Květen 2013

Chřestík na sexík

30. května 2013 v 22:16 | Robka |  Téma týdne
Tak jsem si dnes po ránu otevřela noviny a koukám jako blázen. Juknul na mě článeček plný zdrobnělinek a slovíček, kterými si lidé písmenkují na internetových diskusích. Což o to, slovíčka jako manža, těhu, mimísek, příťa, tuleníčko a prochajda jsou už mi známy, psala jsem o nich před časem článek o znásilňování češtiny. Ale co takový sexík, spermijky a snaženíčko? To si snad dělají legraci?

My a Oni aneb na téma rasismu

28. května 2013 v 22:01 | Robka |  Píšu vám
Možná to není v těchto dnech úplně ideální téma k psaní a je dost pravděpodobné, že tímto článkem vyvolám u některých lidí nechuť a nesouhlas s názory, které chci prezentovat. Myslím ale, že je potřeba o věcech mluvit zvláště dnes, kdy je naše společnost rozdělena na dva výrazné tábory - na tábor MY a ONI, čili Češi a nepřizpůsobiví, nebo abychom byli ještě adresnější: Češi a Romové.

Robert Plant & Sensational Space Shifters - Tin Pan Valley

26. května 2013 v 10:10 | Robka |  Robert Plant & a další
Skladba Tin Pan Valley z alba Mighty Rearranger (2005) vypovídá v mnohém o tom, co si Robert Plant myslí o svých generačních souputnících, kteří se jen snaží předstírat rebelský křik a věčné mládí. Není umění být fyzicky mladý, umění je využít zkušeností, které muzikant postupem času nasbírá a pokusit se je přetavit do své tvorby, aniž by se přitom snažil vykrádat a obelhávat sám sebe.
Čím je Robert Plant starší, tím víc mi připomíná keltského vladaře. Důstojného vypravěče příběhů, který nepotřebuje hermelínový plášť a přesto na něm budou jeho "poddaní" viset očima. A že se mezi ně počítají v hojném zastoupení i mladé dívky, to můžete vidět i v tomto sestříhaném videoklipu.
Album Mighty Rearranger, na němž se podíleli členové Plantovy současné kapely, považuji za exkluzivní výlet do míst, kam by se možná někteří jeho současníci jen stěží odvážili. Snoubí v sobě lásku a úctu ke staré dobré muzice a zároveň se nebojí experimentů a cestování do jiných hudebních dimenzí. To, že se k této skvělé desce opět vrací na svých koncertech, jen dokazuje její sílu a oblibu u stále rostoucího počtu posluchačů. Enjoy!

Zaz - Recto Verso

25. května 2013 v 10:33 | Robka |  Alba
Uplynuly tři roky a už je tu zas. Kdo? No přece Zaz! Roztomilá Francouzka s osobitým rozdováděným projevem, koketně se usmívající děvče s rozčepýřeným účesem a charismaticky nakřáplým hlasem. Mladá žena, která si svými hravými skladbami na pomezí popu, šansonu, jazzu i rocku podmanila v rekordně krátkém čase srdce mnoha posluchačů ze všech koutů Evropy.

Zaz, vlastním jménem Isabelle Geffroy, se narodila před třiatřiceti lety v Tours. Jako pětiletá navštěvuje spolu se svými sourozenci hudební školu v rodném městě, věnuje se hře na housle, klavír, kytaru a sborovému zpěvu. Ve čtrnácti se stěhuje do Bordeaux. V jedenadvaceti začíná svou pěveckou kariéru v bluesové skupině Fifty Fingers, spolupracuje s jazzovým kvintetem, v Toulouse jako choralistka ve studiu spolupracuje s mnoha zpěváky. V roce 2006 se přemísťuje do Paříže, kde získává angažmá v kabaretu a přivydělává si vystupováním v ulicích Montmartru. V roce 2010 se s latino-rockovou kapelou Don Diego koncertuje po světě, podívá do Ruska, Maroka, na Sibiř i do Japonska.

V květnu roku 2010 vydává Zaz své první eponymní album. Největší hit z alba, skladbu Je Veux, pro ni napsal producent Kerredino Soltani, který Zaz objevil v pařížských ulicích. Ozvala se mu na inzerát, v němž hledal nakřáplý a zničeně znějící hlas, což bylo přesně to, čím mladá zpěvačka disponovala. Slovo dalo slovo a zrodilo se album, jehož sláva hvězd se dotýkala - po celém světě se ho prodalo téměř dva miliony kusů.

Čím to, že Zaz tak okouzlila, čím to, že její album šlo doslova na dračku? Nabízí se vysvětlení - Zaz se trefila do vkusu posluchačům, kteří touží po opravdovém prožitku, po desce, která by byla nejen hudebně výborná, ale navíc měla schopnost oslovit svou srdečností a optimismem, který z ní zrovna sálá. Znáte to - ve společnosti některých lidí se cítíte skvěle, dokážete se uvolnit a nenuceně bavit. Zaz je jedním z těch lidí, kteří tohle dokážou jen svou přítomností. Kombinací roztomile hravé francouzštiny, živelnosti, citlivosti, radosti a dokonalého frázování jejího zastřeného hlasu vzniká koktejl, který vám vlije energii do žil a po jehož vypití se nelze nezamilovat.

V dnešní době existuje přehršel zpěvaček, které UMÍ ZPÍVAT, ale v mnoha případech to bývají duté celuloidové panenky na hraní, na které se rádi díváme a po čase zůstávají sedět zaprášené na poličce v dětském pokojíku. Zaz má v sobě onen náboj, který těmto umělým hračkám chybí a pokud jste někdy měli možnost vidět ji na koncertě, určitě mi dáte za pravdu. Nepotřebuje ke svému vystoupení žádné speciální show, postačí pouze její přirozený a sympatický kukuč a nezkrotná energie, kterou rozdává štědře plnými hrstmi.

Loni se Zaz stala miláčkem publika na Colours of Ostrava a její koncert doslova roztančil několikatisícový dav. Milou vsuvkou jejího vystoupení byla i snaha o proslov v češtině - s roztomilým francouzským akcentem a úsměvem prozradila fanouškům tajemství svého štěstí:
"Před pár lety jsem pochopila něco zásadního. A to, že abych mohla milovat ostatní a být opravdu šťastná, musím se nejprve naučit milovat sama sebe. To je ten nejkrásnější dárek, co si můžeme dát."

Zaz je opravdu dítkem štěstěny. Zdá se, že na co sáhne, to se jí daří. Přesvědčit se o tom můžeme i během poslechu jejího nového alba, které vyšlo před pár dny, jmenuje se Recto Verso a obsahuje čtrnáct originálních skladeb. Na něm Zaz ve společnosti skvělé kapely a často s minimalistickým doprovodem dovádivě skotačí (Comme ci, comme ca), častěji ovšem dokáže rozeznít svůj hlas i ve vážnějších polohách (Si, La lessive). Album je dokonalou směskou popu, šansonu, soulu i jazzu a zbývá prostor i na zdařilé vokální improvizace (Oublie Loulou). Nenucené střídání nálad dodává albu dráždivé barevnosti a rozhodně ani chvíli nenudí. Naopak, poslech kupříkladu jedné z nejzdařilejších kompozic alba J'ai tant escamoté nás přenese do starých časů na Montmartru a hned následující Déttere pomalu graduje až k famóznímu rockovému finále.

Recto Verso je povedená deska. Hudebně vybroušená, vyzrálá a citlivá. Co k ní ještě říci víc? Snad jen to, že nejlepší bude přesvědčit se o jejích kvalitách na vlastní uši.

Výběr roku 1984

22. května 2013 v 21:06 | Robka |  Hity let minulých
Milí přátelé, jsem tu se svým výběrem skladeb z roku 1984. Přiznám se, že jsem se tímto rokem prokousávala tu a tam s lehkou dávkou skepse. Přece jen jsme v osmdesátých letech a hudba v této době už ztratila punc spontaneity a stále víc podléhala tlaku vydavatelství, a také touze po slávě a nutnosti podřídit tomu všechno. Nakonec jsem dala dohromady deset skladeb, které představují kompromis mezi tím, co mám ráda a mezi tím, co v tomto roce významně zabodovalo v žebříčcích a co je všeobecně známé. Doufám, že se vám bude výběr alespoň trošku líbit a že si v něm opět najdete to svoje. Hezký poslech a dobrý zvuk!

Ray Manzarek: 12. 2. 1939 - 20. 5. 2013

21. května 2013 v 21:20 | Robka |  R. I. P.
Jeden ze zakládajících členů The Doors, klávesista Ray Manzarek, včera dne 20. 5. 2013 prohrál svůj boj s rakovinou. Vynikající muzikant ovlivnil zvuk kapely zásadním způsobem - jeho klávesy se staly nezaměnitelnou značkou The Doors, právě tak jako verše a zpěv Jima Morrisona.
Počátky Rayovy kariéry se datují do dob, kdy studoval na filmové škole UCLA v L.A. Měl vystudovanou hru na klasický klavír a spolu se svými bratry Jimem a Rickem hráli v surfařské kapele Rick and The Ravens, v níž Ray vystupoval pod pseudonymem Screamin Ray Daniels. Jednoho dne s nimi vystoupil Jim Morrison, který se na studiích s Rayem spřátelil a spojoval je i vážný zájem o hudbu. Zatímco starší Manzarek inklinoval k jazzu, mladšího Morrisona uchvacoval rock'and'roll a blues. První společné vystoupení v Turkey Joint West v Santa Monice bylo živelné - Morrisonův neškolený hlasový projev a nezkrotná energie tvořily dokonalý protiklad k vždy elegantnímu a rozvážnému Manzarkovi.
Snad to byl osud, když se po nějakém čase znovu setkali ve Venice - mezi tou dobou Morrison ukončil předčasně studium a trávil čas v ústraní čtením a psaním textů, kteroužto činnost prokládal braním LSD. Manzarek mezitím studoval meditaci a jógu u Maharisti Mahesh Yogiho. Morrison předvedl Rayovi s trochou studu své texty, mezi nimiž byla budoucí skladba Moonlight Drive - a Ray byl nadšen. Nápad založit kapelu přišel okamžitě.
Název The Doors vymyslel Jim a pocházel z názvu Huxleyho knihy The Doors of Perception. Otevřené dveře mysli znamenaly osvobození člověka od psychických bloků pomocí drog a ničím nezkalené vnímání skutečné podoby světa. První zkoušky nové kapely absolvovali v domě Raye Manzarka spolu s jeho bratry, které ovšem Jim příliš nenadchl a ani jeho texty jim nepadly do noty. Oba tedy nově se rodící formaci opouští, aby byli nahrazeni novými hudebníky. Prvním příchozím do The Doors byl John Densmore, kterého přitáhl Ray. Znali se z meditačních cvičení a Ray věděl, že tenhle jedenadvacetiletý kluk hrou na bicí žije.
Dalším členem se stal Robby Krieger, student psychologie a nadšenec pro indickou hudbu. V době, kdy byl pozván k prvním zkouškám, hrál už také na sitár a sarod. Ray věděl, že Robby bude pro The Doors ideální kytarista a navíc - Jimovi se líbil tak, že o jiném už nechtěl slyšet.
Hudba The Doors je zvláštní tím, že nepotřebovali baskytaristu. Ray k tomu v jednom rozhovoru v roce 1972 řekl:
"Zkoušeli jsme pár basových kytaristů, ale buď to nebyly ty správné typy, nebo nebyli dost dobří muzikanti a my pořád nevěděli, jak to s basákem udělat. Co třeba zkusit být úplně bez něj...., ale vždycky jsme cítili, že potřebujeme někoho pořádnýho na spodek, to jsem z těch VOX varhan prostě dostat nemohl. No a pak jsme jednou takhle hráli v nějakém klubu - samozřejmě bez úspěchu - a jejich domácí kapela používala nástroj zvaný Fender Rhodes piano bass, měli to položený na varhanech VOX. Jak jsem to viděl, řekl jsem si: Heuréka, máme to! Zní to jako basa, ale hraje se na to jako na klávesy... Vždycky jsem cvičil boogie-woogie nebo stride piánovou techniku, levá ruka mi pracovala nezávisle na té pravé, takže když jsem viděl hrát ten bas, bylo mi jasné, že můžu hrát spodek a mít přitom volnou ruku pro improvizace atd.... tedy k čertu s baskytaristou!" Andrew Doe & John Tobler, The Doors jejich vlastními slovy
Po rozpadu The Doors, ke kterému došlo po Morrisonově smrti v roce 1971, Ray nahrál sólově několik alb a mimo to v osmdesátých letech byl producentem několika dokumentů o The Doors. Od roku 2002 spolu s Robby Kriegerem hrál v kapele The Doors of the 21st Century - ovšem na opakované žaloby ze strany Morrisonovy rodiny a Johna Densmora - jediného pozůstalého člena, který se neúčastnil této reinkarnace - se skupina přejmenovala na Riders on the Storm (v roce 2008 si změnili jméno na Ray Manzarek and Robby Krieger of the Doors).
Kariéra Raye Manzarka zůstane už navždy spjata s mateřskou skupinou - jejich jedinečný zvuk a výjimečné texty přitahují stále nové fanoušky. The Doors byli živoucím organismem, kapelou, založenou na kolektivním umění všech čtyř členů. Nyní tedy z původní sestavy zbývají pouze dva... The Doors fakticky neexistují od Jimovy smrti, ale jejich úžasná hudba žije dál. I díky neuvěřitelně invenční hře Raye Manzarka.

Vítězná skladba roku 1983

20. května 2013 v 21:27 | Robka |  Hity let minulých
Nastal čas k rekapitulaci skladeb z roku 1983, podívejme se tedy, jak dopadl váš výběr a kdo je oním pomyslným vítězem.
Začnu od posledního místa - to obsadili se 70 hlasy Yes a jejich Owner of A Lonely Heart.
Deváté místo má 71 hlasů a je na něm Tom Vaits se skladbou Underground.
O příčku výš uvízl David Bowie a Let's Dance. Celkem si získal srdce 72 hlasujících.
Mama od Genesis má 74 hlasů a je sedmá.
The Police a Every Breat You Take pokulhávají za Genesis o jeden hlas. Šesté místo.
Na pátém místě se umístili vousáči ZZ Top se známým hitem Gimme All Your Lovin. Opět rozdíl jednoho hlasu, tudíž 76.
Není to k uvěření, ale U2 na čtvrtém místě mají opět oproti ZZ Top jen o hlas víc.
A už se dostáváme k příčkám nejvyšším. Třetí místo získávají R.E.M. za píseň Talk About the Passion. 81 hlasujících.
Stříbrný je Robert Plant se známou skladbou Big Log z alba The Principle of Moments. Dostal za ni 84 hlasů.
A zlato si v tomto roce odnáší Ronnie James Dio s kapelou Dio. Píseň Holy Diver z debutového sólového alba má 85 hlasů.

Tak to bychom měli. Teď už zbývá jen počkat si na výběr následujícího roku. A abych vám to čekání zpříjemnila, pustíme si Def Leppard a Photograph z alba Pyromania. Hezký poslech!

Černobyl - Nultá hodina

19. května 2013 v 0:28 | Robka |  Píšu vám
Před několika dny jsem v televizi sledovala opakování dokumentu o havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Černobyl - Nultá hodina... sice jsem ho už viděla asi dvakrát, ale myslím, že tyto věci by si člověk měl občas připomenout, aby věděl, kam až může zajít lidská zvůle a pýcha.

Šestadvacátého dubna uplynulo 27 let od tragédie, která změnila životy statisíců lidí a šokovala takřka celý svět. Pamatuji si jako dnes ty dny, kdy jsme se jen velmi opatrně dozvídali, že se v Černobylu něco stalo - jak bylo tehdy zvykem, skutečnost se maskovala slovy neuspokojivá situace a vládní činitelé měli zájem celou situaci zahrát do autu a bagatelizovat. Nemohli připustit rozbití bezchybného a neomylného obrazu Sovětského svazu, a tak se mlžilo a lhalo.

Nejabsurdnější situace nastala v době, kdy se těsně po havárii jel v Kyjevě Závod míru. Sportovci z Polska, Německa a Československa sice věděli, že došlo k něčemu hroznému, ale účast nemohli odmítnout z politických důvodů. Pokud by odmítli, mohli by se nejen rozloučit s kariérou - jim i jejich rodinám by hrozilo pronásledování a vězení. Tak tedy jakoby nic museli vyjet 8. května do Kyjeva, který leží jen sto kilometrů od Černobylu. Mnozí z účastníků na to do smrti nezapomenou, neboť si přivezli na památku dáreček v podobě zdravotních problémů.
V Kyjevě byla v té době i naše sousedka. Krátce po návratu onemocněla a lékaři u ní zjistili zhoubný nádor na ledvinách. Nikdo jí sice nepotvrdil, že mezi návštěvou radiací zamořeného území a onemocněním je přímá souvislost, ale toto vysvětlení bylo nabíledni.

Měli jsme strach. V obchodech jsme prohlíželi zboží a vybírali to, které bylo vyrobeno PŘED Černobylem, přestali jsme pít mléko. Radioaktivní déšť vsákl do půdy a kontaminoval rostliny, které spásal dobytek. V sousedním Polsku dávali dětem preventivně tablety s jódem. Nikdo nám neřekl, co se vlastně přesně stalo...

Pak jsem jednou v příloze novin narazila na článek o Černobylu. Bylo to asi pět let poté a vím, že mě šokovaly fotografie města s libozvučným jménem Pripjať. V Pripjati žili pracovníci elektrárny - na tehdejší poměry v Sovětském svazu celkem blahobytně, občanská vybavenost města i zásobení obchodů byly na velmi dobré úrovni. Ovšem město v těsném sousedství elektrárny mělo pod zadkem časovanou bombu. Až dvacet šest hodin po havárii lidé hromadně opouštěli své domovy s tím, že se vrátí... ale už nikdy se nevrátili. V bytech zůstalo vše tak, jak to opustili. Na balkónech vlálo prádlo, za výklady obchodů stály vyrovnané hromádky zboží, někteří nechali doma i své zvířecí mazlíčky. Lidem nikdo neřekl, jakému nebezpečí jsou vystaveni a namísto, aby se evakuace provedla okamžitě, byly do města poslány policejní jednotky, které měly zabránit lidem v útěku. Mnoho z těch, kteří se podíleli na likvidaci následků havárie, onemocnělo akutní nemocí z ozáření. Nakonec - většina z nich neměla naprosto žádné ochranné pomůcky.

Dokument Černobyl - Nultá hodina jde po příčinách, snaží se vysvětlit, proč došlo k tak obrovské tragédii. Kombinace špatné konstrukce reaktoru, lidské sebestřednosti a touhy po moci byla zničující a my můžeme bez dechu sledovat, jak se celá situace před katastrofou vyostřuje. Celé svědectví doplňuje komentář jednoho z přímých účastníků Anatolije Juvčenka i dobové filmové záběry.
Rekonstrukce poslední hodiny čtvrtého černobylského reaktoru je neobyčejně působivá. Člověka až mrazí v zádech, když sleduje osudy lidí, které za pár okamžiků naprosto rozmetá jedno jediné zmáčknutí tlačítka. Svět už nikdy nebude jako dřív. Je ovšem dobré si taky připomenout, že za tragickými osudy lidí stojí totalitní zvůle. Komunistický režim odmítal informovat lidi o nebezpečí, které Černobyl představuje. Tato nálož musela jednou vybuchnout...

Robert Plant &Sensational Space Shifters - Spoonful

17. května 2013 v 22:21 | Robka |  Robert Plant & a další
Starý bluesový standard, jehož autorem je Willie Dixon, poprvé vyšel v roce 1960 coby singl zpěváka Howlin' Wolfa. Je také jednou z jeho tří skladeb, které byly uvedeny do Rock and Roll Hall of Fame a figurují v seznamu 500 písní, které formovaly rock'and'roll.
***
Robert Plant byl vždy obdivovatelem dřevního blues a černé hudby vůbec. Nepřekvapuje proto, že se ve svém repertoáru stále vrací ke skladbám velikánů této muziky. O tom, jak zní Spoonful v podání jeho kapely, se můžete přesvědčit v následujícím videu. Charismatický Robert Plant se zlatem v hrdle a jeho fantastická kapela to dokážou patřičně okořenit modernou a přitom zachovat půvab písně. Hezký poslech i pohled...
***

Dáš si špeka? aneb konopí léčí

15. května 2013 v 23:22 | Robka |  Téma týdne
Loni jsem jela na minisraz naší bývalé třídy. Je to takový malý babinec, který udržujeme vždy jednou za rok návštěvou u jedné z nás. Domluvily jsme se s kamarádkou, která bydlí ve stejném městě, že pojedeme spolu jejím autem.
Neměla jsem moc šancí se dostat ke slovu, neboť moje skorodvojče je ukecané, až běda. Skorodvojče proto, že jsme narozené ve stejný měsíc i den i rok, jen matky a otce máme rozdílné. Ovšem v našich osudech by se daly vystopovat určité podobnosti, i když já jsem introvertní snílek a ona typický extrovert.

Robert Plant & Sensational Space Shifters představují klip k Black Dog

12. května 2013 v 22:50 | Robka |  Info
Loni Robert Plant s kapelou navštívil Jižní Ameriku a nedávno skončilo jeho krátné australské turné. Z těchto koncertů pocházejí obrazové záběry, stejně jako audio záznam se Sensational Space Shifters, v němž si kapela vystřihla zeppelinovskou klasiku Black Dog.
Tento záznam nyní slouží jako upoutávka k novému americkému turné, jež začne 20. června v dallaském Palladiu. Představuje kapelu ve skvělé kondici a Roberta Planta v hlasové formě, jež neztratila nic ze své naléhavosti. Záběry do hlediště prozrazují, že koncerty přitahují věkově různorodé publikum, které spojuje láska k této výborné muzice.

