmem jsem četla diskusi, která se rozjela pod oznámením o tomto vánočním dárku, a tak nějak nostalgicky si připomněla nedávnou kauzu přijetí Lotty do Autorského klubu, která též rozpoutala na blogu nesouhlas, rozjela řetězovou akci Kozy na titulku a nakonec vyšuměla do ztracena. Tak trochu mi, milí blogeři, připadá, že si tu s námi někdo hraje.
On totiž protest je taky forma zájmu. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, řekli si páni redaktoři (nechce se mi věřit, že si to řekl jeden pán) a vypustili do světa vzhled bombastický, upřednostňující pár blogů, zcela popírající propojenost komunity a znemožňující dohledat jednoduše nové články svých oblíbenců, o statistikách ani nemluvě. Tak a teď si dáme pár dnů volna a po svátcích se podíváme, co to s lidem udělalo.
Tahle akce mi trochu připomíná malé dítě. Když si ho nikdo nevšímá, začne se vztekat. I negativní zájem je lepší, než žádný, že? A ať mi nikdo neříká, že pan Rulc a spol nevěděli, jak budou blogeři kvůli zrušeným funkcím reptat.
Dneškem se rozjela stávka. Znamená to, že několik blogů bojkotuje vydávání článků až do Nového roku - jako protest proti nevítaným změnám. Na to, aby tato stávka byla smysluplná, by byla třeba většinová účast - a blogů je tu snad několik set tisíc. Co je proti tomu padesátka vzbouřenců.
Blog.cz se nemusí obávat o své klienty, jde totiž o službu bezplatnou, jednoduchou, takže i kdyby odešlo padesát autorů, místo nich rychle přijdou noví. Pořád bude dost místa pro reklamy. O ty totiž jde v prvé řadě. A taky o návštěvnost. Tak jako Lotty během prázdnin vyburcovala svými bujnými vnady spoustu blogerů k reakcím, tak i tento krok a změna designu blogu pomůže k vyšší návštěvnosti na konci roku.
Možné je, že po Novém roce se zase dočkáme statistik i dalších chybějících funkcí a zase bude na chvíli klid. Do té doby, než přijde nová Lotty, nebo někdo jiný, aby řádně provětral stojaté vody. A my zas budeme mít chvíli o čem psát.

Přání

23. prosince 2012 v 8:42 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Já vám přeji, moji milí,
ať máte šťastnou každou chvíli,
ať vás vždy klid provází,
a co nejmíň nesnází.

Dál vám přeji úsměv v tváři,
i když ne vždy vše se daří.
Ať pokaždé naleznete sílu,
třebaže někdy ztrácíte víru.

Ještě přeji lásky hojnost,
té na světě nikdy není dost.
Naučte se ji dávat i přijímat,
a těch, co ji nemají, si víc všímat.

Taky mnoho krásných chvil,
to je pro radost podstatný díl.
Něco, co potěší vám duši,
a co vám srdce víc rozbuší.

A ještě přeji pevné zdraví,
pokud ho nemáte, ať vše se spraví.
Najděte si něco, co vás baví,
a buďte jako děti - hraví a zvídaví.

Všem tedy hezké Vánoce,
mnoho štěstí v Novém roce!
Málo smutku, spoustu radosti,
nechť se vám v duši rozhostí.

To vše vám ze srdce přeji
a aby nám bylo veseleji,
navrch posílám jednu píseň.
To kdyby přece jen přemohla vás tíseň.

Zavři oči, brouku

22. prosince 2012 v 9:22 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Právě se chystám péct a vytahuji mouku ze spíže. Říkáte si, jak to souvisí s tématem Zavři oči, otevři mysl? Čtěte tedy dál a nepochybujte o mém duševním zdraví. Dnes to bude specifický pohled na záškodníka, lebedícího si v hlavní surovině na vánočku, která snad už odpoledne bude zdobit náš sváteční stůl.

Robert Plant s Patty Griffin v Austinu

21. prosince 2012 v 19:15 | Robka |  Robert Plant & a další
15. prosince doprovázela Patty Griffin v Continetal Clubu v texasském Austinu svého muže, Roberta Planta, který se představil divákům coby její řidič. Koncert odstartoval za všeobecného veselí novou Pattinou písní Ohio.
Patty prozradila, že před třemi lety jí zavolal "kluk" s dlouhými vlasy a britským akcentem, že by potřeboval její pomoc při nahrávání nového alba. Na oplátku jí nabídl své služby řidiče. A asi jí ho dělá dodnes, jak je vidět na konci písně Black Dog.

Patty a Robert - Ohio
***
Robert a Patty - Black Dog
Je vidět, že jsou zamilovaní a že jim to svědčí. Letos se tedy Robertovi vyplní přání, které pronesl skoro přesně před třemi lety - a to přivítat Nový rok v hřejivé ženské náruči. Zároveň si tehdy dal předsevzetí, že musí zlepšit své řízení - při parkování totiž prý vždy narazí zadním kolem na obrubník. Tak myslím, že už se to zlepšilo, jinak by si ho Patty snad nevybrala.:-)


Radši se dívej kolem sebe

20. prosince 2012 v 18:18 | Robka |  Téma týdne
Kdopak vymyslel, že když se zavřou oči, automaticky se otevře mysl? Zkoušela jsem to a jediné, co se mi začalo otevírat, byla pusa, a to proto, že se mi chtělo spát. Mysl zůstala zoufale zabedněná a ani náhodou se jí nechtělo otevírat. Taky nevím, jak se taková mysl otevírá. Má uzávěr z plastu s pojistkou? Nebo korkovou zátku jako víno? Nebo je to tlačítko, podobné, jako na televizoru?
Pravděpodobná se mi jeví poslední možnost. Naše mysl se vypíná tlačítkem a signálem pro vypnutou mysl jsou zavřené obrazovky. Ovšem ona není tak docela vypnutá, protože lidské tělo je složitější, než stroj. Mysl je v pozici svobodného bloudění a vymýšlení pitomostí, na které bychom jí za bdělého stavu nikdy nedovolili ani pomyslet.
Když tedy zavřu oči, duch se zaraduje a lítá si, kde chce. Většinou nedovolí té části mozku, která je zodpovědná za přenos myšlenek, aby si zapamatovala, kde zrovna pobýval a co dělal. Takže já vlastně ani nevím, co moje mysl provádí, když zavřu oči. Tudíž nemůžu ani nic vidět, to je jasné.
Tolik na úvod a teď k věci. Připadá mi - a zvlášť teď před Vánoci je to víc vidět - že spousta lidí se chová, jako by měli stabilně zavřené oči a místo mysli jen otevřené peněženky. Každý je zahleděný do sebe, vráží do lidí na ulici a hlavou mu hučí, co ještě nakoupit, kde mají super slevy a co bude přes svátky vařit. Místo, aby vnímali radostnou atmosféru Vánoc (jak velí i chytré ženské časopisy), tak se na sebe mračí, strkají do sebe v supermarketu vozíkama, okřikují řvoucí děti, šlapou si po nohách a horečně se přehrabují v hromadách zboží se strachem, že na ně nezbyde a budou mít kvůli tomu zkažené svátky. I když mají na první pohled oči dokořán a v nich podivný lesk, způsobený nákupní horečkou, ve skutečnosti jsou vlastně slepí jak čerstvě narozená koťata.
A tak hravě přehlíží, že v obchodě okradl kapsář babičku, nevšimnou si, že u pokladny někdo zapomněl tašku s nákupem a vůbec nevidí, že jsou kolem lidé, pro které jsou Vánoce utrpením. Ne snad proto, že by si nemohli koupit jídlo, ale proto, že je nemají s kým slavit.
Právě proto, že jsme zaslepeni snahou si co nejvíc užít (což pro hodně lidí znamená vyplenit obchody), nevidíme kolem sebe ty, kteří jsou smutní a osamělí. Možná je vnímáme jen jako otravy, kteří nás osloví s nějakou banalitou ve snaze si popovídat a zahnat na chvíli samotu. A to nás - co máme oči zalepené leskem zboží a mysl vygumovanou přípravami na svátky - velice zdržuje.
Co takhle si i v tom shonu najít čas, otevřít oči (mysl se zapne automaticky) a dívat se kolem sebe? Třeba objevíme někoho, kdo by byl rád za milé slovo a pozornost. Určitě to pro něj bude cennější, než drahé dárky a plná lednička jídla. A pro nás bude odměnou, když uvidíme v jeho očích jiskřičku díků a radosti.
Zkuste si vzpomenout na lidi ve svém okolí, kteří budou na Vánoce sami. Potěšte je třeba krátkou návštěvou, přineste jim trochu cukroví, prohlédněte si s nimi fotky. Uvidíte, že z toho budete mít lepší pocit, než když seženete v Lídlu levnější máslo.
Hezké Vánoce všem - a kromě očí i otevřené srdce přeji.

Nico Wayne Toussaint

16. prosince 2012 v 9:48 | Robka |  Blues
Vynikající bluesový zpěvák a hráč na harmoniku, který vystupuje s neuvěřitelným, strhujícím entuziasmem, byl letos jedním z hostů festivalu Taragalte, konajícího se poblíž marockého městečka M'Hamid el Ghizlane. A já měla to štěstí nejen ho vidět naživo na jeho skvělém koncertě v neděli, 11. listopadu, ale i setkat se s ním osobně hned následující den, kdy jsme z pouště cestovali společně.
Nico Wayne se narodil ve Francii v roce 1973 v rodině umělců a hudebníků. Ve věku patnácti let se poprvé setkal s tvorbou Muddyho Waterse a Jamese Cottona: bylo to album Hard Again, nahrané ve stylu Chicagského elektrifikovaného blues. To navždy ovlivnilo jeho hudební vkus a cítění.
Když bylo Nicovi sedmnáct, začal si s harmonikou, přičemž jeho učitelem se stal právě Cotton. V té době také nastoupil na univerzitu a zároveň založil kapelu, ve které zpíval a jeho otec ho doprovázel na piáno. Od roku 1992 Nico rozvinul silné vazby s USA, přes strýce, který žil v Minneapolis a jehož Nico každoročně navštěvoval. Prostřední jméno 'Wayne' dostal právě po něm. Tam se setkal s místní scénou - konkrétně harmonikář RJ Mischo poskytl Nicovi příležitost, aby si s ním zahrál na jeho koncertech. Pracoval také chvíli jako číšník v slavné Blues Saloon a dostal šanci vystupovat s Jimmy Johnsonem, Michaelem Colemanem, The Forbidden Pigs a dalšími. V roce 1996, ve věku třiadvaceti let, se stává učitelem francouzštiny na Carleton College. Přesto však natáčí své první album C'est Si Bon s hudebníky z Twin Cities. Posledních deset let se zaměřuje na Chicago, zůstává zde a vystupuje kupříkladu s Billy Branch, Killer Ray Allison, Jimmy Burns, nebo Vance Kelly - to abychom jmenovali alespoň některé - a pod svým vlastním jménem hraje v klubech.
Nico Wayne natočil celkem osm alb, z nichž poslední Lonely Number vyšlo v červenci letošního roku.
Co se týče profilu Nica, coby aktéra živých vystoupení, vyniká neuvěřitelným charisma, profesionalitou a vášní pro hru, ať už vystupuje s kýmkoliv. Mnohokrát byl oceněn jako nejlepší francouzský a evropský hráč na harmoniku a je považován za jednoho z nejlepších evropských bluesových umělců.

Letos, díky festivalu Taragalte, jsem se s Nicovou hudbou setkala poprvé. Je to jeden z hudebníků, jehož jméno a tvorba u nás nejsou známé, což je samozřejmě velká škoda. Proto mě napadlo, že by někteří z vás uvítali malé obeznámení s tímto báječným chlapíkem, který hraje jako ďábel a jehož písně jsou prodchnuty jak radostnou energií ze hry, tak i bluesovou melancholií. Seznamte se, tohle je Nico!

Kdopak mi to tu loupe perníček?

15. prosince 2012 v 10:50 | Robka |  Naše fotky a výtvory
Vánoce jsou již přede dveřmi a já se stejně jako každý rok věnuji přípravě vánočních perníčků. Letos je to pravda o něco později, jiné roky touto dobou mám už všechno hotovo. Perníčky mnou vytvořené zdobí náš vánoční stromeček a kromě toho slouží jako malé dárky pro moji mámu a její známé. Jsem ráda, když se někomu mé výtvory líbí - dávám si s nimi velkou práci, ale musím zase přiznat, že se na tohle voňavé vánoční tvoření každý rok těším a baví mě. Tak se můžete podívat, co jsem poslední dny dělala po večerech místo psaní článků na blog a jak se mi to povedlo.
Perníkové hvězdičky

Noční potvory

11. prosince 2012 v 18:53 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Slyš mě, dítě milé moje,
já znám tvého strachu zdroje.
Nedívej se na horory,
radš dej pozor na potvory.

Když se budeš v noci vracet
z hospody a přitom zvracet,
budou tobě ony v patách,
ruka jim v tvé kapse hmatá.

Robert Plant živě z Argentiny

9. prosince 2012 v 9:44 | Robka |  Robert Plant & a další
Už po několik dní se opájím skvělým koncertem, který Robert Plant a kapela Sensational Space Shifters odehráli v Buenos Aires 2. listopadu 2012. A co mě na něm tak zaujalo, že vám o tom povídám?

