Září 2013

Vítězná skladba roku 1987

30. září 2013 v 21:11 | Robka |  Hity let minulých
Máme posledního září a to je nejvyšší čas uzavřít anketu o nejlepší píseň roku 1987. Podíváme se na celkový počet hlasů a pořadí od posledního místa.
V anketě se sešlo 244 hlasů, což je docela slušná účast. Podle jejich těsného počtu bych řekla, že hlasování bylo vyrovnané a žádná skladba není vyloženým propadákem.
Na posledním, desátém místě se umístila skladba Faith No More We Care A Lot se čtrnácti hlasy.
Devátí jsou The Cure s Just Like Heaven. Dostali devatenáct hlasů.
Guns N' Roses zabodovali se Sweet Child O' Mine na osmém místě. Mají rovných dvacet hlasů.
O hlásek víc získala Sinead O Connor se skladbou Mandinka. Hezké sedmé místo.
Pětadvacet jich mají Marillion. Přesně tolikrát klikli na jejich jméno příznivci skladby Incommunicado a tím je posunuli na šesté místo.
Páté místo patří Johnu Hiattovi, jednomu z mých favoritů. Jeho píseň Have A Little Faith In Me má 27 hlasů.
Bramborovou medaili si odnášejí Pink Floyd. Právě teď se učí létat 28 lidí.
Byť nejsem příznivcem U2, přece jsem nemohla opomenout v anketě jejich slavné album Joshua Tree. With or Withouth You potvrdilo svou oblibu devětadvaceti hlasy a třetím místem.
INXS mě v jednu chvíli přesvědčovali, že stanou na samotném vrcholu. Jejich skladba Never Tear Us Apart jen o jeden bod pokulhává za prvním místem.
První s jedenatřiceti hlasy jsou... R.E.M. a The One I Love. Bezesporu známá píseň z platinového alba Document je tedy dalším finalistou mé soukromé soutěže. A kdo bude tím dalším? To se dozvíte už za měsíc. Jen si musíte ještě chvíli počkat na novou anketu.
Vítězi naživo...

Bít, či nebít? Aneb kdo z koho...

28. září 2013 v 11:56 | Robka |  Píšu vám
Inspirována vášnivými debatami o výchově dětiček v Čechách rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna. V poslední době se velmi diskutuje o tom, zda plácnutí dítěte po zadku nebo přes ruku je ve výchově přípustné či nikoliv, a zastánci na obou frontách zuřivě brání své postoje.

Vzpomínka na Johna Bonhama

25. září 2013 v 20:55 | Robka |  R. I. P.
Datum 25. září zůstává v historii jako smutná připomínka úmrtí bubeníka Led Zeppelin Johna Henryho Bonhama.
V minulých letech jsem tomuto inspirativnímu hráči a spoluautoru písní věnovala několik vzpomínkových článků, v nichž jsem vyzdvihla především jeho kreativitu, cit pro dynamiku a střídání nálad. Jeho styl byl zcela unikátní, obsahoval rytmickou techniku, preferovanou Gingerem Bakerem, ale používanou způsobem, který vytvořil celý pilíř zvuku.

Byl jedním z těch, kteří povýšili bicí na víc než jen doprovodný nástroj a hudební podklad. Bonhamova sóla dodnes vyvolávají úžas - rychlé a přesné, hlasité a přitom citlivé, precizní i nespoutané, promyšlené a dechberoucí.
Dnes jsem se v článku chtěla zaměřit především na hudbu - jistě všichni znáte Bonhamovu skladbu Moby Dick (na koncertech také často uváděnou jako Pat Delight na počest jeho manželky Pat), která vyšla na albu Led Zeppelin II v říjnu 1969. Zanedlouho tedy oslaví 44 let.
To je ovšem nejznámější skladba, připisovaná Bonzovi. Já jsem dnes chtěla "vyhrabat" tři méně známé kousky, jejichž spoluautorem Bonham je, a připomenout tak i autorský vklad tohoto mimořádného hudebníka. Dnes si připomínáme 33. výročí jeho zbytečné a tragické smrti.

Přečtěte si:
***

Filip Topol - Jako pes

22. září 2013 v 21:54 | Robka |  Beletrie
Letos v červnu odešel do věčných lovišť Filip Topol, básník, zpěvák a vůdčí osobnost Psích vojáků, a za pár dnů se jeho jméno stalo tématem týdne. Snad to byl krutý žert, předhodit ke zprznění zdejší komunitě náctiletých dívenek jméno člověka, který by určitě nestál o takovou publicitu ani za života. Navíc se ukázalo, jak málo mladých lidí má v povědomí jeho jméno a tvorbu, natož aby o něm napsali smysluplný článek.

Na protest proti jednovětým textům : Nevím, kdo to je a nezajímá mě to... nebo Blbé téma... vyhlásila blogerka Edith Holá soutěž, v níž nabízela vítězi jako ocenění za nejlepší text nejnovější, v den smrti vydanou Topolovu knihu Jako pes.
Původně jsem neměla v úmyslu psát, ale najednou - a shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy jsme měli s přáteli "slezinu" v nedaleké, útulné hospůdce - jsem si sedla k počítači a během hodiny horečně 'vyplodila' povídku Odchod. Nápad přišel znenadání a jako blesk z čistého nebe (což se mi často nestává) a já samozřejmě díky tomu přišla na místo setkání pozdě. Ale to je vedlejší... Důležité je, že kniha leží vedle mě, za což děkuji nejen Edith, která byla tak hodná a sama ji do soutěže věnovala, nýbrž i všem, kterým se moje povídka líbila. A teď už dost, podíváme se na knihu samotnou.

Jako pes je soubor tří dosud nevydaných povídek, napsaných v osmdesátých letech minulého století. V době, kdy je Topol psal, mu bylo dvacet - a už z tohoto faktu samotného čtenáře zamrazí, neboť z povídek dýchá nejen rozháranost mladé umělcovy duše, ale předvídají takříkajíc i jeho osud.

V první povídce Na zdraví, vydané v roce 1985 v samizdatové řadě Edice Pro více, vystupuje v hlavní roli Alkohol převlečený za dobráckého štamgasta, ve skutečnosti ďábelský pokušitel a ničitel lidstva. Vzdorovat mu je nelehké a nestačí jen poznat jeho odvrácenou tvář. Dědeček Alkohol těží ze zkušeností prověřených staletími, že člověk je tvor slabý a libuje si v závislosti na čemkoli, co mu přináší alespoň chvilkovou rozkoš a úlevu. Hlavní hrdina se snaží bojovat se svým démonem, pronásledujícím ho na každém kroku. Jde však o marný boj, stále znovu podléhá jeho magickému kouzlu.

Povídka druhá má název Den a noc začíná jako deníkový zápis - probuzení s kocovinou a pocitem marnosti. Výrazný dojem osamění a jisté vykořeněnosti prostupuje všemi třemi povídkami.
Vypravěč a autor v jedné osobě v této smutně groteskní miniatuře odhaluje další ze svých vášní a tou je vážná hudba. Topolova láska k Mozartovi i ke klavíru je tu doprovázena sarkastickým a poetickým líčením pocitů, které v něm tóny vzbuzují. Provázen svými věrnými - roztomile pojmenovanými jako Potřeba pít, Potřeba cvičit na varhany a Deprese - se prochází do setmění Prahou, cestou jej všichni postupně opouští - usnuvší Deprese jako poslední. A dochází k setkání s Mozartovým přízrakem, chvilkovému opojení krásou hudby a snu, z něhož však brzy procitá.

Poslední povídka se jmenuje Jako pes a líčí vypravěčovu lásku k osudové ženě. Když mu přítel Ladislav v hospodě vyčte, že se dost důsledně nerozloučil s konvencemi a falešnými ideály, jen prohloubí jeho depresi.
Musíš se na věci dívat ne přes nějakej pavučinovej filtr, ale na věci nahý, obnažený na kořen, na podstatu, vsakovat je do sebe celý, až se budeš třást jako pes! Jako pes, sakra! Ty se furt stylizuješ, věci přijímáš upravený a zabalený do vlastní slepoty, vytváříš jim významy, který nemaj.
Aby se z ní dostal, nebo snad aby klesl až na samé její dno, navštíví svou bývalou lásku Annu, nyní šťastně vdanou matku tří dětí. Konfrontace s jejím rodinným štěstím však způsobí to, že nahromaděná bolest všeho světa z něj v hospodě vytryskne - a všechna nahromaděná špína padne na hlavu Anny i jejího muže. Vystřízlivění provází pachuť viny a studu především před sebou samotným.

Útlá knížka Jako pes zaujme i ilustracemi Viktora Karlíka, který na přání autora vybral své obrazy Hlava a účtenky a Dvě účtenky, z nichž fotograf Ondřej Přibyl pořídil detaily. Dobové účtenky, které tvoří podklad maleb, svědčí o společně prožitých večerech v Malostranské kavárně.
Působivá kniha s atmosférou staré Prahy není určitě žádným uměleckým veledílem, jde o upřímnou zpověď naivního mladého muže. Zpověď v hořkosladkém tónu, zpověď o životě, který je někdy jako pes.

Jsem městské dítě

21. září 2013 v 13:06 | Robka |  Téma týdne
Vesnička, víska, ves, dědina, venkov - při vyslovení těchto zvukomalebných slov se mi v mysli rozvlní širé obilné lány a v nose zaštípe typický zápach hnoje i vůně jablek; před očima naskočí představa bodré venkovanky s mísou buchet, stojící na zápraží. Vesnice, toť pro mě, městské dítě, místo nepoznané a opředené kouzlem, místo jako vystřižené z knih a hojně oblíbené filmaři. Díky tomu, že jsem nikdy na vesnici nežila, ve mně přetrvávají jisté mýty a ideály, jak by měla taková dědina vypadat a to se skutečností má už pramálo společného. Zkrátka mám v hlavě Potěmkina.

A není cesty zpět...

15. září 2013 v 9:01 | Robka |  Píšu vám
Hitem letošního léta se stalo cestování za fikcí. Tak alespoň nazývali propagátoři novou metodu, která umožňovala zájemcům navštívit vybranou postavu v jejím světě. Lidé houfně vyhazovali knihy do sběru, aby jim doma nezabíraly místo, a nakupovali malé krabičky, slibující nevšední zážitky za hranicemi možností.

Seděla jsem ve svém bytě takhle o víkendu, venku pršelo a já přemýšlela. Mám, nemám? A když už, tak kam se podívat? Všechny mé oblíbené knihy jsou tak nebezpečné! I když výrobce zaručuje, že cestovatel je jen v roli pozorovatele, co když se něco zvrtne? Nevěřím už ničemu.

Vytáhla jsem přístroj z krabičky a zmáčkla knoflík. Před očima mi na displeji naskákala dlouhá řádka žánrů a titulů. Můj lačný zrak padl na jeden z nich - A bude hůř. Ježišmarjá, to snad ne!
Bylo pozdě na úvahy, zmáčkla jsem totiž omylem spínač zhmotnění. Hlavou mi projela bodavá bolest, u srdce mě píchlo. No jo, na taková dobrodružství už nejsem stavěná. Probrala jsem se až za hodnou chvíli.

Ležím na zemi a nade mnou stojí nějaký kluk. Zřejmě Olin, napadá mě. Kdo taky jinej? Lehce do mě kopne špičkou tenisky.
"Další zasranej šmírák, dneska jsi už druhá," pronese a oči se mu lesknou chlastem. "Co sem furt lezete? Nestačí vám o nás číst, vy to musíte ještě vidět, co? Teda, jestli tohle maj bejt ty budoucí generace, tak lidstvo zhovadilo."

Chci mu říct něco o tom, jak jsem se k jeho příběhu dostala, co ve mně vyvolal, jaké vzpomínky… Ale je pozdě. Cítím divné teplo, proužek žluté vody dopadá do místa, kde ležím. Vlhkost přerušila spojení, nemám se jak vrátit.

"Tak to je v prdeli," ulevím si.
"Vidíš, teď seš naše," směje se Olin. Natahuje ruku a pomáhá mi na nohy.
"Jdeme k Boučkům," zavelí. "A když už jsem tě pokřtil, budu ti říkat Bejbi. Souhlasíš?"

Moje "nééé" zaniká v jeho hurónském smíchu.
***
P. S. Povídka byla napsána do soutěže Setkání s literární postavou.
P. S. 2: Pokud se vám povídka líbila, můžete pro ni zde hlasovat ve finále literární soutěže.

Návštěva

13. září 2013 v 20:40 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Včera večer u mých dveří
zazvonili dva hipsteři.
Věru jsem se nejdřív lekla,
div jsem strachy nevyjekla.

Nikdo to tu nepřežije - Jerry Hopkins, Daniel Sugerman

11. září 2013 v 22:10 | Robka |  Hudební
Pokud patříte k fanouškům kapely The Doors, nebo vás jen zajímá podhoubí americké hudební scény konce šedesátých let, doporučuji vám k přečtení knihu Nikdo to tu nepřežije. O skupině vyšlo u nás docela dost knih, ale žádná z nich nepodává tak ucelený pohled na dobu, členy kapely i lidi, kteří se kolem ní pohybovali. Žádná jiná kniha vás neprovede životem Jima Morrisona tak sugestivně a živě, až budete mít pocit, jako byste byli u toho. Byl podle ní napsán i scénář k filmu The Doors režiséra Olivera Stonea.

Jim Morrison, zpěvák, básník a jeden ze spoluzakladatelů skupiny, se stal už během svého života legendou. Sečtělý a inteligentní mladík, výstřední bohém, sarkastický glosátor neuznávající autority, duší introvert a snílek, rozervaný umělec a především - mimořádně nadaný člověk. Jeho texty byly nekompromisní a přímé - nikdy si nebral servítky a uměl se otevřeně postavit proti přetvářce. Výlety, na něž s kapelou bral své publikum, byly tripem, který bořil hranice vnímání. Z koncertu udělal divadelní představení, jeho Dionýsovský zjev zaručoval příliv fanynek a zbožňování, hodné modly. Jim Morrison ale nechtěl být pouhým sexsymbolem konce šedesátých let, chtěl burcovat lidi ke svobodě, chtěl v nich probudit svými texty myšlenku. Byl slavný, ale o slávu vlastně nestál.


Příběh Jima Morrisona a The Doors je hořký a tragický osud, který se naplnil jedné červencové noci, se zdál být nevyhnutelný. Pro Jima byla smrt možná vysvobozením. Každý z nás k ní spěje, někdo rychleji, někdo rozvážně a dlouze. Jim žil naplno a v duchu překonávání svých možností. Jak napsal jeden z autorů v předmluvě - není důležité, že Jim zemřel, důležité je, že žil. Nikdo to tu nepřežije...to je to jediné, čím si můžeme být jistí.

"Myslím, že pitím se můžete vyrovnat se životem v přelidněném světě, a taky to pramení z nudy. Znám lidi, který pijou, protože se nudí. Já piju rád. Někdy to lidi uvolní a rozpovídá. A pak taky... hm, nevím... je to trochu hazard. Chápeš? Vyrazíš si večer někam se napít a vůbec netušíš, kde druhej den skončíš. Jako když hážeš kostkama. Může to dopadnout skvěle, může z toho bejt katastrofa. Každej kouří trávu. Už to ani nikomu nevadí. Ale před třemi lety tady prošla ta halucinogenní vlna. Takový tripy by nikdo nevydržel věčně. Než se dostaneš k narkotikám, většinou začínáš s alkoholem. Místo aby ses snažil na něco přijít, zabíjíš myšlenky. Alkoholem, heroinem, fuj! A práškama. To jsou oblbováky. Tlumiče bolesti. A proto to lidi berou."
str. 292, úryvek rozhovoru pro L.A. Free Press

Bombino v pražské Akropoli

9. září 2013 v 21:34 | Robka |  Akce
Ve čtvrtek 5. září 2013 poprvé v České republice vystoupil nigerijský kytarista Bombino, vlastním jménem Omara Moctar. Na vystoupení jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem zjistila, že Bombino u nás bude hrát a lístky do paláce Akropolis u mě doma odpočívaly už pár měsíců a čekaly na svůj okamžik.
Akropolis je můj oblíbený "klub" zejména pro výběr méně známých a tradičních hudebníků a líbí se mi i jeho takřka rodinná atmosféra - není to tak dávno, co jsem na jeho pódiu bez dechu sledovala vystoupení Justina Adamse a Juldeha Camary. Tento čtvrtek se zde tedy představil můj další oblíbenec a musím říct, že koncert předčil má očekávání.

Do Prahy jsem přijela kolem půl šesté večer a spolu s mou dcerou Lucií jsme se pomalu odebraly na místo činu. Akropole byla ještě zavřená, ale venku fungovala zahrádka, v níž už posedávalo několik nedočkavců, a tak jsme první čekací dobu strávily příjemně povídáním u pivka. Úplně mě šokovalo, když kolem nás prošel Bombino v modré košili a spolu se svými muzikanty zmizel v pražských ulicích. Nevím, jestli ho někdo vůbec poznal, ale já hned nadšeně dloubala do dcery a pokud možno nenápadně ji upozorňovala na jeho přítomnost.

Pak už jsme se přesunuly dovnitř a pokračovaly v pití u baru. Hlediště bylo zatím prázdné a jelikož jsem chtěla být blízko a vidět všechno z první ruky, (jsem už taková a pokud to je možné, snažím se být co nejblíž pódia, hlavně taky proto, že už celkem mizerně vidím. Může se stát, že za pár let budu na koncerty chodit s lupou nebo dalekohledem.:-)) tak jsem nenápadně pošilhávala do sálu a při prvních náznacích čehosi jako obecenstvo jsem zavelela k přesunu přímo doprostřed první řady. Ono, abyste rozuměli, vlastně tam ani žádné řady nejsou, nejsou tam ani žádné zábrany a ochranka, která hlídkuje pod pódiem, takže jsem se pohodlně opřela o pódium, postavila si svůj kelímek s pivem mezi dvě bedny a koukala přímo nahoru na mikrofon. Tak to mám nejradši.

Pomalu se sálek zaplnil, hlediště čítalo asi dvěstě lidí, z nichž někteří seděli nahoře na galerii. Nechápu lidi, kteří si chtějí dobrovolně sednout... i kdyby mi měly nohy upadnout, tak budu stát, hlavně kvůli tomu, abych se mohla hýbat. Koncert začal s mírným zpožděním, což mi vůbec nevadilo, vlastně ani nevím, v kolik začal, protože sledovat hodiny mě ani nenapadlo. Když se objevili muzikanti a pódium ozářila světla, celé maličké hlediště je bouřlivě přivítalo a takřka hned se začalo hrát. Ale jak! Četla jsem, že Bombinovi přezdívají Santana z pouště, ale nemám moc taková přirovnání ráda.

Třiatřicetiletý rodák z Nigeru, příslušník kmene kočovných Tuaregů, hraje pouštní blues. To bylo tvořeno v útlaku a s ničím si nazadá s tím od Mississippi - nakonec oblast kolem řeky Niger se považuje za pradávnou kolébku blues, které zdejší obyvatelé s sebou přivezli do Nového Světa. Bombino na svém posledním albu Nomad (2013), které přijel představit do Prahy, spojil své síly s producentem Danem Auerbachem (The Black Keys) a v Nashvillu pořídili nahrávku, jež má letos velkou šanci, že získá cenu Grammy.

Koncert se skládal z průřezu novým albem, ale i starších kousků z neméně výborné, zemitější a méně uhlazené desky Agadez (2011). Bombino ve společnosti doprovodného kytaristy, basáka a bubeníka (mimochodem jediného "bílého" člena formace) předváděl na pódiu neuvěřitelně energickou a přitom procítěnou smršť hudby, kterou musíte vnímat srdcem. Jeho brilantní vystoupení, při němž se muzikanti doslova vydali ze všech svých sil, bylo doprovázeno pochvalnými výkřiky z publika a téměř všechny přítomné roztančilo. Publikum si vynutilo i přídavek, jímž byla skladba Bourghassa, kterou můžete vidět na youtube coby záznam z působivého koncertu u starobylé mešity v Agadezu.

Bombino je mimořádný kytarista, který ctí svou tradici, ale nebojí se svou hudbu kombinovat se západními vlivy. Koncert potvrdil jeho postavení umělce, který si může dovolit dlouhé improvizační vyhrávky, jednoduše proto, že to umí a publikum to baví. Transovní hudba hrdých Tuarégů nám bude znít v hlavě ještě dlouho. Díky, Bombino!


Můj zpackaný potrat

8. září 2013 v 20:38 | Robka |  Téma týdne
Co se týče potratů, měla jsem vždy před očima případ jedné mé blízké příbuzné. Bylo jí osmnáct, když někde na chatě otěhotněla s náhodnou známostí a bála se to doma říct. Nikdo to nevěděl až do doby, kdy si moje máma všimla, že se s tetou něco děje a po důvěrné rozmluvě jí bylo jasné, že je zle. Situace byla složitá i proto, že jejich otec, můj dědeček, by nikdy nepřipustil, aby teta měla nemanželské dítě a v tomto případě by ji prostě vyhodil z domu.

Právo rozhodnout se

5. září 2013 v 13:08 | Robka |  Téma týdne
Téma umělého přerušení těhotenství rozděluje blogery na dva tábory - jeden tvrdí, že je to vražda nenarozeného dítěte a pomyslně háže kamením po všech ženách, které se k tomuto kroku odhodlají a druhý zase obhajuje právo ženy rozhodnout se, jestli dítě donosí a porodí. Určitým ukazatelem těchto názorů je fakt, že první skupinu tvoří převážně mladé dívky bez jakýchkoliv životních zkušeností, tedy dívky, které zatím živí rodiče a které těhotné ještě nebyly. Patřím do druhé skupiny a jsem rodič dvou dětí, budu se tedy snažit vysvětlit svůj postoj a obhájit názor, který vůči potratům chovám.

Vůně dálek a dobrodružství

1. září 2013 v 21:17 | Robka |  Téma týdne
Proč se dívat na téma bezdomovců jen ze stránky konzumní, kde na jedné straně stojí ti správní lidé s běžnými starostmi o peníze a majetek a na druhé otrhaná individua s nataženou dlaní a prázdnou kapsou? Proč se nepodívat na tohle zajímavé téma i z pohledu romantického?

Konečná stanice

1. září 2013 v 9:12 | Robka |  Téma týdne
Zvonek se rozrdnčel v tu nejnevhodnější dobu. Marie si zrovna chystala večeři a chtěla usednout k oblíbenému seriálu, když se ozvalo naléhavé a pronikavé zvonění. Nejdřív si myslela, že se někdo jen spletl, ale když protivný zvuk neustával, došourala se ke dveřím, odklopila kukátko a zamžourala do něj. Zatraceně, zase jsem zapomněla brýle, kam já jsem je jenom dala...