"Ďáblova" hudba

1. srpna 2013 v 23:35 | Robka |  Téma týdne
R: Léto je v plném proudu, okurková sezóna vrcholí, co kdybychom na blog napsali nějaký ten článek o konspiračních teoriích?
G: Můžeš to zkusit, trocha teorie nikoho nezabije. Snad.
R: Fajn, jsem ráda, že souhlasíš. Máš nějaký návrh?
G: Tak třeba... Schody do nebe?
R: Myslíš tu historku s textem, co dává smysl, když se pustí pozpátku?
G: Kupodivu ti to myslí. Jaký div v tom horku. Přesně to jsem myslela.
R: Ty dobře víš, že tohle téma je pro mě jako stvořené! Už jdu na to...


Tak nějak to vypadalo v mé hlavě, když jsem se rozhodovala, zda psát článek k tématu. Jakožto hudebního fanouška a obdivovatele Led Zeppelin mi v souvislosti s konspiračními teoriemi vytanula na mysli jedna z nejslavnějších skladeb v dějinách. Jestli o tom totiž nevíte, tak právě tato píseň byla podrobena dost důkladnému zkoumání jakéhosi baptistického výboru pro ochranu posluchačovy duše. Po poslechu pozpátku se zrodila teorie o skrytých satanistických promluvách a souvislém textu, oslavujícím Satana.

Abychom se podívali na tuto problematiku trochu šířeji, musíme se vrátit někdy na začátek minulého století - někdy do roku 1911, kdy spatřil světlo světa jeden z nejvýznamějších bluesových hudebníků, který kdy žil. V deltě řeky Mississippi, kde přišel na svět, se tradovalo, že počká-li začínající bluesový hudebník za měsíčné noci na nějaké opuštěné křižovatce, přijde sám ďábel a naladí mu kytaru, čímž spolu uzavřou smlouvu, v jejímž obsahu bude moc, sláva a vydělané peníze - ovšem za zaprodanou duši. Téma jako z pohádek. Mladý Johnson ale svým životním stylem opravdu ztělesňoval lidovou víru v ďáblovu moc, která ovládá struny bluesové kytary. Naříkavý a kvílivý zvuk nástroje, na nějž hrál uraženým hrdlem láhve, doprovázely texty prozrazující vnitřní rozervanost umělcovy duše. V jedné ze svých nejznámějších písní Hellhound on My Trail se zpovídá ze strachu, že pekelník dostihne jeho duši.

Nakonec černý bluesman umírá mlád ve věku sedmadvaceti let za poněkud nevyjasněných okolností - údajně otráven žárlivým manželem jedné ze svých obdivovatelek. Lidová fantazie ovšem pracovala naplno, a tak se Johnson stal slavným nejen pro nenapodobitelný styl využití bottlenecku, ale i pro svůj neobjasněný odchod. Jako mnoho jiných slavných osobností byl pohřben v tichosti do bezejmenného hrobu a jeho kytara zmizela.. Ovšem to, co zůstalo, byla legenda a hudba, v níž se inspirovala celá řádka hudebníků, přicházejících po něm.
Blues, to je hudba, která vznikla z útlaku. Vyrvána z kořenů a přenesena do jiné země, nesvobody a otroctví, ztělesňovala veškerou bolest a hněv utlačovaných. Muzikanti umírali mladí, nepochopení a bez peněz - uznání se jim dostalo často až mnoho let po smrti.

Na konci šedesátých let vznikli Led Zeppelin, kteří se k odkazu starých bluesmanů nepokrytě hlásili. Na jejich prvním albu můžete najít dost bluesových kousků, zahraných ovšem s neobvyklou razancí a typickým střídáním nálad. Třešničkou na dortu je už jen kouzlo okamžiku a výborně zachycený zvuk nahrávacího studia.
Ovšem to, že Zeppelini bluesmany obdivovali, je jedna věc. Druhá věc je, že je provázela stejně neuvěřitelná historka, jako Roberta Johnsona. Údajně se totiž tři členové kapely (Robert Plant, Jimmy Page a John Bonham) upsali ďáblu. Odměnou jim měl být nesmírný úspěch a nehynoucí sláva.
Když se na to podíváme logicky, tak hudba byla odjakživa opředena tajemnem. Každý virtuos byl tak trochu šáhlý chlapík (vzpomeňme Mozarta či Paganiniho). Nebylo přece možné, aby úspěchu dosáhli přirozeně svým talentem. Musela jim určitě dopomoci nějaká vyšší síla.

