Můj zpackaný potrat

8. září 2013 v 20:38 | Robka |  Téma týdne
Co se týče potratů, měla jsem vždy před očima případ jedné mé blízké příbuzné. Bylo jí osmnáct, když někde na chatě otěhotněla s náhodnou známostí a bála se to doma říct. Nikdo to nevěděl až do doby, kdy si moje máma všimla, že se s tetou něco děje a po důvěrné rozmluvě jí bylo jasné, že je zle. Situace byla složitá i proto, že jejich otec, můj dědeček, by nikdy nepřipustil, aby teta měla nemanželské dítě a v tomto případě by ji prostě vyhodil z domu.


Zasvětila tedy do problému jen matku, mou babičku, a ta rozhodla - dítě musí pryč. Jenže tu byl háček - na provedení klasické interrupce už bylo příliš pozdě, teta byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Strach z dědy a z toho, co by se pak dělo, přiměl babičku k řešení - jelikož měla známé mezi doktory, ukecala gynekologa, aby interrupci provedl. Samozřejmě za úplatu. Teta byla srozuměna s riziky, které tento krok přináší - ale vykládejte něco o tom, že třeba už nikdy nebude mít děti, osmnáctileté holce. Navíc vyděšené z toho, co by se dělo pak a kam by s dítětem šla, když partner, který s ní ten zplozující akt prováděl, nebyl k mání.

Teta se odebrala do nemocnice a o této epizodě se dlouho nemluvilo. Po pár letech se vdala a chtěli se strýcem mít miminko. Ale tu přišel zásadní problém. Nedařilo se jim, i když teta jezdila do lázní a absolvovala spousty vyšetření. Po pár letech následoval rozvod - strýc chtěl rodinu a navíc byl žárlivý na tetu, která to v lázních roztáčela s amanty. Odstěhoval se od ní, a pokud vím, povedlo se mu naplnit rodičovské touhy, když někde na jižní Moravě zplodil dceru.

Hůř bylo s mou tetou. Zůstala sama a co se jí honilo v hlavě, ví jen ona. Jisté je, že propadla depresi, kterou si začala léčit alkoholem. Pila čím dál víc a častěji a já se při svých občasných návštěvách smutně dívala na to, jak zabředává do závislosti. Nakonec následovalo propuštění z práce, odstěhovala se ke starým rodičům a tam pokračovala v pití až do doby, kdy na jeho následky zemřela. Bylo jí pětapadesát let.
Jsem přesvědčená, že kdyby tehdy nemusela dítě dát pryč, kdyby jí rodina pomohla, mohlo být všechno jiné. Ale těžko říct...

Tento varovný případ jsem měla před očima v době, kdy mi bylo osmnáct a otěhotněla jsem. Nebyla to náhodná známost a dítě jsme chtěli, jenže jsme byli lehkomyslní a spoustu věcí jsme nedomýšleli. Když jsem rodičům sdělila, že čekám děťátko, první reakce mé matky byla: "dáš TO pryč". To jsem samozřejmě nechtěla, takže se mi po pár měsících narodila dcera. Po prvotních rozpacích rodiče roztáli při pohledu na roztomilou vnučku a máma se smířila s rolí babičky, na kterou si zpočátku nemohla zvyknout.

Sotva jsem se ale stačila probrat z porodu a kolotoče kolem miminka, byla jsem znovu těhotná. Malé byly tři měsíce, bydleli jsme u jeho rodičů a náš vztah rozhodně nevypadal stabilně a idylicky. Bývala jsem už v té době s malou často sama a manžel si chodil domů jak do hospody. Přesto se to nějak "povedlo". Kojila jsem, takže antikoncepci jsem neužívala (psal se rok 1988) a on samozřejmě nechtěl používat kondom. Tak nějak naivně jsem si myslela, že když kojím, nemohu otěhotnět a má naivita se mi vymstila.
Věděla jsem, že si dítě nemohu nechat. Manžel se k tomu stavěl laxně jako ke všemu a tchyně, u které jsme bydleli, mě nabádala, abych to tedy vyřešila interrupcí. Však se nic neděje, nikdo se to nedozví a všechno bude zase v pořádku.

Na interrupci jsem šla jako na popravu. Měla jsem hrozný strach a taky mě pronásledovalo svědomí. Nikdo se mnou tehdy nebyl, aby mi dodal odvahy, nikdo mě nepodržel.
Byla jsem v šestém týdnu, měla jsem tedy podstoupit miniinterrupci. Na zákrok nás tam čekalo třináct a já šla dovnitř jako poslední. Bylo to jako zlý sen. Cítila jsem jen hroznou bolest, a pak mě poslali domů. Dvě hodiny po zákroku jsem musela jít na autobus, dělalo se mi špatně a sotva jsem došla.
Po pár dnech mi začínalo být jasné, že něco není v pořádku. Bylo mi pořád špatně, zvracela jsem, měla jsem teploty. Na kontrole mi má lékařka řekla, že jsem v pořádku, ale tohle rozhodně normální nebylo. Nebýt jedné osudné noci, asi bych tu dnes neseděla a nepsala tenhle článek.

Tu noc jsem trávila u rodičů, kam jsem s dcerou odešla dva týdny po zpackaném potratu. Probudila jsem se s šílenou bolestí a nemohla se hnout. Ráno naši zavolali záchranku, která mě vezla do nemocnice na neurologii. Situace byla o to horší, že naši den nato měli odjet na dovolenou a nebyl nikdo, kdo by se postaral o malou. Nakonec ji dali na hlídání jedné známé (pro mě další stresující záležitost) a já ležela na neurologii až do chvíle, kdy za mnou přišla lékařka a ptala se mě na různé věci. Po zkušenostech, které jsem s lékaři měla, (nejprve mě nařkli, že jsem v nemocnici proto, že se nechci starat o dítě) jsem byla nedůvěřivá, ale tahle paní doktorka byla moc hodná. Svěřila jsem se jí, že mám za sebou interrupci a následoval převoz na gynekologii.

Zjištění vysoké sedimentace, nasazení tetracyklinu, zastavení mléka olejovými injekcemi - takový byl rutinní postup. Do toho jsem se stále nemohla hnout, měla jsem skříplý nerv v páteři a týden jsem ležela. Teprve po dalších čtyřech(!) týdnech, kdy kritická sedimentace neklesala ani po koňských dávkách léků, mě primář vyšetřil. Nejprve mě příšerně seřval, že jsem těhotná a mám dělohu zvětšenou na velikost šestého týdne. Pak mě teprve vzal na ultrazvuk. Tam se projevila pravda - lékařka, která potrat prováděla, "zapomněla" odstranit zbytky placenty. Ta se v těle rozkládala a způsobila onen silný zánět.

Byla mi provedena revize a lékaři se mě začali ptát, kolik mám dětí. Jedno, odpovídala jsem vyděšeně. Na to se dívali tak nějak divně, nikdo mi přímo neřekl, že bych už třeba dítě mít nemohla, ale já pochopila, že problémy budou. Typické bylo, že se mi nikdo neomluvil za zprzněný zákrok, který mě mohl připravit o život - lékařka mi při kontrole na gynekologii přece tvrdila, že jsem v pořádku. Prostě rozvinuté socialistické zdravotnictví, kde je pacient kus hadru a nikdo nebere žádné ohledy na jeho psychický a fyzický stav.

Po šesti letech se mi narodil syn. Těhotenství bylo rizikové od začátku, hrozil samovolný potrat - zřejmě důsledek prodělaného zánětu a komplikací. Přesto všechno nakonec dopadlo dobře, mám dvě děti.
Možná si říkáte, že jsem byla hloupá a mohla si za všechno sama. Asi ano, bylo mi devatenáct a byla jsem sama s dcerou. Další dítě bych neuživila. Bez podpory rodiny bych nezvládla ani situaci, v níž jsem byla. Za zákrok jsem zaplatila vyšší cenu, než bych mohla vyčíslit penězi - a dost dlouho mi trvalo, než jsem se dala do pořádku. V nemocnici jsem tehdy strávila šest týdnů a to, jak se mnou jednali a co mi způsobila ona lékařka, jsem nikdy neřešila. Možná, kdybych se soudila, něco jako odškodné bych dostala. Ale já byla hlavně ráda, že jsem naživu a že se můžu vrátit domů k malé.

Takové jsou mé osobní zkušenosti s potratem. A přesto si myslím, že by měl zůstat jako poslední řešení, jak už jsem psala v předchozím článku. Jen by si každý měl uvědomit, že určitá rizika tu jsou vždy a že je to holt vždycky ženská, která je na sebe bere.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 shariony shariony | E-mail | Web | 8. září 2013 v 21:09 | Reagovat

To jsi měla teda štěstí. S tím, že tě nakonec vyléčili a že jsi mohla mít i potom dítě. S doktory je to občas velká potíž. Mně pro změnu nepřišli na zánět slepého střeva, bylo to jen tak tak.
Každopádně myslím, že o potratu by měla rozhodnout zejména těhotná žena, ne okolí. Je to hlavně její rozhodnutí, i když může ovlivnit spoustu lidí okolo. Na druhou stranu ekonomické důvody jsou podle mě nejsmutnější, možná i nejčastější, ale tohle by měl nějak řešit stát. Dávat matkám samoživitelkám víc peněz a naopak kontrolovat, kdo tyto příspěvky zneužívá.

2 Flame Flame | Web | 8. září 2013 v 21:32 | Reagovat

To je dost hrozná zkušenost, ale v rámci možností to dopadlo ještě dobře. Moje máma si při mém porodu s doktory a se sestrami taky pěkně užila, bylo to totiž dost komplikované, ale místo aby jí to ulehčili aspoň nějakou přívětivostí, byli na ni hnusní.
A jak to dopadlo s tvým manželem, jestli se můžu zeptat?

3 Robka Robka | E-mail | Web | 8. září 2013 v 21:40 | Reagovat

[1]: No, měla jsem víc štěstí, než rozumu. A navíc, byla jsem mladá a tělo se s tím nějak popralo. Naštěstí.
S tím, že o potratu by měla rozhodovat především žena, souhlasím. Jenže ono to někdy je tak, že právě tlaky okolí dovedou tu ženu k rozhodnutí. A máš pravdu, ekonomické důvody jsou nejčastější. Bylo to tak a bude.

[2]: S manželem to dopadlo tak, že se po našem rozvodu oženil, zplodil dvě dcery a po pár letech se vypařil. O dceru nikdy zájem neměl a teď se asi šest let vůbec neviděli, vlastně ani nevíme, kde se zdržuje.

4 Miloš Miloš | Web | 8. září 2013 v 22:25 | Reagovat

Silný příběh a navíc skutečný.
Nevím, jestli bys u soudu uspěla, lékaři při sobě drží a tehdy se navíc všechny problémy tutlaly nebo bagatelizovaly (třeba vlaková neštěstí, výbuch v Černobylu), protože v "rozvinuté socialistické společnosti" přece všechno funguje bezchybně.
Ale všechno dobře dopadlo, máš šikovné, zdravé děti, které ti dělají radost.

5 Robka Robka | E-mail | Web | 8. září 2013 v 22:37 | Reagovat

[4]: To je fakt, asi bych neuspěla. Lékaři drží při sobě, takže nikdo neřekl - paní doktorka udělala chybu. Ta gynekoložka ordinovala dlouhá léta a co jsem se ptala, tak s ní spousta lidí má nepěkné zkušenosti.
A děti mi dělají radost, jsem ráda, že je mám.:-)

6 Terka Terka | E-mail | Web | 8. září 2013 v 23:21 | Reagovat

Je fajn, že to dopadlo dobře a takovou doktorku bych nechtěla a hned po tom zážitku bych od ní odešla a našla si jinou :)

7 Humbert Humbert Humbert Humbert | Web | 8. září 2013 v 23:33 | Reagovat

Potrat je vždy velkým zásahem do těla ženy. A nezůstávají jen psychické, ale často i fyzické následky, jak píšete.
Buďte ráda, že máte děti, držím palce do dalších let!

[5]: Ano, doktoři drží při sobě, protože jsou to taky jen lidi, často něco zvořou, to ano, ale nejsou to bohové a zázraky od nich čekat nemůžeme. Omluvit se Vám ale ta doktorka měla!

8 Vendy Vendy | Web | 8. září 2013 v 23:58 | Reagovat

To je hrozné, při tom všem jsi měla kapku štěstí, která ti zachránila život, a to doslova. Ta doktorka to opravdu zpackala a myslím, že sis musela svou dávku bolesti opravdu "vychutnat až do dna".
Máš pravdu i s tím, že ženskou k těmto rozhodnutím donutí hlavně tlaky okolí, a ponejvíce je v tom opravdu ekonomika, co si budem povídat.
Doktoři jsou prevíti, když se něco stane, drží při sobě, i když ví, že to v pořádku není. Možná proto, že nikdy neví, jestli to příště nebudou oni, kdo něco zvoře.
[7]: Pokud by se ta doktorka omluvila, přiznala by tím svou vinu, a to samozřejmě nemůže dopustit.

P.S. jsem moc ráda, že to dopadlo tak jak to dopadlo a že jsi tu. Kdo by psal tak pěkné a zajímavé články?

9 mengano mengano | E-mail | Web | 9. září 2013 v 6:33 | Reagovat

Až se mi udělala husí kůže.Máš za sebou opravdu krutou zkušenost.
Profesní solidarita je sice pěkná věc, ale občas by člověk doktorům zrovna za tuhle věc nejraději nakopal zadek. Viz nedávno propíraný případ té paní, které doktoři "zapomněli" v břiše chirurgický nástroj. Nakonec nikdo za nic nemohl. To je celkem dost hnus.
Dávám s dovolením tvůj článek do výběru na Blogosvět.

10 valin valin | Web | 9. září 2013 v 7:59 | Reagovat

Tak to je opravdu děsivá zkušenost..

11 Robka Robka | E-mail | Web | 9. září 2013 v 19:08 | Reagovat

[6]: Taky jsem odešla a našla si jinou, ale o moc lepší to nebylo. Ta jiná lékařka mi zase pro změnu vystavila těhotenský průkaz v době, kdy jsem těhotná vůbec nebyla a když jsem po třech týdnech začala krvácet, poslala mě do nemocnice s podezřením na samovolný potrat. Zní to dneska jako utopie, ale bohužel je to fakt. Ultrazvuk v té době nebyl tak běžný a já kvůli té jiné paní doktorce trávila zbytečně týden v nemocnici, aby se vyloučila možnost, že šlo o mimoděložní těhotenství. Nakonec se z toho vyklubala docela obyčejná porucha cyklu.

[7]: Zázraky čekat nemůžeme a jsou to jen lidi, to je fakt. Ale přece jen by při rutinních zákrocích člověk čekal, že je provedou pořádně. Kdybych to napsala hodně hnusně, je to asi tak, jako když automechanik seřizuje motor. Seřídí ho blbě a řidič se kvůli němu zabije. Mechanik není neomylný a je to jen člověk, ale půjde sedět, protože zavinil smrt řidiče. Lékař něco zvoře, špatně "seřídí motor" a díky kolegialitě sedět nepůjde a nic se mu nestane.

[8]: I když už je to tolik let, občas si na to vzpomenu a říkám si, jak jsem to vůbec mohla tehdy vydržet. A díky za to, že jsi ráda:-) Já jsem taky ráda, že jsem na světě.

