Co se týče potratů, měla jsem vždy před očima případ jedné mé blízké příbuzné. Bylo jí osmnáct, když někde na chatě otěhotněla s náhodnou známostí a bála se to doma říct. Nikdo to nevěděl až do doby, kdy si moje máma všimla, že se s tetou něco děje a po důvěrné rozmluvě jí bylo jasné, že je zle. Situace byla složitá i proto, že jejich otec, můj dědeček, by nikdy nepřipustil, aby teta měla nemanželské dítě a v tomto případě by ji prostě vyhodil z domu.
Zasvětila tedy do problému jen matku, mou babičku, a ta rozhodla - dítě musí pryč. Jenže tu byl háček - na provedení klasické interrupce už bylo příliš pozdě, teta byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Strach z dědy a z toho, co by se pak dělo, přiměl babičku k řešení - jelikož měla známé mezi doktory, ukecala gynekologa, aby interrupci provedl. Samozřejmě za úplatu. Teta byla srozuměna s riziky, které tento krok přináší - ale vykládejte něco o tom, že třeba už nikdy nebude mít děti, osmnáctileté holce. Navíc vyděšené z toho, co by se dělo pak a kam by s dítětem šla, když partner, který s ní ten zplozující akt prováděl, nebyl k mání.
Teta se odebrala do nemocnice a o této epizodě se dlouho nemluvilo. Po pár letech se vdala a chtěli se strýcem mít miminko. Ale tu přišel zásadní problém. Nedařilo se jim, i když teta jezdila do lázní a absolvovala spousty vyšetření. Po pár letech následoval rozvod - strýc chtěl rodinu a navíc byl žárlivý na tetu, která to v lázních roztáčela s amanty. Odstěhoval se od ní, a pokud vím, povedlo se mu naplnit rodičovské touhy, když někde na jižní Moravě zplodil dceru.
Hůř bylo s mou tetou. Zůstala sama a co se jí honilo v hlavě, ví jen ona. Jisté je, že propadla depresi, kterou si začala léčit alkoholem. Pila čím dál víc a častěji a já se při svých občasných návštěvách smutně dívala na to, jak zabředává do závislosti. Nakonec následovalo propuštění z práce, odstěhovala se ke starým rodičům a tam pokračovala v pití až do doby, kdy na jeho následky zemřela. Bylo jí pětapadesát let.
Jsem přesvědčená, že kdyby tehdy nemusela dítě dát pryč, kdyby jí rodina pomohla, mohlo být všechno jiné. Ale těžko říct...
Tento varovný případ jsem měla před očima v době, kdy mi bylo osmnáct a otěhotněla jsem. Nebyla to náhodná známost a dítě jsme chtěli, jenže jsme byli lehkomyslní a spoustu věcí jsme nedomýšleli. Když jsem rodičům sdělila, že čekám děťátko, první reakce mé matky byla: "dáš TO pryč". To jsem samozřejmě nechtěla, takže se mi po pár měsících narodila dcera. Po prvotních rozpacích rodiče roztáli při pohledu na roztomilou vnučku a máma se smířila s rolí babičky, na kterou si zpočátku nemohla zvyknout.
Sotva jsem se ale stačila probrat z porodu a kolotoče kolem miminka, byla jsem znovu těhotná. Malé byly tři měsíce, bydleli jsme u jeho rodičů a náš vztah rozhodně nevypadal stabilně a idylicky. Bývala jsem už v té době s malou často sama a manžel si chodil domů jak do hospody. Přesto se to nějak "povedlo". Kojila jsem, takže antikoncepci jsem neužívala (psal se rok 1988) a on samozřejmě nechtěl používat kondom. Tak nějak naivně jsem si myslela, že když kojím, nemohu otěhotnět a má naivita se mi vymstila.
Věděla jsem, že si dítě nemohu nechat. Manžel se k tomu stavěl laxně jako ke všemu a tchyně, u které jsme bydleli, mě nabádala, abych to tedy vyřešila interrupcí. Však se nic neděje, nikdo se to nedozví a všechno bude zase v pořádku.
Na interrupci jsem šla jako na popravu. Měla jsem hrozný strach a taky mě pronásledovalo svědomí. Nikdo se mnou tehdy nebyl, aby mi dodal odvahy, nikdo mě nepodržel.
Byla jsem v šestém týdnu, měla jsem tedy podstoupit miniinterrupci. Na zákrok nás tam čekalo třináct a já šla dovnitř jako poslední. Bylo to jako zlý sen. Cítila jsem jen hroznou bolest, a pak mě poslali domů. Dvě hodiny po zákroku jsem musela jít na autobus, dělalo se mi špatně a sotva jsem došla.
Po pár dnech mi začínalo být jasné, že něco není v pořádku. Bylo mi pořád špatně, zvracela jsem, měla jsem teploty. Na kontrole mi má lékařka řekla, že jsem v pořádku, ale tohle rozhodně normální nebylo. Nebýt jedné osudné noci, asi bych tu dnes neseděla a nepsala tenhle článek.
Tu noc jsem trávila u rodičů, kam jsem s dcerou odešla dva týdny po zpackaném potratu. Probudila jsem se s šílenou bolestí a nemohla se hnout. Ráno naši zavolali záchranku, která mě vezla do nemocnice na neurologii. Situace byla o to horší, že naši den nato měli odjet na dovolenou a nebyl nikdo, kdo by se postaral o malou. Nakonec ji dali na hlídání jedné známé (pro mě další stresující záležitost) a já ležela na neurologii až do chvíle, kdy za mnou přišla lékařka a ptala se mě na různé věci. Po zkušenostech, které jsem s lékaři měla, (nejprve mě nařkli, že jsem v nemocnici proto, že se nechci starat o dítě) jsem byla nedůvěřivá, ale tahle paní doktorka byla moc hodná. Svěřila jsem se jí, že mám za sebou interrupci a následoval převoz na gynekologii.
Zjištění vysoké sedimentace, nasazení tetracyklinu, zastavení mléka olejovými injekcemi - takový byl rutinní postup. Do toho jsem se stále nemohla hnout, měla jsem skříplý nerv v páteři a týden jsem ležela. Teprve po dalších čtyřech(!) týdnech, kdy kritická sedimentace neklesala ani po koňských dávkách léků, mě primář vyšetřil. Nejprve mě příšerně seřval, že jsem těhotná a mám dělohu zvětšenou na velikost šestého týdne. Pak mě teprve vzal na ultrazvuk. Tam se projevila pravda - lékařka, která potrat prováděla, "zapomněla" odstranit zbytky placenty. Ta se v těle rozkládala a způsobila onen silný zánět.
Byla mi provedena revize a lékaři se mě začali ptát, kolik mám dětí. Jedno, odpovídala jsem vyděšeně. Na to se dívali tak nějak divně, nikdo mi přímo neřekl, že bych už třeba dítě mít nemohla, ale já pochopila, že problémy budou. Typické bylo, že se mi nikdo neomluvil za zprzněný zákrok, který mě mohl připravit o život - lékařka mi při kontrole na gynekologii přece tvrdila, že jsem v pořádku. Prostě rozvinuté socialistické zdravotnictví, kde je pacient kus hadru a nikdo nebere žádné ohledy na jeho psychický a fyzický stav.
Po šesti letech se mi narodil syn. Těhotenství bylo rizikové od začátku, hrozil samovolný potrat - zřejmě důsledek prodělaného zánětu a komplikací. Přesto všechno nakonec dopadlo dobře, mám dvě děti.
Možná si říkáte, že jsem byla hloupá a mohla si za všechno sama. Asi ano, bylo mi devatenáct a byla jsem sama s dcerou. Další dítě bych neuživila. Bez podpory rodiny bych nezvládla ani situaci, v níž jsem byla. Za zákrok jsem zaplatila vyšší cenu, než bych mohla vyčíslit penězi - a dost dlouho mi trvalo, než jsem se dala do pořádku. V nemocnici jsem tehdy strávila šest týdnů a to, jak se mnou jednali a co mi způsobila ona lékařka, jsem nikdy neřešila. Možná, kdybych se soudila, něco jako odškodné bych dostala. Ale já byla hlavně ráda, že jsem naživu a že se můžu vrátit domů k malé.
Takové jsou mé osobní zkušenosti s potratem. A přesto si myslím, že by měl zůstat jako poslední řešení, jak už jsem psala v předchozím článku. Jen by si každý měl uvědomit, že určitá rizika tu jsou vždy a že je to holt vždycky ženská, která je na sebe bere.
To jsi měla teda štěstí. S tím, že tě nakonec vyléčili a že jsi mohla mít i potom dítě. S doktory je to občas velká potíž. Mně pro změnu nepřišli na zánět slepého střeva, bylo to jen tak tak.
Každopádně myslím, že o potratu by měla rozhodnout zejména těhotná žena, ne okolí. Je to hlavně její rozhodnutí, i když může ovlivnit spoustu lidí okolo. Na druhou stranu ekonomické důvody jsou podle mě nejsmutnější, možná i nejčastější, ale tohle by měl nějak řešit stát. Dávat matkám samoživitelkám víc peněz a naopak kontrolovat, kdo tyto příspěvky zneužívá.