Leden 2013

Tajemství proutěného koše

31. ledna 2013 v 20:22 | Robka |  Téma týdne
Ve velkém proutěném koši na staré skříni začínalo být dusno. Tísnily se zde panenky s dlouhými vlásky a dávno vybledlými mašlemi, celuloidová miminka s dudlíky, dřevěné kostky s obrázky zvířat, gumové pískací hračky a spousta dalšího harampádí.
Hračky se nudily, nikdo si s nimi už dlouhá léta nehrál, děti v domácnosti pomalu odrůstaly, a tak nacházely postupně útočiště právě ve starém koši. Po každém velkém úklidu přibyl do koše někdo nový, což mezi starousedlíky vzbuzovalo nelibost. Panenky fňukaly, že se jim umažou mašle a zacuchají dlouhé copy, miminka ronila slzičky, když se jim mezi kostkami ztratil cumel a gumoví medvídci pískali jako pominutí, jakmile na ně dopadlo tělíčko nového nájemníka. Chudáci, měli to těžké, jelikož se nacházeli v těch nejspodnějších vrstvách hraček. Jéje, ti už si ani nepamatovali, jak si s nimi děti hrály a jak jim jejich nemotorné ručky mačkaly bříška, až samou radostí výskali! Do očí jim padal prach a jen mezi mezerami v proutí viděli, jak ubíhá den za dnem a noc za nocí.

Darkness, Darkness

29. ledna 2013 v 20:53 | Robka |  Robert Plant & Strange Sensation
Krása v živém podání Plantovy kapely Strange Sensation (ještě s Charlie Jonesem na baskytaru). Píseň, původně z alba Jesse Colina Younga Elephant Mountain z roku 1969, se v roce 2002 dostala coby coververze na desku Dreamland Roberta Planta. Je to jeden ze skvostů, v němž vyniká procítěný Robertův projev. Však také díky němu byl nominován na cenu Grammy za nejlepší mužský rockový pěvecký výkon.


Deborah Bonham vydává nové album Spirit

27. ledna 2013 v 10:08 | Robka |  Alba
Sestra bubeníka Led Zeppelin Johna Bonhama Deborah, kterou fanoušci pamatují díky jejímu koncertování u nás (vystupovala například na Řípfestu a na samostatných koncertech v Brně, Praze a Hradci Králové), přichází s novinkou. V březnu spatří světlo světa její zbrusu nové album Spirit, nahrávané střídavě v Chichestru a Nashvillu.
Jistou zajímavostí může být, že na post bubeníka se uvolnil Marco Giovino, známý z Plantovy poslední kapely Band of Joy.
Nahrávání a mixu se ujal Mike Poole, rovněž spolupracovník Roberta Planta na studiovém albu Band of Joy. Robert Plant byl pro Deborah něco jako učitel a rodinný přítel, který jí pomáhal při prvních krůčcích na hudební scéně, není tedy divu, že se obrátila na jeho osvědčené kolegy.
V hudbě Deborah Bonham je cítit hluboká láska k soulovým velikánům jako byli Otis Redding či Etta James. Čerpá z běžných životních pocitů, které provází kohokoli z nás - z bolesti, radosti, z chyb, díky nimž se znovu učíme žít. Její projev je intenzivně spjat s pocity, které vkládá do svých písní.
Prvním singlem z alba je Take Me Down, příjemně se poslouchající countryrocková skladba s chytlavým refrénem a výrazným hlasem Deborah. Tady je, hezký poslech:

Je Karel pankáč?