Tohle byl názor laické veřejnosti a někteří lidé dokonce i ve střízlivém stavu popisovali, jak Paganinimu vede ruku s houslovým smyčcem sám pekelník (což prý na vlastní oči viděli!). No a Led Zeppelin s Jimmym Pagem, tajemným mágem se smyčcem, přejíždějícím po strunách kytary, se svou nedobytnou image a s pověstí orgií, odehrávajících se v hotelových pokojích, se octli na seznamu kapel, které měly onen punc spolčení s temnými silami. Jak jinak vysvětlit to, že jejich vzducholoď se vznesla až příliš rychle a že pobláznili v krátké době hlavy mládeži na obou březích Atlantiku?

Lidé mají rádi tajemné příběhy a Led Zeppelin svým fanouškům dopřáli možnost být součástí jakéhosi tajného spolku. Když vydali své čtvrté album beze jména, našli na něm fandové čtyři symboly, které představovaly jednotlivé členy kapely. Kromě toho tam byl ještě pátý, který odkazoval na duet zpěvačky Sandy Denny s Robertem Plantem v písni The Battle of Evermore. Nikdo jiný než oddaný příznivec neměl šanci zjistit, čí je to album. Musel znát skrytou symboliku. A přesto se stalo jedním z nejslavnějších v rockové historii.
Album obsahovalo i text k Stairway to Heaven, která o deset let později upadla v nemilost právě díky tomu, že se v ní začal vrtat výbor kalifornské sněmovny na popud oněch už dříve uvedených baptistických kazatelů.
Připomínalo to trochu hon na čarodějnice, když se zkostnatělí páprdové zaposlouchali do zpětného chodu pásku, z něhož se údajně ozvalo: "Here's to my sweet Satan." Samozřejmě padl návrh zničit tuto skladbu, aby nemohla narušit zdravý vývoj křesťanské mládeže.

Když se po letech Planta ptali, co na to říká, jen se zasmál a prohlásil, že to byla fáma, která je hodně pobavila. Ale jedna věc na tom byla dobrá - lidi tehdy měli dost času poslouchat nějakou desku tak důkladně, že na ní našli i takové blbosti. Dnes by podobnou teorii muselo vymyslet marketingové oddělení vydavatelské společnosti. A ani pak není záruka, že by si někdo dal tu práci zkoumat, jestli je to pravda.
Ať to bylo, jak chtělo, každopádně to byly doby, kdy ještě hudba měla onen tajemný podtext a hudebníci byli skoro jako bohové, ovládající svým kouzlem davy. Dnes bychom něco takového v hudbě marně hledali. Snad bychom mohli najít skrytou i otevřenou reklamní propagaci značek automobilů, voňavek, oblečení, šperků... Ale hledat něco víc? To snad ani ne. Trochu škoda, že se kouzlo tak vytrácí.

Madison Square Garden 1973
***
Pokud máte zájem poslouchat to naopak, můžete zde. Led Zeppelin ale zní líp klasicky.:-)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Koník Koník | Web | 2. srpna 2013 v 11:45 | Reagovat

Myslím, že právě tahle církevní manipulace kapele více pomohla, než uškodila. Být to takhle před 300 lety.....Doby se mění, naštěstí. :-)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 15:22 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. Je to zajímavé a trošku tajemné. Moc se mi líbí ta představa ďábla ladícího kytaru. A jak říkáš na závěr, dnes by se těžko někdo písní nebo čímkoliv jiným tolik zabýval a hledal v tom skrytý význam. Škoda! :)

3 Robka Robka | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 20:08 | Reagovat

[1]: Před třista lety by je upálili na hranici i s fanoušky.
Těm fámám o smlouvě s ďáblem nahrávalo i to, že všechny členy, kteří údajně podepsali, postihly tragédie. Vyvrcholily Bonhamovou smrtí. Ale to samozřejmě nebylo nic nadpřirozeného při způsobu jeho života. Lidské tragédie se nevyhýbají nikomu, ani slavným. A taky jsou víc na očích.

[2]: Díky. Mohla bych o tom psát trochu obšírněji a zmínit se o Pageově zájmu o okultismus a osobnost Aleistera Crowleye, ale to už by článek byl moc dlouhý. Navíc mě vždycky spíš zajímala hudba a ta sama o sobě má velký náboj a skrývá tajemno. Ten ďábel ladící kytaru je zajímavý mýtus. A dost možná tam někde v mississippské deltě opravdu přebýval. Takový mladý muzikant, když se vracel v podroušeném stavu z flámu, míval zajisté bujnou fantazii.:-)
Ale abych to zas tak nezlehčovala - umění samo o sobě je opředeno záhadami a lidé, kteří se mu věnují, jsou buď snílci, blázni, nebo géniové. A nebo všechno dohromady.

4 EI EI | Web | 2. srpna 2013 v 21:12 | Reagovat

Pokud máte zájem, navštivte můj blog. Věnuji se vlastní tvorbě, sci-fi, anime, mystice a spiritualismu, pc hrám, a propaguji výdělek pomocí pc, a do tohoto programu hledám společníky za účelem zvýšení výdělku. Díky!

5 Miloš Miloš | Web | 2. srpna 2013 v 21:19 | Reagovat

Zajímavá historie, kdo by to řekl, že i jinde mimo totalitní státy se zkoumají texty písní.

V 27 letech také zemřel Jimi Hendrix,  Janis Joplin a Jim Morrison.
Pro malíře bylo zase nebezpečné 37 let, teď si zrovna vzpomínám jen van Gogha, ale bylo jich mnohem víc.

6 Miloš Miloš | Web | 2. srpna 2013 v 21:19 | Reagovat

Ještě jedny schody do nebe - pro pamětníky http://www.youtube.com/watch?v=_py9tf3A8Pg

7 Robka Robka | E-mail | Web | 2. srpna 2013 v 21:38 | Reagovat

[5]: Je omyl si myslet, že jen totalitní státy se zabývají "škodlivými texty". Namátkou si vzpomínám na Judas Priest, kteří byli obviněni z toho, že pomocí  podprahových signálů zavinili sebevraždu dvou mladých chlapců. Nakonec byli obžaloby zproštěni a sami uvedli, že zabíjení fanoušků by bylo kontraproduktivní, když jim šlo o to, aby se jejich alba prodávala.

Stairway to Heaven má text, který odkazuje k mýtům a legendám a každý si ho může vykládat podle sebe:http://plant.blog.cz/0910/stairway-to-heaven

8 Teeda Teeda | Web | 3. srpna 2013 v 7:10 | Reagovat

Mám pocit, že každý skutečný umělec musí mít nějak "rozervanou duši" a znamená to, že se pak ostatním lidem zdá divný nebo tajemný. Když se k nepochopení přidají drogy, stane se z umělce bytost ještě tajemnější pro svou jinakost. Mám pocit, že tahle divnost a drogy tvoří pak tu tajemnou auru, která svádí vymýšlet a konspirovat. :)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 3. srpna 2013 v 22:13 | Reagovat

Když jsem začala číst, také mě napadla podobnost se skupinou zemřelých v sedmadvaceti.
O poslechu pozpátku jsem poprvé četla v souvislosti s výslechy - prý když se pustí pozpátku, u těch opravdu vinných se objeví doznání. Kdo ví, o konkrétním příkladu jsem nečetla.
Moc zajímavé čtení, zase jsem o něco chytřejší.

10 Robka Robka | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 9:43 | Reagovat

[9]: Těch sedmadvacátníků je hodně - kromě Roberta Johnsona, Jima Hendrixe, Janis Joplin a Jima Morrisona i Kurt Kobain, Brian Jones a Amy Winehouse. Dokonce mají svůj klub.
A co se týče doznání, nevím, neslyšela jsem o tom, ale považuji to za vykonstruované. Získávat doznání tímto stylem je poněkud prapodivné a může to svádět i k záměrně mylnému pochopení. Když se pustí něco pozpátku, každý tam totiž může slyšet něco jiného( nebo spíš to, co chce slyšet).

[8]: Ano, rozervaná duše a tajemná aura, to je přesné pojmenování.

11 ann-ihilation ann-ihilation | 4. srpna 2013 v 21:05 | Reagovat

Hihi, tohle je prostě sranda. Nechápu, co to je za lidi, že se takhle pitomě šťourají v hudbě. Tato historka ohledně Stairway to heaven je hodně známá, ale teď je spíš k smíchu. To, že se uvažovalo nad jejím zničením jsem doteď nevěděla a dost mě to překvapilo. Ale celkem tím uznávají jejich genialitu - vezmi si, jak je ten text propracovanej jedním směrem a ještě tím druhým? To těm "ďáblovým zaprodancům" muselo ale dát práce. :D Jinak jestli tam je něco takového slyšet, tak je to spíš shoda náhod. V jedné písni od Slipknotů lze  pozpátku slyšet větu "come see my cage" a fanoušci jsou z toho spíš paf a bere se to jako zajímavost. :) Tak možná se v tomhle hudba posunula.

12 Robka Robka | E-mail | Web | 4. srpna 2013 v 22:08 | Reagovat

[11]: Divila by ses, kolik lidí se takhle v hudbě šťourá. Těch písniček, v nichž lze slyšet pozpátku všelijaké podivné vzkazy, je spousta. Ale je fakt, že Stairway je z nich asi nejznámější. Robert Plant ani netušil, jak se mu povedlo ten text takhle propracovat, aby byl srozumitelný z obou stran. :-) Prostě génius!

13 Vendy Vendy | Web | 9. srpna 2013 v 13:09 | Reagovat

Vidíš, a zrovna tuhle teorii jsem nikdy neslyšela (text pozpátku). I když velkou roli hraje fakt, že anglicky neumím, takže mám jediný dojem opravdu ze zvukomalebnosti hudby a naléhavosti hlasu.
O konspiračních teoriích a smlouvách s ďáblem už jsem taky četla, bylo to docela zajímavé, ale někdy až ulítlé. Nevím, co je na tom pravdy nebo ne (v dnešní době už nejsem daleka popírat existenci ďábla, protože to co se občas děje, mi připadá fakt jak působení démonických sil), ale někdy je to fakt na hlavu postavený. V jednom z článku se pozastavovali nad nápisem KKK v jednom klipu M.Jacksona, přitom KKK je zkratka pro KuKluxKlan, jak známo...
Obrácený text, který dává smysl... znám snad jen obligátní Kobyla má malý bok.

14 Robka Robka | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 8:37 | Reagovat

[13]: Nejde ani tak o ďábla, ale o zlo v lidech. A lidé dokážou taky vymyslet neuvěřitelné teorie.
Možná je v hudbě zakódováno něco, o čem nemáme ani tušení, ale určitě v tom nemá prsty žádná vyšší moc, ale prostě jen hudební průmysl. A ten dokáže být taky vskutku ďábelský.
A co se týče toho textu pozpátku, je to myšleno foneticky. Když něco řekneš, a pak si to pustíš zpětně, můžeš se domnívat, že slyšíš nějaká slova. A to se stane se skoro každým textem. Nemyslím si, že by kterákoliv hudební skupina promýšlela text písní tak, aby byl srozumitelný jak z jedné, tak z druhé strany a ještě k tomu měl třeba dvojí význam - jak ten dobrý při normálním poslechu, tak ten špatný při poslechu pozpátku. A taky asi žádná skupina netvořila písně proto, aby je někdo pozpátku poslouchal.

15 Vendy Vendy | 22. srpna 2013 v 12:19 | Reagovat

[14]:No, pozpátku poslouchat text by mě vážně nenapadlo, snad jen v případě, že normálně poslouchaný text by byl divný, jakoby pozpátku natočený.
Hudební průmysl je jak pavouk. Strašlivý dravec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama