na Blog.cz

Snažila jsem se v sobě probudit poslední zbytky fantazie, abych pro vás sepsala populárně vědecko-naučný článek o tom, co všechno se může skrývat pod jedním slovem. Berte to s rezervou, neboť má skomírající obrazotvornost musela být během psaní tohoto článku několikrát nakopnuta a nakonec uchlácholena sklenkou chlazeného piva.

Americký publicista a hudebník Robert Palmer (narozen 1945, zemřel v roce 1997) věnoval studiu hudby celý svůj život - není tedy povolanějšího a zkušenějšího autora, který by byl schopen dát dohromady encyklopedii nejvlivnějšího hudebního stylu dvacátého století. K tomu, abychom blues náležitě porozuměli, nestačí pouze poslouchat staré gramofonové nahrávky, nebo navštěvovat koncerty dnešních bluesových muzikantů - je třeba, abychom poznali historii, dozvěděli se něco o jeho dlouhé cestě za svobodou a také pochopili lidi, kteří tuto hudbu poslouchali a tvořili. Při čtení této encyklopedie z hlubin vystupují kontury protagonistů takzvaného deltského blues (blues z mississippské delty) a našim očím se odkrývají jejich pohnuté osudy; osudy potomků černých otroků z kukuřičných a bavlníkových plantáží.

I letos se v nabídce koncertů už tradičního festivalu Ostrava Jazz Nights představuje světová muzikantská špička především z oblasti jazzové scény - jak nakonec napovídá sám název této výjimečné akce. Setkat se můžete s hudebníky, jejichž projekty často přesahují veškeré žánrové škatulky a dalo by se říci, že co jméno to perla a záruka kvalitního hudebního zážitku. Osobně tyto akce vyhledávám, i když nenavštěvuji tolik koncertů, kolik bych chtěla - to je ovšem tak trochu záležitost financí - a dnes se vám tedy pokusím přiblížit atmosféru včerejšího koncertu i osobnost vynikajícího bluesrockového kytaristy Erica Galese. Pokud jste z Prahy, mohli jste ho o dva dny dřív spatřit v Lucerna music baru.

Na úvod pár slov o protagonistovi: Eric Gales je původem z Memphisu (Tennessee), kde se před devětatřiceti lety narodil. Spolu se svými dvěma bratry Eugenem a Manuelem vyrostli na bluesové hudbě, ovlivněni B.B. Kingem i Jimi Hendrixem. Přes účast v různých bluesových soutěžích se bratři vypracovali v sehrané trio, které počátkem devadesátých let vydalo ceněné album The Eric Gales Band. Tehdy bylo Ericovi patnáct a jak hrál, na to se můžete podívat kupříkladu v tomto videu: Eric Gales in Ardent Studios at 15 . V anketě magazínu Guitar World byl v témže roce jmenován jako nejlepší nový talent.

Bratři Galesové vydali v roce 1993 album Picture of a Thousand Faces, o tři roky později Left Hand Brand - to už měl Eric ale za sebou spolupráci s mistrem Santanou, s nímž si zahrál v roce 1994 na Woodstocku.

Gales hraje na kytaru pro praváky s převrácenou druhou stranou a opačně nataženými strunami (tedy nejnižší basovou nejblíže palci) podobně jako Hendrix - ale není to z důvodu upřednostňování levé ruky. Tento styl pochytil od svého bratra leváka a vypracoval ho k technické dokonalosti. Hardrockový drajv a bluesový feeling tvoří pevné základy Galesovy hry, občas okořeněné příchutí funky a soulu.

V Parníku se pan kytarista představil se svými přáteli - basákem Orlandem Thompsonem a bubeníkem Nickem Hayesem. Trio vynikajících muzikantů odehrálo vystoupení, sestávající ze skladeb z nového alba Ghost Notes (2013), objevily se ovšem i písně notoricky známé (kupříkladu Hendrixova Hey Joe či Superstition od Stevieho Wondera). Koncert nabitý emocemi a přátelskou atmosférou podpořílo jak příjemné prostředí ostravského Parníku, tak i skvělé publikum, složené (jak jinak) především ze starších fandů a fanynek bluesrockové muziky.

***

Bubeník velmi zaujal mou kamarádku...

***

Basák. V pozadí logo Ostravany nenáviděného Arcelor Mittalu, největšího znečišťovatele ovzduší. Zde ovšem v roli sponzora.

***

Žasla jsem nad instrumentální dovedností celé kapely (musím přiznat, že zvlášť bubeník se mi líbil - jeho ruce byly snad rychlejší než světlo), a tak jako po každém takovém lahůdkovém hudebním zážitku jsem odcházela s přesvědčením, že některý z dalších koncertů ostravských jazzových nocí nesmím minout. Vřele doporučuji!

Dále v článku hudební ukázky.

Milí přátelé, vítám vás u letošního druhého výběru skladeb z let devadesátých. Přeneseme se obrazně do roku 1991, v němž vyšlo několik významných alb, z nichž jsem dnešní anketu skládala. Snažila jsem se vybrat opravdu zásadní kousky, což při poměrně bohaté nabídce hudby nebylo příliš těžké. Pojďme se tedy na ně podívat.

Milí čtenáři, hudební fanoušci, příznivci ankety i náhodní kolemjdoucí! Letos se poprvé podíváme na výsledek hlasování o nejlepší skladbu roku 1990 a v následujících dnech už se budete moci probírat deseti vybranými písněmi z roku následujícího (tedy jedenadevadesátého). Na to si musíte ale ještě chvíli počkat. Teď je čas uzavřít jednu kapitolu - a zjistit, jak na tom byly jednotlivé songy, kolik hlasů od vás získaly a který z nich postoupí do závěrečného souboje.

V některých svých dřívějších článcích jsem se zmiňovala, že pracuji jako pečovatelka seniorů, jak se dnes moderně říká. Téma stáří je mi tudíž blízké a ráda bych se rozepsala o svém pohledu "z druhé strany" i o problémech, se kterými se spolu s mými klienty potýkám.

Určit hranici stáří je velmi ošemetné - existují lidé, kteří ve čtyřiceti mají myšlení starce, naopak jsou zase čilí osmdesátníci, jimž by energii a životní sílu mohli závidět lidé o generaci mladší. Ve své práci se setkávám s lidmi různého věku - převažují samozřejmě ti požehnaní více než sedmi, osmi křížky - ale kromě toho se občas objeví i někdo mladší, který potřebuje pomoc z důvodu invalidity nebo nemoci.

Stáří samo o sobě není nemoc, je to přirozený stav organismu, opotřebeného mnohaletým užíváním. Naše tělo je jako stroj, který slouží mnoho let - mezitím je třeba ho podrobit několika generálním opravám a nakonec je rozhodnuto, že poputuje k zaslouženému odpočinku. Doba, kdy k tomu odpočinku putuje, se neustále prodlužuje - ovšem je otázka, v jakém stavu budou jednou naše "motory", až přestaneme být použitelní ke každodennímu zápřahu.

Lidský věk se stále zvyšuje, ale je otázka, jaká je kvalita života těchto lidí, o nichž se dnes mluví jako o přestárlých. A jaké jsou jejich nejčastější stesky?

Moje milá Máří,

přišlo na mě stáří,

plížilo se, mrcha, líně,

nápodobno meluzíně.

Její chladný, suchý dech,

zazábl mě na zádech.

Už pár let je u nás zvykem, že Vánoce a narozeniny se neobejdou bez hudebního dárku. Nové album, lístky na koncerty a především knihy. Ty jsou pro mě zdrojem poznávání, a také mě posunují o stupínek blíž k pochopení života muzikantů a pozadí jejich tvorby. Jelikož mě už léta fascinují Led Zeppelin, je nasnadě, že má hudební knihovna se za tu dobu zaplnila především jejich příběhy. No a protože v posledních letech jich vychází čím dál víc, rozhodla jsem se udělat takovou malou rekapitulaci svých knih o Led Zeppelin a přiblížit vám v krátkosti, co od nich můžete očekávat.

Právě v těchto dnech si připomínáme výročí Britské invaze - přesněji řečeno 9. února to bude přesně padesát let od chvíle, kdy se The Beatles poprvé představili v televizní show Eda Sullivana a otevřeli tak cestu k americkému snu dalším rockovým skupinám. Hysterický jekot fanynek provázel tohle první vystoupení "Brouků" a čtyři mladí chlapci ze špinavého přístavního města Liverpool poprvé okusili, jaké to je být světově populární. Začala rokenrolová revoluce, v níž vítězilo mládí, rebelie, a také snaha o vymanění ze světa zkostnatělých dospělých, kteří se nespoutané muziky děsili.

Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Filip, ale ta bláznivá ženská, která se mnou bydlí, mi říká Zlatíčko. Samo o sobě by mi to zas tak nevadilo, ale to by mě při tom nesměla pořád mačkat, šišlat na mě a muchlat mi kožíšek. Když už to nemůžu vydržet, pořádně na ni zamňoukám, aby věděla, co se sluší a patří. Mám taky rád svůj klid a soukromí, že ano.

Jeden z nejemotivnějších hudebních zážitků loňských Colours of Ostrava jsem zažila během vystoupení tuniského hráče na oud Dhafera Youssefa. Vynikající koncert tohoto excelentního muzikanta a zpěváka s nadpozemským hlasem vyrazil dech mnohým návštěvníkům Gongu, kteří měli tu čest být u toho.

Oud, jedenáctistrunná akustická loutna, je doma v severní Africe, na Středním Východě a Středomoří a jeho historie je dlouhá 5000 let. Prostřednictvím Dhafera Youssefa, respektovaného světového hráče na tento prastarý nástroj, má oud co říci i dnešním posluchačům. Více než dvacet let rozeznívá jeho robustní, melodické a zároveň něžné tóny moderním zvukem a cítěním. V kombinaci se zpěvem, vycházejícím z tradice súfijských mystiků, vzniká lahodně extaktický hudební koktejl, takřka čarovný nápoj přenášející posluchače do imaginárního světa.

Birds Requiem, poslední album Dhafera Youssefa, bylo nahráváno ve švédském Göteborgu a tureckém Istanbulu. Kromě samotného zpěváka se na albu představili i jeho koncertní spoluhráči - estonský klavírista Kirstjan Randalu, anglický kontrabasista Phil Donkin, norský kytarista Eivind Aarset a holandský bubeník Chander Sardjoe. Mezinárodní sestavu doplňuje turecký klarinetista Hüsnü Şenlendirici, norský jazzový trumpetista Nils Petter Molvaer a turecký hráč na quanun Aytac Dogan.

Přestože je album tvořeno jedenácti nahrávkami, představuje vlastně zvukový film, ohraničený čtyřmi stěžejními motivy - "Birds Canticum," "Fuga Hirundinum," "Archaic Feathers" a "Whirling Birds Ceremony". Sám autor v jednom rozhovoru prohlásil, že jde o film o dvou entitách - těla a hledání duše. Tato myšlenka se odráží i v obrazech ptáků, zachycených v písních alba.

Birds Requiem je zlomovým dílem v tvorbě Dhafera Yousefa a představuje velmi osobní náhled do umělcova světa. Osobně složil deset skladeb z jedenácti a jediná - Khira - vznikla jako důsledek improvizace ve studiu. Podíleli se na ní kromě Youssefa i Kirstjan Randalu a Nils Petter Molvaer.

Tuniský virtuos žije od devadesátých let v Evropě a brzy získal pověst muzikanta, bořícího hranice mezi žánry. Alba jako Electric Sufi (2002) a Divine Shadows (2006) nově definují roli oudu v moderní hudbě. Youssefovy vokální kompozice, v nichž jeho hlas doplňuje zvuk nástroje, jsou vášnivé a rezonující. Zpěv Dhafera Youssefa není jen tón, vycházející z úst. Jeho dechberoucí hlas proniká všemi póry až do nejzažšího koutku posluchačovy duše. Album, které vám nabízím k poslechu, je složité popsat několika slovy. Je třeba ho slyšet a cítit jeho zvláštní, tajemnou náladu. Pro mě jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době měla tu čest poznat. Vřele doporučuji!