Každý se rád vrací domů

15. března 2013 v 20:25 | Robka |  Téma týdne
Choulila jsem se zimou a sledovala ocelově šedou oblohu, z níž se lehounce snášely sněhové vločky. Pravidelné, šesticípé hvězdičky mi dopadaly na ruce a bundu; se zatajeným dechem jsem je sledovala a snažila se zastihnout jejich krátkou krásu - stačil pouhý dotek mé kůže a neskutečná nádhera se proměnila v kapičku vody. Z pozorování mě vyrušil pravidelný zvuk, jako když někdo vytrvale ťuká do dřeva. Konkuroval rachotu z nedalekého staveniště a docela se mu to dařilo - zvedla jsem hlavu a snažila se přijít na to, odkud přichází.



Naproti mě se tyčily čtyři majestátní topoly. Pravda, teď v zimě se trochu styděly za svou nahotu, ale jejich bezlisté větve mi zase skýtaly lepší výhled do hustých, spletitých korun. Větve se pnuly k nebi, jakoby toužily po polibku slunečních paprsků - ty však stále nepřicházely. Letos slunce téměř nevysvitlo... Můj zrak hledal původce zvuku; sluch už stihl vydedukovat, že přichází ze stromu.

Identifikovala jsem strakapouda, který s precizností sobě vlastní hbitě tloukl do dřeva. Obdivuhodná byla rychlost jeho práce; starý strom byl zřejmě nemocný a pod kůrou skrýval množství příživníků. Hlavička se jen kmitala a zobák se jako dlátko zarýval do dřeva. Vítaná svačinka... Nebo snad oběd? Sledovala jsem ptáka, jak se snaží stromu ulevit a vtom jsem zahlédla na kmeni druhého - zřejmě samičku. Zaostřila jsem a snažila se ptáčky nespustit z očí, ale moji pozornost rozptyloval křik, ozývající se z druhého stromu. Na chvíli jsem se zasnila - copak si asi povídají? Hašteření ptačích nájemníků neustávalo, napadlo mě, že zde zřejmě mají nějakou schůzi, nebo ptačí sněm. Možná se dohadují o tom, kde si která rodinka letos postaví hnízdo.

Uplynulo pár dnů. Velmi chladný vítr se proháněl pod zataženým nebem, ale ani nepříznivé počasí nezabránilo pracovníkům s pilami v jejich práci. Odstraňovali přebytečné a uschlé větve ze stromů. Pod nimi už se vršila pěkná hranice. Ptačí zpěv utichl, dnes tu není žádný sněm. Sleduji ze svého stanoviště práci člověka na výsuvné plošině - obdivuji ho, že dokáže zvládnout práci v tak velké výšce. Mívám závrať, z toho důvodu jsem nikdy neměla ráda kolotoče.
Z blízkého domu vyjde žena a zlobně se dívá na hromadu větví. "Měli by ty stromy porazit, beztoho tu jen překážejí!" povídá zhurta. Asi neví nic o jejich obyvatelích. Každý se přece rád vrací domů...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Agricula Agricula | Web | 16. března 2013 v 15:42 | Reagovat

Hezké :)
Víš, že zrovna dnes ráno jsem venčila psa v aleji toplů a zaslechla jsem téže zvuk? Dokonce dvojitý. Datla či strakapouda jsem, ale hledala marně. Byly tam, ale já je neviděla. Připadalo mi to , jakoby si posílaly vzkazy morseovkou ;-)

2 Robka Robka | E-mail | Web | 16. března 2013 v 17:29 | Reagovat

[1]: To je zajímavé.:-) Někdy je fajn se jen tak zastavit a zaposlouchat se. Když jsem sledovala ty ptáčky, tak jsem si uvědomila, že kolikrát nemám čas se vůbec dívat kolem sebe.

3 Miloš Miloš | Web | 17. března 2013 v 8:41 | Reagovat

Pěkné zamyšlení s hudební šlehačkou.
Já znám strakapoudy jen z obrázků. Asi chodím jen kolem zdravých stromů.

4 Robka Robka | E-mail | Web | 17. března 2013 v 11:48 | Reagovat

[3]: Hudební šlehačka - to je taky pěkný výraz.:-) A výstižný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama