Sandokanovy lapálie

15. února 2013 v 21:02 | Robka |  Téma týdne
Je zvláštní, že některé situace se mi do paměti vryjí s každičkou podrobností (včetně toho, jaké bylo tehdy počasí a co kdo řekl) a některé pracně doluji z hlubin své mysli a po urputném přemýšlení získávají pouze nejasné obrysy. Jednou z těch situací, jež mám v hlavě i s detaily, je den, kdy do naší domácnosti přicestoval Sandokan.


Abyste byli v obraze hned na začátku - Sandokan měl s malajským Tygrem, jehož uhrančivý představitel Kabir Bedi byl idolem televizních obrazovek osmdesátých let, pramálo společného. Snad jen to, že pohled jeho zelenavých očí byl stejně magický a možná i jistou divokost, mrštnost a důvtip - zkrátka vlastnosti, které každá správná kočka musí mít, aby přežila v lidské džungli. A jak se tento divoch ocitl v naší zvířat prosté domácnosti? Tak to vám hned prozradím.

Muži se v určitém věku vracejí zpět do puberty - matka to alespoň tak vždy tvrdila a vlastně jí to dokladoval náš tatínek. Kolem čtyřicítky míval občas bujné nápady, jejichž realizace matku popouzela a děsila. Jednou takhle na podzim odjel coby učitel na nějaké školení do Zlatých hor na Jesenicku i probudilo se tam jeho dětské ego a touha po náklonnosti živého tvora. V tomto rozpoložení narazil na opuštěné kotě, živící se v rekreačním středisku zbytky, a jeho osobnost mu učarovala natolik, že se kocour stal jeho spolupasažérem v autě na zpáteční cestě.

Seděla jsem zrovna ve vaně, když jsem uslyšela skrz umakartové jádro koupelny klapnutí dveří a otcův příchod. Odložil si zavazadlo a tiše se plížil do kuchyně, z níž se po chvíli kromě jeho veselého "Ahoj, Maruško," ozvalo neidentifikovatelné zakvílení a hned poté výkřik: "COS TO DOTÁHL???" Má zvědavost byla probuzena, ani jsem ve vodě nedutala a tiše poslouchala, co z otce vyleze. "Maruško, to je Sandokan," prohlásil otec nadšeně a pokračoval: "Je to divoký kocour, jen se koukni na to nádherné zbarvení!" Při slově 'kocour' jsem vyskočila z vany, bleskurychle se osušila, oblékla a letěla do kuchyně dělat tátovi spojence. Bylo mi jasné, že divokého kocoura máma jen tak nerozdýchá, když mi před pár lety odmítla povolit šlechtěné zvíře z výstavy.

V kuchyni stál táta, v náruči mourovaté kotě, naproti němu matka lomící rukama a prohlašující cosi o bláznech. Tatínek nám vysvětlil, že toto kotě je křížencem kočky divoké a domácí (což byl samozřejmě jen jeho vtípek) a že ode dneška bude sdílet domácnost s námi, což vyvolalo bouři nadšení u mě a vlnu zlosti u matky. "A kdo se bude o tu potvoru starat?" otázala se s jasnou provokací. Její otázka totiž narážela na skutečnost, že se tu považuje za jedinou zodpovědnou osobu, zatímco my jsme pouze nevycválaná banda. Samozřejmě jsme se předháněli ve vysvětlování, jak budeme o Sandouše pečovat, čistit mu bedýnku a dávat jídlo - no prostě, matka nakonec kapitulovala před zjevnou převahou a s povzdechem šla hledat vhodnou krabici.

Sandokan se tedy usídlil v naší rodině a byl to vskutku kocourek divoký. Měl stříbřitě mourovaté zbarvení a velkou chuť do jídla, která se ovšem projevovala i zvýšeným výdejem odpadních surovin. Tehdy ještě neexistovala obchodní centra s perfektně vybavenými kouty se zbožím pro zvířata, a tak jsme při jeho chovu improvizovali. Místo steliva a kočičího záchodu se musel spokojit s krabicí s pískem, který jsem nosila domů z blízkého pískoviště a místo granulí a kočičích konzerv papal Sandoušek masíčko, na něž jsme mu vždy v pátek vystáli v řeznictví frontu.

Co se týče písku, dovedete si asi představit, jak jeho používání v bytě vypadalo. Všude ho bylo plno, zapáchal a musel se neustále měnit. Když přišla zima a pískoviště zapadalo metrem sněhu, vyfasovala jsem lopatu a šla zmrzlý písek vysekávat ze závějí. Co bych pro to naše zlatíčko neudělala.
Jelikož byl písek po rozmražení mokrý, vymyslela naše máti zlepšovák. Zapnula troubu, nasypala ho na pečicí plech a při mírné teplotě sušila. Jako na potvoru zrovna při jedné takové sušicí akci přišla na návštěvu sousedka a zvědavě se tázala: "Copak to pečeš, Maruš?" Zrovna totiž byla neděle odpoledne a to se většinou v každé rodině něco dobrého peklo. Sousedka pravděpodobně prahla po nějakém novém receptu. "Suším písek pro kocoura!" vztekle zavrčela máti a tato památná věta se dodnes dává u nás doma k lepšímu. Sandouš totiž do mokrého písku nechtěl a i když bylo z našeho hlediska s jeho záchodem vše v pořádku, stejně nám rád nechával překvapení v podobě počurané rohožky nebo obuvi.

Kromě Sandouše jsme mámě přidělávali vrásky i my děti - já a můj o osm let mladší bráška. Vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem bratříčkovi dělala často náhradní matku a jelikož to byl chlapec svérázný, občas došlo k výchovné exekuci z mé strany. Při jednom takovém pokusu o to, dát mu za cosi facku, jsme se honili kolem starožitného stolu v obýváku a já se rozpřáhla chtějíc ho trefit a - běda, rozbila jsem skleněný cylindr staré petrolejové lampy, která na něm stála coby památka a dekorace. Můžete si domyslet, kdo byl nakonec potrestán.
No a při dalším takovém pokusu jsme rozbili s bratrem skleněnou výplň u dveří v obýváku - jedinou překážku, která měla zabránit kocourovi k vniknutí na území zapovězené. Sandoušek tak naší vinou získal rozšířené pole působnosti pro svá alotria a marně jsme provizorně dveře zalátali lepenkou. Sandouš proskakoval dírou jako cvičený tygr při drezůře v cirkuse a v obýváku byly brzy zdevastovány všechny kytky.

Matka po nějaké době nekompromisně prohlásila : "To zvíře mi musí z domu, sic bude zle!". Otec se už kvůli klidu v domácnosti ke kocourovi stavěl laxně, bratr podlézavě stál na maminčině straně a já tak byla jediným aktivistou, osaměle bojujícím za Sandouškova práva. I stala jsem se Karlem Čapkem v sukních a s kůtětem pod kabátem chodila po ulicích, oslovovala neznámé spoluobčany a nabízela jim toho skvělého tvorečka, který zajisté do jejich života vnese změnu. Je zajímavé, že ač jsem byla dítě nesmělé, při takových příležitostech se ve mně probouzel bojovný duch a nevídané komunikační schopnosti. Už jsem jednou takhle udala kůtě a teď tedy můj úkol zněl - zaopatřit Sandouška.

Nebudu vám tady popisovat složité peripetie, které ho provázely - zkrátka Sandouš nakonec nalezl domov u jedněch lidí, kterým právě před nedávnem přejelo auto kočku a děti plakaly po mazlíčkovi. Sandoušův nezkrotný temperament se mohl vybít, na zahradě domku měl pré a nakonec i já jsem musela uznat, že mu tam bude lépe, než v bytě.

Tak tedy skončil půlroční pobyt Sandokana u nás doma a já si usmyslela, že jen co vyrostu, pořídím si kočku, psa a tři děti. Své zvířecí sny jsem si splnila (děti jsou jen dvě) - ale povím vám, kolikrát jsem taky proklínala okamžik, kdy zvěř překročila náš práh. Ale pak stačil jeden pohled a vzpomínka na Sandouše, aby mě zlost přešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 16. února 2013 v 18:56 | Reagovat

Sandokan seriálový tuším někde frčí - snad na Barrandově? (zase jsem to prošvihla, ten seriál miluju). Ale Sandokan kočičí, skutečný, to muselo být pěkný číslo!
A tvůj táta měl nejen divoké nápady, ale dobré srdce. Kdo by se ujal opuštěného kocourka, bez průkazu původu a očividně smíšené rasy pouličních koček?
A tobě se opravdu podařil husarský kousek, protože umístit kotě do dobré rodiny je docela zázrak. (myslím, že tohle platilo i tenkrát, stejně jako dnes)

2 valin valin | Web | 22. února 2013 v 9:33 | Reagovat

To je nádherný, úplně jsem to prožívala, jaks to popisovala. Já už sebrala dvě opuštěná koťata a vím, jaká je to hoňka dát je do dobrých rukou. Domů jsem je nemohla vzít, páč jsme měli psa a morče, ale doslova jsem to jedno vnutila kamarádce a dneska to je její veliký milášššek. o to druhé byl větší zájem, hnedle jsem musela vypsat výběrové řízení..

3 Eruvië Eruvië | Web | 22. února 2013 v 11:34 | Reagovat

Mně občas mrzí, že nemám domeček, alespoň malý, se zahrádkou, abych tam mohla ta opuštěná zvířátka mít. Jeden terorista v bytě momentálně stačí. Zvykl si nadávat, neustále na mě řve, ale pomazlit se nejde :-)

4 Robka Robka | E-mail | Web | 22. února 2013 v 19:21 | Reagovat

[1]: Ty pouliční kočky jsou stejně nejlepší - nebo tedy minimálně stejně tak fajn, jako šlechtěné. Táta tehdy možná chtěl trochu pozlobit mamku, když Sandokana přivezl. On má sice zvířata rád, ale není takový typický zvířatomil, jako třeba já.
Můj dnešní kocour je taky vlastně nalezenec - tedy spíš jeho maminka, kterou někdo vyhodil, když byla březí. Ujala se jí jedna hodná paní a jedno ze dvou koťátek, které se narodily, našlo domov u nás. Už to bude patnáct let.

[2]: Takže jsi taky kočičí máma.:-) No, povím ti, jednu dobu jsem měla doma morče, psa a kočku. Dokonce mám někde jejich společnou fotku. Kocourek byl ještě malý a lezl k morčátku do klece, pak přišel pes a už to začalo být neúnosné. Morče jsme přestěhovali k dceřině kamarádce. Pes s kočkou se skamarádili, protože služebně starší kocour si dovedl zjednat pořádek. Jen je legrační, jak na sebe ty potvůrky žárlí.:-)

[3]: Ten tvůj roztomilý kocourek že je terorista? No, ono se říká, že kočky, co jsou jen v bytě, bývají někdy takové - jak to říct - trochu rozmazlené. Venkovní kočky jsou vděčné za každé pohlazení, ale ti naši domácí povaleči nás mají v hrsti. Nemusí bojovat o tvou přízeň. Zkus mu pořídit kamaráda, třeba pak bude řvát na něj a taky se s ním trochu vyblbne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama