Listopad 2013

Já a On

30. listopadu 2013 v 9:47 | Robka |  Téma týdne
Tvoříme nerozlučnou dvojici co moje paměť sahá. On by se k tomu určitě vyjádřil obdobně. Potřebujeme se navzájem, jeden bez druhého neudělá ani krok. Ale znáte to, tyhle dlouhodobé vztahy nejsou jen idylou plnou souznění. Občas do sebe narazíme až to zajiskří, ale právě to jiskření dodává naší lásce onu pikantní příchuť.

Lisa Hannigan & Richie Egan v Cooltouru

29. listopadu 2013 v 20:57 | Robka |  Akce
Osmadvacátý listopad byl dnem zahájení série pětice koncertů v rámci Solo Colours Concerts, přinášející různorodé a nevšední hudební zážitky. Jako první se představila křehká irská písničkářka Lisa Hannigan, která vystoupila spolu se svým krajanem Richie Eganem v komorním prostředí ostravského multižántrového centra Cooltour.

Lisu Hannigan jsem měla možnost poznat před dvěma lety na jubilejním desátém ročníku letního festivalu Colours of Ostrava, kde v parném odpoledni vystupovala s kapelou na malé Park scéně. Získalo si mě její přirozené písničkářství, v němž se snoubí irská kultura i bezprostřední svádivost a něha, prýštící z jejího hlasu.
Lisa Hannigan začínala svou kariéru po boku Damiena Rice (ten se mimochodem představil na Colours letos) a po pětiletém vztahu jak hudebním, tak i osobním se s ním za dramatických okolností rozešla (spíš byla odejita) - a postavila se na vlastní nohy.
Debutové album Sea Sew jí vyšlo v roce 2008 a v témže roce získalo nominaci na Mercury Prize. Desítka melodických a přitom jednoduchých skladeb na pomezí folkrocku a popu, okořeněná líbezností zpěvaččina projevu, si získala fanoušky daleko za hranicemi rodného Irska.

O dva roky později ji přizval k natáčení alba The Imagine Project slavný jazzman Herbie Hancock - společně s Tinariwen, Oumou Sangare, Davem Matthewsem a dalšími umělci. Lisa si na albu zazpívala skladbu Boba Dylana The Times They Are A-Changin' za doprovodu The Chieftains a malijského hráče na koru Toumani Diabateho.
V roce 2011 Lisa vydala druhé album Passenger, které jí produkoval Joe Henry. Její křehký vokál je na něm stále stejně podmanivý, hudebně je tato deska bohatší o smyčcová aranžmá a dechy. Písně však stále nabízejí možnost jednoduché sólo interpretace, což se potvrdilo i v Ostravě.

Koncertní blok načal baskytarista Richie Egan (Jape), známý také z dublinské formace The Redneck Manifesto. Richie je ovšem také zdatný zpěvák i aranžér a v roce 2003 debutoval jako sólista s deskou Cosmosphere, na níž propojil folk s elektronickými experimenty. Jeho zhruba půlhodinový set skladeb, v němž postupně přecházel od akustické kytary k baskytaře, byl přijat s nadšením. Všichni už ovšem očekávali příchod hlavní aktérky, a tak, když se na pódiu objevilo děvče s plachým úsměvem, nastal teprve ten pravý aplaus.
Lisa se sympatickým úsměvem, prostá jako irská venkovanka, představila ostravskému publiku sílu svého písničkářství. Sílu hlasu, jímž okouzlovala v něžných i vypjatých pasážích i svou muzikálnost, zatímco se v jejích rukou střídala akustická kytara s mandolinou a ukulele. Zazněly písně z obou alb, které podávala s odzbrojující upřímností a naléhavostí, a pokud se snad našel někdo, kdo se do ní ještě nezamiloval, po tomto koncertu se tak určitě stalo. V přídavcích spolu s Richiem zazpívali dvě vánoční písně a vnesli tak na chvíli do chladného pozdně listopadového večera kousek kouzla nastávajících Vánoc.

