Červenec 2013

Colours of Ostrava 2013

29. července 2013 v 22:08 | Robka
Údajně nejrozšířenější hláška letošních Colours: "Nevím, co to bylo. Ale bylo to super!"





Výběr roku 1986

28. července 2013 v 16:29 | Robka |  Hity let minulých
1. Metallica - Master of Puppets - album Master of Puppets
Poslední deska, na níž se podílel baskytarista Cliff Burton. Ten v září téhož roku tragicky zahynul při nehodě autobusu ve věku čtyřiadvaceti let.
Master of Puppets je považováno za milník v historii heavy metalu a za jedno z nejlepších metalových alb vůbec.

2. Depeche Mode - Stripped - album Black Celebration
Páté studiové album pánů v černém. Pokračují na něm v budování temného stylu, který oslovil celou generaci mladých fanoušků a originální mix elektroniky s takřka gotickým rockem jim zajistil nehynoucí popularitu.
Skladba Stripped je prvním singlem z alba Black Celebration a je dobře známá pro inovativní využití nasamplovaného zpomaleného zvuku startujícího motoru na pozadí zkresleného rytmu.
Zajímavostí je, že tohle album má nejvíce písní s Martinem Gorem, coby vedoucím vokalistou. Celkem jde o čtyři písně, ostatní odzpíval David Gahan, což se týká i této skladby.

3. R.E.M. - Fall On Me - album Lifes Rich Pageant
Příjemná kytarovka s "duetem" Michaela Stipea a Mika Millse. V refrénu je zpěv dvojice spojen se slovy Billa Berryho: "It's Gonna Fall." Skladba má ekologické zaměření a je údajně jednou ze Stipeových nejoblíbenějších.

4. Paul Simon - Graceland - Graceland
Eklektická směs stylů, ovlivněna dřívější spoluprací s jihoafrickými hudebníky. Jedno z nejúspěšnějších alb Paula Simona, které představuje národnostní mix hostujících hudebníků - za všechny jmenuji kupříkladu členy kapely Los Lobos Davida Hildago a Steve Berlina, americkou zpěvačku Lindu Ronstadt, nebo slavného senegalského zpěváka a hudebníka Youssou N'Doura. Album bylo mimořádně úspěšné a také pomohlo propagovat hudebníky černého kontinentu - jako kupříkladu mužskou vokální skupinu Ladysmith Black Mambazo z Jižní Afriky.
A určitě z alba znáte nejpopulárnější skladbu You Can Call Me Al.

5. Peter Gabriel - Red Rain - album So
Přelomové album a taky Gabrielův doposud největší komerční úspěch. Ovšem v jeho případě nemusíme pochybovat o kvalitě. Písně jako Red Rain, Don't Give Up (s Kate Bush), In Your Eyes nebo Mercy Street jsou nabity emocemi a hudba na pomezí vorld music a vkusného poprocku určitě neurazí žádného posluchače, který hledá v písních něco navíc.

6. Midnight Oil - Beds Are Burning - album Beds Are Burning
Australská rocková kapela a její největší hit. Je známo, že tvorba skupiny byla vždy silně politicky a ekologicky zaměřená a frontman Peter Garrett v roce 2002 odešel, aby se mohl politice věnovat přímo v parlamentu. V roce 2007 se stal ministrem životního prostředí australské vlády. Ostatní členové pokračují v hudební činnosti, ale už ne pod názvem Midnight Oil.
Zdá se, že ekologie začala být právě v osmdesátých letech jedním z nosných témat, kterými se hudebníci zabývali.

7. Run-DMC - Walk this Way - Raising Hell
No, pokud tohle budete poslouchat, jistě si vzpomenete na Aerosmith a jejich známou stejnojmennou klasiku z alba Toys In The Attic (1975). Byla to jedna z písní, které pomohly Aerosmith v začlenění se do hlavního proudu sedmdesátých let a v osmdesátých letech vzkřísila její popularitu a zároveň pomohla ke zrození a popularizaci nového hudebního subžánru, takzvaného rap rocku. Vše pod záštitou komerce a mainstreamu. A z písně se stal mezinárodní hit. Tak se to dělá!

8. Beastie Boys - (You Gotta) Fight For Your Right (To Party) - Licensed to III
Debutové album amerických hip-hoperů, kteří začínající kariéru vystavěli na použití známých samplů ve svých skladbách. Vypůjčili si Led Zeppelin (She's Crafty - The Ocean, Rhymin&Stealin - When The Levee Breaks) i kupříkladu Black Sabbath, Aerosmith či The Clash. A byl z toho jeden z nejslavnějších debutů v dějinách.

9. Van Halen - Why Can't This Be Love - album 5150
První album, na němž nezpíval David Lee Roth, ale nový vokalista Samy Hagar. Mimořádné množstvím milostných písní, které dříve nebyly součástí jejich přímočarého stylu.

10. Big Black - Kerosene - Atomizer
Big Black hráli agresivní a nekonvenční hudbu s uřvanou kytarou a automatickými bicími. Albiniho texty se otevřeně zabývaly tabuizovanými společenskými tématy, jako je znásilnění, vraždy, rasismus a pohlavní zneužívání dětí. Některé byly založeny na skutečných událostech, nebo vycházely z Albiniho osobních zkušeností. První album Lungs (1983) nahrál vlastně jen on sám s kytarou, basou a bicím automatem doma v obýváku na zapůjčeném čtyřstopém nahrávacím zařízení. Teprve pak dal dohromady skupinu v pravém slova smyslu - jejími členy byli ještě Santiago Durango a Jeff Pezzati, pocházející původně z Naked Raygun. V roce 1985 byl Pezzati nahrazen Davem Riley (basa), se kterým nahráli dvě studiové desky - Atomizer (1986) a Songs About Fucking (1987).
Big Black se vyznačovali naprostou nezávislostí - neměli žádný management, právníky, ani nebyli finančně závislí na nahrávacích společnostech. Koncerty a všechno kolem nich si platili a zařizovali sami, což jim poskytovalo svobodu. Bylo jim jedno, jestli jsou populární a kolik prodají desek. Přes tento postoj byla jejich turné výdělečná - koncerty byly intenzivní podívanou, při které tekla krev - z prstů kytaristů.
Po rozpadu v roce 1987 se Steve Albini věnoval zvukařině - jeho jméno najdete pod nahrávkami Pixies, Nirvany a také Jimmyho Page a Roberta Planta. V roce 1998 s nimi nahrával Walking Into Clarksdale.

A to je pro tentokrát vše. Těším se za měsíc u dalšího dílu a doufám, že si vyberete!

Vítězná skladba roku 1985

27. července 2013 v 18:50 | Robka |  Hity let minulých
Snad mí čtenáři omluví malé zpoždění, se kterým vkládám na blog výsledky ankety z roku 1985. Dřív jsem to opravdu nestihla.

Robert Plant & Sensational Space Shifters - Babe, I'm Gonna Leave You

26. července 2013 v 22:21 | Robka |  Robert Plant & a další
Zavalena prací a psaním o zážitcích, které teď zaměstnávaly mou mysl víc, než je zdrávo, jsem skoro zapomněla sledovat co je nového u Roberta Planta. Kromě toho, že zítra bude koncertovat v Brooklynu v New Yorku, což bude jeho poslední koncert před měsíční dovolenou, jsem četla několik recenzí z probíhajícího amerického turné. Vyznívaly velmi pochvalně.
Kupříkladu v té poslední z koncertu ve Wolf Trap ve Vienně (Virginia) se psalo o tom, že Robert Plant si vybírá to nejlepší z Led Zeppelin, ale zároveň se nebrání ani svěžím postupům. Obklopen mladými hudebníky nepopírá svůj věk, naopak, využívá zkušeností, které během let nasbíral a také nechává vyniknout své spoluhráče.
Kromě toho bychom se snad už na sklonku tohoto roku měli dočkat jeho nového alba s Buddy Millerem. Kdo by byl nedočkavý, ten si může poslechnout Robertův hlas ve třech skladbách na albu jeho partnerky Patty Griffin. A kdo by byl úplně nejvíc nedočkavý, ten si může pustit skladbu Babe I'm Gonna Leave You, kterou jsem pro vás nachystala. Hezký poslech!

Před zrcadlem

25. července 2013 v 22:20 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Dnešní móda stroze velí
býti štíhlá jako proutek,
dívky chroupou čínské zelí
odvrací zrak od pochoutek.

Colours of Ostrava 2013 - 4. den

24. července 2013 v 23:06 | Robka
Poslední den bych kromě popisu prožitých koncertů chtěla věnovat i něco málo slovům celkového dojmu z festivalu. Kromě upraveného povrchu mě potěšil i nově otevřený průchod ze scény Acerolu ke Gongu a dalším stejdžím, který skýtal možnost v klidu a bez strkání v davu procházet mezi jednotlivými scénami. Vůbec bych chtěla ocenit, že i přes velké množství návštěvníků nedocházelo ke klasickým tlačenicím a lidé se po areálu pěkně rozptýlili. Co se týče zajištění jídla a pití, stánků bylo o poznání více než loni a potěšil mě i návrat Radegastu coby festivalové značky piva. Vratné kelímky byly dobrým tahem, vedoucím k udržení čistého areálu. Čistota byla dalším plusem - žádné rozšlapané plastové lahve, plechovky a tácky se zbytky hořčice pod nohama.

Colours of Ostrava 2013 - 3. den

23. července 2013 v 19:54 | Robka
Sobotu na Colours jsem začínala sama - předem zakoupená rezervace na Dhafera Youssefa byla dobrým tahem, neboť před Gongem stál člověk s papírem, na němž stálo: KONCERT VYPRODÁN!
Rezervace jsem nakonec ocenila, člověk měl jistotu, že se na vybrané vystoupení pohodlně dostane a nebude se tlačit v davu. Půl hodiny před začátkem jsem se v pohodě usadila v první řadě, kde bylo poslední volné místo zrovna pro mě. A pak se začaly dít věci!

Nejprve jsem vůbec netušila, že pár sedadel ode mně sedí snad největší fanoušek Dhafera, který na koncert speciálně přiletěl až z USA. Chlapík s dárkovou taškou pod nohama vypadal naprosto normálně, ale ve chvíli, kdy se setmělo v sále a rozsvítilo na jevišti, měla jsem pocit, jako by mu někdo píchl nějakou injekci. Vedle sedící dívka (nevím, jestli patřila k němu, ale byla to Češka, zatímco onen zmíněný pán pocházel ze Saúdské Arábie) mu zdatně konkurovala a oba si vysloužili zlobné pohledy a pohoršený komentář dvou dam, sedících vedle.
Pak už jsem je ale přestala vnímat a soustředila se plně na pódium, kde se odehrával jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. Dhafer Youseff z Tunisu má naprosto speciální hlasový projev, který zní, jako by byl z jiné planety a jeho kapela byla fantasticky sehraná. Zaujalo mě, s jakým citem bral do ruky nástroj, zvaný oud - doslova s něhou, a pak se s ním mazlil a loudil z něj tóny, které si dokonale rozuměly zejména s klavírem. Byla jsem u vytržení, jen jsem zírala a moje uši si lebedily v té záplavě lahodné hudby v podání mistra súfijské mystiky. Nikdy se neučil zpívat, je naprostý samouk, ale... TO SE NEDÁ NAUČIT!!!

Colours of Ostrava 2013 - 2. den

22. července 2013 v 23:03 | Robka
Nejdelším dnem na Colours byl pro nás pátek - začali jsme brzy odpoledne a končili unaveni hluboko po půlnoci (tedy spíš by se dalo říct kolem druhé ranní). Slunce od rána pěkně připalovalo, tak jsme se hned na úvod rozhodli natankovat tekutiny a pro začátek jen tak zevlovat u naší oblíbené scény.
Vzducholoď na AcerolMittal stejdži
***

Colours of Ostrava 2013 - 1. den

22. července 2013 v 13:27 | Robka
Uplynulé čtyři dny byla Ostrava opět světová a barevná, oblast Dolních Vítkovic se rozzářila nejen usměvavými tvářemi návštěvníků Colours of Ostrava, ale i pestrou paletou hudebních barev z celého světa. Jako každý rok jsme s Jirkou nemohli na tomto svátku živé hudby chybět, a tak si zde můžete přečíst něco málo dojmů z celého festivalu.

Letos podruhé v Ocelovém městě, tedy v Dolních Vítkovicích v areálu starých hutí a vysokých pecí - působivá kulisa, která opravdu vytváří jedinečné prostředí a láká spoustu návštěvníků odjinud. Na jednu stranu skvělý nápad využití industriální památky, jakou hned tak jinde nenajdete, na druhou stranu je trochu škoda, že se festival přestěhoval z centra města, které tak alespoň na pár dnů v roce ožilo. Jinak je totiž střed Ostravy mrtvý - zásluhu na tom mají i nová obchodní střediska, rostoucí jak houby po dešti a taky naše nemilovaná Karolína, Ostraváky překřtěná na Fukušimu.


Zakázané myšlenky

21. července 2013 v 10:48 | Robka |  Téma týdne
Lampička osvětlovala pracovní stůl ze světlého dřeva sporým, nažloutlým světlem. Na stole stál stařičký psací stroj s černými klapkami a šedovlasý muž s horečným soustředěním vyťukával poslední písmena. Konečně list papíru vyjel ze stroje, muž ho vytáhl a pomalu proti světlu pročítal. Jeho rty neslyšně šeptaly slova a ústa se při čtení usmívala. Konečně se mu to podařilo! Dopsal svůj první román. Vzápětí se ho zmocnily obvyklé pochybnosti.

Indie - Dillí

17. července 2013 v 10:32 | Robka (autorem fotografií je Lucie a Ladislav) |  Cestujeme
Poslední zastávkou indického dobrodružství je hlavní město Dillí. Tam Lucie s Láďou odjeli na poslední čtyři dny, aby si prohlédli památky a pomalu se připravovali na cestu domů.

Ze svěžího venkova rovnýma nohama do víru velkoměsta. A taky vstříc neuvěřitelným a nepochopitelným událostem. Na letišti v Dillí opět nikdo nečekal a řeknu vám, přiletět do třináctimilionové metropole v cizí zemi a nevědět absolutně, jak se dostanu do hotelu, natož kde ten hotel je, to je docela šok. Zavolat nikam nemůžete, neboť české simky nefungují a na internet se nedostanete, protože vám to zakázali vojáci, hlídkující na letišti a už značně nervózní z nervózních cizinců. Pro Lucii nastala zatěžkávací zkouška, její nervy to nevydržely a jednoduše se rozbrečela.


Naštěstí byl na letišti hodný indický pán (samozřejmě z lepší společnosti), který půjčil našim turistům mobil... aby si mohli zavolat do Čech! A nic za to nechtěl. Přes pana Štětinu se tedy dozvěděli, kam jet a jak se jmenuje místo ubytování.
Vymotali se z letiště a vzali si taxík. Taxikář je vysadil někde u mostu a neurčitě rukou ukázal, kam mají jít. S dvacetikilovou krosnou na zádech ujdete tak sotva pár metrů, takže co teď? Najali si tedy cyklorikšu. Vzhledem k objemnosti báglů to sice nebyl nejpohodlnější způsob cestování, ale aspoň se vezli.
Hotel v tibetské čtvrti byl příjemný. Na recepci se dozvěděli, že onen člověk, který měl čekat na letišti, je naprosto zmateně hledal... No nic, hlavně, že už KONEČNĚ byli na místě.

V Dillí je na první pohled upoutal naprostý dopravní chaos. Když jsem se Lucie ptala, jestli to bylo podobné jako v Marrakéši, jen mávla rukou a pravila: "Pche!", což mluví za vše.:-) Existuje tam mnoho jízdních pruhů, ale všichni si jezdí i chodí, jak je napadne. Nad ránem pak na vlastní oči viděli Indy, spící přímo uprostřed vozovky jen tak na zemi. Vůbec jim nevadí, že kolem frčí auta, i v noci je tam provoz. Majitelé cyklorikš spí s hlavou na sedátku a nohama na řidítkách, aby jim jejich povoz nikdo neukradl.

Město se dělí na dvě části - staré a nové Dillí. To nové je výstavní a poměrně upravené, široké bulváry lemuje zeleň. Staré město je poněkud omšelejší a všude se válí odpadky. Indy nikdo nepřesvědčí, že by je měli odhazovat do připravených odpadkových košů. V některých místech odpadky přerůstají ve skládky. Na okrajích města se žije ve slumech, které jsou jedno velké skladiště.

Naši cestovatelé se po městě pohybovali v taxíku, městská hromadná doprava tu sice existuje, ale linek je tolik, že by se v nich čert nevyznal. Navíc i z důvodu bezpečnosti je to lepší. Poté, co do médií prosákla zpráva o skupinově znásilněné studentce, bych ani do indického autobusu v Dillí nesedla. Navíc tato zpráva je jen špičkou ledovce, problém je daleko hlubší. Ženy to v Indii nemají vůbec lehké.

Pod pojmem taxík si nesmíte ovšem představit naleštěnou limuzínu. Jsou to omlácená vozidla, kterým každou chvíli něco nefunguje. Při jedné projížďce se spustil monzunový liják, který ve čtvrthodině vytvořil na silnici řeku a do toho řidiči přestaly fungovat stěrače. Lucie, modlící se na zadním sedadle, byla po pár minutách Buddhou vyslyšena a jízda naslepo skončila šťastně. Stěrače opět stíraly!

Další věc, na kterou si musíte zvyknout, je kravál a smrad z aut, které samozřejmě nekontrolují emise. Díky nim je také míra znečištění ovzduší v Dillí jednou z nejhorších na světě. A taky vás upoutá kontrast - to když vidíte skládku odpadků a vedle za plotem pečlivě udržovanou zahradu jedné z památek. Památky jsou zde střežené a oplocené, jinak by už zřejmě nestály.

Velkým zážitkem bylo cestování vlakem z Dillí do Agry. Nádraží je obrovské a mezi kolejemi se prohánějí krysy. Když přijede vlak, stařičké kolejnice počnou vydávat pradávná pachová svědectví a nástupištěm se rozlije nepředstavitelný zápach moči. Koleje jsou zkrátka prochcané, protože nějaký zákaz použití záchodu ve stanici, to v Indii neexistuje.
Běžné indické vlaky pro běžné cestující jsou narvané k prasknutí. Místo skel je na oknech řídká mříž a z ní do prostoru visí zkroucené lidské končetiny. Na stupátku místo dveří se sedí taky.
Když vlak přijede do stanice, mění se v obchodní centrum. Všude je vidět prodavače, kteří podávají těm zkrouceným rukám jídlo, pití a další věci, naopak zase putují peníze. Lidé se přelévají jak to jen jde a kolem toho všeho je zmatek a křik. Existují ale i vlaky lepší třídy, které jsou normální, tak jak jsme zvyklí u nás. A dokonce je v nich čisto. Jedním z nich jeli i naši cestovatelé.

V tibetské čtvrti, kde v Dillí bydleli, byl klid a dobře se tam o ně starali. Tibeťané narozdíl od nevychovaných Indů jsou milí a vstřícní lidé. Na pokoji hučela nezbytná klimatizace (venku je vlhkost vzduchu 97 procent a teplota kolem čtyřicítky) a strava? Když Lucii zplesnivěl toastový chléb a neměla z čeho vyrobit večeři, ochotná paní z recepce sehnala náhradu i přesto, že byl jakýsi svátek a všechno bylo zavřeno. A bez nároků na peníze.

Nahlédněme tedy spolu naposledy do Indie. Je to země protikladů a pro nás bezpochyby jedna velká neznámá. Jsem moc ráda, že jsem do ní mohla nahlédnout alespoň prostřednictvím fotografií a Luciina pečlivě vedeného cestovního deníku. Snad se vám moje zprostředkované vyprávění líbilo a snad někdy v budoucnu vám předvedu i své vlastní fotografie z dalekých cest.

Indie - Na skok zpět do Ladakhu

16. července 2013 v 18:40 | Robka (autorem fotografií je Lucie a Ladislav) |  Cestujeme
V prvním článku o Ladakhu jsem vás ochudila o návštěvu Likiru, který leží asi osmdesát kilometrů od Lehu, a také o fotografie z treku do Temisgamu. Vynechala jsem i návštěvu chrámu z 11. století v Alchi a v zásobě zůstalo několik krásných fotografií, dokumetujících životní styl Ladačanů. Je škoda, abyste přišli o možnost nahlédnutí, proto je zde pokračování.

Sluší se také podotknout, že v Ladakhu měli naši turisté příležitost nahlédnout pod pokličku života běžné rodiny. Ubytování u místních přinášelo zcela jiný pohled na zemi i lidi, kteří v ní žijí.
Lucii zachutnaly taštičky momo, které se připravují na páře z tence vyváleného nudlového těsta, naplněného mletým masem a kořením (něco na způsob ruských pelmení). Ochutnala také palak paneer (špenát se sýrem) a aloo ghobi (brambory s květákem, dušené v omáčce). Samozřejmě nezapomínala dobroty zajídat svou zlatou trojkombinací (imodium, smecta, živočišné uhlí, mňam!). Ale i tak se mírným trávicím obtížím nevyhnula.
Při večeři se usadili všichni v kuchyni a povídali si - tedy s Lucií a Ladislavem si povídali jen ti, kteří ovládali angličtinu. V jedné rodině byla na návštěvě také Francouzka, žijící a pracující v Indii. Lucie říkala, že moc anglicky neuměla, což jí bylo trochu divné, když se pohybovala v bývalé britské kolonii. Zato byla prý vášnivou vyznavačkou jógy.

V souvislosti s Francouzi jsem si vzpomněla ještě na jednu historku. Při návštěvě kláštera přišli naši cestovatelé do styku se zájezdem z Francie a nebyl to vůbec hezký zážitek. Kromě toho, že Francouzům každý překážel ve výhledu a při fotografování, podivovala se Lucie nad zabedněností mladého páru, který odmítal vstoupit dovnitř jen proto, že by si musel zout boty... Trochu nepochopitelné, což?

A také nevyzpytatelné počasí měnilo plány. Trek na Nubra-Valley musel být z důvodu sněžení zrušen a ve vysoké nadmořské výšce (nejvýše se ocitli až ve výšce 5360 metrů nad mořem v Chang La, třetím nejvyšším sedle světa přes které mohou projíždět auta) byly trochu problémy s aklimatizací a dýcháním. Naše těla, stavěná na život v nížinách a pahorcích, nejsou na takové výšky zvyklá. Počasí se během putování měnilo z -5°až na 30°, což je pro organismus taky docela záhul. No ale to všechno je vyváženo vskutku nevšedními zážitky, které už jim nikdo nevezme...
P.S.: Příště se podíváme na památky v Dillí a Táj Mahál
Související články: Indie - Kašmír

Indie - Kašmír

15. července 2013 v 19:01 | Robka (autorem fotografií je Lucie a Ladislav) |  Cestujeme
Zvu vás k dalšímu indickému zastavení, jehož hlavní náplní bude návštěva Kašmíru. Historické území, usilující od pádu britské nadvlády o samostatnost, v roce 1947 po napadení Pákistánem připojeno k Indii. Je členěno na několik územních celků, takzvaných svazových států, jedním z nichž je Džammú a Kašmír.
Hlavní město (letní) je Šrínagar, zimní pak Džammú. Obyvatelstvo je převážně muslimské, vztahy s Indií velmi napjaté. Všude hlídkují vojáci a každý příchozí se musí podrobit důkladné kontrole. Lucie mi líčila, jak musela při celní kontrole vyházet obsah celého svého asi šestnáctikilového zavazadla a nerudná úřednice pak brala do ruky kus po kuse a ptala se, co to je. Legrační bylo, že se ptala, co je to mýdlo, nač převáží modlitební mlýnek a mana kámen, zabalený pečlivě v novinách (musela ho rozbalit). Ovšem na místě to asi taková legrace nebyla.

V Kašmíru byli cestovatelé překvapeni čistotou, ubytování bylo natolik slušné, že se ve sprše dalo chodit boso. Průvodce jim dělal mladý hoch jménem Javeed, trošku vyčůraný a nespolehlivý Kašmířan. Bylo třeba ho několikrát usměrnit přes českou agenturu, aby si uvědomil, jaké jsou jeho povinnosti. Slova "já ho přetrhnu" slyšeli naši cestovatelé od pana Štětiny dost často. To třeba když místo zamluvených čtyř nocí v guest house zabookoval pouze tři.

Náhradou za tento incident měla být plavba na hausebootu po jezeru Dál, které leží poblíž Šrínagaru. Javeed se opět snažil vytřískat nějaké rupie navíc za jídlo, tak se nakonec domluvili, že jim připraví dvě teplá jídla, snídaně a kávu. Cenu usmlouvali na 1000 rupií, což je v přepočtu asi 400 korun. Je důležité se předem na všem domluvit, protože jinak můžete být nemile překvapeni.

Plavba po jezeře byla krásná, ovšem když začal padat soumrak, začala se Lucie starat o to, kde přenocují. Javeed spolu s pádlovači manévroval plavidlo k jednomu z ostrovů, ale odtud je vyhodili, neboť se tam pěstovala zelenina. Na dalším ostrově to taky nešlo a zbývala poslední záchrana - maličký ostrůvek. Přesto, že už se na jezero snášela tma, viděla na něm Lucie mezi stromy pobíhat asi deset "Inďáků" s baterkou a obořila se na Javeeda s tím, že s nimi tedy na ostrově nocovat nebude. Slíbil, že oni Inďáci hned odjedou, což se naštěstí potvrdilo.

Javeedův bratranec v roli kuchaře připravil všem večeři - rýži s masem a bramborami (ty se zde používají jako zelenina). Lucie polkla jedno sousto rýže a říkala si, že je to celkem dobré. Pak ovšem zajela lžící do brambor a na patře ucítila chuť ne nepodobnou spálenému plastu. Láďa jedl jen do chvíle, než mu to Lucie znechutila a oba své talíře nenápadně vyprázdnili do jezerní vody. Teprve později se dozvěděla, že jídlo bylo překořeněné fenyklovými semínky, které mu dodaly onu nepříjemnou příchuť. Bylo jediné, které v Indii označila jako nepoživatelné. Jinak byla se stravou navýsost spokojena.

Spát do stanu šli tedy hladoví a i když Javeed měl "všechno pod kontrolou", zapomněl na karimatky, tudíž si své spacáky dali jen tak na zem. Noc byla teplá, takže to vůbec nevadilo. Pár brouků ve stanu se taky dalo přežít.

Dalším zážitkem na jezeře byl ranní trh. Ještě za tmy vyplouvají prodavači se svými loďkami, naplněnými zeleninou a přímo na jezeře se odehrává její prodej. Prodavači i přes nevlídné počasí vtipkují, dochází k přátelskému pošťuchování a žertování a taky samozřejmě smlouvání. Lucie s Ladislavem byli u toho, tudíž vám mohou ukázat i několik velmi zdařilých fotografií. Vůbec musím říct, že fotografie se jim moc povedly. Mám ráda záběry lidí, připadají mi totiž velmi zajímavé jejich tváře a výraz. Lidé jsou živoucím obrazem země.

Tak se tedy pojďte podívat do Kašmíru! Fotografie vás zavedou i do Mughalských zahrad a podíváme se i na to, jak žijí cikáni v Aru. Hezký zážitek!
P.S.: V příštím povídání se vrátíme ještě na skok do Ladakhu.
Související článek: Indie-Ladakh 1. díl

Indie - Ladakh

14. července 2013 v 22:42 | Robka (autorem fotografií je Lucie a Ladislav) |  Cestujeme
Dcera Lucie si splnila další ze svých cestovatelských plánů - podívat se do Indie. Předcházela tomu poměrně dlouhá doba příprav; studování materiálů a návštěva přednášek, nákup nezbytných cestovatelských potřeb i řádné proočkování na cestovní medicíně. Jet do Indie není zkrátka jen tak.
Měsíční pobyt díky pečlivé přípravě proběhl v klidu. Samozřejmě se dalo počítat se změnami programu, ať už v důsledku počasí či příslovečného a všudypřítomného zmatku a nespolehlivosti místních průvodců. Největší obavy měli naši cestovatelé z tamního jídla a hygieny. Lucie dokonce po návštěvě Maroka prohlašovala, že do Indie jet nemůže, právě z důvodu zažívacích problémů, které ji z marockého jídla postihly. Ale na špatné zážitky se rychle zapomíná, tak přece jen překonala strach a nastolila si preventivní program proti zažívacím potížím, sestávající z účinné trojkombinace léků (smecta, živočišné uhlí a imodium). S touto nerozlučnou trojkou se jí povedlo se nejhorším problémům zdatně vyhnout.


Třináctého června se naši milí cestovatelé pustili vzhůru za dobrodružstvím. Cesta probíhala v klidu - nejprve odletěli z Prahy do Curychu a z Curychu je čekal šest a půl hodinový let do Dillí. Se Švýcary se cestuje prý skvěle, v letadle byl komfort, takže mohli valnou část letu prospat nataženi na sedačkách. Z Dillí pak odletěli do Lehu, což je hlavní město Ladakhu, státu na severu Indie. Tam nastal první menší zádrhel.

Na letišti v Lehu měl čekat člověk, který by je zavedl do guest house. Ovšem nikdo tam nebyl. Takže následovala cesta do místa ubytování taxíkem, a pak domlouvání na recepci. Paní recepční byla naštěstí ochotná a zatelefonovala (v Indii naše české sim karty nefungují) a asi po hodině se znavení cestovatelé mohli ubytovat. Pokojík byl sice malý, ale s krásným výhledem a nad očekávání čistý. V posteli prý Lucie našla jen jednu malinkatou housenku.:-)

První dny v Lehu měli na aklimatizaci - vzhledem k vysokému převýšení se zde velmi špatně dýchá, což poznáte zvláště při chůzi. Tudíž se doporučuje chodit pomalu a jen opatrně zvyšovat dávky fyzické námahy. Luciin přítel, nedbalý tohoto doporučení, tak musel první dny v Ladakhu dýchat čistý kyslík, zakoupený v lékárně.

Ladakh je velmi chudá země. Žijí zde v hojném počtu tibetští uprchlíci, proto se jí také říká Malý Tibet. Jsou však devalvováni jako příslušníci nejnižší kasty a zažívají nejrůznější absurdní příkoří - například mají velký problém s vyřizováním víz k vycestování, bývají na úřadech přehlíženi a nemohou podnikat.
Podnebí v Ladakhu je velmi drsné - jsou zde kruté a dlouhé zimy, teplé období trvá jen tři měsíce a během té krátké doby stihne na políčcích vyrůst veškerá úroda.
Ladačani jsou milí a příjemní lidé, kteří se povahově liší od klasických Indů ( s nimiž mimochodem nemají vůbec dobré vztahy). Bude to mít zřejmě i souvislost s náboženstvím - v Ladakhu je většina obyvatel budhistického vyznání. Je zde také spousta krásných klášterů, do nichž se můžete bez problémů dostat.

Do Ladakhu se dá dle Lucie vyjet klidně i na vlastní pěst, je tam bezpečno a lidé jsou ochotní a pohostinní. Krajina je nádherná a zdejší život opravdu zajímavý a pro nás Evropany překvapivý. Lidé jsou zde chudí, ale šťastní...
S pomocí Luciiných a Ladislavových fotografií vás teď provedu několika místy Ladakhu, podíváme se do kláštera, školy i knihovny, zajedeme si k jezeru i do hor. Ať se vám procházka touto úchvatnou zemí líbí.
P.S. : Příště bude na programu Kašmír.
Související články: Indie - Kašmír

Co si nenechám ujít na Colours of Ostrava

11. července 2013 v 22:41 | Robka |  Píšu vám
Přesně za týden touto dobou už budeme proudit v davu podobných nadšenců někde mezi bývalým Plynojemem (dnes halou Gong) a Vysokou pecí číslo 1 z roku 1911, nasávat onu úžasnou atmosféru festivalu, mít pusu od ucha k uchu z očekávání věcí příštích, posedávat netrpělivě u piva v některém ze stanů a naopak trpělivě postávat u scén a čekat na ty, které jsme si vybrali. Už jsem tu psala, že u nás doma vládne demokracie a tudíž jsem demokraticky vybrala, na co se půjde. Ne, tak to není - vybrali jsme si společně s Jirkou a naše vzájemná tolerance se rozchází snad jen na jednom koncertě.
Tak na co tedy se letos těšíme? Představím vám deset nejžhavějších tipů.