Robert Plant : Dreamland

16. června 2013 v 9:52 | Robka |  Pokus o recenze alb
Dnes je to právě jedenáct let, co vyšlo po delší odmlce sólové album Roberta Planta s jeho novou kapelou Strange Sensation. Jmenuje se Dreamland, což v českém překladu znamená Země snů - a už z jeho přebalu na nás shlíží bájná Siréna, držící v ruce harfu a vábící námořníky do svých osidel. Přesně tak vábí hudba na albu mé uši k poslechu a k tomu, abych se odpoutala od reality a zcela se ponořila do Arábií načichlých melodií skladeb a emocemi překypujícího zpěvu.

Dreamland je výjimečnou deskou. Ani ne tak kvůli tomu, že obsahuje přepracované skladby od Boba Dylana, Jimiho Hendrixe, Tima Buckleyho a dalších. Jde totiž o to, jakým způsobem s nimi Plant a jeho kapela zachází.
O Robertu Plantovi je známo, že je to nejen vynikající hudebník, fenomenální zpěvák a aranžér, ale také skutečně nadšený hudební fanoušek. Přistupuje k muzice s pokorou, která tolik chybí mnoha dnešním sebevědomým "umělcům", hanobícím bez špetky úcty a znalostí známé skladby. Navíc má dar obklopit se schopnými a kreativními spoluhráči - pomáhá mu k tomu jeho intuice a léta, strávená v hudební branži.

Album Dreamland signalizovalo nový začátek Plantovy sólové kariéry. Naplno se v něm pustil do experimentů, se kterými si pohrával už na dřívějších deskách a nakonec i v dobách, kdy byl členem legendárních Led Zeppelin. Jeho fascinace hudbou severní Afriky zde nabyla ostřejších kontur.
Pomohla mu v tom zejména účast britského kytaristy Justina Adamse, který své dětství strávil v Jordánsku, Libanonu a Egyptě. Vyrůstal v rodině diplomata, a tak měl už jako dítě možnost seznámit se s jinou kulturou a hudbou, jež mu učarovala. Stal se průzkumníkem saharské hudby - při té příležitosti objevil na prvním ročníku festivalu, jež se každoročně koná v Timbuktu, tuaréžskou skupinu Tinariwen. Pracoval pak jako jejich producent a propagátor; pomáhal točit v pouštním městečku Kidal první album této dnes už díky němu světově proslulé kapely. Mimoto si připočtěme jeho spolupráci s Brianem Enem, Nataschou Atlas, Sinead O'Connor a Afro Celt Soundsystemem a dostaneme dokonalý profil muzikanta, jakého právě Robert Plant potřeboval. Vyhovovala mu zejména Adamsova intuice a hudební nezatíženost - oba navíc sbližoval zájem o blues ze Sahary.
Justin Adams v interview pro internetový magazín o world music hovořil o tom, jaké má štěstí, může-li pracovat pro Roberta Planta: "Ví, odkud pocházím, a nechává mě dělat věci po svém - a je to skvěle placené! Občas byly chvíle, kdy jsem si chtěl přibrat vedlejšák, aby bylo z čeho zaplatit účty."

Na desce ovšem pracovali i další hudebníci. Jedním z nich byl i letitý Plantův basák a člen rodiny Charlie Jones, manžel jeho krásné dcery Carmen. Bubenickou stoličku obsadil Clive Deamer, který dříve nahrával s triphopovými Portishead i Vanem Morrisonem, nebo třeba psychedelickými rockery Hawkwind. Deamer doporučil klávesáka Johna Baggotta z Massive Attack a kytarista z The Cure Porl Thompson byl starým známým - jel s Plantem turné už v devadesátých letech při projektu Unledded s Jimmym Pagem.

Už letmý pohled na tento seznam napovídá, že se v kapele Strange Sensation sešli nejlepší současní umělci a také to, že jde o muzikanty z různých žánrů. A o to právě Plantovi šlo - chtěl, aby album bylo svěží a aby představovalo novou cestu, po které se vydá. Navíc to znamenalo také dobrý tah - poslední sólové album vydal Robert Plant před devíti lety a potřeboval se dostat znovu do povědomí posluchačů coby sólový umělec - jak jinak by toho docílil, než spojením s hudebníky, kterým mohl důvěřovat a na něž se mohl plně spolehnout.

Když se zaposloucháme do Dreamlandu, dýchne na nás nadšení a sounáležitost, jaká by snad mohla být vlastní hudebníkům o generaci mladším. Čtyřiapadesátiletý Plant se na něm vydal po stopách svých dávných vzorů - jeho lehce zasněný, roztoužený i naléhavý hlas lahodí posluchačovu sluchu a výtečná kapela na malém prostoru jedenácti skladeb dostává překvapivý prostor. Máme před sebou album, které je sice tvořeno z části už "hotovými" písněmi, ale nenechme se mýlit, nejsou to jen tak obyčejné coververze.

Příkladem by mohla být kupříkladu hned úvodní skladba "Funny In My Mind (I Believe I'm Fixin To Die) z pera Bukky White. Původní bluesová nahrávka z mississippské delty dostala nový kabát z world music - vášnivé výbuchy, mísící chytře tradiční nástroje s elektronikou, ji ozvláštnily a dodaly jí šťávu. Hned další skladba Morning Dew Tima Rose je pohlazením - je to také jedna z ukázek, jak dokáže Robert Plant využívat svého hlasového potenciálu. Není už to bojový pokřik, nýbrž vyzrálý projev, kladoucí důraz na cit a okouzlení duše. Jak sám prohlásil, je třeba poslouchat se soustředěním a píseň si vás najde. Další skladba One More Cup Of Coffe je našim posluchačům možná známá v podání Roberta Křesťana a Druhé Trávy. Je to původem Dylanovka - ale zkuste se zaposlouchat do tónů flamenkové kytary, do arabských bubínků v podkladu a konejšivého vokálu.

Last Time I Saw Her, to je jedna z původních písní Roberta Planta a Strange Sensation. Elektronkové výboje, snoubící se se zvláštně sekanou kytarou, ji pasují na jednu z nejzvláštnějších skladeb alba. Dočkala se také velmi povedeného remixu. Nádhera, která následuje po tomto excentrickém kousku, se jmenuje Song To The Siren. Kdo zná Tima Buckleye, bude znát i tuto akustickou krásu, jeden z vrcholů alba Dreamland. Je to něha, vykrystalizovaná do podoby písně, je to hlas, vábící někam za hranice reality.
Něco od Mississipppi zazní ve Win My Train Fare Home, dalším kousku alba. S ní se Plant s Adamsem představili na třetím ročníku Festivalu v poušti a lépe nemohl zvolit - propojení hudby mississippské delty a pouštního blues je historicky neoddiskutovatelné.
Následuje další hloubavá akustická skladba - Darkness, Darkness. Je jako stvořená pro dlouhé letní večery a noci.

Red Dress - další původní píseň - skvěle zapadá do konceptu alba. A už tu máme dalšího velikána - Jimiho Hendrixe s "jeho" Hey Joe. Úžasně vygradovaná nahrávka je směsí ostře řezaných kytarových riffů na pozadí psychedelického aranžmá a exotických nástrojů. Citlivá a zároveň robustní skladba, hraná s maximálním nasazením.
Skip's Song je drobnůstkou, pocházející původně od Plantova dalšího hrdiny Alexandra Lee Spenceho. Dravost vystřídá opět něha - akustická skladba je jí prodchnuta, ať už v procítěně znějícím Plantově hlase, nebo v částečně akustickém aranžmá. Závěr alba obstará svižná Dirt In A Hole s temnou kytarou a k odlehčení obohacená doprovodnými ženskými vokály.

Album Dreamland vyšlo 16. 6. 2002 u Mercury Records ve Velké Británii a přesto, že kritiku nadchlo, nepodařilo se mu dosáhnout vyššího umístění v žebříčcích. To ovšem nic nemění na faktu, že na Dreamlandu najdete skvělou hudbu. Robert Plant se na něm nijak neohlíží za svou slavnou minulostí, naopak - pracuje na něm s odvahou nepodřizovat se zaběhaným vzorcům a očekáváním.

Song To The Siren live
Podívejte se, s jakým citem a opravdovostí Robert Plant tuto skladbu zpívá. Zároveň je také zajímavé sledovat, jak reaguje publikum. Posvátná chvíle souznění a naprosté odevzdanosti hudbě je na této malé klubové scéně takřka hmatatelná.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama