Únor 2013

Vlak do stanice Nekonečno

27. února 2013 v 19:59 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Račte nastupovat, prosím,
do našeho rychlovlaku.
Vlevo dámy s pasem vosím,
vpravo muži v černém saku.

Využijte naší slevy,
která platí v tuto chvíli.
Nastupujte bez prodlevy,
rozjedem se rovnou k cíli.

Zažijete jenom s námi,
o čem se vám ani nesní.
Stanete se světoznámí,
a poznáte celý Vesmír.

Puding s chutí Mléčné dráhy,
a zmrzlinu s mořskou pěnou.
Ochutnáte u nás záhy,
limonádu z mraků křtěnou.

I mávnutí křídel ptačích,
nabídnou vám bankety.
Nastupujte, čas nás tlačí,
Nekonečnu v ústrety!

Goldfrapp live at Somerset House

24. února 2013 v 22:03 | Robka |  Electronica
Nedělní večer jsem prožila ve společnosti Goldfrapp a neodolala jsem dát tady pár písniček. Britské elektronické duo se skládá ze zpěvačky Alison Goldfrapp a klávesisty a producenta Willa Gregoryho. Od roku 2000 nahráli pět řadových alb, z nichž hned první Felt Mountain bylo následující rok nominováno na cenu Mercury Prize.
Goldfrapp se hudebně pohybují mezi trip hopem, eletronikou, ambientem, popem, na albu Seventh Tree z roku 2008 se dokonce pustili do folktroniky (což je žánr, o němž jsem se pravda dočetla na wikipedii a dost se divila, že něco takového existuje). Poslední album je z roku 2010, jmenuje se Head First a podle mého je značným zklamáním pro fanoušky a krokem k tuctovému zvuku diskotékových skupin sedmdesátých a osmdesátých let.
My se ale podíváme na písně z prvního období - bude to skvělá Deer Stop z Felt Mountain, zazpívaná tak, až mrazí v zádech a z alba Black Cherry z roku 2003 jsem vybrala titulní skladbu. Goldfrapp jsem měla to štěstí vidět naživo v roce 2008, právě po vydání alba Seventh Tree, (jež považuji za vrcholné dílo). Dáme si tedy ještě jednu skladbu právě z tohoto alba, bude to studiová verze písně A & E. Hezký poslech a zážitek.

Soumrak kultury

24. února 2013 v 8:23 | Robka |  Téma týdne
V minulých článcích jsem se lehce dotkla problémů, jako jsou rozpory v dnešním světě a narazila jsem také na souboj generací. Ovšem nejen chlebem živ je člověk, rozhodla jsem se tudíž sepsat ještě jeden příspěvek, který se bude zaobírat kulturou, konkrétně jejím úpadkem.

Náš věk je věkem techniky a kultura je v něm jen jakousi Popelkou, na jejíž oblečení a výživu už nezbývají maceše (státu) peníze. Je pouze nástrojem k ohlupování mas a už vůbec ne tím, čím se dřív snažila být - důvodem k zamyšlení, k obohacení, k vnímání krásna i pobavení.

V současnosti se vyrábí (ano vyrábí, netvoří) sáhodlouhé seriály, ke kterým je psán scénář za pochodu. Neposkytují herecké příležitosti, pouze zaměstnání a jistý výdělek pro několik desítek neschopných "umělců", kteří by se jinak stěží uživili. Plané dialogy, které vedou o "problémech ze života", se týkají třeba půlhodinového řešení nevěry v jednom díle. V dalším se ovšem můžete těšit na pokračování a než se problém rozuzlí, bude nevěrný zase někdo jiný s nějakou jinou.

Kulisy těchto seriálů jsou postaveny ve studiu a jen málokdy se stane, že se děj přemístí do reálu. Vše je zkrátka nastaveno tak, aby výroba takové zábavy byla co nejlevnější a masově dostupná. Vždyť si jen vezměme, kolik takových zmetků naše televize za poslední léta vychrlila a stále chrlí : Ulice, Ordinace v Růžové zahradě, Pojišťovna štěstí, Základka, Obchoďák, Gympl s r(u)čením omezeným, Cesty domů... Už jen ty názvy slibují nevšední zážitky, že ano? V tom výčtu mi chybí už jen Hřbitov - schopný scénárista by z toho určitě udělal trhák o třista dílech, z nichž několik by se mohlo věnovat problematice ztrácení svíček z hrobu staré Novákové, několik by jich mohlo být s duchařskou tématikou a další by se třeba zaobíraly neplacením hrobových míst.

Televizní stanice tomu nasazují korunu, že se o diváka přetahují tím, když ve stejný čas nechávají běžet na každém programu jeden seriál. Zmatený divák pak přepíná během reklam z Ordinace na Cesty domů, aby mu nic neuteklo a občas si splete seriál s reklamou, co běží ve dvaceminutových intervalech na obou programech. Není těžké se splést, výpovědní hodnotu to má stejnou.

Někdo může říct, že seriály jsou zde od toho, aby si u nich divák odpočinul a ne aby hlubokomyslně hloubal nad složitými zápletkami. Jenže u takových kravin člověk musí střídavě řvát hrůzou, trhat si vlasy z hlavy a červenat se nad trapností dialogů, odříkávaných s dikcí stydlivého prvňáčka. Měla jsem to 'štěstí' vidět několik scén a opravdu jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že jsou scénáristi schopni psát takové zhůvěřilosti a herci ochotni je ztvárnit. Nechci teď tvrdit, že kdysi scénáristi a režiséři točili bůhvíjak inteligentní veledíla, ale přece jen, když se podívám na starou Nemocnici na kraji města, tak se alespoň pobavím skvělými hereckými výkony (třeba nezapomenutelného pana Kopeckého) a od srdce se zasměju. Ovšem při jejím novém pokračování už vypínám televizní přijímač a mám sto chutí vyhodit ho z okna. Kvalitu převálcovala kvantita, jako ve všem.

Co se týče nové české filmové tvorby, mám pocit, že problém je podobný. Do kin putují zaručené trháky jako Líbáš jako Bůh (nebo Ďábel, to je fuk), či Muži v říji (či snad v naději), Babovřesky (třesky plesky) a jejich kvality jsou podobně sporné jako to, že gothajský salám obsahuje maso. Marně vzpomínám na nostalgické okamžiky, kdy jsem v kině řičela smíchy při promítání komedie Vesničko má, středisková. Už si ani nepamatuji, že bych se někdy při sledování nějakého nového českého filmu opravdu pobavila. Však se také všechny ty staré trháky objevují s železnou pravidelností na obrazovkách, aby vyplnily díry ve vysílání - jenže pro mě už jsou to všechno stokrát ohrané kusy. Byť se na ně stále dá dívat.

Co ale nechápu úplně ze všeho nejvíc, jsou stále nové a nové televizní stanice. Zvlášť jistá nejmenovaná společnost je velmi plodná a průměrně vyplodí každý měsíc jednu. Některé sice zase hned zruší, ale to nevadí. Za pár týdnů už si můžete naladit skvělý nový kanál - ano, to je to správné slovo. Kanál, v němž se to hemží přerostlými krysami, páchne odpadky a splašky.
Tak občas přemýšlím, že bych se televize zbavila úplně. Už dávno pro mě není tím, čím bývala dříve. Dnes je pro mě pouze žroutem elektřiny a peněz, které každý měsíc odvedu za to, že můžu přijímat signál z kanálů. A to je trochu malý kulturní zážitek, nemyslíte?

Ach, ta dnešní mládež!

23. února 2013 v 9:29 | Robka |  Téma týdne
Jako červená nitka se lidským věkem táhne tato věta a stařešinové dodávají: "To za našich mladých časů nebývalo!" Slyšela jsem ji jako dítě, určitě ji slýchávali moji rodiče a prarodiče. Kdoví, kde je její prapůvod a kdy nastal ten okamžik, od něhož bylo na mladé nahlíženo jako na bořitele hodnot a zkažené floutky, nectící zavedené staré pořádky. Možná se tak stalo už někde hluboko v minulosti u ohně v jeskyni, kde rada starších odsuzovala troufalé činy mladých bojovníků.

Problémy máme my

21. února 2013 v 21:24 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Problémy nemají staletí,
problémy máme my, lidé.
Jak ptáci na jaře přiletí,
na všechny nějaký zbyde.

Jen zavřít oči nestačí,
nic nevyřeší se samo.
Tak hádej, hádej, hadači,
jak hodit záchranné lano.

Člověk se cítí být všemocným,
myslí, že je tvorstva pánem.
Celý svět je z toho nemocný,
snad nebude s ním brzy ámen.

Tři balady Roberta Planta

20. února 2013 v 21:05 | Robka |  Robert Plant & a další
Dnes vám nabídnu k poslechu tři pomalé songy z různých alb Roberta Planta, tři mé oblíbené skladby. Mám ráda tento typ písní, pokud není kýčovitě přeslazený a rozplizlý. Musí to být spíš pohlazení a uklidnění, něco, co si pustíte třeba před spaním. Tento pošmourný zimní čas je jako stvořený pro melancholické rozjímání. Pokud máte rádi takové zasněné skladby, poslouchejte.

Reunion Led Zeppelin opět na obzoru?

19. února 2013 v 23:16 | Robka |  Led Zeppelin Info
Zmínka Roberta Planta v interview pro australský pořad 60 minutes, že na příští rok nemá žádné pracovní plány, způsobila rozruch v táboře fanoušků Led Zeppelin. Robert Plant měl totiž mimo jiné naznačit, že by se další spolupráci s bývalými kolegy nebránil a že poslední slovo ve věci reunionu leží na něm.
Led Zeppelin je jednou z kapel, na jejichž comeback fanoušci čekají už několik desítek let. Kapela se rozpadla po smrti bubeníka Johna Bonhama v roce 1980 a od té doby proběhlo několik pokusů o to, jak legendu vzkřísit. Koncerty, odehrané na Live Aid v roce 1985, později v roce 1988 na oslavu čtyřicátého výročí založení mateřské firmy Atlantic,v roce 1995 při příležitosti uvedení Led Zeppelin do Rock'n'rollové síně slávy a naposled v londýnské O2 Aréně v roce 2007, vždy vyvolaly vlnu spekulací o opětovném návratu slavných rockerů. Krátká spolupráce Jimmyho Page a Roberta Planta v devadesátých letech a vydání dvou komerčně méně úspěšných, ale přesto hudebně výborných alb, příznivce sice poněkud uchlácholily, ale snu na to, že uvidí na pódiu znovu zbylou trojici společně s Bonhamovým synem Jasonem, se nevzdali.
V posledních letech je to jako na houpačce - v tisku i na internetu se to jen hemží zaručenými zprávami o tom, že teď už je to definitivní a staří rockeři spojí své síly a opanují koncertní pódia. Hlavní 'překážkou' byl vždy Robert Plant, který měl své plány a upřednostňoval své (dlužno říci že velmi úspěšné) sólové projekty před reunionem. Jimmy Page s Johnem Paulem Jonesem dokonce přemýšleli nějaký čas i o tom, že comeback uskuteční i bez Planta s nějakým jiným zpěvákem (mluvilo se o Mylesovi Kennedym, který momentálně spolupracuje se Slashem). K tomu naštěstí nedošlo, pánové si to rozmysleli.
Po ohromně vydařeném koncertě v prosinci 2007, kdy tyto spekulace sílily, Plant opanoval s mladou americkou bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss ceny Grammy a jejich společné dílo Raising Sand suverénně posbíralo nejvíc ocenění - celkem šest. Robert navíc prohlásil, že ho spolupráce s Alison nesmírně obohatila a hned po velkém turné po Evropě i Americe se vrhl do další práce. Spojil své síly s Buddym Millerem a Darrelem Scottem, pozvali i folkovou zpěvačku Patty Griffin a nahráli společně album Band of Joy, které vyšlo v září roku 2010. Koncertování s Band of Joy, spolupráce na dalších projektech, obnovené spojení s kytaristou Justinem Adamsem a vznik staronové kapely Sensational Space Shifters (dříve Strange Sensation), to vše zaměstnávalo Roberta Planta v posledních letech. Stačil udělat i zásadní změnu ve svém osobním životě, když pojal Patty Griffin za svou zákonitou manželku.

Je jisté, že vydáním koncertního filmu Led Zeppelin - Celebration Day se ukázalo, že síla i něžnost hudby Led Zeppelin je stále velkým tahákem. Určitě si to uvědomuje i Robert (však se také ke katalogu Led Zepp na svých koncertech rád vrací) a možná by si ještě rád se svými bývalými parťáky zahrál. Těžko říci. Je totiž docela dobře možné, že fanoušci jen hledají jakoukoliv zmínku, která by vedla k splnění jejich snu.
Čas ukáže, zda se jim sny vyplní a Led Zeppelin stanou na pódiu. Necháme se překvapit. Jistá je jen jedna věc - Led Zeppelin nám zde zanechali úžasnou hudbu, která do dnešních dnů neztratila svůj půvab. A to žádné spekulace ani fámy nemohou nikdy zpochybnit.

Svět je plný rozporů

18. února 2013 v 22:40 | Robka |  Téma týdne
Pro příklad problémů dnešní doby není třeba chodit daleko - stačí si přečíst denně noviny, nebo zapnout televizi a vychrlí se jich na vás tolik, že je nespočítáte. Svět je plný rozporů, na jedné straně lidé neuvěřitelně bohatnou, mají se "čím dál lépe", jsou zaplaveni nadprodukcí veškerých výrobků včetně potravin, kterými se neuvěřitelně plýtvá. Na straně druhé vidíme hladovějící děti s boláky v obličeji a nekonečným smutkem ve velkých očích, lidi, kteří nemají střechu nad hlavou, lidi, co se musí skrývat a nemohou žít ve své zemi, jsou nespravedlivě vězněni, ponižováni, vykořisťováni, znásilňováni.

Ano, je nás sedm miliard a Země všechny neuživí. My máme pouze to štěstí, že jsme se narodili do relativně vyspělé společnosti a hladovění nám skutečně nehrozí. Ba naopak, hrozí nám spíš opačný problém.
Nedávno jsme se dcerou a jejím přítelem dohadovali, jestli je světě více hladovějících, nebo obézních. My s dcerou jsme trvaly na tom, že víc je těch, kteří neví, co je to normálně se najíst, přítel dcery někde vyčetl, že více je těch, co se vykrmili. A s údivem jsme zjistily, že má pravdu. Instantní štěstí z pytlíků, do hamburgeru zapečená láska, přemíra chemických uzenin, návykových sladkostí a hektolitry alkoholu a limonád - jak je to jednoduché! Vše navíc krásně zabaleno v křiklavých barvách, v rodinných baleních tři plus jeden zdarma, co tak lákají svou výhodnou cenou k nákupu. Člověk při pohledu na plné regály zapomíná na rozum a ve snaze ušetřit sáhne po multipacku, i kdyby měl pak polovinu vyhodit do odpadků. Momentálně je však uspokojena jeho touha ušetřit a natahat si domů ve stylu křečka co nejvíc zásob.

Takže na jedné straně zemře hlady dítě, kterému zoufalá matka nemá co dát, na druhé straně vychází časopisy s radami, jak shodit zimní kilogramy, pořádají se hubnoucí kurzy, prodávají pilulky a lékaři mají plné ruce práce s léčením chorob, způsobených obezitou. Je to neskutečný paradox, který mě nepřestává rozčilovat. Ve všem se točí zkrátka velké peníze. Hubnutí je byznys a to dost výnosný. Vždyť kdo by nechtěl být štíhlý a zdravý a hlavně bez práce! Kdo by nechtěl jíst všechny ty dobré a nezdravé věci a přitom shazovat kilogramy. Jedna reklama vám doporučí pilulky, druhá čaje, třetí třeba zázračný náramek, který spaluje tuky za vás.

Ale co myslíte - existuje reklama, která poradí matce hladovějícího dítěte, jak ho má zachránit? A stačí vůbec to, že se o těchto problémech ví a že existují nadšenci, kteří se opravdu snaží pomáhat? Lékaři a humanitární pracovníci v zemích s vysokou mírou negramotnosti a nízkým zdravotním povědomím zachraňují lidi, kterým stačí tak málo. Doslova pár korun stojí výživa pro dítě. Ano, spousta lidí řekne, že ty děti se neměly narodit, že je to nezodpovědnost a že my, vyspělí a inteligentní lidé, nebudeme tyto nezodpovědné a hloupé podporovat. Nic ale není tak jednoduché a černobílé. My, jako vzdělaní lidé, bychom to měli dobře vědět.

Výběr roku 1981

17. února 2013 v 20:20 | Robka |  Hity let minulých
Milí přátelé hudby osmdesátých let, hlásím, že jsem se vrátila z výletu po archivech a vybrala pro vás to nejlepší, co se v nich nacházelo. Snažila jsem se do ankety dostat kvalitní hudbu a mimo ni vám nabídnout i ochutnávku ze zemí střední Evropy, což snad uvítáte jako zajímavé zpestření. Rovnou se tedy vrhněme na výběr. Ať se vám hezky poslouchá.

Vítězná skladba roku 1980

16. února 2013 v 17:51 | Robka |  Hity let minulých
V minulých dnech a týdnech jste se zde na blogu setkávali s nabídkou písní, které byly vyprodukovány v roce 1980. Myslím, že je načase, abychom uzavřeli tuto kapitolu a vrhli se na rok další. Než tak učiníme, podíváme se, jak si jednotlivé skladby vedly a která z nich postoupí do konečného finále.
Celkem v anketě hlasovalo 1723 lidí, písní bylo jedenáct a rozdíl mezi první a poslední písní v žebříčku byl 33 hlasů. Jak už je tedy zvykem, výsledek je velmi vyrovnaný a můžeme jen hádat, proč tomu tak je. Buď je to proto, že se v anketě objevují skladby notoricky známé, nebo se nám do ní vloudil nějaký zlomyslný šotek, těžko říci. Nemá cenu pátrat, proč tomu tak je, podíváme se radši na celkové pořadí.
Na posledním místě s 147 hlasy se umístila píseň od irské skupiny U2 I Will Follow, pocházející z jejich prvního studiového alba Boy.
Stopadesát hlasů a předposlední místo si zajistili Queen a jejich Another One Bites the Dust z alba The Game. Škoda, queenofilové zapláčou, je to úžasná skladba s chytlavou basovou linkou a hravým funky rytmem.
Genesis a jejich píseň o muži, který se stal posedlým sledováním TV show, dostali 152 hlasů. Zpívá a na bicí hraje Phil Collins, píseň má název Turn It On Again a je z alba Duke.
O jeden hlas víc, tedy 153, mají AC/DC. Jejich album Back in Black bylo mezníkem, nejen proto, že to po smrti Bona Scotta chtěli zabalit. Naštěstí se tak nestalo, jeho rodina se vyjádřila ve smyslu, že "Bon by chtěl, abyste pokračovali...", a tak se kapela znovuzrodila s novým vokalistou. Brian Johnson byl jistě plnohodnotným nástupcem a jeho ječák se od té doby stal poznávacím znamením skupiny. Album Back in Black je druhým nejprodávanějším albem v historii a největším komerčním úspěchem AC/DC.
A zase stoupáme po jednom hlasu - 154 jich získali Motorhead a zběsilá Ace of Spades ze stejnojmenného alba.
Sto a padesátpět hlasů má David Bowie a jeho pozoruhodná skladba Ashes to Ashes z alba Scary Monsters (and Super Creeps).
Jediný český zástupce, skupina Progres 2, se držel celkem dobře - Píseň o jablku z alba Dialog s vesmírem od vás posbírala 156 bodů a je tedy lepší, než Bowie:-).
De Do Do Do, De Da Da Da... zpívají The Police na albu Zenyatta Mondata a jakkoli to zní dětinsky, hlubší podtext tento název má. Tkví v zamyšlení nad oblibou písní Da Doo Ron Ron a Do Wah Diddy Diddy a nad tím, že v jednoduchosti je síla. Dostali 158 hlasů a bronzovou medaili.
Druhé místo obsadili dva interpreti, rozdílní jako oheň a voda. Black Sabbath s písní Heaven and Hell ze stejnojmenného alba a Peter Gabriel s Games Without Frontiers ze svého třetího sólového alba. A ještě hlasy - je jich 159.
No a konečně tu máme fanfáry pro vítěze - 180 hlasů a první místo patří Judas Priest. Breaking the Law z alba British Steel vás zaujala nejvíc a i když mým favoritem nebyla, nezbývá nic jiného, než uznat její vítězství. Postupuje tedy do konečného souboje. Ale nás čekají ještě téměř celá osmdesátá léta, takže vzhůru do nich! Brzy se dočkáte druhého dílu ankety a zatím, abyste se nenudili, si pusťte tuhle písničku.
John Lennon - (Just Like) Starting Over - album Double Fantasy

Sandokanovy lapálie

15. února 2013 v 21:02 | Robka |  Téma týdne
Je zvláštní, že některé situace se mi do paměti vryjí s každičkou podrobností (včetně toho, jaké bylo tehdy počasí a co kdo řekl) a některé pracně doluji z hlubin své mysli a po urputném přemýšlení získávají pouze nejasné obrysy. Jednou z těch situací, jež mám v hlavě i s detaily, je den, kdy do naší domácnosti přicestoval Sandokan.

Korálky

14. února 2013 v 20:00 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Přetržená stuha myšlenek,
chatrná jak podzimní list.
Zlomená jak suchý oddenek,
kdopak by chtěl ji znovu spříst.

Něžná zeleň úkryt skýtá,
krůpějím jak z perleti.
Slunce už vstává, právě svítá,
vše zaskví se v jeho objetí.

Ve světě virtuální reality

10. února 2013 v 7:54 | Robka |  Téma týdne
Snad nikdy v minulosti jsme nebyli vystaveni takovému pokušení okusit výhody virtuální reality. Ba co okusit, mnozí z nás si bez ní už nedovedou představit svůj život. Nikdy dříve nebyly naše životy tak ovlivněny technikou a obávám se, že tento trend bude spíš stoupající a jen bude prohlubovat a zvětšovat vztahovou propast mezi lidmi.

Ještě před takovými třiceti lety jsme si nedovedli představit, že budeme s ostatními komunikovat pomocí bezdrátového telefonu nebo mobilu, nesoutěžili jsme mezi sebou, kdo má více přátel na facebooku, nehledali jsme potěšení na internetové seznamce. Dnes to všechno považujeme za naprosto normální součást života. Technické vymoženosti měly přinést usnadnění komunikace, zábavu, odreagování. Ale je tomu skutečně tak? Nezvrtlo se to všechno v náš neprospěch a nevyvolává to naopak pocit osamění a izolace?

Realita a snění

7. února 2013 v 21:00 | Robka |  Téma týdne
Realita je jako zrcadlo, sny jsou jejím ozdobným rámem.


Je tvrdá i křehká zároveň, jako sklo. Je chladná a nepoddajná, občas ji skrz špínu ani nevidíme. Když se vysype z rámu, když se roztříští na tisíc kousků, nezbyde nám, než její střípky pomalu slepit. Každý ten střep se může ostře zarýt do našeho srdce a způsobit v něm jizvu, která se pomalu hojí.
Realita, ta nekompromisní dáma v klobouku se skřipcem, ta, co nás z nadoblačných výšin srazí zpátky na zem. To je ona, ta, v níž žijeme. Těžko o ní můžeme říct, že je krásná. To slovo jako by se k ní nehodilo.
Bývá tvrdohlavá, neustále ji máme na očích a nutí nás, abychom se s ní poprali. Občas jsou na ni naše síly krátké a tehdy je na nás, abychom byli ti moudřejší a smířili se s ní. Když totiž s tou paní nic nepořídíme, musíme ji přijmout takovou, jaká je. Někdy je to těžké. Pak jsme to my, kteří se trápíme a Realita se nám tiše vysmívá.
Považuje se za Pravdu a Skutečnost, ale to je jen zdání. Může být i pěkně zkreslená. Ale abychom jí nekřivdili, jsou to vždy jen lidé, kteří nám přinášejí její pokřivený obraz. Když se na sebe díváme v zrcadle, taky nemusíme vždy vidět to, jak ve skutečnosti vypadáme. A tak je to i s Realitou.
Snění naopak je rozevlátá dívka s dlouhými vlasy. Modrooká, s lehce přivřenými víčky, s ústy jako plátek růže. Snění je krásné a mladistvé, je nespoutané, bezbřehé, svobodné. Realitě se nepodobá, občas na ni jako rozpustilec vyplázne jazyk a se smíchem utíká pryč. Realita si to ovšem nenechá líbit a Snění pronásleduje. Sen, ten malý ohníček nadšení, se někdy rozplývá pod jejím přísným pohledem, ale stává se také, že se do Reality převtělí. To se pak ta komisní paní rázem promění a rozehřeje! Není nic krásnějšího, než proměnit sen ve skutečnost...

Výběr na téma Plyšový medvídek

4. února 2013 v 17:54 | Robka |  Téma týdne
Mnoho z vás již jistě marně čeká mnoho týdnů, zda se neobjeví výběr článků na téma týdne. Přece jen je to na jedné straně jistá motivace, jak být lepší a na straně druhé zase vítaná možnost ocenit kreativitu těch, kterým se do výběru povedlo dostat. Dala jsem si za úkol přesvědčit vás, že i tak infantilní téma, jako je Plyšový medvídek, má potenciál na kvalitní články.
Pravda, při zběžném pohledu na výpis se naskýtal pohled na převážně stejné perexy, které obvykle začínaly větou: "Snad každý z nás měl někdy plyšového medvídka." Přiznávám, že jsem už na ni začala být alergická a mnoho takových článků jsem ani nedočetla. Ale i tak se mi povedlo vybrat pár kousků, které stojí za to, aby nezůstaly zavaleny horou plyše a ty vám teď předkládám k ochutnání.
P. S. Nezlobte se, že článek dávám do výpisu na téma Realita, ale když ono je krutou realitou, že by si jej jinak všiml jen málokdo.