Cítím obdiv k umělcům, kteří i bez kapely za zády dokážou publikum strhnout a zaujmout. Není to jednoduché - vynikne každá chybička, každé zaškobrtnutí. Když Lisa musela kvůli kašli přerušit na chvíli písničku a Richie si za pochodu ladil "zlobivou" kytaru, bylo to spíš milé zpestření dokonalého zážitku. I hudebníci jsou lidé z masa a kostí. Lisa Hannigan a Richie Egan v Cooltouru předvedli úžasný, skromný a lidský koncert, na nějž budeme dlouho vzpomínat.

Lisa Hannigan - Passenger (official HD video)



Dále v článku komentovaná fotogalerie.

Peter Grant

21. listopadu 2013 v 21:00 | Robka |  Led Zeppelin Info
Uplynulo osmnáct let od úmrtí manažera Led Zeppelin, Petera Granta (5. 4. 1935 - 21. 11. 1995).
Tento schopný muž měl z velké části na svědomí raketový vzestup Led Zeppelin na rockový Olymp - jeho taktika, profesionalita, naprostá loajalita s hudebníky i vytvoření tajemné aury kolem kapely; to vše napomohlo k jejich úspěchu a slávě.
Peter Grant byl jedním z těch, kteří zcela přetvořili tvář hudebního průmyslu. Pro "koně" ze své stáje dokázal vydupat do té doby nevídaný podíl na ziscích z vystoupení a zajistil tak, že se výdělky přestěhovaly z kapes promotérů do kapes samotných hudebníků.
Impozantní, tvrdý a nekompromisní Grant byl vždy připraven hájit zájmy svých svěřenců, někdy i za cenu použití násilí.
Je tomu tedy už osmnáct let, co Peter Grant zemřel. Na sedadle jeho auta ho zastihl infarkt, čemuž předcházely zdravotní problémy s cukrovkou, dlouholetá závislost na kokainu i manželské problémy. Zůstali po něm dva potomci - a také pověst jednoho z nejobávanějších a nejschopnějších manažerů v historii.

Pro více informací čtěte:
Vzpominka-na-petera-granta

Cesta Roberta Planta do Mali - leden 2003, part 2

18. listopadu 2013 v 22:26 | Robka |  DVD, dokumenty
Před týdnem jsem zde zveřejnila první část filmu, dokumentujícího Plantovu cestu do Mali v roce 2003. Dnes se na internetu objevil druhý díl, věnovaný ženám - ve dvanáctiminutovém videu můžete sledovat malijské průkopníky(ce) saharského blues Tartit, tuaréžské válečníky Tinariwen s kytarami, a také bojovnici za ženská práva Oumou Sangare, pocházející z etnika Wassoulou.
Tartit na festivalu Taragalte 10. listopadu 2012

Hej, mistře basu! (2. část)

17. listopadu 2013 v 21:10 | Robka |  Výběry
V další části mého seriálu o slavných baskytaristech zabrousíme do vod jazzu - a budeme se věnovat nejlepšímu baskytaristovi na světě, jak si bez nadsázky říkal Jaco Pastorius.
John Francis Pastorius se narodil v Norristownu v Pensylvánii 1. prosince 1951 jako první ze tří dětí bubeníka a zpěváka Jacka Pastoriuse. Od útlého věku byl vystaven působení široké škály hudebních vlivů - přes jazz, k němuž se dostal díky otci, až po karibský sound a kubánské rytmy, které vstřebával po přestěhování do Fort Lauerdale na Floridu. Mimo to se mladík seznamoval s hudbou, která "frčela" v rádiích - Rolling Stones, Beatles i Elvisem a Jamesem Brownem.

Na Floridě Jaco ještě na střední škole založil svou první kapelu The Sonics a jeho hudební obzory zůstaly otevřené i reegae, country, westernu a soulu. Díky tomu nezůstal zaškatulkovaný v jednom žánru, což mu později při hraní přineslo obrovskou svobodu.
Původně hrál mladý Pastorius na bicí, dokud si při fotbalu ve třinácti letech neporanil zápěstí. Po operaci v roce 1968 se k bicím už nevrátil, přesedlal na baskytaru. Ta úplně první byla zakoupena v místní zástavárně za patnáct dolarů.

Jacův velký talent se rozvíjel při hraní s lokálními kapelami, mimo to psal aranže pro místní big bandy. Zlom přišel v polovině sedmdesátých let, kdy byl Pastorius představen bubeníkovi kapely Blood, Sweat & Tears, který hledal nové talenty v jazzové hudbě. Když Bobby Colomby slyšel Pastoriuse hrát, okamžitě zavolal Herbiemu Hancockovi a domluvil mu v New Yorku nahrávání prvního sólového alba. To vyšlo v roce 1976 a bývá považováno za jedno z nejlepších baskytarových alb.

A hvězda dál stoupala - následovalo hostování na deskách Peta Methenyho, Iana Huntera a Joni Mitchell a přijetí do skupiny Joea Zawinula Weather Report. Tomu předcházela ovšem roztržka - sebevědomý Pastorius se před Zawinulem prezentoval jako nejlepší basák na světě, což slavný muzikant považoval za nabubřelé chvástání. Když mu ale Jaco poslal kazetu se svou nahrávkou, zůstal jako zkoprnělý - měl fantastickou techniku i harmonický výraz. Původně si myslel, že hraje na kontrabas.

Období u Weather Report bylo pro Pastoriuse nejplodnější - Zawinul mu dal volnou ruku k aranžování skladeb a v roce 1977 mu svěřil úlohu koproducenta alba Heavy Weather. Jaco vyvinul převratný styl hry na bezpražcovou baskytaru, hrál na jazzového Fendera s vytrhanými pražci. Jeho hra byla nejen technicky dokonalá, ale také plná lyriky a melodického "zpěvu strun". Bývá právem považován za Hendrixe mezi baskytaristy.

Bohužel Pastoriusova výbušná povaha ve spojení s maniodepresivní psychózou, kterou ke konci kariéry přiživoval braním drog a pitím, si vybrala jednoho dne svou daň - po rvačce s majitelem klubu byl vážně zraněn na hlavě a v obličeji a týden poté 21. 9. 1987 umírá v pouhých pětatřiceti letech.

Věštkyně

16. listopadu 2013 v 21:01 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Využít služeb věštkyně,
zatoužil mladý muž lacině,
vydal se k starci, co dvě dcery má,
ať povědí, co v životě ho čeká.

"Mé dcery, mládenče, buď si jist
dokážou v lidských duších číst.
Jedna srdci tvému sluchu popřeje
a druhé vyčteš vše z obličeje."

"První tedy pošli, ať přispěchá,
snad čeká mě z úst jejích útěcha,
a zrak můj znavený se pokochá,"
pohání mladík starocha.


Hej, mistře, basu! (1. část)

13. listopadu 2013 v 21:21 | Robka |  Výběry
Miluju zvuk baskytary. Mlaskavý, brumlající a temně probublávající písní, udávající spolu s bicími rytmus. Zvykla jsem si v písních baskytaru vyhledávat a sledovat její linku. Rochním se ve vodách lahodného zvuku, nořím se hlouběji a nechávám se omývat sprškou tónů, vyvěrající z nitra písně.
Respektuji baskytaristy jako muzikanty, kteří se nevyhřívají v záři reflektorů, ale bývají to většinou spolehliví chlápci. Skoro jakoby byli srostlí se svým nástrojem - baskytara ve mě vždy evokovala představu stromu s dlouhým štíhlým kmenem. A když se na to podívám z čistě ženského hlediska, jsou baskytaristé při hře nesmírně sexy.:-)Rozhodla jsem se vzdát jim hold v sérii článků, v níž se podíváme za mými oblíbenými hráči. Samozřejmě si pustíme skladby, v nichž hraje basa prim. Tak tedy - hezký poslech!


1. Fernando Saunders
Fantastický hráč na bezpražcovou baskytaru a všestranný muzikant, který se proslavil zejména v doprovodné skupině Lou Reeda, člověk, o jehož služby stáli kupříkladu Jimmy Page, Eric Clapton nebo Joe Cocker. Zpívající basák, který je v posledních letech u nás jako doma a jehož poslední album Plant a Seed vznikalo v mém rodném městě i za asistence českých hudebníků (Karel Holas, Luboš Malina). Sám v jednom rozhovoru prohlásil, že hledal inspirativní město s normálními lidmi - a vybral si Ostravu. Možná mu svým industriálním duchem připomínala částečně rodný Detroit, a tak se jeho pobyt protáhl na několik let. Sympatického chlápka s typickým šátkem na hlavě jsem potkala před třemi lety na Colours, kde odehrál pozdní koncert pro fajnšmekry v klubu New York.

Cesta Roberta Planta do Mali - leden 2003, part 1

11. listopadu 2013 v 21:34 | Robka |  DVD, dokumenty
Na samém začátku ledna roku 2003 se Robert Plant vypravil do Mali. Doprovázen svými kytaristy Justinem Adamsem a Skinem Tysonem, a také basákem/perkusistou ze skupiny Lo'Jo jménem Mathieu Rousseau, odjel poblíž města Essakane, kde se ten rok už potřetí konal Festival In The Desert. V roce 2001, na prvním ročníku festivalu uprostřed Sahary, objevil Justin Adams mezi účinkujícími tuaréžskou kapelu Tinariwen, jež ho uhranula a jejíž první album pak pomáhal produkovat.
Coby producent se spolu multikulturními Francouzi z Lo'Jo ujal propagace této události, jejímž významem je nejen hudební dialog mezi Tuarégy, žijícími roztroušeně na mnoha místech západní Afriky, ale i ukázka, v jakém historickém kontextu se nachází prastaré malijské blues s tím, které později vzniklo v Americe. A také jde samozřejmě o uvědomění si hudby coby společného jazyku všech lidí.

Mali je neuvěřitelně chudá země, která v současné době zažívá hlubokou krizi. Díky tomu se také letošní ročník již tradičního festivalu musel přesunout do exilu v Burkině Faso. Sjednocení a podpoře tuaréžské hudby se také věnuje marocký festival Taragalte, konající se každoročně v listopadu v poušti poblíž městečka M'Hamid El Ghizlane, na nějž jsme se loni s mou dcerou měly možnost dostat.

Ale zpět k tomu, proč vlastně o festivalu v poušti píšu. Robert Plant spolu se svými přáteli v roce 2003 v Mali nejen odehrál tři koncerty, ale také se společně podílel na nahrávce alba a filmu, který o rok později vyšel na DVD. Jsou na něm zachyceny koncertní i zákulisní záběry z této akce a celý film je kromě hudby proložen komentáři účinkujících. Robert Plant je ve filmu zachycen během příjezdu na festival, zazní v něm i jeho kratičký nadšený komentář vyjadřující se nadmíru pochvalně o celé akci, a také jedna skladba, kterou odehrál na zdejším pódiu - je jí Win My Train fare Home (if ever get lucky).

Dnes se na youtube objevila první část dokumentu, který představuje další momenty této cesty za malijským blues. Devítiminutové video zachycuje Planta s přáteli i synem Loganem (2:40, je to ten tmavovlasý pohledný klučina v tričku s nápisem Converse), a také v něm zazní po páté minutě skladba Imidiwan Afrik Tendam, na níž plynule navazuje Lulla(Tinariwen, obě pochází z alba Imidiwan: Companions z roku 2009). Zajímavé a zatím neviděné filmové záběry budou zřejmě postupně uveřejňovány prostřednictvím oficiálních stránek Roberta Planta. Atmosféru této mimořádné události pomáhá přiblížit nejen hudba, ale i záběry přírody a civilního života. Podívejte se, máte-li čas a chuť.

The Honeydrippers Volume One - I Got A Woman

10. listopadu 2013 v 22:34 | Robka |  80. léta
Za pár dní to bude devětadvacet let, co vyšel zajímavý projekt Roberta Planta pod názvem The Honeydrippers Volume One. Jeho samotný počátek můžeme sledovat až do doby po rozpadu Led Zeppelin, kdy Plant cítil potřebu distancovat se od své slavné minulosti. V Midlands, jenž proslulo v letech šedesátých coby líheň talentovaných britských muzikantů, se přidal ke skupině spřátelených muzikantů, co si říkali Honeydrippers. V kapele byl uznávaný kytarista Robbie Blunt, Robertův dlouholetý kamarád a spolupracovník, kromě něj i druhý kytarista Andy Sylvester, na bicí hrál Kevin J. O'Neil, na basu Jim Wickman, hráčem na harmoniku byl Ricky Cool a saxofon obstarával Keith Evans.

Spolupráce s těmito chlapíky byla vlastně tajná, protože Robert nepovažoval za nutné informovat nikoho z tisku, a kapela hrála po hospodách a klubech v Midlands i na severu Anglie. Jejich repertoár zahrnoval uznávanou muziku padesátých let - R&B a rockabilly; hrály se písně takových autorů, jako byl Gene Vincent nebo Albert King, ale i skladby starých bluesmanů. Robert Plant se tak vlastně vrátil na samý začátek své kariéry, i když jako muzikant už o mnoho zkušenější.

V těchto raných post-zeppelinovských časech s Honeydrippers Plant nahrál několik demosnímků a koncem roku 1983 s nimi stvořil ve studiu Sun v Memphisu předělávku Philadelphia Baby Charlieho Riche. Byla použita v soundtracku k filmu Porky's Revenge. Možná právě tehdy se v jeho hlavě zrodil plán nahrát celé album, složené ze skladeb jeho oblíbených autorů padesátých let. Přednesl svůj návrh řediteli Atlantic Records Ahmetu Ertegunovi a ten byl jím nadšen. Ahmetova společnost již dříve zaštiťovala R&B umělce - pod její značkou nahrával kupříkladu Ray Charles, Otis Redding, Ben E. King, Wilson Pickett nebo Charlie Brown - a nakonec, tento schopný Turek, který měl nos na talenty, před mnoha lety nabídl k podpisu smlouvu i Led Zeppelin.

Na jaře roku 1984 se Plant přesunul do Atlantic studia v New Yorku a nahrál s uznávanými studiovými hudebníky minikolekci převzatých skladeb pod názvem The Honeydrippers Volume One. Jak název napovídá, měl v úmyslu nahrát v budoucnu pokračování, ale k tomu už nedošlo. Jednou ze zajímavostí chystaného minialba byla skutečnost, že se Plant po několika letech setkal opět se svým spoluhráčem z Led Zeppelin Jimmym Pagem. Šlo vlastně o jejich první spolupráci od rozpadu skupiny. A Jimmy si zase připomněl svou dávnou kapitolu v The Yardbirds, kdy hrál na kytaru s Jeffem Beckem, a Jeff se stal dalším z hostů na albu. Mimo tento zajímavý muzikantský trojúhelník se na albu podíleli také doprovodný kytarista Neil Rodgers, klávesák Paul Shaffer, basák Wayne Pedziwatr, bubeník David Weckl a aranžér Dave Matthews.

Nahrávání bylo spontánní - muzikanti se do něj pustili s vervou - a během studiových sekvencí vzniklo takřka naživo několik nahrávek. Z nich Robert vybral ty nejlepší, Jimmy v Londýně nahrál sóla do dvou z nich - I Get A Thrill a Sea of Love - a hotové album vyšlo 12. listopadu 1984. Jako producenti se pod něj podepsali Nugutre and The Fabulous Brill Brothers, což nebyl nikdo jiný než samotný Ertegun coby Nugutre a "bratři" Robert Plant s Philem Carsonem.

Mezi skladbami na albu byla i I Got a Woman slepého pianisty a zpěváka Raye Charlese, jeden z jeho prvních průrazných hitů, jež v sobě mísil Charlesovu lásku ke gospelům a blues. Tato směska stylů, co k sobě zdánlivě nepasovaly, dokazovala jeho umění skloubit neskloubitelné - radostná spirituální skladba přecházela v takřka milostnou rozkoš ve verších:
Je tu, aby mě milovala ve dne v noci,
nikdy nereptá ani se nehádá, je na mě hodná,
nikdy neutíká a nenechává mě samotného,
ví, že ženino místo je doma.

Této bezstarostné písničce Robert Plant propůjčil svůj hlas, zrychlil malinko její tempo a se srdcem na dlani ji nabídl svým posluchačům. Šlo o retro se vším všudy - koncerty Honeydrippers si zachovávaly atmosféru starých časů, scéně vévodil obří cadillac z padesátých let a kapelu doprovázela dechová sekce a zpěvačky. Kapela se ucházela o přízeň fanoušků až do prosince 1986, kdy odehrála charitativní koncert na památku zesnulého Johna Pasternaka, midlandského hudebníka, který kdysi účinkoval v Band of Joy. V nové sestavě se Honeydrippers představili až v roce 2006, kdy zahráli na benefičním koncertě na podporu Plantovy sousedky Jackie Jenningsen, trpící nádorem mozku. Díky vybraným penězům a podpoře z vládních zdrojů přišla záchrana včas. V charitativní činnosti koncerty Honeydrippers pokračovaly i v následujícím roce - a výtěžek šel na výzkum rakoviny.

My se dnes zaměříme na skladbu uvedenou v názvu článku, tedy I Got a Woman. Podíváme se na to, jak zněla v originále z roku 1954 i jak se povedl její návrat o třicet let později. Musím přiznat, že minialbum The Honeydrippers mám moc ráda, má jen jedinou chybu a tou je krátká stopáž - za pouhých osmnáct minut je po všem. Krátký nostalgický výlet se však vydařil. Hezký poslech!

Rekapitulace soutěže

10. listopadu 2013 v 9:40 | Robka |  Píšu vám
Včera o půlnoci skončila možnost posílat články do soutěže, kterou jsem na blogu vyhlásila 8. října a jež se měla týkat vašeho největšího koncertního zážitku. A jak to dopadlo? Dozvíte se v následujících řádcích.

Na kraj světa a ještě dál

6. listopadu 2013 v 23:29 | Robka |  Téma týdne
To krásné období prvních zamilování, prvních polibků, ukradených kdesi v šeru před domovními dveřmi - aby nikdo neviděl - prvních tajně šeptaných slůvek lásky, nesmělých a ostýchavých! Ta doba, kdy bychom šly třeba na kraj světa, jen když tam bude ON ! Kdy nevadilo sedět v zimě na promrzlé lavičce v parku, zkřehlé ruce si navzájem zahřívat v dlaních a okázale ignorovat celý svět. Doba, kdy mezi písemkou z matiky a zkoušením z češtiny vdechuješ vůni jeho půjčeného svetru.

Blues ztracené lásky

5. listopadu 2013 v 0:26 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Má veršovaná variace na téma 'místo schůzky', tak trochu v archaickém duchu - jak to mám ráda.
***
Ztichlá tančírna, slabá zář sinalá,
k zemi se lehký prach pomalu snáší.
Klávesy utichly, basa hrát přestala,
bubeník v klobouku cigáro zháší.

Informace k probíhající soutěži

2. listopadu 2013 v 20:58 | Robka |  Píšu vám
Před pár týdny jsem vyhlásila na blogu soutěž, v níž jsem po vás chtěla, abyste napsali článek o nějakém svém koncertním zážitku. Jelikož jsem sama tvor hudbymilovný, dalo by se říct až fanatický vyznavač živé hudby, nepředpokládala jsem, že byste s tím měli nějaký problém. No ale pár týdnů uplynulo a v soutěži se sešly pouze dva příspěvky. Což, jak jistě pochopíte, je málo. Zde se s nimi můžete seznámit:
Proto se na vás znovu obracím s výzvou - pište! Každý váš příspěvek si přečtu a příští týden dám do článku všechny, abyste z nich mohli vylosovat vítěze. To ovšem za předpokladu, že budou alespoň tři. Vítěz ode mě získá pěknou knihu, která popisuje velmi zajímavý a pohnutý osud Raye Charlese. Doufám, že výhra nakonec získá svého majitele. Budu se na vás těšit!

Vítězná skladba roku 1988

2. listopadu 2013 v 18:17 | Robka |  Hity let minulých
Každý měsíc se zde můžete setkávat s anketou O nejlepší skladbu roku; v říjnu jsme se zaobírali rokem 1988. Nestihla jsem dát do článku informace o jednotlivých písních a albech, z nichž pochází, a myslím, že to ani nevadilo - v anketě nakonec hlasovalo 239 lidí. Jak to dopadlo, a také něco málo o muzice z alb, se dozvíte tedy v následujících řádcích.