Tajemství královských šípů

4. dubna 2013 v 21:11 | Robka |  Téma týdne
V pokoji sálalo útulné teplo z otevřeného krbu. Před ním seděla na lavici stará žena s prošedivělými vlasy a mírnýma, dobrotivýma očima a z každé strany se k ní tulilo jedno vnouče. Mladšího chlapce s buclatými, naducanými tvářičkami babička objímala na klíně, starší, bystrý asi sedmiletý hoch, se důvěrně opíral o její rameno. "Babičko, povídej nám pohádku!" zaprosil mladší vnouček. "Ano, prosím, povídej!" přidal se starší. Babička se pousmála a pohlédla z okna. Venku už byla tma, jen od padajícího sněhu probleskovala skrz okenice jemně narůžovělá záře. Přitáhla děti blíž k sobě a mladšího pohladila po neposedných, světlých vláscích. "Tak dobře. Budu vyprávět, ale vy budete tiše poslouchat, ano? A slíbíte mi, že pak už půjdete spát."
"Ano, ano, budeme poslouchat a budeme tiši!" volali chlapci jeden přes druhého. A babička se dala do vyprávění...


Bylo nebylo, za devatero řekami a devatero mosty se nacházelo jedno moc smutné království. Královští manželé si přáli mít hromadu dětí, ale ani po uplynutí několika let děti stále nepřicházely. Královna kvůli tomu vyplakala mnoho slz, každý den se několikrát modlila v hradní kapli a král nechal pozvat slovutné mudrce a lékaře, aby jí pomohli. Nic to ale platno nebylo.

Když už ztráceli naději, objevila se jednoho dne na nádvoří hradu stará žena. Vypadala jako žebračka a troufale požádala stráže, aby mohla mluvit s královnou o samotě. Nejprve ji chtěli zahnat, ale královna se zrovna dívala z okna a protože měla dobré srdce, pozvala ženu dovnitř. " Zaveďte ji do kuchyně, ať jí dají kus chleba a talíř polévky. Pak ji pošlete za mnou nahoru."

Stařena se dobře najedla a vstoupila do královniných komnat s hlubokou úklonou. "Tak copak bys mi chtěla říci?" vlídně se optala královna.
"Milá královno, dobře vím, co tě trápí a ráda bych ti pomohla. Protože jsi se ke mě zachovala šlechetně a nevyhnala jsi mě jako mnozí jiní, něco ti dám." pravila ta podivná ženština. "Dám ti tři semínka. Zasaď je v zahradě a každý den je dobře zalévej. Než vyklíčí a vyrostou, narodí se ti tři chlapci." S těmito slovy vysypala stařena královně na dlaň tři malá, pichlavá semínka.

Královna udiveně hleděla na svou rozevřenou ruku a než se stačila vzpamatovat, stařena byla pryč. Jen zdálky k ní doléhala ozvěna jejího hlasu: "Až přijde čas, objevím se zas!"
Královně z toho šla hlava kolem, ale udělala všechno, jak jí stará žena poradila. Zasadila pichlavá semínka v královské zahradě a denně je chodila zalévat. Když začaly ze země rašit v podobě malých, špičatých výhonků, chystaly se na královském dvoře slavnosti, oznamující radostnou novinu. A jakmile se zaskvěly čerstvou zelení, královna porodila tři zdravé chlapce.

To bylo radosti! Král se mohl zbláznit štěstím, křtiny na sebe nenechaly dlouho čekat. Mezi pozvanými hosty se ovšem objevila i žebračka, která královnu obdarovala. Vzala si oba rodiče stranou a takto k nim promluvila: "Teď, má drahá vládkyně, dobře poslouchej. Své syny miluj láskou mateřskou a nerozdílnou, veď je životem, ukazuj jim dobrotu a spravedlnost. Ale nesnaž se je předělat k obrazu svému. Oni nejsou tvým majetkem ani pokračováním tebe samotné. Připrav je do života tak, aby byli schopni v něm obstát samostatně.
Tobě, králi, radím - buď svým chlapcům příkladem. Zalévej je vědomostmi tak, jako vodou zaléváš jejich čerstvě vyrostlé výhonky. Chraň je před nástrahami světa, dokud budou ještě malí a slabí. Jakmile zesílí, nech jejich duše hledat své místo na slunci. Až přijde čas, zaveď je do zahrady a nech je vyvolit si svou ratolest. Když ji vyprostí ze země, půjdou každý svou cestou." Pak stařena zmizela.

Léta plynula a děti rostly. Každý z hochů byl jiný - nejstarší Jiří byl vysoký silák, prostřední Jan měl něžnou a krásnou tvář a nejmladší Jaroslav byl zase chytrý a bystrý. Ač se královna snažila dávat všem dětem stejnou lásku, přece její srdce tíhlo k Janovi, který jí byl nejvíc podobný a král zase miloval nejstaršího Jiřího a brával ho sebou na lovy. Jaroslav raději než ryk polních rohů a svištění kuší vyhledával tichou a osamělou četbu ve své komnatě. Nořil se do příběhů tím urputněji, čím víc ho brzdil jeho tělesný handicap. Jaroslav byl vzrůstem malý a neduživý, jeho ruce neměly zdaleka takovou obratnost, jako ruce jeho bratrů. Matka nad ním často tiše vzdychala a otci přibývaly vrásky, když přemýšlel nad jeho osudem.

A než se všichni nadáli, přišel onen slavný den. Chlapcům bylo právě osmnáct let a to byla chvíle, kdy se měli dozvědět, co ukrývají v zemi jejich ratolesti. Rodiče je zavedli do zahrady, kde na oploceném kousku země rostly tři zelené výhonky.

První k nim přistoupil nejstarší bratr. Vyhlédl si nejsilnější z nich a lehce ho vyprostil z kypré půdy. Místo kořenů ratolest ukrývala bronzový šíp. Jan si vybral ladně vyhlížející ratolest, která ukrývala šíp ze stříbra. Na Jaroslava zbyl krátký, nevzhledný, ale silný kmínek. Po jeho vytažení všichni žasli nad tou nádherou, kterou skrýval. Jeho hrot se na slunci třpytil zlatem.

Chlapci vyzbrojeni svými šípy se odebrali za králova doprovodu na rozcestí. Královna plakala, že ztrácí své děti, ale pak si vzpomněla na slova stařeny. Její synové jsou už samostatní, teď se ukáže, jak ve světě obstojí.
Na rozcestí dostal každý z bratrů luk a vystřelil svůj šíp. "Jděte tam, kam vás vaše šípy zavedou. Pečoval jsem o ně s láskou, tak jako o vás a teď se ukáže, jestli má námaha nebyla marná. Každý z vás hledejte to, co je vašim srdcím nejbližší a nejmilejší! Za rok se zde sejdeme a vy mi ukážete, co jste objevili."

Jiří se vydal hledat nejkrásnější drahokam, který kdy spatřil světlo světa. Prošel hory, překonal ostrá skaliska, přeplul moře, až našel skutečně nádherný kámen, nad nímž oči přecházely.
Jan prahl po lásce a vydal se hledat dívku, která by byla stejně jako jeho matka krásná, starostlivá a milující. Prohledal města, pátral ve vesnicích, až objevil překrásnou dívku, hodnou, laskavou a milou.
Jaroslav toužil po vědění. Jeho zlatý šíp ho vedl přes hory, na jejichž úbočích umdléval únavou, přes moře, která zdolával s největší námahou. I přes velkou únavu měl stále oči a mysl dokořán a vstřebával životní moudra všech lidí, s nimiž se setkal. Čím víc toho věděl, tím víc chtěl poznávat dál.

Po roce se na rozcestí sešli pouze dva bratři - Jiří a Jan. Jiří nesl jako svátost drahý kámen, Jan vedl za ruku svou lásku. Spolu s králem čekali na příchod nejmladšího Jaroslava. Trvalo však hodnou dobu, než se v zákrutách cesty objevil.

Všechny překvapilo, že má prázdné ruce. "Copak jsi hledal, bratře?" trochu posměšně se otázal Jiří. "Hledal jsem něco, co se nedá pouhým okem spatřit, ba ani změřit či zvážit." "A našel jsi to?" vyptávali se překotně bratři. "Ne," odpověděl Jaroslav. "Ale myslím, že jsem našel svůj životní cíl."
***
Babička se odmlčela a zahleděla se do dohasínajího ohně. Chlapec jí na klíně už podřimoval, zrudlé tvářičky mu zářily spokojeností a jeho malá ručka byla pevně sevřena v pěst. Babička mu ruku jemně rozevřela. Vypadla z ní na zem malá šipka. Chlapec, probuzen dotekem, rozespale zamžoural.
"Copak to je?" optala se. "To je přece semínko, které musím zítra zasadit. Chtěl bych také ten zlatý šíp!" odpověděl už úplně probuzený klouček. Babička se usmála. Tak přece poslouchal...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 hanienes hanienes | Web | 4. dubna 2013 v 21:20 | Reagovat

Vážně pěkně napsané, k zamyšlení :)

2 valin valin | Web | 4. dubna 2013 v 22:28 | Reagovat

Tak to je nádherná moudrost krásně podaná, klaním se Robko...

3 domovina domovina | Web | 5. dubna 2013 v 0:52 | Reagovat

Krásná pohádka :) Babičky umí děti zaujmout.

4 Pukína Pukína | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 9:09 | Reagovat

V krbu ohýnek a babička, která umí tak krásně vyprávět. Co víc si přát? Nádhera:) !

5 Radka Radka | E-mail | Web | 6. dubna 2013 v 1:12 | Reagovat

Moc hezky to skončilo :-)

6 Miloš Miloš | Web | 6. dubna 2013 v 21:47 | Reagovat

Pěkná pohádka. Robko, ty bys měla upravit záhlaví blogu, označení Robert Plant fan site je vzhledem k tvým literárním textům hodně úzké.

7 Robka Robka | E-mail | Web | 7. dubna 2013 v 20:33 | Reagovat

Díky všem komentujícím.

[6]: No, asi máš pravdu. Tento blog je jakási všehochuť, docela mě baví psát a vymýšlet, tak bych měla možná to záhlaví trochu upravit. A nebo bych spíš měla přestat plácat blbiny a začít se věnovat víc psaní o hudbě. :-)

8 Lydie Lydie | 7. dubna 2013 v 21:17 | Reagovat

Pěkná pohádka, četla jsem ji "jedním dechem", byla jsem zvědavá, jak to bude dál...

9 Bohous z ocelového domu Bohous z ocelového domu | E-mail | 7. dubna 2013 v 21:47 | Reagovat

Moc dík slečna robka je jednička Bohouš z ocelového domu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama