Březen 2014

Tinariwen - Emmaar

31. března 2014 v 23:47 | Robka |  Alba
Už od začátku roku jsem se těšila na nové album tuaréžských Tinariwen, o němž už jsem se zde už zmínila. Album vyšlo 11. února, objednala jsem si ho v předprodeji a samozřejmě dorazilo se zpožděním koncem měsíce. Měla jsem možnost si ho celé dopředu vyposlechnout na streamu, takže jsem věděla, co mě čeká a nemine. Nyní jsem se tedy dostala k jeho hodnocení.

Nomádi, žijící v poušti na území Mali, se v nedávné historii potýkali se spoustou problémů - v jejich zemi panuje v posledních letech takřka nepřetržitě válečný konflikt. Mnoho hudebníků muselo ze země uprchnout před islamistickými organizacemi, prosazujícími právo šaria, jež zakazuje hrát rockovou "satanistickou" hudbu. Na začátku ledna loňského roku se podařilo ze zajetí uniknout i kapele Tinariwen, ovšem jeden z jejich členů zůstal uvězněn. Abdallah Ag Lamida byl chycen, když se snažil zachránit své kytary. V současné době je ovšem již na svobodě, na nejnovějším albu se však nepodílel.

Příběh této západoafrické formace je pro nás možná příliš složitý a našemu myšlení vzdálený. Hudba je pro ně způsobem, který vyjadřuje svobodu a texty hovoří o hodnotách, kultuře, způsobu života a také ukazují odolnost lidského ducha. Hudba Tuarégů má svůj původ v protestu a sami Tinariwen mají za sebou pobyt v uprchlickém táboře, kde trávili své mládí a šestiletou účast na povstání, jež na počátku devadesátých let vypuklo na hranicích Nigeru a Mali. Měli však štěstí, že je objevil anglický kytarista a producent Justin Adams - bez něj by tato kapela určitě nenahrála v roce 2001 své první album Radio Tisdas Session (v té době už měla za sebou téměř dvacet let existence!). Emmaar je jejich šesté album a světový věhlas získali teprve díky předchozí desce Tassili, na níž hostovali Kyp Malone, Nels Cline a Dirty Dozen Brass Band.

Političtí vyhnanci Tinariwen nahrávali své album v poušti, ovšem nebyla to jejich domovská Sahara, nýbrž Joshua Tree v Kalifornii. Opět zde vypomohli hostující muzikanti - tentokrát to byl Josh Klinghoffer, Matt Sweeney, Fats Kaplin a básník Saul Williams.

Album otevírá melancholická, hypnotická kytarová linka, tak dobře známá a typická pro Tinariwen. Působivá recitace Eyadou Ag Leche vyjadřuje stesk po domově a naznačuje náladu celého alba. Ano, Tinariwen nahráli náladové a posmutnělé album, melodicky propracované a poněkud tvrdší, než je předchozí převážně akustické Tassili. V temné, hutné atmosféře desky ale kromě smutku v perfektně sehraných kytarových partech a zvuku ručních bubínků probleskuje i hněv.

Žalozpěv v Imidiwan Ahi Sigdim zní takřka jako magický, strašidelný rituál, prováděný u ohně v otevřené krajině před bouřkou, následující Tahalamot vás unese na vlnách transovní melodiky, Sendad Eghlalan je opět plný teskné melancholie. Když už to vypadá, že by vás album mohlo ukolébat, přichází Imidiwanin Ahi Tifhamam, svižný kousek, v němž zvuk kytary kopírují housle Fatse Kaplina a místo bubnů zní ruční tleskání.
Desátá skladba Emajer s jemným ženským vokálem v pozadí evokuje dojem z cestování pod hvězdnou oblohou a nádherně melodická, akustická Aghregh Medin celé album uzavírá.

Přiznávám, že mám slabost pro tuaréžské elektrifikované blues, Tinariwen patří k mým nejoblíbenějším kapelám. Jejich nejnovější album je důstojným následníkem předchozího Tassili a i když tvořeno v exilu, přesto si zachovává svou identitu. Hrdí Tuarégové neztratili nic ze své síly a schopnosti předávat emoce. Natočili album, jehož poselstvím je touha po svobodě a návrat ke kořenům.

Na výletě v minulosti

29. března 2014 v 12:36 | Robka |  Téma týdne
V životě je zákonité, že se náš čas posouvá dopředu - od doby kdy se narodíme až po smrt. S přibývajícími lety se čím dál víc vracíme do minulosti a budoucnost je pro nás spíš důvodem k obavám. Naopak je to u dětí, jejichž život je ještě čistý a nepopsaný list a ony kráčí vstříc budoucnu, aby se z něj pak mohly skrz přítomnost vracet do minulosti.
Cestování v čase není žádná věda a v podstatě celý život časem proplouváme - utíkáme se k událostem co byly, hledíme s nadějí do budoucna, žijeme přítomností. Čas v různých fázích života plyne sice stejně rychle, ale jinak ho vnímáme - někdy ubíhá jako splašený kůň, jindy se nesnesitelně vleče.

Letem kocouřím světem

28. března 2014 v 20:37 | Robka |  Život ve verších a rýmech
Minulost, přítomnost, budoucnost,
toť milníky pro mou jsoucnost.
Cestovat dá se v každém čase,
však dělám to stále a zase.

Hudební revoluce

24. března 2014 v 23:09 | Robka |  Výběry
V novodobé historii existuje několik mezníků, v nichž sehrála hudba významnou až přelomovou roli. Jednou z prvních hudebních revolucí byla ta rock'n'rollová, ale abychom pochopili, proč měla takový význam a jak k ní vlastně došlo, dovolím si malou exkurzi do hlubší hudební minulosti.

Kořeny rock'n'rollu je třeba hledat za oceánem v hudbě černých otroků. Zjednodušeně řečeno si tito nucení přistěhovalci z různých částí Afriky přivezli do Nového světa svou kulturu, kterou dále rozvíjeli a která se později přirozeně mísila s dalšími vlivy. Jelikož si tito lidé většinou zpívali při práci, byl jejich hlavním nástrojem hlas. Rytmus udávalo pleskání i podupávání a synchronizované skupiny fungovaly na bázi zvolání a odpovědi. Tedy hlavní zpěvák vyvolal úvodní motiv nápěvu a ostatní mu sborově odpovídali. Těmto písním se říká pracovní a jejich texty pojednávaly o výjevech z všedního života, nebo reagovaly na aktuální dění.

Výběr roku 1992 a vyhlášení nejlepšího songu roku 1991

23. března 2014 v 9:37 | Robka |  Hity let minulých
Uplynul další měsíc od poslední ankety roku 1991 a dnes se v článku podíváme nejen na další výběr, ale zrekapitulujeme si také krátce, pro koho jste hlasovali a kdo postoupí do vítězného souboje písní. Nejprve tedy vyhlášení vítězů.

V hudební anketě z roku 1991 se sešlo celkem 91 hlasů a z nich téměř třetinu (přesněji řečeno rovných třicet) získala skladba skupiny Pearl Jam Alive. Druzí jsou Red Hot Chilli Peppers s třinácti hlasy pro Under The Bridge a třetí místo obsadila Metallica a jejich balada Nothing Else Matters. Získali o jeden hlas méně.
Dále už to není tak zajímavé, uvedu snad jen to, že čtvrtá je Nirvana spolu s R.E.M (11 hlasů) a zcela bez hlasu se na chvostě ankety ocitli Soundgarden s Rusty Cage.

Popojedem tedy dále do roku 1992. Výběr, který si budete moci níže poslechnout, je možná poněkud nesourodý a jakožto oficiální by určitě nemohl být nikde prezentován. Ale jak už jsem tu dříve psala, dělám anketu pro zábavu a taky se snažím, aby si v ní každý našel, co se mu bude líbit. Doufám tedy, že si vyberete a přeji vám příjemný posluchačský zážitek!

O dění v Autorském klubu

22. března 2014 v 12:01 | Robka |  Píšu vám
V posledních dnech jste určitě všichni zaregistrovali revoluční články na titulce Autorského klubu a požadavky, které blogeři prosazují v jeho nové podobě. Sama jsem se zatím k této situaci nevyjádřila, což ovšem neznamená, že by mě to nezajímalo, nebo že bych před problémy strkala hlavu do písku. Své pocity z celé akce i názor na ni tedy shrnu jednoduše v tomto článku.

Lapače

20. března 2014 v 22:16 | Robka |  Téma týdne
Mít doma lapač je výhra a zároveň i prokletí. Lapač totiž, jak už název napovídá, má za úkol lapat, tedy chytat. Některé lapače zachycují sny, jiné lapou mouchy či prach, další třeba nečistoty při umývání nádobí. Vůbec si myslím, že v domácnostech je přelapačováno - kupříkladu taková pračka slouží jako definitivní lapač a požírač ponožek (jó, mohla bych vám vyprávět o té hromadě nespárovaných chudinek, které marně čekají na svou družku na dně skříně) a portmonka je zase penězolapačem. Nechápu, proč to nemůže být naopak - že by se namísto ztenčování mých financí v peněžence bankovky množily. Povíme si teď něco o lapačích a jejich vlivu na náš život.

Mých pět nejoblíbenějších soundtracků

15. března 2014 v 11:13 | Robka |  Výběry
Hudba ve filmu je určena nejen k dokreslení atmosféry scén, bývá zpravidla i měřítkem kvality snímku. Dobrý film dokáže hudba pozvednout na vyšší úroveň a zároveň má i tu moc, že si ji v podvědomí spojíme automaticky s obrazem. Na druhé straně špatně zvolená hudba může celkový dojem z uměleckého zážitku pokazit.

Psychologické působení hudby se nejvíce projeví ve vytváření pocitů, které nás provázejí při sledování filmových scén. Děje se tak víceméně na podvědomé úrovni, protože při sledování filmu se více soustředíme na děj a dialogy, než na hudební podklad. Ten by ale měl být v souladu s dějem, měl by mnohé naznačovat a udržovat napětí, či naopak signalizovat chvíli, kdy se divák může uvolnit. Zkrátka by měl dotvářet koktejl pocitů, které si z kina odnášíme - a to, jestli bude dobře namíchaný, je úkol nejen skladatele hudby, ale i jeho souhry s režií, střihem, kamerou a tak dále.

V některých případech může být působení hudby na diváka tak mocné, že si při jejím poslechu vybavíme přímo konkrétní scény filmu. Například slavný Hitchcockův horor Psycho (1960) staví na úžasné emotivní hudbě skladatele Bernarda Hermanna - scéna ve sprše, při níž mráz po zádech běhá zároveň s kvílícími smyčci a dílo zkázy dokončuje temný podkres - to už je klasika, kterou by měl znát každý. V tomto snímku je vizuální i poslechová stránka ve vzácné shodě a hudba je tak ohromná, že jen podtrhuje napětí, vyvolané obrazem.
Mezi další vynikající skladatele filmové hudby patří také (mimo jiné) Hans Zimmer (Rain Man, Pearl Harbor, Gladiátor, Černý jeřáb sestřelen...) a John Williams (Hvězdné války, E.T. Mimozemšťan, Indiana Jones, Harry Potter...).

Termín soundtrack se ale nepoužívá jen pro hudbu, vytvořenou pro konkrétní film. V podstatě je to označení pro jakýkoli zvukový záznam (sound track) a může se jednat také o kolekci dříve vytvořených písní, které se hodí k filmu; mohou dokreslovat dobu, v níž se příběh odehrává.
Dnes bych vás chtěla seznámit s mými oblíbenými soundtracky - vybrala jsem několik kultovních kousků, ale také i některé méně známé. Samozřejmě se omezuji pouze na filmy, které jsem viděla, tudíž nejde o reprezentativní vzorek.

Ewan Dobson, 11. 3. 2014

12. března 2014 v 21:30 | Robka |  Akce
V pořadí třetí tak trochu speciální a netypický koncert ze série ostravských jazzových nocí se odehrál v klubu Parník včerejšího večera. Vypravila jsem se na něj v doprovodu svých přátel z práce, kde na mě připadla už tradičně úloha kulturního referenta. V praxi to znamená, že prohlížím programy klubů, vybírám akce a sháním lístky, v čemž se vyžívám jako ryba ve vodě.

Tentokrát jsme se šli podívat na recitál kanadského kytaristy Ewana Dobsona, který představuje ve festivalové nabídce takové malé žánrové zpestření. Na své si přišli především milovníci akustiky, kytaristé a příznivci klasické i metalové hudby. Vystoupení sympatického Kanaďana bylo postaveno pouze na kytarovém zvuku - zcela osamocen předvedl velká kouzla s nástrojem a místy zněl jako celá kapela (ovšem bez zpěváka).
Průřez Dobsonovou tvorbou posledních let byl zpestřen i klasickými vyhrávkami, druhá část koncertu byla ve znamení tvrdšího žánru; zazněly skladby z jeho posledního alba Acoustic metal (k vidění zde). Na počátku akce jsme byli upozorněni, že budeme mít možnost zakoupení Dobsonových alb a také to, že proběhne autogramiáda. A to bych samozřejmě nebyla já, abych se toho nechytla.:-) Teď můžu doma poslouchat jeho virtuózní kytaru v Paganini's Whiskey, Space Walk či snad obdivovat Time 2, která na youtube dosáhla neuvěřitelných téměř 15 milionů shlédnutí.
One man show Ewana Dobsona byla příjemným překvapením a krásným poslechovým zážitkem, který nás na chvíli vytrhl z šedi všedních dnů.

Mor Karbasi - La Tsadika

9. března 2014 v 22:16 | Robka |  Alba
Izraelská zpěvačka a hudebnice Mor Karbasi se svými dvěma vydanými alby zařadila po bok předních představitelek stylu ladino, touží ovšem po otevřených možnostech. Vyrůstala ovlivněna několika kulturami - díky matce Maročance se seznamovala od mala se sefardskou hudbou, otec pocházel z Íránu a její dětství v Jeruzalémě bylo zasaženo jak židovskou, tak i tureckou a balkánskou kulturou i portugalským fado.

Nejnovější album La Tsadika vyšlo na podzim loňského roku a v jeho reperoáru převažuje výběr tradičních sefardských skladeb; zbytek jsou nové songy, které Mor Karbasi napsala ve spolupráci se svou matkou Shoshana Karbasi. Album pomáhal produkovat Joe Taylor, zpěvaččin partner, který ji také na albu doprovází (kromě jiného) na elektrickou kytaru.

Oduševnělý a klenutý hlas zpěvačky je zasazen jako drahokam do překrásných hudebních aranží. Půvabná umělkyně na adresu alba v jednom rozhovoru řekla, že jde o vystavení šperků z bohaté hudební pokladnice jejích marockých předků a vlastně je to poprvé, co se tomuto tématu věnuje. Objevuje se ale i silný vliv flamenka, které bylo přítomno v hudbě předchozích alb a jehož prezentaci svěřila Karbasi špičkovému kytaristovi Salvadoru Gutiérrezovi. Ten zajistil zastoupení tohoto stylu ve dvou skladbách na albu.

La Tsadika obsahuje třináct skladeb včetně poslední bonusové, v níž si sedmadvacetiletá Karbasi zahrála na klavír. Vypráví na něm prastaré příběhy se skrytým smutkem v duši, se smutkem, který rozkvétá v krásu a dodává naději. Protože smutek a radost jedno jsou. Líbezný a melodický hlas spolu s výborným hudebním doprovodem vás o tom přesvědčí.

O kocouřím mrouskání a spánkovém deficitu

5. března 2014 v 20:10 | Robka |  Téma týdne
Milí čtenáři! Ráda bych dnes otevřeně promluvila o tématu, o němž se trestuhodně málo mluví - pokud tedy vůbec - a jehož šokujícím odhalením bude náhled do hlubin mé černé duše. Ano, musím se vám k něčemu přiznat. Poslední dobou se mě začaly zmocňovat vražedné choutky.

Mých pět TOP obalů alb

2. března 2014 v 17:29 | Robka |  Výběry
O tom, že výtvarné ztvárnění obalu desky je jedním z kritérií její úspěšnosti jistě není pochyb. Ovšem tady by se slušelo podotknout - bylo jedním z kritérií. Při dnešním formátu cédé se zmenšuje prostor, na němž může vyniknout krása obalu a jeho umělecké vyjádření. A pokud jdeme ještě dál, díky digitální distribuci hudby na internetu už obal ani není potřeba. A to je velká škoda. Výtvarná stránka poskytovala umělci prostor k doplnění informací, k určité zhmotněné představě díla. Přesněji řečeno měla být jednoduše jeho obrazem. Čtvercový formát gramodesek byl ideálním plátnem, na němž mohly vyniknout jemné malířské či fotografické finesy.

Tamikrest - Chatma

1. března 2014 v 22:30 | Robka |  Alba
Není to tak dávno, co jsem tady psala o Tamikrest a jejich nejnovějším počinu, nahrávce jménem Chatma. Nestačil mi ovšem poslech několika skladeb na internetu a stalo se, že mezi tou dobou Chatma rozšířila mou domácí diskografii. O tento rozšířený pohled bych se teď ráda podělila.

Album Chatma (v překladu Sestry) vydala 13. září 2013 společnost Glitterbeat Record a jeho základním motivem je pocta odvážným tuaréžským ženám, které v Mali bojují za přežití svých dětí a zachování morálky svých otců a bratrů. Trpí v tichosti, daleko od televizních kamer, zraněné, vyčerpané a v každodenním útlaku.
Hudebníci z Kidalu se k hudbě dostali v roce 2006, v době, kdy navštěvovali školu v Tinzawatene na hranicích s Alžírskem. Když tehdy vypuklo na severu Mali povstání, jehož hlavním důvodem bylo neplnění mírové smlouvy z roku 1995 i vzrůstající chudoba a bezútěšná situace tamních obyvatel, byla jejich škola zavřena. Mladí Tuaregové museli odejít a z nedostatku jiných příležitostí začali hrát.