24. ledna 2013 v 23:27 | Robka |  Píšu vám
Už zítra konečně skončí štvanice na voliče, plakáty s držkami kandidátů zapadají sněhem a časem je překryjí nabídky slev z OBI a Kauflandu. Budeme poprvé v historii moci rozhodnout, který ze dvou vybraných politiků usedne na Hrad coby prezident. Bude to pankáč Karel?
Vážení přátelé, vůbec nechápu, kdo přišel na nápad udělat z knížete Karla punkera. Punk je hudební hnutí, které se vyznačuje odporem vůči autoritám, politice, konvenci, komerci. Slovo punk samotné znamená v angličtině výtržník. Punkeři se ztotožňují s dělnickou třídou, jsou to děti ulice, které protestují proti zkostnatělým názorům a postojům většinové společnosti.
Copak dosavadní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg může mít něco společného s tímto hnutím? Ne, je to jen šikovný reklamní tah. Je to útok na nízké pudy a na potřebu patřit do stáda ovcí, které nosí placku se zprzněným motivem z debutového alba Sex Pistols. Věřím tomu, že většina lidí tohle album nikdy pořádně neslyšela, ale když ono to vypadá tak in. Karel má číro, Karel je rebel a my, kteří ho volíme, taky.
Ovšem Karel je hlavně členem vlády, která za svou dobu působení sklidila mnoho kritiky. Vlády, která systematicky ožebračuje národ, tuneluje, co se ještě vytunelovat dá, přidává si tisíce v době, kdy platy stagnují a ceny geometricky rostou. Kdyby byl Karel opravdový punker, tak by jim ukázal Fuck Off, rozkopl by pár židlí ve sněmovně a odkráčel středem. Nic by se sice nevyřešilo, ale byl by to čin hodný obdivu.
Pro ty, jejichž jemné city se neztotožňují s touto představou, je tu ovšem ještě další tvář tohoto kandidáta. Je jím hodný děda, roztomile žvatlající, usmívající se a neméně roztomile podřimující. Představte si, že byste přišli do práce, hodili si šlofíka na poradě a kdyby vás někdo vzbudil, tak byste bezzubě zašišlali, že nespíte, ale přemýšlíte. Většina si to ani představit nedovede, protože je jim v práci neustále vtloukáno do hlavy, že mají být rádi, že vůbec tu práci mají a jestli se jim něco nelíbí, tak za dveřmi čeká deset nezaměstnaných, kteří budou vděčně dělat cokoliv.
A poslední Karlovou devizou je jeho aristokratický původ. Všichni jsou vedle z toho, že by presidentem mohl být kníže a představují si, že už jen ten titul samotný je zárukou jeho lidských kvalit.
Takže tu máme knížete s čírem punkera a vizáží dobráckého dědouška. Čili vybrat si mohou všechny věkové skupiny - od mladých po staré. A je věru těžké odolat, když na vás z každé strany vykukuje rozesmátý knížecí ksicht. Už aby to skončilo, protože jinak se z toho věru zblázním. Já totiž knížete rozhodně volit nebudu - už jen pro tu nechutnou propagandu.
P.S. Pokud jste masochisti, tak doporučuji poslechnout si oslavnou píseň Bereniky Kohoutové s názvem Volím Karla.

Zbožné přání

23. ledna 2013 v 22:45 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Některé ženy by rády změnily svého partnera k obrazu svému. Jenže si někdy bohužel vybírají takové, kteří se jejich obrazu nahony vzdalují. Jak to potom dopadá, si můžete přečíst v mé kratičké básni.

Jake Bugg - zjevení na mladé scéně

19. ledna 2013 v 22:06 | Robka |  Folk rock
Jistým protikladem k hvězdičkám typu Justina Biebera a One Direction je mladý, talentovaný zpěvák Jake Bugg. Osmnáctiletý klučina z Nottinghamu loni poprvé vystoupil na Glastonbury, což mu vyneslo smlouvu na desku. Jeho debut pak ohromil svým zvukem a upřímným projevem mladého zpěváka, kytaristy a skladatele.
Jake Bugg je na moderní hudební scéně skutečným zjevením. Podle svých slov je fanouškem hudby padesátých a šedesátých let a upřímně nesnáší talentové soutěže. Hudbu miluje a snaží se, aby jeho posluchačům dávala něco víc, než jen povrchní, plytké hity. Jeho hlas je na osmnáct let vyzrálý a plný a v písničkách je cítit jakási starosvětská důkladnost.
Jake je jen o den starší, než Justin Bieber, ale je na něm vidět, že se o hudbu skutečně zajímá a sleduje její vývoj. V šestnácti letech opustil školu, pochází z chudých poměrů - potud se jeho životopis nápadně podobá mnoha muzikantům z dob minulých.
Mohl by být dobrou alternativou pro ty, kteří v poslechu písní hledají souvislosti a nenechávají se strhnout jen pomíjející módní vlnou. Snad o tomto chlapci ještě brzy uslyšíme a snad mu jeho mladistvý zápal vydrží a nesemele ho nějaké vydavatelství, které by mu určovalo, jak mají jeho písně vypadat a znít (či jak on sám má vypadat a znít).
Další informace o něm najdete v lednovém R&P, z něhož jsem také čerpala základní informace.

Život

19. ledna 2013 v 11:29 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Není krásy bez poskvrny,
někdy náš krok provází pád.
Každá mince má dvě strany,
a život je samý protiklad.

Ve spletitém labyrintu
musí nás nejdřív někdo vést.
První zákruty uběhnou v sprintu,
pak čeká na nás přetěžký test.

Pouštíme se bezpečné ruky,
s radostí, že můžeme sami jít.
Ta cesta je sázka bez záruky,
nikdo nám neřekne, jak máme žít.

Asi jsem se píchla

14. ledna 2013 v 21:53 | Robka |  Téma týdne
Šípková Růženka byla trnem v oku zlé sudičky, která, nepozvána na křtiny, ji v kolébce proklela slovy:
"Až sedmnáct let uplyne,
o trn se píchne, zahyne!"
A druhá, hodná sudička, tuto zlou věštbu zmírnila:
"Nezemře, jen sto let bude spát,
to je vše, co mohu jí dát."
Je ovšem otázka, zda je lepší prospat sto let ve věži, nebo to mít rychle za sebou. Život není žádná pohádka a princové, prodírající se hrdinně trním, aby zachránili krásnou dívku, už asi vymřeli. Spíš je to tak, že se mnohokrát popícháme na své pouti, abychom získali jednu jedinou růžičku. A mezitím se z krásných dívek stanou dospělé ženy, vrásky přibývají a už i ti potencionální zachránci ztrácejí zájem.
Je pravda, že když si tu svou růži vybojujeme za cenu krvavých šrámů, budeme si jí dost považovat. Všechno, o co člověk musí v životě bojovat, má cenu. Je to takové malé soukromé vítězství. Ale je lepší, když po té trnité cestě životem jdou spolu dva. Jeden třeba občas odhrne to nejhustší křoví a když je nejhůř, podají si ruce. Ale kde hledat toho prince? Asi už jsem stará na pohádky.
Když jsem se posledně prodírala tím svým křovím, tak jsem se píchla o trn. O trn z růže, která uspává. Následkem toho píchnutí se ze mě stala princezna křížená s medvědem Brtníkem. Každý den, když se připotácím domů z práce, vrhám se nejprve na zásoby do spíže a posléze do své věže (postele) a upadám do prapodivných mdlob. Spánek jako únik, jako útěk od reality. Je mi v něm fajn, protože mi dává zapomenout na starosti. Víte co, přijít mě teď budit nějaký princ, tak ho asi něčím praštím...




První album Zeppelinů mělo včera narozeniny

13. ledna 2013 v 20:58 | Robka |  Led Zeppelin Info
Letmý pohled do mého rockového kalendáře mi připomněl, že včera oslavilo své 44. narozeniny úplně první album Zeppelinů. Můj vztah k tomuto albu je o to vřelejší, že je v podstatě mým vrstevníkem - je jen o pár dnů starší, než má maličkost. Připíjím mu tedy svařeným vínem na další fanoušky, kteří teprve objeví jeho kouzlo, i na ty, kteří se jím už opájejí hezkých pár desetiletí! A protože vše o albu už jsem psala před téměř třemi lety tady, dnes oslava proběhne pouze prostřednictvím hudby. Abyste měli na výběr, dám tu dvě písně - moje srdcovky, jak jinak. I Can't Quit You Babe a How Many More Times, obě v živém provedení z Royal Albert Hall z ledna 1970.

Písně roku 1980

12. ledna 2013 v 11:00 | Robka |  Hity let minulých
Milí přátelé hudebních žebříčků, vážení hlasující i pouze sledující, vítám vás u letošního prvního dílu naší ankety o nejlepší píseň osmdesátých let. Možná si někteří z vás řeknou, že tyto výběry, které pro vás dělám, nejsou objektivní a vybrat nejlepší skladbu je nemožné. Berte to spíš jako zpestření a zdroj informací, anketa je zde i pro pobavení, poslech a pokud v ní najdete svého favorita, je to bonus navíc. Pojďme se tedy podívat za oponu osmdesátých let a připomeňme si, jaká hudba v těchto letech vznikala a čím byla hudební scéna těchto let ovlivněna.

Rok 1980 znamenal jakýsi další přelom v hudbě, bohužel to však byl krok ke komercionalizaci, oblibě jednoduchosti a líbivého pozlátka. Osmdesátá léta zasáhla do hudby všemocným médiem - televizí, která určovala trendy a ukazovala mladému divákovi jeho idoly coby módní ikony. Ano, pokud v dřívějších letech mladý člověk chtěl poslouchat hudbu, musel chodit na koncerty či kupovat desky. Nástupem MTV v roce 1981 se to však změnilo a divák dostal svou porci kultury hezky na stříbrném podnose.

Komercionalizace zasáhla i do filmové tvorby - vznikala spousta jednoduchých seriálů a komedií, jejichž cílem bylo bavit tak, aby člověk snad nemusel namáhat mozkové závity a přitom bylo potěšeno jeho oko. Hezké tvářičky, tu a tam poodhalené ramínko či sexuální scény - to začalo být hlavní náplní nejen filmů, ale také nově vznikajících videoklipů. Ty v podstatě přetvořily nahlížení na hudbu jako takovou - místo poslechu melodií se dral do popředí vzhled protagonistů a mládež se zhlížela v oblečení a účesech svých idolů. Osmdesátá léta vlastně vytvořila kult zpěváka coby módní ikony. Byl to promyšlený obchodní tah - předhodit mládeži pohled na jejich oblíbence,(které jim vlastně určoval trh a producenti televizních show), a ti pak určovali trendy v oblékání a účesech. Masová kultura měla dveře dokořán.

Osmdesátá léta zaznamenala automatizaci snad na všech frontách běžného života. V domácnostech se začaly objevovat přístroje, které měly lidem usnadňovat život a poskytnout jim tak větší prostor k prožívání volného času. Automatické pračky, elektrické holicí strojky, topinkovače, mikrovlnné trouby - to vše bylo nyní volně dostupné pro většinu spotřebitelů. A také hifi věže, kazetové magnetofony a kapesní přehrávače, které umožňovaly poslech oblíbených idolů takřka při jakékoli denní činnosti.

Nástup videa zaznamenal pro hudbu další ránu - v podstatě to znamenalo, že mládež mohla jediným zasunutím videokazety sledovat své oblíbence, aniž musela zvednout zadek a jít na koncert. Mohla si donekonečna přehrávat své oblíbené songy a detailně zkoumat, jak při nich jejich idol vypadá, jak se tváří a co má na sobě. Dnes je už tento trend díky internetu doveden k dokonalosti tím, že své pocity můžeme veřejně sdílet s ostatními fanoušky, byť by byli právě na opačném konci světa.

Kapely a zpěváci se tudíž nemuseli trmácet po štacích, jako tomu bylo dřív. Stačilo nahrát pár videoklipů a pustit je do světa a penízky se sypaly bez práce. Díky tomu je totiž vidělo tisíckrát víc lidí, než kdyby jeli turné s nejistým výsledkem. Tajuplnost a mystika šedesátých a sedmdesátých let byla pohřbena. Vlastnit svou oblíbenou kapelu teď mohl každý - a nemusel se přitom účastnit rebelských orgií a cítit sounáležitost na koncertech. Stačilo mít kouzelnou krabičku a dýchánek s přáteli mohl začít.

Automatizace se promítla i do hudby. Místo syrového zvuku kytar, baskytar a bicích se draly do popředí syntezátory a automatičtí bubeníci. Je pravda, že s nimi zřejmě nebyl problém, jako tomu bývalo s živými muzikanty, ale taky určitě ani žádná sranda. O autorském přínosu nemluvě...
Dalším fenoménem, který nás od osmdesátých let provází, je kult mládí a krásy. Ten vlastně vyplývá z vlády všemocné televize a videa. Ukazovat mladé, rozjuchané a roztomilé tvářičky s hezkými účesy je jistě lepší, než předvádět hudbu opelichaných, dlouhovlasých rockerů v odrbaných džínech a trikách. Spousta interpretů té doby založila svůj jepičí úspěch na pohledné tváři a ne na skutečném umění. A i ti staří, dobří rockeři soutěžili s mladými o přízeň. Plastická chirurgie zažívala v té době zlaté časy.

Osmdesátá léta byla zkrátka ve znamení bezstarostnosti a pohodlného života. Byla to doba překotného vzrůstu ekonomiky, v níž hudba sehrála svou důležitou úlohu. A taky peníze. Peníze se staly hlavním motorem společnosti a kdo je měl, mohl si za ně koupit prakticky cokoliv - i prožitky. Kdo je neměl, byl out.
Když se zaměříme na rok 1980, můžeme v něm vysledovat několik závažných a tragických událostí. V tomto roce zemřeli tři hudebníci, které zná dodnes celý svět. Bon Scott, zpěvák AC/DC, John Bonham, bubeník Led Zeppelin a John Lennon, bývalý člen The Beatles. První dva zemřeli po předchozím bouřlivém životě ve stylu sex, drogy a rock'n'roll, Lennon byl zabit svým šíleným fanouškem.

Pro skupinu Led Zeppelin byl rok 1980 rokem rozpadu. Bez svého bubeníka a přítele nemohli pokračovat dál - a možná je to tak dobře. V nepřehledných osmdesátých letech by se možná ztratili, či snad nastoupili cestu věčných mladíků The Rolling Stones. Takto můžeme v osmdesátkách sledovat alespoň hudební pouť jednotlivých členů, kteří tu s větším a tu menším úspěchem vydávali svá sólová alba.
Dnes se tedy podíváme poprvé do osmé dekády minulého století. Pro mě je tato doba důvěrně známá, neboť v té době jsem byla teenager, jak se dnes moderně říká. Ovšem naše země měla jistá specifika; z důvodu železné opony k nám západní vlivy nepronikaly v takové míře. Je však pravdou, že popové hity měly zelenou i u nás a to horší, co v té době vznikalo, také.

Pojďte se teď zaposlouchat do desítky písní, které jsem vybrala v roce 1980. Kromě nich tu budeme mít ještě rubriku raritky, aneb špeky a také se podíváme jen tak ze zvědavosti do českých luhů a hájů. Vybírejte, hlasujte, polemizujte, předkládejte další návrhy a klidně se mnou nesouhlaste. Osmdesátá léta budou jistě vhodnou půdou pro sledování rozporů v hudebním vkusu. Vaši favorité můžou být tudíž někde úplně jinde.
Zdroje obrázků tady a zde.

Živák a mrtvák

10. ledna 2013 v 20:10 | Robka |  Téma týdne
Jistě už jste se v hudbě setkali s ležérním označením živák. Jde o živou nahrávku nebo vystoupení, koncert. Takový živák mívá větší grády, než studiová nahrávka. Jaký je ale adekvátní protiklad slova živák? Jako existuje v pohádkách živá a mrtvá voda, tak i v hudbě jsou písně živé, a pak takzvané mrtváky. Po jejich poslechu vám ovšem nepřiroste hlava k tělu, jako se děje po pokropení mrtvou vodou. Někteří jedinci budou spíš při něm svou hlavinkou kroutit, div si ji nevykroutí.
Možná budete proti tomuto označení protestovat, ale dnes opravdu vychází spousta mrtváků. Samozřejmě to není pravidlo, ale mnohé skupiny, či zpěváci se snaží vzkřísit staré skladby stylem, který je spolehlivě zabije. Pak také k tomu přispívá fakt, že živé nástroje při nahrávání alb už bývají přežitkem a všechno nahrazují umělé technologie. Přežitkem bohužel bývá často i to, že zpěvák by měl umět zpívat. Nemusí, hlas lze dodatečně upravit ve studiu.
Z živáků takových kapel se pak stávají zíváky. Alespoň pro mě, sleduji, jak zpěvák snaživě otevírá pusu, aby se trefil do playbacku a v pozadí se hemží skupina tanečníků, kteří mají odvést pozornost. Zářným příkladem mrtvých zíváků bývaly u nás televizní estrády a vystoupení hvězd typu Helenky Vondráčkové, nebo Ivety Bartošové. Ty se dnes nebezpečně blíží do stadia, kdy mrtvákem nebudou jen jejich písně.
Mrtvákem by se dále mohly nazývat skladby, které už v době svého nahrání jsou odsouzeny k zániku. Jsou to písně jalové, zbytečné, nicneříkající a vydané jen proto, aby se zapláclo místo. Nebo proto, že na autora tlačí jeho vydavatelství a byznys velí vyprodukovat zas nějakou tu desku, aby se o něm chvíli mluvilo.
Sezónní mrtváky jsou zase písně, které si prožijí svých pár minut slávy a pohlceny časem mizí v propadlišti. Životnost takových skladeb se počítá na týdny, po které se pohybují v některém z žebříčků a za rok už nikdo neví o jejich existenci. Přijdou zase noví chrliči mrtváků a kolotoč se opakuje.
V dnešní záplavě hudebních interpretů, lidí, kteří se touží stát slavnými, ale chybí jim k tomu talent a schopnosti, zato mají přehršel drzosti, se dá těžko orientovat. Zvlášť když se nám média snaží vecpat do přízně písně, které už v zárodku obsahují mrtvolný pach zániku.
Na druhou stranu existují nahrávky, jejichž interpreti jsou už dávno po smrti, ale ty skladby žijí dál. Jsou totiž nesmrtelné a nezapomenutelné. Díky Bohu za ně i za ty, kteří nepropadají trendu vydávání mrtváků za každou cenu.

Jimmy Page slaví devětašedesátiny

9. ledna 2013 v 21:21 | Robka |  Led Zeppelin Info
Devátého ledna 2013 uplynulo 69 let od narození Jimmyho Page. Kytarová práce, kterou dovršil v éře Led Zeppelin, byla inspirující pro celou řadu po něm nastoupivších hráčů, z nichž mnozí si mohli nechat jen zdát o tom, že by kdy dosáhli jeho mistrovství. Jimmy byl vždy vynikající improvizátor, dokázal skloubit hru světla a stínu a prezentovat jak těžkotonážní songy, tak i folkové balady.
Je bezesporu jedním z klíčových kytaristů, kteří ovlivnili celé generace hudebníků. I když jeho sólová dráha po rozpadu Led Zeppelin už není tak známá a zajímavá, stále je jeho jméno skloňováno s úctou.
Jistý návrat na výsluní znamenal loni do kin uvedený film Led Zeppelin - Celebration Day, který potvrdil, že rockoví bardi ještě zdaleka nepatří do starého železa. Naopak, je o ně zájem. A ten není podložen pouze vzpomínkami na staré zašlé časy, ale vynikajícími výkony celé kapely - včetně Bonhamova syna Jasona.
Jimmyho hudební pouť si teď můžeme připomenout několika ukázkami. Všechno nejlepší!
Yardbirdsovská Train Kept a Rollin' (rok 1968)
Tady je vidět, že Jimmy chtěl pro fanoušky vždy něco speciálního - ať už se to týkalo hry, či jeho oblečení.

Živly v hudbě, aneb hudba v roli živlů

7. ledna 2013 v 22:55 | Robka |  Výběry
Možná nebudu až tak moc originální, když se pokusím přiblížit vám přírodní živly pomocí písní. Ona má totiž hudba s nimi moc společného - ať už dokáže simulovat kupříkladu zvuky bubnů blížící se bouři, pomocí kláves kapky deště, bubnující na střechu, nebo třeba tím, že pomáhá při katastrofách vydělat peníze pro nešťastné oběti. Pár písní, které představují ve svém názvu jeden z živlů, jsem pro vás vybrala a můžete si zvolit, zda dáte přednost ohni, větru, vodě, či snad zemi. Hezký poslech vám přeji.

Light my Fire - The Doors (album The Doors, rok 1967)
Slavná skladba z prvního alba Američanů The Doors. Nahrána byla už v roce 1966 a je jednou z jejich nejznámějších i díky více či méně zdařilým coververzím.

Drinking Muddy Water - The Yardbirds (Little Games, rok 1967)
Psychedelická Little Games byla posledním studiovým počinem The Yardbirds s kapelníkem Jimmy Pagem za kormidlem. Bohužel ztroskotala o rok později na úbytě, způsobené drogami, tlakem nahrávací společnosti, která je nutila vydávat popové hity a také rozdílnými názory jednotlivých členů.

Wind of Change - Scorpions (album Crazy World, 1990)
Vítr změn zde oslavuje pád Berlínské zdi i rostoucí svobodu bývalých zemí východního bloku. Kapelu ke složení písně inspirovala návštěva Moskvy v roce 1989 a dokonce nahrála i ruskou verzi s názvem Ветер Перемен.

Let The Four Winds Blow - Robert Plant (album Mighty Rearranger, 2005)
Pokud Scorpions zpívali o větru z východu, Robert Plant na svém albu zase vzpomněl na západní pobřeží Ameriky a všechny ty báječné kapely, kterými byl jako kluk fascinován.

In Air The Tonight - Phil Collins (album Face Value, 1981)
První singl Collinse v jeho sólové kariéře. Legenda kolem této písně praví, že pojednává o tragické nehodě(utonutí), které Collins byl svědkem. Sám Collins ovšem k tomu řekl, že když psal text, právě se rozváděl, takže všechna hořkost z odloučení a hněv se promítly do skladby.

Promised Land - Robert Plant (Fate of Nations, 1993)
Ekologicky laděné album, vracející se ke kořenům anglického folku. Varování před postupujícím ničením přírody a válkami je znázorněno i na obalu - Země se rozpouští v podivnou beztvarou skvrnu a proniká do Vesmíru.

Tsunami - Manic Street Preachers (album This Is My Truth Tell Me Yours, 1998)
Welšská kapela Manic Street Preachers se neinspirovala skutečným tsunami, nýbrž The Silent Twins, příběhem dvou identických dvojčat June and Jeniffer Gibbons. Jejich život, plný zvratů a tragický konec by se ovšem dal k této přírodní katastrofě přirovnat.

Here Comes The Flood - Peter Gabriel ( Peter Gabriel, 1977 album)
Psychická povodeň. Představa společnosti, v níž si budou lidé navzájem číst myšlenky.

Riders On The Storm - The Doors (L. A. Woman, 1971)
Píseň z posledního alba The Doors navozuje atmosféru bouře. Mistrná hra Manzarka na klávesy sugestivně imituje dešťové kapky a člověk se cítí tak nějak v bezpečí - asi jako tak, když se z okna svého bytu díváme na hromy a blesky venku.

Cenzura v srdci

5. ledna 2013 v 19:00 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Velký šaman v potu tváře,
z blogu maže komentáře.
Pak mu řekli na schůzi:
Monitoruj diskuzi!

Bombino - Agadez (2011)

5. ledna 2013 v 10:39 | Robka |  Alba
Do nedávna téměř neznámý nigerský kytarista, který si říká Bombino, (vlastním jménem Omara Moctar) se stal do týdne po vydání jeho alba Agadez číslem jedna v žebříčku world music na ITunes. K tomu jistě přispělo, že hudba zazněla jako doprovod k dokumentárnímu filmu Agadez, the Music and the Rebellion, v němž se s příběhem mladého hudebníka můžeme setkat. Když byli v roce 2007 zabiti dva členové jeho první kapely, utekl do Burkiny Faso.Tyto kruté zkušenosti, přetavené do hudby, jsou bohužel nedílnou součástí života tuaréžských hudebníků. Bez sentimentu a příkras natočený film ukazuje život v tvrdých podmínkách a setkání s lidmi, kteří milují svobodu a chtějí v ní žít.
Talentovaný kytarista a zpěvák Bombino nám nabízí na albu deset skladeb. Neútočí prvoplánově na posluchačovy city, jsou tvořeny skutečným prožitkem. V hudbě Tuarégů najdeme jedno pojítko a tím je melancholie, intimita a láska k domovu.
Bombinovo album je podbarveno touhou po míru; tento pocit se odráží v každém hřejivém tónu jeho kytary. Jeho hra nepostrádá naléhavost, je krystalicky čistá jako drahokam a má v sobě neodolatelný smysl pro vybroušenou melodii. Bombino je skutečně obdivuhodný kytarista, jeho přesné a úsporné frázování, hypnotické, cyklické riffy i transovní melodie jsou velmi působivé. Jako zpěvák možná nedosahuje závratných výšek, ale to je vyváženo přítomností emocí a otevřeným srdcem, se kterým je hudba tvořena. Magie každým coulem.
Playlist i se třemi bonusovými skladbami najdete zde, tamtéž i zdroj obrázku.