Jak možná někteří víte, jednou z mých nejoblíbenějších desek Roberta Planta je Mighty Rearranger, které nahrál v roce 2005 se skupinou podobného jména a složení - se Strange Sensational. Justin Adams, kytarista této skupiny, je pro mě prototypem všestranného, inovativního a intuitivního muzikanta. Navíc je to člověk, který se pohybuje jako doma v arabské hudbě a dokáže ji s citem naroubovat do písní - což Robertu Plantovi vyhovovalo, protože jeho zaujetí arabskou hudbou se táhne už od dob Led Zeppelin. Ale zatímco v Zeppelinech šlo spíš o ojedinělé pokusy jak začlenit tyto prvky do čistého hardrocku, se Strange Sensational už se pustil do experimentování na tomto poli naplno.

Nová kapela, kterou letos Robert Plant dal dohromady a jež nese název Sensational Space Shifters, má kromě Justina Adamse mezi členy i Juldeha Camaru, který pochází z Gambie a hraje na housle ritti s neuvěřitelným zápalem a uměním, které snad pochází od afrických džinů.

Písně z repertoáru Strange Sensation i slavné Zeppelinovské vypalovačky tak získaly nový, ještě exotičtější, kabát. A musím uznat, že jim moc sluší, protože pánové opravdu umí a jejich aranže jsou prostě uchvacující. Pro Roberta Planta je to území, na kterém se pohybuje s naprostým přehledem a jeho hlas je ve výborné formě - ať už zpívá Whole Lotta Love, či Tin Pan Walley. Zkrátka - pusťte si to bez předsudků a bez falešných představ, že kupříkladu Black Dog nemůže obsahovat pasáže ze samostatného repertoáru Justina Adamse a Juldeha Camary. Jde to a je to bomba.

Opožděně vše nejlepší, Ještěrčí králi!

9. prosince 2012 v 8:38 | Robka |  Rock
Trochu se stydím, že jsem letos zazdila narozeniny Jima Morrisona. Nebýt jedné dobré duše na blogu, zajisté bych je přešla bez povšimnutí. Přitom Jim je muzikant, kterého mám hodně ráda a alba jeho skupiny u mě doma zaujímají čestné místo.
The Doors bývali oblíbenci mého syna, takže nebylo Vánoc, kdy by nedostal nějaké jejich album pod stromeček. Bylo mu v té době něco kolem deseti, když se v jejich hudbě zhlédl a nejen, že je poslouchal denně - i jeho ruce bývaly počmárány nápisy "Jim Morrison" a podobně.
Jednou se stalo, že musel být hospitalizován v nemocnici. Bylo mu kolem třinácti a jeho "doorsovské" období vrcholilo. Sestřička, která mu brala krev, byla překvapena "výzdobou" na předloktí a jelikož byla také znalá hudby The Doors, tak si popovídali. Závěrem se syna zeptala, jestlipak ví, že Jim bral drogy. Ten měl ovšem Jimův životopis v malíku, neboť součástí jeho zájmu o něj byla i četba všech dostupných knih, které u nás o The Doors vyšly.
Okázalý život rockové hvězdy šedesátých let je jednou stranou mince, na té druhé se skrývá geniální básník a snílek s křehkou duší, který chtěl, aby jeho písně oslovovaly posluchače víc, než excesy na koncertech. Možná ta první stránka jeho povahy není nejlepším vzorem pro pubertální dítě - ale není špatné se dozvědět, že za všechno se platí. Jim Morrison zaplatil životem.
Sedmadvacet let je věk, kdy se mnozí teprve začínají rozkoukávat. Jim za tu dobu stihl vytvořit rozsáhlé dílo, složené nejen z písňových textů, ale i básní, skic, kreseb a filmů. Drogy mu "pomáhaly" vyrovnat se se slávou a překonat povahu introverta, tak jako spoustě dalších v té bouřlivé době. Bohužel se díky nim už nedozvíme, co by Jim Morrison tvořil v pozdějších letech.
Zavzpomínejme tedy na to, co nám tu zanechal - na skvělé písně, podané s patřičnou dávkou psychedelie. A pokud si chcete přečíst článek, který jsem napsala k čtyřicátému výročí jeho úmrtí, najdete ho zde.

(Ne)smysl Vánoc

8. prosince 2012 v 10:39 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Vánoce se blíží kvapem,
lidi zase chytá rapl,
po obchodech lítají,
dárky shání potají.

Ještě koupit nový mobil,
aby se syn zas nezlobil,
že mu starý šunt jen zbyl -
to by zas pod stromkem vyl.