Ve spirále času

11. května 2013 v 9:53 | Robka |  Téma týdne
Opatrně a s úctou se tě dotýkám. Jsi krásná, vím to.
Cítím podivnou bázeň ve chvíli, kdy hledím na tvou tvář. Nese stopy stáří, přejíždím po ní bříšky prstů. Vpíjím se do ní očima, nechávám se unášet do tvého světa. Bude lepší, když dám prostor i ostatním smyslům. Zrak bývá rád klamán vnější schránkou, barevností.
Zavírám oči a nasaju tvou vůni. Mísí se v ní podivná sladkost; stávám se znovu dítětem a toužím po své první čokoládě. Nemohu se dočkat, až tě rozbalím a propracuji se k tvé podstatě. Stejně jako to dítě, které nedočkavě trhá staniol a cpe si do úst kus nádherně vonící a lahodně chutnající hmoty. Pak se náhle zarazím. Jak to tehdy bylo? Usmívám se a napřahuji ruku do prostoru. Vezměte si taky, nabídněte si!
Pomalu tě vyprošťuji ze schránky. Říkám si, že černá jen podtrhuje tvou eleganci. Snažím se být co nejopatrnější, abych tě neupatlala svými prsty se stopami čokolády.
Teď přijde ta chvíle, na níž se celou dobu těším. Bude to bolet, já vím. Ale jen chviličku. Tu chvíli, kdy hrot přenosky zaskřípe na periferii tvých cév a ty se celá rozechvěješ. Je to zvláštní vzrušení. Naslouchám tichému praskání a s rozkoší přivírám oči.
Teď, teď to přijde! První tóny mi pronikají do duše. Nevydržím to. Skrz zavřená víčka se probojovávají první slané krůpěje a stékají mi volně po tváři. Schoulím se vedle tebe do klubíčka a nechávám se drásat i hladit, nechávám se unášet někam do krajiny zapomění.
Zpíváš a já si uvědomuju, že je to je vykoupeno tvým utrpením. Vím, že utrpení člověka poznamená a zocelí. A každá rýha na tvé tváři znamená příběh.
Už nevnímám čas. Vracím se zpět, vracím se do doby, kdy do tvých drážek někdo vtiskl odraz toho, co miluji. Vracím se a vidím potěmnělou atmosféru studia, cítím to zvláštní souznění, které v něm panuje. Vzduch je prosycen elektřinou, jiskří jako při bouřce.
Zatajím dech a nechám se pohltit. Rotuji na spirále času, chci, aby to nikdy neskončilo. Otáčím se s tebou za vším, co bylo a co stále je. Stávám se tvou součástí a podvědomě cítím bolest - to jak se vzdálenost ke středu zmenšuje. A bolest se mě zmocňuje ještě víc, když si uvědomím, že tvůj čas už vypršel. A to doslova.

Chtěla bych vrátit tyhle krásné časy rotujících černých kotoučů. Ty časy, kdy jsme byli unášeni na barevných vlnách chvějícího se zvuku. Časy, kdy nebylo vše dokonale sterilní, ale o to víc dobrodružnější. Poslouchání vinylů je dobrodružství. Je to nahlédnutí do světa, kde dokonalost vytlačuje lidská touha po prožitku a opravdovosti.

Dhafer Youssef - Sura

9. května 2013 v 21:34 | Robka |  Nezařazené
Tuniský zpěvák s hlasem, "který by snad zastavil i válku" bude jedním z hostů letošního ročníku Colours of Ostrava. Excelentní hráč na tradiční arabskou loutnu oud se skvělým jazzovým doprovodem, který slibuje lahůdkový hudební zážitek, dokáže svým mystickým projevem rozechvět všechny struny v duši posluchače. Zaposlouchejte se a pokud budete mít zájem o další informace, najdete je zde. Můžu prozradit, že půjde o jeden z koncertů, na něž se velice těším a doufám, že mi neunikne!

Zrychlená doba

7. května 2013 v 11:35 | Robka |  Téma týdne
Čas. Co vlastně představuje to slovo, které denně používáme? Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jak byste ho popsali? Asi to moc nepůjde, čas je neuchopitelný. Plyne bez našeho přičinění stále svým tempem, vymezuje naše působení zde na Zemi, určuje náš životní rytmus. Občas se proti němu vzbouříme, ale moc nám to nepomáhá. Čas je zkrátka neúprosný.

Bombino - Nomad (2013)

6. května 2013 v 14:30 | Robka |  Alba
Aneb hudbou proti rasismu a nesnášenlivosti... Ano, i tento podtitul by si zasloužil článek o nejnovějším počinu nigerského zpěváka a kytaristy Omara Moctara, známého pod přezdívkou Bombino.