[9]: Jasně, oni se z toho umí vyvlíknout a nikdo za nic nemůže. Za výběr na Blogosvět děkuji.

[10]: To ano...

12 Radka Radka | E-mail | Web | 9. září 2013 v 22:50 | Reagovat

Vidím, jaké jsem měla štěstí, když jsem se po zpackaném porodu probrala až za dva dny, ale pak už to šlo. Následky mám sice dodnes a mám jen dceru, ale díky Bohu za ni.

13 Bev Bev | E-mail | Web | 10. září 2013 v 14:32 | Reagovat

Tak tomu říkám skutečný horor, jaká trpká zkušenost a děsivá vzpomínka na celý život. Úplně vidím to "vstřícné a vlídné" jednání pánů doktorů. Děsivý příběh. A nejděsivější je, že se opravdu stal.

14 domovina domovina | Web | 11. září 2013 v 20:50 | Reagovat

Jo život je svině a většinou nás kopne, když to nejméně čekáme.
Každý z nás udělal rozhodnutí o kterém si myslí, že je špatné, ale nikdy nebudeme vědět, jaké by to bylo, kdyby jsme se rozhodli jinak.

15 Robka Robka | E-mail | Web | 11. září 2013 v 22:40 | Reagovat

[12]: Tak sis taky užila svoje...

[13]: Trpká zkušenost to je. Tak nějak jsem ztratila důvěru v lékaře. Nakonec, když člověk kolem sebe vidí, jak se lékaři k nemocným staví, tak ho občas jímá lehký děs.

[14]: Tehdy to pro mě nebylo ani dobré, ani špatné rozhodnutí, prostě to byla nutnost. Někdy jsem přemýšlela nad tím, jak bych to zvládala, kdybych měla téměř zároveň dvě děti. Asi bych to nedala.

16 karlaprazakova karlaprazakova | 13. září 2013 v 13:32 | Reagovat

Smutné čtení, naštěstí s dobrým koncem. Někdy nám život připraví opravdu zlé zážitky.

17 Amelie Amelie | Web | 21. září 2013 v 16:40 | Reagovat

Úplně mi leze mráz po zádech. Hlavně že to dobře dopadlo. Jako studentka na porodní asistentku jsem byla  u mnoha potratů - samovolných i interrupcí. kolikrát to byly silné příběhy a některé člověka dohnaly i k slzám. NIKDY bych tam svou dceru neposlala. A zkušenost s chlapem, který nechce užívat prezervativ, mám bohužel také.

18 Sayury Sayury | Web | 4. října 2013 v 8:43 | Reagovat

No páni...Tohle je šílené, nejen to,co se stalo tvé tetě, ale i tobě. Alespoň źe se zdravotnictví v dnešní době trochu změnilo, i když takových lidí, kterým jde o zisk a ne o pacienta, najdeme spousty... :-/

19 Robka Robka | Web | 4. října 2013 v 12:42 | Reagovat

[17]: Já bych dceru taky nikdy neposlala na interrupci. Nechala bych ji, aby se rozhodla sama a v případě potřeby bych jí nabídla pomoc a oporu.

[18]: Nevím, jak se změnilo zdravotnictví, ale lidi jsou pořád stejní. A v prvé řadě jde o zisk. Mě třeba dneska děsně štve, že první, co lékaře nebo sestru zajímá, není pacient, ale zaplacený regulační poplatek.

20 Vendy Vendy | Web | 4. října 2013 v 19:13 | Reagovat

[19]:Tohle mi taky vadí. A přitom si moc dobře pamatuji, jak vykřikovali, že je to neetické, jak se proti tomu bránili - a helemese, jak rychle si zvykli.
Jo, byla jedna nemocnice, kde asi půl roku proti tomu bojovali skutečně, tedy že nevybírali poplatky. Ale měli kvůli tomu popotahovačky, takže to nakonec vzdali a vjeli do procesu zpoplatkování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama