O hledání nejkrásnějšího místa

13. března 2013 v 19:46 | Robka |  Téma týdne
V jednom městě v blíže neurčeném čase žil velmi nespokojený mladík. Na všechno neustále nadával, práce ho štvala, nelíbila se mu ani čtvrť, ve které bydlel. A protože ho ve městě nic nedrželo, neměl rodinu ani pravé přátele, vzal si jednoho dne v zaměstnání dlouhou dovolenou a rozhodl se, že ji věnuje hledání toho nejkrásnějšího místa na světě.
Tato představa v něm na chvíli rozpustila všechny chmury - nakoupil cestovatelské příručky, mapy, opatřil si vybavení a hned příštího rána vyrazil na nádraží. Po chvíli váhání si vybral expresní vlak, jedoucí do dalekých krajů - bylo mu vcelku jedno, kam pojede, protože byl přesvědčen, že všude to bude lepší, než u nich ve městě.


Jel a jel několik dní, cesta byla úmorná a namáhavá. Vystoupil v krásném městě kdesi na východě a dál už se pustil po svých. Musel přece najít to nejkrásnější místo - a to by těžko hledal přes špinavé okénko vlaku.
Jak tak putoval, narážel na pozoruhodná místa - někde byla divoká a nespoutaná příroda, vysoké hory a bystré řeky, jinde zase moderní města, plná kulturních pamětihodností. Ovšem mladíkovo kritické oko na každém z těchto míst shledalo nějakou vadu - hory byly moc vysoké, tráva málo zelená, voda v řekách příliš kalná, ve městech vedle výstavných a čistých ulic zase nacházel uličky neřesti a chudoby. Stále nemohl natrefit na místo, kde by opravdu chtěl žít a zemřít.

Už mnoho dní byl na cestách, když se rozhodl, že je načase se pomalu vracet. Rozladěn a unaven dlouhým a neúspěšným cestováním ubytoval se v jednom malém, levném a pochybném hotelu. A stalo se to, co se mělo stát - ráno se probudil a zjistil, že všechny jeho peníze jsou zkrátka fuč. Hoteliér se jen smál a říkal, že tohle se tu stává a že ho varoval - jenže mladík byl večer tak unaven, že jeho varování nebral vážně. A tak se octl náš mladý přítel bez peněz a dál už musel pokračovat po svých a bez jídla i noclehu.
Naštěstí bylo teplo a mohl tedy nocovat venku pod stromy - případně v krmelci v lese. Za pár dnů už sotva vlekl zkrvavené nohy a žízní i hladem skoro šilhal. V tomto stavu se dopotácel večer z posledních sil k vratům nějakého stavení a sotva na ně stačil zabouchat, upadl do mdlob.

"Kdo je tam?" ozval se zpoza dřevěných vrat bodrý mužský hlas, ale mladík ho neslyšel. Vrata se pomalu a se skřípotem otevřela a šedovlasému podsaditému muži s dobráckýma očima padl zrak na bezvládné tělo. "Honem, pojďte sem! Barčo, Katuško, rychle, někdo tady leží!" Katuška přiběhla jako první - bylo to hezké tmavovlasé děvče - a polekaně se ptala: "Dědečku, bude potřebovat lékaře?" "Myslím, že ne," odvětil dědeček, " je jen strašně zesláblý. Vidíš, už se probírá! Honem doskoč pro vodu, bude mít určitě žízeň!" Katuška odběhla ke studni a za chvíli nesla hrnek s chladivou vodou. Barča zpovzdálí jen zvědavě přihlížela. "Baruško, běž za maminkou a řekni jí, ať připraví pokoj pro hosty. Uložíme ho, bude potřebovat ošetřit. A zřejmě taky něco na zub, nejlepší bude polévka. Ta ho postaví na nohy."
Mladík na zemi zatím těžce zavzdychal bolestí. Dědeček mu přidržel u úst hrnek a on hltavě pil. Pak ho s pomocí Katušky zvedl a pomalu šli do stavení.

Ani nevěděl jak se octl v posteli - pruhované peřiny voněly sluncem a na stolku u okna stála váza s čerstvě natrhanými lučními květy. Dědova dcera, matka Katušky a Báry, mu přinesla talíř silné slepičí polévky od oběda a on se nechal krmit jako nemluvně. Však taky nemohl zvednout ruku, jak byl slabý. Jen se v duchu divil, jak jsou ti lidé k němu hodní a jak se o něj nezištně starají. Pak už vysílením usnul.
Nespal ani moc dlouho, když ucítil něčí doteky na nohou. Nebylo to nepříjemné, i když ho zakrvácené nohy hodně bolely. Násilím otevřel oči a spatřil krásnou dívku s dlouhými vlasy, jak se ve světle lampičky sklání nad jeho lůžkem, omývá mu jemně krev a poté nohy maže léčivou mastí. Její tvář vypadala v nočním odlesku jako tvář Madony z obrazů vlámských malířů a když ji zvedla a zjistila, že se na ni dívá, překvapením jí málem vypadla miska s vodou z ruky.

"Ty nespíš?" zeptala se tiše a rozpačitě. Neodpovídal, jen na ni stále hleděl, a tak pokračovala: "Musíš mít za sebou hroznou cestu, bude nějakou dobu trvat, než se ti rány zahojí. Odkud vůbec jdeš a kam jsi šel?" Mladík na ni ještě chvíli koukal jako na zjevení a pak namáhavě odpověděl: " Hledal jsem nejkrásnější místo na světě..." Byl překvapen, že mu dívka rozumí - a v tom si uvědomil, že na něj mluvila jeho mateřštinou. "Kde to vlastně jsem?" "Došel jsi na statek mého dědečka," rozesmálo se děvče zvonivým smíchem. "Jsi poblíž města V...." "Ale to je..." nedopověděl mladík. Sklesl zpět do polštářů. Dívčiny oči se tázavě zadívaly do jeho a on si znovu uvědomil, jak je krásná. Snad děvče z jeho očí vyčetlo, nač myslí, protože se mírně začervenalo a odvrátilo zrak. Dokončilo ošetření, zhaslo malou lampičku a tiše mu popřálo dobrou noc. Tu noc mladík měl před očima jen její andělskou tvář a cítil její něžné a ohleduplné doteky.

Uplynulo pár dnů... a na statku vše šlo svým tempem. Děvčata pomáhala matce při práci v domácnosti a kolem zvířat, dědeček a otec dívek pracovali na políčku a chodili do lesa na dřevo. I přes to, že žili skromně, byli neobvykle svorní a spokojení, nic je netrápilo. Pomáhali si navzájem a mladý muž byl jejich životem okouzlen. Hlavně mu tedy hlavu popletla Katuška, starší dědečkova vnučka. Zamiloval se do ní k zbláznění.
A ukázalo se, že ani Katuška nezůstala k mladíkovým citům lhostejná. Ti dva spolu trávili čím dál víc času a když se mladík uzdravil, začal zcela samozřejmě pomáhat se vším, co bylo potřeba. Zdálo se, jako by na statek patřil odjakživa.
Stalo se to, že věčně nespokojený mladík našel své nejkrásnější místo, kde by chtěl žít a zemřít. Bylo to zde, po boku krásné a milé Katušky. I když na světě jistě byla spousta jiných divukrásných míst; místo, kde je láska, je to ze všech nejkrásnější.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Laň Laň | Web | 13. března 2013 v 20:28 | Reagovat

Kouzelná povídka. Taková... pohádková.

2 Eruvië Eruvië | Web | 14. března 2013 v 7:22 | Reagovat

Nádherná povídka! Souhlasím, že často nejde o místo samotné, ale o lidi, kteří ho s námi sdílejí :-)

3 valin valin | Web | 14. března 2013 v 7:44 | Reagovat

Krásná pohádka pro dospělé a s chytrou a pravdivou pointou. Jak říkával náš dědoušek:
"Doma je doma, má zlatá mámo."

4 blažena blažena | Web | 14. března 2013 v 8:24 | Reagovat

Láska dělá divy, dokonce prý i hory přenáší...

5 Pukína Pukína | E-mail | Web | 14. března 2013 v 8:42 | Reagovat

V povídce je kus života, dobro i zlo. Přes všechny útrapy skončilo mladíkovo putování pohádkově krásně:).

6 Robka Robka | E-mail | Web | 14. března 2013 v 20:16 | Reagovat

Moc všem děkuji, jsem ráda, že se tato má "povídka-pohádka" líbila. Podle mě se člověk cítí dobře tam, kde má své blízké, rodinu a domov. Prostě nějaké kořeny. Žít někde na přechodnou dobu, poznávat jiné kraje a kultury je fajn, ale člověka to podle mě stejně nejvíc táhne tam, kde se narodil a třeba prožil své dětství.

7 Miloš Miloš | Web | 14. března 2013 v 21:29 | Reagovat

Robko, moc pěkné, pohádka i s poselstvím, to by mělo být v čítánkách.

8 domovina domovina | Web | 23. března 2013 v 19:31 | Reagovat

Moc hezké. Tam, kde je rodina, lidé se stejnou mentalitou a známá krajina, tam je domov. :)

9 Robka Robka | E-mail | Web | 23. března 2013 v 19:59 | Reagovat

[7]: Jsem asi čítankový spisovatel:-)

[8]: Ano, člověk to nejlépe pozná, když se odněkud vrací.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama